Suchdolský. zpravodaj. prosinec Zpravodaj města Suchdol nad Lužnicí. 10 Kč. Historie příjmení Hojek v Suchdole str. 9

Suchdolský zpravodaj prosinec 2020 10 Kč Kapři v rukou předsedy místní organizace Českého rybářského svazu Zpravodaj města Suchdol nad Lužnicí Z rybářské organizace str. 4 Radost Vánoc str. 7 Historie příjmení Hojek v Suchdole str. 9 Komentáře k filmu Krajina ve stínu str. 13

Na titulní straně je obraz Františka Dryjeho Suchdol nad Lužnicí z roku 1958, plátno, 73 x 100 cm. Informace z radnice Přejeme všem spoluobčanům příjemné prožití vánočních svátků Luboš Hešík, starosta města Alena Drábová, místostarostka a zaměstnanci městského úřadu Kalendář města na rok 2021 Suchdolský malíř František Dryje Provozní doba sběrného dvora Suchdol nad Lužnicí Vitorazská 849 (pod hřbitovem) Provoz v zimním období od 1. 12. 2020 do 31. 3. 2021: Úterý: 9.00 12.00 h Středa: 13.00 17.00 h Pátek: 13.00 17.00 h Sobota: 08.00 16.00 h (12.00 12.30 h přestávka) Ve dnech státního svátku bude zavřeno Suchdolský malíř František Dryje Kalendář Města Suchdol nad Lužnicí na rok 2021 Město Suchdol nad Lužnicí vydává kalendář na rok 2021 s názvem Suchdolský malíř František Dryje. Jde o výběr obrazů z pozůstalosti místního amatérského nadšeného malíře Františka Dryjeho (1920 2005), povoláním učitele na základní škole v Suchdole. Menší část Dryjeho obrazů je místně známá z několika výstav, v tištěné podobě je tvorba využita poprvé. Každý týden je v kalendáři uvozen kresbou či malbou, které nejčastěji zachycují krajinu a lidi Suchdola a okolí. Připojeno je také několik zátiší. Na závěr je připojen komentář. K tématu se v SZ ještě podrobněji vrátíme. Poděkování za zpřístupnění obrazů patří rodinám obou dětí Františka Dryjeho Marii Šubrtové (dcerám Janě Mackové a Ludmile Březinové) a Františkovi Dryjemu (dceři Evě Dryjové). Kalendář je nástěnný, s týdenním kalendáriem. U jednotlivých dnů je prostor pro poznámky. Kalendář bude k dostání mj. v infocentru a na městském úřadu. Cena je 100 Kč dv V letošním roce děkuje Město Suchdol nad Lužnicí za vánoční strom umístěný na náměstí T. G. Masaryka paní Dagmar Osovské z Českých Velenic. Jaroslava Holánková Městská knihovna Od 16. 11. 2020 epidemiologickou situaci ve státě znázorňuje systém hodnocení PES (protiepidemický systém). Pro knihovny platí tato stupnice. Stupeň 1 Organizační a režimová opatření. Stupeň 2 Omezení počtu osob (2 osoby na 15m 2 provozní plochy), rozestupy 2 m mezi zákazníky, organizační a režimová opatření. Stupeň 3 Omezení počtu osob (1 osoba na 15m 2 provozní plochy), rozestupy 2 m mezi zákazníky, režimová a organizační opatření. Stupeň 4 Pouze výdej předem objednaných výpůjček a jejich vracení přes výdejní okénko. Stupeň 5 Pouze bezkontaktní výdej a vracení výpůjček. V době uzávěrky SZ je epidemilogická situace hodnocena na úrovni stupně 5. Aktuální informace najdete na webu města. red Usnesení Zastupitelstva města a Rady města Suchdol nad Lužnicí naleznete na úřední desce nebo na stránkách: www.suchdol.cz 02 Suchdolský zpravodaj prosinec 2020

Pozvánky Kalendář událostí Uveřejňujeme program kina alespoň na závěr měsíce prosinec resp. na 29. a 30. 12. 2020. samozřejmě podmíněna epidemologickou situací a nařízeními vlády. Aktuální informace sledujte na webu města. Pátek 1. 1. 2021, 17.00 h Novoroční ohňostroj města Náměstí T. G. Masaryka Sledujte prosíme web města, kde budou bližší informace, jak událost proběhne v návaznosti na vládní opatření. Realizace je stejně jako u ostatních událostí Kino Suchdol nad Lužnicí program v prosinec úterý 29. 12. 2020, 19.30 h (97 min) Bábovky Příběhy hrdinů Bábovek nám ukáží, že některá setkání dokáží na věky změnit život. Všichni jsme totiž propojeni. Vztahy, prací, náhodami, nenávistí nebo láskou. Hrají: Ondřej Vetchý, Jana Plodková, Lenka Vlasáková, Marek Taclík, Barbora Poláková a další. Mládeži do 12 let nepřístupno. Vstupné 130 Kč středa 30. 12. 2020, 17.00 h (88 min) Máša a medvěd: Mášiny písničky Animovaný rodinný film. Máša je zvědavé, chytré a neposedné děvčátko, které žije ve staré železniční stanici v lese. Její kamarád je dobrosrdečný medvěd. Česká verze. Mládeži přístupno. Vstupné 100 Kč www.suchdol.cz 03

Ohlédnutí Z rybářské organizace Petr Klíma za výbor MO ČRS Suchdol nad Lužnicí, z.s. Výbor MO ČRS Suchdol nad Lužnicí,, z.s. přeje všem rybářům i nerybářům radostné Vánoce, mnoho zdraví, štěstí, pohody a úspěchů v nadcházejícím roce 2021 Zároveň děkujeme: Město Suchdol nad Lužnicí, HANG. PIT BULLS Suchdol n. L. (motorkáři), společnost FinŠin s.r.o. (Jindřich Šindelář), Restaurace a bar Fortuna (manželé Šíslovi), firma Lubomír Sokolík, Ing. Miloš Cepák, Ph.D., Autodoprava Jiří Kušner (Tomáš Kušner), Ing. Ladislav Spurný, Jan Veselý, Karel Joch, Jan Křivánek, Jiří Školka, rodina Šimánkova (Žižkova ul.), Jaromír Křivánek a Eaton Elektrotechnika (Suchdol n. L.) za podporu rybaření a věříme, že nám i nadále zachovají přízeň Stejně jako jinde také chod našeho rybářského spolku ovlivňují v současné době nařízení spjatá s druhou vlnou celosvětového problému jménem covid. Jednou z výjimek ustanovení Ministerstva zemědělství byla možnost uskutečnit podzimní výlovy rybníků, které se konaly 24. a 25. 10. 2020. Letošní rok bohužel nevyšel rybník Janochů, kde bylo v letních měsících zjištěno znečištění (exkrementy, toaletní papíry, dámské hyg. potřeby, vlhčené ubrousky aj.) na jediném možném přítoku do rybníka na Suchdolském potoce. Z tohoto důvodu došlo ve více vlnách k nadměrné produkci nežádoucích rostlin na ploše rybníka a snížení obsahu kyslíku ve vodě, zde lze přičíst podíl celého problému i pozdnímu zjištění a následné reakci ze strany organizace (místní organizace nedisponuje měřicím přístrojem ani kyslíkovými aerátory). Vzorky vody byly odeslány patřičné instituci, byl pořízen videozáznam a pomocnou ruku nabídla i společnost Čevak, která provedla při řešení situace maximální možné opatření. S potěšením jsme tedy uvítali informaci ze SZ 11/2020, kde je zmíněno budoucí odkanalizování objektů v blízkosti tohoto potoka, nejde totiž jen o rybník v naší péči, ale o fakt, že tento potok ústí dále do řeky Lužnice, proto by mělo být zájmem (nejen naším) tento projekt uskutečnit. Rybník ve Dvorech nebyl v jarních měsících nasazen z důvodu nedostatku vody, zbývající rybníky byly sloveny již dle plánu. Jako každý rok nás i letos podržel návesní rybník v Hrdlořezích, kde se mimo klasický chov kapra povedl k radosti výboru i dvouletý chov vlastní násady candáta, kdy do jedné z pískoven v Tušti putovala stovka těchto plnohodnotných dravců. Přičteme-li rybníky Horní Hrdlořezy a Jochů, nasadili jsme z vlastních zdrojů do pískoven v Tušti 18 q kapra obecného, 40 kg candáta a několik desítek kg doplňkových ryb. Od kolegů z Místní organizace (MO) Jindřichův Hradec jsme díky podpoře Jihočeského územního svazu obdrželi dalších 20 q kapra a krásných 500 kg lína. Z krajské distribuce do našich vod dále např. 500 ks lipana, 10000 ks candátka, 500 ks tlouště a 50 kg roční štiky. Potvrdit můžu také informaci o bohatě zarybněné pískovně Cep (Majdalena), kterou obhospodařuje sousední MO Třeboň. Břehy pískoven v Tušti byly v říjnu brigádníky uklizeny a odpad za podpory technických služeb odvezen. V současné době s dostatkem dešťových srážek, lze říci, že všechny rybníky budou následující rok opět k dispozici, Janochů rybník zůstává vypuštěn a bude v zimních měsících vymrzat. Více informací o zarybnění a celkové práci výboru v uplynulém roce by bylo pozvánkou na únorovou Výroční členskou schůzi, kterou však nyní nelze s jistotou potvrdit, stejně tak jako možnost odevzdat úvodem ledna vyplněné sumáře úlovků za rok 2020, tradiční formou v restauraci U Pávků. V době vzniku článku není jasné, kdy a jaká budou rozvolnění vládních nařízení. Případné termíny a informace k těmto každoročním akcím zveřejníme v případě uskutečnění se na našich stránkách, informačních tabulích, městském rozhlase, či v následujících číslech SZ. Je složité psát o věcech, které mají nad sebou stále řadu otazníků. Zmíním ještě nadále pozastavený dětský kroužek, či momentální nemožnost scházení se na vlastních výborových schůzích. V roce jež měl být mnoha akcemi (především pro mládež) oslavou 20 let samostatné rybářské organizace v Suchdole nad Lužnicí, došlo pouze k únorové výroční schůzi. Komplikace, které poté a nyní již zmiňovaný covid přinesl, zasahují do všech oborů lidské činnosti a hlavně ohrožují lidské zdraví, které by mělo být nejvyšší hodnotou nás všech. Ostatní záležitosti bychom měli odložit, popř. zrušit. Od března tohoto roku nebyl tedy ze strany výboru MO ani důvod oslovovat naše tradiční partnery, kteří podporují především naši mládež, přesto věříme, že jejich podpora při jejich vlastních potížích v této těžké době trvá, děkujeme za ni a přejeme všem optimismus, vitalitu a brzký návrat do běžného režimu. Děkujeme především Městu Suchdol nad Lužnicí, které nemalou měrou pomáhá rozvíjet činnost rybářského spolku. Výbor MO přeje nejen našim členům, rybářům, ale i ostatním organizacím, sportovním klubům, zastupitelům a zaměstnancům obce, zkrátka Vám všem, trpělivost, toleranci, pokud možno klidný advent, krásné Vánoce a zcela jistě lepší následující rok 2021 plný radosti a pevného zdraví! 04 Suchdolský zpravodaj prosinec 2020

Ohlédnutí Výlov v Hrdlořezích Kapříci z rukou předsedy Pískovna Majdalena, při kontrole revíru 100 kg lína, Malá Tušť Janochů rybník www.suchdol.cz 05

Farnost / Spolky Farnost Suchdol nad Lužnicí Přehled bohoslužeb a událostí v prosinci Mše sv. v kostele sv. Mikuláše: Neděle mše sv. v 9.30 h Středa mše sv. v 17.00 h Modlitba růžence v kapli sv. Jana Nepomuckého: každý pátek v 8.30 h Mše svaté v okolních farnostech: České Velenice neděle 11.00 h, čtvrtek 17.00 h Dvory nad Lužnicí neděle 8.15 h, úterý 17.00 h Rapšach pátek 17.00 h Vánoční bohoslužby Sice v dnešní době není možné předvídat slavení vánočních bohoslužeb, přesto přinášíme přehled v našich farnostech. Sledujte však kostelní a obecní vývěsku farnosti či webové stránky. Mše sv. vánoční v kostele sv. Mikuláše Čt 24. 12. Štědrý den mše sv. půlnoční ve 21.30 h Pá 25. 12. Boží hod vánoční Slavnost Narození Páně mše sv. v 9.30 h Ne 27. 12. Svátek Svaté Rodiny Marie, Josefa a Ježíše mše sv. v 9.30 h Mše sv. v jiných kostelích: Rapšach: So 26. 12. svátek sv. Štěpána, prvomučedníka, mše sv. v 9.00 h Pá 1. 1. 2021 Slavnost Matky Boží, Panny Marie, mše sv. v 9.00 h Krabonoš: Pá 1. 1. 2021 mše sv. v 10.30 h Klub aktivního stáří Tříkrálová sbírka 2021 v Suchdole nad Lužnicí Datum koledování se oficiálně prodlužuje do 24. ledna, tzn. TKS 2021 bude probíhat od 1. 1. 24. 1. 2021. Přesto by ale bylo dobré stěžejní část koledování směřovat do prvních 14 dní, pokud to vzhledem k situaci s covidem bude možné. Stejně tak i my se budeme snažit v Suchdole nad Lužnicí koledovat prvních 14 dní v lednu. Pokud to epidemiologická situace dovolí, vyjdou tedy opět do ulic našeho města tři králové. Vzhledem k nejasné situaci vznikly tři scénáře možného průběhu Tříkrálové sbírky 2021. Jak budeme moci postupovat v Suchdole a jeho okolí, dopředu nevíme. Budeme se snažit, aby se co nejpřesnější informace i za pomoci spolupráce s Městským úřadem dostaly až k vám. 1. varianta koledování a sbírka probíhá bez omezení, stejně jako v předchozích letech 2. varianta koledování probíhá, ale je nutné reflektovat situaci, chránit před potenciální nákazou koledníky i dárce a přijmout nutná opatření (koledníci s vedoucími budou mít roušky, bude se minimalizovat kontakt s dárci atd.) 3. varianta nekoleduje se, lokálně nebo celorepublikově. Situace neumožní Betlémské světlo a jesličky koledování v některých regionech, nebo i v celé ČR. Tato situace nemusí nastat jen ve chvíli, kdy budou omezení vyhlášena vládou ČR, ale i v situaci, kdy koledování bude nemožné z nedostatku koledníků, nebo riziko při koledování (možná nákaza koledníků, koordinátorů a dárců) bude tak vysoké, že bude potřeba nástroj koledování dobrovolně opustit. Rozhodnutí o zrušení koledování je v pravomoci ACH/DCH ředitele po konzultaci s příslušnou hygienickou stanicí a ředitelem příslušné charity. V této situaci budeme odkázáni jen na dary přes účet a DMS. Vše se zařizuje jako jindy, takže i záměr pro rok 2021 jsme již odevzdali. V předchozích letech jsme část vráceného podílu darovali OCH Třeboň, pro nadcházející rok jsme se rozhodli polovinou přispět FCH Jindřichův Hradec. Druhá polovina podílu opět se vrátí do farnosti, z které pak farnost pomáhá lidem, rodinám v Suchdole nad Lužnicí, v Českých Velenicích a v dalších obcích v našich farnostech. Přesto se na vás obracíme s prosbou sháníme nejen děti koledníky, ale také vedoucí skupinek. V případě zájmu se hlaste u Ivy Hojkové, tel. 777 232 630, nebo e-mail hojkova.iva@seznam.cz. Jménem výboru našeho klubu bych chtěla všem našim členům a příznivcům popřát klidné a pohodové Vánoce v rodinném kruhu a do dalšího roku hlavně hodně zdraví a abychom se zase mohli v plném počtu setkávat jak v klubu, tak i při dalších akcích. Hana Šlápotová Z důvodu trvající krize nebudeme letos nacvičovat vánoční hru, ani nebudou jiné hromadné akce. Doufáme ale, že epidemiologická situace v prosinci dovolí průběh rozvozu Betlémského světla, v tomto případě bychom vám ho chtěli nabídnout. Po celý Štědrý den pak bude možné si odnést Betlémské světlo z kostela. Čt 24. 12. Štědrý den Jesličky v suchdolském kostele 13.30 16.00 h. Přijďte odpoledne se podívat i se svými dětmi na naše jesličky a vánočně vyzdobený kostel. 06 Suchdolský zpravodaj prosinec 2020

Farnost Radost Vánoc Iva Anežka Hojková Možná už během prosince máme na stole adventní věnec, zejména děti otvírají adventní kalendář, okna ozdobíme adventními či vánočními dekoracemi. Od Štědrého dne bude v našich domovech několik dní či týdnů dominovat vánoční stromeček a také betlém. Víme ale, odkud a kde se tyto tradice vzaly a jak se dostaly do naší země? Zkusme si to projít popořádku. Nejprve nastává doba adventní a před jejím začátkem chystáme adventní věnec. Doba přípravy na Vánoce se nazývá Advent. Toto označení pochází z latinského slova adventus, což znamená příchod. Myslí se zde příchod Vykupitele Ježíše Krista. Každoročním prožíváním adventu zpřítomňují křesťané očekávání starozákonních proroků, kteří připravovali lidstvo na příchod Mesiáše. Tím, že se věřící vžívají do atmosféry této dlouhé přípravy na první příchod Vykupitele, oživují zároveň touhu po příchodu Krista do svého vlastního života a jeho druhém příchodu na konci časů. První začátky slavení adventu se objevují v jižní Galii a ve Španělsku koncem 4. století. Od 12. do 13. století se stal advent začátkem nového (církevního) liturgického roku, který do té doby začínal Vánocemi. Jakým způsobem odpočítáváme dobu adventní? K tomu nám slouží adventní věnec, přičemž zvyk používání adventního věnce je starý přibližně 150 let. První adventní věnec měl podobu dřevěného kola od vozu. Jeho dějiny nás vedou do nejnižších sociálních vrstev obyvatel Hamburku, přesněji do Záchranného ústavu pro opuštěné děti. Byla to slámou pokrytá ratejna, chatrč na zapadlém okraji města. Zde pracoval Johann Heinrich Wichern, mladý pedagog a později zakladatel Vnitřní misie, který v Göttingenu a v Berlíně studoval teologii. Děti, o které se staral, se velmi těšily na Vánoce, protože to byla doba, kdy dostaly od bohatých lidí o něco více jídla, nějaké oblečení atd. Aby dětem to jejich těšení zkrátil, pověsil před Vánocemi od stropu dřevěný kruh se svícemi. Bylo to roku 1839. Celkem bylo po obvodu kruhu 23 svící, 4 velké - bílé a 19 malých - červených, na každý den do Štědrého dne. Denně během krátké pobožnosti byla zapálena jedna svíce. V roce 1851 byla poprvé vyzdobena celá jídelna tohoto útulku jedlovými větvičkami, stejně tak byl zdoben i věnec. Tento předvánoční zvyk se šířil velmi rychle. Později se ovšem ustálily čtyři svíce jako čtyři adventní neděle. Věnec je od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. I Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství. Adventní věnec je holdem tomu, kdo je očekáván, a kdo zároveň již přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je Světlo světa (Jan 8,12). Hlavně dětem čekaní na Ježíška zkracují adventní kalendáře možná máte také doma adventní kalendáře. Ty začínají 1. (tzn. 1. prosince), ale to vždy neplatí. Adventní doba totiž začíná pokaždé jindy, vždy však v neděli. Jsou to 4 neděle, které jsou před dnem, kdy slavíme Ježíšovo narození, tj. 25. 12. To znamená, že pokaždé adventní doba trvá různý počet dní, ale vždy 4 adventní neděle. První adventní kalendář vytiskl majitel tiskárny v Mnichově Gerhard Lang r. 1908 a nazval ho V zemi Ježíškově. Adventní kalendář slavil postupně úspěch po celém světě, přerušený druhou světovou válkou, ale po válce zase přišel jeho rozmach. Postupně se ale začal vytrácet církevní podtext této tradice, kdy měl dětem připomenout vánoční událost popisovanou v Bibli a samotné poselství adventní doby a příprav na příchod Ježíše Krista. Dnešní kalendáře mají především potěšit děti. Na trhu je jich nepřeberné množství od jednoduchých čokoládových, po kreativnější plné hraček či jednotlivých dílků stavebnice. Víte, že čokoládové kalendáře vznikly v USA v 70. letech 20. století? Šikovní rodiče i prarodiče si však adventní kalendáře vyrobí sami doma. Kdysi dávno se lidé během doby adventní připravovali na vánoční svátky stavěním betlémů (jesliček). Každý den přidávali jednu nebo několik figurek do scény Ježíšova narození. O Štědrém večeru přidali do scény malého Ježíška a začali tak slavit vánoční svátky. Scéna z Betléma tím ale nekončila. Víte, které figurky umístili lidé do scény jako poslední? Ano, jsou to tři králové. Čím víc se Betlém zaplňoval, tím větší radost a očekávání bylo v srdcích jak dětí, tak dospělých. Betlémy byly buď figurkové nebo také papírové. Určitě máte doma nějaký betlém, či se vám z vašeho dětství nějaký ve vzpomínkách vynoří. A vybaví se vám, kteří naši čeští malíři malovali betlém? Určitě doma najdete betlém malovaný M. F. Kvěchovou, Josefem Ladou nebo Mikolášem Alšem. Mikoláš Aleš, jeden z nejznámějších českých malířů, se narodil v roce 1852. Když byl malý, chtěl mít doma malovaný betlém a jeho bratři mu slíbili, že mu ho namalují, nějak k tomu však nedošlo. Namaloval si ho tedy sám. Bylo mu tehdy 6 let a opravdu se mu moc povedl. Jen velbloud vyšel nějak divně, protože Mikoláš zapomněl, kolik má hrbů. Uvažoval asi rozumně měl tři hrby, protože přivezl všechny krále naráz. Když Mikoláš dospěl, namaloval na známé čtyři archy vedle svaté rodiny všechny lidi svého rodiště, ani četníka nevynechal, ale udělal ho malého, aby stál na okraji. Dodnes si můžeme tento známý betlém koupit. Vloni jsme před Štědrým dnem hráli venku před kostelem hru o sv. Františkovi, který tradici stavění jesliček vymyslel ve 13. st. v Itálii. Sv. František toužil lidem, stejně jako Ježíš, přinášet, co nejvíce dobrého. Jednou ho napadlo, že by mohl lidem i sám sobě udělat radost. Chtěl prožít chvíli, kdy se Ježíš narodil, proto se rozhodl, když působil ve městě Grecciu, že si se všemi lidmi zahrají scénu, jako by u toho narození byli. Zvyk stavět betlémy se dostal do českých zemí v 16. století. Velkou zásluhu na tom má františkánský řád a jezuité. Jak vypadal první betlém u nás, již nevíme, ale jeden z nejstarších a také největších můžeme vidět v klášterním kostele Panny Marie Andělské v Praze (naproti Loretě). A tak se zvyk stavět v kostelech betlémy začal rozšiřovat i u nás. Betlémy (jesličky) se v kostelech však stavěly jen do té doby, než osvícený panovník císař Josef II. prohlásil tento zvyk za nedůstojný a naivní a betlémy v kostelech zakázal. Ale lid se nevzdal tohoto oblíbeného umění. A tak se betlémy z kostelů přestěhovaly do domovů. V různých oblastech naší vlasti se vytvářely nádherné betlémy, které si lidé předávali z generace na generaci. A my dnes můžeme v okolí Králíků na Královéhradecku, v Orlických horách, Jeseníkách, Krkonoších, v Třešti, Třebíči, Jindřichově Hradci (jistě známe největší pohyblivý na světě Krýzovy jesličky), v Příbrami, nebo v Ústí nad Orlicí obdivovat zručnost našich předků i současníků, kteří chápou stavění betlémů jako svůj koníček a vytvářejí skutečné skvosty. www.suchdol.cz 07

Farnost Betlém v suchdolském kostele. Figurku Jezulátka vložíme až před půlnoční mší svatou, krále přidáváme později O vánočních svátcích zpíváme koledy, jejichž tradice sahá do 13. století, podle legendy byl autorem první koledy také svatý František z Assisi. Naší nejznámější koledou je Narodil se Kristus Pán, ta pochází již z doby husitské, je stará cca 600 let, nejstarší notované zápisy této koledy pocházejí z přelomu 15. a 16. století. K vánočním svátkům neodmyslitelně patří betlémy, perníčky, koledy, ale ještě je jedna věc, která téměř v žádné domácnosti nechybí. A to je stromeček. Křesťanský smysl vánočního stromku se zakládá na středověké tradici náboženského významu: jako předehra k vánočním oslavám byla před vchodem do kostela během Svaté noci hrávána hra, která připomínala tajemství prvotního hříchu Adama a Evy v Ráji. V Bibli není uvedeno, o jaký strom se jednalo, tak byl podle té které oblasti ztotožněn s nějakým místním stromem. V Německu to byla jabloň a její ovoce se prosadilo jako zakázané. Protože 24. prosince však bylo těžké najít jabloň s listím, hledal se jako náhrada jiný strom. Evidentně se příhodně naskytla právě jedle, jejíž ratolesti se používaly k výzdobě během vánočních svátků. A na jedličce pak bylo zavěšeno jablko (nebo více jablek). Prvními ozdobami na stromečku byla jablka, která měla připomínat Evu, matku lidského rodu, a hostie, tedy obětní chléb. Obojí tvořilo symbolický protiklad: jablko člověka přivedlo ke hříchu a smrti, hostie dává život a očišťuje, je eucharistickým chlebem, tělem Kristovým, obětovaným na odpuštění hříchů. To je na připomínku toho, že skrze něj nás Bůh do své blízkosti tedy do ráje zve. Tento typ zobrazení dal vánočnímu stromku jeho křesťanský smysl: o vánoční noci je lidský hřích vykoupen Kristovým vtělením. Vánoční stromeček v roce 1812 z Německa poprvé přivezl ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich jako překvapení pro své přátele. A pod stromečkem většinou nechybí dárky. Obyčej dávat dary o svatých nocích je známý od středověku. Vánoční dar pomáhal po celá staletí upevňovat vzájemné vztahy mezi lidmi. Lidé věřili, že prostřednictvím daru dávají část sebe sama. Jednalo se ovšem o dárky drobné, často vlastnoručně vyrobené. Nedílnou součástí Vánoc u nás se však dárky staly až v 19. století. Bylo zvykem obdarovávat členy rodiny, ale i služebnictvo. Na počátku 20. století, v dobách hospodářské prosperity, se pod vánočním stromkem vedle potřebných věcí stále častěji objevovaly drobnosti a hračky jen pro radost. A radost z dárků by měla přetrvávat i dnes. Radost ovšem nepřináší jen dárky, ale mimo tyto výše jmenované křesťanské zvyky třeba ještě půlnoční, koledování, vánoční pohádky, přítomnost blízkých lidí aj. Vánoční dárky lidem ale také mohou připomínat, že největším darem pro ně je Ježíš Kristus, v kterém přišel na zem Bůh mezi lidi a sám se narodil jako bezbranné miminko. A s Vánocemi se pojí také mnoho lidových zvyků charakteristických pro tu danou zemi a nejinak je tomu i v naší zemi. Ať už budete slavit Vánoce jakkoliv s různými zvyky, přejeme vám klidné prožití adventu a požehnané Vánoce s radostným ujištěním, že Bůh se narodil pro vás. A jako za svého života Ježíš, Boží Syn, konal zázraky pro lidi, může je konat nyní ve vašem životě. Vymalování a znovuotevření kostela sv. Mikuláše K 31. 10. 2020 byla dokončena výmalba interiéru lodi, presbytáře a sakristie. Výmalbu prováděla firma Památky CB s.r.o. Na financování se podílelo Město Suchdol nad Lužnicí, Biskupství českobudějovické, farnost a dotací také přispělo Ministerstvo kultury. V kostele se opět mohou konat bohoslužby, samozřejmě zatím s omezením dle vládních nařízení kvůli koronavirové krizi. Kostel je také otevřen přes den tak, jako byl před výmalbou, tzn. že návštěvníci mohou vzadu k mřížkám a na stromu-stojanu si mohou zapálit svíčku. 08 Suchdolský zpravodaj prosinec 2020

Historie Hojkovi v Suchdole Dějiny rodu a usedlosti Hojkovi na Hojkovci (čp. 61) Příjmení Hojek vyskytovalo v Suchdole již v 15. století, tedy ještě za mocných Rožmberků. Hodnověrně doloženým předkem dnes žijících nositelů příjmení v Suchdole je až Ambrož Hojek z dnešního z gruntu na Hořejším Suchdole, který později dostal popisné číslo 61. Dodnes, nebo donedávna, se zde říkalo U Hojků. Je to jeden z nejzachovalejších a nejhezčích statků v Suchdole. Dnešním majitelem je rodina Paďourkova, potomci rodiny Hojkových. Již zmíněný Ambrož se v roce 1673 oženil s Dorotou, dcerou Matěje Vrchoty ze Suchdola. Bližší informace však musíme pro nedostatek archivních pramenů postrádat. Matriční knihy začínají až později. Existují sice urbáře či pozemkové knihy, avšak prokázat z nich příbuzenství k rodu Hojků nemůžeme. V naší oblasti se používala jména po baráku, nebo knižně, příjmí po střeše. Stávalo se, že nový hospodář, který grunt převzal, převzal i příjmení jeho bývalého držitele. Pro úředníky tehdy byla důležitější jednoznačná evidence gruntu, nežli těch, kteří ho drželi. Nebylo vzácností, když sedlák za svůj život vystřídal víc příjmení, podle statku, kde hospodařil. Suchdolská obecní kronika uvádí, že v třeboňském archivu je zachován seznam rožmberských poddaných osedlých v Suchdole z roku 1433. Tam se mezi téměř čtyřiceti jmény nachází i příjmení Hojek. Existuje také seznam poddaných patřících k třeboňskému panství z roku 1519. Podle něj držel sedlák Jan Hojek dva a půl čtvrti lánu. Tehdy se z jednoho čtvrtlánu platilo pololetně pět grošů úroku a z půlánu deset grošů. Někteří suchdolští sedláci měli také od vrchnosti najaty tzv. jiterní louky. Jan Hojkovic držel 1 jitro při cepských lesích a jeden provazec a pod lesem suchdolským ještě další dvě jitra. Dalším nám známým Hojkem byl jistý Šimon. Zda byl Šimon syn Jana Hojka, nebo se na grunt přiženil, nelze říct. Podle Statek čp. 61 v Suchdole U Hojků s rodinou hospodářem Janem Hojkem (nar. 1871), jeho manželkou Marií rozenou Kopřivovou (nar. 1877) a s dcerami Terezií provdanou Hojkovou (vlevo) a Annou provdanou Paďourkovou. (Na fotografii není třetí dcera Marie, provdaná Hofhanzlová. Měli také syna Jana, který jako mladý zemřel na španělskou chřipku.) zápisu v suchdolské kronice, kde se cituje berní šacunk (ocenění) z roku 1533 a podle rožmberského urbáře z roku 1555, na gruntu, který předtím držel Šimon Hojek, hospodařil nyní jistý Pavel Kunetl. Kdo byl tento Pavel a odkud na grunt přišel, nevíme. Pravděpodobně jej buď koupil, nebo se přiženil k vdově po Šimonovi, či k jeho dceři. Je také možné, že Šimon Hojek byl vrchností z gruntu sesazen. Pavel Kunetl měl 1 čtvrt dědiny za 20 kop, dobytka za 14 kop, 2 koně za 10 kop a jedno jitro pod polem. Jméno Hojek na čas z rožmberských urbářů mizí, zatímco jméno Kunetl zde na tomto gruntu pokračuje. Teprve v roce 1598 se v rožmberských urbářích jméno Hojek znovu objevuje. Tehdy se jednalo o Jakuba Hojka, kterého nacházíme na místě, kde předtím byly zápisy pro jistého sedláka Zittara (Žitného). To znamená, že tento Jakub Hojek musel před rokem 1598 živnost koupit, nebo se tam přiženil a živnost převzal. V uvedené době ještě tento Jakub Hojek žil, zatímco v roce 1611 už platil vejrunky jistý Vít Hojek, který se na živnost patrně přiženil. Nelze prokázat, že Vít byl Jakubův pokrevní příbuzný, nebo naopak byl někdo cizí, kdo převzal jméno po chalupě. Nevíme, jakým způsobem se tento Vít na Hojků grunt dostal, ani odkud přišel. Jisté však je, že Vít Hojek platil pravidelně 5 kop grošů vejrunku ročně do sirotčí truhly, a to až do roku 1617, kdy splátky náhle přestaly. V následujících patnácti letech není v suchdolské pozemkové knize o Hojků gruntu jediná zmínka. Důvodem bylo jistě vypuknutí třicetileté války (1618). Zkáze neunikl ani Hojků grunt. Když se po patnácti letech v únoru 1631 objevuje nový zápis o Hojků gruntu, mluví se o něm jako o spáleništi. Jaký osud postihl Víta Hojka a jeho manželku Annu, se už nedozvíme. V roce 1631 se totiž vypáleného Hojků gruntu ujal jistý Jiřík, který se oženil s Marianou, dcerou Jakuba Hojka. Ta posléze grunt zdědila. Na otázku, kdo byl tento Jiřík, nemůžeme odpovědět. Jméno převzal po chalupě. Hojků spáleniště dostal od vrchnosti téměř zdarma a jediné, co byl povinen splácet, bylo 18 kop grošů dluhů po předešlém hospodáři. Na druhou stranu Jiřík Hojek musel v roce 1636 odevzdávat ty samé úroky, jaké odevzdával před válkou, v roce www.suchdol.cz 09

Historie 1598, Jakub Hojek a jeho hospodářství. Ikdyž to bylo ještě před pěti lety pouhé spáleniště, bylo vrchností oceněno v šacunku 93 kop grošů tedy ten samý šacunk, jaký měl před válkou Jakub Hojek. Jediné, co ten rok Jiřík Hojek vrchnosti nemusel odevzdat, byl med z luk jiterních. Dobu úmrtí Jiříka Hojka neznáme. Ze zápisu v gruntovní knize: Po smrti Jiříka Hojka zůstavší Anna vdova, ku kterej se přiženil Šimon z panství hlubockého a tento grunt ujal, poněvadž jest týž Jiřík před smrtí svou kšeftem Anně manželce svojí ten grunt doplacený odkázal a ona dluhy po něm splatila, vymiňuje sobě táž Anna, aby mohla se 20 kopama grošů vládnouti a odkázati komu by se jí líbilo, a tak když ten Šimon těch 20 kop grošů vyplatí a komu by je Anna manželka jeho poručila, odkáže mu sobě tento grunt vzíti. V citovaném zápisu, kdy se živnosti ujímá nový hospodář Šimon z hlubockého panství, není uvedeno datum. Můžeme se domnívat, že zemřel někdy kolem roku 1660, neboť v soupisu sirotků třeboňského panství z roku 1661 je pod jménem Jiřík Hojek uvedno nyní Šimon s ženou Annou slepou. O rok později už jméno Jiřík Hojek ze soupisu mizí a je zde zapsán pouze Šimon Hojek s ženou Annou slepou. Je nám známo, že Šimon Hojek se v roce 1631 přiženil k sirotku Marianě, dceři Jakuba Hojka. V soupisu poddaných se ovšem také píše o vdově Anně. To by znamenalo, že Mariana zemřela a Šimon se znovu oženil. Tato Anna byla skutečně slepá a starala se o ní Kateřina, dcera Jana Trochlila z čp. 5, která v té době u Hojků sloužila. Víme, kdo žil v Suchdole na Hojků gruntu v roce 1651. Z té doby pochází první pokus o soupis veškerého obyvatelstva v Čechách, který je známý jako Soupis poddaných podle víry z roku 1651: Šimon Hojek, poddaný, sedlák, 39 let, katolík, Anna, poddaná, manželka, 42 let, katolík, Jíra (neznámé jméno), svobodný, pacholek, 22 let, nekatolík, Blasek (neznámé jméno), svobodný, pohůnek, 14 let, katolík, Eva (neznámé jméno), svobodná, děvečka, 20 let, katolík, Márinka (neznámé jméno), poddaná, děvečka, 13 let, katolík, Kašpar (neznámé jméno), poddaný, podruh, 40 let, katolík. Následujícím hospodářem na gruntu se stal Matěj Hojek (1669 1676). Matěj Hojek platil v roce 1670 stejné úroky jako předešlí hospodáři. Na sv. Jiří úrok 25 grošů. Na sv. Havla zase 25 grošů úroku a k tomu ještě 2 džbery ovsa, 2 slepice a 14 žejdlíků medu. Další ukázka ze suchdolské gruntovní knihy: Po smrti Šimona, Anna vdova [...] grunt tento zaplacený Pavlovi a Matějovi bratřím svým odkázala, kterýžto Matěj v létě 1669 v březnu dle starého šacunku za 175 kop ujal, a jemu přináležeti bude poloviční sumy 87 ½ kop, Pavlovi též 87 ½ kop, [celkem] 175 kop. U Hojků, čp. 61. Zcela vpravo Terezie Hojková (1900 1984), pozdější majitelka statku a prateta majitele současného Actum soupisu tohoto 18. březen 1669. Úvodní zápis v suchdolské pozemkové knize ukazuje linii následníků na Hojků gruntu po vdově Anně. (Zapisující úředník však zapomněl na Víta Hojka, který se k Anně v roce 1611 přiženil a který platil vejrunky až do roku 1617.) Grunt Anny Wdowy po Jakubowi Hogjowj, Potom Jíra Hogek poniem Šÿmon z Panswj Hluboczkeho, pak Matiej, a nynj jeho Sÿn Ambrož Hojek Na Pul Tržetj Cžtwrtj Lanu K tomu 2 Rybnicžky pro 5 kop Nasady Ambrož Hojek, který nastoupil v roce 1679 V roce 1679 převzal hospodářství Ambrož Hojek. Jak již bylo napsáno, jedná se o nejstaršího hodnověrně doloženého předka v rodové linii Hojků, neboť počínaje jím je možné v suchdolských farních matrikách prokázat pokrevní příbuzenství pro následující generace na Hojků gruntě čp. 61. Živnost převzal Ambrož od svého otce Matěje Hojka 19. listopadu 1676 za celkovou sumu 135 kop, které měl splácet po 3 kopách ročně: Nadepsaný Matěj nemoha pro sešlost a nemocnost svou déleji hospodařiti, odevzdal živnost Ambrožovi synu svému s párem volů, vozem, pluhem a jiným za 135 kop. Ambrož byl jistě dobrým hospodářem, neboť již v roce 1707 měl grunt zcela vyplacený i očistěný, o čemž svědčí zápis v pozemkové knize: Wegš gmenowany Ambrož Hogek ma tento grunt až do leta 1707 zczela a zauplna wyplaczeny y ocžištieny. Rest O. Platil stejné úroky jako Jakub Hojek před sto lety, na sv. Jiří 25 grošů, na sv. Havla dalších 25 grošů a k tomu 2 slepice v ceně 12 grošů, 14 žejdlíků medu z luk jiterních v ceně 1 kopy a 24 grošů a 2 džbery ovsa. Koncem 17. století se pomalu přestávalo platit v groších, které začínaly nahrazovat zlaté a krejcary. V zápisech jsou proto ceny zapisovány v obou měnách. Ambrož Hojek platil v roce 1696 celkem 2 kopy 26 grošů neboli 2 zlaté 50 krejcarů a 2 denáry. Důležité také je, že úředník později do urbáře připsal číslo 61, takže s jistotou víme, že se jedná o správný grunt. V suchdolské matriční knize narozených se podařilo najít čtyři zápisy pro narozené děti z manželství Ambrože a Doroty Hojkových. Tyto zápisy však nejsou úplné, listy jsou potrhané a z části i ztracené. Některé pak zcela nečitelné a zápisy z let 1685 1690 chybí. Matěj Hojek, který převzal hospodářství v roce 1710 V roce 1710 převzal hospodářství Matěj, syn Ambrože Hojka. Z pozemkové knihy: Léta Páně 1709, dne 13. ledna 1710. Ambrož Hojek, maje tento grunt náležitě vyplacený a očistěný, postoupil jej synu svému Matějovi Hojkovi v předešlé sumě za 135 kop, kteréžto společně dotyčnému Ambrožovi Hojkovi k vlastní dispozici přináležejí. Matěj převzal živnost v roce 1710 a vejrunky začal platit už v lednu 1711. Manželkou Matěje Hojka se stala Voršila Beníšková ze Suchdola, s níž měl pět dětí. Sám Matěj zemřel na jaře 11. května 1749 ve věku 69 let. 10 Suchdolský zpravodaj prosinec 2020

Historie Ještě za svého života pustil svojí živnost nejmladšímu synovi, Mikulášovi, který se v roce 1737 oženil s Marianou Pavlišovou, dcerou Františka Pavliše z Chlumu u Třeboně. Léta Páně 1771 přenechal Mikuláš živnost čp. 61 svému synovi Janovi. Sám zemřel v roce 1788 sešlostí věkem. Letha Panie 1737 dne 5. 9bris Poniewadž Matieg Hogek delegj hospodaržitj nemuže, tehdÿ pouštj žiwnost swau sÿnowj swemu Mikolašowj w starem šaczunku za 135 [kop]. Mikuláš Hojek (1713 1788) Otcovský grunt převzal Mikuláš Hojek v roce 1737 a krátce před převzetím hospodářství se ve svých čtyřiadvaceti letech oženil s Marianou Pavlišovou, dcerou Františka Pavliše z Chlumu. Z manželství přišlo na svět šest dětí. Ještě za svého života předal v roce 1771 svůj selský stateček v Suchdole čp. 61 nejstaršímu synovi Janovi Hojkovi. Sám zemřel 2. července 1788 ve věku čtyřiasedmdesáti let sešlostí věkem. Letha Panie 1771 Mÿkolaš Hogek odewzdawa ziwnost swau wlastnimu sinu swemu Janowi w starim šaczunku za 135 kop grošů. Jan Hojek (1747 1807) Jan Hojek se narodil 13. srpna 1747. Poprvé se oženil v roce 1764 s jistou Žofií, jejíž rodné příjmení neznáme, a spolu měli čtyři děti. Po její smrti v roce 1771 se znovu oženil s Marií, dcerou Matěje Hamerníka ze Suchdola, a jejich manželství bylo velice plodné. Narodilo se devět dětí, z nichž dědicem statku čp. 61 se stal syn Jan (nar. 16. června 1783). Celkem měl Jan Hojek z obou manželství třináct dětí. Jan nežil dlouho. Zemřel 14. června 1807 ve věku 59 let na souchotiny. Jeho druhá manželka Marie rozená Hamerníková jej ve smrti následovala o dva roky později. Zemřela 5. listopadu 1809 ve věku 56 let na břišní tyfus. Oba byli uloženi do posvěcené půdy hřbitova v Suchdole. Ke gruntu čp. 61 patřila také menší chalupa, o které se v pozdějších zápisech píše jako o výměnkářské chalupě č. 60. Vůbec první zmínku o této chalupě nacházíme v pozemkové knize (zatím bez čísla) v listopadu 1805. Tedy v době, kdy Jan Hojek předával živnost svému synu Janovi, který se hned poté oženil s Annou, dcerou Šimona Kociny, podruha v Suchdole čp. 40. Jan Hojek (1783 1854) Novým držitelem gruntu se stal Jan Hojek (1783 1854). Jan se narodil 16. června 1783 v Suchdole jako páté dítě Jana a Marie Hojkových. Byl jediným synem, který se dožil dospělosti, spolu s ním pak tři jeho sestry, Marie, Tereza, Anna, a nevlastní sestra Rozálie. Ženil se dvakrát. Když v roce 1813 Manželé Jan Hojek (1899 1972) a Terezie rozená Hojková (1900 1984). Poslední majitelé čp. 61 s příjmením Hojek Archiv Jana Paďourka zemřela jeho první manželka Anna, dcera Šimona Kociny, oženil se s její sestrou Alžbětou. Z dvojího manželství přišlo na svět dohromady třináct dětí, ale ne všem bylo dopřáno dožít se dospělého věku. Jan Hojek hospodařil na statku plných třiatřicet let. Začátky hospodaření na živnosti nebyly pro Jana lehké. V důsledku válek s Napoleonem upadlo hospodářství do recese. Státní bankrot vyhlášený v únoru 1811 monarchii zasáhl hluboce a došlo k znehodnocení peněz. Svojí selskou živnost, pod číslem 61 v Suchdole ležící, postoupil 26. června 1838 svému jedinému synovi Janovi, a to za hlavní cenu 800 zlatých. Sám z tohoto na onen svět odešel v zimě 21. února 1854 ve věku jedenasedmdesáti let. Alžběta Hojková se 25. září 1854 znovu provdala za Jakuba Divokého, výměnkáře z Hrdlořez č. 4, kde také 25. ledna 1867 zemřela na stáří ve věku 73 let. Suchdolští poddaní si dlouhé časy užívali zlehčené roboty, ale to skončilo v roce 1827. Suchdolští sedláci totiž prý bezohledně plundrovali panské lesy a vrchnost je potrestala nařízením, že poddaní musí vykonávat plnou robotu podle robotních patentů z roku 1775. To se samozřejmě suchdolským sedlákům nelíbilo, a proto podali několik suplikací vrchnosti, a i císaři do Vídně, v nichž si stěžovali, že nemohou vykonávat robotu kvůli nedostatku dobytka, a že pro přetěžování robotou musí zanedbávat svá hospodářství. Díky jejich stížnostem dnes víme, jak na tom suchdolští sedláci opravdu byli. Vrchnost totiž udělala prohlídku jejich hospodářství a zjistila že: v č. 61 u Hojků bylo 6 volů a 11 kusů hovězího dobytka. (Dále víme, že v č. 29 u Kaláta byly 4 voli a 7 kusů hovězího dobytka; v č. 34 u Jochů 2 voli, 9 kusů hovězího dobytka, 1 kůň; v č. 36 u Tichavy 6 volů a 7 kusů hovězího dobytka; v č. 39 u Prdáků 4 voli a 5 kusů hovězího dobytka; v č. 41 u Smolků 4 voli a 11 kusů hovězího dobytka; v č. 28 u Hadačů 4 voli a 8 kusů hovězího dobytka.) Jan Hojek třetí Šestým hospodářem na statku čp. 61 se stal v pořadí již třetí Jan Hojek. Ten se v roce 1838 oženil s Kateřinou Hanzalovou ze Staré Hlíny a jak vysvítá ze zápisů, ještě před svým sňatkem 26. června 1838 převzal od svého otce živnost, za kterou zaplatil 800 zlatých ve stříbrných mincích. Zároveň s gruntem obdržel i přináležející pole, pak k této živnosti přináležející výměnkářskou chalupu čp. 60, 1 pár volů (60 zlatých), 1 krávu (16 zlatých), 1 vůz (10 zlatých 30 krejcarů), 4 cepy, 4 dobytčí řetízky, 1 sekeru, 1 hnojní vidle, bramborové motyky, 1 železnou lopatu a ostatní od starodávna ke gruntu přináležející. Rodiče si nato vymínili naturálie a doživotní ubytování ve výměnkářské chalupě čp. 60. Jan Hojek se postaral a početné potomstvo. Z dnešního hlediska je zajímavé, že Kateřina rodila plných 24 let a za tu dobu přivedla na svět devět dětí. Dospělého věku se však dožilo jenom šest z nich. Sám Jan Hojek zemřel 14. května 1878 v tamní usedlosti čp. 61 ve věku 69 let na souchotiny. Hospodářství převzal jeho nejstarší syn Kašpar Hojek. www.suchdol.cz 11

Historie Kašpar Hojek (1843 1898) Kašpar se narodil 31. prosince 1843 v Suchdole čp. 61 jako třetí dítě Jana Hojka. Jeho maminkou byla Kateřina rodem Hanzalová ze Staré Hlíny. Když v roce 1846 zemřel jeho starší bratr František na záškrt a druhorozený bratr se přiženil k Ambrožům na Šmelcovnu, stal se Kašpar dědicem rodové usedlosti, což jej předurčilo k převzetí otcova gruntu. Otec mu jej prodal 31. října 1871, když bylo Kašparovi 28 let v postupné ceně 2 500 zlatých. Kašpar byl zavázán zaplatit otci v předem určených splátkách a zajistit mu spolu s matkou až do jejich smrti výměnek. Jako se grunt neobešel bez hospodáře, neobešel se ani bez hospodyně. Kašpar se oženil 29. srpna 1870 s Alžbětou Kalátovou, dcerou Jana Kaláta, sedláka v Suchdole čp. 29. Z manželství se narodilo šest dětí, z nichž pak dědicem gruntu se stal nejstarší syn Jan. Ten se v roce 1900 oženil s Marií, dcerou sedláka Vavřince Kopřivy ze Suchdola čp. 20. Kašpar Hojek zemřel 8. května 1898 ve věku pouhých 53 let na rakovinu žaludku. Zleva Václav Hojek (1908 2004) s manželkou Marií Hojkovou, dále jejich syn Václav Hojek (1944 2014) s manželkou Milenou Hojkovou (roz. Špalovou z Klikova), dále jejich syn Václav Hojek (nar. 1971) a dcera Monika (nar. 1975, provdaná Kotásková), napravo strýc Franz Zimmel z rakouského Heidenreichsteinu (manžel Máni Zimmelů, autorky vzpomínkové knihy o Rapšachu) a babička Anna Špalová Foto: Maria Zimmel, archiv Václava Hojka Dodatky Hojkovi na Trochlilovci (čp. 5) Linie, kterou budeme dále sledovat, jde přes syna Václava, který se v srpnu 1898 přiženil na Trochlilů usedlost čp. 5 v Suchdole. Zde se odkláníme od Hojků na statku čp. 61 a budeme sledovat linii rodiny Hojků v Suchdole čp. 5, známých v Suchdole také s přídomkem Hojků Trochlilů, pro odlišení od jiných rodin Hojků. Václav Hojek (1875 1955) Václavovou vyvolenou se stala Rozálie, dcera sedláka Vojtěcha Trochlila, majitele čtvrtlánové usedlosti čp. 5 v Suchdole. Do manželského stavu uvedl snoubence 22. srpna 1898 místní farář Augustin Kostka za účasti svědků Tomáše Soudka, místního rolníka, a Matěje Chada, souseda v Suchdole. Za jakých podmínek přenechal otec nevěsty Vojtěch Trochlil novomanželům svojí selskou živnost čp. 5, zatím nevíme, neboť gruntovní kniha je dostupná do roku 1880. Jisté však je, že od uvedeného roku je Trochlilů usedlost čp. 5 v majetku rodiny Hojků, a to až do současných dnů. Václav Hojek se dožil požehnaného věku osmdesáti let. Zemřel v zimě 8. února 1955 v usedlosti v Suchdole čp. 5 sešlostí stářím. Manželka Rozálie jej přežila o celých jedenáct let. Zemřela 18. září 1966 ve věku 92 let. Tento rod dále pokračuje přes syna Václava Hojka (1875 1955) a jeho syna rovněž Václava (1908 2004). Jeho syn Václav Hojek (1944 2014) byl dlouholetý aktivní člen místního sboru dobrovolných hasičů (za komunismu požárníků ), od roku 1977 zastával funkci velitele sboru. Jeho syn, opět Václav Hojek, povoláním strojvedoucí ČD, v rodinné tradici práce pro hasičský sbor pokračuje. Hojkovi na Hadačovci (čp. 28) Příjmení Hojek je spojené s třemi většími selskými usedlostmi v Suchdole s čp. 61 ( Hojků ), čp. 5 ( Hojků Trochlilů ), čp. 28 ( Hojků Hadačů ) jiné domy teď necháváme stranou. Zbývá popsat souvislost příjmení Hojek a Hojků Hadačů gruntu (čp. 28). Také Hojků z gruntu čp. 28 byli příbuzní s Hojků z čp. 61. Jan Hojek (1783 1854), hospodář na čp. 61, měl z prvního manželství s Annou Kocinovou pět dětí. Anna zemřela po posledním porodu v roce 1813 na sněť a Jan Hojek se po čtyřměsíčním vdovství znovu oženil (1813) s její sestrou Alžbětou Kocinovou. Spolu měli syna Jakuba (nar. 26. 4. 1815), který se 4. června 1833 oženil s Terezií Hadačovou ze Suchdola čp. 28. Terezie byla dcerou Jana Hadače a jeho manželky rodem Nestávalové ze Suchdola čp. 57. Tak se vlastníky Hadačů gruntu čp. 28 stali Hojkové a jsou jimi až dodnes. O příjmení Hojek Příjmení Hojek je pravděpodobně odvozené ze staročeského osobního jména Hojislav. Jméno Hojek uvádí ve svém seznamu staročeských jmen už František Palacký (Popis staročeských osobních a křestních jmen, Časopis českého Museum, 1832). Podle databáze Ministerstva vnitra ČR (www.kdejsme.cz) je dnes (2016) 22 nositelů jména Hojek, převážně v jižních Čechách, nejvíce v ORP Třeboň. Příjmení Hojková má dnes dnes 127 osob (to jsou ale z velké části ženské varianty od jiných příjmení, jako např. od příjmení Hojka, kterých je 104). Od jména Hojek/Hojislav je odvozeno jméno obce Hojkov na Vysočině. Článek vychází z rodokmenu zpracovaného autorkou pro rodinu Hojkových Pavla Kulišová a Josef Rek Jako pokračování plánujeme v SZ genealogii rodu Trochlilů 12 Suchdolský zpravodaj prosinec 2020

Historie Krajina ve stínu Srovnávání filmu s realitou Film Krajina ve stínu je v celostátním měřítku hojně diskutován. Od zářijové premiéry se v médiích objevila docela dlouhá řada recenzí a jiných reakcí. Recenze konstatují inspiraci skutečností, látkou z Tuště, vždyť přídomek podle skutečných událostí se dostal i do úvodních titulek filmu. Příliš mnoho prostoru pro hledání reálií na Vitorazsku a v Tušti v těchto filmových recenzích nezbývá. Navíc v souvislosti s filmem se spíš diskutuje celospolečenské téma českých Němců, než specifického problému obyvatel Vitorazska. Tento článek chce stručně ukázat některé vazby shody i rozdíly mezi filmem a realitou. Naopak zde nebudeme opakovat věci, které jsou jinde řečeny lépe. Na jedné straně je filmová vesnice Schwarzwald, na druhé straně reálná obec Tušť/Schwarzbach. Souvislosti mezi nimi lze hledat srovnáním filmu se zdroji, se kterými pracovali tvůrci filmu. Ti se snad nebudou zlobit, když se budeme snažit podívat takříkajíc do jejich pracovny. Tvůrci studovali dostupnou literaturu (o případu existuje zejména Mlynárikova monografie) a vedli vlastní rozhovory s pamětníky. Uvádí, že byli v kontaktu například s bratry Bártlovými, s Ferdinandem Korbelem, Ronaldem Mautnerem, Jitkou Orlovou, Karlem Smolkem, Věrou Wolfovou (řazeno abecedně) a dalšími. Z běžně dostupných nahrávek jsou to vyprávění Ferdinanda Korbela (1944) a Karla Smolka (1928), která zaznamenala Paměť národa v roce 2009. (Různá svědectví dalších pamětníků zaznamenal ve své knize Mlynárik.) Vlastní archivní výzkum tvůrci filmu sice neprováděli, ale je tu osobní archiv Ferdinanda Korbela (například soudní dokumenty včetně výslechových protokolů z devadesátých let). Dále jsou tu různé novinové články a rozhovory o případu v Tušti od 90. let až do současnosti. Tento seznam by bylo možné ještě dál rozšířovat, například kostýmy gardistů ve filmu byly inspirovány fotografiemi, které shromáždil Vladimír Kos v knize Květen 1945 v jižních Čechách. Co dál můžeme znát? Jsou zde stále někteří pamětníci a dále ještě něco obtížně zachytitelného, cosi jako obecná paměť nebo to, co se připomíná. Dvě ohniska ve filmu Jak bylo mnohokrát zdůrazněno, Krajina ve stínu není hraný dokument o Tušti. Z tohoto hlediska je vlastně je překvapující, jak citlivě scénář pracuje se skutečností a to jak v celkovém rámci příběhu, tak v různých detailech. Jak je tento film udělaný? Jak poukazují někteří recenzenti, film připomíná výstřižky z obecní kroniky. (Postavy se obtížně dělí na hlavní a epizodní; pracuje se s principem kolektivního hrdiny, atd.) Jedna recenzentka si povšimla, že film neukazuje jenom události masakru v Tušti, nezachycuje hrůzu jednoho dne, ale vypráví, co se v Tušti dělo sedm let předtím a sedm let potom. Ukazuje sousedy z vesnice pospolu na křtinách i v hospodě. Ti samí lidé se během těch čtrnácti let, které zachycuje, v různých situacích chovají statečně, pak zbaběle, pak zase statečně, krutě i laskavě, nakteří to stihnou otočit i vícekrát a pořád je to naprosto uvěřitelné. Protože to nejsou nějací anonymní hrdinové a zrůdy, jsou to lidi jako naši sousedi, jako my. (Barbora Šťastná z Paměti národa, osobní profil na Facebooku, 9. 9. 2020) V tomto filmu-kronice jako by divák stál stále jaksi vně, podobně jako čtenář při čtení obecní kroniky, který je informován o dění, ale nedohlédne k vnitřní motivaci osob. Navíc je zde mnohost postav. V literárním scénáři je soupis více než čtyřiceti postav, přičemž polovina z nich by se dala označit za nepostradatelné. Tomu odpovídá, že základním dějištěm jsou většinou veřejné prostory, jako je náves nebo hospoda. Blíž jednotlivým osobám, do soukromé sféry, k motivacím, se uvnitř vesnického kolektivu dostáváme především ve dvou případech: za prvé v případě rodiny Veberových (a jejich příbuzných Svitkových), a za druhé v případě Pachlových (a jejich příbuzných Steinových). Tato dvě ohniska výmluvně odrážejí použité inspirace tvůrců. Film tak nezapře, že základním impulsem pro zpracování tématu bylo vyprávění Ferdinanda Korbela pro Paměť národa. Filmová postava malého Karlíka Vebera je jedním z pojítek filmu. Byť toho mnoho nenamluví, právě v něm tušíme skrytého vypravěče příběhu. (Jeho věk je pozměněný, rok narození tvůrci filmu oproti reálné postavě prohodili s jeho nejstarší sestrou, sestra se naopak narodí na konci války.) Připomeňme, že film začíná křtem tohoto dítěte a končí tím, že při vyhnání z Tuště v 50. letech tentokrát ne do Rakouska, ale do Čech toto dítě na mrchoviště (!) tedy na hrob svého otce pokládá kámen. (Tento filmový obraz není potřeba vysvětlovat, film předjímá skutečné události o celá desetiletí později jakkoli ve filmu se proponentkou snahy o důstojné pohřbení obětí ujímá již jeho matka Marie.) Druhým ohniskem, předivem vztahů, které film důkladněji ohledává, jsou Pachlovi. Jedná se o vztahové okolí postavy Josefa Pachla, organizátora čistek na Vitorazsku. Z jeho rodinných vazeb film uvažuje hlavně nad vztahem s jeho dcerou i když zřejmě s větší mírou autorské licence nežli v prvním případě rodiny Veberových. Stojí také za zdůraznění, že klíčovou otázku kdo vlastně dal podnět k zorganizování lidového soudu a následné popravy film řeší nikoli podle literatury, ale podle verze Václava Maxy a jeho okolí. Jako by v tomto důležitém bodě v pomyslném souboji pamětí zvítězila Maxova verze. Ve filmu tak soud zasedá na příkaz plukovníka Hobzy a Maxa pouze plní jeho zadání. Naopak například podle historika Jána Mlynárika s odvoláním na archivní prameny byl klíčovým iniciátorem popravy Maxa. Hobza nebyl soudu přítomen ani nevyhověl lidovému soudu, když jej žádal o popravčí četu. (Mlynárik: 154 155) A tak ve filmu plukovník Kreps říká: Postavte si lidový soud a ty nácky, co máte ve sklepě oddělejte, ať můžeme jet dál. Pachl: My? Mareš: My přeci nejsme soudci. Plukovník Kreps: Prý jste přežil koncentrák, tak o čem je řeč? Navíc jste nás sem pozval. Kdo je kdo případ hostinské www.suchdol.cz 13

Historie Není zde prostor okomentovat celý film systematicky, jednalo by se o komentovaný scénář, tedy o samostatnou knihu. Pro příklad se podívejme aspoň na jednu postavu trochu blíže. Filmoví Karel a Marie Veberovi mají předlohu v Josefu a Růženě Korbelových. Výraznou postavou filmu je také hostinská Svitková, sestra Karla Vebera. Svůj předobraz má ve skutečné hospodské Terezii Smolkové (která ovšem příbuznou Korbelových nebyla). Dobové výroky, které máme v pramenech z Rapšachu a okolí, vkládá film téměř doslovně do úst Svitkové: My jsme Češi, ale máme německý srdce a na Čechy se vysereme. Chceme domů, do Rakouska! Emblematickou scénou filmu je pak tato. Píše se rok 1944, přes náves běží Svitková, tvář zkřivenou bolestí a zoufalstvím, jako smyslů zbavená sbírá kameny a hází je do jejích oken: Já vám seru na tisíciletou říši! Seru na Německo! Seru na Hitlera! O předobrazu této postavy vypovídá po revoluci František Beneš, že v roce 1941, když dostala oznámění, že její syn Karel padl na východní frontě, běžela vsí a Německo proklínala. Mám za to, že nikdo z těchto občanů se za okupace neprojevoval jako fašista. (Mlynárik: 156 157). Nečekané souvislosti Uveďme jednu překvapující souvislost mezi filmem a realitou, kterou tvůrci vůbec nezamýšleli. Je to vizuálně vděčná filmová scéna, ve které sál hostince Svitkovi vyzdobí novým dekorem malířským válečkem s hákovými kříži. Shodou okolností jsem před panem scénáristou ocenil, že shromáždil mnoho místních detailů, včetně této trapnosti. Pan Arsenjev reagoval poněkud překvapeně a vyšlo najevo, že tuto scénu považoval za svou autorskou licenci a že tuto historku z Tuště neznal. V místě je ovšem známo, že v hostinci u Kobelů Bartošů v Tušti čp. 5 (tedy, pravda, v jiném hostinci nežli u Smolků) takovou výmalbu skutečně měli. Při rekonstrukci někdejší hospody v 90. letech jinými majiteli dělníci k velkému údivu narazili na tuto pikantní výmalbu s hákovými kříži za výčepem. (Ještě pikantnější ovšem je, že majitel hospody byl jedním ze soudců proti kolaborantům.) Karel a Marie Veberovi v Krajině ve stínu Předobrazem jsou Josef a Růžena Korbelovi z Tuště čp. 9 Foto: Bontonfilm Poetika černé grotesky Někteří recenzenti píší, že film je ztěžklý, bez humoru, ale s tím se nedá souhlasit. Různé vážné nebo dramatické scény zároveň zároveň obsahují dost specifický humor, s prvky grotesky či absurdity. Už na počátku filmu se křtiny zvrhnou v promítání sovětské agitky a ve rvačku. Delegace za připojení obce odevzdá německému vojsku žádost o připojení obce k Německu a dostane za to šišku salámu. Zmíněná scéna výmalby válečky je kombinovaná se scénou šití praporků s hákových kříži. Svitková říká při šití své švagrové Marii absurdní: Der Herrgott wird es dir vergelten. Es wird wieder Brot für ein paar Groschen geben. Wie zu Kaisers Zeiten. (Pánbůh ti to oplatí. Zase bude za pár krejcarů chleba. Jako za císaře pána.) Následně se porovnáním s hakenkrajcy na stěně ukáže, že směřují na špatnou stranou. V takových příkladech by se dalo pokračovat dál. Výše jmenované absurdní scény jsou fabulací, ovšem s přispěním kousku reality, v případě oné výmalby hostince nevědomým. (Například Václav Maxa ve svých psaných pamětech skutečně vzpomíná na nevydařené promítání filmu Čapajev v hostinci, ale nebylo to při křtinách.). To však neznamená, že by realita také občas nepředčila očekávání. Zmiňme na okraj jednu situaci, která se podle lidového podání odehrála na protiněmecké manifestaci na náměstí v Třeboni 20. 5. 1945 (tedy několik dní před popravou v Tušti). Řečníkem zde byl právě Václav Maxa, kterému byla podána sádrová busta Adolfa Hitlera, aby ji rozbil o dlažbu. Protože mu ale bustu podal sovětský důstojník, měl Hitlera omylem za Stalina a za tento dar hlasitě děkoval. Tak se stalo, že Maxa rozbil bustu až za všeobecného smíchu. (Tuto historku, která prý kolovala v několika variantách, slyšel pan Vladimír Kos od očitého svědka, Stanislava Dvořáka z Třeboně. Ten je autorem psaných vzpomínek o konci války, které vyšly ve Vlastivědném sborníku Dačicka, Jindřichohradecka a Třeboňska, 19/2007 a 20/2008, ovšem tuto scénu neobsahují. K události existuje fotografie.) Když se vrátíme ke Krajině ve stínu, možná se na filmu podepsalo, že režisér Sláma ve stejné době přemýšlel o filmové adaptaci Švejka. Bohdan Sláma k tomu dodává ještě jeden klíč: Hned po Divokých včelách jsem dostal nabídku ( ) adaptovat Škvoreckého Zbabělce. I když film nakonec nevznikl, utkvěl mi Škvoreckého groteskní pohled na různé situace. Josef Škvorecký popisuje nesmírně přesně malost a směšnost zla. (Lidovky.cz, 5. 9. 2020). Nesystematické postřehy Stejným způsobem jako v případě Svitkové/ Smolkové, bychom mohli probrat také další postavy filmu. Zmiňme aspoň některé: Atributy jsou v některých případech přesunuty k jiným postavám. Například ve filmu Veber vypomáhá sousedům při telení krav; takto pomůže Bláhovi, a když mu pojde tele, vypomůže mu i s krmivem. Pamětník Karel Smolek pro Paměť národa vypráví, že takovou službu vykonával v obci jeho strýc Smolek. Mladý Winklhofer, starostův syn, se ve filmu vrací se z fronty jako invalida, který přišel o jednu nohu. Ve filmu o něm zazní: 14 Suchdolský zpravodaj prosinec 2020

Historie Zabil prý devatenáct Poláků. Zde je zřejmá inspirace postavou Kroniky z Najdorfu, popraveného v Tušti. V obecném povědomí žije představa, že tento Kronika se vychloubal v hospodě svou údajnou udatností ve wehrmachtu, což se mu stalo osudným. Jedná se tedy o kus Najdorfu ve filmu. Jinou filmovou postavu, která se vrací z vojny, je Kainzinger: Nemám chuť shnít někde v příkopu. Tak jsem jim radši řek, že jsem původem Čech. Dali mi nakládačku a vyhodili mě. V reálu bylo na Vitorazsku mnoho podobných případů, kdy byl muž povolán k odvodu, odveden, ale po zjištění, že je české národnosti, zase propuštěn. Příkladem je i syn válečného starosty Rapšachu. (srv. Mlynárik: 73) Samotná vražda čtrnácti osob v Tušti vyznívá ve filmu vlastně méně drasticky, než jak vyznívá z popisů. Stačí citovat jednu větu Bártlova zápisu do kroniky Rapšachu: Někteří popravení nebyli ještě mrtví, když je zasypávali, drali se ven a byli pak dodatečně ještě usmrcováni. (Mlynárik: 160 161) Vyhnání do Rakouska. Ve filmu Veberovi přežívají přes zimu 1945/1946 v pohraničních lesích. Takto v lesních chatrčích skutečně přežívali lidé z Rapšachu. Bylo to v lese mezi Rapšachem a Brandem (česky Lomy), kde se říkalo na Lomácké cestě. Ovšem vyhnanci z Tuště mezi nimi podle pamětníků zřejmě nebyli. Výčitky svědomí. Bláha ve filmovém zpracování říká: Jdou po nás! Zdá se mi o Winklhoferovi každou noc. Ale já mám pod polštářem sekeru. Toto vychází ze známé zkazky. Soudce V. Apfelthaler zešílel z toho, že podepsal rozsudky smrti pro rolníka Josefa Kropíka zvaného Urban z čp. 31. Spával se sekerou pod polštářem a křičel Urban jde na mě! (Mlynárik: 166) Dialekt ve filmu? Jakkoli scénář precizní prací s prameny opravdu navozuje místní kolorit, nedá se totéž říct o vizuální a jazykové stránce filmu. Snad jediný ohlas místní mluvy českých mluvčích ve filmu je specifická výslovnost jména města Gmünd Kmynt. Jazykový kolorit tu má zastupovat spíš němčina, u které se herci snaží o nářeční výslovnost. Režisér filmu v rozhovoru pro Lidové noviny uvedl: Mnohojazyčnost a ještě navíc fakt, že jde o dialekt, kterému nebudou rozumět ani běžní Němci, Rohan, jeden ze zavražděných 24. 5. 1945, byl sedlák v Tušti čp. 20. Běta, rozená Sokolíková, byla sestra Růženy Korbelové. Jako zázrakem dochovaná nástěnná svatební fotografie. Podobnost s fotografií z filmu je náhodná, tvůrci filmu ji neznali. Foto: Archiv Ferdinanda Korbela jsou myslím významné pro prožití si pravdy té doby. (Lidovky.cz, 5. 9. 2020) Když už jsme u tohoto tématu, z jmen reálných míst v okolí ve filmu zazní právě jednou Gmünd (v lidové výslovnosti Kmynt ) a jednou Třeboň. (Winklhofer: Volali z Kmyntu [!]. Je v Linci ve vězení a bude souzenej pro krádež a znásilnění. A na jiném místě říká Mareš: Zatím zůstanou ve sklepě pod radnicí, pak se uvidí. Asi je odvezeme do Třeboně k soudu. ) Připomínky místních k filmu Film byl v obci sledován a diskutován s velkým zájmem. V mikrosvětě obce můžou padat i připomínky, které by diváka jinde asi nenapadly. V tomto odstavci shromáždím různé specificky místní připomínky k filmu, ve stylu o čem se v obci hovoří. Vzpomínalo se také na různé detaily, debatilo se, jak to bylo a jak to nebylo, ale to by bylo na samostatný článek. Vyskytly se připomínky k místním k jménům. Příjmení problematických aktérů Pachl, Svitek, Winklhofer se zde vůbec nevyskytují, byť nejsou smyšlená. Vypadá to, jako by si tvůrci dávali pozor, aby nedošlo k záměně. U některých jmen filmových postav se objevuje zvuková podobnost se jmény jejich předobrazů: Elen Pachlová (Elsa Maxová), Marta Lišková (Olga Vlčková), Svitková (Smolková). Žádná z filmových postav sice nemá jméno svého reálného předobrazu, zároveň ale tvůrci v některých případech zvolili taková příjmení, která v očích pamětníků vytváří trochu zmatení. Co je z místního pohledu chaotické, jsou různé přesmyčky jmen. Některé filmové postavy obdržely jména, které jsou ale zároveň reálná jména jiných aktérů událostí v Tušti. To je případ příjmení Veber (Weber) nebo Bednář. Dále jsou ve filmu použita další místně rozšířená příjmení, které s případem nesouvisí, jako Kotrba, Liška, Stein, ale také Mareš nebo Zwettler. Jméno filmového starosty obce za Karel a Alžběta Rohanovi války (ortsleitera) je Leopold Winklhofer, což se křestním jménem shoduje s reálnou postavou starosty v Tušti, Leopoldem Hofhanslem. Navíc je starosta ve filmu oslovován Poldo a reálnému starostovi říkali Poldi. Ani zde blízkost jmen není úplně zdravá, neboť filmová postava je morálně víc problematická, než lze dokázat jejímu předobrazu (ve filmu např. např. háže udání na spoluobčany do koše, ale zároveň za to bere úplatky). Podobně užití příjmení Stein pro židovskou rodinu v Tušti (náhrada za reálné jméno Hübsch) působí z místního pohledu jako záměna s jinou židovskou rodinou. Namítá se, že debata kolem filmu připomíná pouze 14 obětí, které byly zahrabány v jediném masovém hrobu v Tušti a že se nediskutují související případy ze Suchdola a z Najdorfu. (Tady nechceme předbíhat, ale je možné, že v dohledné době dojde k snaze o exhumaci obětí z Najdorfu.) Několik čtenářů se s nevolí ozvalo, že v článku v SZ o událostech v Tušti byly použity pouhé iniciály namísto plných jmen. Jedna osoba za použití iniciál naopak poděkovala. Film se vyznačuje těžkou atmosférou, kterou dokresluje exteriér zanedbané vesnice. Ploty jsou zde na spadnutí, stačí se na ně špatně podívat, domy jsou otlučené a vyorané brázdy jsou křivé. Chce se tím naznačit www.suchdol.cz 15

Historie chudoba. Někteří pamětníci ale namítli, že Tušť byla před válkou výstavná obec, snad ne bohatá, ale rozhodně prý upravená stejně jako Rapšach nebo Najdorf. Ve filmu jsou kolem vsi kopečky. Proti tomu se namítá, že v pozemky v Tušti jsou rovné a jenom k řece jdou zatory (svahy). Někteří diváci už při debatě na předpremiéře volali po titulcích na závěr, kteří by obsah filmu srovnaly s realitou. Několik Rakušanů, kteří se zúčastnili premiéry filmu v Suchdole a kteří neznají kontext debat o české válečné a poválečné minulosti, se ptali, proč se v Čechách zpracovává téma právě nyní. Mimochodem, i tvůrci filmu přiznávají, že je to téma českého vyrovnávání se s vlastní minulostí. V okruhu farnosti zazněla úvaha, že ve filmu chybí prvek naděje. Je detailně zobrazeno zlo a morální selhání. A námitka proti námitce zněla, že ve filmu vystupuje postava Marie, vpravdě mariánská postava. A na závěr naopak připomínka režiséra k místním, která se objevila v tisku. Na otázku Lidových novin, jak se tragédie v Tušti dnes připomíná, režisér Sláma odpověděl: Naposled jsem byl v Tušti letos na jaře, na pietním aktu k výročí té strašlivé události. Šli jsme cestou, kterou šli oni na popravu. Průvod začínal u vrat sklepa, kde je tloukli. Na vratech sklepa byl jenom nápis soukromý pozemek, neparkovat. Žádná pieta. Když jsme přišli na pietní místo a drželi minutu ticha, někdo v protějším baráku zapnul flexu a začal brousit. Proto doufám, že náš film snad probudí empatii k událostem, které se zdaleka neděly jenom v Tušti. (Lidovky.cz, 5. 9. 2020) Sláma chce vyprovokovat debatu. Na druhou stranu, na premiéře filmu v Suchdole tvůrci zdůraznili, že by neradi, kdyby film vytvořil nějaký stín nad obcí Tušť ve stínu, který by ležel na Tušti nějak speciálně, víc než nad jinými místy s podobnou minulostí. Daniel Veith Článek uzavírá sérii SZ vyvolanou filmem, kam patří několik přejatých článků (2/2019, 6/2020), rozhovor s tvůrci filmu Martinem Růžičkou, Ivanem Arsenjevem a Bohdanem Slámou (SZ 8/2020), rozhovor s Ferdinandem Korbelem (9/2020), Ozvuky tragédie na mrchovišti (9/2020) a informace o předpremiéře v Suchdole (SZ 11/2020). Podobné téma zpracovávají i knihy Najdorf viz rozhovor s Františkem Neprašem (10/2020) a Příběh Matoušův viz rozhovor s Josefem Řeřichou (1/2019) a článek o vydání této knihy (SZ 10/2020). Myšlenky z recenzí Nebudeme se sami pouštět do uměleckého hodnocení filmu. Odkazujeme čtenáře na kvalitní recenze Marcela Kabáta, Petra Fischera, Marka Čecha, Štěpána Kučery nebo Jindřišky Bláhové. Upozorníme pouze na některé myšlenky z recenzí. Jak formuloval časopis Respekt, tématem filmu je zlo, které se Čechům nedělo, ale které Češi aktivně páchali jeden na druhém. Pokud se společenská debata o násilí na českých Němcích otevírá s pomocí případu, ve kterém oběti mluví česky, je stále něco špatně. Na druhou stranu, pokud je možnost točit takovéto filmy, není s námi ještě zle. Jedním z poselství pro dnešek může být v tom, že s principem kolektivní viny ( hodní Češi a zlí Němci nebo naopak) jsme opravdu jako slon v obchodě s porcelánem. Princip kolektivního hrdiny Snímek připomíná stylizované výstřižky z obecní kroniky, jednotlivé epizody jsou vždy uvedené letopočtem a zachycují vybrané, vesměs tragické události od předválečné doby do padesátých let, a ačkoli některá z postav vždy načas ze stínu vystoupí, dějům na plátně vévodí kolektivní hrdina, obyvatelstvo obce jako celek. (Štěpán Kučera) Vyprávění ale více než s jednotlivými charaktery asi dvaceti postav pracuje s tzv. kolektivním hrdinou, který v sobě zahrnuje právě typizované projevy lidských povah s jejich slabostmi. ( ) Nejvýraznější dramatický oblouk z nich má postava Marie, která do vyprávění vnáší i téma, jak se vyrovnat s masakrem, který se během poválečného vyhnání Němců stal. (Marek Čech) Chybějící díl ve skládačce Výraznou předností Krajiny ve stínu je její výtvarné pojetí. Černobílé kompozice dodávají předestřenému obrazu důraz a ostrost kontur, sevřenost celku podporuje i soustředění značné části děje na malou plochu návsi a hospody. Což je zároveň jeden z paradoxů tohoto filmu: začíná totiž scénou církevního obřadu křtu, pak ale církev a Bůh z příběhu úplně vymizí a další mše se koná až mezi vyhnanci v lesích. Boží absence může být i symbolická, ovšem v praktické rovině budí vynechání tohoto pilíře vesnické komunity z vyprávění pocit ne úplně prospěšné nedořečenosti, chybějícího významného dílu ve skládačce. (Marcel Kabát) Kamera Kameraman Diviš Marek, Slámův stálý spolupracovník, v dlouhých pomalých záběrech pracuje s orchestrací prostoru vesnické mizanscény, na níž vystupují do popředí postavy a s nimi i jejich osudy a vzájemné vztahy na pozadí dějinných poryvů. / Sláma inscenuje celé to vesnické leporelo trochu jako antické drama, s repetitivním opakováním některých scén a pečlivou choreografií vstupů postav. Černobílý obraz dodává ději, sevřenému jednotou místa a času, syrovost a ostrost toho, se v něm odehrává. Minimalistická hudba Jakube Kudláče, pracující s motivy českých lidových, židovských a německých písní, pak posiluje podprahové napětí, ústící v tragický akt pomsty. (Marek Čech) Marie Zajímavý je postřeh o důrazu na ženské hrdinky, které až na několik výjimek řeší to podstatné a stojí v opozici k umanutým rozhádaným mužům a jejich egům. (Lukáš Král) Podobně režisér Sláma: Když jsem si přečetl scénář, říkal jsem si, že jsou to nakonec zase jedině ženy, které do společnosti přinášejí základní slušnost a soucit. To mi přišlo dobré a snažil jsem se to v mnoha scénách akcentovat. Ženské postavy, které při vší mizerii stále řeší soudružnost, zatímco chlapi jsou vystrašení a rozhození. (Lidovky, 5. 9. 2020) dv 16 Suchdolský zpravodaj prosinec 2020

Společnost Vaše recepty Perníčky (které jsou již druhý den měkké) Zasíláme Vám náš rodinný recept na perníčky, které jsou už druhý den měkké. Již mnoho přátel a známých náš recept vyzkoušeli a také si ho oblíbili a perníčky pečou nejen na Vánoce. 10 dkg másla nebo rostlinného tuku 45 dkg medu 22 dkg cukru krupice 1 kg hladké mouky 2 kypřící prášky do pečiva špetka soli 1/2 čajové lžičky mletého hřebíčku 1 čaj. lžička mleté skořice 2 vejce 80 dkg až 1kg čisté váhy džemu nejlépe domácího nebo marmelády 30 dkg hořké čokolády na vaření nebo bílé (používám hořkou čokoládu zn. Kuvertür s 55% kakaa) 6 dkg kokosového tuku nemusí být 3 zarovnané čajové lžičky kvalitního kakaa nemusí být Med, cukr a máslo za stálého míchání ohříváme tak dlouho až se cukr úplně rozpustí, nevaříme. Poté odstavíme ze sporáku a necháme trochu vychladnout. Do mísy prosejeme mouku, promícháme s kypřícími prášky, skořicí, hřebíčkem, přidáme špetku soli, přilijeme teplou medovou směs a přidáme vajíčka, která jsme si předem rozkvedlali v hrnečku. Vypracujeme těsto a na pomoučeném vále vyválíme placku silnou tak 3 mm. S teplým těstem se lépe pracuje. Vykrajujeme různé tvary a ukládáme na vymaštěné plechy nebo na pečící papír. Pečeme ve vyhřáté troubě na 150 C do světlehněda. Perníčky slepujeme po dvou džemem a s džemem nešetříme. Džem v nich musí být cítit, když se do nich kousne. Nejlepší je ostřejší džem nebo marmeláda (např. míchaný, a to z červeného a černého rybízu, josty, s jahodami nebo borůvkami, malinami, ostružinami). Přes noc necháme uležet. Druhý den na mírném ohni roztavíme kokosový tuk, přidáme kakao, čokoládu na vaření, mícháme až se vše rozpustí a necháme trochu vychladnout. Perníčky namáčíme z poloviny dle libosti v tmavé nebo v bílé čokoládě nebo potřeme celé (můžeme posypat např. barevným sypáním) a ukládáme na pečící papír. Díky kokosovému tuku bude čokoláda lesklejší. Pokud kokosový tuk nemáme, namáčíme pouze v čokoládě, kterou jsme rozpustili ve vodní lázni. Když čokoláda na perníčkách ztuhne, můžeme konzumovat. Mizet budou rychle. Dobrou chuť! S přáním především pevného zdraví a všeho dobrého Hanka Bednářová Rodina Bednářova z Parisu Rubrika Vaše recepty bude pokračovat, a to nepravidelně, podle zájmu vás, přispěvatelů. V průběhu tohoto roku trvala výzva k přispění do kalendáře původně plánovaného na rok 2021 s tématem tradičních a rodinných receptů. Do výzvy se ale zapojilo pouze 5 osob na rozdíl od velkého zájmu veřejnosti o přípravu kalendáře na rok 2019. Děkujeme Haně Bednářové, Daně Červíkové, Vítu Fialovi, Marii Kalátové a Claře Lewitové, kteří přispěli svými osmi recepty. red Společenská kronika Jubilanti 12. 12. 2020 Anna Bumbová, 80 let Jiráskova 638 14. 12. 2020 Rudolf Sokolík, 91 let Klikov 177 22. 12. 2020 Eva Strusková, 80 let Žižkova 155 Všem jmenovaným i nejmenovaným srdečně blahopřejeme Chcete popřát svým blízkým k narozeninám nebo k jubileu? Kontaktujte redakci Opustili nás 23. 9. 2020 Adolf Trsek, 91 let Dvory nad Lužnicí 52 15. 10. 2020 František Mráz, 74 let Suchdol nad Lužnicí 100 18. 10. 2020 Josef Kamba, 81 let Suchdol nad Lužnicí 509 24. 10. 2020 Marie Tetíková, 64 let Rapšach 53 28. 10. 2020 František Soukup, 81 let Suchdol nad Lužnicí 418 1. 11. 2020 Marie Trsková, 96 let Tušť 130 8. 11. 2020 Vlasta Janochová, 92 let Suchdol nad Lužnicí 526 www.suchdol.cz 17

Fórum občanů / Inzerce Vánoční Každý ty dny zná, má je ve svých vzpomínkách a nejdou znovu vrátit. Je s podivem, že se mění ve střípky zážitků, ve kterých není nikdy zlo. Je to vlastně oslava krásy, pohody, znovuzrození a odpuštění. Vánoce. Není člověka, který by neztratil někoho drahého a netruchlil... ale i oslavoval. Máme svoje tajemství, i tohle nová doba přinesla. Nejsme tak otevření a soukromí je soukromé. A naše nová generace, co místo chrastítka slyšela cinkot klíčů, je pak o mnohé ochucena. Tyhle Vánoce nám řeknou mnoho. Ukáže se síla semknutí, rodiny i přátel. A pokud budem sledovat jen pobavení z krabice s ovladačem, nic se nezmění. Mluvme spolu, najděme staré fotografie, kniha z mládí udělá divy. Ano, i telefon a počítač, tablet lze použít. Ne k pokoukání, ale ke komunikaci. Vraťme staré obyčeje, písně do domovů a i,,naše teta, co peče léta vánočku. A možná i ta mládež něco potřebuje. Ukázat, že lze pohodu vykouzlit a že příkazy jsou občas nutné. Tenhle rok je jak tobogan. Sem, tam někoho semele, vyhodí i od vesla. PRODEJ VÁNOČNÍCH KAPRŮ U Penny Marketu v Suchdole nad Lužnicí 22. - 23.12.2020 9:00-16:00 hod. Možnost předobjednání: Rybí vnitřnosti na polévku Vánoční rybí polévka Kapři a jiné ryby Kapří hranolky Uzené ryby 606 913 552 Případné změny budou včas oznámeny Asi to tak má být. Fakt je, že svět dostává zleva zprava. Co s tím? No, teď už nic. Nenechme si zkazit Vánoce, a třeba i v tichu oslavme rok nový. Žijeme a budeme i nadále, jen pokud budeme chtít něco změnit. Vánoční koledy, babičky cukroví, kdo by si nechtěl dát. S větvičkou Barborky, čertem žertem švihnuti, je tu zas,vánoc čas. Svátky klidu, rodinám zdraví a štěstí moc přeje (i Suchd. zpravodaji) vl. r. Prš. (= Danuše Průšová) Upozorňujeme, že uzávěrka lednového čísla je již 10. 12. 2020. 18 Suchdolský zpravodaj prosinec 2020