Analýza současného stavu chovu koní v České republice

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat Analýza současného stavu chovu koní v České republice Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Eva Sobotková, Ph.D. Vypracoval: Veronika Knotková Brno 2012

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Analýza současného stavu chovu koní v České republice vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis diplomanta.

Tímto bych chtěla poděkovat vedoucí mé práce, Ing. Evě Sobotkové, Ph.D., za rady, vedení a velkou trpělivost při vypracovávání mé bakalářské práce.

Abstrakt Tato práce je zaměřena na současný stav chovu koní v České republice. Je v ní obsažen stručný historický vývoj, který sleduje různé změny, nejčastěji politické, které ovlivňovaly chov koní na území České republiky. Dále jsou zde popsána plemena koní, pro které je u nás vedena plemenná kniha. U každého plemene je popsán jeho původ a vývoj, popis a nejčastější či nejlepší využití. Práce obsahuje také popis nejvýznamnějších fungujících zařízení pro chov koní (hřebčíny a hřebčince). U každého zařízení je uvedeno umístění, stručná historie a funkce v chovu. Nakonec je zde také shrnut současný stav, především početní stavy koní a plemenná skladba. Klíčová slova: historie chovu, plemena koní, chovy, hřebčíny, hřebčince, počty koní, ÚEK Abstract This bachelor thesis is targeted on current situation of horse breeding in Czech Republic. The thesis contains brief historical description of mostly political changes which affected horse breeding in region of Czech Republic. The thesis also contains description of horse breeds with kept stud books in Czech Republic. Origin, evolution, description and the most frequent or the best use for every breed is described. This bachelor thesis also contains description of most important existing institutions for horse breeding (stud farms). Location, short history and function in breeding are stated for every institution. In the end, the current situation, primarily number of horses and breed composition is summarized. Key words: history of breeding, horse breeds, stud farms, number of horses, Central horse register

OBSAH 1 Úvod... 6 2 Cíl práce... 7 3 Literární přehled... 8 3.1 Historie chovu koní v České republice... 8 3.1.1 Období habsburské monarchie (do 1869)... 8 3.1.2 Období Rakousko Uherska (1869 1918)... 9 3.1.3 Období meziválečné a válečné (1918 1945)... 9 3.1.4 Období poválečné (1945 1989)... 10 3.1.5 Období porevoluční (od 1989)... 11 3.2 Uznaná plemena koní chovaná v České republice... 12 3.2.1 Anglický plnokrevník... 12 3.2.2 Arabský plnokrevný kůň... 14 3.2.3 Arabský kůň... 16 3.2.4 Českomoravský belgický kůň... 16 3.2.5 Český sportovní pony... 18 3.2.6 Český teplokrevník... 19 3.2.7 Hafling... 20 3.2.8 Huculský kůň... 21 3.2.9 Irský cob... 22 3.2.10 Klusák... 24 3.2.11 Kůň Kinský... 25 3.2.12 Lipický kůň... 26 3.2.13 Minihorse... 27 3.2.14 Moravský teplokrevník... 28 3.2.15 Norický kůň... 29 3.2.16 Shagya-arab... 30 3.2.17 Shetland pony... 32 3.2.18 Slezský norický kůň... 33 3.2.19 Slovenský teplokrevník... 34 3.2.20 Starokladrubský kůň... 35 3.2.21 Velšská plemena pony a kob... 36 3.3 Nejvýznamnější chovy koní v České republice... 39 3.3.1 Národní hřebčín Kladruby nad Labem... 39 3.3.2 Hřebčín Slatiňany... 40 3.3.3 Hřebčín Napajedla... 41 3.3.4 Hřebčín Equus Kinsky... 42 3.3.5 Hřebčín Albertovec... 43 3.3.6 Zemský hřebčinec Písek... 44 3.3.7 Zemský hřebčinec Tlumačov... 45 3.4 Současná situace a stavy koní v České republice... 47 3.4.1 Současná situace... 47 3.4.2 Současné stavy koní... 47 4 Závěr... 51 5 Použitá literatura... 52 Seznam obrázků... 57 Seznam zkratek... 58 Přílohy... 59

1 ÚVOD Chov koní v českých zemích má dlouhou tradici. Koně provází člověka již několik tisíciletí a jsou součástí naší kultury. V průběhu staletí docházelo k výrazným změnám a přístupu k chovu koní. Dějiny chovu koní na území ČR byly ovlivněny několika důležitými historickými milníky. Těmito milníky byly především rozdílné politické situace v různých údobích dějin Čech, Moravy a Slezska. Koně byli v historii velice důležití, ať již ve vojenství, dopravě (osobní i nákladní) nebo jen pro zábavu šlechty. V současné době je chov koní v České republice organizován a ustálilo se zde 21 plemen, pro které se u nás vede plemenná kniha. Každou plemennou knihu vede uznané chovatelské sdružení či jiná uznaná instituce. Každé plemeno má svou vlastní historii, některá plemena jsou vyšlechtěná v Česku, jiná jsou importovaná především z okolních zemí a jejich chov má u nás jistou tradici. Koně se od vojáků a dopravních prostředků, přes úpadek způsobený mechanizací zemědělství, dostali opět k lidem jako jejich volnočasová aktivita. Dnes jsou koně hojně využívání ve sportu, ale i v rekreačním ježdění. Po revoluci v roce 1989 se opět změnila politická situace v naší zemi. Tato změna měla dopad i na chov koní. Chov přešel do soukromých rukou a mnoho státních ústavů pro chov koní bylo zrušeno. Zůstalo jen několik hřebčínů, mezi nimi samozřejmě NH Kladruby a jeho součást ve Slatiňanech, a dva hřebčince Tlumačov a Písek. Každé toto zařízení má také svou historii, vystřídalo se v nich mnoho plemen, která více či méně ovlivnila vzhled chovaných koní. Nyní je v České republice počet koní 76365 (stav podle ÚEK ke 31.12. 2011). Počet koní má od poloviny 90. let stoupající tendenci. Přechodem chovu koní do soukromých rukou se sice obohatila plemenná skladba koní, ale stoupla i chovatelská nekázeň, jejímž následkem byl nárůst koní bez plemenné příslušnosti. Nynějším trendem je jezdecký sport a proto se předpokládá, že stavy koní budou i nadále stoupat.

2 CÍL PRÁCE Zhodnocení historického vývoje v chovu koní na území ČR Uznaná plemena koní, která se chovají v ČR Nejvýznamnější chovy koní v ČR Analýza současné situace a počtů koní v ČR 7

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Historie chovu koní v České republice Podle Misaře (2011): Rozvoj chovu koní často závisel především na potřebách, kulturní vyspělosti a technických možnostech té či oné civilizace. Tyto podmínky postupně vedly k postupnému rozlišení používaných typů koní, kteří se později stali základem šlechtění dnešních plemen koní. Chov koní má na území českých zemí dlouhou historii. Vývoj chovu koní u nás začal již v raném středověku, kdy v 6. století na naše území přivedli koně Slované (Dušek a kol., 1992). První písemná zmínka pochází z tzv. Análů fuldských z roku 871. V této době nebyli koně chováni pro vojenské účely, ale především pro tažnou sílu a i přesto nelze určit, jaký typ koně se v té době choval (Jiskrová, Misař, 2001). Ve středověku byli požadováni mohutní rytířští koně, jejichž výkonnost a pohyblivost byla ceněna až do 16. století. S rozvojem palných zbraní se opět změnily požadavky na jízdní složky armády a byli potřeba lehčí, rychlejší a pohyblivější koně, kterým nejlépe odpovídali koně španělští (Dušek a kol., 1992). V 16. století byl chov koní silně decimován válkami a z důvodu snižování počtu koní byly zakládány další hřebčíny, především kvůli armádním potřebám, a v roce 1579 byl založen i hřebčín v Kladrubech n/l. V 17. a 18. století byly zakládány hřebčíny a tím se začal chov koní organizovat (Jiskrová, Misař, 2001). 3.1.1 Období habsburské monarchie (do 1869) Koně se v historii měnili podle potřeb lidí, především pro vojenské účely, v zemědělství a hlavně v dopravě. Až do vzniku habsburské monarchie byl u nás chov koní neorganizovaný a v plemenitbě nebyl systém (Hošák, 2010). V 18. století začala vznikat chovatelská nařízení. Aby se zlepšila situace v chovu koní, vydal císař Karel VI. v roce 1736 nařízení o zákazu vývozu koní, věnování lepší péče rozvoji chovu a využívání kvalitních plemeníků. Pokračovala Marie Terezie, která v roce 1763 vydala patent pro zavedení jednotného řízení chovu koní, kdy byla monarchie rozdělena do několika menších chovatelských částí. V roce 1764 bylo vydáno nařízení o zřizování erárních hřebčinců, bezplatném zapouštění klisen, volném prodeji koní atd. (Dušek a kol., 1992). Chov koní podpořil i Josef II., který v roce 1780 vydal patent, kterým se chov koní dostal pod vojenskou správu. Vojenská správa zřizovala u svých útvarů hřebčí stanice, na které byli dodáváni ušlechtilí teplokrevní hřebci především 8

z císařských hřebčínů. O chov chladnokrevníků neměla armáda zájem. V první polovině 19. století se začali v plemenitbě více používat dovážení arabští a angličtí plnokrevní hřebci a chov jezdeckých koní dostal jednotný směr. V roce 1848 se ukázaly výsledky reforem tím, že se monarchie stala soběstačnou v produkci remont pro armádu. V polovině 19. století se začal rozmáhat i chov anglického plnokrevníka a s ním spojené dostihy a začala vznikat dostihová závodiště, mimo jiné i pardubické (Hošák, 2010). 3.1.2 Období Rakousko Uherska (1869 1918) Po vzniku Rakousko Uherska byl chov koní převeden pod ministerstvo zemědělství a vznikla centrální komise pro chov koní, ale administrativní a odborná činnost stále zůstala armádě. Armáda řídila činnost a provoz státních hřebčínů, hřebčinců a hříbáren a vojáci byli cvičiteli, ošetřovateli a zajišťovali plemenitbu. Díky armádě měl provoz jednotlivých provozů jednotný řád, zvyšovala se odbornost vojáků a byl vytvořen i systém vzdělávání (Hošák, 2010). Bylo vytvořeno několik chovatelských oblastí a do českých zemí začaly dodávat hřebce hřebčíny Radovec a Piber, ale tito hřebci nevyhovovali českým chovatelům hlavně malou mohutností a velikostí (Dušek a kol., 1992). Na přelomu 19. a 20. století se začal zvyšovat i počet chladnokrevných hřebců, což bylo podmíněno potřebou intenzivnější kultivace zemědělské půdy a potřebou podniků přepravovat materiál na kratší vzdálenosti (Misař, 2011). Začátkem 20. století se počty koní zvyšovaly a měnila se i kvalita koní a vznikl typ zemědělského koně. Do teplokrevného chovu byla přilévána krev oldenburských koní a začali se rozšiřovat chladnokrevní koně, především belgický (Čechy a Morava) a norický (pohraničí Čech, Slezsko) (Jiskrová, Misař, 2001). 3.1.3 Období meziválečné a válečné (1918 1945) První světová válka chov koní ovlivnila velice silně v záporném směru. Počty koní i kvalita plemeníků se snížily. Tento propad způsobil, že se do Čech začali importovat noví hřebci (Jiskrová, Misař, 2001). Jezdečtí koně pro armádu pocházeli především z uherských hřebčínů a čeští zemědělci chovali hlavně těžší tažné koně. Zajímavostí je, že rozdělení chovu koní zůstalo stejné, jako za Rakouska Uherska, kdy byly vytvořeny chovatelské oblasti (Hošák, 2010). V roce 1924 byl vydán plemenářský zákon, který odrážel demokratický přístup ve všech sférách hospodářství. Díky zemědělským radám mohli chovatelé ovlivňovat chovný plán, vybírat plemeníky do chovu a tím měli vliv na vývoj chovu koní. V roce 1930 skončily importy 9

oldenburských a belgických hřebců a postupně začala produkce hřebců z vlastních chovů (hřebčince i zemský chov). Začalo se objevovat přísné rozdělení koní podle plemen, přísnější požadavky na kvalitu klisen a nesystematické kroky vedoucí k výkonnostním zkouškám klisen. Plemenní hřebci byli zkouškám podrobováni soustavně. V Čechách se choval teplokrevník mohutnějšího typu, na rozdíl od Moravy, kde byl znatelný vliv rakouskouherských polokrevných kmenů. V tomto období také zaznamenal velký rozvoj chov chladnokrevných koní. V roce 1945, při přechodu fronty přes území Čech, bylo odvlečeno množství koní a rozšířila se tu hřebčí nákaza, ale na druhou stranu zde zůstalo mnoho kořistních koní (Jiskrová, Misař, 2001). 3.1.4 Období poválečné (1945 1989) V polovině 20. století se v Čechách, především v pohraničí, choval kůň chladnokrevného typu, jehož počty tvořily více než polovinu celkového počtu koní. Ve Slezsku byl chován norik. Koně byli označováni jako netolický (chladnokrevník) a chrudimský (těžký teplokrevník), podle míst, kde se konaly trhy s těmito koňmi. Teplokrevní koně byli zastoupeni těžšími plemeny, např. oldenburg. Především na Moravě působilo i několik hannoverských, východopruských a anglonormanských hřebců, kteří byli nahrazeni polokrevnými kmeny Furioso, Nonius, Przedswit a Gidran. Při křížení těchto koní s těžšími klisnami vznikalo potomstvo, které bylo dobře využitelné v zemědělství a tahu (Koubek a kol., 1955). Po válce přestal mít chov koní pro armádu význam, po roce 1955 zůstalo několik koní u útvarů Pohraniční stráže (Hošák, 2010). Do poloviny 20. století byl kůň nepostradatelný jako tažná síla hlavně v zemědělství. Poté ale začala mechanizace zemědělství a koně ztráceli na významu a tím pádem se i prudce snížily stavy koní (Jiskrová, Misař, 2001). Jediný způsob využití koní, kde zůstávala potřeba stále stejná, bylo v lesním hospodářství. Zůstaly státní hřebčíny a hřebčince, které udržovaly plemenářskou práci a plemenný materiál. Mezinárodní spolupráce byla orientována především na státy východního bloku. Chov koní se soustředil hlavně na chov teplokrevníka, anglického plnokrevníka a okrajově na chov chladnokrevníka (Hošák, 2010). V 60. letech začal růst zájem o jezdecký sport a tím i o jezdecké a sportovní koně. I když byl v 70. a 80. letech velký zájem o výrazně sportovní typ, chovatelské ústavy byly stále zaměřeny na produkci všestranného koně (Jiskrová, Misař, 2001). 10

3.1.5 Období porevoluční (od 1989) Po sametové revoluci se změnila politická i ekonomická situace v České republice a změnil se i chov koní. Zanikla centrálně řízená ekonomika v chovu koní, změnily se vlastnické poměry chovatelských šlechtitelských zařízení a koní, decentralizovalo se řízení chovu koní a také se změnily kompetence ve šlechtění plemen. Koně se dostali do soukromých rukou, čímž přešla iniciativa ve šlechtění, zodpovědnost za chovné prostředí a respektování šlechtitelských programů na chovatele. (Misař, 2011). V současné době je snaha naše teplokrevná plemena svou výkonností co nejvíce přiblížit zahraničním sportovním plemenům. Používají se k tomu především importovaní plemeníci těchto sportovních plemen, která jsou na vysokou sportovní výkonnost šlechtěna už několik desítek let. Chladnokrevní koně byli rozděleni na 3 samostatná plemena (norik, českomoravský belgický kůň a slezský norik) a byly jim založeny plemenné knihy (Jiskrová, Misař, 2001). 11

3.2 Uznaná plemena koní chovaná v České republice V České republice je chováno 21 uznaných plemen koní. Mezi těmito plemeny jsou zastoupena jak chladnokrevná, teplokrevná, tak i plemena pony (www.uek.cz). 3.2.1 Anglický plnokrevník Chov anglického plnokrevníka v České republice řídí Jockey Club ČR (www.uek.cz). 3.2.1.1 Původ a historie Podle Jiskrové (2001): Tito koně byli vyšlechtěni na britských ostrovech ke konci 17. století. Na utváření těla anglických plnokrevníků mají vliv hlavně 3 orientální koně, kteří jsou považováni za zakladatele plemene, a jsou to: Byerley Turc, Darley Arabian a Godolphin Barb. Byerley Turc byl ukořistěn Turkům během obléhání Vídně (Jiskrová, Misař, 2001). Kapitán Byerley ho pak používal jako jezdeckého koně během válek v Irsku. V roce 1690 byl hřebec umístěn do hřebčína v hrabství Durham. S největší pravděpodobností to byl kůň plemene Akhal-teké (achaltekinský kůň). Jeho potomkem byl Jig, který měl syna jménem Herod a ten byl zakladatelem impozantní linie dostihových koní (Pickeralová, 2004). Darley Arabian byl hnědák, kterého získal lord Thomas Darley výměnou za zbraně (www.ifauna.cz) a do Anglie byl dovezen někdy kolem roku 1704 (Pickeralová, 2004) z okolí Damašku (dnešní Sýrie) (Jiskrová, Misař, 2001). Hřebec byl v umístěn v hřebčíně ve východním Yorkshiru a byl to pravděpodobně nejvlivnější hřebec ze všech tří zakladatelů (Pickeralová, 2004) (jeho jméno se totiž objevuje téměř ve třech čtvrtinách hřebčích linií) (www.ifauna.cz). Zplodil nejrychlejšího koně té doby Devonshire Flying Childers a potomstvo pak vedlo až ke hřebci jménem Eclipse, který je považován za nejslavnějšího dostihového koně a na dráze byl neporazitelný (Pickeralová, 2004). Třetí zakladatel, Godolphin Barb, byl pravděpodobně tmavý hnědák plemene berber a pocházel z Maroka. Původně byl tento kůň dar pro francouzského krále Ludvíka XV., ale poté byl prodán a přes anglického handlíře se dostal do Británie (www.ifauna.cz) a tam do roku 1730 působil jako prubíř v hřebčíně Cambridgeshire lorda Godolphina (Pickeralová, 2004). Jednou místo hlavního plemeníka Hobgoblina, 12

který se odmítl spářit s klisnou Roxanou, připustil tuto klisnu a z jejich spojení se narodil hřebec Cade, který pak zplodil hřebce Matchema v roce 1748 a měl pak velký význam na vývoj plemene (Pickeralová, 2004). Z hříbat těchto zakladatelů se vytvořily tři pokrevní linie prostřednictvím Eclipse, Matchema a Heroda, čtvrtá linie byla po hřebci Highflyerovi, synovi Heroda (Pickeralová, 2004). 3.2.1.2 Popis plemene Jsou to harmoničtí a ušlechtilí koně s variabilnější tělesnou stavbou (Jiskrová, Misař, 2001). Podle chovného cíle v řádu plemenné knihy je anglický plnokrevník ušlechtilý kůň, dostatečně velkého rámce, korektního harmonického exterieru, tvrdé konstituce, vysoké výkonnosti v rychlosti a vytrvalosti (www.dostihyjc.cz). Mají střední obdélníkový rámec, KVH (kohoutková výška hůlková) se pohybuje mezi 155 až 165 cm (Jiskrová, Misař, 2001). Hlava je ušlechtilá, rovná, krk štíhlý, svalnatý a většinou nízko nasazený. Na něj navazuje dlouhý svalnatý kohoutek. Dlouhý hřbet přechází v dobře vázaná bedra a skloněnou záď, která je dobře osvalená. Hrudník je hluboký s dostatečným prostorem pro srdce a plíce a trup je celkově delší a klenutý. Nohy jsou dlouhé, fundament suchý s prostornými klouby a menšími pevnými kopyty. Ve zbarvení srsti převažují hnědáci a ryzáci, méně se objevují vraníci a bělouši. (www.ifauna.cz) 3.2.1.3 Využití Anglický plnokrevník je kůň šlechtěný pro rychlost. Koně jsou podrobováni výkonnostním zkouškám, kterými jsou pro ně cvalové dostihy. Účastí a výkonem v dostihu (u obou pohlaví) se zjišťuje výkonnost, konstituční tvrdost, zdravotní stav, charakter a temperament koní. Výsledky této kontroly v dostizích jsou dále podkladem, podle kterého se odhaduje plemenná hodnota a provádí se selekce (www.dostihyjc.cz). U plnokrevníků se sleduje výkonnost prostřednictvím dosaženého umístění a rychlosti ve cvalových dostizích. Cvalové dostihy se dělí na překážkové a rovinové a překážkové dostihy se ještě dělí na steeplechase a proutěné překážky. Pro anglického plnokrevníka jsou výkonnostními zkouškami cvalové rovinové dostihy, ve kterých je hlavním kritériem maximální rychlost ve cvalu. Dostihy se dělí na dvě skupiny a to dostihy koní stejného věku a rozdílného věku. Mezi dostihy koní stejného věku patří klasické dostihy, dostihy s penalizací a úlevami a handicapy. Klasické dostihy dávají 13

koním maximum stejných podmínek, například stejnou hmotnostní zátěž (kromě startu klisen s hřebci, tam mají klisny úlevu). Klasické dostihy běhají tříletí koně, kteří tímto plní zkoušky: dostih hřebců (klisen) na 1600 m, dostih tříletých koní (klisen) na 2400 m, dostih na vytrvaleckou vzdálenost 1 a ¾ míle. Hlavní funkcí těchto dostihů je pozitivní selekce nejvýkonnějších koní do chovu. S tréninkem pro dostihy se u anglických plnokrevníků začíná už ve věku 18 20 měsíců a rovinových dostihů se mohou zúčastnit jako dvouletí (pro ně jsou speciální tratě 1000 1600 m) (Dušek a kol., 2011). Angličtí plnokrevníci jsou vrcholoví sportovci, kteří vyžadují adekvátní péči a jsou citliví na podmínky chovu (obvykle nemohou být celoročně venku). Jejich hlavním využitím jsou dostihy rovinové i překážkové (www.ifauna.cz). Podle Pickeralové (2004): jsou to koně velice všestranní a přizpůsobiví a můžeme je vidět v parkurových i drezurních soutěžích. Mohou se účastnit závodů military i vytrvalosti. Mají však obtížnou povahu a rychlé a často přehnané reakce, a proto jsou to koně spíše pro zkušené jezdce. Nacházejí také uplatnění jako rekreační koně. Používají se v teplokrevném chovu pro dodání rychlosti a temperamentu. 3.2.2 Arabský plnokrevný kůň Chov arabského plnokrevníka a jeho plemennou knihu v ČR řídí Asociace chovatelů plnokrevných arabských koní (www.uek.cz). 3.2.2.1 Původ a historie Podle Pickeralové, 2004: Arabský plnokrevník je jedno z nejstarších čistokrevných plemen koní na světě a vyvinul se v pouštích Arabského poloostrova. Podle www.achpak.cz: Na Arabském poloostrově byli nejprve domestikováni velbloudi, díky kterým mohli beduíni přežít na poušti a poté tam přivedli předky arabských plnokrevníků. Tito koně se pak stali válečnými koňmi beduínů, kteří je používali především k nájezdům na nepřátelské kmeny. U koní byla požadována vytrvalost a rychlost, protože jen překvapivý nájezd s rychlým úprkem byl úspěšný. Výpady byly často na dlouhé vzdálenosti, proto byli nutní vytrvalí koně. Každý kmen choval jiný typ koní, měl na ně jiné požadavky a historie rodin koní nebyla nikde zapsána, ale beduíni si ji předávali ústně z generace na generaci. V plemenitbě se často používala příbuzenská a liniová plemenitba, protože koní v rodinách byl pouze omezený počet a tím došlo k upevnění určitých exteriérových vlastností. 14

Chov arabských koní ve středověku rozšířil prorok Mohammed, když se arabští válečníci, nadšení novou vírou, vydali šířit jeho slova do Evropy. Do Evropy se dostali dvěma směry: v 8. 15. století okupovali Francii a Španělsko a v 11. 13. století probíhaly křížové výpravy. Arabští koně byli v Evropě využíváni hlavně k zušlechtění mohutných koní rytířů a s vynálezem střelných zbraní se stali tito koně nepostradatelnými pro šlechtění armádních koní (www.achpak.cz). Z arabských koní, dovážených z pouště, vznikaly hřebčíny, které používaly čistokrevnou plemenitbu, nebo zušlechťovaly lokální plemena (Jiskrová, Misař, 2001). 3.2.2.2 Popis plemene Tento kůň je velice ušlechtilý a harmonický s malým čtvercovým rámcem. Arabští plnokrevníci jsou pozdní, temperamentní, konstitučně tvrdí, vytrvalí a celkem rychlí koně s velmi dobrou mechanikou pohybu (Jiskrová, Misař, 2001). Arabský plnokrevník se pohybuje s lehkostí a hbitostí a má prostorný a vznešený krok. Hlavu a ohon nese vysoko. KVH se pohybuje okolo 143-158 cm, nejsou dány pevné míry (www.achpak.cz). Hlava je velmi ušlechtilá, suchá, krátká, se širokým čelem a má štičí profil (Jiskrová, Misař, 2001). Hlava je na krk nasazena jinak než u ostatních plemen, v úhlu větším než 90. Díky tomu vytváří přirozený oblouk s hrdlem. Krk je středně dlouhý a na kohoutku nasazen výše (www.achpak.cz). Dlouhá a šikmá lopatka umožňuje velký rozsah při pohybu přední končetiny. Krk pokračuje ve výrazný kohoutek, krátký hřbet, dlouhou a rovnou záď. Hrudník je hluboký. Ocas je vysoko nasazený a při pohybu nesen vysoko a ve zřetelném oblouku. Fundament je pevný a suchý, kostnatý s výraznými klouby zakončené velkými kulatými kopyty s tvrdou rohovinou. Arabský plnokrevník má obvykle méně ocasních obratlů, bederních obratlů a také méně párů žeber. Zajímavostí je prohlubeň ve svalu, známá jako otisk palce proroka, kterou mají mnozí koně na krku (www.achpak.cz). Podle Pickeralové, 2004: Ze zbarvení se nejčastěji vyskytuje hnědák, bělouš nebo ryzák, vzácnější jsou vraníci. 3.2.2.3 Využití Arabští plnokrevníci jsou všestranní koně, jejich původní využití je v rovinových dostizích (www.achpak.cz). Další uplatnění našli ve vytrvalostních soutěžích a na výstavách, ale můžeme je vidět i v dalších odvětvích jezdeckého sportu (Jiskrová, 15

Misař, 2001). Jsou také dodnes používáni ke zušlechťování (zjemnění a zlepšení) teplokrevných plemen (Pickeralová, 2004). 3.2.3 Arabský kůň Chov řídí Asociace svazů chovatelů koní ČR (www.uek.cz). Tito koně mají popis plemene, původ i vývoj shodný s arabským plnokrevníkem. Toto plemeno bylo dříve označováno jako arabský polokrevník. Nyní se chová čistokrevně a v plemenitbě se nesmí využívat jiná plemena kromě Shagya-araba a arabského plnokrevníka (www.aschk.cz). 3.2.3.1 Využití Chovným cílem arabského koně je všestranně využitelný, dlouhověký a ušlechtilý kůň s dobrým charakterem a živým temperamentem. Požadováno je pevné zdraví a vytrvalost. Tito koně by měli být dobře použitelní pod sedlo do různých soutěží (drezura, endurance), jako rodinní koně (pro volný čas) a také do lehké pracovní, nebo kočárové zápřeže (www.aschk.cz). 3.2.4 Českomoravský belgický kůň Plemennou knihu a chov vede Asociace svazů chovatelů koní ČR (ASCHK ČR) (www.uek.cz). 3.2.4.1 Původ a historie Plemeno bylo vyšlechtěno v České republice. Když se začal českomoravský belgik šlechtit, křížily se lokální chladnokrevné klisny s importovanými belgickými hřebci. Časem začaly vznikat soukromé chovy, které chovaly originálního belgického koně a prostřednictvím těchto aklimatizovaných koní ovlivňovaly šlechtění chladnokrevníků (Jiskrová, Misař, 2001). Od 30. let minulého století se přestal dovážet plemenný materiál a chladnokrevný kůň byl budován z vlastních zdrojů (www.chladnokrevnici.info). Hlavním kriteriem šlechtění byly všestranné výkonnostní zkoušky, jejichž součástí byl i tah. Dovezení belgičtí hřebci založili linie českomoravského belgika. Po roce 1970 se v chladnokrevném chovu nerozlišovala plemenná příslušnost a částečně byla omezena reprodukční základna ČMB. V současnosti dochází k obnově chovu těchto chladnokrevníků (Jiskrová, Misař, 2001). 16

3.2.4.2 Popis plemene Je to tažný kůň dospívající ve třech letech věku, středního čtvercového rámce s dobrým osvalením (www.chladnokrevnici.info). KVH se pohybuje okolo 155 160 cm (Jiskrová, Misař, 2001). Hlava je menší, těžší, sušší s živým okem, krk kratší a vysoko nasazený (www.schchk.cz), lopatka je dobře utvářená, hrudník hluboký a prostorný, bedra kratší a pevná, záď je dlouhá, mohutná, široká, skloněná a štěpená (www.chladnokrevnici.info). Fundament suchý, kostnatý, kopyto široké a prostorné (www.schchk.cz). Klouby výrazné, spěnka je kratší a pružná s typickými rousy. Převažuje zbarvení ryzák se světlou hřívou a ohonem (www.chladnokrevnici.info), vyskytují se i hnědáci, vraníci a nevybělující bělouši. Často mají bílé odznaky (www.schchk.cz). Ve 2,5 letech by měli hřebci tohoto plemene dosáhnout KVH 155 159 cm, obvod hrudi (OH) 187 194 cm a obvod holeně (Ohol) 23 23,8 cm a klisny by měly mít KVH 152 157 cm, OH 192 198 cm a Ohol 22 22,7 cm (Dušek a kol., 2011). Pro zápis do plemenné knihy musí koně dosáhnout těchto minimálních hodnot: hřebci: KVH 156 cm, OH 187 cm, Ohol 24 cm a klisny: KVH 155, OH 192, Ohol 23 cm pro zápis do HPK, ostatní 22 cm (www.schchk.cz). Českomoravský belgik se liší od ostatních belgických plemen v zahraničí, především lehčím typem, menší robustností, pohyblivostí a relativní ušlechtilostí. Ve výkonu je velmi spolehlivý (www.genetickezdroje.cz). Podle chovného cíle řádu PK by mělo toto plemeno být pracovité a dobře ovladatelné s přiměřeným temperamentem, bez charakterových vad, dobře živitelné, pohyblivé, s chody odpovídajícími užitkovému zaměření (www.schchk.cz). 3.2.4.3 Využití Tito koně jsou dobře využitelní v těžkém tahu, díky své mohutnosti, ranosti a dobré ovladatelnosti. Často je také využíván v ekologickém zemědělství a agroturistice a to především díky svému dobrému charakteru (www.chladnokrevnici.info). Často jsou tito koně k vidění v různých formanských soutěžích a jízdách, které se skládají z různých soutěží, jako je třeba ovladatelnost v kládě, vozatajský parkur, soutěže v orbě, těžký tah a podobně. Podle www.genetickezdroje.cz: Plemeno je zařazeno v genetických zdrojích ČR a jedinci se do těchto zdrojů zařazují po důkladné analýze jejich původu. 17

3.2.5 Český sportovní pony Plemennou knihu vede ASCHK ČR (www.uek.cz). 3.2.5.1 Původ a historie Toto plemeno vzniklo v České republice a je poměrně nové, jeho plemenná kniha byla založena v roce 2000 (www.aschk.cz). Populace těchto koní je tvořena koňmi bez známého původu, koňmi se známým původem, jejichž předky byli různí poníci českého chovu, shetlandští a velští pony, huculští a fjordští koně a v malé míře i angličtí plnokrevníci, čeští teplokrevníci a arabští koně. Nyní už se pro dosažení chovného cíle používá čistokrevná plemenitba a používá se zušlechťovací křížení (www.cspony.estranky.cz) 34). V ČR, na rozdíl od jiných evropských zemí, dlouhou dobu chyběla plemenná kniha pro malé sportovní koně, koně s KVH 148 159 cm, ti byli registrováni buď jako typ pony, nebo jako teplokrevný typ, nebyla pro ně možnost zápisu do žádné plemenné knihy. U některých plemen byla otevřena pomocná plemenná kniha pro klisny již od výšky 156 cm, ale pořád to nezahrnovalo celou kategorii malých koní. Proto vzniklo plemeno český sportovní pony (www.cspony.estranky.cz) 34). 3.2.5.2 Popis plemene Je to všestranný sportovní pony, s dobrým osvalením, středně dlouhého obdélníkového rámce, KVH se pohybuje mezi 111 156 cm (rozděleno na sekci pony do 148 cm a sekci malý kůň do 156 cm). Hlava by měla být suchá s výrazným okem a širokými nozdrami, osvalený, dostatečně dlouhý krk u hřebců klenutý, široký a hluboký hrudník, dlouhá šikmá lopatka, dobře osvalená plec, výrazný kohoutek, středně dlouhý pevný hřbet, dobře vázaná bedra, mírně skloněná záď, fundament suchý s dobrými klouby a kopyty. Je povoleno kterékoliv zbarvení a odznaky. Kůň by měl být konstitučně tvrdý, dobře krmitelný, dlouhověký, nenáročný a odolný proti vnějším vlivům, dále je kladen důraz na dobrý charakter, snadnou ovladatelnost, rozvážnost, vysokou inteligenci a ochotu k práci (www.cspony.estranky.cz) 29). 3.2.5.3 Využití Tito koně jsou určeni především pro děti a mládež, která chce s koňmi sportovat. Je také využitelný jako rodinný kůň, pod sedlo, do lehké zápřeže a do jízdárenského provozu (www.aschk.cz). 18

3.2.6 Český teplokrevník Chov a plemennou knihu spravuje Svaz chovatelů českého teplokrevníka (www.uek.cz). 3.2.6.1 Původ a historie Plemeno pochází z České republiky. Původně u nás byly chovány 2 různé typy teplokrevných koní, a to těžší tažný typ chovaný v Čechách, který byl ovlivňován především dováženými oldenburskými hřebci, a pak lehčí a ušlechtilejší typ chovaný na Moravě, který byl ovlivňován hlavně polokrevnými kmeny z rakouskouherských hřebčínů. Plemeníci byli vybíráni v hřebčincích Tlumačov, Nemošice a Písek, kde prověřovali jejich vlastnosti pomocí všestranných výkonnostních zkoušek (jízda a tah) a poté rozdělovali na připouštěcí stanice. Nejlepší plemeníci pocházeli ze státních hřebčínů v Kladrubech nad Labem a Albertovci. V kladrubském hřebčíně bylo stádo teplokrevných klisen v typu anglického polokrevníka (kmeny Furioso a Przedswit). V hřebčíně Albertovec bylo chováno stádo kořistních klisen z Východního Pruska (trakénské). Tento chov navazoval na chov ušlechtilých jezdeckých koní z vojenského hřebčína v Hostouni. V době kolektivizace zemědělství byl požadován hlavně typ těžšího teplokrevníka, zvýšeným využíváním těžších typů ztrácel moravský typ teplokrevníka některé své vlastnosti (hlavně ušlechtilost, prostornost chodů a konstituční tvrdost). Postupně se začal obnovovat jezdecký typ a to hlavně anglickými plnokrevníky a trakénskými koňmi. I když ve šlechtění stále převažoval požadavek na všestrannost, postupně se zvyšoval zájem o jezdecké koně a tím se změnila i koncepce šlechtění. Začali se importovat plemeníci zahraničních plemen šlechtěných na sportovní výkonnost (KWPN, hannoverský kůň, holštýnský kůň) a selekčním kritériem se stala sportovní, hlavně pak skoková výkonnost (Jiskrová, Misař, 2001). 3.2.6.2 Popis plemene Cílem chovu českého teplokrevníka je harmonický, ušlechtilý a výkonný sportovní kůň, kratšího obdélníkového rámce. Hlava by měla být ušlechtilá, suchá a přiměřeně velká s výrazným okem a dobře utvářenými nozdrami, krk dobře osvalený, středně nasazený, dlouhá a šikmá lopatka, dobře osvalená plec, výrazný kohoutek, pevný a pružný hřbet, pevná a dobře vázaná bedra, končetiny suché s výraznými klouby a zdravými kvalitními kopyty. Spěnky by měly na hrudní končetině se zemí tvořit úhel 45 50 a na pánevních končetinách by měl tento úhel být 50 55 (www.schct.cz). 19

Dle Jiskrové (2001): Tito koně jsou poměrně konstitučně tvrdí a mají dobrou mechaniku pohybu. Povoleny jsou všechny základní barvy. Vzhledem k tomu, že je toto plemeno šlechtěno krátkou dobu a je použito více plemen, je stavba těla, velikost i zbarvení variabilnější. Dle Duška (2011): Dospělí koně by měli dosáhnout KVH 163 170 cm (hřebci), 161 168 cm (klisny) a obvod holeně 20,8 23 cm (hřebci), 19,5 22 cm (klisny). 3.2.6.3 Využití Dle Jiskrové (2001): Český teplokrevník je všestranně využitelný kůň do všech odvětví jezdeckého sportu, především do skokových soutěží. Šlechtění se i nadále zaměřuje na skokovou výkonnost. 3.2.7 Hafling Chov haflingů zaštiťuje ASCHK ČR (www.uek.cz). 3.2.7.1 Původ a historie Tito koně pochází z Rakouska z oblasti Tyrolských Alp. Na vzniku plemene se podíleli arabští koně a několik chladnokrevných plemen (Pickeralová, 2004). Další zdroje uvádí, že toto plemeno vzniklo křížením původních horských koní s arabskými koňmi, huculy a noriky. Jméno haflingové získali podle vesnice Haflingen. Haflingové se začali šířit do celé Evropy, i přes potíže po I. světové válce, kdy se od Rakouska odtrhla italská část Tyrolska a koně byli kříženi v Rakousku s huculskými klisnami a v Itálii s norickými hřebci. Tito koně byli za války pro svou všestrannost využíváni v armádě (www.haflingove.cz) 17). 3.2.7.2 Popis plemene Haflingové jsou koně středně velkého rámce, ušlechtilí, harmoničtí, mají korektní fundament, mají dobrý charakter a temperament a dobrou mechaniku pohybu a konstitučně tvrdí s pevným zdravím a atraktivním vzhledem. KVH se pohybuje mezi 138 150 cm (u klisen 138 150 cm a u hřebců 142 150 cm). Hlava by měla být výrazná a ušlechtilá, dobře nasazená na pyramidální a dostatečně dlouhý klenutý krk. Kohoutek je výrazný, suchý a dostatečně dlouhý, horní linie dostatečně dlouhá, pevná a dobře vázaná. Záď dlouhá, bývá mírně štěpená, osvalená a mírně skloněná. Prsa jsou široká, osvalená, plece šikmé, dlouhé a dobře vázané na hluboký a široký hrudník. Končetiny jsou krátké, osvalené, s výraznými klouby a pravidelnými a pevnými kopyty. 20

Zbarvením jsou tito koně ryzáci všech odstínů, většinou se světlou hřívou a ohonem, ale upřednostňovaný je zlatý ryzák. Koně by měli dosáhnout výše uvedených KVH a Ohol u hřebců min. 18,5 cm a u klisen 17,5 cm. Cílem šlechtění je výkonný malý kůň pro univerzální využití, harmonický, se silnou a korektní stavbou těla, který má všechny části ve správné rovnováze, klidný temperament a dobrý charakter, snadno krmitelný a s pevným zdravím (www.haflingove.cz) 62). Podle Pickeralové, 2004: Je to typické horské plemeno, koně jsou silní, odolní, inteligentní s jistým chodem. 3.2.7.3 Využití Jsou to univerzální koně, využitelní pro všechny druhy rekreační jízdy i vozatajství, jako služební a dají se využít i v lesnictví či zemědělství (www.haflingove.cz) 17). Díky jejich spolehlivé povaze jsou to ideální koně pro děti i dospělé a pro nošení břemen (Pickeralová, 2004), dále se využívají i v hipoterapii, díky jistým a korektním chodům, ekologickém zemědělství, či agroturistice (Jiskrová, Misař, 2001). 3.2.8 Huculský kůň O chov a plemennou knihu se stará Asociace chovatelů huculského koně (www.uek.cz). 3.2.8.1 Původ a historie Hucul pochází z Rumunska, z oblasti východních Karpat (Jiskrová, Misař, 2001). Je to přímý potomek evropského divokého koně (tarpana). Vyskytovali se již u horských kmenů před osídlením Evropy Slovany. Tito koně se chovali polodivoce v téměř nedostupných oblastech a tvrdých horských podmínkách, a proto jsou tito koně odolní a téměř nedotčeni křížením a zušlechťováním (www.genetickezdroje.cz), pokusy o zušlechtění huculů byly převážně neúspěšné, proto se od nich upustilo (Jiskrová, Misař, 2001). V roce 1856 byl založen hřebčín v Luczine (Lučina dnešní Rumunsko) převážně pro potřeby rakouskouherské armády. Po první světové válce byl hřebčín zrušen a plemenný materiál rozdělen mezi Rumunsko, Polsko a Československo. Čeští koně byli přemístěni do hřebčína v Podkarpatské Rusi, který zanikl před 2. světovou válkou. Po válce nebyl o chov koní velký zájem, zvláště kvůli motorizaci, a proto stavy huculů poklesly. V roce 1950 byl učiněn pokus o záchranu huculských koní na Muráňské planině na Slovensku, který ztroskotal, ale později, v roce 1972, vznikl Hucul Club, který sdružuje státy chovající huculy (www.genetickezdroje.cz). 21

3.2.8.2 Popis plemene Je to kůň menšího obdélníkového rámce, méně ušlechtilý, ale souměrný (www.genetickezdroje.cz), KVH se pohybuje mezi 134 144 cm (www.hucul.net). Podle Jiskrové (2001): Hlava je menší, robustnější, méně ušlechtilá, silný krk, vysoko nasazený, nevýrazný kohoutek, delší hřbet a dobře vázaná bedra, záď skloněná a oblá, hrudník široký a hluboký, delší trup, suchý a kostnatý fundament se zdravými a tvrdými kopyty. Dle www.hucul.net: Je to dlouhověký kůň, s tvrdou konstitucí, vytrvalý, skromný, psychicky vyrovnaný s klidnějším temperamentem. Je také velice plodný a životaschopný. Nejčastěji se vyskytující zbarvení je hnědák, plavák nebo ryzák bez odznaků, s úhořím pruhem a někdy oslím křížem a zebrováním na končetinách. Dospělí koně by měli dosahovat těchto tělesných rozměrů: hřebci: KVH 136 144 cm, OH 165 185 cm, Ohol 18,2 20,2 cm a klisny KVH 134 142 cm, OH 160 180 cm, Ohol 17,5 19,5 cm. Podle Jelínka (2011): Huculové dospívají v 5 až 6 letech. Svou stavbou jsou velmi dobře přizpůsobeni práci v horských oblastech. 3.2.8.3 Využití Hucul je všestranný kůň. Díky jistému kroku je výkonný v práci především v terénu. Je vhodný pro jezdeckou turistiku, hipoterapii, rekreační ježdění, zápřah (www.hucul.net), dá se využít jako soumar a nachází své uplatnění i v ekologickém zemědělství (Jiskrová, Misař, 2001). Hucul je plemeno s historickou hodnotou, má některé nenahraditelné vlastnosti a je geneticky hodnotné, proto je zařazeno mezi genetické zdroje ČR. Jde o to, aby byly zachovány současné znaky, vlastnosti a specifika tohoto plemene (Jelínek, 2011). 3.2.9 Irský cob Plemennou knihu v ČR vede ASCHK ČR (www.uek.cz). 3.2.9.1 Původ a historie Plemeno pochází z Irska, Anglie a Walesu. Jeho původ není zcela jistý, pravděpodobně se na jeho vzniku podíleli koně plemen shire, clydesdale, welsh cob, daleský a fellský pony (www.ifauna.cz). Anglická armáda si často brala koně z Irska, kteří byli statní a silní, do válek. Armáda ovšem měla požadavky na barvu, bílí a strakatí koně byli nápadní, a proto byli často považováni za méněcenné (www.icscr.cz) 24). V Irsku se také vyskytovali chudí kočovníci, kteří se živili jako dráteníci, a ti při putování po celé zemi používali právě levné, podřadné a vyřazené 22

strakaté irské coby. Koně byli často tvrdě odchováváni a většinou museli vyžít jen ze skromné pastvy podél cest. Po roce 1880 začali kočovníci vyměňovat tinkery a coby za silnější tažné koně, ale později se opět vrátili ke strakatým koním, kteří byli i lépe vidět v noci na silnicích. Skvrny pomáhaly i při identifikaci koní, protože každý kůň má specifické skvrny. Tito koně se pak stali zajímaví a atraktivní i pro ostatní svět a nyní se hovoří o tinkerboomu, kdy jsou strakatí koně hromadně dováženi do Evropy (www.stallion.estranky.cz). 3.2.9.2 Popis plemene Je to kompaktní, silný a harmonický kůň, jeho vzhled je velice impozantní. KVH se pohybuje okolo 135 170 cm. Koně se pro výstavy dělí podle výšky do tří sekcí: Sekce A (koně): 153 170 cm, sekce B (malý kůň): 148 153 cm, sekce C (pony): do 148 cm (www.icscr.cz) 53). Jsou to středně těžcí až těžcí koně. Hlava je rovná a hezká, na silném, osvaleném, dobře nasazeném krku, výrazný kohoutek, kratší hřbet, dobře vázaná bedra, mírně skloněná záď, plece široké a dobře osvalené, šikmá lopatka, trup je krátký a kompaktní a utvářen do tvaru soudku, fundament silný, lymfatičtější s výraznými klouby a velkými kopyty, která jsou schopna unést hmotnost těla. Na nohou jsou patrné bohaté rousy. Hříva a ohon bývají také bohaté a dlouhé (www.icscr.cz) 53). Na hlavě se také někdy objevuje typický knír (www.ifauna.cz). Tito koně jsou velmi odolní a v Irsku jsou většinou chováni celoročně venku, nemají problém s aklimatizací a špatně snáší samotu. Mají rádi vodu (www.stallion.estranky.cz). Ze zbarvení jsou povolené všechny celoplášťové barvy s odznaky, včetně grošáků, běloušů a strakáčů (piebald, skewbald). U zbarvení piebald se ještě rozlišuje množství bílé barvy srsti tzv. flashed (do 50 % bílé) a overlaid (nad 50 % bílé). Nepovolená barva je albín (www.ics-nederland.com). Tito koně jsou velmi odolní a v Irsku jsou většinou chováni celoročně venku, nemají problém s aklimatizací a špatně snáší samotu. Mají rádi vodu. Jsou to dobromyslní, snadno ovladatelní, rozvážní koně, ale někdy mohou být lehce tvrdohlaví (www.stallion.estranky.cz). 3.2.9.3 Využití Irští cobové jsou především pracovní koně, vhodní do zápřahu, v Irsku existují půjčovny, kde si můžeme vypůjčit koně i s vozem. V Evropě je irský cob využíván především jako kůň pro volný čas pod sedlo, do zápřahu a někdy se využívá i v hipoterapii (www.stallion.estranky.cz). 23

3.2.10 Klusák O chov a plemennou knihu se stará Česká klusácká asociace (www.uek.cz). 3.2.10.1 Původ a historie Každé klusácké plemeno má svou vlastní historii. Francouzský klusák vznikl na základě normanských koní, kteří se křížili s anglickými plnokrevníky, loveckými koňmi, norfolky a americkými jezdeckými koňmi. Orlovský klusák vznikl v Rusku křížením arabské, holandské, dánské, meklenburské krve a polokrevných koní a později také pro zvýšení rychlosti i amerických klusáků, ale tím se zničily původní rysy orlovského klusáka. Ruský klusák měl být nové plemeno rychlejší než původní orlovský klusák, vznikl křížením orlovských klusáků s dovezenými americkými klusáky. První kříženci byli malí, méně ušlechtilí, ale rychlí a další selekcí vznikl větší a kvalitnější klusák. Je to rychlejší kůň než orlovský klusák, ale není tak ušlechtilý a jemný. Americký klusák je považován za nejrychlejší klusácké plemeno na světě. V Americe je více koní, kteří se v klusu pohybují mimochodem, než těch, kteří se pohybují diagonálním klusem, v Evropě je to naopak. Americký klusák byl vyšlechtěn na základě anglického plnokrevníka Messengera. Anglická krev byla přilévána do plemen Canadian pacers a Narragansett pacers, která jsou dnes vyhynulá a plemene morgan (Pickeralová, 2004). 3.2.10.2 Popis plemene Klusák sdružuje několik plemen klusáckých koní. Do plemenné knihy klusáků se může zapsat pouze kůň, který má prokazatelný původ klusáka, příslušejícího k některému z uznaných plemen klusáků, a to jsou: americký klusák, francouzský klusák, frankoamerický klusák, orlovský klusák a ruský klusák. Používá se selekce a čistokrevná plemenitba v rámci těchto plemen. Tato plemena jsou uznána Evropskou klusáckou unií, pod kterou spadá i Česká klusácká asociace (www.eagri.cz). Obecně jsou klusáci koně, kteří nemají pevně daný standard, jde u nich o šlechtění na rychlost v klusu a ne o vzhled. Jsou to lehcí koně, středního rámce, s delším trupem. Hlava je nasazená na delším krku, který je nasazen na plece, se šikmými lopatkami. Hrudník je hluboký a prostorný, kohoutek je nevýrazný, hřbet dlouhý a rovný a navazuje na silnou záď, která slouží k pohybu. Končetiny jsou dlouhé, suché, s pevnými kopyty. KVH se pohybuje mezi 157 160 cm. Barva srsti může být jakákoliv, nejčastěji hnědá, ryzá, černá nebo bílá (Pickeralová, 2004). 24

3.2.10.3 Využití Tito koně jsou šlechtěni především pro výkonnost v klusáckých dostizích, kde je hodnocena především rychlost, vytrvalost, styl a čistota klusu, konstituční tvrdost, odolnost a dobrý charakter, komunikativnost a přijatelná opracovatelnost je nutností (www.eagri.cz). 3.2.11 Kůň Kinský Chov a plemennou knihu řídí Svaz chovatelů koní Kinských (www.uek.cz). 3.2.11.1 Původ a historie Zlatí Kinští koně jsou plemeno, které bylo vyšlechtěno rodinou Kinských v České republice. Členové rodiny Kinských mají hraběcí hodnost a pochází z Chlumce nad Cidlinou, kde byl také založen chov těchto koní. Rodina Kinských byla typická česká šlechtická rodina a první zmínky o nich se objevují již ve 13. století. V Chlumci nad Cidlinou byl v 18. století vybudován zámek Karlova Koruna a už v té době se na chlumeckém panství chovali koně pro armádu a hospodářské účely už tehdy byli zlatí. V době války s Pruskem byl chov rozšířen, aby pokryl požadavky armády (www.equus-kinsky.cz). V roce 1832 založil hrabě Oktavián Kinsky plemennou knihu Kinských koní (Dušek a kol., 2011). Hrabě Oktavián se podílel na vzniku Velké Pardubické, kterou spolu se dvěma dalšími šlechtici založil v roce 1874 (www.equuskinsky.cz). Z chovu Kinských koní pochází i několik vítězů Velké Pardubické, i Kinská klisna Norma, která vyhrála s jezdkyní Latou Brandýsovou v roce 1937. Po nástupu komunistické vlády byl chov vyvlastněn (Dušek a kol., 2011) a koně se začali rozprodávat a nebo křížit s teplokrevníky. Koně byli rozprodáni do různých zemí Rakousko, Švýcarsko, Nizozemsko, Belgie, Anglie a nejvíce koní bylo prodáno do Německa. V roce 1953 dokonce hrozil zánik plemene, ale nakonec byli koně zachráněni a dnes se jejich chov opět obnovuje, dováží se plemeníci (www.equus-kinsky.cz). V roce 2005 bylo plemeno uznáno za samostatné a v současné době chovatelé Kinských koní usilují o jeho zařazení mezi genetické rezervy (Dušek a kol., 2011). 3.2.11.2 Popis plemene Kůň Kinský je ušlechtilý sportovní kůň středního kratšího obdélníkového rámce s KVH od 159 do 168 cm (www.schkk.cz) 28). Hlava je suchá a ušlechtilá, krk středně dlouhý, dobře osvalený a ohebný, středně vysoko nasazený, kohoutek je výraznější, přechází ve středně dlouhý pevný hřbet a ten v dobře vázaná bedra, záď je delší a mírně 25

skloněná, plece jsou dobře osvalené. Fundament je suchý, správně zaúhlený, s výraznými klouby, zakončený pravidelnými a kvalitními kopyty (www.schkk.cz) 60). Dospělí hřebci dosahují KVH 162 168 cm, Ohol 20,5 22 cm a dospělé klisny KVH 159 166 cm a Ohol 19,5 21,5 cm (www.schkk.cz) 28). Plemeno je šlechtěno na zbarvení izabela a plavák, které se vyskytují v poměru 1:1 k ryzé a hnědé (www.schkk.cz) 35). 3.2.11.3 Využití Kinští koně jsou všestranní, jsou využitelní ve všech odvětvích jezdectví, původní využití bylo pro parforsní hony a poté překážkové dostihy, ale využívají se v parkuru, drezuře, i v některých westernových disciplínách a rekreačním ježdění (www.schkk.cz) 35). 3.2.12 Lipický kůň Chov v ČR řídí Svaz chovatelů lipických koní (www.uek.cz). 3.2.12.1 Původ a historie Lipičtí koně pochází oblasti dnešního Slovinska, z hřebčína v Lipici. V Lipickém hřebčíně se chovali především koně španělského původu, k nim byli dokoupeni koně španělsko-neapolitánského původu a koně z Itálie. Nakupovali se koně ovlivnění španělskými plemeny i z Dánska a Holandska. Bylo také běžné, že se vyměňovaly plemenné klisny z Lipice a z kladrubského hřebčína (oba hřebčíny byly založeny téměř ve stejnou dobu a byly určeny pro chov koní španělského původu). V kladrubském hřebčíně se choval spíše kočárový typ a v Lipici zase jezdecký typ koně (Jiskrová, Misař, 2001). V 19. století se projevil vliv arabského plnokrevníka (bělouš Siglavi) a byly také pokusy o křížení s anglickými plnokrevníky, ale výsledky nebyly dobré. Plemeno má 6 slavných kmenů, pojmenovaných po zakladatelích, jsou to: Pluto, Neapolitano, Siglavi, Favory, Conversano a Maestoso (www.schlk.wbs.cz). 3.2.12.2 Popis plemene Lipicáni jsou velice ušlechtilí a harmoničtí koně jezdeckého nebo kočárového typu s menším obdélníkovým rámcem (KVH 152 157 cm). Mají ušlechtilou, suchou, mírně klabonosou hlavu nasazenou na středně dlouhém, silném, svalnatém a klenutém krku, nevýrazný kohoutek, kratší hřbet, dobře vázaná bedra, osvalená skloněná záď. Plece svalnaté, hluboká a široká hruď, tělo je kratší a hluboké, fundament je silný, kratší 26

s dobrými a tvrdými kopyty. Je to konstitučně tvrdý, pozdnější kůň s vysokou akcí, živým temperamentem a je velmi učenlivý (Jiskrová, Misař, 2001). Koně se dnes chovají především v bílé barvě, ale do 18. století se vyskytovali i hnědáci, vraníci, plaváci, koně krémové barvy i strakatí (www.schlk.wbs.cz). Standardní tělesné míry ve čtyřech letech věku: KVH 154 157 cm (hřebci), 151 154 (klisny), Obvod hrudi 180 186 cm (hřebci i klisny), obvod holeně 19,5 21 cm pro hřebce a 19,5 20 cm pro klisny. Hmotnost by se měla pohybovat kolem 480 510 kg u klisen a 500 550 kg u hřebců (Dušek a kol., 2011). 3.2.12.3 Využití Lipičtí koně jsou využitelní především v jezdectví v drezurních soutěžích a nejvíce jsou využíváni ve Španělské jezdecké škole (Jiskrová, Misař, 2001), kde podstupují dlouhý a těžký výcvik. V Evropě se s oblibou využívají i v zápřahu (www.schlk.wbs.cz). 3.2.13 Minihorse Chov je řízen ASCHK ČR (www.uek.cz). 3.2.13.1 Původ a historie Tito koně byli vyšlechtěni z několika plemen. Základem byla především plemena pony (dartmoor, shetland) a pro zjemnění se použili i arabští koně. Miniaturní koně se chovali už v 17. století na dvoře habsburské šlechty. V USA byl minihorse vyšlechtěn během 20. století a na jeho dnešním vzhledu se podíleli zástupci plemen hackney pony a americký pony. Nejznámějším plemenem je Falabella. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v Argentině a podíleli se na něm shetlandští a velští pony a byli použiti i malí plnokrevníci a selekcí a příbuzenskou plemenitbou bylo dosaženo genetického zakódování miniaturního vzrůstu. Za místo vzniku je považována Amerika a britské ostrovy (www.minihorse.aspone.cz) 43). 3.2.13.2 Popis plemene Jsou to malí, vyvážení a spolehliví koně středního čtvercového rámce s korektní stavbou těla. KVH by měla být maximálně 86 cm (u jednotlivých kategorií se maximální výška liší) (www.minihorse.aspone.cz) 33). Koně by neměli být podobní např. shetlandskému pony, jsou to vlastně zmenšení jezdečtí koně (www.minihorse.aspone.cz) 43). Jsou všestranní, hbití, s klidným až mírně flegmatickým 27

temperamentem. Hlava s rovným nebo mírně štičím profilem by měla být k tělu proporcionální, se širším čelem a výraznýma očima, krk výše nasazený, přiměřeně dlouhý, pevná horní linie, dlouhá, osvalená záď, hruď dostatečně široká a hluboká, plec osvalená se šikmou lopatkou, fundament suchý s viditelnými šlachami zakončený pevnými kopyty. Jsou povoleny všechny druhy zbarvení (www.minihorse.aspone.cz) 33). 3.2.13.3 Využití Tito koně se využívají hlavně v zájmových chovech jako domácí mazlíčci, ale mohou najít uplatnění i v agroturistice nebo ve sportu. Mohou být použiti pod sedlo pro děti nebo do lehké zápřeže (www.minihorse.aspone.cz) 33). 3.2.14 Moravský teplokrevník Plemennou knihu vede Svaz chovatelů a příznivců moravského teplokrevníka (www.uek.cz). 3.2.14.1 Původ a historie Na Moravě má chov tohoto ušlechtilého teplokrevníka dlouhou tradici. Nejprve byl chov ovlivněn španělskými a neapolskými koňmi a později měly významný vliv koně z rakousko-uherských hřebčínů (Radovec, Mezöhegyes, Kisber). Od poloviny 19. století se projevil silný vliv anglických polokrevných kmenů Furioso, North Star, Gidran a Przedswit. Jejich vlivem vznikl ušlechtilý teplokrevný kůň vhodný pro jezdecké útvary. V dalších letech, po převzetí dohledu nad šlechtěním Ministerstvem orby, byl požadován těžší typ teplokrevníka, a proto se začal moravský teplokrevník zmohutňovat především dováženými norfolkskými, anglonormanskými, hannoverskými a později východofrískými a oldenburskými plemeníky. Výsledkem tohoto křížení byli větší a klidnější koně, ale byli také méně ušlechtilí, méně vytrvalí a měli měkčí konstituci. Po tomto jednorázovém zmohutnění (jednorázové nebo opakované přilití krve) se začalo připouštět opět konstitučně tvrdými a aklimatizovanými polokrevníky (Dušek a kol., 2011). Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 dostalo Československo část plemenných stád z původních rakouskouherských hřebčínů, opět byli používáni v plemenitbě moravského teplokrevníka a využíváním těchto kmenů docílili vysoce prochovaného plemene, s živým temperamentem, vyrovnaným typem a dostatečně ušlechtilého. Do roku 2004 byli moravští teplokrevníci zapsáni v plemenné knize českého teplokrevníka (www.moravskyteplokrevnik.cz) 24). 28