MAURICE MERLEAU-PONTY

EDICE OIKÚMENÉ MALÁ ŘADA Svazek 6 MAURICE MERLEAU-PONTY Svět vnímání Sestavila a poznámkami opatřila Stéphanie Ménasé PRAHA 2008

nestska knihovna knih. 1 odd. 1 OIKOYMENH L 14473 Hennerova 223 150 00 PRAHA 5 www.oikoymenh.cz L1e7b ex. 3 KATALOGIZACE V KNIZE - NARODNl KNlt1VV 1~A. L~ Merleau-Ponty, Maurice Svět vnímání / Maurice Merleau-Ponty; sestavila a poznámkami opatřila Stéphanie Ménasé; [z francouzského originálu... přeložila Kateřina Gajdošová]. - I. vyd. - Praha: OIKOYMENH, 2008. - 79 s. - (Oikúmené. Malá řada; sv. 6) Název originálu: Causeries 1948 ISBN 978-80-7298-287-5 (brož.) 159.93 * 159.955 * 165.62 - smyslové vnímání - myšlení - fenomenologie -úv~y, 165 - Teorie poznání. Epistemologie [5J~"" Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme ď aide a la publication F. X. Šalda, bénéficie du soutien du Ministere des Affaires Etrangeres, de I'Ambassade de France en République Tcheque et de l'institut Franyais de Prague. Tato kniha vychází s laskavou pomocí francouzského Ministerstva zahraničních věcí, Velvyslanectví Francouzské republiky v České republice a Francouzského institutu v Praze v rámci podpůrného programu F. X. Šalda. Obsah Slovo ke čtenáři.... 7 I. Svět vnímaný a svět vědy 9 II. Objevování vnímaného světa: prostor ;./16 III. Objevování vnímaného světa: vnímatelné věci }5 IV. Objevování vnímaného světa: animalita 34 V. Člověk z vnějšího pohledu 45 VI. Umění a vnímaný svět... VII. Svět klasický a svět moderní Jmenný rejstřík. Ediční poznámka Copyright Kateřina Gajdošová, 2008 OIKOYMENH, 2008 ISBN 978-60-7298-287-5

Slovo ke čtenáři Těchto sedm "hovorů", které Maurice Merleau-Ponty napsal pro rozhlasové vysílání, bylo uvedeno v podání samotného autora v roce 1948. Podle "Definitivního programu francouzského rozhlasu" bylo šest z nich odvysíláno na celostátní stanici v rámci pravidelných sobotních pořadů mezi 9. říjnem a 13. listopadem 1948. Tyto hovory, natočené pro pořad nazvaný "Hodinka francouzské kultury", byly čteny bez jakýchkoli vnějších zásahů. Jejich nahrávka je uchována v INA.! Obecným tématem sobotního rozhlasového pořadu bylo "utváření myšlení" ("La formation de la pensée"). Vedle Maurice Merleau-Pontyho zde se svými příspěvky vystoupili Georges Davy (psychologie primitivních národů), Emmanuel Mounier (psychologie osobnosti), doktor Maxime Laignel-Lavastine (psychoanalýza) a člen akademie Émile Henriot (psychologická témata 1 Institut nationa! de l'audiovisuel. - POZll. překl. 7

v literatuře). Podle archivů INA lze soudit, že se nedochoval žádný záznam nějakého úvodu, představení jednotlivých řečníků či upřesnění tématu jednotlivých pořadů. Filosof Merleau-Ponty pojal svůj soubor hovorů jako seriál, jejž uspořádal do následujících částí a F~dtit~lů: I; Svět ~nímaný a svět vědy; II. Objevovalll vlllmaneho sveta: prostor; III. Objevování vnímaného světa: vnímatelné věci; IV. Objevování vnímaného světa: animalita; V. Člověk z vnějšího pohledu; VI. Umění a vnímaný svět; VII. Svět klasický a svět moderní. Tot? vydání bylo sestaveno na základě strojopisů Maunce Merleau-Pontyho, které sledují rukopisný roz~rh. Tyto ~~xty (p~cházející ze soukromých fondů) navic obsahuji rukopisné opravy., Nahrávka z převážné většiny věrně odráží texty čtene Merleau-Pontym tak, jakje sám napsal. Filosof sem t~ v~n~chá slovo, přidá jiné, pozmění slovosled, pou:ije JIne slovo. či část věty. Většinu z těchto výrazovych odchylek Jsme zaznamenali v poznámce. Naše díky patří zejména lidem z INA, kteří nám pomohli nalézt informace k vysílání hovorů. Stéphanie Ménasé I Svět vnímaný a svět vědy Svět vnímání, neboli svět, který nám odhalují naše smysly a běžný život, se nám na první pohled zdá být tím nejznámějším, neboť pro přístup k němu nepotřebujeme žádné nástroje ani výpočty, a protože k tomu, abychom k němu pronikli, nám zdánlivě stačí mít oči otevřené a prostě žít. To je ovšem jen klamné zdání. Chtěl bych v těchto hovorech ukázat, že je nám do značné míry neznámý, pokud setrváváme v praktickém či utilitárním postoji, že bylo zapotřebí mnoho času, úsilí a kultury, abychom jej odhalili, a že právě zásluhou umění a moderního myšlení (čímž mám na mysli umění a myšlení posledních padesáti či sedmdesáti let) je nám dovoleno znovuobjevit tento svět, v němž žijeme, ale na nějž máme stále sklon zapomínat. Toto platí obzvláště ve Francii. Je příznačným rysem nejen francouzských filosofů, ale i toho, čemu se poněkud vágně říká francouzský duch (esprit fran ~ais), připisovat vědě a vědeckým poznatkům takovou 8 9

hodnotu, že vedle nich naše běžná žitá zkušenost rázem svou hodnotu ztrácí. Chci-li vědět, co je světlo, na koho jiného bych se měl obrátit než na fyzika? Neřekne mi snad právě on, zda světlo je, jak se jistou dobu věřilo, bombardováním žhavých tělísek,2 nebo, jak se také věřilo, vibrací éteru, anebo nakonec, jak tvrdí jedna z nedávných teorií, fenoménem přirovnatelným k elektromagnetickému vlnění? Proč bychom se zde měli ptát svých smyslů, zdržovat se u toho, co nám naše vnímání říká o barvách, odrazech a věcech, na nichž se objevují? Vždyť je více než zřejmé, že toto vše je jen zdání a pouze metodický přístup vědce, jeho měřidla a pokusy nás mohou vyvést z iluze, v níž žijí naše smysly, a umožnit nám přístup k pravé povaze věcí. Vždyť přece pokrok vědění vždy znamenal zapomenout na to, co nám v prvním plánu říkají naše smysly a co nemá v pravdivém obraze světa místo, a pokud ano, pak jen jako určitá zvláštnost našeho lidského tělesného uspořádání, kterou fyziologie zajisté jednoho dne objasní stejně, jako již vysvětlila iluzi krátkozrakosti či dalekozrakosti.3 Skutečný svět, to nejsou svět- J. Svět vnímaný a svět vědy la, barvy, ta podívaná z masa a krve, kterou vidím svýma vlastníma očima, jsou to vlny a částice, o nichž hovoří věda, která je odhaluje za těmito vnímatelnými přeludy. Descartes dokonce tvrdil, že pouhým zkoumáním vnímatelných věcí a bez odvolávání se na výsledky vědeckých výzkumů mohu odhalit klam svých smyslů a naučit se spoléhat jedině na rozumové chápání. 4 Řeknu, že vidím kousek vosku. Ale co je přesně tento vosk? Určitě to není ona bělavá barva, ani květinová vůně, která na něm možná ulpěla, ani ta měkkost, kterou cítí prsty, ani ten chabý zvuk, který vosk vydá, když jej nechám spadnout. Nic z toho není pro vosk konstitutivní, neboť všechny tyto vlastnosti může ztratit, aniž by přestal existovat: to když jej kupříkladu nechám roztavit a změní se v bezbarvou tekutinu bez pachu, která již neklade prstům odpor. A přesto tvrdím, že se jedná o stále tentýž vosk. Jak tomu tedy rozumět? To, co přetrvává navzdory změnám stavu, je pouze kousek hmoty bez vlastností či v posledku pouhá schopnost zaujímat prostor a nabývat různých forem, aniž by zabraný prostor či přijatá forma byly jak- 2 Podle nahrávky: "bombardováním žhavých částic". 3 Při nahrávání byla vypuštěna část věty začínající slovy "a pokud ano..." 4 R. Descartes, Meditace o prvnífilosofii, Praha 2003, přel. V. Glombíček, T. Marvan, P. Zavadil, Druhá meditace. 10 11

J. Svět vnímaný a svět vědy koli určené. Právě to je reálná a trvalá podstata vosku. Je ovšem zřejmé, že tato realita vosku se neukáže smyslům samotným, neboť ty mi vždy zprostředkovávají předměty určité velikosti a tvaru. Skutečný vosk tedy není očima viditelný. 5 Lze jej uchopit jedině rozumem. Když se domnívám, že vidím vosk, znamená to pouze, že skrze vlastnosti přístupné smyslům myslím samotný vosk, zcela holý a bez vlastností, který je jejich společným zdrojem. Pro Descarta tedy, a tato myšlenka na dlouhou dobu zcela ovládla francouzskou filosofickou tradici, je vnímání pouhým počátkem ještě zcela neujasněné vědy. Mezi vnímáním a vědou je stejný vztah jako mezi zdáním a skutečností. Naše důstojnost spočívá ve spolehnutí se na rozum, neboť pouze rozum nám může odhalit pravdu o světě. Když jsem před chvílí tvrdil, že moderní myšlení a umění rehabilitují vnímání a vnímaný svět, neměl jsem tím přirozeně na mysli, že popírají hodnotu vědy, ať už jako nástroje technického vývoje či jako školy přesnosti a pravdivosti. Věda byla a je oblastí, v níž se lze naučit prověřování, pečlivému zkoumání či kritickému postoji vůči sobě a svým předsudkům. Bylo 5 Podle nahrávky: "Skutečný vosk, praví Descartes, tedy není viditelný očima." dobře, že v době, kdy ještě neexistovala, k ní směřovala veškerá očekávání. Avšak otázka, kterou v souvislosti s ní klade moderní myšlení, nemá nikterak zpochybnit její existenci či upírat jí některou oblast působnosti. Otázka zní, zda věda představuje či jednou bude představovat obraz světa, který by byl úplný, sám o sobě dostačující a jistým způsobem v sobě uzavřený tak, že bychom si již nemohli dál položit žádnou platnou otázku. Nejedná se o to vědu popírat či omezovat; jedná se o to, zda má ona právo popírat či odmítat jakožto iluzorní veškerá zkoumání, která neprobíhají pomocí měření, porovnávání a jejichž výsledkem nejsou zákony po vzoru klasické fyziky, spojující určité následky s určitými výchozími podmínkami. Tato otázka nejen nepředstavuje žádný útok proti vědě, ale dokonce právě věda sama nás svým nejnovějším vývojem nutí ji klást a dát na ni zápornou odpověď. Od konce 19. století si totiž vědci zvykli považovat své zákony a teorie nikoli již za přesný obraz toho, co se v přírodě odehrává, ale za schémata, jež jsou vždy jednodušší než přirozené události a mají být opravována stále přesnějším zkoumáním, krátce řečeno za poznatky pouze přibližné. Fakta, jež nám předkládá zkušenost, podrobuje věda analýze, v jejíž završení nelze nikdy doufat, neboť neexistují hranice pozorování a v kterémkoli daném okamžiku si lze vždy představit 12 13

J. Svět vnímaný a svět vědy pozorování úplnější či přesnější. Konkrétní, smyslová danost přisuzuje vědě úlohu nikdy nekončícího projasňování. Z toho ovšem vyplývá, že smyslovou zkušenost nemůžeme po klasickém vzoru považovat za pouhé zdání, které má být překonáno vědeckým rozumem. Vnímaná skutečnost ani události světových dějin obecně nemohou být vyvozeny z určitého souboru zákonů, které by tvořily neměnnou tvář vesmíru. Právě naopak, zákon je přibližným vyjádřenímfyzické události a ponechává jí její neprůhlednost. Dnešní vědec již nemá podobně jako vědec klasického období dojem, že se dostává k samému jádru věcí, k předmětu samotnému. V tomto bodě relativistická fyzika potvrzuje, že absolutní a konečná objektivita je snem, ukazuje nám, že každé pozorování je striktně závislé na postavení pozorovatele a neoddělitelné od jeho situace, a odmítá pojem pozorovatele absolutního. Nemůžeme se těšit bláhovou nadějí, že ve vědě můžeme za použití čistého, nesituovaného rozumu dojít k předmětu zbavenému veškerých lidských stop a takovému, jak by jej viděl Bůh. Tato námitka ovšem nikterak neupírá vědeckému výzkumu jeho potřebnost, směřuje jen proti dogmatismu vědy, která by se chtěla považovat za vědění absolutní a úplné, a přiznává platnost všem prvkům lidské zkušenosti a zejména našemu smyslovému vnímání. Zatímco věda a filosofie věd takto pootevřely dveře k objevování vnímaného světa, malířství,6 poezie a filosofierázně vkročily na půdu, která jim tímto byla přiznána, a nabídly nám zcela nový a pro naši dobu velmi příznačný způsob vidění věcí, prostoru, živočichů a dokonce i samotného člověka z vnějšího pohledu tak, jak se jeví v poli našeho vnímání. V další přednášce bychom se chtěli věnovat některým přínosům takového zkoumání. 6 Podle nahrávky: "vychází najevo, že malířství..." 14 15

II. Objevování vnímaného světa: prostor II Objevování vnímaného světa: prostor Bylo již mnohokrát řečeno, že moderní myšlení a umění je obtížné. Je těžší pochopit a mít rád Picassa než Poussina či Chardina, Giradoux či Malraux jsou méně přístupní než Marivaux či Stendhal. Z toho někteří usuzovali Uako například Julien Benda v La France byzantine),7 že moderní spisovatelé byli mluvkové (byzantins - pozn. překl.), těžko srozumitelní jen proto, že neměli co říci a umění nahrazovali rafinovaností. Takový náhled je ovšem zcela mylný. Moderní myšlenf je obtížné. Staví se proti zdravému rozumu neboť mu jde o pravdu. Má-li se poctivě držet zkuše~ nosti,nemůže se již spokojit s jasnými a jednoduchý- 7 J. Benda, La France byzantine ou le Triomphe de la IUtérature pure, Mallarmé, Gide, Valéry, Alain, Giradoux, Suares, les surréalistes, essai ďune psychologie originelle du littérateur Paris 1945; reed. Paris 1970. ' 16 mi idejemi, k nimž se upíná zdravý rozum, protože v nich nachází klid. Ono zátemňování těch nejprostších pojmů a přehodnocování klasických konceptů, jehož se ve jménu zkušenosti dopouští moderní myšlení, bych chtěl dnes ilustrovat na příkladu pojmu, který se zdá na první pohled ze všech nejjasnější: na pojmu prostoru. Klasická věda je založená na jasném oddělení prostoru a fyzického světa. Prostor je homogenní prostředí, v němž jsou předměty rozmístěny podle tří rozměrů a uchovávají si svou totožnost bez ohledu na změny místa. Existuje ovšem mnoho případů, kdy při přemístění předmětu můžeme pozorovat i změnu jeho vlastností, jako například změnu váhy, když předmět přeneseme z pólu na rovník, či dokonce změnu tvaru, pokud se pevné těleso deformuje působením zvyšující se teploty. Avšak tyto změny vlastností nelze přičítat samotnému přesunu. Prostor je tentýž na pólu i na rovníku mění se jen fyzikální, teplotní podmínky. Oblast geometrie zůstává striktně oddělena od oblasti fyziky. Forma a obsah světa se navzájem nesměšují. Geometrické vlastnosti předmětu by během přesunu zůstaly nezměněny, kdyby se neměnily fyzikální podmínky, jimž je vystaven. To předpokládala klasická věda. Vše je ovšem jinak, když s příchodem takzvaných neeuklidovských geometrií začínáme uvažovat o jakém?!'~a----"'", l..,\'- \,;; " \, 17 \ď~)

II. Objevování vnímaného světa: prostor křivení, jež je prostoru vlastní, změně předmětů v důsledku samotného jejich přemístění, heterogenitě jednotlivých částí prostoru a jeho rozměrů, které již nejsou navzájem zaměnitelné a způsobují tělesům, která se v prostoru přemisťují, určité změny. Namísto světa, v němž jsou totožná a proměnlivá stránka věcí striktně vymezeny a vztaženy k odlišným principům, dostáváme svět, kde již předměty nemohou být samy se sebou absolutně totožné, kde forma a obsah se jaksi matou a prolínají, svět, který v posledku již nemá onu pevnou kostru, kterou zajišťoval homogenní eukleidovský prostor. Prostor přestává být odlišitelný od věcí v prostoru, čirá idea prostoru od konkrétní podívané, kterou nám nabízejí smysly. Cesty moderního umění se s vědeckými výzkumy podivuhodně shodují. Klasická nauka rozlišuje kresbu a barvu: 8 nejdříve se nakreslí prostorový náčrt předmětu, a ten se pak vyplní barvami. Cézanne naproti tomu říká: "kreslím tím, že maluji,"9 čímž chce říci, že ani 8 Podle nahrávky: "Klasická nauka rozlišuje v malířství kresbu a barvu..." 9 É. Bernard, Souvenirs sur Paul Cézanne, Paris 1921, str. 39, cit. in: J. Gasquet, Cézanne, Paris 1926, reed. Grenob1e 1988, str. 204. ve vnímaném světě, ani na obraze, který jej zachycuje, nelze obrys a tvar předmětu přísně oddělit od barevných přechodů a proměn barev, od barevné modulace, která musí obsáhnout vše: tvar, vlastní barvu, fyziognomii předmětu, jeho vztah k okolním předmětům. Cézanne se snaží vytvářet obrys a tvar předmětů stejným způsobem, jakým je před našima očima tvoří příroda: prostým uspořádáním barev. Proto když budeme s nekonečnou trpělivostí pozorovat Cézannovo jablko a jeho barevnou texturu, zjistíme nakonec, že se rozpíná a přetéká za hranice, které by mu vymezila uhlazená kresba. Tváří v tvář tomuto úsilí znovuobjevit svět tak, jak jej uchopujeme v žité zkušenosti, se všechny poučky klasického umění bortí. Klasická malířská nauka je založena na perspektivě - to znamená, že se malíř kupříkladu při pohledu na krajinu rozhodne přenést na plátno jen zcela konvenční zobrazení toho, co vidí. Blízko sebe vidí strom, pak upře pohled o něco dále na cestu a nakonec až k obzoru a podle toho, nač právě upírá zrak, se pokaždé mění zdánlivá velikost ostatních předmětů. Na plátně vše zaonačí tak, aby zobrazil pouze kompromis mezi těmito různými pohledy. Bude se snažit najít společného jmenovatele všech vjemů tím, že předmětům dá nikoli velikost, barvy a vzhled, který mají při přímém pohledu, ale určitou konvencí 18 19

II. Objevování vnímaného světa: prostor danou velikost a vzhled, vycházející z pohledu upřeného na linii obzoru do nějakého úběžného bodu, k němuž pak směřují veškeré linie krajiny táhnoucí se od malíře k obzoru. Takto namalované krajiny působí proto poklidným, decentním, důstojným dojmem, jenž vychází z toho, že jim dominuje pohled upřený do nekonečna. Jsou to krajiny vzdálené, divák do nich není zatažen, dělají mu dobrou společnost lo a pohled s lehkostí klouže po krajině bez nerovností, jež tuto naprostou lehkost ničím neruší. Když však ve vnímání vstupujeme do styku se světem, zjišťujeme, že se nám určitě nejeví tímto způsobem. Když náš pohled bloudí krajinou, zaujímáme v každém okamžiku nutně určitý úhel pohledu, a tyto po sobě jdoucí momentky, které vždy zachycují jen danou část krajiny, nelze poskládat vedle sebe. Malíř může ovládnout tuto sérii různých pohledů a získat z ní jedinou, věčnou krajinu pouze za tu cenu, -že poruší přirozený způsob vidění: často mhouří oko a tužkou si měří zdánlivou velikost některého detailu, čímž jej modifikuje, a tomuto analytickému pohledu postupně podrobuje všechny jednotlivé detaily, až na plátně zkonstruuje obraz krajiny, který neodpovídá žádnému z přirozených pohledů. Zkrotí její neposedné ubíhání, ale zároveň potlačí její vnitřní chvění aživot. Jestliže se tolik malířů po Cézannovi odmítlo podřídit zákonům geometrické perspektivy, bylo to proto, že chtěli zachytit a vyjádřit samotné zrození krajiny před našima očima. Nechtěli se spokojit s analytickou studií, ale chtěli se přiblížit samotnému stylu perceptivní zkušenosti. Jednotlivé části jejich obrazů jsou tedy nahlíženy z různých úhilipohledu, což v nepozorném diváku budí dojem "chybné perspektivy", avšak těm, kdo se dívají pozorně, dává pocit světa, v němž nikdy nelze pozorovat dva předměty záro-. veň. V tomto světě je vždy mezi částmi prostoru přítomno i trvání, jež je potřeba k přenesení pohledu z jedné na druhou, a jsoucí zde tudíž není dáno, nýbrž se jeví či prosvítá skrze čas. Prostor tak již není ono prostředí plné vedle sebe se vyskytujících věcí, jimž vládne absolutní pozorovatel ode všech stejně vzdálený, bez úhlu pohledu, bez živého těla, bez prostorové situovanosti, zkrátka čirý intelekt. Prostor moderního malířství, jak řekl nedávnoi Jean Paulhan, to je "prostor, jejž lze cítit srdcem",ii 10 Podle nahrávky: "dělají mu, dalo by se říci, dobrou společnost..." 11 J. Paulhan, La Peinture modeme ou ľespace sensible au CCEur, in: La Table ronde, 2. únor 1948, str. 280. Výraz "prostor, jejž lze cítit srdcem" (1'espace sensible au coeur) je převzatz pře- 21

v němž jsme zasazeni i my sami. Je to prostor kolem nás, organicky s námi spojený. Paulhan dodává: "Je možné, že v době oddané technickému měření a jakoby posedlé kvantitou kubistický malíř pracuje v prostoru stvořeném spíše pro srdce než pro intelekt a svým způsobem smiřuje či tajně snoubí svět s člověkem."12 Zdá se, že vedle vědy a malířství i filosofie a zejména psychologie přišla na to, že náš vztah k prostoru není vztahem čistého netělesného subjektu ke vzdálenému objektu, ale spíše vztahem obyvatele k jeho důvěrně známému prostředí. Vezměme si jako příklad onen známý optický klam, který zkoumal již Malebranche, totiž že vycházející měsíc, dokud je těsně nad obzorem, se zdá mnohem větší, než když dosáhne nejvyššího bodu své dráhy na obloze. 13 Malebranche předpokládal, že lidské vnímání nadhodnocuje velikost nebeského tělesa na základě určitého úsudku. Když se tofiž na měsíc díváme papírovou trubičkou či pracované verze téhož článku pro La Peinture cubiste (1953), Paris 1990 (Folio Essais), str. 174. 12 J. Paulhan, La Table ronde, str. 280. 13 N. de Ma1ebranche, De la recherche de la vérité, 1. kniha, kap. 7, 5, vyd. G. Lewis, I, Paris 1945, str. 39-40; in: (Euvres complťtes, Paris 1979, svazek I, str. 70-71. II. Objevování vnímaného světa: prostor skrz krabičku od zápalek, iluze se vytratí. Klam je tudíž způsoben tím, že se nám vycházející měsíc ukazuje nad poli, domy a stromy a toto množství věcí mezi ním a námi nám připomíná jeho nesmírnou vzdálenost, z čehož usuzujeme, že aby si takto vzdálený měsíc uchoval svoji zdánlivou velikost, musí být obrovský. Vnímající subjekt by v takovém případě byl podoben vědci, který usuzuje, odhaduje a činí závěry, a vnímaná velikost by ve skutečnosti byla výsledkem úsudku. Ovšem většina dnešních psychologů klam měsíce nad obzorem takto nevykládá. Pomocí systematických pokusů odhalili, že obecnou vlastností našeho pole vnímání je, že zaručuje až podivuhodnou stálost zdánlivých velikostí předmětů v horizontální rovině, zatímco v ro"ině"ertikální se předměty se vzdáleností raqlc!!2~~~~nš_ujl Je to pravděpodobně proto, že pro nás jakožto pro pozemské tvory je horizontální rovina rovinou, v níž se odehrávají životně důležité pohyby a v níž se rozvíjí naše činnost. Co tedy Malebranche vykládal jako aktivitu čistého intelektu, připisují psychologové této školy přirozené vlastnosti našeho pole vnímání, totiž vnímání nás, tělesných bytostí nucených pohybovat se po zemi. V psychologii stejně jako v geometrii nastupuje na místo ideje homogenního prostoru, jenž se celý naráz předkládá netělesnému intelektu, idea prostoru heterogenního, v němž mají 22 23

přednostní postavení některé směry, které souvisejí s našimi tělesnými zvláštnostmi a naší situací bytostí vržených do světa. Zde se poprvé setkáváme s myšlenkou, že člověk není duch a tělo, ale_<w9,h s1~ jenž má přístup k pravé skutečnosti věcí jen díky tomu, že jeho tělo je mezi ně pevně vklíněno. V příští rozpravě se ukáže, že toto neplatí pouze pro prostor a že obecně všechno vnější je nám přístupné jen skrze vlastní tělo a oděné do lidských atributů, které i z něj činí směs ducha a těla. III Objevování vnímaného světa: vnímatelné věci Když poté, co jsme zkoumali prostor, obrátíme pozornost k samotným věcem, které jej vyplňují, a vezmeme si k tomu klasickou příručku psychologie, dozvíme se, že věc je soustava kvalit dávajících se jednotlivým smyslům a sjednocených aktem intelektuální syntézy. Například citrón, to je tento vypouklý oválný tvar se dvěma špičkami, plus žlutá barva, plus chladivý dotek, plus kyselá chuť... A přece nás tato analýza neuspokojuje, neboť nevidíme, co spojuje každou z těchto kvalit či vlastností s ostatními, a přitom se nám zdá, že citrón má jednotu konkrétního jsoucna a veškeré kvality jsou pouze jeho různými projevy. Jednota věci nám zůstane skryta, dokud budeme jednotlivé kvality (např. barvu, chut) považovat za data náležející striktně odděleným světům vidění, čichu, hmatu atd. Avšak právě moderní psychologie, jež v tomto rozvinula Goetheho myšlenky, upozornila na to, že žádná z těchto kvalit není přísně izolována, na- 24 25

III. Objevování vnímaného světa: vnímatelné věci opak každá s sebou nese afektivní význam, který ji propojuje s vjemy ostatních smyslů. Kupříkladu každý, kdo někdy vybíral tapety do bytu, dobře ví, že každá barva navozuje určité psychické rozpoložení a podle toho je buď smutná, či veselá, deprimující, nebo povzbudivá. A protože je tomu tak i se zvuky či hmatovými vjemy, lze říci, že každá z nich odpovídá určitému zvuku či teplotě. Proto jsou i někteří slepci schopni představit si barvu, kterou jim popíšeme, pomocí analogie například s konkrétním zvukem. Pokud tedy zasadíme kvalitu zpět do kontextu lidské zkušenosti, která jí dodává určitý emocionální význam, její vztah k ostatním kvalitám, jež s ní nemají nic společného, se pojednou stává srozumitelným. Existují dokonce kvality, a je jich v naší zkušenosti nemálo, které nedávají téměř žádný smysl, pokud je myslíme odděleně od reakcí našeho těla, jež vyvolávají. Vezměme si například medovost. Med je zpomalená tekutina. Má určitou konsistenci, dá se uchopit, ale vzápětí potměšile protéká mezi prsty a vrací se do původní podoby. Nejenže se vymaní, jakmile se mu pokusíme vnutit tvar, ale navíc převrací role a zmocňuje se rukou toho, kdo se pokoušel jej zmocnit. Živá, zkoumající ruka, která si chtěla předmět podmanit, je jím lapena a vtažena do vnějšího jsoucna. "V jistém smyslu," říká Sartre, jenž je autorem tohoto pěkného rozboru, "je to jakási vrcholná povolnost toho, co vlastníme, psí věrnost, která se dává, i když už ji nežádáme, ale v jiném smyslu se za touto poslušností skrývá tiché přivlastňování držitele drženým."14 Taková kvalita jako medovost je srozumitelná pouze skrze dialog, který nastoluje mezi mnou jakožto tělesným subjektem a vnějším předmětem, který je jejím nositelem; a právě díky tomu může symbolizovat jistý způsob lidského chování. Jediná možná definice této kvality je lidská definice. Ovšem při takovémto pohledu je každá kvalita propojena s vjemy ostatních smyslů. Med je sladký. Avšak sladkost, "nasládlá chuť, která zůstává v ústech i po spolknutí",15 představuje v oblasti chutí tutéž neodbytnou lepkavost, jakou představuje viskozita medu v oblasti hmatu. Říci, že med je viskózní a že je sladký, jsou dva způsoby jak vyjádřit totéž, totiž určitý vztah věci k nám či určitý postoj, k němuž nás dovádí či nutí, určitý způsob, jímž svádí, přitahuje či fascinuje svobodný subjekt, jenž s ní přijde do styku. Med je určité chování světa vůči mně a mému tělu. A díky 14 J.-P. Sartre, Bytí a nicota, Praha 2006, přel. O. Kuba, str. 690. 15 Tamt., str. 691. 27

tomu v něm nejsou jednotlivé kvality pouze náhodně nashromážděny, ale naopak splývají v jedno, neboť všechny vyjadřují stejný způsob bytí či chování medu. Jednota věci se neukrývá v pozadí těchto jednotlivých kvalit: je dotvrzována každou z nich, každá z nich je celou věcí. Cézanne říkal, že přeci musí být možné namalovat vůni stromů. 16 V tomtéž smyslu praví Sartre v Bytí a nicotě, že každá kvalita "vyjevuje bytí" předmětu. 17 "Citron Ueho žluť - M. P.] se celý rozprostírá do svých kvalit a každá z jeho kvalit celá prostupuje každou jinou. Kyselost citronu je žlutá a citronová žluť je kyselá: jíme barvu koláče a chuť tohoto koláče je nástrojem k odhalení jeho formy a barvy pro to, co se nazývá názor živin (...). Tekutost, vlahost, namodralá barva, vlnivá pohyblivost vody v koupališti se dávají naráz jedny skrze druhé (...)."18 Věci tudíž pro nás nejsou prostými neutrálními předměty, jež pozorujeme. Každá symbolizuje určité chování, připomíná nám je, vyvolává na naší straně příznivou, či nepříznivou odezvu, a proto se také záliby a povaha určitého člověka a jeho postoj ke světu 16 J. Gasquet, Cézanne, str. 133. 17 J.-P. Sartre, Bytí a nicota, str. 685. 18 Tamt., str. 237. III. Objevování vnímaného světa: vnímatelné věci a vnějšímu bytí zrcadlí v předmětech, jimiž se obklopuje, v jeho oblíbených barvách, v místech, kde se rád procházl. Claudel říká, že Číňané vytvářejí zahrady z kamení, kde vše musí být dokonale suché a obnažené. 19 V této mineralizaci okolí je třeba vidět odmítnutí životadárné vláhy a jakési přitakání smrti. Podobně jsou významem nadány i předměty, které se nám zjevují ve snech. V našem vztahu k věcem neexistuje odstup, každá z nich promlouvá k našemu tělu a životu. Věci na sebe berou lidské povahové rysy Usou poslušné, mírné, nepřátelské, kladou odpor) a na druhou stranu v nás také žijí jakožto symboly chování, které máme rádi, nebo nesnášíme. Člověk je zcela ve věcech a věci jsou v něm. Řečeno jazykem psychoanalytiků, věci jsou komplexy. To měl na mysli Cézanne, když 19 P. Claudel, Connaissance de ľest (1895-1900), Paris 1907; reed. 1960, str. 63: "Stejně jako krajinu netvoří tráva a barvy listí, ale souhra linií a pohyb terénních vln, v tomtéž duchu doslova konstruují z kamení své zahrady i Číňané. Místo malování vytvářejí skulptury. Kámen, který se množstvím ploch a úhlů lépe propůjčuje k vytváření vyvýšenin a prohlubní, kontur a reliéfů, se jim zdál uhlazenějším a vhodnějším prostředkem k dotváření prostředí člověka než vegetace, jíž byla ponechána pouze její přirozená role dekorace a ornamentu.". 28 29

hovořil O jisté "aureole" věcí, kterou je třeba v malbě zachytit.20 To měl také na mysli současný básník Francis Ponge, jehož bych chtěl zde uvést jako příklad. Sartre v práci jemu věnované píše: věci "v něm po dlouhá léta sídlí, naplňují jej, pokrývají dno jeho paměti, jsou v něm přítomny (...); a on se nyní pokouší mnohem spíše lovit ve svém nitru tyto hemžící se a rozbujelé příšery, aby je vynesl na světlo, než zachycovat jejich kvality na základě pečlivého pozorování".21 Je tomu vskutku tak: třeba podstata vody a všech ostatních živlů netkví ani tak v jejich pozorovatelných vlastnostech jako v tom, co nám samým říkají. Podívejme se, co říká o vodě Francis Ponge: "Je bílá a třpytivá, beztvará a chladivá, je pasivní a neústupná ve své tíži, jež je její jedinou nectností; má v zásobě mnoho výjimečných prostředků, jak této nectnosti učinit zadost: umí obtékat, prorážet, vymílat, prosakovat. I uvnitř ní samé tato nectnost působí: neustále se hroutí do sebe, v každém okamžiku pozbývá formy, 20 J. Gasquet, Cézanne, str. 205. 21 J.-P. Sartre, L'Homme et les Choses, Paris 1947, str. ID-ll; přetištěnoin: Situations, I, Paris 1948, str. 227. III. Objevování vnímaného světa: vnímatelné věci neustále se pokořuje, padá tváří k zemi, jako podťatá, jako mniši některých řádů. (00') Dalo by se téměř říci, že voda je posedlá - to kvůli té hysterické potřebě poddávat se pouze svojí tíži, jež ji ovládá jako utkvělá myšlenka (00') KAPALINA je z definice to, co se radši poddává své tíži, než drží tvar, to, co odmítá veškerou formu, aby podlehlo své tíži. A to, co ztrácí veškerou soudržnost kvůli oné utkvělé myšlence, chorobné úzkosti. (00') Neklid vody: je citlivá na sebemenší změnu spádu. Rovnýma nohama se vrhá dolů ze schodů. Je hravá, poslušná jako pes, ihned se vrací, když si ji změnou sklonu přivoláme k sobě."22 Rozbor vedený v podobném duchu, jen rozšířený na všechny živly, najdeme v sérii děl Gastona Bachelarda. V dílech věnovaných vzduchu,23 vodě,24 ohni2 5 22 F. Ponge, Le Parti pris des choses, Paris 1942; reed. 1967, str. 61-63. 23 G. Bache1ard, L'Air et les Songes, Paris 1943 (česky: Vzduch a sny, Praha 1997). 24 G. Bache1ard, L'Eau et les Réves, Paris 1942 (česky: Voda a sny, Praha 1997, přel. 1. Hamzová). 30 31

a zemi2 6 představuje každý z živlů jakousi domovinu pro určitý druh lidí, jež dává látku jejich snům, je oblíbeným prostředím imaginace, jež řídí jejich život, a přirozenou svátostí, jež jim dodává sílu a štěstí. Všechna tato zkoumání se odvíjejí od již třicet let staré snahy surrealistů vidět v předmětech, jimiž se obklopujeme, a zejména v nalezených věcech, k nimž se někdy až nezvykle silně upínáme, takzvané "katalyzátory touhy", jak říká André Breton 27 - to, v čem se projevuje či "krystalizuje" lidská touha. Je tedy dosti obecnou tendencí 28 vidět mezi člověkem a věcmi nikoli již onen vztah odstupu a nadvlády, jaký lze konstatovat mezi svrchovaným duchem a kouskem vosku v Descartově slavné analýze, ale vztah mnohem méně jasný, jakousi závratnou blízkost, jež nám brání pojímat sebe sama jako čistého ducha odděleného o~ věcí a věci definovat jako čiré objekty III. Objevování vnímaného světa: vnímatelné věci bez jakýchkoli lidských atributů. K tomuto postřehu se ještě vrátíme, až se v závěru těchto přednášek budeme tázat, coz nich vyplývá pro naši představu o situaci člověka ve světě. 25 G. Bachelard, La Psychanalyse dufeu, Paris 1938 (česky: Psychoanalýza ohně, Praha 1994, přel. J. Hamzová). 26 G. Bachelard, La Terre et les Réveries de la volonté, Paris 1948, a La Terre et les Réveries du repos, Paris 1948. 27 Bezpochyby odkaz nal'amourfou, Paris 1937, reed. 1975. 28 Podle nahrávky: "Je tedy dosti obecnou tendencí naší doby vidět..." 32 33

IV. Objevování vnímaného světa: animalita IV Objevování vnímaného světa: animalita V předchozích třech přednáškách jsme řekli, že když přecházíme od klasické vědy, malířství a filosofie k moderní vědě, malířství a filosofii, jsme svědky jakéhosi probouzení vnímaného světa. Znovu se učíme vidět kolem sebe ten svět, od něhož jsme se odvrátili v přesvědčení, že naše smysly nám o něm neříkají nic platného a jedině přísně objektivní poznatky si zaslouží naši pozornost. Získáváme znovu smysl pro prostor, v němž jsme situováni a který vidíme pouze z omezené - naší - perspektivy, který je však také naším domovem a k němuž nás váží tělesné vztahy. V každé věci znovuobjevujeme jistý způsob bytí, díky němuž je zrcadlem lidského chování. Mezi námi a věcmi se utváří již nikoli ovládající vztah mysli k předmětu či prostoru, jenž prostě leží před ní, nýbrž ambivalen~~í vztah tělesné a omezené bytosti k světu plnému taju, do nějž tato bytost může poněkud nahlédnout, a dokonce se o to neustále pokouší, avšak vždy jen z urči- tých perspektiv, které jí právě tolik zahalují, jako odhalují. Z lidského pohledu na sebe všechny věci berou lidský ráz. 29 Ovšem v takto proměněném světě nejsme sami, a dokonce jej nesdílíme pouze s ostatními lidmi. Tento svět je tu také pro zvířata, děti, divochy a blázny, kteří jej obývají svým způsobem, a také oni s ním koexistují. A my dnes uvidíme,30 že návratem k vnímanému světu se pro nás tyto krajní či odchylné formy života či vědomí mohou stát smysluplnějšími a zajímavějšími, takže v posledku celá ta podívaná na svět a člověka samého může získat zcela nový význam.3! 29 Začátek této přednášky je v nahrávce zkrácen. Merleau-Ponty začíná takto: "V předchozíchpřednáškáchjsme řekli, že když se spolu s moderním myšlením navracíme ke světu vnímání, vidíme, jak mezi člověkem a věcmi mizí onen čistý vztah ovládající mysli k předmětu či prostoru, jenžleží odevzdaně před ní. Vidíme, že se zde objevuje ambivalentní vztah tělesné a omezené bytosti ke světu plnému tajů, do nějž tato bytost může poněkud nahlédnout, a dokonce se o to neustále pokouší, avšak vždy jen z určitých perspektiv, které ji právě tolik zahalují, jako odhalují. Z lidského pohledu na sebe všechny věci berou lidský ráz." 30 Podle nahrávky: "Tento svět je tu také pro zvířata, děti, divochy a blázny, kteří jej obývají stejně jako my a svým vlastním způsobem s ním koexistují. A my dnes uvidíme..." 34 35

Je známou věcí, že klasické myšlení se zvířaty, dětmi, divochy či blázny příliš nezabývá. Vzpomeneme si jistě, že pro Descarta je zvíře pouze hromadou koleček, pák a pružin,32 zkrátka strojem. A nebylo-li pro klasické myšlení strojem, bylo jakýmsi nedokonalým předstupněm člověka a mnozí entomologové se nerozpakovali promítat do živočichů základní rysy lidského života. Kvůli stejným předsudkům zůstávalo dlouho nerozvinuté i vědění o dětech a choromyslných: lékaři či vědci jim kladli otázky jako běžnému člověku. 33 Nešlo ani tak o to porozumět, jak si po svém žijí, jako určit, jak mají daleko k běžnému projevu dospělého či zdravého člověka. V případě divochů měla společnost buď sklon hledat v nich přikrášlený obraz civilizovaného člověka, nebo naopak, jako Voltaire v Eseji o mravech,34 v jejich zvycích a přesvědčeních viděla pouze 31 Při čtení byl vynechán konec věty"... takže vposledku... nový význam." 32 R. Descartes, Rozprava o metodě, přel. V. Szathmáryová Vlčková, Praha 1992, str. 41. 33 Podle nahrávky: "Lékaři či vědci jim kladli otázky jako běžnému zdravému či dospělému člověku." 34 F. M. Voltaire, Essai sur l'histoire générale et sur les mreurs et l'esprit des nations, depuis Charlemagne jusqu'li nos IV. Objevování vnímaného světa: animalita snůšku nevysvětlitelných nesmyslů. Vypadá to, jako by klasické myšlení vězelo v dilematu: buď lze bytost, s níž máme co do činění, připodobnit k člověku, a můžeme jí proto per analogiam přisoudit všeobecně přijímané charakteristiky dospělých či zdravých lidí, nebo je pouhým slepým mechanismem, živým chaosem, a v jeho chování proto nelze nikterak najít smysl. Proč však tolik klasických spisovatelů projevuje lhostejnost vůči zvířatům, dětem, bláznům a divochům?35 Klasikové jsou totiž přesvědčeni, že existuje cosi jako hotový člověk, předurčený k tomu, aby byl "pánem a vlastníkem" přírody, jak praví Descartes,36 jenž je z principu schopen proniknout k bytí věcí, vybudovat svrchované vědění, rozluštit veškeré jevy nejen povahy fyzické, ale i jevy lidských dějin a společnosti, které vysvětlí pomocí jejich příčin. A tento člověk dokáže v té či oné nahodilé tělesné odchylce nalézt příčinu toho, proč dítě, divoch, blázen či zvíře zůstávají vzdáleni od pravdy. Pro klasické myšlení má rozum božský status. Toto myšlení buď skutečně chápe lidský rozum jako odraz mysli stvořitele, anebo jours (1753, rozšíř. vyd. 1761-1763). 35 Otázka byla při nahrávání vynechána. 36 R. Descartes, Rozprava o metodě, str. 45. 36 37

i mimo veškerou theologii postuluje, jak tomu často bývá, jistou principiální shodu mezi rozumem lidí a bytím věcl37 Z takového pohledu mohou mít ony odchylky, o nichž mluvíme, význam pouze jakožto psychologické zvláštnosti, jimž se s jistou shovívavostí vyhradí místečko na okraji tzv. "normální" psychologie a sociologie. Avšak hlubší věda a reflexe zpochybňuje toto přesvědčení, či spíše tento dogmatismus. Je jistě pravda, že svět dítěte, divocha ani nemocného člověka, a tím méně zvířete, nakolikjej můžeme rekonstruovat podle jejich chování, nepředstavuje koherentní systém, zatímco svět zdravého, dospělého a civilizovaného člověka k této koherenci vším úsilím směřuje. Hlavní věcí však je, že tuto koherenci nemá - ta zůstává jen ideou či ve skutečnosti nikdy nedosaženou limitou. Proto nemůže být tento svět sám v sobě uzavřený a "normální člověk" se vždy bude muset snažit porozumět anomáliím, jichž není nikdy zcela ušetřen. To jej nutí, aby bez shovívavosti zkoumal sebe sama, aby v sobě odhaloval všelijaká fantasmata, snové přeludy, 37 Podle nahrávky: "... anebo i tehdy, když ponecháveškerou theologii stranou, přijme bez dalšího za svůj její odkaz a postuluje, jak se často stává, jistou principiální shodu mezi rozumem lidí a bytím věcí." IV. Objevování vnímaného světa: animalita magické rituály a obskurní jevy, které zcela ovládají jeho soukromý i veřejný život a jeho vztahy s jinými lidmi a zanechávají v jeho poznání přírody nejrůznější mezery, jimiž dovnitř proniká poezie. Mysl dospělá, normální a civilizovaná má větší váhu než mysl dětská, nemocná a barbarská, ovšem pod jednou podmínkou, totiž že samu sebe nepovažuje za mysl s božským statusem, ale vždy se čestně poměřuje s temnostmi a složitostmi lidského života a neztrácí kontakt s jeho iracionálními kořeny. Je třeba, aby rozum uznal, že i jeho svět je neukončený, aby nepředstíral, že překonal to, co se mu pouze podařilo zakrýt, aby nepovažoval za nezpochybnitelné civilizaci a vědění, jejichž zpochybňování je naopak jeho nejvyšším posláním. 38 Právě v tomto duchu nyní moderní umění a myšlení přehodnocují a s novým zájmem zkoumají formy existence, jež jsou nám nejvíce vzdáleny, neboť na nich se ukazuje onen pohyb, jímž se vše živé i my sami snažíme formovat svět, který není předurčen k tomu, aby se podřizoval našemu poznání a jednání. Zatímco klasický racionalismus neuznávap9 nic prostředního mezi hmotou a rozumem, živé tvory, nebyli-li nadáni rozu- 38 Podle nahrávky: "civilizaci a vědění, o nichž je naopak ze svého nejvlastnějšího poslání povinen diskutovat a zpochybňovatje". 38 39

mem, chápal jako prosté stroje a samotný pojem života řadil k nejasným idejím, dnešní psychologové naproti tomu ukazují, že život s sebou nese určitý náhled, jehož modality se pokoušejí popsat. Albert Michotte z Lovaně vydal loni zajímavou práci o vnímání pohybu,40 v níž ukázal, že jistý druh pohybu světelných paprsků po projekční ploše v nás nevyhnutelně vyvolává dojem živého pohybu. Když se například dva svislé a rovnoběžné paprsky od sebe vzdalují a vzápětí jeden z nich změní směr pohybu a vrátí se do výchozí pozice vůči druhému, zatímco ten dále pokračuje v pohybu původním směrem, vyvolává to v nás neodbytný dojem lezení, přestože to, na co se díváme, se nikterak nepodobá housence, ani nemůže evokovat vzpomínku na ni. "Živý" pohyb zde lze vyčíst ze samotné struktury pohybu. Posun čar, který pozorujeme, vypadá v každém okamžiku jako moment komplexní akce, při níž se za svým- cílem přesouvá v prostoru nějaký tvor, jehož odraz vidíme41 na ploše. Pozorovatel má při tomto "lezení" dojem, že se nějaká virtuální hmota, jakási fiktivní protoplazma přelévá směrem od středu 39 Podle nahrávky: "neviděl". 40 A. Michotte, La Perception de la causalité, Louvain 1947. 41 Podle nahrávky: "zahlédáme". IV. Objevování vnímaného světa: animalita "těla" k pohyblivým výběžkům, jež před sebe vysouvá. Proto navzdory mínění mechanistické biologie 42 svět, v riěmž žijeme, rozhodně nesestává pouze z věcí a prostoru. Některé z oněch fragmentů hmoty, jimž říkáme živí tvorové, vtiskují svému okolí svými pohyby a chováním určitý pohled na věci, který je jim vlastní, a my jej můžeme spatřit, jestliže se jen trochu otevřeme této podívané, již živá říše nabízí, jestliže se s ní sžijeme, místo cobychom jí domýšlivěupírali jakoukoli niternost. V pokusech starých již dvacet let se německý psycholog Kohler pokoušel odhalit strukturu světa z pohledu šimpanzů. 43 Velmi přesně poukázal na to, že originalita živočišného života nemůže vyjít najevo, bu~~me-li mu klást otázky, které mu nejsou vlastní, jak tomu bylo u mnohých klasických pokusů. Počínání psa se může jevit jako absurdní či mechanické, pokud jej postavíme před problém typu jak si poradit se zámkem u dveří či s pákou. 44 To ovšem neznamená, že 42 Tato vsuvka byla při nahrávání vypuštěna. 43 w. Kohler, L'Intelligence des singes supérieurs, Paris 1927. 44 Při nahrávání Merleau-Ponty dodává: "... to jest používat lidské nástroje." 40 41