Premiéry 31. 1. a 1. 2. 2014 RUSKÁ Ludmila Ulická ZAVAŘENINA
MARKÉTA TALLEROVÁ Ludmila Ulická RUSKÁ ZAVAŘENINA MARKÉTA TALLEROVÁ
O AUTORCE Ludmila Jevgenijevna Ulická je výraznou současnou ruskou prozaičkou, dramatičkou a také výraznou osobností ruského kulturního a společenského života. A je nutné dodat, že i jednou z nejpopulárnějších. Její cesta k literatuře však nebyla přímá, spisovatelkou se stala až v poměrně zralém věku a původně na literární kariéru vůbec nepomýšlela. Narodila se 23. února 1943 v městečku Davlekanovo v Baškirské autonomní sovětské socialistické republice (dnes Baškortostán, součást Ruské federace), kam byla její rodina evakuována po začátku války. Oba rodiče autorky byli vědci. Po válce se rodina vrátila do Moskvy. Ludmila Jevgenijevna šla v rodinných stopách a vystudovala obor genetika na Moskevské státní univerzitě. Ihned po studiích začala pracovat v Ústavu pro obecnou genetiku Akademie věd SSSR a otevřela se před ní možnost elitní kariéry s výrazně dobrým hmotným zajištěním. Jenže Ulická nepatřila evidentně k těm lidem, kteří na takovéto kariéře v rámci komunistického systému lpěli za každou cenu. Osudnou pro zvrat její kariéry se jí staly okupace Československa sovětskými vojsky v roce 1968, kdy se vyhnula hlasování zaměstnanců ve svém ústavu, které mělo schválit okupaci a odsoudit akci sedmi statečných, kteří tehdy protestovali na Rudém náměstí a mezi nimiž měla přítelkyni, a hlavně posléze v roce 1970 šíření samizdatové literatury. Z Ústavu byla vyhozena a bylo po kariéře. Ke specifice sovětského systému v Rusku patřilo tehdy i to, že člověk nemusel být na rozdíl od pookupačního Československa po takové exkomunikaci poslán hned k lopatě. Ulická se stala vedoucí literárního oddělení v moskevském Komorním hudebním židovském divadle. V ruské divadelní terminologii to znamenalo, že se stala dramaturgyní. Začala psát a překládat. Například mongolskou poezii. Sama psala eseje, hry pro děti, vlastní poezii, divadelní recenze a dále překládala. Její poezie a také vlastní pohádky, které napsala svým dětem, byly publikovány až v devadesátých letech. V osmdesátých letech začala publikovat povídky v časopisech, ale známou ji koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let učinil až film. Napsala totiž scénáře ke dvěma populárním filmům. První z nich Sestřičky Liberti natočil v roce 1990 Vladimír Grammatikov a druhý pod názvem Žena pro všechny natočil o rok později režisér Anatolij Matěško. Zlomovým v její kariéře spisovatelky se stal rok 1992, kdy v časopise Novyj Mir vyšla její novela Soněčka, s níž se stala výjimečně populární. V roce 1994 vychází její první kniha povídek Ubozí příbuzní a zajímavé je, že dříve než v Rusku vyšel tento soubor ve Francii, kde také obdržela významné literární ocenění. Ostatně cen dostala Ludmila Ulická od počátku devadesátých let dodnes asi dvě desítky ruských i evropských. Dostávala je za romány i soubory povídek. Románů napsala celkem pět: Medea a její děti (1996), Kauza Kukocký (2001), Srdečně Váš Šurik (2003), Daniel Stein, LUDMILA ULICKÁ
tlumočník (2006), jediný, který zatím vyšel česky, Zelený stan (2011). Vyšla jí též řada souborů povídek a v nich se jako spisovatelka údajně cítí nejsilnější. V roce 2008 vydala sborník svých her, který se jmenuje Ruská zavařenina a další (Ruskoje varenije i drugoje). Povídkové dílo i to dramatické zahrnuje práce z velmi různých a časově vzdálených období. Je prý proto velice těžké autorku zařadit k nějakému proudu nebo směru. V každém případě je její literární dílo významné nejen pro Rusko, ale i pro okolní svět. Jinak by zřejmě nebylo přeloženo do celkem dvaceti pěti jazyků. U nás je bohužel překladů z jejího díla málo. Kromě hry, kterou uvidíte, je to hlavně strhující a provokativní román týkající se holocaustu Daniel Stein, tlumočník a její raná novela Soněčka. Ulická není jen spisovatelka, ale také sociální aktivistka. Založila svou nadaci, která podporuje humanitární iniciativy. Poskytuje mnoho rozhovorů a v nich rychle reaguje na události, které odrážejí aktuální stav ruské společnosti a otevřeně kritizuje režim Vladimíra Putina s tím, že sám Putin není nic seriózního. Ve srovnání se stalinským režimem není podle ní současná situace srovnatelně škodlivá a vypadá spíš jako hra kočky s myší. Samotný prezident je podle ní v politicky nezralém věku. Ale myš je také přítomná. Ulická si přesto myslí, že Rusko je v hrozném stavu školy a nemocnice jsou financované velmi špatně. Za lakmusový papírek stavu společnosti považuje osud bývalého oligarchy Michaila Chodorkovského, nejslavnějšího moderního ruského vězně, který dostal trest na osobní objednávku prezidenta Ruské federace. Chodorkovského však Ulická považuje za vynikajícího člověka, obdivuje jeho vytrvalost a odvahu. Chodorkovský podle ní není obyčejný vězeň. Byl symbolem v Rusku i za jeho hranicemi až do svého nedávného propuštění. Ulická využila svého významného postavení v ruské společnosti, když se za jeho propuštění postavila a obvinila ruskou společnost, že ho zradila. Ostatně stačila již publikovat knihu rozhovorů s Michailem Chodorkovským. V rozhovoru pro Lidové noviny o něm v roce 2012 řekla mimo jiné: Dokud ještě neseděl, poměrně dost jsem cestovala po provincii. Ať jsem přijela kamkoli, setkala jsem se s výsledky Chodorkovského práce. Postavil knihovny, dětské ústavy, hodně pomáhal novinářům. Právě to ho odlišuje od ostatních oligarchů. Když začala privatizace, lidi blízcí moci dostali prakticky za hubičku obrovské majetky. Někteří si kupovali jachty a paláce, on utrácel smysluplně. Jsem členkou rady jednoho internátu pro sirotky, který patří Chodorkovskému. Je to nejlepší dětská instituce na světě. Fond na provoz naštěstí založil v Anglii, takže i když ho zavřeli a všechno mu sebrali, na tyhle peníze nemůžou a instituce funguje dál. Osm let, která strávil ve vězení, z něj udělala úplně jiného člověka. Chtěla jsem mu dát možnost se vyjádřit. Jeho cesty si je třeba vážit. MICHAELA LOHNISKÁ KAROLÍNA BARANOVÁ
MARTIN STRÁNSKÝ MICHAL MALÉŘ ŠTĚPÁNKA PRÝMKOVÁ ZDENĚK KUPKA VERONIKA KORYTÁŘOVÁ MARKÉTA TALLEROVÁ BARBORA MOTTLOVÁ KAROLÍNA BARANOVÁ BARBORA MOTTLOVÁ MICHAL MALÉŘ
RUSKÁ ZAVAŘENINA (RUSKOJE VARENJE) RUSKÁ ZAVAŘENINA LUDMILA ULICKÁ je komedie napsaná již v roce 2003. Světovou premiéru neměla 22. dubna 2005 v některém z ruských divadel, ale v německém Freiburgu, kde se v Městském divadle v režii Thomase Krupy hrála pod názvem Warenje. Autorka hru označila podtitulem Afterchekhov, aby tak dala najevo, že vědomě navazuje na svého velkého předchůdce. Ulické se podařilo napsat vlastně sarkastickou parafrázi Čechovova Višňového sadu, která se odehrává počátkem třetího tisíciletí nedaleko Moskvy, a v níž rezonují také repliky i motivy z jiných Čechovových her. Například Tří sester. Postavy její hry se přímo i se svým,,panstvím odkazují coby prapotomci základních postav Čechovova Višňového sadu. Co se na tomto panství děje s potomky Čechovových postav sto let poté? A v jakém stavu je Rusko sto let poté? V obou hrách, jak v Čechovově, tak v komedii Ulické, se pohybujeme ve skutečném historickém světě Ruska. Nejde v žádném případě o jakési čistě fantazijní prostředí. Ekonomická, BARBORA MOTTLOVÁ MICHAL MALÉŘ VERONIKA KORYTÁŘOVÁ MARKÉTA TALLEROVÁ MICHAELA LOHNISKÁ Překlad... Naděžda Krejčová Režie... Ivan Rajmont Úprava textu... Ivan Rajmont Kateřina Šavlíková Scéna... Martin Černý Kostýmy... Marta Roszkopfová Hudba... Petr Kofroň Dramaturgie... Martin Urban Osoby a obsazení: Andrej Ivanovič Lepechin, vysloužilý profesor matematiky... Václav Helšus Natálie Ivanovna, jeho sestra... Markéta Tallerová Rostislav, nejstarší syn Natálie... Zdeněk Kupka Varja, nejstarší dcera Natálie... Veronika Korytářová Jelena, prostřední dcera Natálie... Barbora Mottlová Líza, nejmladší dcera Natálie... Karolína Baranová Ála, alias Jevdokie Kaluginová, manželka Rostislava... Štěpánka Prýmková Konstantin, manžel Jeleny... Michal Maléř Marie Jakovlevna, sestra zesnulého manžela Natálie, hospodyně... Michaela Lohniská Semjon, obyčejný člověk... Martin Stránský Inspice a nápověda... Kateřina Vydrová První premiéra dne 31. ledna 2014 v Šaldově divadle. Druhá premiéra dne 1. února 2014 v Šaldově divadle.
společenská realita obou od sebe sto let vzdálených her je vlastně realistická a svým způsobem porovnatelná. I postavy jakkoliv smyšlené jsou autentické, tedy věrohodné a možné. V obou hrách se právě svět dramaticky mění. Ve Višňovém sadu se rozpadá stará feudální struktura a přichází kapitalismus se svými dravými novými lidmi a vztahy. Symbol archaického rajského světa, starý višňový sad padá pod pilami developerů, aby vznikly stavební pozemky pro chaty. Stará šlechta chudne, přicházejí a bohatnou ti noví. V Ulické komedii se o sto let později jakási kolonie starých luxusních carských chat komunistické šlechty stojící na pozemcích ještě z dob višňových sadů, hroutí pod náporem nových developerů, opět kapitalistů tentokrát postkomunistických. Starý vtip z totality tzv. reálného socialismu, který odpovídal na otázku, co je to socialismus, floskulí, že to je vývojová fáze na cestě od kapitalismu ke kapitalismu, tu jaksi dochází bizarního zobrazení. Ulická přivádí na scénu řadu zbytečných lidí, o kterých už Lopachin v Čechovově Višňového sadu říká: A kolik je, člověče, u nás lidí, kteří jsou na světě a nikdo neví proč. Sama autorka k tomu píše: Ta hra je svázána s Čechovem. Jeho hry jsem sice neměla ráda, ale jednou za deset let jsem si je přečetla s nadějí, že možná někdy přijde chvíle, kdy pochopím, proč se už sto let hrají na jevištích po celém světě. No a ta chvíle přišla a přede mnou se odkrylo Čechovovo tajemství. Bylo to natolik oslňující, že jsem s ním hned navázala dialog. Výsledkem bylo, že jsem napsala hru, která přenáší některé čechovovské situace do naší současnosti. Psala jsem ji měsíc a půl a celou tu dobu jsem se hlasitě smála. Byly to pro mě šťastné časy, s Antonem Pavlovičem jsme si opravdu dobře porozuměli. Ulická ale nepíše jako Čechov. Její sarkastická a tvrdá komedie odpovídá tvrdé realitě stavu světa, který se nazývá postkomunistický a z něhož se nejen Rusové nemohou nějak dostat. Jakýmsi průchozím symbolickým motivem komedie je replika barák nám padá na hlavu a všem je to fuk. BARBORA MOTTLOVÁ MARTIN STRÁNSKÝ MARKÉTA TALLEROVÁ Česká premiéra Ruské zavařeniny proběhla na ostravské Komorní scéně Aréna v červnu 2013 v režii právě Ivana Rajmonta a v anketě Divadelních novin byla zvolena nejlepší inscenací roku 2013. A ještě závěrem. Abychom vám umožnili ponořit se do té stoleté proměny a zapřemýšlet si v ní, jak to vlastně na světě chodí, uvedeme Čechovův Višňový sad hned v první půli tohoto roku. Premiéra 20. června v režii Ivana Rajmonta.
Technická spolupráce Light designer... Pavel Hejret Svítí... Pavel Košek Jaroslav Němec Štychy... Jaruška Müllerová Maruška Abrhámová Vedoucí zvukař... Miloš Vondráček Zvukař... Karel Korous Jevištní mistr... Petr Ottl Rekvizity... Danuše Klosová Vlásenky... Iva Šebelíková Vedoucí výroby scénických kostýmů... Taťána Hrustinczová VERONIKA KORYTÁŘOVÁ Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením Luďka Hory. 2014 Autorská práva v České republice zastupuje Aura-Pont s.r.o., Veslařský ostrov 62, 147 00, Praha 4. Náklad: 1 000 ks / cena 23 Kč Ředitel: MgA. Martin Otava Šéf činohry: Ivan Rajmont Redakce: Martin Urban Grafika: Pavel Dušek Fotografie: Roman Dobeš Zřizovatelem Divadla F. X. Šaldy je statutární město Liberec. Umělecká činnost divadla se uskutečňuje také za finanční podpory Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR. www.saldovo-divadlo.cz, www.evstupenka.cz Partnerem představení jsou JIZERSKÉ PEKÁRNY spol. s r.o. Děkujeme mediálnímu partnerovi DFXŠ, společnosti RENGL
www.saldovo divadlo.cz