1. Beseda Karvinské pověsti

Obsah Úvod... 2 1. Beseda Karvinské pověsti... 3 2. Beseda Středověké město Fryštát... 5 3. Exkurze po Karviné zaniklá Karviná... 6 4. Historie a současnost hornictví... 7 5. Havířské kolonie aneb jak se kdysi žilo... 9 6. Gryzek i Smacznego aneb Hornická kuchařka... 10 7. Oceněné práce... 11 8. Fotogalerie z besed a exkurzí... 36

Úvod V letech 2010 2012 byl díky podpoře Nadace OKD realizován Regionální knihovnou Karviná, jež je příspěvkovou organizací statutárního města Karviná, projekt Permoníkova čítanka. V rámci projektu byly pro děti 1. a 2. stupně základních škol připraveny a uskutečněny besedy na 4 témata Historie a současnost hornictví, Havířské kolonie aneb jak se žilo, Gryzek i Smacznego aneb Hornická kuchařka a zaniklá Karviná - historie Karviné a okolí (besedy na téma Karvinské pověsti, středověký Fryštát a exkurze po Karviné). Sborník Permoníkova čítanka, který je vydán v rámci projektu, obsahuje stručný obsah jednotlivých besed, fotografie z uskutečněných akcí a především vítězné práce žáků 1. a 2. stupně základních škol. V rámci jednotlivých besed malovali žáci 1. stupně obrázky na téma hornictví, žáci 2. stupně pak psali na téma hornictví povídky. Sborník Permoníkova čítanka je také poděkováním Nadaci OKD za podporu projektů, které by se v mnoha případech v Moravskoslezském kraji nemohly vůbec uskutečnit. 2

1. Beseda Karvinské pověsti Dětem byly přiblíženy některé z pověstí, které jsou spjaty s městem Karviná a s hornictvím, které je nedílnou součástí města Karviné. Ukázka některých pověstí: Práce v dolech byla těžká, namáhavá a nebezpečná. Nebylo proto divu, že si havíři začali mezi sebou vyprávět příběhy o nadpřirozené bytosti, jež v dolech žije. Touto bytostí byl Pán podzemní říše Pustecký. O Pusteckém a Franckovi Kdysi byli horníci placeni za to, kolik uhlí dokázali vydolovat, a mzdu dostávali jednou týdně. Francek byl chudý havíř, který stěží uživil svou početnou rodinu. Protože jídla bylo málo a hladových krků hodně, často se stávalo, že na svačinu dostal jen boby, které si namáčel do vody, aby se vůbec daly sníst. Jednoho dne, právě když svačil boby, se u něj objevil muž. Požádal ho o trochu bobů, že by také ochutnal. Francek se o svou chudou svačinu s neznámým podělil. Muž se jej vyptával, jak žije, kolik má dětí a Francek mu popravdě odpovídal, že život je těžký a občas je nouze o jídlo. Neznámý muž nakonec odhalil svou totožnost a řekl Franckovi, že je důlní duch Pustecký. A že se s ním Francek tak rozdělil o svačinu, pomůže mu v jeho práci, aby měl dostatek uhlí. Celý týden mu Pustecký pomáhal a dodával uhlí, a když nastala doba výplaty, řekl Franckovi, ať se s ním o vydělané peníze rozdělí. Francek poctivě všechny peníze dělil na půl a ten poslední, který mu zůstal, dal Pusteckému. Pustecký se divil, proč si ho nenechal, když jemu jsou peníze potřebnější. Francek ale tvrdil, že bez Pusteckého by tolik peněz neměl, takže je to jen spravedlivé. Pustecký mu nakonec přenechal i své peníze a ten poslední tolar, který Pustecký vložil do dlaně Franckovi, byl kouzelný. Od té doby se Franckovi dařilo jen dobře, neměl už nouzi o jídlo, a pokud se někdo z jeho kamarádů dostal do nouze, svými penězi mu vypomohl, přičemž říkal, že mu je posílá Pustecký. O Pusteckém a zvědavé Maryčce V jedné havířské rodině se rodily samé dívky a žádný chlapec. Otec z toho byl nešťastný, přál si chlapce, ale pak začaly na různé nemoci dcery umírat, a zůstala jen jediná - Maryčka. Poté, co jim zůstala jen jediná dcera, otec i matka ji začali hlídat jako oko v hlavě a žádný ženich jim pro ni nebyl dost dobrý. Maryčka ale stejně měla v hlavě jen jediného muže - Pána podzemní říše Pusteckého, o kterém se jí v noci zdávalo. Pustecký se dozvěděl o Maryččině tajné lásce, s Maryčkou se setkal a sám se do ní zamiloval. Oženil se s ní a vzal ji do své podzemní říše. Od té doby se horníkům dařilo dobře, Pustecký nad nimi držel ochrannou ruku a v podzemí bylo znát, že je pán podzemí šťastný. Jednoho dne Pustecký potkal Maryččina otce a vzal ho k ní na návštěvu. Maryčka od té doby začala vzpomínat na život na povrchu, matku, otce, květiny, ptáky, začalo se jí stýskat. Pustecký ji proto povolil návštěvu rodičů, ale jen na jeden den. Maryčka se s radostí uvítala s rodiči, povídala 3

jim, jak se jí daří a že má klíče od všech komnat v podzemní říši, jen do jedné, že nesmí chodit. Matka jí začala našeptávat, že by měla zjistit, co je v té jedné zakázané komnatě. Maryčka se vrátila k Pusteckému a matčiny špatné rady jí nešly z hlavy. Jednoho dne se proto vypravila otevřít a prohlédnout si onu komnatu. Když do ní vstoupila, zjistila, že jsou tam k okovům přikováni tři trpaslíci. Ti ji začali přesvědčovat, ať jim uvolní pouta, že je moc tlačí. A protože Maryčka byla hodná, pouta jim uvolnila, což byl její konec. Uvolnila hrozné stvůry - Bouřliváka, Ohniváka a Zátopného, které začaly v podzemí šířit zmar a nastalo období neštěstí a katastrof. O Fryštátském zvonu Původně se město Fryštát nacházelo na jiném místě, než je dnešní karvinská část města Fryštát. Bylo celé dřevěné a všude okolo byl dostatek úrodných polí, kupci směřovali do Fryštátu prodávat a kupovat zboží. Protože se měšťanům dobře dařilo, postavili si modřínový kostel a do něj nechali zhotovit zvon, o němž jeho výrobce tvrdil, že je z kouzelného materiálu. Když zvon zněl, utišoval hněv a zlobu a udobřoval všechny lidi v okolí. Jednoho dne v noci město zachvátil požár. Zvon však všechny probudil, lidé zachránili také všechna zvířata a nikomu se nic nestalo. Jenže požár zničil také modřínový kostel a zvon nebyl nikde k nalezení. Měšťané usoudili, že veliký žár ohně zvon roztavil. Město Fryštát se přestěhovalo na návrší a na spáleništi vznikly pastviny. Během jedné pastvy však stádo sviní vyrylo na místě původního spáleniště zvon. Měšťané znovu nalezený zvon umístili do nového kamenného kostela. Jeho vyzvánění bylo tak krásné, že těšínská kněžna zatoužila mít zvon u sebe. Měšťanům zaplatila tolik dukátů, kolik jich bylo zapotřebí k vydláždění cesty z Fryštátu do Těšína. Fryštátští obyvatelé byli nešťastní, že o zvon přijdou, ale kněžně se nedalo odporovat. Jaké však bylo kněžnino překvapení, když se ráno probudila a zjistila, že zvon je opět ve Fryštátě. Zvon ještě dvakrát převezli zpět do Těšína, ale zase se sám vrátil zpět do věže fryštátského kostela. Kněžna ho tedy nechala tam, kam patřil, ale nakázala zazdít okna vedoucí z kostela na Těšín, aby nemusela jejímu uchu lahodící vyzvánění poslouchat a litovat toho, že ho nevlastní. Zvon byl na kostele až do první světové války, kdy byl zabrán pro válečné účely. O studánce Stříbňočce Zbojník Ondráš, pán Lysé hory, se i se svými druhy vracel z lupu, který získal na Rájeckém zámku. Cestou zpět se zastavili odpočinout si u studánky a Ondráš pozval robotující lid pracující poblíž, aby se s nimi podělil o svačinu i o lup. Lidé si pochutnali na svačině a každého z nich Ondráš podělil plátnem a tolary, které ukradl na zámku. Zbylé tolary pak schoval na dno studánky. Jakmile slunce prosvitlo mezi listovím stromů, studánka se stříbrně leskla kvůli tolarům na jejím dně. Od té doby se jí říkalo Stříbňočka. O dalších pověstech o Karviné a jejím okolí je možné získat informace z publikace Pověsti Slezského lidu Věry Hegarové. 4

2. Beseda Středověké město Fryštát O Fryštátě se zmiňuje již v r. 1305 tzv. Vratislavský desátek. O Fryštátu a jeho městských právech se dovídáme z listiny těšínského vévody Kazimíra l. z roku 1327, kdy bylo město v držení těšínských Piastovců. Fryštát byl významným centrem obchodu a řemesel, pracovali zde pláteníci, hrnčíři, obuvníci, krejčí, řezníci, kloboučníci a řada dalších řemeslníků. K rozvoji města docházelo od 15. století, kdy získalo tzv. Bolkova privilegia. Bylo to: právo mílové právo várečné právo sdružovat se v cechy právo lovu na panském právo vyššího soudnictví právo dědičné do 4. kolene Vlastníků Fryštátu bylo mnoho, nejdéle panství vlastnili: 12. 16. století rod Piastovců 1572 1637 Cikánové ze Slupska 1650 1738 Gašínové z Gašína 1749 1792 rod irských šlechticů Taaffů z Carlingfordu 1792 1945 rod Larisch-Mönnichů Fryštát prošel obdobími rozvoje i úpadku, zasáhly ho požáry, epidemie i plenění cizích vojsk. V 18. století, roku 1776, kdy bylo v Karviné na vrchu Čechovice nalezeno černé uhlí Janem Josefem Erdmanem Florianem Larischem, začalo období rozvoje Karviné a sousedních obcí a měst. Město Fryštát je středověkým městem. Zachovaly se v něm stavební památky z té doby kostel Povýšení sv. Kříže, kostel sv. Marka, fara, zámek, radnice s věží, zbytky opevnění. Dalšími památkami města Karviné jsou kašna a železobetonový most v Darkově. Kolem náměstí jsou měšťanské domy z 19. 20. století, v jednom z nich je umístěna také knihovna (Středisko hudby a umění a Středisko polské luiteratury). Dne 10. 9. 1992 bylo vyhláškou ministerstva kultury České republiky území historického jádra Karviné prohlášeno městskou památkovou zónou o rozloze 198 hektarů, přičemž z toho 11 hektarů tvoří historické jádro Fryštátu. 5

3. Exkurze po Karviné zaniklá Karviná Co vše během exkurze měly děti možnost vidět? Rehabilitační sanatorium Je součástí Lázní Darkov, a.s., kde se léčí nemoci pohybového, nervového a oběhového ústrojí, ale také kožní nemoci (dříve ekzém, dnes stavy po popáleninách) zjednodušeně klouby, páteř, onemocnění srdce, ekzém a popáleniny. Vodárenská věž Technická památka, v níž chce její současný majitel vybudovat restauraci. Dříve sloužila vodárenská věž jako zásobárna pitné vody pro obec Petrovice u Karviné. Dvůr Olšiny Původně panský dvůr z roku 1767 postavený hrabětem Mikulášem von Taaffe. V současné době restaurace, hotel a vedle stojící stáje pro koně a poníky, na nichž se může projet i veřejnost. Děti si mohly koně a poníky také nakrmit suchým pečivem a jablky. Karviná Staré Město Děti viděly místo, kde se pravděpodobně narodil Ondra Foltýn, svobodný sedlák a vůdce selského povstání z 18. století, dále mramorový kříž postavený na místě, kde se, jak se praví, našel fryštátský zvon z dřevěného kostela zničeného požárem, a sochu panenky Marie postavenou hrabětem Larischem jako poděkování za to, že jeho dcera bez následků přežila ošklivé zranění způsobené pádem z koně. Kostel sv. Petra z Alkantary kulturní památka Rarita nejen mezi kostely. Kostel byl postaven v roce 1736, od doby postavení se propadl o 37 metrů a díky poddolování je šikmější než šikmá věž v Pise. Když se uvažovalo o jeho zbourání, protože se nakláněl čím dál více a stavba nebyla bezpečná, důl Darkov a Důl ČSM financovaly jeho opravu a záchranu. Kostel zůstal nakloněn, říká se mu občas také šikmý kostel, ale již se dále nepropadá a více nenaklání. Karviná-Doly Děti měly možnost vidět místa, kde kdysi stála hlavní ulice, kino, obchody, pivovar, zámecký park. Místa, která již bohužel nejsou, zůstaly jen staré fotografie. Do této části Karviné, které se někdy říká stará Karviná, se však začíná vracet příroda. Vznikl tu unikátní biotop s druhy živočichů a rostlin, které již v jiných částech země dávno vymizely. Železobetonový most v Karviné - Darkově technická památka Most z roku 1925, jenž v letech 2003-2004 prošel rekonstrukcí a nyní slouží jen pro pěší a cyklisty. Jeho oficiální název je Darkovský most Sokolovských hrdinů. Děti si prohlédly budovu tzv. Starých lázní součást akciové společnosti Lázně Darkov, budovu Sanatoria, park a ochutnaly léčivou jodobromovou vodu. Rajský kopec Děti měly možnost postavit se na nejvyšší bod v Karviné 305,8 metrů nad mořem. Besedy Karvinské pověsti, Středověké město Fryštát a Exkurzi po Karviné pro děti připravila Mgr. Marcela Babczynská. 6

4. Historie a současnost hornictví Co vše se děti dozvěděly v rámci této besedy? Jak vzniklo uhlí Uhlí vzniklo z pravěkých rostlin, kapradin, přesliček a plavuní v údolích, deltách řek a jiných nízko položených územích. Po odumření tyto rostliny klesaly až na dno bažin, kde k nim neměl přístup vzduch, a za obrovského tlaku se z nich v průběhu desítek a stovek miliónů let vytvořilo černé uhlí. První použití uhlí Významným objevem bylo zjištění, že pravěcí lovci (lovci mamutů) sídlili již ve starší době kamenné před 23 tisíci lety na kopci Landek v Petřkovicích. Tito pravěcí lovci zřejmě jako první na světě použili černé uhlí k udržování ohně v ohništích (černé uhlí zde vystupuje ve slojích na zemský povrch). Objevení uhlí v Karviné a jeho dobývání Černé uhlí patří mezi nejkvalitnější druh uhlí, za ním následuje uhlí hnědé a antracit. Černé uhlí bylo objeveno v Karviné v roce 1776 na vrších Ptáčník a Kamienčok na tehdejším panství hraběte Jana Josefa Erdmana Floriana Larische, v místech dnešního závodu ČSA Dolu Karviná. Zprvu se uhlí využívalo pouze na vytápění a pro potřeby kovářů. Dolovalo se štolami nebo hloubením šachtic z povrchu země (max. hloubka 80 metrů). Po roce 1830 dochází k budování hlubinných dolů v podobě, jak je známe dnes. Po vybudování Košicko-bohumínské dráhy a přípojky k jednotlivým šachtám došlo k dalšímu prudkému navýšení těžby a uhlí je vyváženo i na území dalších zemí. Karviná se stává významným průmyslovým centrem. Technika v dolech V počátcích dobývání uhlí jsou používány primitivní nástroje jako krumpáč, lopata, dřevěná kolečka, u šachtic pak rumpály s vědry. I v začátcích hlubinné těžby bylo uhlí kopáno ručně, později jsou v dolech pro tahání vozíků s nákladem uhlí využíváni koně. Koníci v dolech strávili skoro celý život a díky práci ve tmě nakonec oslepli. Na povrch se dostali jen jedenkrát v roce. V dolech hrozila různá nebezpečí. Horníci často využívali kanárky, pomocí nichž zjišťovali, jestli nedochází k nadměrnému výskytu metanu, vysoce hořlavého a výbušného plynu. Ve chvíli, kdy se kanárek přestal hýbat a poskakovat ve své kleci, horníci opouštěli pracoviště, věděli, že je zde příliš mnoho metanu a hrozí nebezpečí požáru nebo výbuchu. 7

Na svícení kdysi horníci používali olejové kahany, pak kahany benzínové, elektrické, dnes má každý horník vlastní elektrické svítidlo umístěné na přílbě, kterou musí používat každý, kdo vstupuje (fárá) do dolu. Postupem času se zdokonalovala v dolech i technika. Dnes se používá moderní výztuž, kombajny, lokomotivy, čerpadla. Skoro veškeré důlní stroje pohání elektřina. Hornické kolonie Protože horníků na šachtách přibývalo, majitelé dolů pro ně začali stavět malá sídliště jednoduchých bytů tzv. kolonie. V jednom domku bydlely zpravidla 2 rodiny, každá měla kousek zahrady a chovala slepice, kozu, někdy i prase. Pro důlní úředníky se stavěly patrové domy s prostornými byty, později se stavěly také jednoduché stavby tzv. Finské domky. Využití uhlí Uhlí je po vytěžení na povrch dále zpracováváno, tříděno, upravováno a využíváno. Poblíž dolu je třídírna s úpravnou. Uhlí se dále může upravovat na koks v koksovně, využívá se v elektrárnách, teplárnách nebo železárnách. Při dobývání uhlí byly objeveny také léčivé důlní vody, jodobromová solanka, pozůstatek třetihorního moře, jež se dodnes nachází v podzemí. Díky jejich léčivým účinkům (na klouby, páteř, ekzém i popáleniny) byly vybudovány v Karviné Lázně Darkov, a.s. Hornické tradice Základním hornickým symbolem je hornické kladívko a mlátek. Horníci mívají své hornické uniformy, které nosí při slavnostních příležitostech Den horníků (9. září), Svatá Barborka (4. prosince), Skoky přes kůži apod. Podle znaků na výložkách nebo rukávech uniformy lze rozeznat, jak vysoce je postaven horník, který uniformu nosí. 1 kladívko s mlátkem horníci, předáci 2 kladívka s mlátkem důlní technici, střední kádry 3 kladívka s mlátkem vyšší funkce jako důlní inženýři 4 kladívka s mlátkem vysocí představitelé (ředitelé, vedení VŠB, ) znak lyry hornická hudba Besedy pro žáky základních škol si připravil Ing. Stanislav Kuba, který pracoval jako důlní inženýr 40 let a i dnes pracuje pro některé důlní společnosti jako odborný pracovník. 8

5. Havířské kolonie aneb jak se kdysi žilo Havířské kolonie Hornické kolonie se stavěly především pro horníky a vyšší techniky. Kolonie patřily k průkopníkům mateřského školství. Již na konci 19. století byly v některých koloniích otevřeny mateřské školky, kde se dětem věnovaly svobodné učitelky, jež děti vedly kolektivními hrami, písněmi, říkadly a modlitbami ke zručnosti a věrnosti k císařské rodině. Školy byly české, jednotřídní, později německé a pětitřídní. První česká knihovna zde stála už v 19. století. Sirény svolávaly na šichtu, pracovalo se od pondělí do soboty. Pokud to počasí dovolovalo, odehrával se život v koloniích mezi domky a na dvorcích před domy. Na dvorcích posedávaly a pracovaly hornické mámy, konaly se rodinné slavnosti, až dvakrát do roka zabíjačky. Hornické zeleninové zahrádky s ovocnými stromky a altánky (lauby) sloužily v létě ke spaní a téměř po celý rok ke hře na raubry (zloděje). Hornické vánoce V chudých hornických rodinách se slavily spíše skromně. Vánoční čas začínal už svátkem sv. Barbory (patronka horníků) 4. prosince a pokračoval v podvečer sv. Mikuláše 5. prosince se skromnou mikulášskou nadílkou. Jedla se rybí polévka, kaše slazená medem, povidlové nebo makové buchty, černý kuba, hrách se zelím nebo zapražená polévka se svítkem. Jako dárky sloužila hrst oříšků a jablka, někde se darovaly boty nebo kalhoty, zástěra či sukně (podle toho, kolik měla rodina dětí a ušetřených peněz). Hornické symboly Vánoc Jedná se o trojúhelníkové nebo půlkruhové svícny s pěti až sedmi svíčkami. Koncem 18. století horníci o vánocích zdobili vstup do slojí svíčkami nebo malými betlémy. V době, kdy se netěžilo, navštěvovali doly výletníci a pro ně horníci vyráběli půlkruhové svícny, jež připomínaly vchod do dolu. Skok přes kůži Stará hornická tradice, při které byli přijímáni do cechu havířského studenti báňských škol. Později také slavnost, při které se oceňovaly významné osobnosti společenského a kulturního života. Kůži (flek) používali staří havíři jako součást pracovních a ochranných pomůcek, zejména v nízkých uhelných slojích se na ní sedávalo při rubání uhlí. Každý Skok má svoji kůži, barevně vyobrazenou s datem konání a pořadím. 9

6. Gryzek i Smacznego aneb Hornická kuchařka Jídla v hornických rodinách byla velmi podobná jídlům zemědělců. Každá rodina se snažila mít malé hospodářství. Lidé chovali slepice, kozy, králíky, prasata a pěstovali obilí, aby si mohli upéci chleba, brambory, zeleninu a ovoce. Každá hospodyňka se zahrádkou pěstovala také koření bazalku, kmín, majoránku, tymián, meduňku apod. Brambory na mnoho způsobů Základním jídlem byly brambory (neboli také zemáky, kobzole, kartofle) a zelí. K tomu režný chléb, ovesné vločky a luštěniny. Jídla byla skromná a často se opakovala. Brambory se vařily oloupané i ve slupce, pekly se v troubě jako pečoky, zapíjely se mlékem, kyškou či podmáslím. Ze syrových brambor se dělaly bramborové placky stryky. Z brambor se vyráběly také bramborové knedlíky galušky, slížky. Zelí Jedlo se čerstvé i nakládané. Nakládalo se do velkých beček se solí, kmínem a koprem. Ráno se navařilo na celý den, dalo se do trouby, aby bylo stále teplé, a zelí s bramborami se jedlo celý den. Ke svátečním jídlům patřily zelníky vdolky plněné zelím. Polévky Polévka ze zelí zelňačka, kapustňočka, kyselica, kyselonka. Další polévky vodňanky nebo zasmaženky. Chlebová polévka vznikla spařením starého chleba vařící vodou, omastila se sádlem nebo špekem. Když se k ní přidal kmín, byla to kmiňočka, když česnek, tak česnečka. Z režné mouky se připravovala polévka zvaná žurek (vznikla kvašením). Ještě na počátku 20. století bylo zvykem snídat polévku, jež se někdy nahrazovala krupicí. Později začali lidé snídat kávu a chléb, občas si uvařili kroupy, jáhly, pohanku. Oběd se podával podle toho, jak se kdo vrátil ze zaměstnání. Když nebylo na oběd zelí, podávala se omáčka (okurková, koprová, cibulová, ). Na podzim se vařily omáčky z ovoce, tzv. bryja. Lidé spotřebovali veškeré ovoce, které nedalo uskladnit na zimu, v zimě pak vařili omáčky ze sušeného ovoce. Maso bylo v hornických rodinách svátečním jídlem, k obědu ho jedl jen těžce pracující otec. Zabíjačky Dělaly se jednou ročně, většinou před vánocemi, 4. prosince na svátek sv. Barborky, patronky horníků. Na výpomoc se zvali příbuzní a známí, na oplátku dostávali výslužku. S masem se šetřilo, aby vydrželo co nejdéle. 10

7. Oceněné práce Ze vzpomínek horníka Autor: Richard Skácelík Můj strejda Rosťa pracoval jako strojník na dole Doubrava. Popisoval mi, jak práce v dole vypadá. Do dolu si horníci musí oblékat speciální oděv fáračky. Na hlavě musí mít přilbu. Dole musí mít světlo a masku, která v případě havárie dokáže vyrábět kyslík. Do dolu se sjíždělo klecí, říká se tomu fárání. Klec měla čtyři etáže (patra), každá etáž byla určena pro dvacet horníků. Sjíždělo se do hloubky až tisíc metrů. Na dole Doubrava bylo deset pater. Aby se horníci mohli dostat k zásobám uhlí ve slojích, byly v patrech vyhloubeny další důlní jámy, kterým se říkalo šibíky. Strejda pracoval v patře čtyř lidí. Jejich úkolem bylo spouštět horníky na jejich pracoviště, také materiál železo, dřevo, potrubí. Když horníci sfárají dolů, na sluníčko se podívají až na konci směny. Práce v dole je těžká, nebezpečná a zodpovědná. Snad největší nebezpečí číhá na horníky při hloubení důlních chodeb a při těžbě v rubání. Za dobu, kdy tam strejda pracoval, viděl hodně zraněných horníků, a bohužel i mrtvých. Na práci v dole však vzpomíná rád, vládla tam přátelská atmosféra, vzhledem k těžké práci si kamarádi museli pomáhat a navzájem si věřit. Uhlí v dolech Autor: Petra Jastrzembská Uhlí to je naše krása, černá, nenahraditelná spása. Pro uhlí se jezdí hluboko do země, je tam tma a černo, až působí to dojemně. V karvinských dolech bydlí malý skřítek, strašný neposeda, říkajíc si Vítek. Má malého brášku, tomu říká Tadeášku. Všude chodí vzorně spolu, horníci je berou s sebou do dolu. Mají je tam všichni rádi, jsou to důlní kamarádi. Kdo by nepřál horníkům štěstí, tomu dají Tadeášek s Vítkem pěstí. Horníky si vzorně chrání, jsou to přeci uhelní páni. Nedají na ně dopustit, nikdy už je nechcou opustit. V dole sledují těžkou práci, v dolech není čas na legraci. 11

Všichni tam dole pěkně dřou, když vyjedou nahoru, pak se o mýdlo a vodu přou. Horníci mají od uhlí zčernalé tváře, když vyjdou z dolu, oslní je silná sluneční záře. Když jedou tam dolů do dolu, jdou v takové kabině pěkně pospolu. Nebýt našich horníků, nesedíme doma u rozehřátých kamínků. Važme si proto, co musí dělati, když musí tam někde v dole makati. Být horník není legrace, ale dobrá a velmi užitečná práce. O uhlí Autor: Nikolas Grots Uhlíčko dává tepla dost, aby nezmrzla žádná kost. Černé uhlí, uhlíčko, to je naše zlatíčko. Uhlí v zemi hodně je každý ho rád doluje. Horníci ho kopají, dobrou práci dělají. Pohádka o uhlí Autor: Nikolas Grots Byla nebyla jedna malá chudá vesnička, která zimu jenom znala. Jednoho dne se na tržišti procházel havíř, který si chtěl něco koupit od chudých vesničanů. Havíř zaslechl, jak si dva vesničané povídají o zvláštních kamenech a tajemných zvucích, které byly u lesa. Havíř vzal svou vycházkovou hůl a vyrazil. Šel kolem potůčku, který vedl k lesu. Přišel do poloviny své cesty a řekl: Tady si odpočinu a nasvačím se. Sotva si sedl, uslyšel volání o pomoc, vzal si hůl a vyrazil. Uviděl jednu z vesničanek, jak utíká před vlkem, vesničanka doběhla k havíři a za chvíli doběhl vlk. Havíř praštil několikrát vlka svou holí a za chvíli padl vlk k zemi. Vesničanka havířovi poděkovala a on pokračoval ve svojí cestě. Havíř dorazil na místo, o kterém mluvili vesničané na tržišti. Bylo tu strašně hodně uhlí, havíř si chtěl uhlí trošku prohlédnout zblízka a v tom se objevil permoník a řekl: Na mé uhlí nesmíš sahat, dokud mi neřekneš odpověď na mou hádanku. Havíř odpověděl.: Nuže dobrá. Permoník se zeptal.: Je to černé nebo hnědé, co to je? Havíř rychle odpověděl: Uhlí, co jiného. V tu chvíli permoník zmizel a havíř nasbíral tolik uhlí, co to jen šlo. Potom se vrátil do vesnice a uhlí dal stařeši- 12

nům. Uhlí bylo hodně, takže celá vesnice brzy poznala teplo domova, a protože uhlí zbylo, vesnice ho mohla prodat. Havíř si brzy vzal vesničanku, kterou zachránil a měl s ní dva syny. Permoníci Autor: Petr Segedi Permoníci jsou záhadná stvoření žijící v podzemí, podobní skřítkům. Jejich úkolem je pomáhat a chránit horníky. Skřítci mají přátelskou a pracovitou povahu. Měří maximálně 1 metr. Mají obrovskou sílu, zvednou až 100 kg bez problémů. Jeden permoník se jmenuje Ferda, je ze všech permoníků nejstarší, a proto pomáhá a radí ostatním. Skřítci jsou hodně hbití a šikovní, zastanou práci za tři, ale to také není v pořádku, protože horníci potom nemají práci a peníze, proto se jeden horník, který se jmenuje Honza, rozhodl s tím něco udělat, aby horníci měli peníze a práci. Honza patří mezi pracovité horníky, má svou práci moc rád a nechce o ni přijít. Jeho kamarádi horníci s tím samozřejmě souhlasili a podpořili ho. Zašli za ředitelem a vše mu pověděli, ale řediteli se to nelíbilo. Jelikož permoníci dělali zadarmo, za práci chtěli jenom jídlo. A horníkům se musí platit. Nejoblíbenějším jídlem skřítků je maso všeho druhu, ale nejradši mají pečené kuře s rýží. Je to jejich pochoutka. Když horníci viděli, že u ředitele nic nezmůžou, zašli za skřítky a řekli: V ulici Martinského, hned za rohem vaří samá dobrá jídla. Pojďte na oběd, zveme vás! Moudrý Ferda se ptá: Kdo udělá za nás práci? Honza odpověděl: Práci uděláme my. Až dojíte, budete zas pokračovat vy. Ferdovi se to nezdálo, ale od rána nic nejedli, tak s tím souhlasil. Hned co vyšli ven, tak se dveře zabouchly a všichni permoníci byli uvězněni. Ředitel to hned zjistil a permoníky postrádal, hledal a nenašel. Honza a jeho kamarádi horníci šli za ředitelem a řekli: Vrátíme se zpět. Ředitel neměl na výběr a horníky přijal. Honza a kamarádi byli rádi, že mají svou práci zpět. Bohužel přišel den, který nikdo nečekal, na šachtě byl otřes. Otřes nebyl sice silný, ale horníci byli zavaleni. Neměli moc času, měli málo vzduchu a bylo tam velké horko. Honzu napadlo, zavoláme řediteli, ať nám přijdou na pomoc permoníci. Ředitel, jak to uslyšel, hned zašel pro permoníky, vše jim pověděl. Když ředitel domluvil, postavil se Ferda a řekl.: Proč bychom jim měli pomáhat? Když nás zavřeli? Ředitel mu dal za pravdu a omluvil se za horníky a pověděl, že horníci to udělali, protože měli strach, že přijdou o práci a peníze. Nemysleli to špatně. Ředitel slíbil skřítkům, když pomůžou horníkům, tak jim bude dávat každý den 5x denně nejoblíbenější masíčko. Jen když je půjdou zachránit. Permoníci s tím tedy souhlasili a šli horníkům pomoci. Skřítci horníky zachránili. Všichni jim poděkovali. Domluvili se, že budou pracovat jeden den horníci a druhý den permoníci. Tak byli všichni spokojeni a nikdo nepřišel o práci. Od té doby horníci a permoníci jsou skvělí kamarádi. 13

Uhelná pohádka Autor: Dagmar Golasowská (paní učitelka ZŠ Majakovského) Bylo nebylo, v jednom karvinském dole žil kdysi skřítek Uhelníček. Byl malý, černý a velmi pohyblivý. Svýma tmavýma očima sledoval každé šustnutí v uhelných slojích, a protože byl plachý, před lidmi se raději schovával. To víte, černá barva v černém uhlí, to je bezva mimikry. Byl však také docela vykuk a měl zvláštní smysl pro humor, havíři o tom vědí své. Zhasínal jim kahany, schovával kylofy a úplně nejraději jedl jejich svačiny. Ale nemyslete si, měl i své dobré stránky. Nejednou zachránil horníkům i život. Třeba Josefovi. To bylo tak: Josef už byl z té namáhavé práce ve vedru a prachu celý unavený, sotva udržel v rukou sbíječku, rozhodl se tedy, že je čas na svačinu. A měl moooc dobrou chleba se škvarkama. Uhelníčkovi se úplně sbíhaly sliny a pomyslel si: Kdo počká, ten se dočká. A seděl za kusem uhlí a ani nedutal. Josef spokojeně ukusoval, pomlaskával a nakonec usnul nad nedojedenou svačinou. Na to skřítek čekal! Už se chystal, že Josefovi svačinu zbaští, když v tom ho praštil do nosu methan. Ten, jak jistě víte, nesmrdí, ale skřítci mají pohádkový čich a poznají ho. Uhleníček měl dilema: svačina nebo záchrana Josefa před nebezpečím výbuchu? Jeho dobré srdce zvítězilo, nechal chleba chlebem a tak dlouho šimral Josefa v uchu, až ho vzbudil. Šeptal mu: Utíkej, je-li ti život milý. Josefovi život milý byl, ani se nedivil, kdo to a pelášil k těžní kleci. Jako každá pohádka, i tahle skončila šťastně, a představte si, že od té doby nosil Josef svačiny dvě. Hádejte pro koho? Dlouhá cesta Autor: Natalie Jámborová Jednoho krásného, slunečného rána, jsem se šla projít k dolu František. Měla jsem z toho dolu divný pocit, ale přesto mě tam něco táhlo. No, prostě jednoduše řečeno, musela jsem se za každou cenu podívat. Šla jsem opatrně a nejistě se podívat dolů, když v tom najednou něco mě pevně stisklo za paži a cítila jsem, jak mi to pomalu, ale jistě rozrývá kůži. Dostala jsem nějakou bombu do hlavy a upadla jsem do bezvědomí. Po nějakém čase jsem se probudila a porozhlédla jsem se okolo. Stála jsem v tajuplné tmě a přemýšlela jsem, co budu dělat. Na konci chodby plápolal plamínek, tak jsem se rychle rozhodla, že půjdu za ním. Za plamínkem byla další chodba. V chodbě stáli těžce pracující muži v úplné tmě, v hnusném, nesnesitelném prachu, kopali tam uhlí. Měli tam také koně, ti byli slepí. Zhrozila jsem se jejich nářadí, bylo hrozně staré, ošklivé. Slečno?! vzbudil mě mužský, hrubý hlas. Nestalo se vám nic? zeptal se. Ne, jsem v pohodě, odpověděla jsem. Rychle jsem se zvedla a uviděla horníky a jejich obrovské, moderní stroje. Pak pro mě přijela sanitka. 14

Nečekaný objev Autor: Monika Pokorná Žil byl jednou jeden trpaslík. Byl na zemi sám, byla mu zima a hledal, čím by se zahřál. Chodil po zemi, hledal, kopal a furt dokola, až najednou narazil na něco zajímavého, bylo to černé, hranaté, mělo to různé tvary. Poprvé zjistil, že by se s tím mohlo kreslit, ale po dlouhé době zase zjistil, že furt nemá čím zatopit. Zkusil ten jeden uhlík zapálit, hořel docela dlouho. Vrátil se na místo, kde to našel, vzal si sebou trakař, aby si vzal domů zásoby. Nabral si plný vozík a jel zpátky domů, hodil do kamen pár uhlíků a hořelo to. Používal to stále a stále. Kopal a kopal, až vykopal velkou díru a pod zem. Napadlo ho, že by to nazval doly. Ale jednoho dne už byl strašně starý a jednoho dne zemřel. Po pár letech se na zem dostalo lidstvo. Jeden pán objevil ty doly, až to zjistil, na co to všechno může být, tak to řekl po celém světě. Lidi tam chodili pracovat, kopal dál, protože uhlí bylo pro lidi velmi důležité a tak to chodilo furt dokola, lidi měli teplo a měli se dobře. Horníci Autor: Nikola Ogurčáková Jednou jsem se jen tak koukala na internet a uchvátil mě článek o hornictví. Dočetla a dozvěděla jsem se, jak probíhala práce v minulosti. Neměli takové vybavení, měli koně, zdi podepíraly dřevěné trámy, do kterých zapichovali světélka, aby viděli na kopání. V současnosti mají horníci specializované vybavení, a proto mají práci aspoň trochu zlehčenou. Horníci pracují ve skupinkách kvůli závalům, ale také pro těžkou práci. Mít tatínka nebo manžela horníka je těžké, obzvlášť žít ve strachu o ně. Děti horníků přicházejí o tatínky i kvůli pití alkoholu. Po vyčerpání chodí do hospody a pak to dopadá smrtí v podnapilém stavu na pracovišti. Horníci jsou obdivováni a divím se, že se jim taková práce chce dělat. Černý kámen Autor: Veronika Bačíková Byl jednou jeden malý chlapec, který si hrál na písku, kopal díru, kopal, kopal, až se dokopal na samý konec pískoviště a na konci uviděl něco černého, co vypadalo jako kameny, chlapec si jeden vzal sebou domů a ukázal ho tatínkovi, tatínek se divil, té černé věci, zkoušel s ní škrtat o zem, políval jí vodou, ale nic se nedělo, sedl si k odpočinku a zapálil cigaretu, když odhodil zapálenou sirku, která dopadla na černý kámen, a ten začal hořet. Tatínek kámen uhasil a běžel ho ukázat mamince, protože maminka byla odbornice přes tyto věci zkoumala, ale nepřišla na to, co to je, nechali si kámen doma a časem na něho zapomněli, za pár let slyšeli v rádiu, že černý kámen, zvaný uhlí, se začal těžit. 15

Oslí šachta Autor: Alena Zbedinová Za sedmero horami a devatero řekami v jednom malém městečku Karviná byla šachta. V té šachtě se těžilo černé uhlí. Lidé, kteří těžili uhlí, to neměli lehké, protože domů chodili unaveni, pracovali od rána do večera a nemohli být se svou rodinou, jen o víkendu. Proto se rozhodli, že si tam přivezou koně. Malým problémem bylo, že koňů ubývalo, protože někteří koně oslepli, někteří se báli do chodeb jít. Tak se rozhodli pro osla. Přivezli osla, ale ten jakmile měl vstoupit do výtahu, spadl na zem a roztáhl všechny čtyři nohy. A od té doby jí lidé říkají: Oslí šachta. Příběh Autor: Tereza Holišová Můj strejda je horník a jednou mi vyprávěl historku ze šachty. Horníci, když jedou dolů, dostávají v bandaskách na svačinu polévku. Jednou byla hrachová s párkem, kterou měl strašně rád strejdův spolupracovník Franta. Všichni to věděli. Tak někoho napadlo, udělat si z Franty srandu a místo párku mu tam nařezali do polívky kousky hadice. Všichni se potom smáli, když si o svačině Franta pochutnával na polívce a nadával, že párky jsou nějak tuhé. Strejda říkal, že si často horníci ze sebe dělají srandu, aby pořád nemuseli jen myslet na těžkou práci, která je čeká. Povídka Autor: Denis Mucek Byl jednou jeden hornický kůň. Jmenoval se Oskar. Když byl Oskar malé hříbě, tak pracoval u jednoho starého dřevorubce. Tahal mladé smrčky a někdy mohl pomáhat i velkému Vojtěchovi. Ten kdysi žil na rozlehlých, zelených pláních, ale to je jiný příběh. A tak se jednou stalo, že dřevorubec zemřel. Oskar s Vojtěchem zdrceni opustili svůj domov. Vojtěch odešel na své pláně a Oskar odešel nedobrovolně pracovat na šachtu. Pracoval v dole spolu s dalšími 5 koňmi. Bylo to těžké povolání, ale Oskar vzpomínal na svého pána, a protože z té tmy oslepl, myslel si, že je tam s ním. Pracoval 15 let, každý den a bez přestávky. Oskar byl dobrý pracant a měli ho rádi, ale všechno jednou končí. Oskar se upracoval k smrti. 16

Jak se tatínek musel stát horníkem Autor: Jan Michalička Protože se maminka musela starat o mě a o mého brášku, musel tatínek začít pracovat jako horník, abychom se uživili. Každý den od 5 do 7 večer byl v práci, já se dost nudil, protože jsem neměl žádné kamarády a mamka se starala o brášku a pořád něco vařila. Občas večer mi tatínek vyprávěl, co se tam děje, rozhodně bych nechtěl být kůň, co tam pracuje, protože byli slepí a za rok vyjelo nahoru jen na některé svátky. V neděli to tatínek nepracoval, jsem byl celý den s ním, chodili jsme do lesa, štípali dříví atd., prostě celý den zábava. Po několika letech, asi v 15, mě vzal tatínek na černo do dolu, byl jsem tam celý den. Pochopil jsem, že to je velká námaha a nechápal jsem, jak mi tatínek mohl ještě potom vykládat, co se tam děje. V 16 jsem začal pracovat v tom samém dole, kde jsem se před rokem byl podívat. Časem jsem si na to zvykl, jediné, co mě na tom netěšilo, bylo, že tam za několik let začne pracovat můj mladší brácha. Nečekané neštěstí Autor: Carolina Natale Žila jedna rodinka trpaslíků, která měla hornické předky. Bydleli v domečku na samotě u lesa. Děti si hrály tím, že v lese sbíraly dříví a pásli svého hornického koně. Tatínek na něm jezdil až na doly, kde pracoval. Maminka doma vařila a starala se o děti. Po obědě šli všichni tři s kolečkem pro dříví, které děti nasbíraly. Tatínek pilně pracoval. Hoši kopali tunel, přes který by se měli dostat do druhé šachty. Jenže zazněly otřesy a tatínek slyšel svého koně, jak zafrněl. Chtěl mu jít na pomoc, jenomže se mu zasekla noha pod haldou uhlí, které se sesypala při otřesu. Zavolal si kluky na pomoc a vyndali ho. Rychle se zaběhl za koněm, ale ten už byl mrtvý, protože na něj spadlo dřevěné hradiště. Večer přišel domů a děti byly smutné, jak se to dozvěděly, Rodiče jim koupili nového a bylo to jako dřív. 17

Jana Lešáková, 8 let 18

19 Valerie Špernogová, 7 let