magazín 2013 časopis pro klienty společnosti Bohemia Servis Finance a.s. Za odměnu ve městě nad Seinou PařížRozhovor s Oldřichem Krejčovsem, Když se cesta stala cílem Z Almerie do Dakaru s podporou BSF klientem BSF
Akce PAŘÍŽ Za své skvělé výkony zavítala patnáctka spolupracovníků společnosti BSF na tři dny do nádherné Paříže. Více na straně 2.
Editorial Obsah čísla Když práce nese plody. 2 Bonsoir mademoiselle Paris Čtyřměsíční akce o nejúspěšnější sjednatele produktu Evoluce Renta zná své vítěze. Odměnou jim byl zájezd do města nad Seinou. A máme tady léto. S létem také zasloužený oddych a dovolené po tvrdé práci. Ano, za tvrdou práci zpravidla následují zasloužené výsledky a také dosažení vytčených cílů. I o tom svědčí většina článků v tomto vydání BSF magazínu. Vždyť jen pilná práce bez výmluv přivedla vítěze naší firemní soutěže za odměnu do Paříže, kde mohli strávit nádherné tři dny; jen pilná práce a nadšení stojí za vítězstvím českého offroadového týmu, sponzorovaného naší společností, v náročné africké rallye s cílem v senegalském Dakaru. A nic jiného než tvrdou práci, vlastní vizi a rozhodnutí dokončit své plány, nenajdeme za cestou kytaristy Oldy Krejčovse k úspěchu na české hudební scéně. Jsou to všechno zdánlivě odlišné příběhy, ale právě vytrvalost, uvědomění si škály vlastních možností a snaha neuhnout z vytčeného směru, jedině mohou vést k úspěchu. A jedna z nejsladších odměn pak následuje. Je jí radost a dobrý pocit z dobře odvedené práce. To nejsou jen prázdná slova, ale pochopí je pouze ten, kdo dospěl daleko. 7 Okrej Business Rozhovor s kytaristou skupiny Monkey Business a v neposlední řadě také klientem BSF a.s. Oldou Krejčovsem. 14 BSF na Dakaru Prostřednictvím sponzoringu týmu KB systém offroad team se BSF zapsala do historie afrického motoristického dobrodružství. 22 Když se cesta stala cílem O cestě do Mexika, Guatemaly, k Mayům a o tom, že cíl nemusí být vždy takový, jaký očekáváme a přitom o nic méně hodnotný, je dnešní reportáž. 28 Cimrman a chemie Dosud neznámá fakta ze života českého velikána Járy Cimrmana se dozvíte v článku, který odhaluje Cimrmanovu stopu v říši chemie. 32 Pozvání na kávu do Dolního Újezdu BSF a.s. se snaží být svým klientům na blízku kdykoliv a kdekoliv. Podivejte se do nové kanceláře blízko Litomyšle. Dalibor Vajnar BSF magazín je časopis pro klienty společnosti Bohemia Servis Finance a.s. Klientům je k dispozici prostřednictvím poradců společnosti BSF a.s. a není volně prodejný ve veřejné distribuční síti. BSF magazín - červen 2013. Vydavatel: Bohemia Servis Finance a.s. Volyňských Čechů 837, Žatec www.bohemiaservis.cz tel.: 810 888 900 e-mail redakce: bulletin@bohemiaservis.cz telefon redakce: 733 728 212 Grafická úprava, sazba: Bc. Dalibor Vajnar Tisk: Ústecké tiskárny, s.r.o. Uzávěrka tohoto čísla: 31. 5. 2013
svět Bonsoir mademoiselle Paris Spolupracovníci BSF a.s. měli od 15. ledna možnost zúčastnit se soutěže o nejvyšší počet uzavřených smluv na produkt Evoluce. Nejlepší patnáctka se za odměnu podívala do města nad Seinou. Foto Romy Rauscherová, Dana Horáková a Roman Kratochvíl 2
lužno říci, že od samého počátku neměl nikdo účast jistou, rozhovor protože tabulka nejlepších v průběhu soutěže neustále Ddoznávala změn a až do poslední chvíle se tedy mohlo pořadí i složení výherců změnit. Polovina dubna však již přinesla rozhodnutí o tom, že účast si vybojovali: Marie Prchalová, Jan Navrátil, František Ryšlink, Hana Veselá, Ilona Suchomelová, Jana Havranová, Dana Horáková, Milan Pánek, Jana Bočková, Marie Suchánková, Jiří Novotný, Jaroslav Mrnka, Pavlína Šklíbová, Ing. Ondřej Jurčík a Jaroslava Sedláková. Mnoho účastníků se nemohlo dočkat a odlet z letiště Václava Havla tak očekávali s napětím a netrpělivostí. Konečně tedy nadešel 15. květen a s ním i radostné setkání s ostatními. Po příletu na pařížské letiště byla výprava očekávána průvodkyní s cedulkou BSF. Následovala čtyřhodinová projížďka Paříží s výkladem, o hlavních pařížských památkách nám paní průvodkyně prozradila jejich historii, občas zapátrala i v našich vědomostech a my jsme něco málo z paměti vydolovali. Velkým zážitkem byla zastávka na Trocadéru, kde mnozí z nás poprvé v životě viděli Eiffelovu věž. Objeli jsme i Vítězný oblouk, v dáli zahlédli Archu, což je oblouk v nové části Paříže. Závěr této projížďky nás zavedl k Invalidovně, kde ještě dnes žijí veteráni francouzských válečných tažení. Zde jsme vystoupili a ochutnali první kávu v klasické francouzské kavárně, kde jsme si na uvítanou s Paříží připili šampaňským. Po příjemném posezení jsme odjeli do hotelu k ubytování. Krásných pokojů jsme si ale moc neužili, v 19 hodin nás očekával autobus a jelo se do slavného kabaretu Paradis Latin. Ochutnali jsme nejprve předkrm s výbornou francouzskou paštikou, poté steak s hranolky a závěrem tři kopečky zmrzliny. Mimo jiné jsme měli plné stoly vína a šampaňského. Ve 22 hodin začalo kabaretní vystoupení plné tanečnic nahoře bez a také divokého kankánu. Následující den nás očekával klenot v podobě zámku Versailles. Tam však bylo nejprve třeba prodrat se plnými ulicemi. Francouzi pracují převážně od devíti hodin a silnice byly přecpané. Kolem deváté hodiny jsme nakonec do Versailles dorazili. Poznat z Versailles vše během několikahodinové prohlídky jistě nelze, ale i to málo stačilo k tomu, aby v nás vyvolal nezapomenutelný dojem. A protože nám vyhládlo, odebrali jsme se do nedaleké restaurace Maitre Kanter, kde jsme zažili malou gurmánskou extázi. Je velice důležité, s jakými lidmi sdílíte tyto zážitky. Jsem nesmírně vděčná za to, že mohu nejen pracovat, ale i trávit čas na takových poznávacích výletech, jako byla Paříž; s lidmi,které mám tolik ráda a vážím si jich za to, jací jsou. (Ilona Suchomelová) 3
Po návratu do Paříže byl čas na individuální prohlídku. A protože večer nás čekala večeře s hudbou v restauraci na Montmartru, většina z nás se rozhodla pro pěší přesun. Klidným krokem jsme došli na Pigalle a odtud na Montmartre. V ulici je velké množství krámků se suvenýry, což znamenalo chvilkový rozchod. Kdo neviděl a nešel zdejší schody, netuší, jaká je to šichta. Prohlédli jsme si basiliku Sacré-Coeur, kostel sv. Petra, staré mlýny na vápenec a dům ve kterém žil Vojtěch Hynais, autor opony Národního divadla. Také se nám líbil atelier a kabaret Lapin Agile, v překladu hbitý králík, s malbou králíka utíkajícího z pánve na průčelí. Autorem je Pablo Picasso, který v době svých malířských začátků neměl ani na útratu a zaplatil touto malbou. Dále jsme se podívali na náměstí Dalidy, na sochu Muž procházející zdí od Jeana Maraise a na poslední vinici v Paříži. Poté jsme si našli krásné místo v kavárně na Náměstí umělců, kde se někteří z nás nechali portrétovat anebo vystříhat z papíru svůj profil. Večer pokračoval večeří v restauraci La Bonne Franquette. Po velice bohaté večeři jsme večerní Paříži prošli bulvárem De Clichy k Moulin Rouge, nejznámějšímu kabaretu v Paříži. Rovněž jsme byli svědky, že ani francouzští číšníci to nemají jednoduché. Musí totiž být stále ve střehu, neboť jim občas odejde host bez placení a oni jsou ochotni za ním běžet, třeba až na nádraží, jak jsme viděli. Další den jsme se po snídani vydali poznávat další francouzské památky. Pařížské metro bylo pro mnohé velice emotivním zážitkem. Dostali jsme se do něj v ranní špičce a cestovali tím 4
pádem na jedné noze a to ještě ne naší. Humor nás však nepřecházel a cestu jsme absolvovali v pohodě. Následoval Louvre, někteří se vydali přes most na ostrov s katedrálou Notre-Dame. Před katedrálou jsme se samozřejmě postavili na nultý bod, od kterého se měří všechny vzdálenosti v Paříži a kdo si na něj stoupne, prý se do Paříže vrátí. Prohlédli jsme si Most umělců, kde je zvykem zamknout si svou lásku zámečkem k tepanému zábradlí. Most je plný zámečků, ale město z toho radost nemá, neboť to ničí zábradlí. Potom již zbýval čas jen na zabalení, posvačení a už nás autobus odvážel na letiště. Prožili jsme nezapomenutelné tři dny nabité bohatým programem a již nyní je jasné, že se do Paříže mnozí vrátí. Byl to opravdu vydařený výlet a skvělá odměna za tvrdou a poctivou práci. Další fotografie z Paříže si můžete prohlédnout na druhé a třetí straně obálky. 5
Pařížská anketa 1) Patříte do skupiny, která dokázala podat vysoce nadstandardní výkony. Jaká atmosféra panovala v Paříži mezi lidmi motivovanými k takovým výsledkům? 2) Snažili jste se během období soutěže vyvinout nějaké mimořádné úsilí nebo šlo o váš standardní pracovní postup? Některé účastníky jsme požádali o odpovědi na následující otázky: 3) V čem tkví tajemství vašich výsledků? 4) Mohli byste dát nějaké doporučení těm, kteří podobné úspěchy nemají, a přitom by se vám rádi vyrovnali? 5) Na co z Paříže nejraději vzpomínáte? Jana Bočková: 1) Atmosféra byla kamarádská, odpočinula jsem si a nabrala sílu do další práce. 2) Během soutěže jsme nejen já, ale i některé moje spolupracovnice vyvinuly zvýšené úsilí. Pařížskou akci však beru jako ocenění za moji dlouhodobou snahu. 3) Z mojí kanceláře jsme v soutěži uspěly dvě. Je to úspěch a závazek do příštího období. Šéf každé firmy musí svými výsledky práce být příkladem pro ostatní. 4) Na týden si naplánuji svoji ideální produkci smluv a snažím se plán splnit, někdy se podaří překročit a někdy se bohužel nepovede. Tímto přístupem k práci se snažím jít příkladem ostatním. 5) Dobrý kolektiv, program i organizace, byla jsem v Paříži poprvé, byl to pro mne moc hezký zážitek. Takže moc děkuji firmě BSF. Jaroslav Mrnka: 1) Atmosféra byla naprosto skvělá, není co vytknout 2) Většinou jsem postupoval zcela standardně. 3) Je to prosté, chodím do práce abych mohl uživit rodinu, měl prostředky na svůj volný čas a zároveň naspořil na důchod. Hlavní je ale chuť pracovat a nejlépe v dobrém týmu. 4) Na to je jednoduchá rada, nikdy se nenechat odradit, ale vytrvat. Ne vždy je vše stoprocentní. 5) Na všechno. Bylo to nádherné a poučné, prostě super. Marie Prchalová: 1) Bylo to skvělé a myslím, že jsme si to užili. Měli jsme všichni čas popovídat si, vypnout z pracovního nasazení a nic neřešit. 2) Soutěž mě motivovala a i když pracuji s pravidelným výkonem, tak jsem nevěděla, zda podmínky splním a jaké tempo nasadí ostatní. 3) Samozřejmě pracovní nasazení a štěstí. Někdy je spousta práce a výsledky běžné a po čase to, co od nasazení čekáte, najednou spadne jako z nebe. 4) Každodenní práce s rozumem, důvěrou a citem. 5) Na nezapomenutelné zážitky z památek Paříže. Dále i na zábavu, která byla zpestřením každého dne. Jiří Novotný: 1) Atmosféra mezi účastníky byla výborná. Všichni jsme si užívali kouzlo Paříže a Versailles plnými doušky. Za vše patří poděkování vedení naší společnosti a též našemu partnerovi ČPP v čele s ing. Jaroslavem Besperátem. Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že se již nyní těšíme na další podobné akce. 2) Vzhledem k tomu, že pracuji v manažerské pozici, našel jsem si o několik hodin více času na práci s klienty než v jiných měsících. 3) Mám rád soutěže a zapojuji se do nich. Podobné akce mne tedy dokáží vždy nakopnout. Namotivoval jsem se a termín akce jsem si rezervoval v diáři. Zkrátka, bral jsem jako samozřejmost, že to zvládnu. Co tím chci říci? Že se stačí rozhodnout a pak už jen dělat denně malé kroky, které vás k úspěchu dovedou. 4) Moje rada zní - dejte si šanci tím, že budete důslední sami k sobě a překonejte práh vlastní pohodlnosti. Máte kolem sebe lidi, kteří rádi pomohou a z vašeho úspěchu budou mít stejnou radost jako vy sami. 5) Už samotný let byl pro mne zážitkem, protože to byla moje premiéra. Dále mi zůstane vryta do paměti atmosféra vytvořená celou naší skupinou, kafčo s naší šéfovou u Eiffelovky, přípitek s poděkováním ing. Besperáta za odvedenou práci, kabaret Paradis Latin a také všechny dobroty, které nám servírovali. Za to vše mi trochu té námahy navíc rozhodně stálo. Při všech dalších akcích se opravdu snažte, protože já na nich rozhodně chybět nechci. Hana Veselá 1) Atmosféra byla výborná a nepopsatelná. 2) Úsilí bylo tentokrát asi větší, než jindy. Přece jen, motivace byla velká. 3) S velkou motivací přichází i velký výkon. Především to ale každý dělá sám pro sebe a jen sobě je zodpovědný za své výsledky. 4) Stačí chtít a nehledat výmluvy, smlouvy totiž na našem gauči samy nepřistanou. Ano, někdy to jde lépe a někdy hůře, ale každý si může přinejmenším udržovat svůj průměr. Kdo jen polehává, nezbývá mu, než si stěžovat. 5) Výborná průvodkyně, skvělá jídla, nádherná Paříž. A Dana Horáková v roli druhé průvodkyně byla také úžasná. Dana Horáková 1) Atmosféra by la vynikající, velice jsme se pobavili. 2) Mimořádné úsilí to žádné nechtělo, jen důslednost. 3) Pracovala jsem :-) 4) Každý den jít do práce. 5) Večer na Moulin Rouge. Moc jsme si to užili. 6
rozhovor OKREJ BUSINESS Text Dalibor Vajnar Foto Tomáš Štěrba a Dalibor Vajnar David Koller, Bára Basiková, Roman Holý, Oskar Petr To je jen několik vynikajících hudebních osobností, jejichž tvorba se na čas propojila s kytaristou Oldou Krejčovsem (42). Ten patří mezi ty, kteří si již vydobyli svou pevnou pozici na rockové i funkové scéně a patří kromě toho také mezi klienty Bohemia Servis Finance a.s. 7
rozhovor Otec naléhal, abych o kytaře jakožto zdroji obživy vůbec neuvažoval. Mě ale nic jiného nezajímalo. 8
Začátky. Jesus Christ Superstar. Oldo, když ses rozhodl dělat muziku, měl jsi nějaké plány? Uvažoval jsi, zda se hudbou dá uživit nebo jsi prostě s důvěrou šel za svojí vizí? O tom jsem vůbec nepřemýšlel. Otec naléhal, abych o kytaře jakožto zdroji obživy vůbec neuvažoval a hleděl dodělat školu. Takže po střední elektroprůmyslovce jsem nastoupil na elektrárnu a absolvoval tam svou roční zaměstnaneckou éru. Ovšem nijak dlouhou, od základní školy mě totiž zajímala jen kytara. Tu jsem dokonce nosil i do práce na směny Po roce přišla vojna, narukoval jsem do pražského AUSu (pro neznalé Armádní umělecký soubor), a zůstal jsem v jeho symfonickém orchestru ještě nějakou dobu po ukončení vojny. Následoval prudký vývoj. Kamarád mi ukázal inzerát, ve kterém David Koller sháněl muzikanty do svého projektu. Poslal jsem mu své kazety a uspěl. A to byl začátek Kollerbandu, psal se rok 1993. Jak jsi to prožíval? Najednou jsem se dostal na velká pódia, chodilo na nás 2000 lidí a byl jsem z toho samozřejmě mimo. Z ničeho jsem se najednou ocitl nahoře. S Davidem jsme si dobře rozuměli, vlastně dodnes spolu výborně vycházíme a spolupracujeme ve studiu. Udělali jsme tehdy úspěšnou desku, ale po dvou letech přišel konec. David se začal věnovat kapele Lucie, kterou čekalo její nejlepší období a pro mě to znamenalo začátek hledání nové příležitosti. A přišel Pan Pot. V Panu Potovi jsme se sešli s basistou Honzou Alánem a bubeníkem Markem Žezulkou z Arakainu. Mohl jsem se zde plně autorsky uplatnit, hodně jsme také koncertovali společně s Danem Bártou, jenž tehdy zpíval ve skupině Alice. Michal Pavlíček nás také pozval do svého televizního pořadu Na Kloboučku, nahrával jsem desku s Oskarem Petrem, kterého si asi mnozí pamatují jako člena slavného Marsyasu. Oskar se vrátil z emigrace a byl doslova nabitý muzikou a texty. Bylo to parádní období. Významnou kapitolou tvého života je bezesporu muzikál Jesus Christ Superstar. To byla příjemná práce už proto, že s Weberovou hudbou jsem se ztotožnil, jsou to prostě sedmdesátá léta, nic tuctového a podle mě jde o jeden z nejlepších muzikálů. U nás jej připravoval Ota Baláž a přes Mirka Chyšku z kapely J.A.R. jsem se do Ježíše dostal i já. V tomto muzikálu byly dva kytarové party, takže na každém představení byli dva kytaristé. Já jsem tehdy hrál právě ve dvojici s Mirkem a občas spolupracujeme dodnes. Prostředí Divadla Spirála, kde se Ježíš hrál, bylo skvělé. Je to sice prostor nelehký k ozvučení, ale myslím si, že lidé, kteří představení navštívili, mají zážitek na celý život. Pro mě to bylo patnáct představení měsíčně po dobu pěti let. To přineslo i spoustu kontaktů a nápadů, sešla se zde opět velká skupina muzikantů. Nakonec zde vykrystalizoval band okolo Báry Basikové, která v Ježíšovi měla úlohu Marie Magdaleny. Tehdy vznikla deska, která byla ovšem přijata se smíšenými pocity. Byla to první deska, kde si veškeré texty psala Bára sama, tehdy už měla za sebou svojí první knihu. Existovala ale spousta problémů, které se do textů promítly, byly často psychologicky náročné. Deska tak pro mnohé nebyla tím, co se asi od Báry očekávalo, což je podle mě škoda, ale souvisí s tím i přístup vydavatelství a rádií. Myslím si ale, že Bára se při psaní vnitřně vyčistila a je v pohodě. Pro mě je to stále jedna z našich nejlepších zpěvaček. Takže přišel další konec a nový začátek. Kromě Bářiny kapely jsme tehdy rozpustili i Pana Pota a já jsem se obrazně řečeno plácal asi rok bez vážnějšího hraní. Prodával jsem na částečný úvazek v prodejně hudebních nástrojů v Husitské. Jednoho dne pak přišli basista Pavel Mrázek a bubeník Martin Houdek, jestli bychom si společně nezahráli. Kývl jsem, šlo nám to dobře a teprve později jsem se dozvěděl, že šlo vlastně o konkurz do Monkey Business. 9
Monkey Business a ti další. Jak Monkey Business začínali? Zcela bez ambicí. O Romanovi Holém jsem věděl, že hraje v J.A.R., že je schopný muzikant a má vynikající přehled a povědomí o kvalitní hudbě, ale nic jsem z toho nevyvozoval. Zpočátku jsme to asi všichni brali jako příležitost si zahrát. Vzniklo ale pár dobrých nápadů, které dospěly až do první desky Why be in, when you could be out. Natáčela se naživo a vyšlo to. Objevil se manažer, sponzor a vyletěli jsme nahoru. Na první desce jste spolupracovali s trombonistou Fredem Wesleym a kytaristou Davidem Williamsem. Bylo to po hudební stránce rozšíření tvých obzorů? Každopádně, Williams nahrával s Michaelem Jacksonem a pro mě byly jeho party úžasné a nápadité. Wesley mě zase překvapil, jak se dá na trombon frázovat, to mě dostalo. Stejně jako když zahraješ attack na kytaru, to samé on hrál na svůj nástroj, zkušeně a s obrovským potenciálem. Na kontě máte zatím šest desek a stali jste se šiřiteli funku v Čechách. Funk hráli i J.A.R., je ale fakt, že M.B. jej podává populárnější formou. Nicméně funk a Monkey Business je jen jedna poloha, tvé vlastní ambice můžeme slyšet v jiném projektu, OKREJ. V roce 2008 jsem vydal (doufám, že ne poslední) autorské album Je to důvod, na které jsem přizval několik hostů, Dana Bártu, Tonyu Graves, Viktora Dyka či Matěje a Karolínu Ruppert. OKREJ funguje stále, doufám, že pro něj existují schody nahoru. Recenze zmíněného alba většinou potvrzují, že tvoje vlastní hudební poloha nespočívá v líbivé prvoplánové hudbě, ale je potřeba ji rozkrýt a odhalit její hlubší kvalitu. Máš občas chuť sklouznout k větší jednoduchosti? To já bych sice chtěl, mít to jednoduché, jenže ke stupiditě přejít nechci. Přejdeš k mainstreamu a ztratíš se v davu. Moje hudba je o mých pocitech, vždycky je něco, co chci vyjádřit, jinak bych nebyl spokojený. Navíc mě zajímají i věci mezi nebem a zemí a i s tím spojené otázky můžu do skladeb dávat. Vím, že ze mě vychází hudba, kterou ocení jen někdo, na druhou stranu jsem v situaci, že mě živí populární muzika a nemusím to řešit. Spíš mě těší, že moje věci oceňují lidé, kteří se v hudbě vyznají. A že se mi nelíbí to, co se většině ostatních posluchačů líbí, to mám asi smůlu. Anebo štěstí. Což je ostatně příznačné pro všechny tvé projekty. Jaké ještě byly? Stability s Mirkem Chyškou a Štěpánem Smetáčkem, s Markem Žežulkou zase společně fungujeme jakožto POTPALTO, v sestavě bicí kytara. Jaká je z tvého pohledu situace na hudebním trhu? Pokud jde o vydavatelství, tak stále stejná. Jsou v pozici, kdy si mohou diktovat, tedy systém já na bráchu, brácha na mě, a dělají to. Jestli je v té hudbě něco nebo nic, to je jim jedno. Paradoxní je, že dnes přitom kapely z prodeje cédéček nežijí, sice potřebují reklamu a rádia a nějak zviditelnit svoje dílo, ale díkybohu za internet. CD se tedy stávají minulostí? Určitě, vždyť mladí dnes jedou na MP3, všechno stáhneš na internetu. Kapely mají výdělek většinou jen z koncertů. Malý návrat zažívají vinylové gramodesky, ale to je záležitost pouze pro fajnšmekry. Jinak se hudební obchod přesouvá do virtuálního světa. Nahrávací studio si stejně kapely musí platit samy, pokud si najdou slušného manažera, mohou vydavatelství obejít. Jejich hudba je pak samozřejmě levnější. Jsou muzikanti jedna velká rodina? Když se sejdou a jde se opravdu na muziku, tak ano. Jinak jsou to ale často natolik odlišní lidé, jako všichni jiní. Jaký je typický den muzikanta? Je to otočené. Hudba se hraje, když pracující lidé mají volno a chtějí se bavit. Takže hlavně víkendy. Během týdne se připravuješ, učíš a koncentruješ na to, co přijde. Já, asi jako každý, koho hudba živí, mám svůj nástroj rád, kytaru mám denně v ruce, zajímám se o vše, co s ní souvisí, takže i tímto směrem si rozšiřuji obzory. Kapela, která jede šňůru, to má samozřejmě jinak, hraje se i ve všední dny, ale ani to už se dnes moc nevidí. Já jsem přes týden doma, ráno odvezu dceru do školy, pak se o něco postarám v domě, cvičím, skládám a vyučuji studenty na kytaru. Jsem rád, že to takhle můžu mít. Je to ale zase vyvážené tím, že nemám volné víkendy, nemůžu se kdykoliv s rodinou sebrat a odjet na dovolenou, kromě zimního období. Ve svém oboru se pohybuješ takříkajíc v první lize a máš dost zkušeností, co bys poradil začínajícím kytaristům, kteří by se rádi prosadili? Třeba pro samotnou techniku hraní je dnes úžasnou věcí internet. To, co jsme před dvaceti lety odposlouchávali z CD a pracně dřeli, lze dnes odkoukat z You Tube, každičký lick, každé sólo. Jenže tím se překračuje důležitá věc, a tou je schopnost vyznat se na hmatníku, schopnost najít tón, akordy Není také vůbec nic snadného sehrát se v kapele, umět si třeba udělat dobrý zvuk. Kapely předkládají demonahrávky, které jsou často výsledkem dlouhého zkoušení a zní výborně, když ale dojde na živé hraní, občas těžko věřím vlastním uším. Tady se fakt nedá nic urychlit. Muzikant se musí v hudbě, kterou hraje najít. Hrát rychle nahoru dolů, to se naučí skoro každý, jenže dát hudbě výraz, něco opravdu sdělit, to je to, co dobrého muzikanta odliší od ostatních. A často také platí, že méně je více, dva tóny na správném místě mohou totiž být lepší, než rychlá vyhrávka. Stejně jako u řečníka, více člověku mnohdy řekne několik slov, které zaujmou svojí hloubkou, než hodina sáhodlouhé přednášky, která posluchače zahltí větami. Sleduješ českou scénu? Samozřejmě, snažím se mít přehled. Ale málokdy se dopředu prodere někdo, kdo mě osobně zaujme. Líbí se mi třeba Hentai Corporation, hrají hodně progresívní věci. Spousta mladých hudebníků bohužel nedostane prostor na festivalech nebo v rádiích, všichni totiž sází na osvědčená jména, která se melou stále dokola. Jsem ale přesvědčen, že kdyby odvážný promotér prosadil podobně progresívní kapelu mezi hlavní sestavu nějakého festivalu, byla by to trefa. 10
Že se mi nelíbí to, co většině ostatních posluchačů, to mám asi smůlu. Anebo štěstí. 11
Možná se blíží doba, kdy se hudba uplácá na počítači na míru aktuálnímu vkusu a individuální přístup se stane raritou. Možná ale o to více ceněnou. 12
Některá muzikantská setkání patří k těm opravdu výjímečným, čehož dokladem jsou i tyto fotografie. Například s Joan Baez spolupracovali Monkey Business na svém posledním aktuálním albu, Gary Moore zase patřil k legendám rocku i blues. Glenn Hughes je veličinou, která hrála například s Deep Purple, Hiram Bullock byl respektovaným jazzovým i funkovým hráčem, zatímco Zakk Wylde svou hutnou kytarou drtí světová pódia dodnes. Vzpomínkou na ně jsou pak alespoň autogramy na kytarách Oldy Krejčovese. Do budoucna bude vývoj hudby asi zajímavý. Už mnoho let třeba slýchám, že elektrická kytara přece nikoho nezajímá. Sóla? Prý na co? Možná se blíží doba, kdy se vše uplácá na počítači na míru aktuálnímu vkusu a individuální přístup se stane raritou. Možná ale o to více ceněnou. Tvoje vlastní vzory? Těch je tolik, třeba Brian Setzer, Richie Kotzen, Paul Gilbert, Danny Gatton, Lenny Kravitz, Jeff Beck Líbí se mi věci Dave Grohla nebo skupina Mars Volta, ta hraje úžasně nabíjející muziku. Uvažoval jsi někdy také o jiném způsobu sebevyjádření než o kytaře? Líbí se mi fotografování, pokud jde o témata, shrnul bych to do slov příroda a počasí. Čím více stárnu, tím více si všímám toho, co nás obklopuje. A dokáže kytara říci vše, co chceš? Pokud mám co říci a rozumím tématu, tak se mi to většinou povede. Nicméně, zkouším ještě foukací harmoniku, což se může k elektrické kytaře zdát jako úplně mimo, ale proč ne? Rád používáš ticho, lépe řečeno pauzy. Rád bych jednou dokázal vyselektovat tóny v kapele tak, aby bylo řečeno to nejdůležitější a v posluchačově hlavě přitom vznikly tóny, respektive dojmy tónů, které je doplní. Taková muzika mluví z duše. Například u Jeffa Becka není slyšet ani jeden tón navíc. Dělat muziku, to znamená mít drahé vybavení. Jak se řeší pojištění v hudební profesi? Jak to tak chodí, dokud se něco nestane, nikdo nic neřeší. V Monkey Business jsme donedávna pojistku neměli, jenže zcela běžné je, že technici něco poškodí, praskne buben, ztratí se baskytara, nedávno nám v Brně ukradli čtyřicetikilový basový zesilovač. Bylo tedy zapotřebí se pojistit. Já osobně mám připojištěné ruce, ty mě živí a pro kytaristu je jakákoliv zdánlivá maličkost na ruce samozřejmě limitující. Mimo jiných obvyklých pojistek jsem se ale pojistil i proti ptákům, kteří mi vyklovávají díry do zateplení domu. Postavil jsem dům, udělal fasádu, stálo to spoustu peněz a hned si přiletí strakapoud a vyklove díru o ploše pivního tácku. Navíc na místě, na které lze dosáhnout jen z vysokozdvižné plošiny. Dříve jsem s podobným pojištěním neuspěl, ale díky BSF se to podařilo. A k BSF jsi se vlastně dostal jak? Kdysi jsem se dozvěděl o výhodách životního pojištění Filip, kam lze vkládat i mimořádné vklady a pak ještě o Filipu Garant. Smlouvy na oba tyto produkty jsem si také hned uzavřel. V současnosti se rozhoduji ještě o produktu Evoluce Renta. Na tomto místě chci podotknout ke všem mladým muzikantům, kteří se hudbou chtějí živit a nějaký důchod se jich v budoucnu možná ani týkat už nebude, že by měli mít alespoň životní pojistku. Stát se totiž může leccos a v kulturní branži nikdo neví, co přijde. Je tedy lepší mít v zádech oporu v podobě vhodného produktu. Oldo, děkuji ti za velice zajímavý rozhovor a přeji mnoho štěstí a hudební inspirace. 13
fotoreportáž Ačkoliv se v řadách spolupracovníků BSF najde mnoho benzínových nadšenců, do tvrdých saharských podmínek by nejspíš nevyrazili. Naše společnost se tak do žhavé pouště dostala prostřednictvím sponzoringu týmu KB systém offroad team. A byla to trefa do černého. utomobiloví znalci jistě znají populární závod Rallye Paříž Dakar, který poprvé startoval v roce 1979. AAkce, které se mnohokrát úspěšně zúčastnily i české posádky, proběhla naposledy o 28 let později, a to hlavně z důvodu stále se zvyšujícího nebezpečí teroristických útoků. Od té doby se tento původní závod přesunul do Jižní Ameriky. Jenže jeho původní myšlenka a trasa nedala spát týmu organizátorů, který od roku 2011 vrátil do života v poněkud zmenšené, ale o to drsnější podobě původní Dakar. Jsou určitě porovnatelné z hlediska náročnosti, tratí a podmínek dokonce se letos jelo tratí, kterou původní Dakar vedl. Nesrovnatelné jsou ovšem z hlediska organizačního zajištění i rozpočtu. Soutěž nemá tak velké sponzory a posádky musí často improvizovat, jak se dá. V kategoriích Race a Adventure tak opět vyrážejí odvážlivci na motocyklech, čtyřkolkách a v autech, startující ze španělské Almerie, přes Maroko a Mauretánii do Senegalu, což na letošní trase obnášelo 5000 km. KB systém offroad team, trojnásobný držitel mistrovského titulu ČR v offroadmaratonu, do závodu nasadil dva vozy, britské speciály Bowler Wildcat. Jeden s logem BSF na zádi - řídil Vlasta Forejt, který je i majitelem týmu, za volant druhého pak usedl známý moderátor Vlasta Korec. Jako navigátoři jim sekundovali Vlasta Jenč a kaskadér Petr Hnětkovský. Jak to tak bývá, cesta BSF k dakarskému dobrodružství, nebyla zcela náhodná. Vlasta Jenč je totiž dlouholetým spokojeným klientem manažerky BSF Dany Horákové. Sám k tomu říká: U Dany Horákové jsem si kdysi na doporučení pojistil nejprve jedno vozidlo, díky mé spokojenosti následovaly i další vozy. BSFna DAKARU Text Dalibor Vajnar Foto KB systém offroad team a Dalibor Vajnar 14 16
S podporou BSF vyrazil k Dakaru zelený Bowler Wildcat s posádkou V. Forejt - V. jenč. Hromadné nalodění na trajekt. Před závodníky jsou čtyři hodiny na moři. Do Dakaru? Tudy. Dokonce jsme koketovali i s myšlenkou otevření pobočky zde v Krušných horách, protože lidé v okolí by to jistě ocenili. Jenže časové zaneprázdnění je takové, že k tomu prozatím nedošlo. Každopádně jsme ale i na základě naší dlouholeté spolupráce získali od kanceláře Dany Horákové sponzoring na Dakar a také uzavřeli životní pojistky. Konkrétně se jedná o pojištění EVOLUCE. Náš tým je Daně vděčný také za to, že pojištění dokázala pro dobu závodu specificky nastavit, protože se samozřejmě jedná o akci se zvýšeným rizikem. Po našem návratu se EVOLUCE zase vrátila ke standardnímu nastavení. Majitel týmu, Vlasta Forejt, si naopak rizikové nastavení pojistky ponechává, protože prakticky od závodního volantu nevstává. Podotýkám, že málokterá pojišťovna takováto rizika přijímá. Dalším pojištěním bylo cestovní u ČPP, které se týkalo celého týmu osmi lidí. Lidé jsou tedy pojištěni, jak je to ale s drahými závodními vozy? Ty jsou pro závod registrované a pojištěné v Anglii u FIA (Mezinárodní automobilová federace). Poplatek činí na jeden Bowler necelé tři tisíce liber ročně. Speciály pro tuzemské závody většinou nemají TP a je vyžadováno pouze pojištění kvůli škodám způsobeným třetím osobám. Na startu Závěr ledna znamenal symbolické zahájení závodu na našem kontinentu. Své závodní speciály si jezdci vyzkoušeli už v pondělí 28. ledna odpoledne, čekal je totiž prolog v podobě asi 30 km dlouhého okruhu kolem kempu La Garrofa s cílem ve španělském přístavu Alméria. Pak se celé závodní pole i s doprovodem nalodilo na trajekty a zamířilo ke břehům černého kontinentu. Přesun z Evropy do Afriky trval více než 4 hodiny plavby, lodě přirazily k molu v Nadoru. Po celním a imigračním odbavení se všichni přesunuli do bivaku v Taourirtu a pravé dakarské šílenství mohlo začít. Pondělní prolog byl jen zahřívací záležitostí, druhá 15
Maroko. Písek, kameny, zasněžené vrcholky hor a městečka, která naše končiny připomínají už jen vzdáleně. Ukaž, cos dostal? Děti měli o suvenýry zájem všude. Vlasta Korec a tři Bowlery Wildcat. Ten modrý patří Dánům, kteří si dlouho drželi vedení. Vojáci jsou v těchto končinách všude. Hranice v neustále se měnící poušti nejsou nijak značené a územní spory tak nadále přetrvávají. Hraniční pásma proto mohou být nebezpečná. etapa 29. Ledna Taourirt - Merzouga už se jela naostro. Celkem na účastníky čekalo 500 km v africké pustině, z toho 315 km speciálního měřeného úseku. Z pondělí na úterý se teploty v bivaku v Taourirtu pohybovaly těsně nad nulou, takže závodníci si mohli letos poprvé vyzkoušet pravou africkou noc, která ostře kontrastuje s denní výhní. V noci je 3-10 C, přes den 40 C ve stínu, ovšem je to suché teplo. Je třeba hodně pít, při vyhrabávání zapadlého auta z písku za hodinu vypijete i litr a půl vody. Na startu etapy platí povinnost mít ve voze osm litrů na osobu, ta se pak během jízdy samozřejmě pije horká, žádná klimatizace ani chladící schránky ve speciálech nejsou. Byli jsme také upozorněni na nebezpečí zánětu očí v důsledku všudypřítomného písku, osobně mě ale více trápil písek v uších, upřesňuje Vlasta Jenč. Start etapy se nacházel 200 km od bivaku a její závěr jezdce přivedl do písečných dun u Merzougy na východě Maroka u hranic s Alžírskem. Před tím se však museli probíjet po kamenitých rychlých pistách, překonávat říční koryta s obrovskými balvany i písčité duny. V oblasti před alžírskými hranicemi nás zastavili vojáci se samopaly a vrátili zpět, přestože, jsme hranice Alžíru ani nepřekročili. V této oblasti jsou však hraniční spory časté a nic není dané. Obě posádky si přesto vedly skvěle. Forejt s Jenčem dojeli na prvním místě mezi automobily a celkově do cíle dorazili jako devátí za 5 hodin a 53 minut. V těsném závěsu za nimi protnuli cílovou pásku i Vlasta Korec s Petrem Hnětkovským, a to o pouhou minutu. Mezi auty jim tak patřila druhá příčka. Jedeme dál Třetí etapa startovala z Merzougy a měřila zhruba 200 km. Lahůdkou byl všudypřítomný prach a jemný písek feš feš, ve kterém mnoho posádek muselo poprvé sáhnout na lopaty a vytáhnout výjezdové plechy. Do problémů se dostala i posádka Forejt - Jenč. V jedné vsi jsme vjeli do plovoucího písku, který skutečně znehybní každé auto. Záhy jsme navíc zjistili, že to byla připravená past. Místní vykopali hluboké koleje, které tímto pískem zasypali. Pak už jen čekali, kdo se chytí. To vše ne proto, aby nás oloupili, ale aby nabídli vytažení traktorem. Ztratili jsme tak čtyřicet minut a za vytažení jsme zaplatili 120 dirhamů, tedy asi 12 Euro. Vedle písku si jezdci užili prašné a velmi rychlé pisty, kamenitá údolí a hřebeny, takže pneumatiky, zavěšení a podvozky dostaly zabrat. Náročnost závodu se projevila už po pár etapách, až osm hodin v prachu a písku v afrických vedrech udělá své. Jezdci se tak snažili odpočívat, jak jen to šlo. Většina ostatních účastníků soutěže viděla zelený Wildcat hlavně zezadu. 16
Původní soutěž Paříž Dakar svou působnost na černém kontinentu ukončila mimo jiné z důvodu vzrůstajícího nebezpečí pro osádky ze strany místních ozbrojených skupin. Jisté nepříjemnosti čekaly i na naše posádky. Vlasta Korec dal k dobru svůj postřeh a porovnání s jihoamerickým Dakarem. Zatím co v Jižní Americe soutěž doprovázejí davy nadšených diváků, v Africe se o závod zajímají jen děti. A to hlavně proto, aby získaly nějaké to tričko, čepici nebo sladkosti. Občas se dokonce stane, že nezájem se změní v nevraživost, sem tam prý místní po autech i něco hodí. Jejich auto například jen tak tak minula skleněná láhev. Vlasta Jenč učinil zase jinou zkušenost: Místní nás celkem tolerovali, někteří hleděli dobře, jiní špatně, ale nenapadali nás. Bylo znát, že se jedná o chudé, ale hrdé lidi, pokud přišli žebrat a nic nedostali, odešli a nedocházelo k agresivitě. Jednou jsem však udělal chybu, místním dětem jsem rozdal energetické gely z naší výbavy, což přilákalo další a další, z čehož nakonec vznikla krutá bitka mezi nimi. Potom už jsem obdarovával jen malé skupinky. Po třetí etapě se ve vedení mezi automobily usadil oranžový Bowler Korce a Hnětkovského, Forejt s Jenčem v zeleném speciálu dojeli po problémech na pátém místě a celkově pak byli čtvrtí. Čtvrtá etapa patřila k nejrychlejším v celém závodě. Trasa vedla z Mhamidu do Ichtu, cestou jezdci míjeli národní park Iriqui a přejeli dno vyschlého jezera Iriki. Pak už se museli probíjet členitou písčito-kamenitou krajinou až do Ichtu nedaleko alžírských hranic. Etapu vyhráli Forejt s Jenčem, druhý bowler dorazil do cíle jako třetí se ztrátou jen necelých 10 minut a díky tomu si stále držel celkové první místo mezi auty, Zelený Forejtův bowler se posunul na celkové třetí místo. Stop pro oranžového Pátá etapa vedla z Ichtu do Smary a pořádně zacloumala startovním polem. Trať měřila 280 km a místy byla až nebezpečně rychlá a také záludná. To se stalo osudným několika závodníkům, bohužel i posádce Korec - Hnětkovský. Na jedné rychlé pistě se ocitla ve vzduchu a bowler udělal dopředu salto přes střechu. Posádce se naštěstí nic nestalo, auto bylo ale pochroumané a do cíle etapy dorazilo ve vleku. Máme k dispozici záběry z vnitřních kamer, ty však snímají posádku a ne cestu před vozem. Vlasta řadil ze čtvrtého převodového stupně na pátý, což odpovídá rychlosti 90-100 km/hodinu, a navigátor najednou zvolal Stůj!. Nejspíš právě takové již zmíněné koryto způsobilo jejich kotrmelec přes příď a skončili zpět na kolech. Trvalo to necelé dvě vteřiny. Posádka ani nevěděla, že s vozem udělala kotoul. (V. Jenč) Tým uvažoval, zda se dá vůz opravit, pak by mohli Vlasta s Petrem pokračovat v kategorii Adventure, ale bowler byl bohužel na místě neopravitelný, a dosavadní lídři soutěže tak museli odstoupit. V konečných výsledcích etapy tak na druhém místě figurovali Vlasta Forejt s Vlastou Jenčem, kteří se posunuli na druhé místo i celkově. Na nového lídra mezi auty Jacoba Glada ztráceli jen asi 17 minut. A od té doby se s dánskou posádkou modrého Bowleru honili každou etapu. Ze Smary do Boujdouru u pobřeží Atlantického oceánu vedla trasa šesté etapy, která měřila přes 350 km. Na závodníky čekaly snad všechny myslitelné africké povrchy, tedy písek, kamení i prašné a velmi rychlé pisty. Bowler Wildcat Obě posádky jely na závodních speciálech Bowler Wildcat., vyvinutých pro dálkové soutěže na bázi Land Roveru Defender. Auta týmu KB systém offroad mají pod kapotou osmiválce Jaguár o objemu 4 l a výkonu 280 koní. Ovšem, bez obětavé práce mechanika Martina Fišra by žádný z Bowlerů nefungoval. Po jejich dodání jsme se pustili do testů a začala odcházet jedna věc za druhou. Vozy nebyly zcela nové, absolvovaly již jeden ostrý Dakar, nicméně my jsme je koupili s novými motory a převodovkami. I tak bylo potřeba mnoho času, než z nich vznikly vozy schopné účasti na závodu. V průběhu závodu pak probíhala v podstatě jen pravidelná údržba po dojetí etapy, což i tak znamenalo vypustit olej z diferenciálů, zkontrolovat, zda v nich nejsou piliny a spousta jiné práce, říká V. Jenč. Žádný tým by nemohl fungovat bez obětavé práce svého doprovodu. Bowler Wildcat Vlasty Korce po kotrmelci v páté etapě. Poškozený speciál byl zaparkován na místním placeném parkovišti a cestou zpět si jej tým opět vyzvedl. 17
Vzájemná pomoc posádek je při takovém závodě naprosto samozřejmá. Nikdo neví, kdy bude potřebovat pomoci on sám. Poušť dokáže být životu nebezpečná, ale také úchvatně krásná. Výjezdové plechy přišly během závodu ke slovu mnohokrát. Lopaty samozřejmě také. Museli se prodírat kamenitými koryty, překonávat písečné duny a hlavně se věnovat navigaci. Především v druhé části etapy to bylo velmi náročné a za každou navigační chybu přišel trest v podobě významné časové ztráty. Zeptali jsme se Vlasty Jenče jak probíhá navigace někde, kde téměř nejsou silnice? Měli jsme sice aktuální mapy, ale ty mnohdy nesedí. Každopádně posádky obdrží waypointy, což je vyznačení doporučené tratě. Waypointů může být třeba čtyřicet, v nich se nachází měřený úsek, který je naplánován pomocí orientačních bodů, mezi nimi je několik kontrolních bodů, které mají posádky povinnost projet. Podle GPS se tedy jede na určené body, občas do nich organizátoři ovšem umístí i chytáky, které mohou osádky zavést do dlouhých objížděk. V praxi se tedy jede podle azimutu na další waypoint a samozřejmě takzvaně na oči. Je nutné sledovat terén, odhadovat pevnost povrchu, to vše ve velké rychlosti, odpovídá Vlasta. Jeden z kontrolních bodů byl na náhorní plošině, kam se dalo dostat jen z jediného směru, kdo to navigačně nezvládl, ztratil hodně. Posádka Forejt - Jenč dojela do cíle na druhém místě se ztrátou dvou minut na prvního Glada s Hansenem a celkově si Češi stále udržovali druhé místo. Na dánskou posádku ztráceli necelých 20 minut. Sedmá etapa z Boujdoru do Dakhla měřila 280 km. Dakhla je poslední větší město na jihu Maroka a trasa etapy končila v kempu Moussafir na pobřeží moře. Etapa byla zatím vůbec nejrychlejší v dosavadním průběhu závodu, absolutní vítěz etapy Lukáš Černý na své KTM dosáhl průměrné rychlosti 115 km/h! Jezdci se mohli pustit po rychlé a tvrdé pistě nebo spíš africké dálnici, takže jim nic nebránilo rozjet své stroje naplno. Jakou část závodu lze vlastně jet na plný plyn? V. Jenč odpovídá: To záleží samozřejmě na etapě, v některých se jedná asi o dvacet procent celkové délky, kdy lze jet třeba 170 km/h, ale upozorňuji, že stále v terénu a na oči, vstříc nebezpečí fata morgany, která zakrývá co je skutečně před vámi, například nebezpečná vymletá vodní korýtka z období dešťů. Auto je na písku prakticky neustále v driftu, plave. Polovina úspěchu tak závisí na štěstí. Za každou dunou se také může objevit dvoutunový velbloud. Na druhé straně jsme využívali toho, že velbloudi nevcházejí do měkkého písku a pokud jsme viděli jejich stopy či trus, drželi jsme se jich. Auto pod zátěží také spotřebuje mnoho paliva, při 400 kilometrové etapě v písku jsme spálili 230 litrů benzínu, na kvalitnější trati ale průměr klesne na 20 litrů na 100 km. Litr benzínu zde stojí 20 Kč, nafta pak 12 Kč/1l. Mezi auty opět zvítězili Glad s Hansenem, jako druzí dojel náš zelený Bowler se ztrátou 11 minut. Den odpočinku. I když, jak se to vezme... Osmý den byl ve znamení odpočinku. Nezávodilo se, ale skoro celý den zabral 400 km dlouhý přesun z Dakhla do Bon Lanuar v Mauretánii. Snad každý den odpočinku přivítal, na hlavní silnici N1 se závodníci zastavili i v opravdové oáze uprostřed pouště, přesněji v motelu Barbas. Účastníci kvitovali tekoucí vodu a využili rychlého wifi připojení, aby se 18