ČESKÉ PRÁVNÍ DĚJINY II. Mgr. Jiří Staňa 2012
Pražské defenestrace 30. 7. 1419 24. 9. 1483 23. 5. 1618
Třicetiletá válka byla poslední evropská náboženská válka, zasahující 1618 48 celou střední, západní a jihozápadní Evropu. Je rozdělována na 5 konfliktů: ČESKOU VÁLKU (1618-20), FALCKOU VÁLKU (1621 23), DÁNSKOU VÁLKU (1625-29), ŠVÉDSKOU VÁLKU (1630 35) a ŠVÉDSKO-FRANCOUZSKOU VÁLKU (1635 48). Byla ukončena 24. 10. 1648 uzavřením VESTFÁLSKÉHO MÍRU, avšak konflikt mezi Francií a Španělskem pokračoval až do PYRENEJSKÉHO MÍRU 1659. Od roku 1635 přestala být třicetiletá válka náboženským konfliktem; francouzským vstupem došlo k promísení koalic bez ohledu na konfesi. Stala se bojem mezi teorií univerzalismu (Habsburkové) a bojem o prosazení národních zájmů (Francie, Švédsko). Představovala do té doby nejničivější vojenský konflikt. Vytvořila instituci stálé profesionální armády.
vévoda frýdlantský od roku 1627, zaháňský od 1627, meklenburský 1628 30 a hlohovský od 1632, císařský generalissimus od 1625. Od roku 1604 sloužil ve vojsku proti Bocskayovi, 1606 plukovník českých a 1609 moravských stavů. V roce 1619 přešel na stranu císaře Ferdinanda II. Postaven do čela císařského pluku, po bitvě na BÍLÉ HOŘE získal konfiskacemi obrovský majetek v sv. Čechách, v roce 1621 byl jmenován velitelem pražské posádky a zemským velitelem v Čechách. V dubnu 1625 jmenován vrchním velitelem císařské armády. V DÁNSKÉ VÁLCE porazil P. A. z Mansfeldu a Dány ve Slezsku, obsadil severní Německo, snažil se o vybudování loďstva a bez úspěchu obléhal Stralsund. V září 1628 porazil dánské vojsko a donutil krále Kristiana IV. k míru.
Opozice KURFIŘTŮ donutila Ferdinanda II. Habsburského v srpnu 1630 propustit Valdštejna z funkce velitele císařské armády. Vypuknutí ŠVÉDSKÉ VÁLKY, bitvy u BREITENFELDU a na LECHU, vpád Sasů (a emigrantů) do Čech donutily císaře v prosinci 1631 obnovit Valdštejnovy vojenské pravomoci a opět mu předat vrchní velení. V té době Valdštejn vedl intenzívní jednání se Sasy i Švédy o spojenectví, za což žádal českou korunu. Po neúspěchu jednání zahájil vojenské operace proti Sasům vedeným H. G. Arnimem a vytlačil je z Čech. Odrazil švédský útok u NORIMBERKA a svedl nerozhodnou bitvu u LÜTZENU. Od jara 1633 vedl opětovná jednání o české koruně (získal francouzskou podporu pro své plány). V únoru 1634 byl prohlášen za zrádce a zavražděn v Chebu. Valdštejn vytvořil nový typ najímaného vojska, z něhož po skončení TŘICETILETÉ VÁLKY vznikla stálá armáda.
Ve Svaté říši římské vládl císař Josef II. z habsbursko-lotrinského rodu 1765 1790. V rakouských dědičných zemích, v Čechách a Uhrách vládla v letech 1740 1780 arcivévodkyně a královna Marie Terezie. Francouzským králem byl Ludvík XVI. z rodu Bourbonů 1774 1792. Ve Španělsku vládl v letech 1759 1788 Karel III., původem z bourbonského rodu. Království neapolsko-sicilské mělo v letech 1759 1825 za panovníka Ferdinanda III., bratra španělského krále Karla III. V Portugalsku vládl Josef I. z dynastie Bragança, příbuzný Habsburků i Bourbonů 1750 1777. Ve Švédsku panoval v letech 1771 1792 Gustav III. z holštýnsko-gottorpského rodu. Ruskou carevnou byla 1762 1786 Kateřina II. Veliká, princezna z rodu Anhalt-Zerbst a manželka cara Petra III. 1761 1762, původem rovněž z rodu holštýnsko-gottorpského, vnuka cara Petra I. Velikého a dědice Romanovců. V braniborském Prusku panoval v letech 1740 1786 Fridrich II. Veliký z hohenzollernského rodu. Ve Velké Británii a Hannoversku, spojených personální unií, vládl v letech 1760 1820 Jiří III. z rodu Welfů.
Marie Terezie, od r. 1736 manželka Františka I. Štěpána Lotrinského, velkovévody toskánského, přivedla na svět 16 dětí, z toho 5 synů a 11 dcer, z toho 10 se jich dožilo dospělého věku. U obyvatelstva poměrně oblíbená panovnice dokázala vzorně spojit mateřské a vladařské povinnosti. Josef II. Leopold II. Marie Antoinetta
Pocházel z rodu Wittelsbachů od 1726 kurfiřt bavorský. Karel Albert se oženil s arcivévodkyní Marií Amálií, mladší dcerou císaře Josefa I. Přestože se jeho manželka před sňatkem zřekla písemně jakýchkoli dědických nároků, vznesl Karel Albert jejím jménem roku 1740 nárok na českou královskou korunu a na vládu v zemích předorakouských a hornorakouských. Protože však raději investoval do umění než do armády, bylo třeba vojenské podpory Francie k tomu, aby byl provolán nejprve v Linci rakouským arcivévodou a posléze 7. prosince 1741 v Praze českým králem. Protože se české korunovační klenoty nacházely ve Vídni, přijal český "vzdorokrál" Karel III. alespoň hold českých stavů a ještě koncem téhož roku Čechy navždy opustil. Vládu vykonával prostřednictvím několika renegátů z řad zemské šlechty a duchovenstva a s řadovým obyvatelstvem komunikoval prostřednictvím úředních výnosů, v nichž požadoval peníze a vyzýval k všeobecné vzpouře proti právoplatné dědičce trůnu Marii Terezii.
Zisk českého královského titulu, jakkoli sporný, dopomohl Karlu Albertovi již v lednu 1742 k volbě císařem římským. Korunovace proběhla 12. února ve Frankfurtu nad Mohanem. V průběhu roku se však habsburská vojska zmocnila nejen Čech, ale i Bavorska. Do mnichovské rezidence se Karel VII. mohl vrátit až roku 1744, kdy byly habsburské posádky odveleny do Čech, aby čelily pruskému vpádu. 21. leden 1745 v Mnichově zemřel. Jeho syn Maxmilian III. Josef se vzdal nároků na rakouské dědictví a a 22. dubna 1745 uzavřel s Marií Terezií mírovou smlouvu ve Füssenu.
Vojenské střetnutí mezi koalicemi habsburského soustátí, Velké Británie a Nizozemí na jedné straně, Francie, Španělska, Bavorska, Neapolska, Sardinie, dočasně pak Saska a Pruska na druhé straně. Po smrti císaře Karla VI. odmítla značná část evropských států PRAGMATICKOU SANKCI a snažila se o rozdělení habsburských držav. Jako první vystoupil se svými nároky pruský král Friedrich II. Veliký. V květnu 1741 se vytvořila protihabsburská koalice v Nymphenburgu. Bavorský kurfiřt Karel VII. Albert obsadil Čechy a část Horních Rakous, v září 1741 byl korunován na českého krále a v lednu 1742 na císaře. Marie Terezie využila podpory uherských stavů a uzavřela separátní VRATISLAVSKÝ MÍR s Pruskem. Její vojska zahájila akce proti Bavorsku. Spojenci Vídně vytvořili tzv. pragmatickou armádu, která úspěšné bojovala s francouzským vojskem na Rýně; v létě 1743 bylo obsazeno Bavorsko (donuceno k míru). Úspěchy habsburské koalice byly přerušeny novým pruským útokem, který byl neutralizován až MÍREM DRÁŽĎANSKÝM v roce 1745, mezitím však francouzská armáda získala převahu na Rýně i v Itálii. Nebezpečí vstupu Ruska do války přimělo Francii k jednáním a v roce 1748 k uzavření MÍRU CÁŠSKÉHO.
Konflikt mezi Pruskem a Velkou Británií na straně jedné a koalicí Rakouska, Ruska, Francie, Španělska a Švédska na straně druhé, probíhající 1756 63; válečné události probíhaly i v Americe a Asii. Konflikt zahájen boji mezi Francií a Velkou Británií v roce 1755 v Americe. 1756 provedl pruský král Friedrich II. Veliký preventivní útok na Sasko, 1757 a 1758 válčil s Rakouskem (poražen u Kolína, neúspěšně obléhal Prahu a Olomouc), od léta roku 1758 nucen k defenzívě na vlastním území, 1759 poražen u Kunersdorfu. V roce 1760 dobyli Rusové Berlín, habsburské vojsko obsadilo většinu Slezska a Saska, francouzská armáda okupovala Hannoversko. Nástup cara Petra III. na trůn v Rusku zachránil Prusko v bezvýchodné situaci, přechod ruských vojsk na pruskou stranu umožnil v roce 1762 vytlačit Rakušany ze Slezska a Saska. K mírovým jednáním mezi Francií a Velkou Británií v roce 1762 se ostatní státy připojily v roce 1763 (hubertsburský mír).
Friedrich II. Veliký (1712 1786) Pruský král od roku 1740 z rodu Hohenzollernů, syn Friedricha Wilhelma I. V mládí se zabýval filozofií a literaturou, později byl sám literárně činný. Od roku 1731 v pruské armádě, účastnil se války o dědictví polské. Po převzetí vlády se postavil proti zásadám pragmatické sankce, v roce 1740 vpádem do Slezska vstoupil do války o dědictví rakouské, 1741 se spojil s Bavorskem a Francií, 1742 získal vratislavským mírem Slezsko. V roce 1744 opět zasáhl do války o dědictví rakouské, porazil habsburskou armádu a drážďanským mírem 1745 potvrdil držení Slezska. 1755 se spojil s Velkou Británií, 1756 vpadl do Saska a zahájil sedmiletou válku, v níž jej od úplné porážky zachránila pouze změna na ruském trůnu (nástup cara Petra III. a stažení Ruska z konfliktu). Účastnil se války o bavorské dědictví. V roce 1772 se podílel na prvním dělení Polska. V zahraniční politice zosobňoval mocenské ambice Pruska, ve vnitřní politice uplatňoval principy osvícenského absolutismu, v duchu MERKANTILISMU budoval racionální hospodářský a finanční systém. Podporu rozvoje ekonomiky určovaly zájmy státu a armády. Z jeho iniciativy vzešla nová právní kodifikace pruského práva. Prosadil náboženskou toleranci. Autor státovědného spisu Antimachiavelli.
Den vzniku samostatného československého státu 28. října, je připomínán snad úplně nejdůležitější den spojený se samotnou existencí České republiky. V roce 1918 došlo po několik desetiletí dlouhé snaze Čechů a Slováků o uznání svých národních práv a ukončení první světové války ke vzniku samostatného Československa. Muži 28. října je skupina pěti československých politiků Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár kteří 28. října 1918 v Praze jménem Národního výboru vyhlásili samostatný čs. stát. 14. listopadu Revoluční parlament, který právě vznikl z Národního výboru (a brzy se přejmenovává na Revoluční národní shromáždění), volí aklamací Masaryka prezidentem samostatného státu. 20. prosince Masaryk překračuje z Rakouska nové čs. hranice a po přivítání Národním shromážděním v Horním Dvořišti a občany na náměstí v Českých Budějovicích, veřejném vystoupení ve Veselí-Mezimostí, Táboře a Benešově přijíždí 21. prosince do Prahy, bouřlivě vítán nadšenými davy.
E. BENEŠ (* 28. 5. 1884 3. 9. 1948)
československý generál a politik. Od roku 1917 v československých legiích v Rusku (1918 19) v armádě admirála A. V. Kolčaka, po neshodách s ruskými generály se pokusil o převrat proti Kolčakovi). Obdivovatel B. Mussoliniho. V roce 1926 pro podezření z pokusu o vojenský převrat propuštěn z armády a zbaven hodnosti generála. Vůdce národní obce fašistické (poslanec Národního shromáždění v letech 1929 31, 1935 39). Hodnost generála mu byla vrácena za druhé republiky, od 1939 předseda Českého národního výboru svatováclavského. 1945 zatčen, 1946 odsouzen k dvěma rokům vězení.
založená v roce 1933 (do 1935 se nazývala Sudetoněmecká vlastenecká fronta, Sudetendeutsche Heimatsfront, SHF). V čele K. Henlein, dalšími představiteli K. H. Frank, E. Kundt, W. Sebekowsky, G. Peters; tiskový orgán deník Die Zeit. Navazovala na činnost německých nacionalistických stran a organizací, úředně rozpuštěných v roce 1933. Zpočátku projevovala vnější loajalitu vůči ČSR, postupně však stále agresívněji vystupovala se separatistickým programem autonomie SUDET, směřujícím k rozbití ČSR, a stala se agenturou nacistického Německa mezi německým obyvatelstvem ČSR. Svou nacionální i sociální demagogií získala podporu většiny Němců v českém pohraničí; ve volbách v roce 1935 se stala počtem hlasů nejsilnější československou stranou. V březnu 1938 dosáhla likvidace německého Svazu zemědělských a venkovských živností a Německé křesťanské sociální strany lidové a pohltila většinu jejich členstva. V září 1938 vystoupila otevřeně s požadavkem připojení pohraničních území k Německu a 12. 9. 1938 zde vyvolala povstání německého obyvatelstva. 16. 9. 1938 československými úřady rozpuštěna. 5. 11. 1938 se v odstoupeném českém pohraničí sloučila s NSDAP.
Mnichovská dohoda byla podepsána 29. září 1938 v Mnichově. Zástupci čtyř zemí Neville Chamberlain (Velká Británie), Edouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) se dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území Sudety Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni. Mnichovská dohoda je dodnes odstrašujícím příkladem politiky ústupků ( smiřování, angl. appeasement).
V polovině února řekl Vojtěch Tuka v Berlíně Hitlerovi, že "vkládá osud svého národa do rukou Vůdce", od něhož jeho národ očekává plné pochopení. 21. února pak Jozef Tiso v programovém prohlášení své vlády naznačil možnost vytvoření samostatného slovenského státu. Beranova vláda vyhlásila 9. 3. na Slovensku výjimečný stav, sesadila Tisovu autonomní vládu a moc předala armádě. 11. 3. jmenoval Hácha novou slovenskou vládu v čele s Karolem Sidorem. 13. 3. však odjel Tiso na Hitlerovo pozvání do Berlína, kde mu Hitler předal koncept vyhlášení Slovenské republiky. Tiso telefonicky požádal Sidora o svolání slovenského sněmu. Ten pak přijal demisi Sidorovy vlády a na Tisův návrh odhlasoval odtržení Slovenska od Českých zemí a vytvoření samostatného slovenského státu. Na svém 6. zasedání 21. 7. projednal slovenský sněm vládní návrh ústavy Slovenské republiky. Návrh poslanci schválili jednomyslně; ústava Slovenské republiky se opírala, inspirována italským vzorem, o dva základní pilíře: autoritativní systém a stavovské zřízení.
protektorát Čechy a Morava, forma německé okupační správy na území zbytku českých zemí (49.363 km 2, 7.380.000 obyvatel) od 16. 3. 1939 do 5. 5. 1945. Účelově vykazoval zdánlivé znaky protektorátu mezinárodního. Byl zřízen za stavu faktické okupace výnosem A. Hitlera 16. 3. 1939, kterým bylo území Čech a Moravy přičleněno k území Velkoněmecké říše. Protektorát Čechy a Morava měl formálně autonomní správu, jeho vláda i státní prezident však byli podřízeni okupační moci. Území protektorátu Čechy a Morava se stalo součástí celního území Německa; měnou byla říšská marka a protektorátní koruna, jejichž nerovný kurs určovala říšská vláda. K zastupování zájmů Říše byl zřízen úřad říšského PROTEKTORA v Čechách a na Moravě, ale také Říšské ministerstvo pro Čechy a Moravu. Konečným cílem byla germanizace celého území; vrcholem tohoto úsilí bylo působení R. Heydricha. Předsedy českých protektorátních vlád byli A. Eliáš, J. Krejčí a R. Bienert. Protektorátním státním prezidentem byl E. Hácha.
Student medicíny Jan Opletal zemřel 11. listopadu 1939. Jeho pohřeb 15. listopadu rozpoutal novou vlnu protiněmeckých demonstrací, jichž se účastnili především studenti. V Praze dokonce došlo k potyčkám s jednotkami SS. Odveta nacistické moci byla brutální: za úsvitu 17. listopadu přepadly oddíly SS a německé policie vysokoškolské koleje v Praze, Brně a v Příbrami. Všech deset českých vysokých škol bylo zavřeno a na 1.200 studentů odvezeno do koncentračního tábora. Devět studentských předáků bylo bez soudu v Ruzyni zastřeleno. Na základě intervence prezidenta Háchy byli studenti později z koncentračního tábora propuštěni, poslední v roce 1942. České vysoké školy nacisté neotevřeli, naopak soustavně omezovali celé české školství.
Protektorát (Böhmen und Mähren)
Německý policejní generál. V roce 1931 vstoupil do NSDAP a SS. 1932 Standartenführer; budoval bezpečností službu SD zaměřenou na politické zpravodajství. 1933 v čele politického oddělení policejního ředitelství v Mnichově. 1934 šéf tajné policie (GESTAPA). 1936 šéf bezpečnostní policie a SD, od 1939 vedl říšský bezpečnostní úřad. Od 27. 9. 1941 zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě. Zavedením brutálního režimu usiloval o zlomení českého odporu a tzv. pacifikaci, decimoval zejm. českou inteligenci; byl odpovědný za zločiny proti lidskosti, iniciátor a organizátor vyvražďování Židů. 4. 6. 1942 podlehl následkům atentátu, který uskutečnili českoslovenští parašutisté, vyslaní exilovou vládou v Londýně.
Praha byla posledním z hlavních měst evropských států, které ještě nebylo osvobozeno od nacistů. Stalo se tak proto, že hlavní nápor Rudé armády směřoval přes Varšavu na Berlín, zatímco americká armáda se musela po dosažení čs. hranic na základě dohody mezi Eisenhowerem a Stalinem zastavit na čáře Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice, byť několik průzkumných jednotek do Prahy dorazilo a velitel 3. americké armády generál Patton chtěl nařídit svým vojákům přesun do Prahy, což by si vyžádalo jeden, nanejvýš dva dny. Kategorický zákaz z vrchního velitelství spojeneckých vojsk však jeho záměr zmařil. V Praze 5. května vypuklo povstání, jež ovlivnilo dosavadní strategické kalkulace Spojenců. Po počátečních úspěších povstalců totiž přešly 6. 5. německé jednotky ve snaze zajistit si ústupové cesty na západ do protiútoku. Během několika hodin 6. 5. vyrostlo v Praze na 1600 barikád. Prudké boje probíhaly zejména na okrajích Prahy, kde se vlastenci pokoušeli zabránit německým vojskům proniknout do středu města. Největší německý nápor směřoval na rozhlas. Situace se ještě zhoršila poté, co do bojů zasáhly jednotky SS z benešovského cvičiště. Praha volala o pomoc. Jenže americká armáda, byť byla mnohem blíže ku Praze než Rudá armáda, musela respektovat dohodu se sovětským velením. Prahu měla osvobodit Rudá armáda, která proto musela urychleně připravit a realizovat Pražskou operaci.
V Praze zatím probíhaly urputné boje, v nichž významnou roli sehrála 1. divize ROA generála Vlasova pod velením generála Buňačenka. Své pozice na Bílé Hoře, na Petříně a na Smíchově držela ROA až do 8. května, kdy zahájila ústup na jih. To už Prahu začaly opouštět i jednotky německé armády poté, co velení skupiny armád Střed vydalo rozkaz zahájit rychlý ústup k americkým liniím. 8. května v 11 hodin se zplnomocněnec branné moci u říšského protektora v Čechách a na Moravě generál Toussaint dostavil do sídla ČNR v Bartolomějské ulici k jednání o kapitulaci německých jednotek v Praze. V 16 hodin podepsal s představiteli ČNR a Vojenského velitelství Bartoš protokol o provedení kapitulace německých branných sil v Praze a okolí, jenž umožnil odchod německých vojsk na západ. Většina německých jednotek pak zahájila ústup z Prahy; výjimku tvořily jen oddíly SS, které se daly na ústup až 9. 5. pod tlakem přijíždějící Rudé armády. Ta dosáhla hranic Prahy 9. května ráno, kdy dokončila likvidaci posledních ohnisek německého odporu na území Prahy. Operace 3. gardové tankové armády generála Rybalka pak byla využita politicky: osvobození Prahy Rudou armádou se stalo základem komunistického obrazu konce druhé světové války.