12. [282.] Nebcheperure Tutanchaton/Tutanchamon Trůnní jméno: ra-nb-xpr.w Nebcheperure Rodné jméno 1. verze: i-t-n+ra-t-w-t-anx+n+x Tutanchaton (znaky čteme v pořadí t-w-t-anx-i-t-n; symbol ra je ekvivalent, resp. determinativ pro sluneční kotouč) Rodné jméno 2. verze: i-mn+n-t-w-t-anx Tutanchamon Varianty trůnního jména: Nebcheprure; Nebkheprure; Nebkheperure Varianty 1. verze rodného jména: Tutankhaton; Tutankhaten Varianty 2. verze rodného jména: Tutanchamun; Tutankhamon; Tutankhamun; Tutankhamen Původ Tutanchamona kdysi kdosi označil za zcela bezvýznamného krále, jehož proslavila jen jeho hrobka. Stálým opakováním se z toho stal otřepaný bonmot, ale je to pravda. Na trůn dosedl v samém závěru amarnského období jako nedospělý chlapec, či spíše dítě, a v prvních letech vystupoval pod svým původním jménem Tutanchaton" (Žijící podoba Atonova). Jeho tehdejší věk je vypočítán na 7 až 10 roků odečtením zhruba desetileté vlády od dosaženého stáří v době smrti, stanoveného při antropologickém zkoumání nalezené mumie. Je tedy zřejmé, že přinejmenším v první polovině jeho vládního období panovaly v Egyptě podobné poměry jako na počátku vlád Ahmose I. a Thutmose III., kdy stát neřídil král, ale někdo jiný. Na rozdíl od těchto případů však existují dobré důvody k domněnce, že Tutanchamonova závislost na osobách v pozadí se s jeho dospíváním příliš neměnila a trvala zřejmě až do jeho předčasné a zatím nevysvětlené smrti. Královský původ tohoto posledního mužského potomka rodiny Thutmosovců dokládají dosti přesvědčivě dva dobové dokumenty, ale o jeho otci vypovídají jen nepřímo a nekonkrétně. Prvním z nich je kamenný blok z Achetatonu, přemístěný později spolu s mnoha jinými na stavbu chrámu v Chemenu (Hermopolis Magna; Ešmúnén). Tutanchamon je na něm označen jako vlastní [skutečný; pravý] syn krále, jeho miláček Tutanchaton". Jméno otce na reliéfu bohužel není, ale z bezpečného určení místa původu, výtvarného projevu a starší podoby jména Tutanchaton" můžeme celkem spolehlivě usuzovat na rozvinutou fázi amarnského období a považovat za původce nápisu a tedy i za Tutanchamonova otce nejspíše Achnatona. Za určitých okolností jím však mohl být i Amenhotep III., a dokonce i Smenchkare. Druhým dokladem jsou žulové sochy lvů z chrámu Amenhotepa III. v núbijském Solebu (nyní v Britském muzeu v Londýně), kde Tutanchamon dokončoval výzdobu. V nápisech, přičiněných na sochy zřejmě dodatečně, o sobě tvrdí, že obnovil stavby svého otce, krále Horního a Dolního Egypta, pána Obou zemí Nebmaatrea, syna Reova Amenhotepa [III.], vládce Vesetu". Nejednoznačné slovo otec" v podobných souvislostech ovšem může znamenat také děd" nebo dokonce praděd", obecně předek". Amenhotep III. by mohl být Tutanchamonovým otcem jen za předpokladu své dlouhé" koregence s Achnatonem. Ve prospěch této teorie zdánlivě vypovídá pietně uložená kadeř vlasů Amenhotepovy manželky Teje v Tutanchamonově hrobce, nasvědčující jejich vztahu matka-syn, ale stejně tak přichází v úvahu i vazba babička-vnuk. Případnou paternitu Amenhotepa III. můžeme označit za sice teoreticky možnou, ale nepravděpodobnou. Jako ve všech podobných případech provokovalo tajemství Tutanchamonových rodičů mnohé badatele k vymýšlení nijak neodůvodněných a většinou již překonaných hypotéz. V roli matky se tak vedle Teje objevila i dcera a pozdější manželka Amenhotepa III. Satamon (Sitamon) a také různé cizí princezny" provdané tehdy do Egypta, například dcera babylonského krále Burnaburiaše II. Mezi kandidáty na otce se ocitl i pozdější král Aj, především kvůli svému titulu boží otec", ačkoli je s ním doložen dávno před narozením Tutanchamona a navíc by bylo velmi neobvyklé, aby otec vládl až po synovi. Dnes na základě porovnání pravděpodobných délek vlád Amenhotepa III., Achnatona a Smenchkarea, Tutanchamonova věku při nástupu na trůn, věku mumie z hrobky KV 55 (viz u Smenchkarea) a mnoha dalších okolností převažuje mínění, že Tutanchamonovým otcem byl Achnaton.
Nápadná podoba neobvyklého tvaru Tutanchamonovy lebky s lebkou z hrobky KV 55, křehká stavba obou koster a shoda relativně vzácné krevní skupiny vedou k předpokladu, že oba tito králové jsou blízcí příbuzní. Tomuto kritériu by odpovídala identifikace osoby z KV 55 s Achnatonem jako Tutanchamonovým otcem, ale také se Smenchkareem, pokud uvažujeme i jeho jako Achnatonova syna a tedy Tutanchamonova staršího bratra. Stoupenci druhé varianty pak pokládají za pravděpodobné, že Smenchkare a Tutanchamon měli i společnou matku. Nemohla jí být ovšem Achnatonova hlavní manželka Nefertiti, o níž bezpečně víme, že porodila jen šest dcer, nejčastěji je uvažována velmi milovaná manželka krále" Kija. Tato hypotéza vznikla záhy po objevu Kijiny existence v padesátých letech 20. století a nejnověji se ji pokusil potvrdit Geoffrey T. Martin, podle nějž představuje scéna v komoře alfa Achnatonovy hrobky Kijinu smrt při porodu královského potomka" (podrobnosti viz v kapitole Amenhotep IV./Achnaton, část Kija). S jistotou víme, že stejně jako Smenchkare stal se i Tutanchamon Achnatonovým zetěm, a pokud platí teze naznačená v předešlém odstavci, oženili je oba s jejich nevlastními sestrami. Velkou manželkou" Smenchkarea byla Nefertitina nejstarší, z hlediska legitimity nejpovolanější dcera Meritaton, ale Tutanchamonovi, když se o několik let později stejná situace opakovala, připadla až třetí dcera Anchesenpaaton, protože druhá v pořadí, Meketaton, byla tou dobou již mrtvá. Problematické je vročení sňatku, nebo není jisté, zda Smenchkare nezemřel dříve než Achnaton, a potřeba stanovení nástupce tak nevyvstala ještě za reformátorova života, nebo zda Tutanchamona oženili až anonymní regenti po smrti obou jeho předchůdců. A tak či onak, existoval mezi novomanžely věkový a zřejmě i mentální rozdíl: Tutanchamonovi mohlo být v době inaugurace 7 9 (nejvýš 10) let a Anchesenpaaton, která se narodila před 6. rokem Achnatonovy vlády, přibližně 12 14 let byla tedy podle tehdejších měřítek již dospělá. Protireformace Ideologické premisy a oficiální politika v nejranějším období Tutanchamonovy vládní epizody, kdy královský dvůr ještě setrvával v Achetatonu, nejsou zcela zřetelné. Zdá se, že po jistou dobu přežívala vnější podoba amarnského režimu, ale otěže výkonné vlády již třímali v rukou demiurgové nenápadné revoluce shora", usilující o nenásilný návrat ke klidným předachnatonovským poměrům. V čele této skupiny egyptologové tuší oba pozdější krále: Aje, jenž se nyní stal catejem, a Haremheba, vrchního velitele armády, kterého Tutanchamon jmenoval důvěrníkem nad všemi královskými důvěrníky" a později zástupcem krále Obou zemí ve všech zemích". Haremheb, přestože ho na rozdíl od Aje nespojovaly s vládnoucí rodinou žádné příbuzenské svazky, se tak za neznámých okolností stal hlavním regentem mladého krále. Jeho tituly dokonce naznačují, že měl právo nastoupit na trůn v případě, kdyby Tutanchamon zemřel bez potomků" (van Dijk). Podle pozdějšího Haremhebova prohlášení, tzv. Korunovačního textu, se zdá, že to byl právě on, kdo Tutanchamonovi poradil, aby opustil Achetaton, když v paláci vypukl chaos " (tamtéž). Prohlášení je sice silně tendenční, takže bezprostřední příčiny a povaha onoho chaosu", i když nepochybně souvisejí s mocenským bojem v pozadí, nejsou příliš jasné, ale královský dvůr spolu s vládním centrem se skutečně přestěhoval otázkou je kdy a kam. Podle van Dijka se tak stalo hned v 1. roce nebo krátce poté", podle Siliottiho ve 2. roce, podle Tyldesleyové ve 3. nebo dokonce až 4. roce, většinou se však mluví jen neurčitě o kratším období". Badatelé se neshodují ani v otázce, které město se stalo novým sídlem jedni za ně považují Mennefer (např. van Dijk, Baines, Encyklopedie), druzí Veset (např. Tyldesleyová, Siliotti, Jacq). Na Mennefer jako nové hlavní město ukazují hrobky soudobých vysokých úředníků v Sakkáře (včetně samého Haremheba a také Tutanchamonovy chůvy) a byl zde vydán i klíčový dekret dokumentující bod zvratu, známý pod názvy Restaurační stéla, Memfidská stéla, Stéla renesance aj. Dva její exempláře, nalezené v letech 1905 a 1907 v areálu Amonova chrámu v Karnaku a datované do 3. 4. roku Tutanchamonovy vlády, jsou nejen základem pro pochopení charakteru převratu, ale umožňují i jeho vročení. První nesmělé protireformační kroky sice mohl zahájit již Smenchkare (viz), ale naplno a bez zástěrek je prezentuje až tento dokument. Jsou v něm podrobně vylíčeny oficiální důvody návratu ke starým bohům (zejména k Amonovi) a také zvolené prostředky a cíle nové politiky. Král zde poprvé vystupuje pod pozměněným jménem Tutanchamon" (Žijící podoba Amonova) a ve stejném stylu je upraveno i jméno jeho manželky Anchesenpaaton (Žijící skrze Atona) na Anchesenamon" (Ta, která žije pro Amona). 971 Jedna ze dvou stél s Tutanchamonovým Restauračním dekretem, poškozená záseky při pozdějším pokusu o její rozpůlení pro jiné použití Výchozím bodem dekretu je negativistický popis stavu, do nějž přivedly zemi Achnatonovy reformy, a vysvětlení, proč se král odhodlal k jejich zrušení: Po nějakém čase, který uplynul, se On [Tutanchamon] objevil na trůnu svého otce... Chrámy a města bohů a bohyň od Abu [Elefantiny] až po mokřiny v deltě se rozpadaly,
jejich ruiny zarůstaly trávou a bohové zemi opustili. Když bylo vysláno vojsko do Džaheje [pobřežní pás Palestiny a Libanonu], aby rozšířilo hranice Egypta, neuspělo, a když někdo žádal něco od boha a modlil se k němu, bůh se nikdy neobjevil. A když někdo naléhavě prosil bohyni, vůbec nikdy nepřišla." Těžištěm textu je výčet Tutanchamonových opatření k nápravě: On se poradil se svým srdcem, prozkoumal všechny důležité dokumenty a v touze po přízni svého otce Amona nechal vytvořit Jeho vznešený obraz... Nechal [znovu]postavit Ptahův chrám jižně od Inebuhedž [v překladu Bílé zdi nejstarší centrum Menneferu]... stavěl nové chrámy pro [všechny] bohy a zaopatřil je pravidelnými obě mi... [V každém městě] dosadil nové kněze a hodnostáře z dětí úředníků, jejichž jména byla známá." Nakonec jsou zdůrazněny výsledky, jichž bylo touto cestou dosaženo: Srdce bohů a bohyň jsou naplněna radostí... Horovy břehy pějí chválu a celou zemí se šíří jásání..." Protireformace vyvolala hromadné personální změny v řídící a administrativní byrokracii na centrální, provinciální i místní úrovni, ale nebyla nijak militantní a neprovázely ji žádné masové represe. Hospodářské změny, z hlediska obyvatelstva nejcitlivější, se zřejmě uskutečňovaly jen pozvolna a pokud možno bezbolestně, jak lze soudit například z dekretu datovaného až do 8. roku, 3. měsíce období rozpuku, 21. dne, kdy Tutanchamon ustanovil dědičného prince a velmože, nosiče vějíře po pravici krále, královského písaře a představeného pokladu Maju, aby vyměřil daň a ustanovil božské oběti pro všechny bohy země, počínaje na Abu [Elefantině] a konče v Semanebbehdetu [v deltě]" (citováno podle Reevese). V interpretaci van Dijka vedl správce pokladnice Maja kampaň za obnovení tradičních chrámů", ale hlavním účelem jeho mise bylo vymáhání daní, které byly za Achnatona přesměrovány do Atonových chrámů". Sám Aton nebyl zavržen, natož zakázán, pouze obratně vytěsněn ze své jedinečné pozice na úroveň řadového příslušníka egyptského panteonu. Návrat k uctívání tradičních krajových božstev, širokým vrstvám obyvatel nepoměrně bližších a lépe pochopitelných, měl zřejmě spontánní charakter: nikoho nebylo třeba nutit, stačilo uvolnit stavidla. Do čela nepřehledné skrumáže bohů se vrátil Amon, jeho kult v Karnaku byl okázale obnoven v plné nádheře a Veset se stal opět hlavním centrem náboženského dění. Aton vegetoval na okraji stále se zmenšujícího zájmu zřejmě až do nástupu Haremheba na trůn; teprve tehdy začala důsledná likvidace s ním spojených památek, těžba" druhotně použitelného stavebního materiálu v opuštěném a vylidněném Achetatonu a rozebírání chátrajících atonovských chrámů v Karnaku. V Tutanchamonově pohřební výbavě je Aton přítomen ještě dosti běžně, na některých předmětech dokonce spolu s Amonem, rozhodně není nijak cenzurován". Celkový ráz protireformace před začátkem Haremhebovy vládní éry ovšem není tak čitelný, jak by se z předešlých odstavců mohlo zdát. Haremheb si přisvojil všechny zásluhy z doby, kdy na trůnu oficiálně seděli Tutanchamon a Aj, vytěsnil je i z královských seznamů a pokusil se navodit dojem, že po celé toto období vládl sám. To znamená, že některá opatření popsaná v jeho Korunovačním textu a Velkém ediktu z Karnaku mohla být ve skutečnosti prováděna už za Tutanchamonovy vlády" (van Dijk), a protože jiné dokumenty nemáme, mohou se pokusy o jejich rozpoznání a separaci od pozdějších příměsí opírat jen o teoretické analýzy. Ani představa o vystupňování protiatonovské propagandy až za posledního krále 18. dynastie nemusí platit beze zbytku, zejména když připustíme, že Haremheb měl hlavní slovo dávno před tím, než dosedl na trůn de iure. Narušují ji ostatně i některé prokazatelně ranější texty, například óda na Amona, prošpikovaná temnými výhružkami: Ty najdeš toho, kdo se ti protiví. Běda tvému pronásledovateli! Tvoje Město [Veset] trvá, kdežto tvůj pronásledovatel padl. Běda tomu, kdo se ti protiví v kterékoli zemi... Slunce toho, jenž tě nechtěl znát, zapadlo, kdežto tomu, kdo tě zná, vychází v záři. Síně tvého pronásledovatele jsou v temnotách, i když celá země je v slunečním jasu." (František Lexa: Náboženská literatura staroegyptská, s. 71; upraveno) Důsledky přehodnocení náboženské politiky se projevily i v posunu priorit stavebního programu. Zatímco na začátku své vlády Tutanchamon ještě velkoryse rozšiřoval zadní trakty velkého paláce v Achetatonu, nyní se soustředil především na Karnak, kde nechal opravit některé kolosální sochy poničené v amarnském období a vztyčit nové. Jeho vlastní sochy se bohužel dochovaly jen fragmentárně, podstatná část jedné z lepších" je dnes v pařížském Louvru a její hlava v Metropolitním muzeu v New Yorku, druhá byla rekonstruována přímo v Karnaku a znázorňuje ho, jak přijímá Amonovu ochranu: Amon ve více než dvojnásobně nadživotní velikosti sedí na trůnu a Tutanchamon v podživotní velikosti stojí pokorně mezi jeho nohama" (Zamarovský). 972 Hlava Tutanchamonovy kolosální sochy z červeného křemence z jeho zádušního chrámu v Západním Vesetu, uzurpovaná Ajem a poté i Haremhebem V Amonově chrámu v Luksoru Tutanchamon dokončil velkou kolonádu Amenhotepa III. a také výzdobu, díky níž máme alespoň částečnou představu o povaze a ceremoniích svátku ipet (též opet; podrobnosti viz u Hatšepsut). V Západním Vesetu si postavil mezi malým zádušním chrámkem Thutmose II. a pozdějším chrámem Ramesse III. v Medínit Habu vlastní dům milionů roků" se dvěma kolosálními sochami, který později
uzurpoval Aj a po něm znovu Haremheb. Obnova chrámů po celé zemi", včetně legendárního Ptahova v Menneferu, je bohužel doložena jen nápisově, stejně jako opětné pohřbívání posvátných býků Hapiů v Sakkáře, zavedené za Amenhotepa III. a přerušené po jeho smrti. V Núbii nechal postavit chrám a město ve Farasu (eg. Ibšek) a podílel se i na budování chrámů v Solebu a Kavě. Dohady o úpadku impéria Tutanchamonovy nápisy nezaznamenávají žádné detaily zahraniční politiky," tvrdí Baines, o jedné výjimce však víme je jí lakonická zmínka na Restaurační stéle o vojenském neúspěchu v zemi Džahej" (pobřeží Palestiny a Libanonu) jako jednom z neblahých důsledků zavržení egyptských bohů. Naznačený debakl je ovšem obtížně datovatelný vzhledem ke kontextu a účelu zmínky se mohl odehrát již za vlády Achnatona, dokonce může být pouhým rétorickým obratem bez reálného obsahu. Všechny autorské interpretace typu armáda podnikla akce v Sýrii" (Tyldesleyová 2000), či dokonce pouta mezi říší a vazalskými státy v Asii se za Tutanchamona zcela uvolnila" (Vilímková 1977), vycházejí jen z této věty a potvrdit" je lze jen účelovým výkladem a spekulativní datací několika dopisů dochovaných v amarnském archivu. V Haremhebově předkrálovské hrobce v Sakkáře, kterou si budoval v době, kdy byl vrchním velitelem vojska, jsou povšechně dokumentovány represivní akce v Núbii a egyptské části Asie. Reliéfy na vnitřním nádvoří hrobky obsahují i tvrzení, že jeho jméno bylo proslaveno v říši Chetitů, takže je zřejmé, že se musel zúčastnit nějaké vojenské konfrontace s Chetity," dovozuje z toho van Dijk, ale nic takového evidentně zřejmé není (například Napoleon byl proslulý i v zemích, s nimiž se nikdy vojensky nestřetl). Logickým důsledkem úvahy o konfrontaci s Chetity" je pak předpoklad, že s nástupem Tutanchamona na trůn byla zřejmě zrušena operační omezení armády" (tamtéž), o nichž se opět pouze předpokládá, že je zavedl Achnaton v obavě před vyprovokováním přímého chetitského útoku (podrobně viz u něj, část Mezinárodní souvislosti). Vojenský konflikt s chetitskou říší je lépe doložen až v posledním, 10. roce Tutanchamonovy vlády víme o něm z pozdějších chetitských análů, takzvaných Skutků Šuppiluliumaše, které sestavil jeho syn Muršiliš II. Datace je odvozena ze souvislosti s dochovaným dopisem obtížně identifikovatelné vdovy po egyptském králi, nejspíše Tutanchamonovy manželky Anchesenamon, ale podle některých egyptologů byla autorkou dopisu Nefertiti a konflikt se odehrál již po smrti Achnatona. (Tímto zapeklitým chronologickým problémem se budeme zabývat až v následující kapitole, zde předjímáme řešení považované za pravděpodobnější.) Zdá se, že Egyp ané napadli Chetity poté, co jejich oddíly obsadily syrské město Kadeš, patřící dříve říši Mitanni, zatímco mitannské síly byly sevřeny v chetitském obklíčení v Karchemiši. V odvetu za egyptskou agresi napadli Chetité vazalské město Amki" (Reeves), boje skončily porážkou egyptské posádky a novinka o této katastrofě dorazila do Egypta přibližně v době královy smrti" (van Dijk). Ačkoli neznáme podrobnosti, lze se domnívat, že střet neměl povahu globální bitvy a z hlediska obou velmocí měl spíše podružný význam. Také není zdaleka jisté, zda operace řídil sám Haremheb, i když podle van Dijka tomu nasvědčuje skutečnost, že se nezúčastnil příprav Tutanchamonova pohřbu, navzdory své roli regenta a předpokládaného dědice". Ztráta Kadeše na Orontu po již dřívějším stažení egyptské posádky z přímořského Ugaritu (Rás Šamra) však byla definitivní a chetitsko-egyptská hranice se posunula dále k jihu, podle Hanse Helcka téměř na dohled od přístavního města Byblos. Tutanchamonova smrt Tutanchamon zemřel nečekaně v 10. roce vlády, kdy mu bylo pouhých 16 až 20 let. Přirozená smrt v tak mladém věku není právě obvyklá, a tak se objevuje množství domněnek o její příčině, založených vesměs na antropologických výzkumech jeho mumie a zejména na posuzování rentgenových snímků lebky. Můžeme je rozdělit do tří základních kategorií: a) nemoc; b) úraz; c) vražda. Poslední možnost mezi hypotézami výrazně převažuje, ale žádnou z nich už zřejmě nebude možné prokázat. Tutanchamon je jediným egyptským králem, který dosud odpočívá ve své vlastní hrobce, oficiálně z důvodů pietních, pravděpodobněji však kvůli neutuchajícímu zájmu turistů, kteří obvykle nevědí, že ho pod víkem rakve stejně neuvidí, a tak po zaplacení přemrštěného vstupného trpělivě postávají ve slunečním úpalu dlouhé hodiny v nikdy nekončících frontách. Málo se ví i o nynějším stavu jeho ostatků, bohužel natolik tristním, že i samo slovo mumie" lze použít pouze s nadsázkou. Je třeba konstatovat, že navzdory omezeným prostředkům existujícím v roce 1925, kdy byl vyzdvižen z rakve, a všem polehčujícím okolnostem" s tím spojených jsou poškození přímým důsledkem dryáčnické exhumace.
Howard Carter se k ní tehdy odhodlal bez ohledu na následky, které musely být zřejmé už před zahájením prací, natož po prvních pokusech o vyproštění těla z pryskyřičného krunýře" (Reeves). Hlavní vina je přičítána nadměrnému množství balzamovacích mastí, které nasákly do obinadel a rozložily je" (tamtéž), ale právě proto měly být vzorky zatvrdlé fixační hmoty poslány k důkladnému chemickému rozboru a podrobeny experimentům směřujícím k nalezení metody jejího bezpečného rozrušení. Při odlepování mumie od rakve použil Carter kladivo, dláto a letlampu, takže jedinému králi Nové říše nalezenému in situ připálil s obinadly i pokožku, postupně mu odtrhl všechny končetiny, které navíc mnohonásobně zpřelámal, a nakonec od trupu urval i hlavu. Rozměr této katastrofy zůstal utajený až do revizního průzkumu v roce 1968, kdy vyšlo najevo, že na dokumentární fotografii nahé mumie byly jednotlivé údy k tělu pouze přiloženy" (Vandenberg 1987). První průzkum mumie, respektive toho, co z ní zbylo, vedl v listopadu 1925 anatom Douglas E. Derry. Podle jeho zprávy byl král drobné, křehké postavy a zemřel ve věku 18 let. Kůži na tváři měl šedou, velmi křehkou a rozpraskanou" (zřejmě následkem ohřevu při snímání obličejové masky). Nosní dírky byly uzavřeny tampony napuštěnými pryskyřicí, jíž byla přetřena i oční víčka a ústa. Hlava byla vyholena. Řezem v levé části břišní dutiny, dlouhým 8,6 cm, byly vyjmuty vnitřní orgány a tělní dutina byla vycpána plátnem napuštěným pryskyřicí a ještě zalita olejem. Řez na břiše byl původně zakryt tenkou oválnou destičkou ze zlata, která se při rozvinování mumie sesmekla." (Germerová) 973 (vlevo) Dokumentární snímek Tutanchamonovy mumie v bedně s pískem. Hrudník je otevřený a údy jsou k tělu jen přiloženy" 974 (vpravo) Hlava Tutanchamonovy mumie Největší pozornost vzbudila skvrna na levé líci poblíž ušního boltce, jevící se jako kulatá prohlubeň se zvýšeným okrajem a bezbarvou kůži v okolí". Derry ji popsal jako zranění, jehož druh nelze stanovit", a i když neopomněl dodat, že neexistuje přesvědčivý důkaz o Tutanchamonově násilné smrti", vzedmula se vzápětí první vlna teorií o kralovraždě, tradovaných v různých obměnách dodnes. Probrány a navrhovány byly všechny možnosti: úder oštěpem, zásah šípem vystřeleným z luku, bodnutí dýkou atd. Při revizním výzkumu v roce 1968, kdy Robert G. Harrison dopravil do hrobky malý mobilní rentgen a pořídil snímky, které obletěly svět, byl uvnitř lebky objeven odštěpek kosti, jenž nemůže souviset s dříve identifikovaným povrchovým zraněním ve spánkové oblasti. Po novém kole vzrušených diskusí nakonec převážil Harrisonův názor, že fragment je pozůstatkem nosní přepážky, jenž do temene pronikl při excerebraci mozku, tedy postmortálně. Mozek byl vyjmut nosem a lebka ve dvou fázích naplněna pryskyřičnou hmotou", nikoli však úplně. Než hmota ztuhla, ležela hlava jednou na týle, podruhé visela svisle dolů, takže obě vrstvy pryskyřice v lebce svírají pravý úhel." (Germerová) Hlavní pozornost se pak obrátila do spodní části lebeční dutiny, kde
rentgen odhalil nepřirozené zhuštěniny", jež by mohly představovat krevní výron mezi tvrdými mozkovými plenami", diagnostikovaný jako chronický subdurální hematom" (Reeves). 975 Rentgenový snímek Tutanchamonovy lebky. Rovné plochy v horní a zadní části lebeční dutiny jsou hladiny pryskyřice, nalité do lebky ve dvou etapách: při zavěšení těla hlavou dolů a v poloze na zádech. Malý cizorodý předmět vlevo nahoře je patrně fragment nosní kůstky, porušené při excerebraci, která se definitivně uvolnila až při manipulacích s tělem po ztuhnutí pryskyřice Mohlo by z toho vyplývat, že Tutanchamon utrpěl úder do hlavy a přežíval střídavě při vědomí a v bezvědomí několik týdnů," míní Reeves, předpokládaje, že období králova kómatu využil catej Aj k zákulisním machinacím, jež ho vynesly na egyptský trůn (podrobněji viz u Aje). S touto a podobnými hypotézami zákonitě souvisí otázka, jak král k úderu přišel, a tak zatímco Reeves tuší vražedný útok ( místo předpokládaného úderu by svědčilo spíše o úmyslu než o neš astné náhodě"), jiní zvažují, zda příčinou smrti nebyl pád z vozíku taženého koňmi" (Verner v Encyklopedii), a další se naopak domnívají, že zranění snad mohlo být staršího data a nemuselo být fatální" (tamtéž). K názoru o pádu pod kola vozu, tj. o nehodě na lovu, přispívá i vážné poškození hrudníku, o němž Reeves mluví jako o podivné absenci prsní kosti a žeber". Podle něj to může souviset s Marfanovým syndromem", tedy s genetickou vadou, předpokládanou Alwyn L. Burridgeovou u Tutanchamonova otce Achnatona. Dítěti narozenému bez pevného hrudního koše ovšem nemohou normálně fungovat plíce ani srdce a za tehdejšího stavu medicíny by nežilo ani dvacet minut, natož dvacet let. Mnohem přirozenější se tak jeví vysvětlení smrtelným úrazem, a ještě reálnější je názor Germerové, podle níž oddělili z trupu prsní kost a přední část žeber" až Carter a jeho spolupracovníci, aby bylo možno prohlédnout vnitřek hrudního koše". A poj me ještě dále: zdůvodnění prohlídkou" může být a pravděpodobně také je jen dodatečným alibi pro destrukci způsobenou při odtrhávání těla ode dna rakve a obličejové masky od hrudníku (srov. obr. 973). Je třeba konstatovat, že události kolem Tutanchamonovy smrti zdaleka nejsou objasněny" (van Dijk), a konečné slovo ještě nebylo řečeno ani ohledně jeho věku v době skonu. Derry došel k závěru, že zemřel asi osmnáctiletý, a stejný názor měl i Harrison. Podle Leeka, jenž kladl větší důraz na vývojový stav chrupu, byl ještě mladší (16 až 17 let). Harris, který roku 1965 zkoumal všechny královské mumie, nevyloučil stáří až 25 let, což je však vzhledem ke stavu srůstání epifýzy velmi nepravděpodobné. Nabízí se vysvětlení, že výsledky byly pokaždé interpretovány v tom směru, který se hodil chronologickým představám tohokterého egyptologa." (Germerová) Je to situace navlas podobná spekulacím o věku mumie z hrobky KV 55. Zvláštní shodou okolností právě v den, kdy práce na textu příručky dospěly k tomuto místu (7.1.2005), oznámily televizní stanice nové, v pořadí již čtvrté vyzdvižení Tutanchamonova těla z hrobky a zamýšlené vyšetření na počítačovém tomografu egyptskými odborníky", které má podle Záhího Haváse konečně objasnit jeho věk a příčinu smrti a zjistit, zda netrpěl nějakou chorobou". Současně má být pod víko rakve umístěn teploměr. (O čidlech sledujících vlhkost vzduchu a další parametry, bakteriologických testech a nanejvýš žádoucím hermetickém uzavření sarkofágu po vrácení těla na jeho místo se zpráva nezmiňuje.) Obrazový šot měl typickou podobu Havásovy sebeprezentace", z egyptského krále byl asi vteřinu zabírán jeho tmavě hnědý obličej a dvě vteřiny zčernalé nohy, na nichž chybí několik prstů, utržených zřejmě již v roce 1925 při stahování zlatých trubičkových návleků. Otázkou je, co od tohoto vyšetření můžeme očekávat. Tomograf pochopitelně žádnou nemoc na vysušeném těle bez mozku a vnitřností zjistit nemůže a ke králově věku neřekne o nic víc než Harrisonův rentgen. Dostatečně hustá sada řádkových profilů nanejvýš umožní vyfrézování třírozměrného modelu mumie, s nímž se pak Havás nechá vyfotografovat a snímky spolu s nějakým senzačním odhalením" rozešle do světa můžeme na to bez
obav vsadit krk. Jediné, co by mohlo mít nějaký smysl odebrání mikroskopického vzorku tkáně, její rehydratace a poté analýza DNA plánováno opět není. Hrobka KV 62 Tutanchamon sice není uveden na žádném královském seznamu a nevěděl o něm ani Manehto, ale na začátku 20. století ho již egyptologové bezpečně znali z různých předmětů nalezených v Údolí králů. Objev jeho pečetí v hrobce KV 55, otevřené v roce 1907 a připisované Achnatonovi nebo Smenchkareovi, umožnil i jeho zařazení do linie králů 18. dynastie. Předpokládalo se, že byl pohřben rovněž v Údolí králů, a protože jeho mumie nebyla ani v jedné ze skrýší odhalených v letech 1881 a 1898, existovala reálná naděje, že hrobka by mohla být nalezena nevyloupená. Lord Carnarvon, jenž převzal licenci na vykopávky po Theodoru M. Davisovi, si na tuto práci zjednal archeologa-samouka Howarda Cartera a financoval hledání po celých osm let. Carter prozkoumal všechny záhyby údolí a prohrabal všechna nadějná i méně nadějná místa, našel leccos jiného, ale kýženou hrobku ne. A právě v okamžiku, kdy jak se dramaticky traduje Carnarvon klesal na mysli a uvažoval o ukončení bezúspěšných prací, objevili Carterovi dělníci přímo v centru nekropole, pod hromadou suti navršenou za 20. dynastie při hloubení hrobky KV 9, první schod do dosud neznámého podzemí. Stalo se to 4. listopadu 1922. Carter vyčkal příjezdu svého mecenáše z Anglie a teprve v jeho přítomnosti nechal odstranit zával z šestnáctistupňového schodiště, zakončeného zdí se sádrovou omítkou. Neporušené pečetě na první pohled naznačovaly nedotčenost hrobky, ale vzápětí naděje opět pohasly: v pravém smyslu původní byla jen polovina zdi s peče mi obsahujícími kýžené Tutanchamonovo jméno, nikoli druhá část s peče mi strážců nekropole. Bylo zjevné, že hrobka musela být někdy později otevřena a znovu zapečetěna, nejpozději za vlády Ramesse V. či Ramesse VI., kdy vchod zmizel pod násypem balastu vytěženého při hloubení jejich společné hrobky KV 9. Po odstranění zdi se objevila 7,6 m dlouhá, jen mírně svažitá chodba, zavalená až ke stropu kamením" (Vercoutter) a na konci uzavřená druhou zdí s týmiž, rovněž neporušenými, ale zřejmě pozdějšími peče mi. Se smíšenými pocity, oscilujícími mezi vyhlídkou na objev století" a obavami z vyplundrování hrobky již ve starověku, prorazil Carter za přítomnosti lorda Carnarvona, jeho dcery Evelyn a britského architekta Arthura Callendera 26. listopadu do zdi malý otvor a prostrčil dovnitř nejprve železnou tyč, aby zjistil, zda prostor za zdí není rovněž zavalen, a poté hořící svíčku. Zprvu jsem nic neviděl, horký vzduch unikající z komory způsobil, že se plamen svíčky třepotal, ale za okamžik, když moje oči přivykly světlu, se začaly detaily uvnitř místnosti postupně vynořovat: podivná zvířata, sochy a zlato všude se třpytilo zlato." (Carter; citováno podle Reevese) Změřit napřed teplotu a vlhkost uvnitř, natož odebrat vzorek vzduchu, nikoho nenapadlo, přestože soudobá technologie obojí umožňovala. Za zdí, odstraněnou následující den, je příčně orientovaná předsíň o půdorysných rozměrech 8x3,6 m, z níž, jak se zjistilo později, vedou dvoje další dveře vlevo vzadu do tzv. boční komory či přístavku o rozměrech 4x2,9 m a s podlahou v nižší úrovni než předsíň a vpravo do vlastní pohřební komory, zapuštěné rovněž asi o metr níže. Odtud je přístupná poslední místnost o rozměrech 3,5x4 m, tzv. pokladnice. Všechny vchody byly zazděné. Ve srovnání s jinými je hrobka poměrně malá a její prostory skromné a nepravidelně uspořádané, ale na rozdíl od všech ostatních byla doslova napěchována poklady nedozírné vědecké (a samozřejmě také hmotné) ceny. Z maleb v pohřební komoře (jediné vyzdobené místnosti) je zjevné, že králův pohřeb organizoval catej Aj, jehož egyptologové podezírají nejen z nelegitimního uchvácení trůnu, ale i z uzurpace mnohem výstavnější hrobky WV 23, připravované původně snad právě pro Tutanchamona, jemuž na oplátku postoupil svou vlastní, málo reprezentativní KV 62. První předmět byl vynesen 27. prosince 1922. Carter všechno s puntičkářskou přesností dokumentoval, nechal v každé fázi pořídit velké množství fotografií a navzdory obrovskému zájmu nedočkavé veřejnosti, senzacechtivých novinářů i nátlaku různých vlivných osobností nijak nespěchal a vyklízel předsíň a poté i ostatní místnosti systematicky a s rozmyslem. Nálezy se přenášely do nedaleké hrobky Sethiho I., kde je se svými spolupracovníky zbavoval prachu a nečistot a balil do beden. Odtud je dopravoval oněch osm kilometrů k Nilu pomocí přenosné železnice. Měl tři ploché vagony a patero kolejí, které se musely vždy vzadu odmontovat a přeložit dopředu. Proti vedru chránil předměty na vozech mokrými hadry, přehozenými přes bedny" (Vandenberg 1987). V přístavu je pak překládali na parník, cirkulující mezi Luksorem a Káhirou, kde se vše znovu inventarizovalo, předběžně konzervovalo a ukládalo do muzejních depozitářů.
976 Plán hrobky KV 62 977 Tutanchamonův nástupce Aj (figura vpravo) při obřadu otevírání úst" na nástěnné malbě v pohřební komoře KV 62 Tutanchamonova hrobka má na pohřebišti v Údolí králů několik primátů, mj. nejvyšší číslo (KV 62), což znamená, že po ní zde již žádná jiná nalezena nebyla, a je také nejstarší a zároveň jedinou královskou hrobkou, jejíž obsah se dochoval přes nejméně dvojí narušení interpretované jako vniknutí lupičů" v původní nebo téměř původní podobě. Carter z ní postupně vynesl přibližně tři a půl tisíce předmětů (inventárních jednotek), z nichž je jen malá, doslova nepatrná část vystavena v Egyptském muzeu v Káhiře, zatímco drtivá většina dodnes leží v depozitářích. Vnímavý pozorovatel záhy zjistí, že i ve výpravných publikacích se objevuje stále tentýž okruh černobílých snímků převzatých z Carterovy třídílné monografie (fotograf Harry Burton pořídil kolekci 2800 záběrů), zatímco novější fotografie deponovaných artefaktů jsou více než sporadické. Trestuhodné je, že dosud neexistuje ani kompletní katalog. Když si Carter v roce 1926 vyžádal rozpočet nákladů na publikaci, která by obsahovala podrobné popisy předmětů a jejich barevné fotografie, snímky a přepisy všech nápisů s příslušným vědeckým aparátem, byla mu sdělena suma 30 000 liber (cena deseti rolls-royců). Roku 1950 byly tyto náklady odhadnuty na 100 000 liber." (Zamarovský)
Dnes ovšem již sotva někdo uvěří, že za neochotou k vydání stojí výhradně vysoké náklady, nebo šéfové velkých nakladatelských firem si jistě dovedou představit šíři celosvětového odbytu, nehledě k tomu, že pro takové dílo by se určitě našli sponzoři. Jednou z příčin mohly a dodnes mohou být spíše snahy o utajení smutné skutečnosti, že Tutanchamonova výbava není kompletně uložena v káhirském muzeu, jak se vždy tvrdilo, ale naopak částečně rozkradena. Podle zpráv v britském tisku z osmdesátých let 20. století totiž vyšlo najevo, že lord Carnarvon nebyl zase tak nezištným mecenášem, za jakého se vydával: V jeho sídle na zámku Highclere v hrabství Hampshire bylo nečekaně objeveno přes tři sta různých předmětů pocházejících z Tutanchamonovy hrobky. Byly uloženy ve dvou zapomenutých starých skříních a náhodně nalezeny při inventarizaci, takže nynější majitel zámku, Carnarvonův vnuk, neměl o tomto pokladu ani tušení. Mezi předměty byla i dřevěná maska Amenhotepa III. a rovněž zajímavé fotografie, různé poznámky a korespondence." (Vachala 1989) Podle pravidla o špičce ledovce a s přihlédnutím k poměrům panujícím v káhirském muzeu lze další překvapení v podobě rozdílů mezi autentickým inventárním seznamem a skutečností očekávat. Carterovi trvalo celých deset let, než poslední z půlčtvrta tisíce položek opustila hrobku. Z vědeckého hlediska je důležitá zejména jejich skladba, která umožňuje učinit si představu nejen o tom, co egyptský král považoval za nezbytné pro svůj záhrobní život, ale také o materiálním vybavení královského domu a způsobu vládcova života, nebo obě tyto stránky jeho existence nelze oddělovat. Zajímavé jsou samozřejmě i další poznatky o soudobém estetickém a uměleckém nazírání, dosažené technologické úrovni a pokroku řemesel při zpracování kovů, nerostů, dřeva, textilu, o rozvoji sklářství atd. Zde se s ohledem na koncepci příručky a obrovské množství nálezů omezíme na jejich hrubé rozčlenění. K největším předmětům patří šest dvojkolových vozů rozebraných na součástky a tři obřadní královská lehátka. Značnou část prostoru zaujímal různý nábytek: skříně, skříňky, truhly, schránky, toaletní stolky, hrací stolky, lůžka, křesla, židle a stoličky. Mezi tím byly naskládány alabastrové lampy a vázy, bronzové a zlaté svícny a poháry, sochy a sošky, obřadní hole, žezla, vějíře, hudební nástroje, stolní hry, jednotlivé nádoby a misky i celé jídelní soupravy, příruční zrcadla, koše a ošatky a další různorodé předměty běžné i kultovní potřeby. Ve více než padesáti dřevěných skříňkách a malých truhlách byly uloženy tkaniny, oděvy, královská a kněžská roucha, košile a spodní prádlo, podušky a ložní prádlo, závěsy, přehozy, ubrusy, pokrývky, sandály, líčidla, masti, oleje a další kosmetické potřeby. Našly se tu i nejstarší doložené rukavice; jsou lněné, s vetkaným vzorem a tkanicemi pro připevnění na zápěstí" (Encyklopedie). 978 Pohled do předsíně Tutanchamonovy hrobky. Vlevo jsou části čtyř rozebraných vozů, vpravo dvě ze tří obřadních lehátek z pozlaceného dřeva, pod bližším jsou navršeny zaoblené nádoby s potravinami Pod jedním z lehátek v předsíni bylo naskládáno množství bíle natřených dřevěných schrán oblých tvarů, které obsahovaly potraviny, většinou části různých zvířat. Soubor zbraní tvořily dýky, oštěpy, luky a šípy, sekerky, harpuny aj., bylo tu také přes třicet detailně vypracovaných modelů lodí, některé i s lidmi na palubě. Mezi mnoha sochami je i několik v životní velikosti, jedna z nich zřejmě sloužila jako krejčovská panna a téměř všechny byly zahaleny do kusů látek. Malé sošky jsou z ryzího zlata, větší obvykle pozlacené. Nábytek je zhotoven převážně z cedrového a ebenového dřeva, některé jeho součásti jsou ze slonoviny a zlata, truhlice jsou pokryty malbami. Jednou z nejkrásnějších součástí výbavy je Tutanchamonovo trůnní křeslo, kompletně pokryté zlatem, stříbrem, polodrahokamy a barevnými skly. Opěrky pro ruce jsou zakončeny lvími hlavičkami a opěradlo vyplňuje různými vzory orámovaná scéna znázorňující krále a jeho manželku Anchesenamon, která ho pod typicky amarnským zpodobněním slunce s paprsky zakončenými lidskými dlaněmi potírá vonnou mastí. Jiný trůn, zvaný kněžský, je vyroben z ebenového dřeva, má prohnuté sedadlo a na zadní straně opěradla jsou obě podoby králova rodného jména Tutanchaton" i Tutanchamon".
979 Tutanchamonovo trůnní křeslo z předsíně jeho hrobky. Je vyřezáno ze dřeva, pokryté zlatou fólií a vykládané různobarevnými polodrahokamy a skelnými pastami (Egyptské muzeum v Káhiře) 980 Detail obrazu Tutanchamona a jeho ženy Anchesenamon na opěradle trůnního křesla z předsíně hrobky (Egyptské muzeum v Káhiře) 981 Detail zadní části křesla se jmény Nebcheperure a Anchesenpaaton 982 Tutanchamonův kněžský trůn" (Egyptské muzeum v Káhiře) Zvláštní kapitolou je vynikající kolekce šperků, ozdob a amuletů, uložených v přístavku" a pokladnici", a také přímo pod mumifikačními obinadly, kde se jich při rozvinování našlo celkem 143. Mezi klenotnickými výrobky sloužícími králi již za jeho života jsou náhrdelníky, límcová okruží, pektorály, náušnice, spony, pásy, náramky, nákotníky, přívěsky, prsteny, jehlice a další skvosty, vesměs nádherně vypracované ze zlata vykládaného polodrahokamy, lapisem lazuli, barevnými skly, skelnými pastami a fajánsí. Mnoho z nich je opatřeno kartušemi a hieroglyfy králova jména jsou sestaveny právě z těchto materiálů, zasazených do tepaných zlatých obrub. Soubor Tutanchamonových klenotů je bezesporu největším pokladem na světě, jaký se ze starověku uchoval až do našich dob. Několik nejkrásnějších šperků bývá často reprodukováno v egyptologických publikacích, vybrané kousky jsou vystaveny v káhirském muzeu. 983 Tutanchamonův zlatý vějíř s loveckou scénou (Egyptské muzeum v Káhiře) 984 Tutanchamonův vykládaný pektorál ve tvaru okřídleného skaraba s prvky uspořádanými do podoby jeho trůnního jména Nebcheperure" nahoře je sluneční kotouč ra (Re), pod ním posvátný brouk xpr (cheper), spojený dole třemi svislými nožičkami ortogramu pro plurál w (u) se znakem pro pána" nb (neb) (Egyptské muzeum vkáhiře) 985 Tutanchamonův kompozitní, bohatě vykládaný pektorál ve tvaru sokola se slunečním kotoučem nad hlavou a s amulety Snw (šenu) zakončenými symboly života anx (anch) v pařátech (Egyptské muzeum v Káhiře) 986 Skupina alabastrových nádob se složitě tvarovanými držadly v Tutanchamonově hrobce; podobné vázy byly uloženy i v úzkých mezerách mezi skříněmi obklopujícími sarkofág Mezi kultovními předměty zaujímají vedle typických amuletů zvláštní postavení figurky vešebtů, uložené v několika, podle Siliottiho (1995) šestadvaceti truhlách. Našlo se jich celkem 413, a právě z tohoto čísla odvodili egyptologové hypotézu, že král měl k dispozici jednoho služebníka" na každý den v roce, jednoho dozorce" na každou dekádu (období deseti dní) a jednoho vrchního dozorce" na každý měsíc: 365+36+12=413. Je to ovšem konstrukce umělá a ne zcela vyhovující chybí například dozorce na poloviční dekádu skládající se z pěti epagomenálních dnů na konci roku a zřejmě i nejvyšší dozorce nad dvanácti vrchními dozorci", bez nějž je hierarchie neúplná a v egyptském pojetí administrativního řádu sotva myslitelná. Existují i jiné teorie, jedna z nich například rozlišuje vešebty podle jejich předurčení pro přesně vymezené a příslušně společensky hierarchizované práce, které tito služebníci měli konat v záhrobí místo svého pána.
987 Dlouhé řady Tutanchamonových vešebtů (Egyptské muzeum v Káhiře) Vešebty, většinou nepopsané (text je jen na devětadvaceti z nich), jsou vytvarovány z pěti druhů materiálů: fajánse, alabastru, pískovce, žuly a dřeva. Dřevěné figurky, pokryté vrstvou štukové sádry a plátkovým tepaným zlatem, začaly bohužel po vynesení z hrobky, v níž bylo specifické mikroklima, rychle podléhat zkáze sádrový nátěr oprýskával a zlaté plíšky opadávaly. Podobné nesnáze měl Carter i se slavnou malovanou truhlou, na níž začala malba praskat ještě dříve, než ji stačili vyprázdnit. Na radu chemiků ji vyčistili benzinem a postříkali roztokem celuloidu a amylalkoholu", a když se destrukční proces nezastavil, roztok znovu smyli, rozehřáli truhlu na slunci a nanesli na její povrch roztok parafinu o teplotě blížící se bodu varu. Bublinky, které pod voskem na vrstvě sádry naskákaly, zatlačovali" zřejmě podobnou metodou jako boule na čele (podle Vandenberga 1987). V jistém smyslu se tak opakovala patnáct let stará situace z hrobky KV 55 (viz u Smenchkarea) a mnohé problémy, ačkoli mohly být předvídány, se řešily až za pochodu". 988 Malovaná truhla z předsíně Tutanchamonovy hrobky. Na stěnách a víku jsou tradiční lovecké scény a výjevy z fiktivních bojů proti Syřanům a Núbijcům. Reprodukovaná stěna ukazuje Tutanchamona na válečném voze v čele vojska útočícího na Syřany (Egyptské muzem v Káhiře) Královský pohřeb in situ Vyzdívka dveří do pohřební komory byla oficiálně odstraněna až 17. února 1923. Carter sice prorazil menší otvor již dříve, takže aspoň přibližně tušil, co najde (na dokumentárních snímcích je tento sondážní průlom zamaskován velkou mísou a hromadou proutí), výsledek však předčil všechna očekávání. Bohatě strukturované vybavení, ostře kontrastující s osamocenými a beznadějně vyloupenými sarkofágy nacházenými v ostatních hrobkách v Údolí králů, odhalilo poprvé a v plné šíři výpravnou nádheru a neobyčejnou složitost královského pohřbu, a umožnilo tak korigovat dosavadní jen matné a povšechné představy.
989 Mezi dvěma Tutanchamonovými sochami v životní velikosti je probouraný vchod z předsíně do pohřební komory, jímž je vidět část vnější sarkofágové skříně Téměř celou 6,40 m dlouhou, 4,03 m širokou a 3,62 m vysokou komoru vyplňovala sarkofágová skříň, podobající se skříni manželky Amenhotepa III. Teje nalezené již v roce 1907 v hrobce KV 55 (viz u Smenchkarea). Je vyrobena z dílů sestavených z prken o průměrné tlouš ce 5,5 cm, pokryta štukem a na vnější straně celoplošně pobita zlatým plechem, do nějž jsou vytlačeny a vyryty nápisy, obrazy a nefigurální výzdobné motivy. Skříň má půdorysné rozměry 5x3,3 m a výšku 2,73 m. Kolem jejích stěn byly v komoře jen velmi úzké uličky, nahoře ji kryl zlatem vyšívaný baldachýn. Když Carter ve stísněném prostoru otevřel dvojkřídlé dveře na užší čelní stěně, objevily se pár centimetrů za nimi dveře další, v podstatě stejné, jen o něco menší skříně, vložené dovnitř. Na těchto dveřích byly pečetě v podobě oválů postavených na výšku, s obrazem boha Anupa (zobrazovaného v podobě šakala) nahoře a devíti klečících zajatců s rukama svázanýma za zády pod ním. Zajatci jsou rozmístěni do tří řádků v horním jsou vedle sebe tři, v prostředním čtyři a ve spodním dva, přičemž tři nahoře jsou o něco větší než ostatní. Po prozkoumání pečetí a zjištění jejich neporušenosti bylo možno považovat za jisté, že v centru struktury leží Tutanchamon. 990 Howard Carter (v podřepu vlevo) a Arthur Callender (vzpřímený vpravo) při otvírání dveří sarkofágových skříní Vnější skříň byla sesazena pomocí dřevěných čepů a Carter je při rozebírání přeřezal. Druhá skříň byla pospojována bronzovými kolíky, které se po jistém úsilí podařilo vytáhnout kleštěmi. Při dalším postupu se zjistilo, že do druhé sarkofágové skříně je vložena třetí a do ní ještě čtvrtá. První tři byly podobné konstrukce a čtvrtá, vnitřní, měla tvar kapličky s římsou a klenutou střechou, na níž ležely podélně dva zlaté vějíře. Uvolněné díly skříní se po zadokumentování vzájemné polohy předběžně čistily, zpevňovaly pomocí dřevěných rámů a postupně vynášely ven. Jen tato práce trvala nekonečných 84 dní (Zamarovský). Uvnitř čtvrté skříně stál sarkofág vytesaný z monolitického bloku křemence, jehož barva je popisována jako žlutá (Zamarovský), žlutohnědá (Vandenberg), či červená (Siliotti). Je dlouhý 274 cm, široký a vysoký 150 cm a v rozích jsou obrazy čtyř ochranných bohyň Eset, Nebthet, Selket a Neit s široce rozepjatými křídly, která se na užších stěnách částečně překrývají. Shora byl uzavřen žulovým víkem o hmotnosti přes 600 kg.
V sarkofágu byly tři antropomorfní rakve, uložené jedna ve druhé jako ruské matrjošky. První (vnější) je dlouhá 224 cm, druhá (prostřední) 204 cm a třetí (vnitřní) 187,5 cm. První dvě jsou dřevěné, potažené zlatou fólií a zdobené bohatými intarziemi z tyrkysu, lapisu lazuli a polychromních skelných past, nejsou však stejnorodé. Vnější je vyřezána z cypřiše a prostřední, o níž panuje přesvědčení, že patřila původně Smenchkareovi, je zhotovena laminováním po vrstvách a víko k ní bylo připevněno deseti stříbrnými pásky zajištěnými stříbrnými hřeby. Třetí, vnitřní rakev je vyrobena z ryzího dvaadvacetikarátového zlata, tlouš ka stěn se pohybuje mezi 2,5 a 3,6 mm a její celková hmotnost je 110,4 kg. 991 Schéma uspořádání Tutanchamonových rakví v sarkofágu Na hlavových, velmi pečlivě vymodelovaných partiích všech tří rakví jsou Obě paní v podobě neobvykle kombinovaných uraeů, kdy vedle klasické vztyčené kobry symbolizující bohyni Vadžet ční i hlava supice bohyně Nechbet. Kolem nich byly ovinuty malé květinové věnce a na hrudních partiích všech tří vík se v překvapivě dobrém stavu dochovaly volně položené rostlinné a květinové ověsy. Na prostřední rakvi ležely dlouhé pruhy girland z olivových, vrbových a celerových listů s květy chrp a lotosu, a protože tyto rostliny kvetou v Egyptě od února do poloviny března, lze [z nich] usuzovat i na dobu Tutanchamonova pohřbu. (Germerová) Kolem šíje prostřední rakve byl velký límec s polodrahokamy (Siliotti 1995) a na hrudi vnitřní zlaté rakve spočíval bohatý květinový límec, jenž bývá na antropomorfních rakvích obyčejně jen namalován a in natura nebyl nikdy nalezen. Podobné květinové límce známe z mnoha vyobrazení v hrobkách, kde je nosí služebnice vítající hosty. Z Tutanchamonova pohřbu se i tyto límce dochovaly byly zakopány společně se zbytky po balzamování v jámě vně hrobky. (Germerová) 992, 993 Květinové girlandy na Tutanchamonově prostřední rakvi in situ (vlevo) a květinový věnec na vnitřní zlaté rakvi in situ (vpravo) Při vyzvedávání rakví ze sarkofágu bylo třeba překonat obtížné technické problémy, způsobené stísněnými poměry v pohřební komoře. Carter tyto práce zahájil v říjnu 1925, téměř tři roky po objevu hrobky. Nejdříve sejmuli víko vnější rakve, do okrajů jejího korpusu zavrtali shora masivní šrouby s oky, provlékli jimi lana a vytáhli celou soupravu kladkostrojem nad sarkofág. Pak přes něj položili trámy a náklad na ně spustili. Po odstranění víka prostřední rakve zavrtali šrouby i do ní, pomocí lan ji trochu nadzvedli a nechali volně viset. Pod vnější rakev podvlékli jiná lana, odsunuli trámy a spustili ji na dno sarkofágu. Pak na něj trámy opět položili a posadili na ně prostřední rakev. 994 Tutanchamonova prostřední rakev, jejímž původním vlastníkem byl pravděpodobně Smenchkare (Egyptské muzeum v Káhiře)
Nyní mohl Carter prostřední rakev i s obsahem přenést do prostornější, již vyklizené předsíně, a vzápětí zjistil, proč je tak těžká třetí rakev uvnitř byla celá ze zlata. Celkem úspěšně se podařilo sejmout i její víko, zajištěné deseti zlatými hřeby, ale spodní část byla pevně přilepena ke dnu prostřední rakve zatvrdlou černou hmotou, kterou nebylo možno běžnými metodami rozrušit a odstranit. Podobnou, stejně nepoddajnou hmotou byla ve vnitřní rakvi zalita i mumie se zlatou maskou, zakrývající obličej a hru. 995 Detail Tutanchamonovy vnitřní rakve z ryzího zlata (Egyptské muzeum v Káhiře) V dnešní době by se při takových nečekaných komplikacích exhumační práce zastavily a odborníci by hledali řešení v teoretické rovině a v chemických laboratořích. Carter ovšem neměl k dispozici ani špičkové experty, ani neomezené prostředky, navíc byl pod neustálým tlakem, a tak se nelze divit, že situaci nezvládl. Když selhaly všechny pokusy o mechanické vyproštění mumie, nechal ji 1. listopadu i se slepenými spodními díly prostřední a vnitřní rakve a s dosud nesejmutou obličejovou maskou vynést z hrobky, vystavil ji na několik hodin slunečnímu žáru a doufal, že pryskyřice povolí. Když se tak nestalo, přenesli celou sestavu do provizorního depozitáře v nedaleké hrobce Sethiho I. a po dva dny ji tam vystavovali ještě vyšší teplotě (podle Germerové až 65 C). Ani tento pokus nebyl úspěšný, nepochybně však přispěl k degradaci tkání. Po těchto nezdarech se Carter rozhodl vyšetřit mumii přímo v rakvi, ještě před sejmutím masky, a je opravdu těžké odhadnout, jak si to představoval a co si od toho sliboval. Výchozí stav králova těla a praktický postup vyšetření, které začalo 11. listopadu v hrobce Sethiho I. a vedl je anatom Douglas E. Derry, popisují různí autoři na základě strohých původních zpráv dosti odlišně a jejich formulace jsou nezřídka obtížně slučitelné. Například Reeves mluví o pryskyřičném krunýři a na jiném místě o nadměrném množství balzamovacích mastí, které nasákly do obinadel a rozložily je, zatímco podle názoru Germerové obvazy chemickou reakcí s olejem zuhelnatěly a staly se velmi křehkými. Germerová dále tvrdí, že plátno bylo potřeno parafinem a odstraněno po vrstvách, podle Vandenberga však obinadla rozřezali a tělo obnažili od břicha dolů, masku pak od těla oddělili pomocí rozžhavených nožů. Germerová zmiňuje ztuhlý olej zateklý pod tělem, který museli před vyzvednutím mumie z rakve vysekat dlátem. 996 Anatom Douglas Derry (zcela skloněný v bílé košili) při prvním řezu do obalů Tutanchamonovy mumie. Vedle něj (v podřepu) je architekt Arthur Callender, naproti (částečně nachýlený) Howard Carter, v pozadí stojí členové vědecké komise
Jisté je, že ostatky byly při vyproš ování doslova roztrhány. Paže a nohy zřejmě uvolňovali od konců, při postupu směrem k ramenním a kyčelním kloubům je z rakve páčili, přelamovali při tom kosti a nakonec je od těla odtrhli. Při vytahování trupu zpod masky kryjící obličej a hru utrhli i hlavu, a právě při této operaci zřejmě zničili prsní část hrudního koše, o níž někteří egyptologové píší, že ji mrtvý král vůbec neměl (viz obr. 973). Tehdy se však o těchto věcech příliš nemluvilo a hlavní pozornost se zaměřila jinam: V mumifikačních obinadlech i přímo na těle se našlo 143 předmětů, většinou šperků a amuletů, ale byly mezi nimi i dvě dýky, pás, sandály z tepaného zlata a zlaté objímky vytvarované do trubiček a navlečené na všechny prsty u rukou i nohou. Hlavní atrakcí se stala Tutanchamonova zlatá maska, dodnes jeden z nejznámějších výtvorů starověkého klenotnictví. Její hmotnost mírně přesahuje 10 kg, příčné pruhy imitující pokrývku hlavy jsou vytvořeny skelnou pastou, široký límec na šíji a hrudi je vykládán tyrkysem, karneolem, lazuritem a barevnými skly, oči jsou sestaveny z křemene a obsidiánu. Po neš astné operaci zbývalo uvolnit zlatou rakev z prostřední dřevěné. Carter nechal vnitřní rakev s doposud přilepenou zlatou maskou vyložit zinkovými deskami, potom celek poklopil na dřevěné kozy, shora přikryl mokrými hadry a pod tím zapálil dvě parafinové lampy. Ztvrdlá hmota se začala měnit ve vláčný sirup. Po šedesáti minutách bylo možno rakve od sebe odpojit a zároveň uvolnit zlatou masku. (Vandenberg 1987) Sám Carter popsal fixační hmotu jako zatvrdlou hořlavou živici ( bitumen ), kterou bylo nutno odstranit malými údery kladiva, rozpouštědly a použitím tepla (Siliotti 1995). O mumii se dále nezajímal. Zavinul ji do vaty a plátěných obinadel a uložil do ploché bedny naplněné pískem. Téměř rok po prohlídce, 23. listopadu 1926, nechal bednu vložit do vnější rakve a spolu s ní do kamenného sarkofágu v hrobce, kde leží dodnes. (Germerová) Tutanchamonova hrobka je tak v Údolí králů jediná, v níž dosud odpočívá její majitel. Mumifikované vnitřnosti se našly v pokladnici, nejzazší místnosti v hrobce, kde byly uzavřené ve vrstevnaté struktuře, principiálně podobné systému sarkofágových skříní a rakví v pohřební komoře. Uvnitř dva metry vysoké, 1,25 m široké a 1,53 m hluboké dřevěné skříně obložené zlatými plechy s výzdobou a nahoře lemované bohatě členěnou přečnívající římsou, kterou hlídala látkou přikrytá a na speciálních nosítkách usazená socha boha Anupa v podobě šakala, stála menší skříň ve tvaru krabice bez dna. Je rovněž pokryta zlatými plechy s obrazy a nápisy a objímají ji široce rozepjatými pažemi sošky ochranných bohyň Eset, Nebthet, Selket a Neit, obrácené čelem dovnitř. Po odklopení této schrány se objevil alabastrový blok usazený na pozlacených dřevěných saních, do nějž jsou shora zahloubeny čtyři dutiny uspořádané do čtverce a uzavřené alabastrovými zátkami ve tvaru královy hlavy. 997 Pokladnice Tutanchamonovy hrobky. Před kraví hlavou znázorňující bohyni Hathor stála (vtéto chvíli již vynesená) socha boha Anupa na nosítkách, za ní je stavebnicová struktura s kanopami 998 Zlacená soška bohyně Selket na skříni ukrývající kanopovou skříňku s Tutanchamonovými vnitřnostmi (Egyptské muzeum v Káhiře) 999 Tutanchamonova kanopová skříňka se zátkami ve tvaru jeho hlavy, uzavírajícími čtyři dutiny (Egyptské muzeum v Káhiře)
Do dutin kanopové skříně byly vloženy nastojato čtyři miniaturní, tvarově totožné zlaté rakvičky (viz obr. 956), které měří v nejširším místě 11,5x12,5 cm a na délku 39,5 cm. Byly zabalené do plátna nasyceného konzervační olejovitou tekutinou a kolem krku a kotníků převázané. Po rozbalení se ukázalo, že jsou sice opatřeny Tutanchamonovým trůnním jménem Nebcheperure, ale kartuše na vnitřních stěnách prozradily, že původně byly vyrobeny pro Smenchkarea. A vzhledem k tomu, že jsou to velmi přesné repliky Tutanchamonovy prostřední rakve (viz obr. 994), předpokládá se, že i ta patřila Smenchkareovi a byla rovněž uzurpována. Uvnitř rakviček byly do plátna zavinuté balíčky ve tvaru doutníků o průměru 3 cm a délce 22 cm, které Carter nastřihl (Germerová). Obsahovaly nepochybně Tutanchamonovy vnitřnosti, či spíše jejich vzorky, jak lze soudit z nepřiměřeně malého objemu. Na závěr je ještě třeba zmínit problematické ostatky dvou nedonošených dětí, pravděpodobně děvčátek, uložené v hrobce poněkud nekonvenčním způsobem: soupravy dvou malých, do sebe vložených antropomorfních rakví s tělíčky byly nalezeny uvnitř nenápadné truhly na šaty. Větší holčička byla mumifikována, z lebky byl dokonce nosem odstraněn mozek a dutina vyplněna stejnou cestou plátnem. Vnitřnosti byly vyjmuty 18 mm širokým řezem v břišní stěně a thorax pak rovněž vyplněn plátnem. Mladší dítě mumifikováno nebylo, pouze pečlivě zavinuto a opatřeno malou pozlacenou štukovou maskou. Větší dítě obličejovou masku nemělo. (Germerová; upraveno) 1000 Dvojice rakviček s dětskými mumiemi uvnitř otevřené truhly v pokladnici Tutanchamonovy hrobky in situ Douglas E. Derry, jenž podle Tyldesleyové (2000) pitval oba plody až v roce 1932, usoudil na předčasný porod, v prvním případě v pěti, ve druhém po sedmi nebo osmi měsících těhotenství, a pozdější výzkumy Roberta G. Harrisona ukázaly, že starší z plodů nejspíše trpěl chorobou známou jako Sprengelova deformace, zapříčiňující rozštěp páteře a skoliózu. Zcela protichůdné tvrzení najdeme u Vandenberga (1987), podle nějž Carter odvezl obě tělíčka do Káhiry, kde se ztratila (může mít na mysli období po Harrisonově výzkumu, tj. po roce 1968, a také se může mýlit). 1001, 1002, 1003, 1004 Souprava rakví a tělíčko menšího ze dvou dětí pohřbených v Tutanchamonově hrobce. Zleva: víko vnější rakve; víko vnitřní (pozlacené) rakve; zavinuté tělo s obličejovou maskou; rozvinuté ostatky (Egyptské muzeum v Káhiře) Obě děvčátka jsou patrně dcerami Tutanchamona a Anchesenamon. Výsledky krevních testů královo otcovství nevylučují, nemohou je však ani jednoznačně potvrdit. Mumie předpokládané matky se nenašla. Uložení mrtvolek v hrobce je vysvětlitelné jejich dočasným uchováváním na jiném místě, ale může souviset i s pozdějším otevřením a znovuzapečetěním hrobky.
13. [283.] Chepercheperure Aj Trůnní jméno: ra-xpr-xpr.w Chepercheperure Trůnní jméno s přídomkem ir-maa.t; ir-maa+maat Irmaat Rodné jméno: ntr-i-t-f i-y Necer itef [Otec boha] Aj Varianty trůnního jména: Chepercheprure; Kheperkheperure Varianty rodného jména: Aje; Ay; Aye; Eje; Eye Původ a předkrálovská kariéra S rodinou Juji a Cuje z Ipu (Chemnis; Achmím) jsme se setkali již na počátku vlády Amenhotepa III., kdy se mladý král oženil s jejich dcerou Tejí, a zmínili jsme se i o jejích bratrech, Aanenovi a Ajovi, před nimiž se díky společenskému vzestupu Teje otevřely nečekané možnosti. Kariéru tehdy udělal zejména starší Aanen, jenž se stal královým důvěrníkem, byl zřejmě pověřen diplomaticky choulostivým jednáním s Reovým kněžstvem v Iunu a zemřel jako druhý prorok boha Amona v Karnaku. (Je majitelem hrobky TT 120 v Šéch Abd el-kurně.) O Ajovi z té doby nemáme zprávy předpokládá se, že byl podstatně mladší a začal se prosazovat až na začátku vlády Amenhotepa IV., když se nastupující král oženil s jeho dcerou Nefertiti. Aj se tak stal stejně jako kdysi jeho otec Juja královým tchánem a přímé vazby obou rodin se prodloužily o další generaci. Na politiku a řízení státu měl však jen omezený či spíše vůbec žádný vliv. Ani po spuštění Achnatonových reforem a přesunu vládního sídla do Achetatonu zřejmě ještě nezastával rozhodující funkce ve výkonném aparátu a dokonce ani nepatřil do elitní skupiny prominentů, jak lze soudit z polohy jeho tamní hrobky TA 25 v tzv. jižní skupině (podle Reevese byla severní skupina achetatonských hrobek vyhrazena pro významnější činitele, rádce a intelektuály, zatímco jižní hrobky byly určeny pro pouhé představitele exekutivy a administrativy, faraonovu výkonnou paži ). Bez ohledu na svou ne právě nejvyšší pozici ve vládní struktuře, o níž ostatně nic přesnějšího nevíme, měl Aj jako otec královy manželky oproti ostatním hodnostářům přece jen privilegovanější postavení, a snad právě proto a možná jen proto je jeho hrobka největší a nejvýstavnější nejen v rámci jižní skupiny, ale na celém pohřebišti. 1005 Hlava Ajovy sochy Výchozí předpoklady Ajovy oslnivé kariéry nejsou zcela průhledné, dokonce sama jeho příslušnost k prominentní rodině Juji a Cuje není dostatečně prokázána. Existují totiž jen náznaky, nikoli přímé důkazy, že Teje měla kromě Aanena ještě dalšího bratra, a jeho ztotožnění s Achnatonovým hodnostářem Ajem, objevujícím se na historické scéně až v amarnském období, je také jen hypotetické. Aj své rodiče nikde neuvádí, sama Teje o něm v žádném nápisu nemluví (ani on o ní) a na rozdíl od Aanena není jmenován ani v Jujově a Cujině hrobce KV 46. A konečně ani jako otec Nefertiti není nikde explicitně zmíněn všechny tyto vztahy jsou odvozovány jen z nepřímých indícií. K hlavním argumentům o Ajově původu patří jeho dosti výlučný a málo frekventovaný titul správce všech koní pána Obou zemí, jímž se honosil už Juja a který mohl podle tehdejších zvyklostí přejít z otce na syna, dále podobnost rodinných jmen Juja, Cuja, Teje, Aj (viz u Amenhotepa III.) a podle Cyrila Aldreda také shodné fyzické rysy dochované mumie Juji s Ajovými sochařskými a malířskými portréty nízké čelo, vystouplé lícní kosti, velký nos, výrazné rty a široká čelist. Kromě toho víme, že Juja v Ipu vykonával funkci kněze místního boha Mina, nižší kněžkou tohoto kultu byla i jeho manželka Cuja, a jestliže Aj později vybudoval jedinou provinční kapli právě v jejich rodišti a zasvětil ji Minovi, nebyla to asi pouhá shoda okolností. Na druhé straně ovšem víme, že otcovy tituly běžně dědil jen prvorozený syn, jímž byl v tomto případě bezpochyby Aanen, filologické analýzy osobních jmen, jejichž etymologie není zřejmá a sémantický obsah
objasněn (jsou pokládány za zkrácené formy jmen původně delších), nejsou právě nejpřesvědčivější a závěry založené na soudobém uměleckém ztvárnění Ajovy fyziognomie mají spíše povahu subjektivních dojmů. A konečně o Ajových stavbách toho víme velmi málo a nemůžeme s určitostí tvrdit, že mimo Veset postavil jen Minovu kapli v Ipu, i když právě tento argument je zřejmě nejzávažnější. Žádná z naznačených (a také dalších) indícií tedy nemůže být sama o sobě chápána jako důkaz, ale na druhé straně jejich množství, vzájemná provázanost a směřování k témuž výsledku je přece jen nápadné. Jinými slovy: při celkovém posouzení archeologického materiálu se přes všechny pochybnosti zdá pravděpodobné, že Aj byl opravdu synem Juji a Cuje, tedy bratrem Aanena a Teje (Tyldesleyová 2000). A podobně je tomu i s tvrzením, že Achnatonova manželka Nefertiti byla Ajovou dcerou. Hlavní oporou této hypotézy jsou opět tituly dochované v Ajově achetatonské hrobce, které jednotlivě mnoho neznamenají, ale ve svém souhrnu mají jistou váhu a umožňují dosti pravděpodobnou rekonstrukci rodokmenu Jujovy rodiny až do konce 18. dynastie. Sám Aj se za otce Nefertiti v hrobních (ani jiných) nápisech výslovně neprohlašuje a ani jeho manželka Tej se nepyšní titulem matka velké manželky krále, jímž se ostentativně honosila Cuja, tchýně Amenhotepa III. (Připomeňme, že zkrácený tvar Tej se pro Ajovu ženu užívá jen proto, aby ji bylo možno jednoznačně rozlišovat od stejnojmenné manželky Amenhotepa III. Teje. Přehlednější by asi bylo označení pořadovými čísly, tj. Teje I. a Teje II., ale není na nás, abychom takové novoty zaváděli.) Paní Tej vlastně známe jen z Ajovy achetatonské hrobky, kde je zobrazena po boku svého chotě při přijímání zlatých kotoučů, které jim z okna zjevování podávají (či spíše házejí) Achnaton a Nefertiti. Je to jediný známý případ, kdy žena obdržela zlato z rukou krále, by po boku svého manžela (Tyldesleyová 2000), což samo o sobě svědčí o jejím začlenění do nejvyšších kruhů (tamtéž). Kromě toho je ověnčena tituly oblíbená dobrým bohem, okrasa krále a zejména velká chůva velké manželky krále Neferneferuaton Nefertiti, nech žije věčně na věky věků a velká chůva, která vychovala božskou. Poslední fráze je též překládána jako chůva bohyně, přičemž bohyní v tomto kontextu může být podle všeobecného mínění jen králova hlavní žena. 1006 (vlevo) Achnaton a Nefertiti se svými třemi dcerami obdarovávají Aje a jeho manželku Tej královským zlatem z okna zjevování ; scéna v Ajově achetatonské hrobce TA 25 1007 (vpravo) Detail obr. 1006 Aj a jeho manželka Tej při přijímání královského zlata Z dikce nápisů v Ajově hrobce lze usuzovat, že Tej měla ke královské rodině bližší vztah než její manžel, a je zřejmé, že svého postavení vyplývajícího z bombastických titulů dosáhla až po sňatku své chovanky s Achnatonem. Dosud neuzavřenou otázkou je, jaká role přísluší manželu chůvy Ajovi, pokládanému za Nefertitina otce vlastně jen na základě záhadného titulu otec boha (překládaného též jako boží otec či božský otec, což nemusí být nutně totéž), jehož nositelem byl už Juja a jenž je vykládán jako otec manželky krále. Konstrukce je založena na dvou analogiích: především se předpokládá, že nekrálovská žena se aktem sňatku s králem povznesla na jeho úroveň a stala se jako on bohem, a jestliže tedy byl Juja otcem boha Teje, musí být jeho syn Aj jako nositel téhož titulu otcem boha Nefertiti.
Ani tyto obezličky však neřeší rodičovský problém beze zbytku, nebo Ajova manželka Tej, jestliže se vydávala za pouhou chůvu Nefertiti, nemohla být její pravou, biologickou matkou. A zde je také nejslabší bod celé teorie, překlenovaný dosti odvážnou myšlenkou, že Aj musel mít postupně dvě manželky a kojná Tej byla až druhou z nich, když první při porodu Nefertiti nebo krátce po něm zemřela. Po této první manželce ovšem nezbyly žádné hmatatelné stopy a její identitou se teorie nezabývá. Je tedy třeba konstatovat, že mladší syn Juji a Cuje je pouhým hypotetickým produktem, vygenerovaným při hledání původu hodnostáře Aje známého až z amarnského období, a tento Aj je ve vztahu k Nefertiti doložen jen jako manžel její chůvy, nikoli jako její otec. Žádné schůdnější řešení genealogického problému však nebylo nalezeno a drtivá většina egyptologů ve správnost či vysokou pravděpodobnost uvedených předpokladů věří. Méně víry je již přikládáno dalším dvěma konstruktům, podle nichž byl Aj i otcem vojenského velitele ( generála ) Nachtmina, jehož se později pokusil prosadit jako svého nástupce na egyptský trůn (k tomu se ještě vrátíme), a také otcem Mutnedžemet, manželky posledního krále 18. dynastie Haremheba. Mutnedžemet je pravděpodobně totožná s Nefertitinou mladší sestrou Benremut (Mutbenret), mnohokrát zmiňovanou autentickým prameny a často vyobrazenou ve společnosti tří nejstarších Nefertitiných dcer, přičemž je vyšší než ony, a tudíž starší, i když sama má dětskou kadeř (Tyldesleyová 2000). V sedmi raných achetatonských hrobkách figuruje na výjevech z každodenního života (tamtéž), nejčastěji však v čele královské suity při každoročních slavnostních příležitostech (Perepjolkin). Na rozdíl od zástupu anonymních žen na těchto scénách je vždy označena jménem a zpravidla i titulem sestra velké manželky krále, ale stejně jako Nefertiti se nikde nevydává za královu dceru. A vzhledem k tomu, že s pojmem sestra se zacházelo velmi volně, mohla být i nevlastní sestrou, nebo jen soukojenkou (Tyldesleyová 2000). Badatelé, kteří ji považují za Ajovu dceru, pokládají za její matku střídavě jeho pomyslnou první manželku a Nefertitinu chůvu Tej. A konečně nejmenší, dnes již takřka nulovou podporu mají teorie, které za objekt Ajova titulu otec boha vydávaly Smenchkarea a/nebo Tutanchamona. Zračí se v nich snaha o vysvětlení Ajova vzestupu na počátku Tutanchamonovy vlády, kdy se z nosiče vějíře po pravici krále a správce všech koní pána Obou zemí stal nejvyšší úředník v zemi catej. Bohužel nevíme, co se vlastně v závěru Achnatonovy vlády a za Smenchkareovy epizody stalo egyptologové většinou usuzují na náboženské spory ústící v otevřené mocenské boje a své závěry obvykle redukují na fráze o snahách mocného Amonova kněžstva nastolit původní, předachnatonovské poměry. Za hlavní hybatele tohoto procesu považují právě Aje a Haremheba, tedy muže, kteří se v chaotickém víru událostí prosadili do popředí a nakonec, jeden po druhém, uchvátili trůn. Vzájemné soupeření obou aktérů o moc zřejmě pokračovalo v různých formách a s proměnlivými výsledky po celé desetileté období, kdy oficiálně vládl Tutanchamon, ale poznatky o něm můžeme opět odvozovat jen z analýzy jejich titulů a z povahy následných událostí. Jako překvapivější se jeví raketový vzestup vojenského velitele Haremheba, jenž se náhle objevil v postavení důvěrníka nad všemi královskými důvěrníky a o něco později se etabloval jako zástupce pána Obou zemí ve všech zemích. Titul tohoto druhu možná obsahuje i přímo nevyslovený příslib nástupnictví, podle van Dijka přinejmenším naznačuje, že [jeho nositel] měl právo nastoupit na trůn v případě, kdyby král zemřel bez potomků. Je docela pravděpodobné, že Haremheb, disponující egyptskou armádou, měl v počáteční fázi mocenských třenic parciální výhodu, postupně ji však zřejmě ztrácel a do čela se stále více tlačil spíše diplomaticky založený Aj, jenž měl jako catej přímý přístup ke králi, mohl nekontrolovaně tlumočit jeho vůli a ovlivňovat touto cestou dění jak v paláci, tak v celé zemi. Někteří autoři soudí, že Haremheba šikovně zaměstnával vojenskými úkoly na egyptsko-chetitském pomezí, tím ho vzdálil od dvora a postupně vytěsnil z centra moci. Zásadní otázka, jak se k postavení cateje dopracoval Aj, se jeví srozumitelněji prostřednictvím předpokládaných rodinných vazeb, které v těchto věcech nepochybně hrály nezanedbatelnou roli. Zatímco Haremheb byl pouhým výkonným hodnostářem, při pohledu z vrcholu společenské pyramidy člověkem zvenku, jakýmsi téměř parvenu, Aje v této době spojovaly s královskou rodinou již mnohočetné příbuzenské svazky: manželka Amenhotepa III. Teje byla jeho sestrou, Achnatonova manželka Nefertiti byla jeho dcerou, sám Achnaton byl jeho synovcem a zároveň zetěm, manželky Smenchkarea a Tutanchamona Meritaton a Anchesenamon byly jeho vnučkami. A pokud byl Tutanchamon synem Achnatona, kolovala i jemu v žilách krev Ajových rodičů Juji a Cuje, a jestliže pod jménem Smenchkare opravdu vládla Nefertiti, pak byl Aj skutečným otcem boha egyptského krále (viz rodokmen na obr. 904). Ajovo směřování k vrcholu moci je doloženo několika podivnými artefakty, datovanými přibližně do závěru Tutanchamonovy vlády. V Údolí králů, v anonymní hrobce KV 58, jejíž spojitost s Ajem se nepodařilo objasnit, byl nalezen malý úlomek zlaté fólie, na němž je zobrazen Tutanchamon v tradiční roli egyptského vládce potírajícího nepřátele. Za ním, v běžné pozici královské manželky, stojí Anchesenamon a vlevo od královského páru je zpodobněn Aj jako nosič vějíře po pravici krále. Podle Tyldesleyové (2000) je tu Aj vlastně popsán jako
nejstarší syn krále, což je sice zajisté čestný titul, nicméně obstarožního Aje jednoznačně označuje za dědice Tutanchamona. Nápadné je, že potírání nepřátel se neodehrává v obvyklé přítomnosti boha, ale cateje v oděvu nosiče vějíře, tedy soukromé osoby, jejíž účast na tomto rituálu je zcela bezprecedentní (tamtéž). Podobným a možná ještě výmluvnějším dokladem je několik kamenných překladů z Amonova chrámu v Karnaku, na nichž jsou titulatury Aje a Tutanchamona jakoby omylem zaměněny. Podle Reevese by z interpretace zhuštěniny ve spodní části Tutanchamonovy lebky jako subdurálního hematomu mohlo vyplývat, že král utrpěl úder do hlavy a přežíval střídavě při vědomí a v bezvědomí několik týdnů. Zatímco jeho svěřenec ležel v kómatu, Aj hbitě formálně potvrdil své postavení spoluvládce tím, že přijal nový titul nejstarší syn krále neboli dědic a nechal vytesat řadu architrávových bloků, nalezených pak v Karnaku, na nichž jsou jeho titulatura a titulatura jeho umírajícího svěřence navzájem přehozeny. Ještě než se Tutanchamon definitivně ponořil do nicoty, byl Aj zcela oficiálně u moci... Starý muž, jemuž do konce života zbývalo už jen pár let, si v době svěřencovy nedospělosti zvykl řídit stát a této moci se, jak chlapec dospíval, zřejmě vzdával jen neochotně. Pádný důkaz Tutanchamonovy vraždy, který by z ní navíc usvědčoval Aje, ovšem neexistuje a nejspíš se už nenajde. I kdyby chystané tomografické vyšetření potvrdilo přítomnost hematomu v jeho lebce, byl by vysvětlitelný nějakou neš astnou nehodou, tím spíše, že lebka není proražena (vražedný útok by byl veden nepochybně s větší razancí). Pokud ovšem situace naznačená Reevesem skutečně nastala, je nanejvýš pravděpodobné, že Aj, pokládaný za mistra zákulisních intrik a politických kompromisů, nabízející se příležitost využil, zvláště jestli jeho rival Haremheb, zaměstnaný možná tou dobou boji s Chetity, nebyl v pravý čas na pravém místě. Haremhebovo zaváhání je sice podivné, ale dostatečně průkazné: pohřeb egyptského krále pořádal zásadně jeho nástupce a při obřadu otevírání úst je na stěně Tutanchamonovy sarkofágové komory vyobrazen Aj (obr. 977). V tuto chvíli měl trůn už jistý. Avantýra královské vdovy V době, kdy Chetité obléhali zdecimované mitannské vojsko v Karchemiši a v odvetu za nevydařený pokus Egyp anů o znovudobytí Kadeše napadli jejich vazalské město Amki, obdržel Šuppiluliumaš I. zprávu, že egyptský král Niphururija je mrtev, a o něco později (přesněji to neumíme určit) i mimořádně pozoruhodný dopis od jeho vdovy. Stěžejní úryvek delšího textu, citovaný s malými stylistickými obměnami mnohými autory (vesměs podle překladu H. G. Güterbocka in: Journal of Cuneiform Studies, roč. 1956, č. 10, s. 96), zní: Můj manžel zemřel. Syna nemám. Ale říkají, že ty máš mnoho synů. Kdybys mi jednoho z nich poslal, stal by se mým manželem... Nikdy bych si za manžela nevybrala nikoho ze svých služebníků! Podle van Dijka je v dopise jasně naznačeno, že chetitský princ by se takto mohl stát egyptským králem a Egypt a chetitská říše by byly jednou zemí. Ještě než se začneme aférou zabývat, je třeba jasně říci, že dopis nebyl nalezen v tzv. amarnském archivu, jak se někdy mylně tvrdí, takže jeho dataci nelze ohraničit opuštěním Achetatonu na počátku Tutanchamonovy vlády. Jeho znění i všechny s ním související události známe výlučně z chetitských análů nazývaných Skutky Šuppiluliumaše, které sestavil syn a nástupce adresáta Muršiliš II. Není tedy k dispozici ani v originálu, jak se někdy též mylně tvrdí, ale jen v podobě přetlumočené tímto sekundárním pramenem. A protože chronologie jak chetitských, tak egyptských dějin tohoto období není detailně přesná, a tím méně je spolehlivá jejich vzájemná synchronizace, přicházejí z časového hlediska jako odesilatelky v úvahu tři královské vdovy: Nefertiti (manželka Achnatona), Meritaton (manželka Smenchkarea) a Anchesenamon (manželka Tutanchamona). Jméno zesnulého egyptského krále, zapsané v chetitských análech ve tvaru Niphururija, může být podle jazykovědců zkomoleno bu z trůnního jména Nefercheperure (Achnaton), nebo Nebcheperure (Tutanchamon), čímž lze z výběru eliminovat Smenchkareovu vdovu Meritaton. Sama pisatelka dopisu je uváděna málo srozumitelným jménem Dahamunzu, jehož identifikace s některou ze dvou zbývajících adeptek je již obtížnější. V podstatě existují dvě řešení: jednak oprava čtení na Sanchamun (Sanchamon), tj. Anchesenamon, a jednak názor, že Dahamunzu není jméno, ale chetitská výslovnost egyptského titulu ta-hm.t-n(i)sw, podle uzuální transkripce ta hemet nisu nebo ta hemet nesu, který do češtiny překládáme formulí manželka krále. První z obou řešení má řadu oponentů a ani druhé, nehledě k tomu, že nás přivádí tam, kde jsme byli na začátku, není příliš přesvědčivé. Pokusy o ztotožňování foneticky podobných jmen či jiných výrazů, přejímaných ve starověkých dokumentech z jednoho jazyka do druhého přímo, bez překladu, jsou závislé na akademickém pojetí ortofonie a ortoepie příslušných mrtvých jazyků, jejichž praktikovaná výslovnost není a ani nemůže být autentická je jen smluvní. Je to širší problém, týkající se nejen egyptštiny a chetitštiny, ale i babylonské