Cesta na nejsevernější bod Evropy aneb stopem na Nordkapp North Cape je mys ostrova Magerøya nacházející se na severu Norska. Je to 307 metrů vysoký útes a je všeobecně považován za nejsevernější bod Evropy. Jeho souřadnice jsou 71 10 21 N, 25 47 40 E. Přesto je ovšem v jeho těsném sousedství (pár metrů nalevo) výběžek v moři zvaný Knivskjellodden, který je o 1,5 metru severněji. Dnes je North Cape hlavní a hojně navštěvovaná, ačkoliv velmi drahá, turistická atrakce. Tak takto nějak (volně přeloženo) hovoří o tomto nejsevernějším bodě Evropy internetová encyklopedie Wikipedia. Onen zmiňovaný výběžek je však veřejnosti nepřístupný, takže se musíte spokojit s tím, že jste prostě byli na nejsevernějším místě Evropy (ačkoliv ten 1,5 metru na sever stále chybí ) Inu tedy, rozhodli jsme se s Daanem (to je dobrovolník z Holandska pracující ve Vasatokkaale aby jste věděli, kdo to je, musíte si přečíst předcházející příspěvek ), že zkusíme dojet stopem až na ostrov Magerøya, konkrétně do města Honningsvåg, kde jsme měli zajištěný nocleh u jednoho kamaráda, co tam přebývá. Vzali jsme si s sebou vybavení na kempování (spacák, karimatku a stan, nějaké to oblečení a trochu jídla), páč jsme nemohli vědět, zda se nám tam podaří dojet, či ne, a nebudeme nuceni přespat někde nouzově v divočině. Jouni (jeden týpek pracující ve Vasatokka), nás v pátek ráno vzal do Inari, kde jsme si ještě dokoupili nějaké poslední zásoby jídla a vyrazili jsme odtud na cestu. Netrvalo to ani 15 minut a už nám zastavoval jeden chlápek s dodávkou, který vlastní sobí farmu. Anglicky uměl jen trochu (ale přesto lépe, než já finsky ). Vzal nás jen kousek, protože potom odbočoval směrem, kterým jsme my jet nechtěli. Čekala na nás cesta, kolem národního parku Kevo, směrem na Finsko-Norskou hranici. Po této cestě ale opravdu moc aut nejezdí. Ale my měli štěstí, protože ještě než jsme se dostali na tuto cestu duchů, stopli jsme si chlapíka, co nás vzal až na hranice. (Jen tak mimochodem jsem cestou počítal auta, která jsme potkali a na těch 70-ti kilometrech to byly celkem 4 auta a navíc byla sněhová vánice- takže jsme měli hodně štěstí ). Na hranicích jsme si dali s tím chlápkem kafe a pak již jsme, pěšky, překročili hranici a byli v Norsku. A tím pádem jsme se vrátili i tak trochu do minulosti, páč v Norsku je o hodinu méně. Tam se nám cca po půl hodině čekání podařilo stopnout chlápka, co nás hodil do města Karasjok a tam se nám, po opět zhruba půl hodinovém čekání, podařil husarský kousek. Stopli jsme jednoho mladého Nora, který jel za svými kamarády do města Alta, ale zapomněl odbočit, takže to musel celé objíždět, což se nám náramně hodilo, protože jsme tím pádem mohli jet s ním až na Oldfjord. Takže nám k cíli chybělo jen pohých 99 km Stopli jsme jednoho chlápka, s opravdu moc fajnovým džípem (o peníze asi nouzi neměl, ale byl opravdu pohodář ), který nás vzal až do města Honningsvåg. Toto město leží na ostrově Magerøya a aby jste se tam dostali, musíte buď na trajekt, a nebo použít (což dělají dnes naprosto všichni a vlastně ani nevím, jestli tam nějaký trajekt ještě funguje) podmořský, 7 km dlouhý, tunel.(7 km je délka tunelu. Vzdálenost ostrova po moři je 1,8 km) Ten se ovšem musí platit a platí se podle počtu osob v autě. No, ale jelikož byl ten chlapík opravdu pohodář, tak nám předem řekl, že pokud nás nikdo neuvidí, tak to platit nebudeme. Tudíž jsme si lehli na zadní sedačky, tak abychom nebyli vidět, a normálně jsme mýtem projeli. A tak jsme každý ušetřili 48 norských korun (což je asi 6 a my jsem je ale tak jako tak neměli ). Ten chlápek nás potom zavezl přímo před dům našeho kamaráda, takže jsme to ani nemuseli hledat. (Honningsvåg je ale městečko prťavoučké, takže by to ani takový problém nebyl, ale tohle bylo rozhodně pohodlnější ). Christian (to je jméno toho kamaráda) nás ubytoval v jedné z místností, které tam byly. A byl to přepych, který jsme ani nečekali, páč jsme měli dokonce každý svou postel. Zároveň nám ale také řekl, že majitelka toho domu chce, bohužel, 50 korun (norských) na osobu a noc.
Ale, že to nějak uděláme, abychom to neplatili. My jsme ovšem řekli, že oněch 50 korun klidně dáme, aby s tím nebyly problémy. Dalším, docela šokem, bylo jeho oznámení, že pokud bychom chtěli na Notrh Cape, který je ještě 38 km vzdálený, musíme jet turistickým autobusem, za který bychom zaplatili 720 korun (což je asi 90 )- a to je sakra dost!!!! No, ale podařilo se nám, s jeho pomocí, vpašovat se do jednoho z autobusů vezoucího na místo spoustu, převážně německých turistů a tak jsme se dostali i na ten North Cape (a neplatili jsme ani korunu- ale bylo to dost napínavý!!!). S klidným svědomým mohu říci, že těch 90 bych za tu hodinovou prohlídku nikdy nedal!!! Nicméně, zadarmo- proč ne. Jelikož jsme se v sobotu dostali až na North Cape, rozhodli jsme se, že domů pojedeme až v neděli (ostatně ani nám nic jiného nezbývalo, páč jsme neměli čas). Za tuto noc jsme ovšem nic neplatili, páč jsme to, opět s Christianovou pomocí sehráli tak, že jsme jako dorazili dnes. No a tak jsme tedy strávili ve městě Honningsvåg dvě noci, přičemž jsme platili jen jednu. A tak jsme se tedy v neděli ráno nasnídali, poděkovali za nocleh a všechnu péči nám poskytnutou a vyrazili opět na stopa do Inari. Prvním naším úsekem byla cesta z ostrova zpět na pevninu. Stáli jsme tam na té výpadovce směrem k tunelu a zkoušeli někoho stopnout. Hm, někoho stopnout. To se lehce řekne, ale ono zas tolik aut z ostrova nejezdilo a ty co jeli nás nechtěli vzít. Převážnou dobu našeho čekání svítilo sluníčko, ale stejnak byla celkem kosa, páč teplota byla něco kolem 0 C a od moře to dost foukalo. No, a když to sluníčko, naštěstí jen na malou chvilku, zalezlo za mrak- to byla panečku kosa. Po 2,5 hodinách čekání se k nám blížilo takové robustnější auto značky Audi. Mávali jsme, ale nezastavilo. Jen jsem řekl Daanovi: Look, such a nice and quite empty car and they haven t taken us, fuck. Ještě chvilku jsem pozoroval ono vzdalující se auto a vidím, že odbočilo z hlavní silnice k jakési minitovárničce. Řekl jsem jen:, Hm, so now I know, why they haven t taken us. A Daan, pozorujíce stále ono auto mi jen odpověděl: They re turning back to give us a lift, you ll see!. No, a taky že jo. Auto se skutečně otočilo a vrátilo se pro nás. Byli v něm dva rakouští mladíci, přičemž pouze jeden z nich dokázal mluvit anglicky. Ale dozvěděli jsme se, že jsou z rakouského městečka Graz a vyjeli si prostě jen tak na výlet. Cestu dlouhou 4000 km (jako z Grazu na Nordkapp) zvládli za 3 dny. Byli to prý bratři a mají v Rakousku společnost prodávající mobilní telefony. A asi jim to sype. Co ale bylo nejbáječnější byl fakt, že toto auto mělo neprůhledná skla u zadních dveří. Takže když jsme projeli tím tunelem a měli jsme platit, jen jsme seděli a nikdo nás nevyděl. Takže jsme opět neplatili. Jo, jo, je mi ze mě samotného docela zle, ale 6 je 6.(respektive 2x6 ). Chlapci nás dovezli až na Oldfjord, na místo, kde nás tenkrát vysadili i při cestě tam. Začali jsme opět stopovat, ale šlo to docela ztuha. Teprve asi po hodině nám zastavil jeden chlápek středního věku s Octavií. Ten nás dovezl do města Lakselv, odkud je poměrně dobře hustý provoz směrem na město Karasjok. Provoz sice hustý byl, ale nikdo nám nechtěl zastavit a tak jsme tam stáli opět přibližně dvě hodiny. Docela se nám začal rozplývat sen o tom, že dnes budeme nocovat v našich postýlkách ve Vasatokka. Bylo kolem 18 00 odpoledne, nutno podotknout, že sluníčko naštěstí stále svítilo. Ale stejnak, nebyly jsme ještě ani pořádně v polovině naší cestu a věděli jsme, že nás ty nejhorší úseky teprve čekají. Po těch dvou hodinách nám konečně zastavil jeden mladý Nor a řekl, že nás může svézt nějakých 20 km, protože tam bydlí. A tak jsme naskákali do auta, celí šťastní, že nám alespoň někdo zastavil, a jeli jsme. Cestou jsme vedli standardní rozhovor. Tzn. o tom, jak je Norsko je pro cizince neuvěřitelně drahé (což nám všichni šoféři, se slovy, že pro cizince ano, ale oni si zas až tak špatně nežijí, protože jejich platy té drahotě odpovídají, potvrdili) apod. Onen mladík nás vzal ještě kousek za místo, kde bydlí, aby nám ukázal jeden kemp, kde bychom mohli případně přespat. Vylezli jsme z auta, vyndali batohy z kufru, rozloučili se s ním a Daan, že si jen tak zkusí mávnout, kdyby náhodou. No a vida! Hned na první mávnutí nám zastavila jedna, docela stará dodávka. Byla prázdná, jen s řidičem, který vypadal trochu jako hippík. A že nás může vzít do města Karasjok. Hurráá!! Naskákali jsme do auta a frčeli směr Karasjok. Seděl jsem vedle řidiče a
tak jsme celých těch 70 km, co nám chyběli do Karasjok kecali a kecali. No a jak jinak, než samozřejmě o tom, jak je Norsko neuvěřitelně drahá země. Ale i o počasí, které v Norsku během normální zimy panuje apod. Např. mi ten šofér vyprávěl, že loni v zimě byla teplota v Karasjok na pár dní dokonce -52 C a že tenkrát zkoušeli vyhodit do vzduchu horkou vodu z nádobky. Než voda dopadla k zemi, bylo to již v podobě zmrzlých kapek. A tak jsme se tedy, kolem 20 30 dostali do Karasjok. Města ležícího pouhých 18 km od finských hranic. Takže do Vasatokka to bylo přibližně něco kolem 100 km. Docela kousek, nicméně čekal na nás nejhorší úsek na stopování, protože tady opravdu skoro nikdo nejezdí. Chvilku jsme to zkoušeli na cestě vedoucí k hranicím, ale prakticky nikdo tam nejel. Řekl jsem Daanovi, který chtěl zůstat na místě a zkusit přespat u někoho doma v Karasjok, že bychom to měli jít zkusit dojít na finské hranice, protože jsem měl (a myslím, že velmi oprávněné) tušení, že nás u sebe nikdo přespat nenechá. A tak jsme vyrazili. Cestou jsme koukali, jestli není někde odbočka na nějakou lesní chatu, ve které bychom mohli přespat. Ale potkali jsme jen jeden seník a jelikož bylo ještě brzy na spaní, rozhodli jsme se pokračovat v chůzi. Cestou jsme potkali dvě auta. První z nich na naše stopování nebralo ohled, ale druhé naštěstí zastavilo. Byl v něm jeden Nor s malou, 6,5 roku starou, dcerkou. A že nás vezme na hranice páč jede tím směrem. Hurráá, jásali jsme. Dostaneme se ještě dnes do Finska!! Byli jsme celý šťastní, protože jsme z mapy věděli, že blízko hraničního přechodu je možnost přenocovat. Sice zřejmě za peníze, ale to bylo fuk, protože to bylo již Finsko a tam se platí Eurem, které jsme měli a není to tak příšerně drahé jako Norsko. No, jenže během cesty jsme se dozvěděli od toho řidiče jeden fakt, který nás ten den potěšil asi nejvíce ze všeho. Ten chlápek měl sice namířeno do města Kirkenes, které je norské, ale jel tam přes Finsko, páč je to rychlejší. A jel přesně tím směrem, co jsme potřebovali my. A tak nás dovezl až na křižovatku Kaamanen. 28 km od Vasatokka (jo, a jen tak mimochodem jsme cestou, kolem NP Kevo, potkali spoustu sobů ale jen 2 auta, jedoucí ke všemu opačným směrem). Takže nás, docela šťastné, vysadil na oné křižovatce v Kaamanen a my jsme vyrazili pěšky, směr Inari. Byli jsme již poměrně blizoučko (v porovnáním s celou tou štrekou), nicméně nám chybělo k cíli ještě oněch 28 km. A z toho jsme si byli téměř stoprocentně jisti, že posledních 7 km do Vasatokka, půjdeme prostě pěšky, páč tam žádná auta nejezdí. Nicméně šli jsme dále. Minula nás asi tři auta, které jsme samozřejmě zkoušeli stopnout, přičemž to třetí z nich zastavilo. Byla to starší Škoda Felilcia a v ní jeden Fin, který se zřejmě vracel odněkud z rybolovu, páč v autě, bylo kromě neuvěřitelného bordelu také rybářské vybavení. Neuměl anglicky, ale podařilo se mi, mou lámovou a primitivní Finštinou, vysvětlit mu, kam vlastně chceme jet. Řekl jsem, že sice potřebujeme do Vasatokka, ale že už těch 7 km nějak dojdeme. On, ale že ne a že nás tam vezme!!!!! Bomba!!!! Takže ve 22 00 finského času (protože tady je o hodinu více než v Norsku) jsme byli opět doma. Dokázali jsme to, jásali jsme. Cesta nám tedy trvala celkem 11 hodin a chvílemi jsme to již skoro vzdali, ale nakonec jsme to zvládli!! Po našem příchodu na patro, kde jsme byli ubytovaní, jsme zjistili, že tam nejsme sami, nýbrž jsou tam ubytovaní ještě nějací tři Francouzi. Ale to bylo jedno. Ukuchtili jsme si něco k jídlu a dali si oslavné pivo, na počest našeho úspěšného výletu. Když jsme sumírovali, kolik nás to celé stálo, dospěli jsme k částce 200 norských korun. Což je v přepočtu cca 25 Euro!! Tak to je prakticky zadarmo!!!
já při stopování Daan při stopování Norsko-Finská hranice ve městě Honningsvåg tady jsme bydleli to je ten výběžek, který je o 1,5 m severněji
tak ještě 2000 km a tímhle směrem, jak ukazuje ten chlapeček, je severní pól a ukazuje někam tam oficiální bod North Cape to je ono a oslavné pivíčko už pěkně doma