VYMÁHÁNÍ POHLEDÁVEK V DOPRAVNÍ SPOLEČNOSTI

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Provozně ekonomická fakulta Ústav práva a humanitních věd VYMÁHÁNÍ POHLEDÁVEK V DOPRAVNÍ SPOLEČNOSTI Bakalářská práce JUDr. Bohumila Salachová, Ph.D. Vedoucí bakalářské práce Michaela Kružíková Zpracovatelka bakalářské práce Brno 2008

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Vymáhání pohledávek v dopravní společnosti vypracovala samostatně a s použitím literatury, kterou uvádím v seznamu použité literatury. V Brně, dne 26. května 2008.. Michaela Kružíková

PODĚKOVÁNÍ Dovoluji si tímto poděkovat zejména vedoucí mé bakalářské práce JUDr. Bohumile Salachové, Ph.D., za odborné vedení a cenné rady, které mi poskytla při zpracování práce. Také bych chtěla poděkovat společnosti za praktické vstupy a poznatky, které mi poskytla a které byly podkladem pro vypracování praktické části bakalářské práce.

ABSTRAKT Bakalářská práce se zabývá popisem možností, které mohou podnikatelské subjekty využít, pokud vlastní pohledávku po lhůtě splatnosti. Nabízí stručný pohled na pohledávku z obecného hlediska a na správnou volbu obchodního partnera. Samotná oblast vymáhání pohledávek je rozdělena na oblast mimosoudního vymáhání a oblast soudního řešení pohledávek. Pozornost je věnována také řešení pohledávek prostřednictvím rozhodčího řízení, které není v České republice příliš využíváno a to i přesto, že má celou řadu výhod v porovnání s klasickým soudním řízením. Praktická část poskytuje náhled na postup vymáhání pohledávek v konkrétní dopravní společnosti, který vychází z vnitropodnikové směrnice společnosti. ABSTRACT The bachelor thesis deals with depiction of possibilities that can use entrepreneurial subjects which possess debts after term of payment. It offers concise view on debt in general view and on right choice of business partner. The field of collection of claims is divided into out-of-court collection part and into court solving of debts. I paid attention to debts solving by means of arbitration proceedings too that is not very used in the Czech Republic in spite of the fact that it has a lot of advantages in comparison with usual proceedings at law. Applied part gives opinion on the way of debts collection in selected transport company that comes from internal instructions of the company.

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ObchZ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů ObčZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů OSŘ zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů EŘ zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů ZRŘ zákon č. 216/1994 Sb., zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů

OBSAH 1. ÚVOD...1 2. CÍL PRÁCE...3 3. METODIKA PRÁCE...5 4. TEORETICKÁ ČÁST...6 4.1 Obecný pohled na pohledávku... 6 4.2 Vhodný obchodní partner... 7 4.3 Možnosti řešení pohledávek bez účasti soudu... 8 4.3.1 Rozhodčí řízení... 8 4.3.2 Faktoring... 8 4.3.3 Forfaiting... 9 4.3.4 Dohoda o splnění s uznáním závazku... 10 4.3.5 Uzavření smíru... 12 4.4 Soudní vymáhání pohledávek...13 4.4.1 Současný právní systém v oblasti vymáhání pohledávek... 13 4.4.2 Podání žaloby k soudu... 14 4.4.3 Platební rozkaz... 16 4.4.4 Soudní výkon rozhodnutí... 18 4.5 Rozhodčí řízení...20 4.5.1 Současná situace v oblasti rozhodčího řízení... 20 4.5.2 Druhy rozhodčího řízení... 21 4.5.3 Typy rozhodčí smlouvy... 22 4.5.4 Podmínky výkonu funkce rozhodce... 23 4.5.5 Výběr a jmenování rozhodce... 24 4.5.6 Výhody a nevýhody rozhodčího řízení... 25 4.6 Osobní bankrot...27 5. PRAKTICKÁ ČÁST...29 5.1 Charakteristika společnosti...29

5.2 Objednávka přepravy...30 5.3 Postup při vymáhání pohledávek...32 5.3.1 Telefonická urgence... 33 5.3.2 První písemná upomínka... 34 5.3.3 Druhá písemná upomínka pokus o smír... 35 5.3.4 Dohoda o splnění s uznáním závazku... 35 5.3.5 Právní vymáhání... 36 5.4 Od objednávky přepravy až po exekuci majetku...37 5.4.1 Objednávka přepravy... 38 5.4.2 Druhá písemná upomínka pokus o smír... 38 5.4.3 Žaloba o vydání platebního rozkazu... 39 5.4.4 Platební rozkaz... 40 5.4.5 Výzva k zaplacení pravomocně přisouzené pohledávky... 42 5.4.6 Návrh na výkon rozhodnutí neboli návrh na nařízení exekuce... 42 5.4.7 Usnesení o nařízení exekuce... 44 5.4.8 Exekuční příkaz... 45 5.4.9 Vyúčtování a náklady exekuce... 47 5.4.10 Skončení exekučního řízení... 48 6. ZÁVĚR...49 7. POUŽITÁ LITERATURA...52 8. SEZNAM PŘÍLOH A GRAFŮ...54

1. ÚVOD Bakalářskou práci na téma Vymáhání pohledávek v dopravní společnosti jsem se rozhodla vypracovat z důvodu, že jsem se s vymáháním pohledávek v konkrétní společnosti seznámila v rámci povinné školní praxe na střední škole. Práce v této oblasti mě velmi zaujala, neboť je zajímavá a různorodá. Stinnou stránkou je naopak její časová náročnost a pracovník je také velmi často vystaven stresovým situacím. V průběhu praxe jsem se každý den dostávala do kontaktu s obchodními partnery společnosti. Na začátku řešení každého vzniklého sporu je prvotní telefonický kontakt, který má pro další vyjednávání velký význam a je mu nutné věnovat dostatečnou pozornost. Dochází při něm v podstatě k navázání úplně prvního kontaktu, který často může rozhodnout o budoucnosti celého sporu. Ačkoliv se jedná o telefonický kontakt, jeho význam je srovnatelný s osobním kontaktem. Při osobním setkání si první dojem na druhého člověka vytváříme v průběhu prvních dvou minut 1. U telefonického kontaktu je to podobné. Hlavně proto by měl pověřený pracovník pamatovat na to, že každý obchodní partner je jiný a vyžaduje také odlišný přístup. A právě ve vhodně zvoleném přístupu vidím různorodost práce v oblasti vymáhání pohledávek. Naopak zápornou stránku této práce je možné vidět v hmotné odpovědnosti pracovníka za vymožené pohledávky. Vymoci pohledávku je rok od roku obtížnější, o čemž svědčí zejména současná morálka celé řady podnikatelských subjektů. Mnoho podnikatelů uzavírá dnes a denně obchodní smlouvy s jinými podnikateli i když ví, že v den splatnosti nebudou schopni za dodané zboží či poskytnuté služby zaplatit a stanou se tak dlužníky. Věřitel se tak ne vlastní vinou dostává do situace, kdy mu reálně hrozí platební neschopnost. A to i přesto, že je ve svém podnikání úspěšný a jeho výrobky, zboží či služby jsou na trhu konkurenceschopné a on je tak schopen dosahovat zisku. Je tak vlastně přinucen k vynakládání dalších peněžních prostředků, které souvisí s vymožením pohledávky. Nezanedbatelné je i časové hledisko, neboť celý proces vymáhání se může protáhnout i na několik měsíců, či dokonce let. V tržním prostředí představuje platební neschopnost jeden z významných ekonomických ukazatelů, který může výrazně ovlivnit existenci celé společnosti. 1 Udělejte dobrý první dojem! [online]. c2008 [cit. 2008-04-28]. Dostupný z WWW: <http://www.femina.cz/moda-styl-krasa/udelejte-dobry-prvni-dojem-/articles.html?id=113>. 1

Celou řadu firem může tato skutečnost přivést až do existenčního ohrožení, neboť současný právní řád a laxní přístup justice dává dlužníkům velký manévrovací prostor. Ani to, že věřitel má v rukou pravomocný rozsudek, nemusí dnes nic znamenat, pokud se ho dlužník rozhodne ignorovat. Věřitelovy šance na domožení se práva se tak s rostoucí dobou trvání celého sporu postupně snižují. Každá společnost by tak měla mít pro tyto případy vypracovaný podrobný postup, který by popisoval jednotlivé kroky, jenž mají být podniknuty v případě, že obchodní partner neuhradí ve stanovené lhůtě svůj závazek. 2

2. CÍL PRÁCE Cílem této bakalářské práce je popsat jednotlivé možnosti, které může podnikatelský subjekt využít, pokud mu není zaplaceno to, na co má ze zákona nárok. Bohužel však nelze popsat univerzální návod, jak problémové pohledávky řešit, neboť žádný takový neexistuje. Pohledávka je neodmyslitelně spojená s osobou dlužníka. Jak už bylo zmíněno výše, každý dlužník je jiný a je tedy nutné řešit každou pohledávku odlišným způsobem. Každý věřitel má na začátku řešení sporu dvě možnosti. Nejdříve se může pokusit o řešení vlastními silami. Pokud ale takto neuspěje, může využít možnosti druhé a obrátit se na soud. Ani zde však není možné jednoznačně rozhodnout, která z těchto možností je lepší. Každá má své klady i zápory a je proto nutné si vše dobře promyslet a vhodný způsob řešení pohledávky zvolit až na základě dobré znalosti její povahy a charakteru. Alternativou k vymáhání pohledávek prostřednictvím soudu je rozhodčí řízení, které mohou podnikatelské subjekty využívat od roku 1995. Oproti soudnímu řízení má rozhodčí řízení celou řadu nezanedbatelných výhod, o čemž svědčí hlavně jeho rostoucí oblíbenost. Přesto však řada podnikatelských subjektů nemá o možnosti řešení sporů tímto způsobem dostatek informací a tak ho v praxi příliš nevyužívá. Hlavně proto je této problematice věnována velká pozornost s cílem přiblížit ji všem subjektům co možná nejvíce. Detailně jsou popsány především hlavní výhody a nevýhody rozhodčího řízení v porovnání se soudním řízením. Jejich znalost může napomoci ke konečnému rozhodnutí, zda je vhodné konkrétní pohledávku tímto způsobem řešit či nikoliv. Samotnému vzniku pohledávky však předchází uzavření smlouvy s obchodním partnerem. Každý podnikatel by si měl své obchodní partnery vybírat pozorně. Předpokladem správné volby je zjištění dostatku informací a jejich následné vyhodnocení. Tyto informace lze čerpat z nejrůznějších zdrojů. Některé z nich jsou v práci zmíněny a je tak možné je v praxi využít. Tuto bakalářskou práci jsem vypracovala s cílem, aby čtenář po jejím přečtení získal přehled o tom, jaké možnosti se mu nabízejí a jakým způsobem se může domáhat svých práv. Pro lepší pochopení a srozumitelnost jsou jednotlivé možnosti kromě 3

teoretické části popsány i v části praktické, která ukazuje jejich praktické použití na konkrétních příkladech. 4

3. METODIKA PRÁCE Bakalářskou práci jsem rozdělila na dvě hlavní části, na část teoretickou a část praktickou. Úvod teoretické části se věnuje pohledávce z obecného hlediska. Především je zdůrazněn fakt, že její vznik představuje pro společnost značný problém, který musí bez zbytečného odkladu řešit, nechce-li se dostat do platební neschopnosti. Pozornost je věnována také správné volbě obchodního partnera, neboť získání všech dostupných informací o něm, může napomoci k tomu, aby se společnost vzniku problematické pohledávky vyhnula. Největší prostor je věnován popisu některých vybraných způsobů řešení pohledávek. Nejdříve jsou popsány možnosti, jak je lze řešit mimosoudní cestou, např. pomocí rozhodčího řízení, faktoringu, forfaitingu nebo pomocí uzavření dohody o splnění s uznáváním závazku či uzavřením smíru. Poté jsou charakterizovány způsoby řešení pohledávek prostřednictvím soudního řízení. Nejdříve je popsán současný právní stav v oblasti soudního vymáhání. Dále je objasněn proces podání žaloby k soudnímu řízení a také je charakterizován platební rozkaz a soudní výkon rozhodnutí. Jelikož je rozhodčí řízení považováno za protipól soudního řízení je mu v teoretické části věnována rovněž velká pozornost. Teoretická část je uzavřena charakteristikou osobního bankrotu. Tento pojem se nově používá teprve od 1.1.2008, kdy vstoupil v platnost nový insolvenční zákon. Praktická část byla vypracována na základě podkladů a dokumentů, které mi poskytla nejmenovaná dopravní společnost. Úvod této části práce se věnuje podrobnému popisu postupu při vymáhání pohledávek, který společnost v praxi používá a který vychází z její vnitropodnikové směrnice. Jednotlivé kroky jsou podrobně popsány a jsou také podloženy příslušnými dokumenty. Ve zbývající části je popsán komplexní příklad, který je sledován od úplného začátku, tzn. od objednávky přepravy, až po samotný proces vymáhání pohledávky. Ačkoliv skončil tento případ pro věřitele uspokojením jeho pohledávky, bylo celé jeho řešení velice časově náročné, neboť věřitelova pohledávka byla uspokojena až na základě exekuce dlužníkova majetku. 5

4. TEORETICKÁ ČÁST 4.1 Obecný pohled na pohledávku Pohledávka je právo, které vzniká jednomu účastníkovi (věřiteli) a které ho opravňuje požadovat na druhém účastníkovi (dlužníkovi) určité plnění. Toto plnění vyplývá z obchodně závazkových vztahů nejčastěji se jedná o uzavření určitého typu smlouvy. Ke vzniku pohledávky tak může dojít buď z důvodu dodání zboží nebo poskytnutí služby. V současné době většina společností prodává zboží nebo poskytuje služby tzv. na fakturu s určitou dobou splatnosti. A právě proto, že se nevyžaduje zaplacení za zboží či služby ihned, může dojít k situaci, že dlužník v dohodnutý den splatnosti příslušnou částku nezaplatí. Dostane se tak s platbou do prodlení. V době splatnosti získá věřitel nárok vymáhat plnění u příslušného státního orgánu. Dlužníkovi naopak vznikne povinnost toto dluhové plnění uskutečnit. Doba splatnosti pohledávky bývá nejčastěji určena dohodou účastníků. Není-li však určena, stává se pohledávka splatnou první den poté, co věřitel dlužníka o plnění požádá. Pokud není pohledávka zaplacena v době splatnosti, stane se problematickou částí oběžného majetku společnosti. Výnos za poskytnuté zboží a služby totiž musí být zdaněn, i když odběratelé (dlužníci) nezaplatili za poskytnuté zboží či služby včas. Výnos, jenž podléhá dani z příjmů se váže ke dni, kdy dodávka zboží či určitá služba byla uskutečněna, nikoliv ke dni jejich skutečného zaplacení. Základním motivem podnikání je dosažení zisku. K provozování své činnosti však podnikatel potřebuje jednak zboží, ale také práci jiných podnikatelů. Aby však podnikatelé dosahovali dobrých výsledků a tím i zisku, je nutné, aby veškeré závazky z obchodních vztahů, které mezi podnikateli vznikají, byly plněny včas a řádně. To znamená, aby za dodané zboží či poskytnuté služby byla dohodnutá smluvní cena zaplacena v lhůtě splatnosti. V současné době je bohužel situace spíše opačná. Řada podnikatelů se velmi často dostává do prodlení s placením a věřitelům 6

tak nezbývá nic jiného, než přistoupit k vymáhání pohledávek nejrůznějšími cestami, které jim umožňuje zákon. 4.2 Vhodný obchodní partner Podnikatelé a manažeři vstupují velmi často v podnikatelské praxi do závazkových vztahů. Zejména tím, že uzavírají celou řadu smluv nejrůznějších druhů, a to jak s jinými podnikateli, tak i s nepodnikatelskými subjekty, např. se zákazníky či spotřebiteli. Po uzavření smlouvy závisí další vývoj vztahu věřitel dlužník na takových skutečnostech, jako zda volba obchodního partnera byla správná, či zda se podařilo uzavřít smlouvu, ve které se řádně promítla pravidla poctivého obchodního styku. Rozhodnutí o tom, zda smlouvu uzavřít či nikoliv, by mělo být podmíněno dostatkem informací o daném obchodním partnerovi. A to jak o partnerovi, se kterým navazujeme obchodní styk poprvé, tak i o partnerovi, se kterým jsme již dříve obchodovali a určité informace bychom o něm již měli mít. Nesmíme se však spoléhat pouze na informace, které máme z předcházejícího obchodního styku, neboť od té doby mohlo dojít k celé řadě významných událostí, které mohly partnerovu finanční situaci ovlivnit. V současné době existuje celá řada pramenů, ze kterých můžeme informace získat. Obecně lze informace získat z vnitřních nebo vnějších zdrojů. Jedná-li se obchodního partnera, se kterým jsme již obchodovali, můžeme za nejvýznamnější vnitřní zdroj informací považovat zejména poznatky o jeho dosavadní platební morálce. Vnější informace lze rozdělit obdobně jako to udělala Bařinová a Vozňáková (2001, s. 11 12) na: kancelářské informace, které lze získat z veřejně dostupných zdrojů, např. živnostenský či obchodní rejstřík, kreditní informace, jenž slouží k analýze finanční situace obchodního partnera, jejich získání je však již poměrně náročně a nákladné, bankovní informace, kterými rozumíme především informace, které shromažďují banky o svých klientech a třetí straně je mohou poskytnout pouze se souhlasem klienta. 7

4.3 Možnosti řešení pohledávek bez účasti soudu 4.3.1 Rozhodčí řízení Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále ZRŘ), nabyl účinnosti od 1. ledna 1995. Dříve platil pro oblast rozhodčího řízení zákon č. 98/1963 Sb., podle něhož bylo možné rozhodovat pouze spory, které vznikly v oblasti mezinárodního obchodního styku. S tímto zákonem tak byla i do České republiky zavedena praxe (běžná zejména v západní Evropě a v USA), kdy se řízení před stálým rozhodčím soudem nebo rozhodcem stalo účinným prostředkem mimosoudního řešení obchodních i jiných majetkových vztahů. Je však důležité si uvědomit, že ani rozhodčí řízení není možné použít k řešení všech druhů sporů. Každý stát si ve svém právním řádu stanoví podmínky, za kterých je možné projednat určitý okruh sporů před rozhodci, resp. co může být předmětem rozhodčího řízení (Růžička, 2005, s. 32). Je zřejmé, že pomocí rozhodčího řízení není možné řešit majetkové spory, u nichž to nepřipouští jejich povaha, např. tak není možné použít ho ve sporech týkajících se osobního stavu (určení otcovství, rozvod manželství, neplatnost manželství apod.). Více o rozhodčím řízení bude v rámci této práce pojednáno v části 4.5. 4.3.2 Faktoring Faktoring je založen na odkupu zejména krátkodobých pohledávek z obchodního styku faktoringovou společností (dále jen faktor) před dobou jejich splatnosti. V praxi je faktoring využíván spíše většími společnostmi, které mohou faktorovi k odkupu nabídnout pouze pohledávky, které nejsou jištěny žádným zajišťovacím instrumentem. Výhodu faktoringu lze spatřovat v jeho pružnosti, jež spočívá v možnosti odkupu pohledávek faktorovi bez vyžádání souhlasu dlužníka (odběratele). Výjimkou je situace, kdy mezi dodavatelem a odběratelem je uzavřena dohoda, která postoupení pohledávky buď úplně zakazuje nebo je postoupení podmíněno právě souhlasem dlužníka. 8

Faktor se ve smlouvě zaváže, že bude určitou část pohledávky klientovi proplácet, a to i v případě, pokud odběratel pohledávku nezaplatí. Klient (věřitel) tak má jistotu, že obdrží alespoň část hotovosti, kterou může použít k financování své činnosti a nemusí tak mít v pohledávkách vázáné finanční prostředky. 4.3.3 Forfaiting Obdobně jako faktoring je i forfaiting založen na odkupu pohledávek. Na rozdíl od faktoringu se však jedná o odkup spíše dlouhodobých pohledávek (splatnost minimálně 90 dní, ale může jít i o několik let). Další rozdíl spočívá v tom, že odkupované pohledávky musí být nějakým způsobem jištěny, např. dokumentárním akreditivem, dokumentárním inkasem apod. Z toho vyplývá, že pokud by odběratel forfaitingové společnosti nezaplatil, má společnost možnost obrátit se na osoby, které se za obchod některým instrumentem zaručily (nejčastěji banky) a vymáhat na nich plnění. Forfaiting je vhodný zejména pro společnosti, které dodávají zboží a služby zahraničním odběratelům. Využití forfaitingu je výhodné hlavně proto, že se zcela vyloučí rizika spojená s odběratelem a zároveň se společnost dostane rychle ke kapitálu, na který by jinak musela dlouhou dobu čekat. Samotný proces forfaitingu lze shrnout do následujících čtyř kroků: 1) mezi dodavatelem a forfaitrem (banka nebo finanční instituce poskytující služby forfaitingu 2 ) dojde k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, 2) dodavatel následně dodá zboží zahraničnímu odběrateli, 3) obdrží-li forfaiter od dodavatele veškerou dokumentaci, tak po kontrole její pravosti a úplnosti, poukáže na účet dodavatele dohodnutou finanční částku 3, 4) ke dni splatnosti pak inkasuje forfaiter (banka) nominální hodnotu pohledávky přímo od odběratele (respektive jeho banky). Pokud by k úhradě nedošlo, vystupuje nadále forfaiter jako věřitel a zahájí postup nutný k vymožení vzniklé pohledávky. 2 Slovník pojmů [online]. c1998-2008 [cit. 2008-05-03]. Dostupný z WWW: <http://business.center.cz/business/pojmy/p580-forfaiter.aspx>. ISSN 1213-7235. 3 Hodnota pohledávky snížená o náklady forfaitingu. 9

4.3.4 Dohoda o splnění s uznáním závazku Podstata tohoto právního institutu spočívá v projevu vůle ze strany dlužníka, kterým dlužník potvrzuje věřiteli, že svůj závazek vůči němu uznává. Věřiteli se tím výrazně vylepšuje pozice pro případ, kdyby došlo k vymáhání dané pohledávky právní cestou. Uznání závazku dlužníkem je pro věřitele výhodné hlavně proto, že je skutečně potvrzena a prokázána jeho existence. Je však nutné rozlišit dva podobné, avšak v určitých detailech odlišné právní instituty, aby nedošlo k jejich záměně. V praxi se rozlišuje: uznání dluhu, které je upraveno 558 ObčZ a vztahuje se na občanskoprávní vztahy, uznání závazku, jehož úpravu lze nalézt v 323 ObchZ a jsou jím upraveny obchodně závazkové vztahy. Pro názornost uvádíme Nesnídalovu tabulku (2002, s. 87), která názorně zobrazuje základní odlišnosti právních úprav těchto dvou právních institutů. Tabulka č. 1: Odlišnosti právní úpravy uznání dluhu a uznání závazku Požadavek zákona Uznání dluhu ( 558 ObčZ) Uznání závazku ( 323 ObchZ) písemná forma ano ano určení závazku důvod a výše dluhu určitý závazek - vymezení předmětu závazku a osoby věřitele slib splacení ano ne účinky u promlčené pohledávky účinky vůči věřiteli nová promlčecí doba od uznání jen pokud dlužník, který dluh uznal, o promlčení věděl jen když s uznáním vyslovil souhlas ano ano 10 let 4 roky jiné způsoby uznání ne placení úroků, částečné plnění Zdroj: Nesnídal (2002, s. 87) 10

Jelikož je praktická část této práce zaměřena na možnosti (způsoby) řešení pohledávek z obchodně závazkových vztahů, budu se v dalším textu věnovat pouze institutu uznání závazku. Jak již bylo výše zmíněno, institut uznání závazku se používá ve vztazích mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti. Minimální náležitosti uznání závazku uvádí 323 ObchZ, z něhož je patrné, že samotné uznání musí obsahovat: Požadavek písemné formy uznání, jak je uvedeno v odst. 1. Platí tedy obdobně jako v případě uznání dluhu (dle ObčZ) to, že uznání závazku musí být vždy písemné. Pokud by k uznání došlo nějakým jiným způsobem (např. ústně či prostřednictvím audiozáznamu), nemělo by toto uznání účinky písemného uznání. A to i v případě, že by takto provedené uznaní bylo učiněno před svědky. Dále je důležité, aby z listiny uznání závazku bylo patrné, o jaký závazek se vlastně jedná. Je nutné vymezení předmětu závazku a také osoby věřitele. Zákon však přesně nenařizuje, jakým způsobem má být předmět závazku určen. Lze vyvozovat, že k identifikaci závazku stačí, pokud bude prohlášení obsahovat předmět závazku, dále osobu věřitele a vůli dlužníka, že svůj závazek tímto uznává. Velice důležitá je také úprava, jež se týká rozsahu závazku a která je upravena 407 odst. 1 ObchZ. Písemné prohlášení dlužníka, který tak uznává svůj závazek totiž musí obsahovat přímý odkaz na rozsah závazku. To je důležité zejména tehdy, pokud by se uznání nevztahovalo na celý závazek, ale pouze na jeho část. Na rozdíl od uznání dluhu zákon nepožaduje, aby prohlášení dlužníka o uznání závazku obsahovalo příslib, že tento svůj závazek splní. Nabízí se však otázka, zda je dlužník povinen závazek uznat nebo nikoliv. Je nutné si uvědomit, že uznání závazku v obchodně závazkových vztazích je jednostranný právní úkon dlužníka. Ze strany dlužníka je tedy závazek uznán a je tak zřejmé, že ho nijak nepopírá. Věřitel však není oprávněn na dlužníkovi uznání závazku právní cestou vymáhat. Může však dlužníka vyzvat, aby svůj závazek uznal. V tom mu nijak zákon nebrání. Věřitel může dlužníkovi například zaslat návrh takovéto 11

písemnosti. Pak už záleží pouze na dlužníkovi, zda výzvu bude akceptovat a závazek uzná tím, že písemnost vyhotovenou věřitelem podepíše, nebo věřitelovu výzvu odmítne. Jako výhodné se v tomto případě jeví osobní jednání věřitele s dlužníkem, v rámci kterého lze kromě písemného uznání závazku dále vyhotovit také platební kalendář. Věřitel by neměl zapomenout ani na sjednání smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, případně obojího. Je-li sjednán platební kalendář, je vhodné vnést do smlouvy upozornění, že dostane-li se dlužník s některou ze splátek do prodlení, výhodu splátek ztratí. 4.3.5 Uzavření smíru Přestože je uzavření smíru na hranici mezi mimosoudním a soudním řešením pohledávek, zařadila jsem tuto problematiku do mimosoudního vymáhání pohledávek. Soud v tomto případě sice hraje určitou roli, ale nedochází zde k plnohodnotnému soudnímu řízení. K pokusu o uzavření smíru může věřitel přistoupit tehdy, pokud již vyčerpal všechny možnosti, ale i přesto se s dlužníkem na splnění závazku nedohodl. Než tedy přistoupí k přímému vymáhání pohledávky prostřednictvím soudního řízení, může navrhnout příslušnému soudu, aby se pokusil sjednat mezi nimi uzavření smíru. O tom, že snaha věřitele dosáhnout smíru má smysl, svědčí skutečnost, že uzavřením smíru lze docílit v podstatě stejného výsledku, jakého by bylo dosaženo i v případě, kdyby proběhlo celé soudní řízení. Výhodné je to zajisté i z hlediska výše zaplacených soudních poplatků. Soudní poplatky za schválený smír jsou přibližně poloviční, než při podání žaloby a také se neplatí poplatek za návrh na smírčí řízení. Smírčí řízení, jenž je upraveno 67 a násl. OSŘ a pak také 99 OSŘ, může proběhnout dvěma způsoby: 1) Soud se snaží dosáhnout, aby strany uzavřely smír a pokud k uzavření dojde, soud následně smír schválí. Jedinou podmínkou je, aby smír nebyl v rozporu s právními předpisy (dle 99 odst. 2 OSŘ). 12

2) Smír mezi stranami může být uzavřen i bez smírčího řízení. V tomto případě však soud nemůže na uzavřeném smíru nic měnit. Může ho pouze schválit, nebo neschválit. Dle 99 odst. 3 OSŘ má schválený smír účinky pravomocného rozsudku. Z ustanovení 68 odst. 2 vyplývá, že smírčí řízení není povinné, tudíž součinnost nebo přítomnost účastníků nelze žádným způsobem vynucovat. Ačkoliv zákon přesně nestanoví, jaké náležitosti má návrh na uzavření a schválení smíru obsahovat, lze podstatné náležitosti odvodit obdobně, jako to provedl Nesnídal (2002, s. 149). Návrh smírčího řízení by tedy měl obsahovat: 1) označení účastníků (obchodní firmu, jméno a příjmení nebo název, sídlo právnické osoby, místo podnikání nebo bydliště, IČO), 2) v čem spočívá dohodnuté plnění a v jaké lhůtě má být uskutečněno, 3) tzv. petit, ve kterém navrhovatel vyjadřuje to, o čem se účastníci mají dohodnout. 4.4 Soudní vymáhání pohledávek 4.4.1 Současný právní systém v oblasti vymáhání pohledávek Soudní řízení je upraveno občanským soudním řádem (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen OSŘ), který upravuje zejména práva a povinnosti účastníků soudního řízení a postupy soudu v něm. Jako vhodná definice soudního vymáhání se jeví definice, kterou uvedly Bařinová a Vozňáková (2001, s. 55) a která říká, že: Chceme-li definovat soudní vymáhání, rozumí se tím zejména vymáhání pohledávky formou státního donucení, tj. prováděním úkonů od podání žaloby až po výkon soudního rozhodnutí, jakož i přihlášení pohledávky do konkurzního řízení, případně podání návrhu na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka a účast v tomto řízení. Soudní řízení se vždy zahajuje na návrh, který se nazývá žaloba. Žalobu může podat kdokoliv, kdo se domnívá, že jeho právo bylo ohroženo nebo porušeno. Řízení, při kterém se věřitel domáhá svého práva u dlužníka splněním splatné 13

pohledávky se nazývá sporné. Věřitel se od okamžiku podání žaloby označuje jako žalobce a dlužník jako žalovaný. Soudní řízení je však poměrně zdlouhavý proces a věřitel ani po jeho absolvování nemá záruku, že dlužník svůj dluh uhradí. A to i v případě, že soud věřiteli jeho právo přizná a dlužníkovi uloží, aby závazek splnil. Velkou nevýhodu pro věřitele v oblasti soudního vymáhání pohledávek lze vidět zejména v nutnosti uhradit soudní poplatky. Jejich výše se řídí zákonem o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatky se vybírají jednak za řízení před soudy České republiky 4 a dále i za jednotlivé úkony prováděné soudy a úkony prováděné správou soudů 5 ( 1 zákona č. 549/1991 Sb.). Jelikož se v práci zabývám zejména vymáháním peněžitého plnění, jsou např. poplatky za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je právě peněžité plnění, následující: do částky 15 000 Kč včetně 600 Kč, v částce vyšší než 15 000 Kč 4 % z této částky 6. Oblast soudního vymáhání je v současné době často diskutovaným tématem. Dokonce se objevují i názory, že současný právní systém je postaven tak, že spíše než věřitelům nahrává samotným dlužníkům. A tak i přesto, že se vymahatelnost práva v České republice nachází na relativně dobré úrovni, velmi často se spory, které na první pohled vypadají jako jasné a ze strany věřitele oprávněné, stávají dlouhodobou (i několik let trvající) záležitostí. 4.4.2 Podání žaloby k soudu V okamžiku, kdy dojde žaloba k soudu je soudní řízení zahájeno, a to i v případě, že žaloba neobsahuje všechny stanovené náležitosti. Žalobu je možné poslat poštou příslušnému soudu, popř. podat přímo na podatelně tohoto soudu. Předložena musí být v tolika opisech, aby jeden mohl být založen v soudním spisu 4 Jedná se o tzv. poplatky za řízení. 5 Jedná se o tzv. poplatky za úkony. 6 Max. však 1 000 000,- Kč. 14

a dále aby soud mohl každému z účastníků (žalovaných) jeden spis doručit. Doručení musí být do vlastních rukou, jak stanoví 79 odst. 3 OSŘ. Důležité je také vědět, na jaký soud je možné se s uplatněním práva obrátit. Musí to být soud, který je pro rozhodnutí v dané věci místně i věcně příslušný. Zákon stanoví, jaké náležitosti musí každá podaná žaloba obsahovat. Jsou to jednak náležitosti obecné a dále náležitosti zvláštní. Obecné náležitosti jsou stanoveny podle 42 odst. 4 OSŘ a platí pro každé podání. Z podání musí být zřejmé: 1) kterému soudu je určeno, 2) kdo toto podání činí, 3) které věci se týká a co sleduje, 4) podání musí být podepsáno žalobcem a datováno. Zvláštní náležitosti žaloby upravuje 79 odst. 1 OSŘ, který za tyto náležitosti považuje zejména: 1) označení účastníků (u fyzické osoby jméno, příjmení a bydliště; u právnické osoby obchodní firma nebo název a sídlo), 2) označení zástupců (obdobné jako u účastníků; u advokátů se běžně uvádí jméno a adresa kanceláře, ve které působí), 3) vylíčení rozhodujících skutečností (tzv. skutkový děj), 4) petit žaloby (vyjádření toho, čeho se žalobce dovolává), 5) označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává. Ve věcech, které vyplývají z obchodních vztahů je dále nutné v žalobě uvést také identifikační číslo podnikatele a to jak fyzické, tak i právnické osoby. Dále je možné dle potřeby uvést další skutečnosti, jako např. návrh na zajištění důkazů dle 78 OSŘ (v případě existujícího podezření, že později nebude možné důkaz provést vůbec, nebo pouze s velkými obtížemi) nebo žádost o vydání předběžného opatření dle 74 a násl. OSŘ (v případě, pokud je třeba zatímně upravit poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být ohrožen). Dle 79 odst. 2 OSŘ je žalobce dále povinen doložit k návrhu listinné důkazy, jichž se dovolává. V případě soudního vymáhání dlužné částky jsou těmito důkazy myšleny zejména upomínky (výzvy k zaplacení) společně s doklady o zaslání 15

a doručení upomínky (doručenka), příp. další korespondence, která mezi věřitelem (žalobcem) a dlužníkem (žalovaným) proběhla a je důležitá pro soudní vymáhání. Soudní řízení je ukončeno rozhodnutím, přičemž OSŘ rozlišuje tři druhy rozhodnutí: 1. Rozsudek, kterým rozhoduje soud o věci samé (zároveň zákon stanoví, kdy soud rozhodne o věci samé usnesením). Proti rozsudku lze vždy podat odvolání. Rozsudek, který soud vydal na základě zjištěného skutkového stavu věci, je vždy doručen účastníkům do vlastních rukou. 2. Usnesení, jímž soud rozhoduje v případech, kdy nemá být rozhodnuto rozsudkem či platebním rozkazem. Usnesením se rozhoduje dle 167 odst. 1 OSŘ o podmínkách řízení, o zastavení nebo přerušení řízení, o odmítnutí návrhu, o změně návrhu, o smíru, o nákladech řízení aj. Proti usnesení lze podat odvolání, pokud není ve vyjmenovaných případech dle 202 odst. 2 OSŘ odvolání vyloučeno. Účastníkům řízení doručuje soud usnesení pouze tehdy, je-li proti němu možné odvolání, nebo dovolání, nebo jestliže je potřebné pro vedení řízení, či jde-li o usnesení, kterým se účastníkům ukládá nějaká povinnost. V ostatních případech vyhlašuje usnesení předseda senátu přítomným účastníkům. 3. Platební rozkaz, jímž soud rozhoduje za stanovených podmínek ve věci samé. Dle 172 odst. 1 OSŘ může soud vydat platební rozkaz i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. Podle údajů soudů je žaloba na vydání platebního rozkazu vysoce účinným nástrojem vymáhání splatných pohledávek a zejména proto bude tomuto instrumentu věnováno více pozornosti v následující části 4.4.3 a dále pak v praktické části této práce. 4.4.3 Platební rozkaz Pokud se při vymáhání splatné pohledávky dostane věřitel do situace, kdy nepomáhají upomínky ani osobní jednání s dlužníkem, je možné obrátit se na soud 16

a podat návrh na vydání platebního rozkazu. V případě vymáhání peněžitého dluhu lze tento nástroj věřitelům jen doporučit. Nezanedbatelná je zde jistě úspora času, které je dosaženo zejména díky tomu, že platební rozkaz může být vydán ve zkráceném řízení. Rozhodnutí soudu probíhá bez ústního jednání a tedy i bez slyšení žalovaného. Je-li žaloba soudem shledána bez závad, může být platební rozkaz vydán do několika dnů. 172 odst. 1 OSŘ uvádí, že soud v platebním rozkazu udělí žalovanému, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení, nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal. Pokud žalovaný odpor ve stanovené lhůtě nepodá, nabývá platební rozkaz po 15 dnech od doručení právní moci. To znamená, že na jeho základě lze vykonat rozhodnutí provést exekuci. Jak uvádí 172 odst. 2 OSŘ, nelze platební rozkaz vydat ve všech situacích, např. pokud není znám pobyt žalovaného, nebo má-li být doručen platební rozkaz žalovanému do ciziny. Nelze-li z uvedených důvodů platební rozkaz vydat, nařídí soud jednání. Jak již bylo uvedeno, lze platební rozkaz vydat pouze u peněžité pohledávky a to v jakékoliv výši. Žaloba na vydání platebního rozkazu musí být doručena soudu prvního stupně, v jehož obvodu má žalovaný bydliště, v případě fyzické osoby, nebo sídlo, v případě osoby právnické. Žaloba musí být soudu předložena v dostatečném počtu stejnopisů tak, aby jeden stejnopis mohl být založen u soudu a dále aby po jednom obdržel každý z účastníků řízení. Podstatné náležitosti žaloby lze vyjmenovat obdobně, jako to provedl Nesnídal (2002, s. 153). Žaloba musí obsahovat: označení soudu, žalobce a žalovaného, částku, jejíž zaplacení žalobce od žalovaného požaduje, stručné vylíčení okolností případu a označení důkazů, o které se žalobce opírá, přesné znění navrhovaného platebního rozkazu, včetně doložky s textem rozsudku pro případ, že žalovaný podá odpor, datum podání a vlastnoruční podpis žalobce. 17

K žalobě se dále musí přiložit listinné důkazy, jichž se žalobce dovolává. Nutné je také doložení upomínky či více upomínek o zaplacení dlužné částky, na kterou žalovaný nereagoval. Probíhá-li řízení v obchodní věci, je vyžadován také doklad o zaplacení soudního poplatku, který musí navrhovatel uhradit současně s podáním návrhu na vydání platebního rozkazu ve výši min. 500 Kč nebo 4 % dlužné částky. Za určitou nevýhodu lze považovat skutečnost, že pokud se nepodaří doručit platební rozkaz (musí být žalovanému doručen do vlastních rukou dle 173 OSŘ) i jen jednomu ze žalovaných nebo je-li podán odpor v dané lhůtě kterýmkoliv ze žalovaných, je platební rozkaz usnesením soudu zrušen a to v plném rozsahu, jak uvádí 174 odst. 2 OSŘ. Další nevýhodu lze spatřovat v tom, že žalovaný nemusí ani sdělit důvod odporu. Spor je pak následně projednáván v běžném soudním řízení. 4.4.4 Soudní výkon rozhodnutí Věřitel (oprávněný) má dle ustanovení 251 OSŘ možnost, aby v případě, že dlužník (povinný) nesplní dobrovolně to, co mu vykonavatelé rozhodnutí přikazovalo, aby podal návrh na výkon soudního rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že výkon rozhodnutí lze nařídit jen na návrh oprávněného ( 261 odst. 1 OSŘ). Návrh na výkon rozhodnutí musí obsahovat obdobné náležitosti jako žaloba (viz. část 4.4.2) a dále může dle 261 odst. 1 OSŘ obsahovat i další skutečnosti, např.: Navrhuje-li se výkon rozhodnutí srážkou ze mzdy, musí v návrhu být uvedeno vůči komu má povinný nárok na mzdu (kdo je plátcem mzdy). Navrhuje-li se výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, označí se v návrhu peněžní ústav a číslo účtu, z něhož má být pohledávka odepsána. Pokud by bylo uvedeno v návrhu více účtů, musí oprávněný uvést také jejich pořadí, v jakém má být pohledávka odepsána. Navrhuje-li se výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, je nutné označit v návrhu osobu vůči které má povinný pohledávku (dlužník povinného) a také je důležité uvést důvod této pohledávky. 18

Dle 261 odst. 2 OSŘ je nutné k návrhu přiložit také stejnopis rozhodnutí opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti, které vystaví soud, jenž o věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Pokud je návrh podán soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně, není nutné stejnopis rozhodnutí přiložit. Jisté zlepšení pozice věřitele peněžité pohledávky lze vidět v novele OSŘ, která byla provedena zákonem č. 30/2000 Sb. Tato novela doplnila úpravu výkonu rozhodnutí o institut prohlášení o majetku (jde o 260a až 260h). Zlepšení postavení spočívá v tom, že věřitel má možnost zjistit majetek dlužníka, na který pak bude veden výkon rozhodnutí k vymožení pohledávky. Jak uvádí 260a odst. 1 OSŘ, má oprávněný, jemuž byla přiznána peněžitá pohledávka, možnost požádat soud, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku. A to vše ještě před samotným podáním návrhu na výkon rozhodnutí. Aby soud mohl na návrh prohlášení o majetku přistoupit, musí oprávněný k návrhu přiložit listiny osvědčující, že jeho pohledávka nebyla nebo nemohla být ani s pomocí soudu podle 260 OSŘ uspokojena výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu. Dále je nutné doložit stejnopis rozhodnutí opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti, nebo jinou listinu potřebnou k nařízení výkonu rozhodnutí. Stejnopis rozhodnutí není nutné přikládat, pokud se návrh podává u soudu, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Soud může k prohlášení o majetku vyzvat pouze fyzickou osobu. Pokud by však byla povinným osoba právnická (popř. obec či vyšší územně samosprávný celek), ukládá zákon oprávněnému povinnost, aby označil osoby, které je možné předvolat. Soud pak předvolá dle 260c odst. 2 OSŘ toho, komu přísluší podle zvláštního zákona zastupovat právnickou osobu navenek. Z toho vyplývá, že je-li povinnou právnická osoba, předvolá soud nejčastěji toho, kdo je jejím statutárním orgánem. Předvolání se doručuje předvolanému do vlastních rukou s dostatečným časovým předstihem, nejméně však 10 dnů před konáním výslechu. Předvolaný je následně povinen dostavit se k soudu k prohlášení o majetku osobně ( 260c odst. 4 OSŘ). Ještě před zahájením výslechu, vyzve soud předvolaného, aby uvedl úplné a pravdivé údaje o majetku. V prohlášení o majetku dle 260e odst. 2 OSŘ je předvolaný povinen uvést: 19

1) plátce mzdy nebo jiného příjmu postiženého srážkami ze mzdy a výši tohoto nároku, 2) peněžní ústavy, u nichž má účty, výši pohledávek a čísla účtů, 3) dlužníky, u nichž má jiné peněžité pohledávky, důvod a výši těchto pohledávek, 4) osoby, vůči nimž má jiná majetková práva nebo majetkové hodnoty, jejich důvod a hodnotu, 5) movité věci (spoluvlastnický podíl na nich) povinného a kde, případně u koho se nacházejí (totéž platí o listinách uvedených v 334 OSŘ, jde např. o vkladní knížky, vkladní listy, akcie, směnky, šeky nebo jiné cenné listinné papíry apod.), 6) nemovitosti (spoluvlastnický podíl na nich) povinného, 7) podnik povinného, jeho části, místo kde se nachází. O prohlášení o majetku následně sepíše soud protokol. Seznam majetku, jenž předloží předvolaný, je součástí protokolu. Protokol doplněný o výslovné prohlášení předvolaného, že uvedl pouze úplné a pravdivé informace o majetku, je následně podepsán soudcem, zapisovatelem a předvolaným. O provedeném výslechu soud vyrozumí oprávněného. Každý, kdo má vůči povinnému vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněžitou pohledávku, může do spisu o prohlášení majetku povinného nahlížet a činit si z něj výpisy a opisy ( 260f odst. 2 OSŘ). 4.5 Rozhodčí řízení 4.5.1 Současná situace v oblasti rozhodčího řízení Na internetových stránkách Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen RS při HK ČR a AK ČR) lze nalézt grafy, které dokládají rostoucí oblíbenost řešení sporů prostřednictvím RS při HK ČR a AK ČR. 20

Budeme-li vycházet z údajů v letech 1997 2007 7, lze vypozorovat postupný nárůst počtu takto řešených sporů. Zatímco v roce 1997 bylo řešeno RS při HK ČR a AK ČR celkem 76 sporů (jde o součet sporů vnitrostátních i mezinárodních), v roce 2006 to bylo již 1238 sporů. A lze předpokládat, že celkový počet řešených sporů za rok 2007 bude opět o něco vyšší (Příloha A). V uvedeném celkovém počtu sporů jsou zahrnuty jednak spory vnitrostátní, tak i spory mezinárodní. Mezinárodní spory však narozdíl od sporů vnitrostátních vykazují v uvedených letech poměrně vyrovnanou tendenci (Příloha A). 4.5.2 Druhy rozhodčího řízení Spory mohou být řešeny prostřednictvím stálých rozhodčích soudů nebo prostřednictvím rozhodců, které si jednotlivé strany zvolí. Na základě tohoto hlediska rozlišujeme: 1) Rozhodčí řízení ad hoc v tomto řízení mohou rozhodovat jeden nebo více osob, které si strany zvolily za rozhodce. Počet rozhodců by měl vyplynout z rozhodčí smlouvy, přičemž konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Způsob i kritéria výběru rozhodce(ů) jsou ponechána na vůli jednotlivých stran musí být však dodržena ustanovení právních norem, které upravují rozhodčí řízení, např. musí být dodrženy požadavky, které jsou kladeny na osobu rozhodce. 2) Rozhodčí řízení institucionální v tuzemsku i v zahraničí je dávána přednost tomuto typu řízení. Je rozhodováno před stranami zvoleným rozhodčím soudem a probíhá podle řádu rozhodčího soudu publikovaného v Obchodním věstníku (Bařinová a Vozňáková, 2001, s. 51). 7 Údaje za rok 2007 obsahují pouze spory řešené do 30.6.2007. 21

Institucionální rozhodčí řízení má v porovnání s řízením ad hoc, které je poměrně rizikové, celou řadu výhod, pro které je také v praxi využíváno častěji. Tyto výhody vhodně vystihl Růžička (2005, s. 29): strany mají usnadněný výběr rozhodců (mohou je vybírat z listiny rozhodců), nemusí s rozhodcem složitě vyjednávat o jeho odměně (pouze zaplatí poplatek za rozhodčí řízení), existuje určitý dohled nad činností rozhodců při jejich rozhodovací činnosti (u některých rozhodčích institucí, musí rozhodčí nález před jejich vydáním schválit předsednictvo rozhodčího soudu), v případě smrti rozhodce rozhodčí smlouva nezaniká a spor tak může být rozhodnut jiným rozhodcem. Jak uvádí Bařinová a Vozňáková (2001, s. 51), v současné době působí na území České republiky tři stálé rozhodčí soudy: 1) Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který je nezávislým orgánem pro rozhodování majetkových sporů podle ZRŘ. 2) Burzovní rozhodčí soud řeší pouze spory z burzovních obchodů. 3) Burzovní rozhodčí soud pro komoditní burzy řeší pouze obchodní spory z burzovních popř. mimoburzovních obchodů, jejichž předmětem jsou komodity, s nimiž se na burze obchoduje. 4.5.3 Typy rozhodčí smlouvy Praxe rozeznává dva základní druhy rozhodčí smlouvy, které se vzájemně liší okamžikem vzniku sporu: 1) Smlouva o rozhodci se uzavírá ve chvíli, kdy už mezi stranami nějaký spor existuje a zároveň jsou strany ochotny tento spor řešit buď prostřednictvím rozhodců, nebo stálých rozhodčích soudů. Jelikož spor již existuje, je zpravidla součástí smlouvy o rozhodci i konkrétní jméno (jména) rozhodce (rozhodců), které si strany dohodly a odsouhlasily. 22

V praxi se však s tímto typem rozhodčí smlouvy příliš často nesetkáme. Je to dáno tím, že spor již existuje a mezi stranami tak lze pozorovat určitou averzi a nelze tak předpokládat, že by zúčastněné strany měly stejný zájem na rychlém vyřešení sporu. To se týká zejména jedné ze stran (dlužníka), pro něhož rychlé řešení není výhodné. Spoléhat se tedy na to, že se nám podaří uzavřít smlouvu o rozhodci, až když spor vznikne, je poměrně riskantní. 2) Rozhodčí doložka je v porovnání se smlouvou o rozhodci výhodnější hned z několika důvodů. Jednotlivé strany se dohodnou již v hlavní smlouvě, že jakékoliv případné budoucí spory budou řešeny a následně rozhodnuty mimosoudní cestou v rozhodčím řízení buď prostřednictvím rozhodce, nebo stálých rozhodčích soudů. Je zřejmé, že v okamžiku uzavření rozhodčí doložky (jako součást smlouvy hlavní) mezi stranami žádný spor neexistuje a s největší pravděpodobností ani nevznikne. Skutečnost, že strany dobrovolně přistoupí na uzavření rozhodčí doložky je signálem, že mají zájem na tom, aby případný budoucí spor byl vyřešen kvalifikovaně a rychle. Pojišťují se tak pro budoucnost. Rozhodčí doložka je pro své výhody nejčastěji používaným typem rozhodčí smlouvy a to jak v rozhodčím řízení vnitrostátním (na území České republiky), tak i mezinárodním. Rozhodčí smlouva musí být uzavřená písemně. Jak uvádí 3 odst. 1 ZRŘ, nedodržení písemné formy má za následek její neplatnost. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky (Růžička, 2005, s. 44). 4.5.4 Podmínky výkonu funkce rozhodce Jak uvádí 4 odst. 1 ZRŘ, rozhodcem může být občan České republiky, který je zletilý a způsobilý k právním úkonům. Funkcí rozhodce může být pověřen i cizinec, ale pouze za předpokladu, že je způsobilý k právním úkonům podle práva svého státu (nebo alespoň podle práva České republiky). Nesmíme také zapomenout na skutečnost, 23

že dle zákona může být rozhodcem pouze občan ČR, není tedy možné funkcí rozhodce pověřit právnickou osobu, např. vysokou školu. Je zřejmé, že pro funkci rozhodce není potřebná žádná zvláštní kvalifikace, např. právnické vzdělání. Přesto by měl být výběr rozhodce řádně promyšlen. Má-li dojít k dohodě, měla by každá ze stran volit takového rozhodce, u něhož je vysoce pravděpodobné, že získá důvěru i druhé strany. Jiná situace je u rozhodců, kteří působí u stálých rozhodčích soudů a jsou tak vedeni na listině rozhodců. Můžeme ji nalézt na webové stránce www.arbcourt.cz. Pro zapsání na listinu rozhodců jsou stanoveny určité předpoklady (podmínky), které musí osoba, která chce funkci rozhodce vykonávat splnit. Samotné zapsání na listinu rozhodců však ještě neznamená, že osoba na ni uvedená bude funkci rozhodce vykonávat. Rozhodcem se totiž stane, až v okamžiku, kdy je některou ze stran vybrán k řešení konkrétního sporu. Také není pochyb o tom, že rozhodcem musí být osoba nestranná, nezávislá a nepodjatá. O nepodjatosti rozhodce pojednává 8 ZRŘ, který říká: Ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. Povinností každého rozhodce je zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dozvěděl při výkonu své funkce. Povinnosti mlčenlivosti mohou rozhodce zprostit buď jednotlivé strany, nebo to může udělat z vážných důvodů předseda okresního soudu. 4.5.5 Výběr a jmenování rozhodce Počet i osoby rozhodců jsou zpravidla uvedeny v rozhodčí smlouvě, nebo je alespoň uveden způsob, jak konkrétní rozhodce zvolit. Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje konkrétní rozhodce, ani způsob, jakým by měli být stanoveni, navrhne každá strana jednoho rozhodce a ti si pak zvolí svého předsedajícího rozhodce. Pokud nedojde ani tímto způsobem ke shodě, mohou strany požádat obecný soud. Nejvýhodnější variantou je určení konkrétního rozhodce již ve smlouvě. To však v praxi není příliš časté. Jako možný se tento způsob jeví snad jen v případě smlouvy 24

o rozhodci, kdy daný spor již existuje a je možné přistoupit k jeho řešení. U rozhodčí doložky je určení konkrétního rozhodce prakticky nemožné. V okamžiku uzavření hlavní smlouvy (s rozhodčí doložkou) nám totiž není známo, zda nějaký spor mezi stranami vůbec vznikne a už vůbec nevíme v jakém časovém horizontu. Spor může vzniknout za rok, za 10 let nebo k němu nemusí dojít vůbec. Během této doby tak může dojít k celé řadě skutečností, které mohou řešení případného sporu ovlivnit, např. původně vybraný rozhodce zemře či ztratí způsobilost funkci rozhodce vykonávat apod. Popsat zde návod, jak rozhodce vybrat či podle jakých kritérií se při jeho výběru řídit, je obtížné. Pro jednu stranu může být důležité dosažené vzdělání či jazykové znalosti, druhá strana může naopak preferovat praxi ve funkci rozhodce nad vzděláním. Jak již bylo uvedeno, jednodušší pozice se naskýtá stranám v případě rozhodčího řízení institucionálního, kdy je rozhodce možné vybrat z listiny rozhodců. Naopak v případě rozhodčího řízení ad hoc nesou strany poměrně velké riziko, které pramení ze skutečnosti, že jimi vybraný rozhodce nemusí být dostatečně kvalifikovaný k řešení sporu. Je nutné pamatovat také na to, že ačkoliv námi vybraná osoba může být způsobilá k výkonu funkce rozhodce, není její povinností tuto funkci přijmout. Funkce rozhodce je dobrovolná, nikdo nemůže být přinucen tuto funkci vykonávat. Pokud ji však zvolená osoba přijme, je povinna vykonávat ji v souladu s ZRŘ a i s dalšími právními předpisy. Přijetí funkce musí být provedeno písemně, jinak je považováno za neplatné. Rozhodce, který funkci rozhodce písemně přijal, se jí může vzdát pouze ve dvou případech: 1) jen ze závažných důvodů (závažnost se posuzuje v souvislostech konkrétního případu), 2) se souhlasem stran. V tomto případě se nevyžaduje, aby ke vzdání se funkce měl rozhodce zároveň i závažné důvody (Nesnídal, 2002, s. 143). 4.5.6 Výhody a nevýhody rozhodčího řízení výhod: Budeme-li porovnávat rozhodčí řízení se soudním řízením, najdeme celou řadu 25