DVATISÍCESEDM
1000835 Ú vodník uložení RM v Nepálu. V oblasti Solu Khumbu... Namche Bazar (3420 m.n.m) Shangri La lodge Dole (4090 m.n.m) Cho Oyu lodge Machhermo (4410 m.n.m) Tashi Dele lodge Gokyo (4750 m.n.m) Lakeside lodge. na CD jsou nějaké fotky...udělal bych to celé jinak...vím jak, ale nevím kdy...času není moc...leda tak do příštího vydání RM...teď sháním tuhle švihařku totiž...cd s fotkama Ti nechám v dílně. M. jo fota, 1000834, 835 Gokyo, 1000961, 962 Dawa Sherpa v Gokyo 1000641 Namche Bazar / Shangri la lodge 1000758 Machhermo Tashi Dele lodge
1000962
OBSAH Úvodník 3 Obsah 5 Pavel Špaček 6 Mirka Křivánková 12 Michal Šanda 14 David Jan Žák 16 Kateřina Komoradová 18 Renata Bulová 19 Jiří Hrabě 21 Kateřina Cukerová 24 Karel Tomek 28 Ludvík Hess 30 Petr Kment 34 Karel Babuljak 49 Jan Majcher 50 Pavel Zdražil 53 Marek Karhan 57 Tomáš Bělíček 60 Milan Dedera 63 Pavel Rakušan 64 Vlastislav Matoušek 70 Thukydides 76 David Vávra 86 Ondřej Vaculík 90 David Jan Žák 92 Václav Slon Kořán 98 5
DRAK PAVEL ŠPAČEK *1963 6
I. Klapání podpatků v horním apartmá se zpočátku zdálo nejen nesnesitelné, ale hlavně nevysvětlitelné. Je možné, aby si někdo vzal na dovolenou k moři domácí obuv s podpatkem? A ještě ten rytmus! Jako když rychlík projíždí nádražím. Samozřejmě, že dlážděná podlaha moc nepomůže, ale i Báře bylo jasné, že prkenná by zase pár metrů od pláže dlouho nevydržela. Moře na dosah ruky tak laciné reklamní masáži se snad ani nesmí uvěřit. A ono to někdy může být pravda! A ještě k tomu araukárie, jinak blahočty, osvěžila si své zahradnické znalosti, vánoční jehličnany rostoucí kousek od pláže. Jen je ozdobit a mohl by přijít Ježíšek. Kam jsem se to jen dostala? A když už jsem tu, proč si tady přivolávám zimní depiny, když venku tak krásně svítí slunce? Vánoce stále jsou v Nymburce, ale v Nymburku nevezmu ani kurku. Tak nějak zněla básnička, kterou nedávno četla ve jakémsi sborníku nazvaném reví mítink? Pointa té básničky jí však nedošla ani dnes a nebýt toho, že se točila kolem jejího rodného města, nezbylo by z ní v hlavě vůbec nic. Takhle zůstala jen mrazivá vánoční pachuť. Asi nejsem úplně v pořádku, pomyslela si, když se v tomhle prosluněném a prosoleném počasí brodím v močálech svých depresí. V močálech? Nejsem snad taky básnířka? Zasmála se sama sobě. Bude to tím, že už je skoro listopad, skutečné vánoce za dveřmi a k tomu dvacet tři let na krku. Tak to bylo zase klišé na klišé, pokárala se za tu myšlenku. Ale to určitě přejde, na tomhle úžasně krásném místě, s šuměním přílivu jen ty střevíčky nad hlavou, klapající jak porouchaný psací stroj! Snad už je dnes večer ta ženská odloží. Třeba to není ženská. Ta myšlenka byla dnes první věc, která Báru trochu pobavila. Rozhodla se, že půjde k moři. Nejprve se před zrcadlem důkladně učesala. Každému vlasu se snažila věnovat stejnou pozornost, hladíc ho opatrně mohutným kartáčem. Myšlenky se vracely domů. Čí to byl 7
vlastně nápad, vydat se tímhle výletem ze všech peněz? A proč na Krétu? Tahala kartáč rytmicky dolů, jako by se snažila vyčesat právě ten první nápad, ukrytý v koříncích vlasů. Všichni se nad tím rozplývali. Jižní Kréta? To musíš vidět! Bratislavská cestovní kancelář pojmenovaná po řecké bohyni. Jestlipak bohyním šedivěly vlasy? Mámě začaly šedivět brzy, vzpomínala a pozorně prohlížela své tmavě hnědé pevné prameny, dobře padnoucí k temnému obočí a výrazně tvarovaným rtům. V této až černobíle pojaté fotografii pak vynikala dvě drobná horská plesa, jak kdysi zamilovaně poznamenal jeden odrostlejší ctitel. Ze strachu, že ji k těm opravdovým plesům bude nutit vystoupat, byl to jeho poslední kompliment. Oči máš po otci, ale vlasy po mně. A jeho jméno ti také nenechám. Často ji od dětství zněla v uších matčina porozvodová písnička. Matka je přejmenovala obě. Když umřela, zůstaly po ní Báře kromě jména její husté vlasy. Po otci nezbylo ani telefonní číslo. Od dveří se ozvalo zaklepání. Dále, vstala rychle od zrcadla, jako přistižená při něčem nevhodném. Dobrý deň, prepáčte, my sme susedia, tu od vedľa a chceme sa opýtať, o koľkej že máme tu schôdzku s delegátom. Bára si prohlížela tetu naklánějící se do pokoje přes zpola otevřené dveře. Opravdu nevím, byla jsem z letadla úplně vyčerpaná a v autobuse jsem spala, odpověděla co nejpříjemněji a pokračovala pomalu v česání. A kde, to asi taktiež neviete, no nevadí, tak dovi, dveře se zavřely. Bára se otočila k zrcadlu. Uvědomila si, že není na skupinové zájezdy zvyklá. A ke všemu s sebou určitě mají několik ukňouraných capartů. Na ty nebyla ani zvědavá. Aby zvykání trochu oddálila, otevřela si kufr a začala pečlivě hledat plavky. Ani to jí moc neuspokojilo. Nakonec se natáhla na postel. Myšlenky se samovolně vydaly k domovu. Co by na to všechno tady asi řekla Klára? A proč s ní vlastně nejela, když zájezd byl zaplacen pro dva? Určitě se spolu hodně nasmáli. Oči se ji při vzpomínání pomalu zavřely a mysl zasnila II. Klára vrazila do dveří pokoje dusíc se smíchem. Skácela se na postel a svíjela se několik minut v hereckém záchvatu. Mohla by se začít víc ovládat, napadlo Báru, ale s nehraným zájmem čekala, až hysterický výlev opadne a ona se dozví jeho důvod. To bys, teda, to bys, fakt neuhodla, a další salva smíchu. Vydržím vše, řekla si Bára, mám čas. Ještě dvanáct dní. Ne, to fakt neuhodneš, a my myslely, že jsou to střevíčky. Klariso, uklidni se, prosím, a poděl se o tu legraci. Takhle fakt nevím, čemu se smát! Baruchňo, já jsem téměř kožená, jako naše Božena, zubila se Klára na posteli. Vždycky si trochu vychutnávala, když měla výjimečně navrch nad svoji o chlup hezčí nejlepší kamarádkou. Klarisa a Baruchňa byly přezdívky ještě ze základní školy a používaly se v těch důvěrnějších situacích, jako byla tato. Jelikož však už nepřicházela další otázka, musela Klára s celou srandou ven. Tak ty střevíčky nejsou střevíčky a ta paní není paní! Je to jeden milý pán s umělou nohou, která, když je zutá, tedy bez boty, má na konci špičku, jak hůlka na lyže a ťuká jako podpatek! Tu dap tap, tu dap tap, opakovaly obě rytmicky a jedna doplňovala druhou, která se právě zalykala smíchem. Nakonec vyčerpány padly na postele. Jdu se osprchovat, řekla Klára, připadám si jak vymačkanej citrón. V mžiku ze sebe shodila šaty. Ve světle slunečního svitu proplétajícího se dřevěnými žaluziemi si Bára nečekaně jasně uvědomila křivky jejího vypracovaného těla, s pevným bříškem, dívčími ňadry, mírně svalnatějšími stehny a hlavně dvojbarevně vytetovaným ornamentem ve tvaru orientálního draka, kterého si Klárka přivezla jako velikou vzácnost 8
z výletu do Amsterodamu. Dráček se pařáty opíral o roztomilé bochánky nad hýžděmi, ocasem směřoval mezi jejich poloviny a zakloněnou hlavou chrlil oheň směrem k pevné šíji na Holandsko dobré, ale na Čechy trochu příliš. Ta myšlenka Báru probrala ze spánku. Bylo ji to jasné hned, jak se s kérkou kamarádka přivalila. Mělo by mě to štvát nebo trochu rajcovat? Co by stalo, kdyby se Klára ještě chvíli protahovala? A kdyby koupelnu nezamkla? Vešla bych za ní? Kde se berou takové sny? Jsem přetažená jak budík. Obrátila se na druhý bok a snažila myslet na něco jiného... III. Viktor se z městečka nevrátil v dobré náladě. Nejenže si nevyfotil nic z nedělní řeckokatolické bohoslužby, což mělo být téma pro jeden cestopisný plátek, ale nezachytil ani řádění předpubertálních školáků, kteří měli po obřadu za úkol uklidit kostel. Místo toho se honili s košťaty mezi pozlacenými ikonami za oslintaným sklem. Při divoké honičce stačili ještě se vší úctou svaté olíbávat a zanechávat na skle stopy svých žvýkaček, vyprávěl Viktor otráveně. To muselo být veselé. Proč jsi nefotil aspoň tohle, jenom tak, pro sebe? zeptala se Bára bezelstně. To jsou otázky. Podívej se, prosím tě, nejdřív na poličku a pak se ptej, odsekl Viktor, nechal jsem baterku v nabíječce! Aha, to jsem si nevšimla. No, kdybys fotil na moji starou mechanickou leiku, tam bys baterku nepotřeboval, dodala nevinně. To jsou rady, co bych asi s těma fotkama dělal? Kde by mi je vzali, v jaký redakci, nevíš?! Tak to bys na tom byl vlastně stejně jako teď, když žádný nemáš, hrála svou nevinnost dál. Víš co? Radši mlč! Viktor se odešel uklidnit do koupelny. No, no, myslím, že zatím se moje divadelní fotky dostaly dál než tvé reportážní cestopisné pecky, pokračovala dostatečně hlasitě, aby bylo slyšet až u umyvadla. Bylo jí jasné, že zásah na tak citlivé místo neprojde jen tak. Viktor vyšel beze slova z koupelny a začal si sbírat věci na pláž. Je hrozné vedro, jdu na pláž. Jdeš se mnou? Nejsem ještě hotová. Aha, ale bude poledne. Bára si upila kafe. Takže mám jít sám? Měl jsem dojem, že to je společná dovolená, na kterou jsi mě pozvala a já kvůli tomu zrušil několik kšeftů a naštval spoustu lidí, takže by ses třeba mohla podle toho chovat. Mám jít taky sám na oběd? A na večeři se laskavě uráčíš? To jsi mohla zůstat doma! Jeden z nás určitě, pomyslela si. Práskly dveře Bára se prudce probrala. Vyskočila z pohovky. Chvíli přemýšlela, kdo ji probudil. Asi děti venku. Dnes už na pláž nepůjdu, rozhodla se a pomalu pokračovala ve vybalování věcí. IV....menom celej našej cestovnej kancelárie dúfam, že sa vám dovolenka s nami páčila, že ste si dozaista odpočinuli, že ste načerpali nové životné sily a zároveň vy, ktorý ste po prvý krát privoňali ku gréckej kultúre a nemyslím len k tej kulinárskej, že ste si ju obľúbili, zvlášť jej špecificky krétsku ostrovnú podobu, hrdú a hrejivú i v týchto jesenných mesiacích, plynul z autobusových reproduktorů mladý hlas delegátky cestovní kanceláře, kterou Bára po celém týdnu téměř neznala. Důsledně se všem společným akcím vyhýbala. Autobus se mistrně nakláněl v horských serpentinách a řeč delegátky hladce plynula jako namazaná vyhlášeným místním olivovým olejem. 9
A pokiaľ vám môžem ešte raz odpovedať na vaše otázky, rada tak behom ostávajúcich niekoľko minút cesty na letisko urobím. Bára se chtěla zeptat na klapající střevíčky, které jak se ukázalo nebyly neobutou protézou, na trojbarevná koťata, která se ještě nestihla narodit, na anglického staříka, který v taverně pil chlazený Mythos za Mythosem a vždy trefil sám do svého apartmá. Chtěla by se zeptat ještě na spoustu dalších věcí, ale věděla, že není, kdo by jí dokázal odpovědět. Bez velkého přemáhání zůstala mlčky sedět. Pozorovala nevzhledné krabicové domy podél cest, s nedokončenými terasami a drátěnými fousy trčícími k nebi jako antény. Hlavou si nechala běžet obrazy, které možná nikdy neviděla, ale přesto si je odvážela s sebou. Vesnici zavěšenou ve strmém svahu pod vápencovou horou, složenou jako stavebnice ze špinavých kostek. Vesnici spojenou pletivem černých hadic s olivovníkovými háji, jediným majetkem domorodců. Staříka v zelené beranici a jeho nejjemnější pálenku z granátových jablek, stařenku s bělavým, jak loket silným copem, v nezbytných černočerných šatech, jejichž cena ve městě na trhu si vyžádala mnoho potu v olivovém háji. Ze snění Báru vytrhl hlas delegátky. A vám sa taktiež páčilo, slečna Dosoudilová? Vyzerala ste tak trocha osamelá. Jmenuji se Dokoupilová, ale na tom už teď nesejde. Prepáčte, tak málo sme sa stretávali. Ale ja mám pre vás dobrú správu. Hovorila som s centrálou našej cestovnej kancelárie v Bratislave a peniaze za ten stornovaný pobyt, ktorý ste tesne pred odjazdom zrušila, vám zarátajú a peniaze vrátia. Prajem príjemnú cestu domov. Děkuji, odpověděla Bára. Nemohla si jen přesně vzpomenout, pro koho vlastně měl být ten stornovaný zájezd. Byla si ale jistá, že příště už sama nikam nejede. V. Betonové retardéry si pohrávaly s chladným proudem Vltavy, zdvíhaly hučící vodní bubny a drtily zpěněné peřeje. Trójský kanál bývá na konci října skoro opuštěný. Nedaleká půjčovna kajaků a vodáckého náčiní byla sice o víkendu ještě otevřená, ale pramalý zájem o její obnošenou vodáckou výbavu signalizoval, že letos je to asi naposled. Jen slunce se nechtělo smířit s blížící se zimou a snažilo se ze všech sil vytvořit poslední iluzi léta. Viktor byl nadšený. Měkké světlo spolu s neobvykle dlouhými stíny vytvářely na hladině kanálu živé kompozice a on jen trpělivě čekal na správný odlesk vlnící se peřeje a suverénně mačkal spoušť. Materiál k článku o vodních sportech. Občas se zaměřil na ojedinělého kajakáře, který se bláhově snažil bojovat s proudem, usilovně kmital rukama v oprýskané brance a když se jeho tělo náklonem zhouplo kolem jedné z tyček, ladným obloukem se téměř po boku sklouzl po proudu. Spoušť aparátu pracovala. Sportovní tréninkovou atmosféru kanálu rušila jen nesourodá skupina raftařů, která se opakovaně snažila své nafukovací monstrum převrátit a utopit pod ním nedospělou část posádky. Obojí se jim nakonec málem podařilo a Viktor si s foťákem připadal jak hyena z bulváru. Když se chvilka napětí pod převráceným raftem rozplynula v osvobozující smích, oddechl si spolu s rodiči málem utonulých dětí a najednou si uvědomil, že ani on tu není sám. Jeho doprovod se opaloval na nedalekém molu. Otočena zády ke slunci ukazovala sportovní postava světu svá pevná opálená záda podepřená v kříži nápadným dvoubarevným drakem. Viktor nasadil krytku na objektiv a vyrazil za dráčkem. 10
MIRKA KŘIVÁNKOVÁ *1954 Až dozraje víno začne listí padat a mlha poletovat Ještě ti zavolám Naposled Vytočím číslo poslepu a dlouze budu poslouchat ty týt ty týt ticho němé stínohry ptáků rukama na zdi a nohama na stropě Potom TAKE FIVE vyklepu na kolenou a zamávám křídly ŠAUKLE Cukrová vata aneb pes jitrničku sežral řetízkáč a klece tyrkysová mašle opičky na gumičce první prstýnky bigboš duet velké první lásky Tvá slova převaluji na jazyku omýlám je jak řeka oblázky tichounké dětské žvatlání rep rep repetice do a do a dokola hlava se mi točí tak už ne bez lásky rozplývá se na jazyku cukrová vata zalepuje oči Tenhle rok se tváří definitivně sevřené srdce v kleci přestalo rozbíjet strašidla smrti do a do a dokola krásná repetice praskají strašidlům provázky skvěle umírám si přeci skvěle od lásky 12
beze slov šapitó je plno je nabito hej hej nejlepší výprodej balonky letí barevné smetí padáš provazochodče konečně jednokolák trakař a kára zkárovaná tíží a už se blíží už jsou tady už tě vezou komedianta chce se ti plakat? SMĚJ SE PAŇÁCO KONEC JE MILOVÁNÍ hraběnka Povlaky nohama vzhůru Matka nohama vzhůru Godard vzhůru nohama a spinet dokonce třema Stojím tu pod plátnem nebe Má černou barvu... Jakou barvu mám já? vzpomněla panenka na tváři růměnku jak snadno z ní udělali hraběnku hraběnka hráběma zahrábla melodaj o tom co vyhrábla hraběnko neplač a zavři očička za krkem je tvá věrná kočička rakvový likér miláček opička sedá už na víčka poslední hrábni sólíčko neorané je tvé políčko vínečko víno jak chtěl by lásku lásku lásečku na provázku zatáhnu půjde povolím nechá snění o srdéčku pro člověka zhoupnu se dolů krvavá modrá pro blázny lahvinka a pro nás také dobrá útěchu v blbosti ducha pomoc je v krůpěji ach pomoc jednoduchá nechte ji chuděrku bezvěrku stonat nechte ji programově životně onanovat naděje krůpěje, lísteček slzí krůpěj se zachvěje a program neomrzí 13
MICHAL ANDA *1965 NùKOLIK MARGINÁLNÍCH P IPODOTKNUTÍ K NÁRODNÍMU DùJEPISU Neb t kaprál Giuseppe Bondardoni lakotn zfiejmû by diplomaté ve Vídni i Berlínû bitvu u Hradce Králové nazvali frapantní arvátkou. O pûl osmé ráno 3. ãervenec 1866 pfiedsunutá 2. ãeta 12. meranského pluku ve Svíbském lese u Máslojed narazila na pfiedsunutou jednotku 7. gardové divize Labské armády, právû snídající na palouku mezi bfiízami. Neoficiální ceník stanoven vojáky obou stran znûl: 1 komisárek 2 bajonety 1 biskup kufiecí ãi jiné hrabavé drûbeïe 1 flinta 1/2 libry hrachu 3 granáty 3 vufity 4 fedrpu e a 2 deky 1 libra peku 1 bota pravá ãi levá do páru Kaprál Bondardoni posnídal nabídnutou pruskou kost od unky, av ak odmítl vzdát se v mûnou své tornistry, ãímï roznítil ãtyfii hodiny trvající masakr, kter se po frontové linii pfienesl aï ku Sadové. Na Svíbském palouku ve ker proviant rozmetán na padrè. Pouze kolibfiík naboden na roïeà ze sicherheitsky, pod nímï vzplála rakouská patrona, byl dokfiupava. Fiakr z Brixenu Pfii zastávce na obûd ve formanském hostinci v Rattenbergu rozkuráïen opeãen m bockwurstem pronesl vrchní komisafi Dedera na adresu eskortovaného Karla Havlíãka: Génius je chyba v systému. Schmeckt gut, opáãil nevûda kterak má o v roku svého nadfiízeného sm let na adresu bockwurstu koãí Matûj Chadraba. 14
Avantgardní kompozice skladatele Johna Cagea s názvem 4 33 zmocnil se dirigent Johann Gottfried Hübschmann v nahrávacím studiu firmy Parlophone jako Dvofiákovy Novosvûtské a staccata pro nûïky. Dodateãnû bylo napoãítáno, Ïe za ãtyfii minuty tfiiatfiicet vtefiin rozstfiihali vídeà tí filharmonikové pod Hübschmannovou taktovkou dvû stû sedmnáct partitur tohoto klenotu ãeské hudby. Nafiãena z ãarodûjnictví Magdalena Rebcová z Benátecké Vrutice u Milovic, ãekajíc na v slech útrpn m právem byv e jí v prvním stupni tortury odàato stravy po dobu od outerka po sv. Dûtfiichu do pátka, v spárách mezi kamenn mi bloky zdí kobky nalezla cínem zaletovanou konzervu. KdyÏ pominutá hladem o podlahu probrousila její dno, namísto protu vypadl z ní umolousan lístek. Staãilo odfiíkat na nûm psané: Astaroth, asperge me spermate tuo et inquinabor. Kdyby ov em znala ãíst a latinsky, takto Magdalena Rebcová vydechla du i na skfiipci nevinná. Poslední brtník na ChoceÀsku V sedmém revírním oddûlení na m tinû u Oucmanic medvûda stfielil pytlák Bofiislav Mareda. Maredu pfii odfiezávání tlap a stahování koïe iny stfielil for tmistr Jan Daubner. Na místû tragédie byl na náklady Norberta Oktaviána hrabûte Kinského do pískovcového balvanu vytesán nápis. âasem pískovec podlehl om ení a erozivním hfiíãkám pfiírodních sil, proãeï po odstranûní mechoví turista mûïe se doãíst, Ïe An dieser Stelle ist am 18.September 1712 der letzte Bär Borislaw Mareda erschossen worden. 15
DAVID JAN ŽÁK *1971 Mlžná je noc mlžná a plavá pramínky stékají drobnými kvítky petrklíče ach prvosenko jarní přirostlá k mé hrudi o čem ti šeptá? že hvězdy pochrupují a tma se šklebí? že měsíc vadne po úplňku steskem? že ranní modlitbou je zívnutí do rozednění? do mlhy přichystané k snídani? /Olze Tokarczukové/ V Kielcích usíná sama usměvavá jak mrtví bývají krásná nikdo už nezabuší do zavřených vrat SOPEČNÁ KŮRA bosá touha tvar vl n v propasti klína zůstal do příjezdu popel ář ů cholerický sen sopky o květech na dosud žh avé lá v ě rekvizitou noci stín uprostřed jeřabin tam kdesi v nitru vpadáváš do mých řas a vyvoláváš třas za mnou je vleklá tůň v ní stojí pije kůň je celý ryšavý s plamínkem v oháňce mé prsty zbloudily rekvizitou dne je krok má nekonečně slok v tůni koni podobná koupe se žena a jitro zpívá po řasách nevcházím do hlubin za ženou z rozpuklin co oheň svírá mezi kameny neunesu víc Koblížek svět se točí sní o stáji uvázaných hřebců ukusují vlasy světlovlasým dívkám s očima chalcedonů s očima tesknoty Podkova zvoní o žlab plný zrní Pastýř se probouzí chvěje se a milá volá po slehnutí 16
RODINA Žena táhne tělo cestou On bolestně táhne ženu Voda šumí táhle navzdory a z ničeho nic na tebe oba hledí jak z divokých vajec Pasti jsou líným korbelem pivo v něm zkyslo není k pití a tvoje boky nedoslechnou odbíjení hodin VARIACE NA LUKÁŠE MARVANA Zdají se mu sny mrtvé sny noc co noc mrtvé sny stromy k tomu vřeští větve ulamují mrtví nerozmlouvají jakoby nebyli duté rány listů do mnichovy kutny Ve věži dávná znamení průhledy k svatým na orloji tak proč už tvoje srdce nenaráží do mého zvonu? /Viliamu Poltikovičovi/ Na ledovci střepu zpíváš zaposlouchán v proudu mlčení Příteli z očí odhazuješ hrany ty ostré plátky a češeš hlubiny V objetí hory hoří na přivítanou Chvalšinský kostel sám naklání stín zpívá větrem usíná prázdný v očekávání nedýchá pozastaví čas Básně ze sbírky Na břiše svítání Davida Jana Žáka (2006) 17
Kateřina KOMORADOVÁ *1982 JSEM ŠMOUHA NA PLÁTNĚ ŽIVOTA jsem korán zbavenej súr, jsem déšť stepující pouští, jsem ticho pod křídly nočních můr. Jsem čas prohranej v kartách, jsem zlomenej klíč, jsem ozvěnou týhle společnosti, jsem dno, kam padnul lidskej chtíč. Jsem vlnobití za soumraku, co podupal slunci čelo, jsem hořkost, co se válí na jazyku - a pořád jenom JSEM i když chtělo by se ŽÍT. V AUTOŠKOLE JSME SE UČILI před křižovatkou nevyřazovat hlavně nedojíždět tak jsem dojela v tepnách prázdno brzdové destičky na padrť věčně řazenou zpátečkou v autoškole jsme se učili opustit křižovatku co nejrychlejc kam nám už nikdo neřekl stačila by jiskra a nové svíčky co nezhasnou ani ráno po spanilé jízdě nocí stačil by ten správný klíč od zapalování atrapou nenastartuješ 18
Š AMAN RENATA BULVOVÁ *1966 Ležel na stromě. Objímal tu nejtlustší větev a rozhlížel se kolem. Na střechách domů, všude kam jeho oko dohlédlo, rozprostírala se novoroční nadílka, stříbrná jako moře. Z okapů trčely rampouchy, viděl, jak mezi nimi prosvítá zbytek zapadajícího slunce a náhle ucítil, že je konečně šťasten. První noc oka nezamhouřil. Držel se větve jako mýval a čekal, kdy se rozjitří. Druhou noc už spokojeně oddychoval. Nenechal se vyrušit ani vrabci. Škoda jen, že ho nenapadlo vylézt na strom dřív. Mohl předejít spoustě problémů. Osobních, a tak. Přitom to jediné, čeho se obával, bylo, aby na něj vůbec vylezl. Vážil skoro metrák a dlouho se svým tělem nic pořádného neudělal. Ale snad že byl Nový rok, a jak na Nový, tak po celý, na strom doslova vyskočil. 19
Vše začalo pár dní před Silvestrem. Přijel na chatu, kterou mu půjčil kamarád. Čekal na Kamilu. Čekal na ni v křesle. Občas se zvedl a přiložil poleno do krbu. Díval se, jak hoří. Díval se do plamenů, pak ven z okna. Strávil tři dny přikládáním dřeva do ohně a pozorováním okenní tabule. Třetí den si uvědomil, že po celou dobu sleduje strom, který je za ní. Měl pocit, že v něm, v jeho rozložitých větvích, spatřil obličej. Přišlo mu, že mu chce něco říct. Šel ven a oběma rukama se chytil spodní větve. Když se na větvi usalašil, došlo mu, že Kamilu nemiluje. Nebylo to mezi nimi poslední dobou růžové. Mohl by klidně říct, že to nemělo žádnou barvu. Jejich vztah pomalu vyčpíval. Kamile bylo třicet a chtěla dítě. On byl přesvědčen, že si ho život vybral pro něco docela jiného, daleko zásadnějšího než plodit potomky a vydělávat na ně peníze. Jeho osud ležel nejspíš někde mezi anténou a topolem, jak jednou odpověděl reportérovi z rádia, který ho zastavil na ulici a zeptal se ho, jestli viděl Ufo. Větev ho příjemně hřála do zad. Pak ho přišla navštívit paní Čímanová, místní hostinská. Nakrmila ho pravými domácími šiškami omaštěnými v sádle a přitom mu vyprávěla o místních lidech. Přestali k ní chodit na točenou desítku. Mají hluboko do talíře. Spočítali si, že je to levnější s lahváčem a v klidu u televize. Však si ji taky pořídila. Tu bednu. Byla by se zbláznila z toho věčného ticha. Pysky mu otřela vlastním kapesníkem, který mu nechala. A co vám mám připravit na zítřek? Nechcete palačinky nebo filé? Jo. Zněla odpověď. Tak filé. Já ho dělám do vajíčka, se sýrem. Odpoledne přišla paní Lašková. Přehodila přes něj deku s motivem orchidejí, aby mu nebyla v noci zima. Jeho dlouhé černé vlasy, tu a tam protkané stříbrnými, ji zašimraly pod nosem. Hlasitě pšíkla. Miloš jí podal kapesník. Řekla, že mu ho vypere. Miloš se měl na stromě dobře. Místní za ním chodili a nosili mu různé věci. Rozbité štafle, prasklou lampu, prošoupaná křesla, starou ledničku. Taky igelitové pytle plné hadrů. Policie kolem projela, ale nezastavila se. Až jednou. To už byl konec dubna a strom začal pučet. Pod ním se kupa dotýkala spodních větví a kysele čpěla. Vystoupili z auta a nařídili mu, aby věci odstranil. Vypsali mu papírek s pokutou 50 000 korun. Pak zase odjeli. V květnu byl strom zelený. Skrz husté listoví nebylo Miloše vidět. Lidé na něj zapomínali. Někteří si našli jinou zábavu, začali chodit zase do hospody na točenou desítku. Miloš chátral a dost často míval hlad. Začátkem června, možná už bylo pravé léto, přijela Kamila. Odhrnula větev a spatřila prošedivělého kmeta. Vyděsila se, ale nenechala na sobě nic znát. Poručila mu, aby slezl dolů. Nebylo to jednoduché. Dlouho se svým tělem nic pořádného neudělal. Končetiny měl zatuhlé, nehty vrostlé do větve. Musel se hodně snažit, aby si je nepolámal, ale i tak jich o řadu přišel. Dolů spadl rychleji, než by čekal. Jako dělová koule se propadl do odpadkoviště. Pak mu ale trvalo dlouho, než se z něho vyhrabal a než se dobelhal k vozidlu. Kamila po celou dobu stála u otevřeného auta, aniž by řekla jediné slovo. Co tedy dodat. Snad jen, že auto mělo červenou barvu. 20
Jiří HRABĚ *1980 DENTRO DEL CORRIENTE Polykám nitě španělských ptáčků, kteří nestihli následovat Salvadora do zahrady s pomeranči. Na červený rybky nepotřebuješ Salingera, vždyť za rohem se nebojovalo, a kvůli opalování si neprostřelíš hlavu!? Ve spirálách odtékají symboly světla ztracené sněním uprostřed proudu. DÝCHÁM S TEBOU Rozkročit do polí nechodíš bez (pasu) a mezi klasy kukuřic si hraju na celníka. Prohlídka povolit překročit hranice? Dýchám s tebou rychleji, než opilá těla spolkne tma.
CHINA IN MY HANDS Každý máme svou poetiku, do slabin všeptám tisíc hříchů, pro tichou věčnost nirvány spálím tvůj polštář ze slámy. Ve tváři lepty všech těch nocí, skrz síto z hřebů budem prosit, O milost? Ale jděte! to radši vedví rozetněte ty sochy plný ideálů, co šeptaly si do rukávu, a za půl nočního svádění, (vy)tryskalo z nich kamení.
IN ZERÁT na INTER NETU KATEŘINA CUKEROVÁ *1968 Těžko je vydržet sama se sebou. A tak jsem si podala inzerát. Takový, na který jsem ani nepředpokládala, že mně někdo odpoví, i když zvědavá jsem byla. Hlavně jsem si chtěla ujasnit, co vlastně sama chci, vyslat informaci do vesmíru, a bylo mi celkem jedno, jestli odpověď přijde formou odpovědi na inzerát nebo jinak. Odpověď nakonec přišla, tak i tak. Můj inzerát zněl takto: Ráda bych potkala muže, který neztratil optimismus a víru mj. ve vztah založený na úctě, muže, který umí pracovat sám na sobě, na vztahu, ale i úplně obyčejně mužsky, muže, pro kterého číselné údaje týkající se mé osoby nejsou důležité. Můj přístup k životu koresponduje s tím, co hledám. Nejsem věru dokonalá, jen každý den dělám, co můžu. ę Kromě toho, že jsem tímto inzerátem nehledala ani tak muže (i když to taky), jako spíš sebe samu, jsem pochybovala o své vlastní víře, svém optimismu, o své schopnosti práce na sobě samé, na vztahu, ale i o svém obyčejně ženském fungování. Jediné, co mě fakt netrápilo, bylo to, jak vypadám, a tudíž ani to, jak by měl fyzicky vypadat můj případný protějšek. V tom to přece vůbec není! (Zkouška na toto téma přišla záhy.) Bavila jsem se tím, jak si případný čtenář mého inzerátu říká: To tedy musí být nějaká hrůza, když nechce prozradit žádný svůj parametr. Navzdory očekávání pár odpovědí přišlo. Dva úchyláci, které jsem ignorovala. Pak jedna roztomilá odpověď, která vypadala takto:????? Pepa. Naprosto jsem chápala úžas onoho Pepy: Co to má být? Nějaká ujetina? (Ujetina jsem.) Na nic se ale Pepa nezeptal, tak jsem mu na nic neodpověděla. A pak přišla odpověď od jednoho nesebevědomého prťavce, 24
který se ptal, jestli mi nevadí, že měří 150 cm. Tak jsem mu odpověděla, že mi to nevadí a jestli jemu nevadí, že já jsem naopak dost vysoká: 180 cm. Asi mu to vadilo, protože neodpověděl. A pak přišla odpověď, která se mi opravdu moc líbila, přestože vzhled pro dotyčného odepisovatele do určité míry důležitý byl. Měl obavy, abych nebyla tlustá, resp. tlustší, než je on sám, což jsem ho mohla uklidnit, protože s nadváhou skutečně problémy nemám. Na konci jeho odpovědi byla básnička o dívce, která neumí číst, ale přiloží-li si dopis od milého k čelu a přitiskne-li jej k srdci, v sounáležitosti s přírodou je jí blaze, i když nerozumí A tak začala hojná denní mailová korespondence. Snad nikdy jsem si s nikým nebyla tak blízko. Řekli, resp. napsali jsme si věci, které si manželé často neřeknou ani po padesáti letech manželství. Naše názory se překrývaly, doplňovaly po mužsku či po žensku, ale i úplně obyčejně lidsky, neskutečně hřály a hladily. V jednu chvíli jsem však vpustila do tohoto úžasného plynutí racio a s tímto novým úhlem pohledu mně to všechno začalo připadat nějak ulítlé. Chtěla jsem náš vztah ukončit nebo aspoň na čas přerušit s tím, že se obávám jakési virtuální závislosti. Přišla mi odpověď, ve které se Imrich (tak se totiž jmenuje) svěřil s takovými věcmi, že jsem byla šokovaná a dojatá zároveň. A proti virtuální závislosti navrhnul vpustit nějaké nevirtuální prvky. Poslal mi svá telefonní čísla. Moje srdce bylo zajato a já bezpečně věděla, že musím, že chci! pokračovat. Po prvním telefonickém hovoru jsem byla rozčarována. V první řadě jsem byla zaskočená skutečností, že je to muž. Tento fakt jsem samozřejmě věděla, ale pro mě byl něco jako bezpohlavní bytost (byť o věcech pohlavních psal hojně, zasvěceně, fakticky a bez jakéhokoli úchylného nádechu). A pak jeho hlas se mi nelíbil. Život mě ale poučil, abych chvíli vyčkala, než se vytasím (byť jen sama pro sebe) s nějakým soudem. A jaký že ten jeho hlas byl? Takový skřehotavý, na rozdíl od mailů nehladivý. Když jsem si posléze formulovala, co jsem za tím hlasem slyšela, byla to obrovská sebekontrola, sebedisciplína a z toho plynoucí jakási topornost vše ale koneckonců sympatické, protože jsem v tom jednoduše nacházela to, co jsem hledala onu práci na sobě. Když se to ve mně rozleželo, začal mi ten hlas připadat vlastně docela příjemný a po dalším telefonátu už se mi vyloženě líbil, začala jsem se na něj těšit. Už tedy zbýval jen třetí a poslední střípek do mozaiky plné reality (i když: Co to plná realita vlastně je?) setkání. Změní se jím vše, co jsem tak plnohodnotně cítila? Trochu jsem se těšila, hodně jsem se bála a úplně ze všeho nejvíc jsem byla zvědavá. To už jsem věděla, že Imrich je menší, silnější, skoro slepý a že v jeho žilách koluje maďarsko-rómská krev. Vždy jsem se nad nějakou takovouto nově přišedší informací, nad kterou bych se kdysi bývala zarazila, jenom usmála a mé srdce bylo otevřené a stále otevřenější. Přestože handicap měl daleko významnější než onen muž měřící 150cm (Imrich mimochodem není o moc vyšší), evidentně se s ním srovnával úplně jiným, mně velmi sympatickým způsobem, takovým, že jsem (i přes jasnou informaci) ani nevnímala, že nějaký handicap má. Popisoval, jak studuje, čte, maily psal vydatně (technika při tom všem přirozeně pomáhá) a hezké holky podle všeho taky rozpozná Tak v čem je problém? říkala jsem si. Den D tedy nadešel. Bylo to zvláštní, netradiční, jakoby úplně obrácené. My už jsme spolu prožili snad vše, co se prožít dá (alespoň to hezké), aniž bychom se byli viděli. A teď jsme se měli konečně potkat! Snažila jsem se zachovat klid, ale čím více se hodina setkání blížila, tím více jsem propadala stresu, který se stupňoval a stupňoval. Měla jsem intenzivní nutkání setkání zrušit a krátce před odchodem z domova jsem tak málem byla skutečně učinila. Nechtěla jsem být ale zbabělá. Přemohla jsem se a na setkání se rozjela. Na schůzku jsem neplánovaně přijela o čtvrt hodiny dříve, tak jsem se procházela historickou Prahou a zhluboka dýchala. V té době už jsem setkání rušit nechtěla. Zvědavost a touha po nějakém definitivním rozštípnutí byla obrovská. 25