Samospráva a velení SS v ghettu Terezín

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV Samospráva a velení SS v ghettu Terezín (magisterská diplomová práce) Michaela Kučerová Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D. Brno 2013

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny. datum: podpis autora:

Poděkování: Zde bych chtěla poděkovat za pomoc, cenné rady a podporu vedoucímu mé magisterské diplomové práce panu PhDr. Liboru Vykoupilovi, PhD. a paní Mgr. Ludmile Chládkové z Památníku Terezín.

OBSAH 1 ÚVOD... 6 1.1 POZNÁMKA K POUŽITÉ LITERATUŘE... 8 1.2 POZNÁMKA K PRAVOPISU... 11 2 KONEČNÉ ŘEŠENÍ ŽIDOVSKÉ OTÁZKY... 13 2.1 PROTIŽIDOVSKÁ IDEOLOGIE... 14 3 TEREZÍN... 18 3.1 TEREZÍN ZA VÁLKY... 19 3.2 FUNKCE TEREZÍNSKÉHO GHETTA... 23 3.3 PŘEDOBRAZ TEREZÍNA... 26 4 TÁBOROVÁ KOMANDATURA... 29 4.1 SIEGFRIED SEIDL... 33 4.1.1 POPRAVY... 39 4.1.2 ZÁSADNÍ UDÁLOSTI... 42 4.2 ANTON BURGER... 42 4.2.1 ZÁSADNÍ UDÁLOSTI... 49 4.3 KARL RAHM... 49 4.3.1 ZÁSADNÍ UDÁLOSTI... 56 5 ŽIDOVSKÁ SAMOSPRÁVA... 57 5.1 DENNÍ ROZKAZY RADY STARŠÍCH A SDĚLENÍ ŽIDOVSKÉ SAMOSPRÁVY... 68 5.2 RADA STARŠÍCH... 70 5.2.1 JAKOB EDELSTEIN... 74 5.2.2 PAUL EPPSTEIN... 82 5.2.3 BENJAMIN MURMELSTEIN... 86 5.2.4 OTTO ZUCKER... 93 5.3 ODDĚLENÍ SAMOSPRÁVY... 93 6 NÁVŠTĚVA DELEGACE MVČK... 104 6.1 ZPRÁVA MAURICE ROSSELA... 114 7 POLICEJNÍ SLOŽKY GHETTA... 118 7.1 KARL LÖWENSTEIN... 118

8 KRITICKÉ POHLEDY SPOLUPRACOVNÍKŮ SAMOSPRÁVY A DALŠÍCH OSOB... 124 9 TRANSPORTY... 130 10 PRÁVO A SOUD GHETTA... 135 11 POSLEDNÍ DNY VÁLKY A PRVNÍ MĚSÍCE MÍRU... 140 12 ZÁVĚR... 145 13 SEZNAM ZKRATEK... 148 14 PRAMENY A LITERATURA... 149 15 PŘÍLOHY... 155

1 ÚVOD Tato diplomová práce, nazvaná Samospráva a velení SS v ghettu Terezín, částečně navazuje na moji obhájenou bakalářskou práci Život dětí v Terezíně. Život terezínských dětí jsem popsala ze všech možných směrů, proto toto téma již nemohu zpracovávat dále. Dalším důvodem je, že rozšiřujícím okruhům se již věnuje kolegyně Lenka Šteflová, která momentálně studuje doktorandské studium na Masarykově univerzitě. Při psaní bakalářské práce jsem poznala, že za událostmi, které se v terezínském ghettu odehrávaly, vždy někdo stál a řídil je, schvaloval je, nebo naopak zakazoval; proto jsem si vybrala téma týkající se židovské samosprávy a táborové komandatury. Mým cílem je snaha souhrnně zpracovat život židovského obyvatelstva v Protektorátu Čechy a Morava a nacistickou ideologii konečného řešení židovské otázky. Osud Židů v protektorátu mezi lety 1939 až 1941 byl předehrou k tragédii, jejímž dějištěm bylo právě terezínské ghetto v období let 1941 až 1945. Zaměřím se na život v terezínském ghettu a zařadím město Terezín do širšího kontextu dějinného vývoje. Bude vhodné shrnout situaci i v jiných ghettech a já jsem si pro srovnání vybrala ta ghetta na okupovaném polském území, která se stala určitým předobrazem a vzorem později vzniklého ghetta Terezín - Varšavu, Lodž a Zamość. Ghetta byla budována nacisty pouze jako dočasná řešení před dalším přesídlením či evakuací Židů do vyhlazovacích táborů. Totéž lze uplatnit i na terezínské ghetto, které podle jednoho z bývalých vězňů Carlo Rossiho bylo nazýváno předpeklím. Hlavní pozornost bude věnována především těm, jejichž podíl na utváření každodenního života v ghettu byl zcela zásadní. Na jedné straně to byla iluzorní židovská samospráva s židovským vedoucím v čele a rozsáhlým administrativním aparátem, která měla navenek absolutní moc, ale ve skutečnosti pouze klamala veřejnost a způsobovala rozpory uvnitř ghetta, tím se zvětšovala propast mezi obyčejnými Židy a těmi privilegovanými. Na straně druhé to byla komandatura SS, která byla neomezeným pánem nad životem a smrtí všech obyvatel ghetta. Do jisté míry byla židovskému staršímu (Judenältester) a vedoucím jednotlivých oddělení, vzniklých při samosprávě, skutečně ponechána určitá autorita. A právě tato skutečnost je v dnešní době velmi debatovaná mezi badateli, kteří hledají objektivní odpovědi na to, do jaké míry židovští starší nesou osobní odpovědnost za různá rozhodnutí, která mnohdy znamenala pro obyvatele ghett smrt ve vyhlazovacích táborech na Východě. 6

Vyvstává proto otázka, zda se jednalo o dobrovolnou kolaboraci židovských starších, nebo tito muži volili raději menší zlo z obavy před hněvem nacistických vládců nad ghetty, kteří by si nakonec stejně prosadili svou a je pravděpodobné, že i s těmi nejhoršími následky. V dnešní době je těžké posoudit jednání těchto mužů v určitých situacích a plyne z toho otázka: jednali bychom my jinak? Hlavním cílem této diplomové práce je prozkoumat osobní pohnutky, naděje a plány třech židovských starších, kteří se v této funkci po dobu existence terezínského ghetta vystřídali - Jakoba Edelsteina, Paula Eppsteina a Benjamina Murmelsteina a vytvořili Radu starších. Tito muži se od sebe lišili charakterem, vzděláním, názory a hlavně přístupem k nacistickým katanům, se kterými denně přicházeli do styku. I u jednotlivých pamětníků, jako byl např. Hans Günther Adler, narazíme na diferenciaci názorů, často jen reflektují své osobní zkušenosti, postřehy, ale také sympatie či antipatie k jednotlivým vůdčím osobám samosprávy. Mnohdy si jejich výpovědi vzájemně odporují. Snahou tedy bude nalézt co možná nejobjektivnější pohled na jednotlivé židovské starší. Z tohoto důvodu jsem do práce zařadila kapitolu, která se bude věnovat těmto různorodým pohledům jak na představitele Rady starších, tak i na tři velitele táborové komandatury na Siegfrieda Seidla, Antona Burgera a Karla Rahma. U Lagerkommandantů se zaměřím především na výčet jejich činů, které všemožnými způsoby znepříjemňovaly už tak trpký život terezínských vězňů. Opomenuta nezůstane ani jejich životní dráha, která u dvou z nich skončila odsouzením k trestu smrti. Mým záměrem je zjistit, do jaké míry tito tři muži měli absolutní moc, jestli plnili jen příkazy nadřízených orgánů a jaký byl jejich vztah k židovské samosprávě a především k vrcholným představitelům Rady starších. Pozornost bude věnována také dalším aspektům terezínského ghetta - policejním složkám, které řídil Karl Löwenstein, soudu a právu v ghettu a v neposlední řadě transportům na Východ. Jednou z nejdůležitějších součástí terezínského ghetta byla návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, která zapříčinila odlišnost ghetta od všech ostatních mělo plnit funkci propagační. Terezín se měl stát ukázkovým, modelovým a privilegovaným ghettem, které mělo oklamat protektorátní i mezinárodní veřejnost. Metodicky je práce postavena na přímém nebo nepřímém studiu pramenů. Přímou metodou poznáváme minulost prostřednictvím těch pramenů, které o ní bezprostředně vypovídají. Mezi nejdůležitější složky přímé metody patří ověřování autenticity pramenů a můžeme říci, že tato metoda má velmi blízko k jejich kritice. Míra spolehlivosti pramenů 7

využívaných v této práci, je vysoká. Protože se jedná o prameny subjektivního charakteru, je zachován kritický přístup. V denících i v další literatuře nacházíme vyjádřené sympatie i antipatie ke členům židovské samosprávy i mnohé názorové diferenciace. Samotná přímá metoda je však nedostačující a proto je třeba využít i metodu nepřímou, jejímž základním rysem je spojení pramenného a mimopramenného poznání, tedy se znalostí starších dílčích poznatků historické vědy a obecných souvislostí historického vývoje. 1 1.1 POZNÁMKA K POUŽITÉ LITERATUŘE Literatury k tomuto tématu je nepřeberné množství, proto jsem se snažila do práce zařadit co nejvíce zdrojů. Archivních pramenů jsem měla k dispozici bohužel méně, protože mnoho z nich bylo ke konci války zničeno samotnými nacisty v terezínském ghettu, jak se snažili zamaskovat stopy po svých činech. Mnoho pramenů bylo již také vydáno knižně. Pracovala jsem pouze s prameny z Archivu Památníku Terezín, jelikož má práce je lokálně zaměřena právě na toto území. V práci jsem se věnovala především šesti nejdůležitějším mužům, kteří představovali vrchol hierarchie zavedené v ghettu. Bohužel ani jeden z nich si za svého působení ve funkci nepsal deník, který by pro mě byl jedním z nejcennějších pramenů. Deníky a deníkové zápisy z doby pronásledování a perzekuce Židů jsou součástí historických pramenů. Jsou osobitým a neopakovatelným svědectvím, které dává možnost nahlédnout do nitra jejich autorů, sledovat, jak právě oni prožívali zpravidla největší otřesy svého života. Pokud jde o prameny pocházející z terezínského ghetta, jsou za nejvzácnější pokládány autentické deníky Egona Redlicha 2 (nalezen v roce 1967) 3 a Willyho Mahlera. 4 Oba autoři byli nacisty zavražděni, a proto jejich deníkové záznamy představují literární 1 HROCH, Miroslav a kol.: Úvod do studia dějepisu. Praha 1995, s. 204-207. 2 Egon Redlich se narodil 13. října 1916 v Olomouci. Do roku 1939 studoval na Právnické fakultě Karlovy univerzity. Do Terezína byl dopraven 4. prosince 1941. V Terezíně se E. Redlich stal vedoucím oddělení sociální péče o děti a mládež. Dne 23. října 1944 byl Egon Redlich se svou manželkou a půlročním synem deportován na smrt do osvětimských plynových komor. V deníku se střídají hebrejské a české záznamy, ke konci byl psán pouze hebrejsky. 3 KRYL, Miroslav: Deník Egona Redlicha. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig. Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 127-130, zde s. 127. 4 Willy Mahler se narodil 3. listopadu 1906, do ghetta přijel transportem AAd 691 ze 13. června 1942, z ghetta pak transportem El 110 29. září 1944 do Osvětimi. Zemřel 19. ledna 1945 v Dachau. Zápisky zachránila jeho matka, která věznění v ghettu přežila. Zápisky Willyho Mahlera vznikly hlavně v době jeho věznění v ghettu Terezín. Část byla napsána ještě před deportací. 8

pozůstalost, v níž je zachycena tragédie dvou terezínských vězňů deportovaných do tábora v dospělém věku. Česky psané Mahlerovy záznamy získal Památník Terezín v roce 1984. 5 Tyto zápisky z doby věznění zachycují důležité dění v ghettu i vlastní osudy pisatele, jeho blízkých i jiných osob. Pravidelně si zaznamenával údaje o stravě, kulturních zážitcích, trávení volného času, o práci (byl zastupujícím vedoucím balíkové pošty a poté Gruppenältestrem), psal zprávy o dění ve světě. Z již vydaných deníků byl pro mou práci nejdůležitější již zmíněný deník Egona Redlicha nazvaný Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem a dále Terezínský deník Evy Roubíčkové. 6 Oba deníky jsou unikátním historickým pramenem. Velký význam měl pro mě také deník Karla Löwensteina, z něhož jsem čerpala informace o policejních složkách ghetta, kterým Löwenstein velel a byl i důležitým zdrojem poznání o vedoucích mužích komandatury. Z dalších pro mě výchozích pramenů bych zmínila Všeobecný řád židovské samosprávy a dále zprávu Geschichte des Ghettos Theresienstadt 1941 1945, kterou napsal 31. prosince 1943 Ing. Otto Zucker, jeden z terezínských vězňů a důležitý člen samosprávy. Svým způsobem představuje první zpracované dějiny Terezína v době, kdy se toto město přeměnilo v koncentrační tábor, v ghetto a posléze v židovské sídlištní území. Jsou to ovšem dějiny psané pod dohledem SS a pravděpodobně i na zakázku terezínské komandatury SS, která takový dokument potřebovala, když Terezín začal získávat větší váhu v německé snaze o zahraničněpolitické krytí vražedného konečného řešení židovské otázky. 7 V roce 2000 byly v Institutu Terezínské iniciativy zahájeny přípravné práce na projektu Acta Theresiana, jehož posláním bylo shromáždit archivní dokumentaci k historii terezínského ghetta a širším aspektům konečného řešení židovské otázky v Čechách a na Moravě a postupně ji publikovat. Pro první svazek ediční řady Acta Theresiana byly vybrány Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy, které jsou jedním 5 KRYL, Miroslav: Deník Egona Redlicha. In: Terezín v konečném řešení židovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta1941-1945. Edd. Kárný, Miroslav; Blodig. Vojtěch. Edice terezínská iniciativa. Praha 1992, s. 127-130, zde s. 127. 6 Eva Roubíčková se narodila 16. července 1921 v Žatci. V důsledku Mnichovské dohody se přestěhovali do Prahy. Eva s maminkou odjely v transportu do Terezína 17. prosince 1941. V Terezíně zastávala funkci Zimmerälteste (starší pokojů). 7 Terezínská zpráva Otto Zuckera. In. Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 97-126, zde s. 97. 9

z nejdůležitějších pramenů pro poznání historie terezínského ghetta, především jeho vnitřního života. 8 Terezínské ghetto se ve světě stalo smutně proslaveným místem a vyšly o něm kromě velkého množství osobních vzpomínek, dílčích studií a časopiseckých reportáží i podrobné monografie. První kniha o Terezíně byla u nás vydána již v roce 1947, a to vzpomínky Richarda Federa 9 nazvané Židovská tragédie. Dějství poslední. 10 Nejzevrubnější monografie byla vydána v Německu pod názvem Theresienstadt 1941 1945, jejímž autorem je Hans Günther Adler. Do češtiny byla přeložena jako Terezín 1941 1945: Tvář nuceného společenství. Práce je cenná pro shromáždění dokumentárního materiálu, obsahuje však i řadu nesprávností, které je možno vysvětlit jednak autorovým zaujetím, jednak jeho chybným hodnocením některých pramenů, které považoval za hodnověrné. Adler vydal ještě další publikaci o Terezínu s názvem Die verheimlichte Wahrheit (Zatajená pravda). Je to soubor dokumentů o terezínském táboře, který nebyl přeložen do češtiny a mě se ho nepodařilo obstarat ani v originále, tudíž není v mé práci zařazen. Další obsáhlou monografií věnující se terezínskému ghettu za druhé světové války je Město za mřížemi od dvojice autorů Karla Laguse a Josefa Poláka. 11 Terezínská služebna je zmiňována jen jakoby mimochodem, největšího zájmu se dostalo velitelům terezínského ghetta, dr. Siegfriedovi Seidlovi, Antonu Burgerovi a Karlu Rahmovi, v článcích Erika Poláka Spravedlnost vykonaná a nevykonaná uveřejněných v Terezínských listech. Nejvíce prostoru bylo v literatuře věnováno prvnímu židovskému staršímu Jakobu Edelsteinovi, kterému zasvětila svoji monografii česko-izraelská spisovatelka Ruth Bondyová. Autorka mnohé z toho, co líčí, sama zažila, avšak k práci na knize přistoupila s odstupem třiceti let a s odhodláním dozvědět se všechno od samého začátku na základě 8 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 1945. Praha 2003. 9 Richard Feder se narodil 26. srpna 1875 v obci Václavice nedaleko Benešova. Roku 1917 přešel jako rabín do Kolína, kde se usadil i s manželkou a dětmi. 13. června 1942 byl i s rodinou deportován do Terezína. V ghettu kázal česky a ve svých kázáních bojoval proti německému násilí a jeho praktikám v ghettu. Richard Feder nepatřil mezi prominenty. O radě starších jako celku se ve své vzpomínkové knize Židovská tragédie vyjadřuje zdrženlivě. Netají se však svým odporem k poslednímu terezínskému Judenältesterovi Benjaminu Murmelsteinovi. Přežil sám, celá jeho rodina zemřela v plynových komorách. 10 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 12. 11 Karel Lagus byl uvězněn od prvního dne vzniku tábora, tj. od 24. listopadu 1941 do 28. října 1944, kdy byl odtransportován do Osvětimi. Josef Polák od 4. prosince 1941 do osvobození tábora. Dobrovolně působil ještě při likvidaci tábora do 4. června 1945. 10

studia literatury a pramenů. To jí dovolilo kombinovat pohled svědka a historika, sugestivní detail s obecnějším historickým zjištěním. Vzniklo tak výjimečné dílo, které ale není ucelenou životopisnou studií o Edelsteinovi z důvodu nedostatku materiálu. Edelstein si nepsal deník a dochovalo se jen velmi málo osobních dopisů. Při popisování návštěvy Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně budu vycházet z pramene Zpráva Maurice Rossela, která byla uveřejněna v Terezínských studiích a dokumentech. Neméně důležitým zdrojem jsou také periodika vydávaná Památníkem Terezín - Terezínské listy, Terezínské studie a dokumenty a Zpravodaj, který je vzdělávacím a informačním bulletinem. Paní Ludmila Chládková z Památníku Terezín mi poskytla plánek bývalého ghetta a transportní listinu, ve které můžeme najít jméno Jakoba Edelsteina a členy tzv. štábu, kteří s ním přijeli 4. prosince 1941 do Terezína, dále schéma řídicího aparátu říšských a protektorátních úřadů ve vztahu ke ghettu Terezín, schéma židovské samosprávy a Všeobecný řád židovské samosprávy. Všechny tyto materiály budou součástí přílohy. 1.2 POZNÁMKA K PRAVOPISU Zde bych chtěla vymezit hlavní zásady jazykového a formálního charakteru při psaní textu této práce: Při psaní slova Žid jsem se přiklonila k variantě s velkým Ž dle úzu užívaného v Památníku Terezín. Z téhož důvodu píši také slovo Židovstvo s velkým Ž na začátku slova. Také slovo Východ uvádím s velkým V ve smyslu označení celého území. U slova protektorát pak rozlišuji, zda se jedná o celý název útvaru, tedy Protektorát Čechy a Morava, pak slovo píši s velkým P. Pro slovo říše volím malé písmeno na začátku, nejedná-li se o přesné označení státního útvaru. Při psaní slova holokaust jsem se přiklonila k psaní slova s k, místo mnohem používanější varianty slova s c holocaust. Guido Knopp ve své knize podává vysvětlení tohoto slova: Holos znamená celý, kaustos znamená spálený. Slovo,holokaustos najdeme v různých významech v tisících textů většinou jako zápalná oběť, převážně ve smyslu úplného spálení. Protože latina nezná písmeno,k, řecké kappa, objevil se pojem kolem roku 400 n. l. jako,holocaustum. Kolem roku 1250 nacházíme slovo v jednom anglickém překladu bible jako,holocaust. V němčině či 11

češtině toto slovo nikdy příliš používáno nebylo, ale ve vědě se používalo vždy s,k. 12 U psaní vysokoškolských titulů jsem zvolila variantu s velkým počátečním písmenem podle pravidel českého pravopisu, s výjimkou dr., který oficiálně titul není. Např. dr. Paul Eppstein a Ing. Otto Zucker. Při psaní německých slov jsem zvolila variantu podle německého pravopisu, a to s velkými počátečními písmeny podstatných jmen. Tato německá slova často také skloňuji dle pravidel českého pravopisu, např. s SS-Obergruppenführerem, v Ältestenratu apod. V práci též používám obě varianty slova jak německou, tak českou: např. židovský starší a Judenältester, Židovská rada a Judenrat. Pojmenování jednotlivých budov v terezínském ghettu bylo v mnoha případech odvozeno od názvů bývalých kasáren, které se v Terezíně nacházely. Byly to např. kasárny Hamburské, Magdeburské, Drážďanské apod. Jednalo se o oficiální pojmenování, proto je píši vždy s velkým písmenem. U pramenů (myšleno i u pramenů publikovaných) použitých v této práci jsem ponechala přesné znění i s pravopisnými chybami. 12 KNOPP, Guido: Holokaust. Zločin proti lidstvu. Praha 2008, s. 23-24. 12

2 KONEČNÉ ŘEŠENÍ ŽIDOVSKÉ OTÁZKY Pro nacionální socialismus byl výraz konečné řešení židovské otázky synonymem pro plánované vyhlazení židovského národa. Avšak teprve poté, co vypukla válka, bylo řešení možné provádět důsledně bez ohledu na vnější a vnitřní překážky; stávalo se jedním ze stále důležitějších a ve smyslu Hitlerových snah posléze prakticky i jedním z výlučných válečných cílů, přičemž Hitlerův testament z něj dokonce učinil jakýsi pseudoeschatologický úkol pro všechny časy. Proto se likvidace nazývala také konečným řešením. Před válkou se pro ně zákonem o říšském občanství a deseti doplňujícími nařízeními k tomuto zákonu nejprve vytvořila legální platforma. 13 Základní elementy nacistického vzorce konečného řešení zůstávaly konstantní. Skupina obyvatelstva, která jím byla postižena, musela být nejprve definována, systémem stále drastičtějších diskriminačních opatření postupně izolována v ghettu beze zdí ještě před skutečnou koncentrací Židů v táborech, postupně expropriována a zbavena materiálních základů své existence, aby posléze byla deportována k vyhlazení. 14 V civilizovaném světě je osud Židů za druhé světové války nazýván jinak: genocida, holokaust nebo šoa. Tvůrce pojmu genocida, Raphael Lemkin, ho definoval jako zničení národa nebo etnické skupiny s tím, že k němu nemusí dojít přímo a okamžitě hromadným zabitím všech jejich příslušníků. Genocidou je koordinovaný plán různých akcí směřujících ke zničení podstatných základů života národních skupin s cílem vyhlazení těchto skupin samých. 15 Termín řeckého původu holokaust označuje v Bibli zápalnou oběť. Elie Wiesel, nositel Nobelovy ceny míru, jako první užil tohoto slova v přeneseném smyslu. Zničením ohněm, úplným zničením se přitom míní perzekuce a vyvraždění evropských Židů. Náboženské souvislosti, které tento pojem vyvolává, však mnozí Židé odmítají. Pro židovskou tragédii za druhé světové války se proto užívá i hebrejského slova šoa (v anglickém přepisu shoah ), jež znamená záhubu, zničení, zmar. 16 13 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 43. 14 KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení. Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha 1991, s. 9-10. 15 Tamtéž, s. 7. 16 KUČEROVÁ, Michaela: Život dětí v Terezíně. Diplomová bakalářská práce. FF MU Brno. Brno 2011, s. 10. 13

2.1 PROTIŽIDOVSKÁ IDEOLOGIE Protižidovská ideologie vznikla jako směrnice rasového antisemitismu a sociálního darwinismu. Antisemitismus nebyl, zejména ne ve východní Evropě, neznámým jevem a projevoval se už od počátku křesťanství. Jeho původ je většinou teologický: Židé jsou odpovědni za Kristovu smrt, a jelikož odmítají konvertovat na křesťanskou víru, popírají jednak božský původ Ježíše, jednak ohrožují své vlastní nesmrtelné duše. Asociace Židů a zla tedy není vynálezem nacistů, ale pochází ze středověku, kdy se poprvé zavedla praxe zavírání Židů do ghett a jejich vyhánění ze ctihodné společnosti. Antisemitismus ovšem v druhé polovině 19. století výrazně zesílil. Pronásledování Židů šlo ruku v ruce s expanzí nacionalismu a imperialismu. Ve Francii to vedlo k proslulé Dreyfusově aféře v letech 1894-1906, v Rusku k několika protižidovským pogromům, které prováděla vláda Alexandra III. V 19. století se změnil charakter antisemitismu. Vznik vědy o rasách, která aplikovala pseudovědecké ideje na sociální a politické otázky, vedl k tomu, že se o Židech začalo uvažovat ne jako o náboženské, ekonomické či kulturní, ale jako o rasové skupině. Od té doby byli Židé neodvolatelně definováni podle biologických znaků, jako jsou barva vlasů, charakteristické rysy tváře či podle předků. Tak byl antisemitismus rozpracován až do rasové teorie, která Židům připisovala zhoubný a potupný rasový stereotyp. 17 Tato teorie nebyla ale vůbec originální. Francouzský hrabě Joseph A. Gobineau a anglický spisovatel Houston Stewart Chamberlain se již koncem 19. století snažili zdůvodnit, že jedině árijská rasa je autentickým tvůrcem a nositelem kultury a lidské civilizace. Ostatní rasy mají jako méněcenné škodlivý a destruktivní vliv na lidskou společnost. Nacisté si tyto názory jednoduše vypůjčili a šířili je k svému prospěchu. 18 Jako první odsoudil Židy k totálnímu vyhlazení Adolf Hitler. Program NSDAP a nacistická propaganda si v nich našly konkrétního odpůrce, na jehož bedra mohly svrhnout odpovědnost za veškeré vnitřní i mezinárodní obtíže, s nimiž zápolilo poválečné Německo. Hitler pojal Židy nejen jako nepřátele Německa, ale i jako nepřítele univerzálního. 19 Nacisté obviňovali Židy z porážky Německa v roce 1918, údajně byli odpovědni za 17 KUČEROVÁ, Michaela: Život dětí v Terezíně. Diplomová bakalářská práce. FF MU Brno. Brno 2011, s. 10-11. 18 GRÜNBERG, Karol: SS Hitlerova černá garda. Praha 1981, s. 86-87. 19 Tamtéž, s. 235-236. 14

ponížení Němců ve Versailles, měli prsty v moci finančních kruhů, bank a velkoburžoazie a stejně tak stáli v pozadí dělnického hnutí a sociální revoluce. 20 Ve své knize Mein Kampf, vydané již roku 1925, Hitler napsal, že kdyby se na počátku války a v jejím průběhu Německo zbavilo dvanácti či patnácti tisíc hebrejských ničitelů národa, nebyly by milionové německé ztráty zbytečné. Dále hlásal, že jeho nacionálně socialistické hnutí odstraní Židy z Německa, zničí židovskou nadvládu a vyhladí zkaženou židovskou rasu. Hitler tvrdil, že budoucnost patří čistě árijské rase germánské, v jejímž čele stane vláda národní síly vedená povolaným vůdcem samotným Adolfem Hitlerem. Dne 30. ledna 1933 se taková vláda v Německu skutečně dostala k moci. 21 V průběhu sjezdu nacionálně socialistické strany konané v Norimberku 15. září 1935 přijal Říšský sněm veřejným hlasováním dva zákony, které vešly do dějin pod označením norimberské. První z nich, zákon o říšském občanství, stanovil, že říšským občanem může být jen státní příslušník německé nebo druhově příbuzné krve. Na tomto základě byli Židé zbaveni říšského občanství a s ním spojených práv. Druhý zákon, označený jako zákon na ochranu německé krve a německé cti, zakazoval sňatky mezi Židy a německými říšskými občany a rovněž zapovídal mimomanželský styk mezi nimi. Porušením tohoto zákona by došlo ke spáchání trestného činu hanobení rasy, za který mohl být dotyčnému vyměřen trest smrti bez soudního procesu v koncentračním táboře. Uvedené zákony určovaly židovskou rasu nesmyslně podle biologických a krevních vztahů. Za Žida byl považován každý, kdo měl alespoň tři židovské prarodiče, i když třeba oba jeho rodiče i on sám byli pokřtěni nebo zůstávali bez vyznání. Kdo měl pouze dva nebo jednoho židovského prarodiče, mohl být považován za míšence prvního nebo druhého stupně, ovšem pouze za předpokladu, že sám nikdy nebyl členem Židovské náboženské obce (dále ŽNO), případně nevstoupil do manželství s židovskou osobou. 22 Definice Židovství podle norimberských zákonů byla uplatňována všude tam, kam se rozšířila německá moc. Okamžitě se tak stalo na území tzv. Sudetské župy československého pohraničí, obsazeného v říjnu 1938 na základě mnichovské dohody. Rovněž na území Protektorátu Čechy a Morava, vyhlášeném Hitlerem na zbytek českých a 20 KUČEROVÁ, Michaela: Život dětí v Terezíně. Diplomová bakalářská práce. FF MU Brno. Brno 2011, s. 11. 21 Tamtéž, s. 12. 22 Zvláštní případy představovala tzv. smíšená manželství. Pokud se árijský partner rozhodl nerozvést, zpravidla to vedlo k určitému zmírnění či odkladu některých persekučních opatření vůči jeho židovskému partnerovi. KÁRNÝ, Miroslav; PhDr. FRANKOVÁ, Anita: Perzekuce a vyhlazení Židů za 2. světové války. In: Židé. Dějiny a kultura. Židovské muzeum v Praze 1997, s. 55-82, zde s. 58. 15

moravských území 16. března 1939 (tedy den po okupaci), byla zavedena norimberská kritéria na základě nařízení říšského protektora Konstantina von Neuratha o židovském majetku z 21. června 1939. 23 Dalším významným mezníkem v historii konečného řešení v Německu a navíc už i v obsazeném Rakousku a v Sudetské župě byl protižidovský pogrom v noci z 9. na 10. listopadu 1938. Německá propaganda vydávala tuto dokonale zorganizovanou akci za spontánní odpověď na atentát proti úředníkovi německého velvyslanectví Ernesta vom Ratha v Paříži. 24 V osudnou listopadovou noc bylo vypáleno nebo jinak zdemolováno 267 synagog a vypleněno 7 500 židovských obchodů. Střepy a zničené cennosti nacisté posměšně připomněli v názvu, kterým označili svou zvůli: křišťálová noc ( Kristallnacht ). 25 Následujícím Neurathovým výnosem byla 15. července roku 1939 zřízena pražská Zentralstelle für jüdische Auswanderung (Ústředna pro židovské vystěhovalectví) se sídlem ve Střešovicích. Jejím vedením byl pověřen velitel bezpečnostní policie a bezpečnostní služby u říšského protektora Franz Stahlecker, fakticky ji ale od začátku do konce vedl Hans Günther. Podle zřizovací listiny měla Zentralstelle všemi prostředky pouze odstraňovat překážky židovského vystěhovalectví, vytvářet možnosti pro vystěhování, obstarávat potřebné devizy, zřizovat a kontrolovat přeškolovací kurzy na nové profese. Její činnost se pochopitelně vztahovala na veškeré židovské obyvatelstvo, nejen na členy ŽNO. 26 20. srpna 1942 byla Zentralstelle přejmenována na Zentralamt für 23 Od samého začátku bylo hlavním cílem nacistů zmocnit se veškerého židovského majetku. Odhaduje se, že před druhou světovou válkou byla asi třetina průmyslového a bankovního kapitálu v Československu v židovských rukou. Cílem výnosu bylo převést tento majetek přímo do německých rukou a předejít tak protektorátní vládu, která se ho snažila získat pro sebe. KÁRNÝ, Miroslav; PhDr. FRANKOVÁ, Anita: Perzekuce a vyhlazení Židů za 2. světové války. In: Židé. Dějiny a kultura. Židovské muzeum v Praze 1997, s. 55-82, zde s. 59. 24 Vykonal jej židovský student Herschel Grynszpan, jehož rodiče spolu s tisíci dalších Židů německé úřady vyhnaly za německo-polskou hranici. 25 Při Říšském pogromu bylo zabito nejméně 91 židovských osob a uvězněno 30 000 Židů, převážně v koncentračních táborech 25 KÁRNÝ, Miroslav; PhDr. FRANKOVÁ, Anita: Perzekuce a vyhlazení Židů za 2. světové války. In: Židé. Dějiny a kultura. Židovské muzeum v Praze 1997, s. 55-82, zde s. 59. 26 Emigrace českých Židů, a nejen jich, výrazným způsobem narostla již po mnichovských událostech a tento proces probíhal i po 15. březnu 1939. S vystěhovalectvím však byla úzce spojena otázka majetku vystěhovalců včetně jeho přesunu do zahraničí. Bezprostředně po Mnichovu přislíbila britská vláda poskytnout vůči obětovanému Československu půjčku. Po složitých jednáních rozhodla 27. ledna 1939 britská vláda o půjčce ve výši 8 milionů a kromě toho o daru 4 milionů liber šterlinků. Z tohoto britského daru byly kryty vystěhovalecké náklady, což umožnilo vybavení kolem 12 000 emigrantů ponejvíce do Palestiny, Anglie a USA. Těsně před německou okupací bylo v Čechách a na Moravě celkem 136 ŽNO. Nejvyšší rada svazu ŽNO v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se sídlem v Praze představovala nejvyšší autoritu, na níž se obracely jednotlivé náboženské obce v okresech a krajích o radu a vedení v různých otázkách. 8. února 1943 byla pražská ŽNO přeorganizována na Židovskou radu starších v Praze. 16

die Regelung der Judenfrage in Böhmen und Mähren (Ústřední úřad pro řešení židovské otázky v Čechách a na Moravě). Hlavním úkolem této instituce byla konfiskace židovského majetku a jeho rozdělení Němcům. 27 Po 15. březnu 1939 byly hranice na krátkou dobu uzavřeny, poté bylo po několik týdnů možné vycestovat pouze na povolení gestapa. Zmíněným způsobem se podařilo dostat do ciziny ještě řadě osob, ale tato relativně snadná možnost však brzy skončila a ten, kdo chtěl vycestovat, musel se podrobit složitým formalitám. Až do vypuknutí války dal proto mnohý přednost ilegálnímu úniku přes Polsko či Slovensko. Při ilegálním odchodu do ciziny pomáhaly židovské orgány, nejvydatněji patrně Palestinský úřad, 28 v jehož čele stál Jakob Edelstein, první židovský starší v Terezíně. Celkově se do konce roku 1939 zdařil útěk z protektorátu 19 016 osobám. S počátkem války se ještě zmenšily už i tak nepatrné možnosti vycestovat. 29 Vystěhovalectví bylo zrušeno od října 1941. 30 Se zahájením první fáze války tlak na Židy rychle vzrůstal. Od září 1939 byla volnost jejich pohybu ve všech oblastech omezena, existovala však i místa, kam nesměli vstupovat vůbec. Byly jim vymezeny nákupní hodiny, omezena možnost cestovat v hromadné dopravě, byl jim zabaven movitý i nemovitý majetek. Diskriminačních opatření se objevilo více a jejich cílem bylo vydělit Židy ze společnosti. 31 Židé byli také prakticky vylučováni ze všech povolání, zejména těch náročnějších a tvrdá pracovní omezení se týkala všech v říši. 32 Židé museli dále ke svým jménům připojit jméno jasně ukazující na židovský původ, u mužů Israel a žen Sara. 33 Od září 1941 museli všichni Židé starší šesti let nosit na oblečení Davidovu hvězdu s nápisem Jude. 34 K 1. říjnu 1939 se konal v protektorátu soupis židovského obyvatelstva, při kterém bylo zjištěno 90 847 Židů, z nichž 9 828 nebylo židovského náboženství. V komentáři uveřejněném k jeho výsledkům se však konstatovalo, že statistika zahrnuje pouze ty Židy nežidovského vyznání, které ŽNO již podchytily, nikoli Židy u nich nepřihlášené. Jejich povinnost registrovat se u náboženských obcí jim byla uložena až na jaře 1940. 35 HÁJKOVÁ, Alena: Evidence protektorátního židovského obyvatelstva. In: Terezínské studie a dokumenty 1997. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1997, s. 45-54, zde s. 47. 27 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Edd. Rothkirchenová, Livie; Schmidtová-Hartmannová, Eva; Dagan, Avidor. Praha 1991, s. 17-80, zde s. 45. 28 Palestinský úřad byl zlikvidován 10. května 1941. 29 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 28-30. 30 MILOTOVÁ, Jaroslava: Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze. Geneze a činnost do počátku roku 1940. In: Terezínské studie a dokumenty 1997. Edd. Kárný, Miroslav; Kárná, Margita. Praha 1997, s. 10-29, zde s. 21. 31 JOHNSON, Paul: Dějiny židovského národa. Praha 1995, s. 468. 32 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 33-34. 33 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 21. 34 JOHNSON, Paul: Dějiny židovského národa. Praha 1995, s. 468. 35 KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení. Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha 1991, s. 31. 17

3 TEREZÍN Na rozkaz císaře Josefa II. byl v letech 1780 36 až 1790 vybudován Terezín jako ideální pevnostní město osvícenského absolutismu, ležící 63 km severně od Prahy. Poloha pevnosti, jež obdržela své jméno na počest císařovy matky Marie Terezie, byla vybrána topograficky vhodně na soutoku Labe a Ohře. Pevnost byla vystavěna strategicky účelně v nížině na úpatí Českého středohoří coby obrana severních Čech proti Prusům. 37 Terezínské opevnění vybudované na principu bastionů je prokazatelně jedno z nejmodernějších v celé Evropě. Opevněné město, kterému je přes dvě stě let, zůstalo nezničeno válkami a na základě historických okolností se udrželo v takřka původním stavu. 38 Hlavní pevnost Terezín byla postavena ve tvaru protáhlé osmiúhelníkové hvězdice. Projektovali ji rakouští vojenští inženýři (někteří původem z Belgie) podle zásad francouzského pevnostního stavitelství, k němuž asi 100 let předtím položil základy proslulý maršál Vauban. 39 Severovýchodně od města, na druhém břehu Ohře, leží takzvaná Malá pevnost, předsunuté opevnění, které sloužilo jako vězení. 40 Terezín jako rakousko-habsburské a později české posádkové město přečkal do dnešních dnů více než dvě století bez jediného vojenského obléhání. K náhlému přerušení vojenského využití došlo za protektorátu v letech 1941 1945. Celé pevnostní město se stalo ghettem k vyhlazování Židů. Původnímu účelu vzdálené využití města jako de facto koncentračního tábora převládá v představách o Terezíně na celém světě dodnes. 41 Terezín byl roku 1996 s konečnou platností zrušený jako vojenské město. 42 36 Základní kámen k jedné z hlavních pevnostních staveb položil císař 10. října 1780. 37 DEBOLT-KRITTEROVÁ, Astrid: Pevnostní město ghetto vojenské město. Historický výzkum a hledání stop na místě. In: Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Kárný, Miroslav; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 250-277, zde s. 250. 38 Tamtéž, s. 250. 39 ADLER, Hans Günther: Terezín 1941 1945. Tvář nuceného společenství. I. Dějiny. Brno 2003, s. 68. 40 ZUCKER, Otto: Geschichte det Ghettos Theresienstadt 1941-1945. APT, inv. č. A 11653-1. Z originálu: Nordöstlich der Stadt, jenseits der Eger, liegt die sogennante Kleine Festung, ein Vorwerk, welches als Gefängnis dient. Srovnáno s: Terezínská zpráva Otto Zuckera. In. Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Milotová, Jaroslava; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 97-126. 41 DEBOLT-KRITTEROVÁ, Astrid: Pevnostní město ghetto vojenské město. Historický výzkum a hledání stop na místě. In: Terezínské studie a dokumenty 2000. Edd. Kárný, Miroslav; Lorencová, Eva. Praha 2000, s. 250-277, zde s. 250. 42 Tamtéž, s. 253. 18

3.1 TEREZÍN ZA VÁLKY Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze pověřila ŽNO vypracováním návrhů na ghettoizaci protektorátních Židů. Ta navrhovala zřízení čtyř až pěti ghett, jež by případně mohla být umístěna i na předměstích Prahy, Brna a Ostravy. O zřízení ghetta se uvažovalo tam, kde existovaly větší pracovní možnosti. Posléze se hovořilo o jednom ghettu v Čechách a jednom na Moravě, přičemž jedno mělo být zřízeno jako pracovní, zatímco druhé jako zaopatřovací. Pro Čechy byl jako možná alternativa nejprve navržen husitský hrad Stará Ratiboř, jak byl zkomoleně nazýván Tábor. Vzápětí však bylo doporučeno převzetí Terezína Ústřednou pro židovské vystěhovalectví. Po evakuaci Židů z tohoto přechodného sběrného tábora, v němž již měli být silně decimováni, dále na Východ, se předpokládala přeměna Terezína ve vzorné německé sídliště. 43 Od zřízení druhého ghetta na Moravě zamýšlen byl Kyjov bylo nakonec upuštěno. 44 Není známo, kdo první navrhl, aby v Terezíně bylo zřízeno ghetto. Je však známo, že pracovníci ŽNO v Praze tento návrh důrazně podporovali. 45 Důvodem zřejmě byla snaha zabránit tomu, aby Židé z protektorátu byli odvlečeni do Polska nebo alespoň získat odklad. 46 Na přípravných pracích při zřizování výlučně židovského koncentračního tábora Terezín, se vedle SS podílela židovská samospráva v Praze. 47 Organizační návrh připravovaného ghetta byl doplněn statutem. Stálo v něm, že ghetto je uzavřeným židovským sídlištěm, zřízeným podle směrnic Zentralstelle a podléhajícím rozkazům německých orgánů. Kromě vedoucího ghetta a jeho zástupce, kteří měli být jmenováni Zentralstelle, byl plánován orgán poradní sedmičlenná Rada starších, která měla být jmenována vedoucím ghetta se souhlasem Zentralstelle. To vše se nakonec v té či oné formě uskutečnilo. V té době byl v Praze již SS Obersturmführer dr. Siegfried Seidl, 43 BLODIG, Vojtěch: Vznik terezínského ghetta. In: Terezínské listy 25/97. Praha 1997, s. 7-20, zde s. 9-10. 44 Tamtéž, s. 17. 45 Zpočátku vedli ŽNO v Praze dva představitelé asimilačního Česko-židovského hnutí dr. Emil Kafka jako předseda a dr. František Weidmann jako tajemník. Jakob Edelstein, známý sionistický vůdce a ředitel Palestinské kanceláře v Praze, byl ustanoven místopředsedou. Jiný sionistický představitel ŽNO byl Otto Zucker, předseda Palestinského základního fondu Karen HaYesod, který řídil kulturní činnost náboženské obce a později pracoval pro zvláštní podpůrné akce. 46 První židovský transport na Východ s určením do Lodže opustil Prahu 16. října 1941. Do 18. listopadu bylo z Prahy do Lodže vypraveno celkem pět transportů a jeden z Brna do Minsku a Rigy. 47 SCHMIDTOVÁ-HARTMANNOVÁ, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Edd. Rothkirchenová, Livie; Schmidtová-Hartmannová, Eva; Dagan, Avigdor. Praha 1991, s. 81-116, zde s. 90. 19

designovaný velitel terezínského tábora. K němu docházeli pro rozkazy budoucí vedoucí terezínského tábora Jakob Edelstein a jeho zástupce Ing. Otto Zuckera. 48 Ghetto Terezín spadalo do kompetence referátu IVB4 Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (dále jen RSHA) v Berlíně a bylo pod přímým velením jeho šéfa Adolfa Eichmanna. Styčným důstojníkem pro terezínské ghetto byl SS-Hauptsturmführer Ernst Moehs. Nařízení z Berlína a Prahy určovala zásadní okruhy přípravy a chodu terezínského ghetta. Odtud byly dávány pokyny pro příjezdy transportů do Terezína a také naopak pro deportační transporty z ghetta včetně míst jejich určení, počtu vězňů, označení kategorií určených k deportaci (např. staří, sirotci apod.) a osob jmenovitě označených. Zde byly vydávány prováděcí pokyny k návštěvám Mezinárodního výboru Červeného kříže (dále MVČK), okrašlovacím akcím a veškerým dalším rozhodujícím a důležitým záležitostem, o kterých se budu zmiňovat v průběhu mé práce. 49 Téměř polovinu celého Terezína zabírají budovy kasární a prostranství, jež sloužila převážně k vojenským účelům. 50 Nacházelo se zde 14 velkých vojenských objektů, které dostaly po příchodu Němců roku 1939 jména podle německých měst - nyní se jmenovaly Sudetské, Hamburské, Hannoverské, Magdeburské, Vrchlabské, Drážďanské, Podmokelské, Ústecké aj. Mimoto měl Terezín asi 200 domů a domků. Skoro všechny byly postaveny současně s kasárnami. 51 S převzetím celého města byly přejmenovány i místní komunikace a budovy. Všechny ulice rovnoběžné s ulicí od Drážďanských k Magdeburským kasárnám nesly označení L (Längstrasse Podélná ulice) s číslováním domů od severu k jihu, příčné ulice písmenem Q (Querstrasse Příčná ulice) s číslováním od východu k západu. Každý dům byl kromě písmene L nebo Q označen ještě třímístným číslem, které sestávalo z čísla ulice a čísla domu. 52 Denně měly přijíždět do Terezína dva až tři vlaky po 1 000 osobách. Podle osvědčené metody nemělo zavazadlo vážit více než 50 kg, ale přidat se mohly potraviny na dva až čtyři týdny. Ubytování se v počáteční fázi plánování předpokládalo velmi primitivní. Sláma rozprostřená ve volných bytech, neboť postele by zabraly příliš místa. Heydrich požadoval také opatření, které by zamezilo šíření epidemií z ghetta do okolí a aby nebylo 48 LAGUS, Karel; POLÁK, Josef: Město za mřížemi. Zlín 2006, s. 54. 49 BENEŠ, František; TOŠNEROVÁ, Patricie: Pošta v ghettu Terezín 1941 1945. Praha 1996, s. 45. 50 Deník Willyho Mahlera, APT, inv. č. A 5704. Záznam z 3. listopadu 1943. 51 FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 37. 52 HYNDRÁKOVÁ, Anna; MACHATKOVÁ, Raisa; MILOTOVÁ, Jaroslava (edd.): Acta Theresiana. Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy. Terezín 1941 1945. Praha 2003, s. 186. TB 164 (3. 7. 1942) 20