Üst'r. knihovna jil. lak., Brno : ická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně storický ústav studijní rok 2001/2002 Knihovna FF MU Brno 2 5 7 0 3 0 3 3 6 3 TĚŽKÉ OBJEKTY ČESKOSLOVENSKÉHO OPEVNĚNÍ Z LET 1935-1938 S PŘIHLÉDNUTÍM K ÚZEMÍ JIŽNÍ MORAVY Bakalářská práce :pracoval: Ondřej Merta, historie - muzeologie, 5. ročník konzultant: PhDr. Libor Vykoupil, PhD. Brno 2002
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval sám a uvedl v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použil. V Brně dne %\Ml.:lÄ.
OBSAH SEZNAM ZKRATEK str. 3 I. ÚVOD str. 5 II. DŮVODY VÝSTAVBY ČESKOSLOVENSKÉHO OPEVNĚNÍ str. 6 III. VÝVOJ PROGRAMU UPEVŇOVACÍCH PRACÍ str 10 1. PŮVODNÍ KONCEPCE str. 10 2. HUSÁRKŮV KONEČNÝ PROGRAM str. 10 3. ÚPRAVY HUSÁRKOVA UPEVŇOVACÍHO PROGRAMU str. 15 4. REAKCE NA OBSAZENÍ RAKOUSKA NĚMECKOU ARMÁDOU str. 16 5. POSLEDNÍ ÚPRAVY OPEVŇOVACÍHO PROGRAMU str. 17 IV. ZKUŠEBNÍ OBJEKTY A ZAPOČETÍ STAVBY str. 19 V. ŘÍZENÍ VÝSTAVBY str. 22 VI. CHARAKTERISTIKA SAMOSTATNÝCH OBJEKTŮ str. 25 1. LINIE OPEVNĚNÍ str. 25 2. IZOLOVANÉ PĚCHOTNÍ SRUBY str. 26 3. IZOLOVANÉ DĚLOSTŘELECKÉ SRUBY str 29 4. IZOLOVANÉ MINOMETNÉ KOPULE str. 30 VII. INTERIÉR PĚCHOTNÍHO SRUBU str. 32 Vlil. PŘEKÁŽKY str. 38 IX. JEDNOTKY URČENÉ K OSTRAZE A OBRANĚ OPEVNĚNÍ str. 39 X. OSUDY TĚŽKÝCH OBJEKTŮ ČESKOSLOVENSKÉHO OPEVNĚNÍ PO ROCE 1938 str. 40 XI. TĚŽKÉ OPEVNĚNÍ NA JIŽNÍ MORAVĚ str 49 XII. ZÁVĚR str. 59 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY str. 61 SEZNAM PŘÍLOH str. 65 PŘÍLOHY
Seznam zkratek: AČR Armáda České republiky arm. gen. armádní generál a. s. akciová společnost div. gen. divizní generál IDS izolovaný dělostřelecký srub IMS izolovaný minometný srub Ko-S srub stavebního úseku Komárno kpt. žen. kapitán ženijního vojska KPÚV kanón proti útočné vozbě K-S srub stavebního úseku Králíky KVH klub historického vojenství kw kilowatt LO lehké opevnění LT lehký tank MJ Morava-jih mjr. žen. major ženijního vojska MJ-S srub stavebního úseku Morava -jih MO Moravská Ostrava MO-S srub stavebního úseku Moravská Ostrava N-S srub stavebního úseku Náchod npor. pech. nadporučík pěchoty npor. stav. nadporučík stavebního vojska OMS štěrbinová čistička odpadních vod OP Opava OP-S srub stavebního úseku Opava pplk. pech. podplukovník pěchoty plk. stav. plukovník stavebního vojska pplk. žen. podplukovník ženijního vojska ppor. děl. podporučík delostrelectva por. stav. poručík stavebního vojska por. žen. poručík ženijního vojska PT protitankový PTK protitankový kanón PvK pevnostní kanón SP strážní prapor škpt. pech. štábní kapitán pěchoty škpt. žen. štábní kapitán ženijního vojska ŘOP ředitelství opevňovacích prací 3
SPČSOB Tč TMB TO VKPL VSÚ VÚ VÚA vz. VŽV ZHN ZLO ZÚ ZW ŽSV Společnost přátel československého opevnění Brno tančík Technické muzeum v Brně těžké opevnění velký kulomet proti letectvu vojenský stavební úsek vojenský útvar vojenský ústřední archiv vzor velitelství ženijního vojska zbraně hromadného ničení zajištění lehkého opevnění zvláštní útvar zemské vojenské velitelství ženijní stavební velitelství 4
I. Úvod V roce 1999 bylo z bojové pohotovosti Armády České republiky vyjmuto šest izolovaných pěchotních srubů nacházejících se na jižní Moravě a v současné době je zvažován jejich další osud. Nejpravděpodobněji dojde k předání do užívání některému z mnoha zájemců z řad soukromých osob, různých spolků, ale i muzejních institucí. Jedním z nich je i Technické muzeum v Brně, jehož je autor textu zaměstnancem. V případě převedení objektů uvažuje TMB o zpřístupnění některého ze srubů veřejnosti a o zřízení muzejní expozice. 1 Tato situace mě přivedla na myšlenku pokusit se vyhledat v současné době dostupné informace o těžkých objektech československého opevnění z let 1935-38 nacházejících se na území České republiky a zvláště na jihu Moravy, které by mohly být využity při budování zmíněné expozice a toto téma jsem si také vybral jako předmět své bakalářské práce. ' Korespondence TMB s Ministerstvem obrany České republiky, Vojenskou ubytovací a stavební správou, Vojenskou územní správou v Břeclavi a Znojmu. Zona, P. (bývalý velitel VUS Znojmo): ústní konzultace - říjen 2000, červen 2001. 5
II. Důvody výstavby československého opevnění Když se v roce 1933 dostal k moci Adolf Hitler, prudce vzrostlo nebezpečí německého útoku na Československo. To jen urychlilo vojenské přípravy republiky na obranu proti ohrožení ze strany našeho agresivního souseda. Jedním z důležitých kroků byla rozsáhlá reorganizace armády, jež se projevila hlavně v nově pojímaném charakteru a složení vyšších těles a do značné míry i v nově chápané úloze vojskových útvarů. Současně došlo i ke značným změnám v dislokaci vojsk. Od roku 1935 byla nově zajištěna ostraha a kryt státních hranic jednotlivými pěšími pluky a hraničářskými prapory, koncem roku 1936 byly vytvořeny sbory jako nové vyšší jednotky. Otázka modernizace výzbroje úzce souvisela s přijetím zásadní koncepce obrany republiky. 2 Cesty k zastavení německého útoku byly dvě: buď opevnit hranice jako Francie a Belgie a bránit se úpornou obranou na místě, nebo volit druhou variantu - motorizovat armádu, vyzbrojit ji tanky, vybudovat moderní letectvo a vést aktivní obranu. Tento druhý směr se v pozdější válce ukázal jako progresívnejší, ale v tehdejším Československu ještě nedozrála doba k jeho aplikaci. Velení armády dospělo nakonec k názoru, že opevnění snáze než polní armáda splní nejzávažnější úkoly naší obrany: Vedení účinné obrany s využitím výhodného terénu a usnadnění ústupového manévru armády ve směru západ - východ. Úsporu živé síly. Zajištění mobilizace vojsk a jejich nerušené soustředění v nástupových prostorech. Ochranu důležitých administrativních, průmyslových a komunikačních středisek. Zajištění volnosti manévru polní armády. Čelit náhlým vpádům provedeným rychlými jednotkami nepřítele. 3 Pro stavbu opevnění však hovořily i další argumenty: 2 Šrámek, P.: Československá armáda v roce 1938. Brno-Náchod 1996. s 11, 12. 3 Aron, L. a kolektiv: Československé opevnění 1935-1938. Náchod 1998. s. 8. 6
Značná délka státních hranic v poměru k počtu mužů, které jsme mohli mobilizovat, vztahy Československé republiky se sousedy i tvar státu. 4 Tvar státního území vyžadoval, aby byl nepřítel zastaven co nejblíže u hranic, což platilo zejména ve směru sever - jih; Dožívající tanky Renault FT 17, nepodařené tančíky Tč-33 a lehké tanky vz. 34, používané v armádě v době, kdy se rozhodovalo o koncepci obrany, rozhodně nepodpořily úvahy o ofenzivní variantě; tanky, které později proslavily náš průmysl, existovaly tehdy nejvýše v prototypech (lehké tanky LT 35 a LT 38). 5 Útočnou techniku mohlo vyrábět jen několik málo firem, naproti tomu ke stavbě opevnění (zejména lehkého) byly využity téměř dvě stovky stavebních firem, což bylo zárukou rychlé realizace rozsáhlých opevňovacích prací. Výstavba opevnění zároveň vytvářela nové pracovní příležitosti pro několik desítek tisíc dělníků, postižených nedávnou hospodářskou krizí. 6 Přestože tehdejší Československo patřilo k průmyslově nejrozvinutějším státům Evropy, v motorizaci dopravy značně zaostávalo. Automobilová základna byla slabá, nejednotná a roztříštěná. Prudký růst vojenské síly fašistického Německa postupně vylučoval možnost ofenzivní činnosti čs. armády. Po reálném zhodnocení situace zůstávala Československu jen možnost vedení usilovné obrany s očekávanou pomocí spřátelených velmocí - zejména Francie a Sovětského svazu, se kterými jsme však neměli společné hranice a jejichž pomoc se tedy mohla projevit jen nepřímo a až po určité době. 7 4 Délka státní hranice byla 4120 km, z toho s Německem 1545 km, po obsazení Rakouska 2103 km, s Maďarskem 832 km, s Polskem 984 km a pouze 201 km s Rumunskem, tehdejším spojencem ČSR, s ostatními sousedy panovaly více či méně napjaté vztahy. Známá jsou také slova francouzského generála Pellé o nutnosti bránit ČSR pomocí zahraniční diplomacie. Minařlk, P. - Ráboň, M. - Svoboda, T. - Vančura, K. - Vondrovský, /.: Československá zeď. Brno 1993. s. 4. Šrámek, P.: Československá armáda v roce 1938. Brno-Náchod 1996. s. 13. 5 Francev, V. - Kliment, Ch.: Československá obrněná vozidla 1918-1948. Praha 1999. s. 51-54, 55-61,61-86,89-102. 6 Ovšem stále se zvyšujícímu tempu výstavby nestačila nakonec ani tato kapacita. 7 Minařlk, P. - Ráboň, M. - Svoboda, T. - Vančura, K. - Vondrovský, /.: Československá zeď. Brno 1993. s. 4,5. Šrámek, P.: Československá armáda v roce 1938. Brno-Náchod 1996. s. 22-24. Aron, L. a kolektiv: Československé opevnění 1935-1938. Náchod 1998. s. 8-9. 7
Výstavba stálého opevnění byla v tomto období celoevropským trendem. 8 Po posouzení všech hledisek se velení čs. armády, silně ovlivněné francouzskou vojenskou doktrínou, po několikaměsíčních jednáních v letech 1933-34 definitivně rozhodlo pro koncepci strategické obrany ve stálých železobetonových opevněních, vybavených kvalitními zbraněmi a dobře vycvičenou osádkou. Současně však měla pokračovat i modernizace manévrovací části armády, jež měla být připravena k operativnímu nasazení proti nepříteli, který by prolomil pevnostní linii. Pro celý program výstavby opevnění bylo vládou uvolněno 10 miliard 14 milionů Kč, osádku mělo tvořit téměř 100 tisíc mužů ve 42 pevnostních praporech. Tato čísla nebyla tak ohromující, jak se může na prvý pohled zdát. V jedné ze studií dokazovali vojenští specialisté, že na nejohroženějším úseku mezi Odrou a Labem o délce asi 400 km může nepřítel nasadit 30 až 35 divizí. My bychom museli k obraně tohoto prostoru vyčlenit minimálně 25 až 30 pěších divizí, což bylo vyloučeno pro nedostatek lidí, výzbroje a materiálu (pro porovnání - za mobilizace v září 1938 postavila čs. armáda celkem 42 divizí, čímž vyčerpala všechny rezervy). Postavení jedné pěší divize, včetně vyzbrojení a munice, přišlo v té době asi na 150 milionů Kč. Třicet divizí by vyžadovalo asi 600 tisíc mužů a náklady asi 4 500 milionů Kč. Souvislé těžké opevnění v délce 330 km by bylo třeba obsadit 45 tisíci muži, další asi dvě divize by byly nutné pro obranu Krkonoš a Jeseníků, kde by opevnění jen přehrazovalo komunikace, a 4 divize (pokud možno motorizované) jako pohyblivé zálohy - celkem tedy asi 165 tisíc mužů. Při nákladech 12,5 milionů Kč na jeden běžný kilometr souvislého opevnění s výzbrojí a municí by stálo opevnění zhruba stejně jako postavení polních jednotek, avšak přineslo by úsporu 335 tisíc mužů. 9 Stálé opevnění bylo budováno v Belgii, Finsku, Francii, Itálii, Německu, Nizozemí, Polsku, Řecku, SSSR, Švýcarsku, na Gibraltaru a Maltě. Bílek, J.: Evropská stálá opevněni 1918-1945, Náchod 1988, 60 s. Kedryna, A. - Jurga, R.: Grupa Warowna Schill". Krakow 1994. 43 s. Kedryna, A. - Jurga, R.: Grupa Warowna Ludendorff". Krakow 1995. 39 s. Kupka, V.: Průvodce po Maginotově linii. Dvůr Králové nad Labem 1997. 88 s. Kupka, V.: Metaxasova linie. Dvůr Králové nad Labem 2001. 167 s. Perzyk, B. - Miniewicz, J:: Miedzyrzeckirejon umocniony. Warszawe 1993. 90s. Varoqui, R.: Maginotova linie. Dělostřelecká tvrz A 19 Hackenberg. Dvůr Králové nad Labem 1998. 91 s. 9 Aron, L. a kolektiv: Československé opevnění 1935-1938. Náchod 1998. s. 9. 8
O správnosti či nesprávnosti koncepce obrany v opevnění byla už napsána řada úvah. Na její obhajobu nutno připomenout, že se ke stavbě fortifikací ve třicátých letech uchýlila většina významných evropských států. Průběh druhé světově války sice ukázal, že žádné opevnění nezadrželo útočníka; jen výjimečně se však dařilo prorážet linie z chodu a bitvy o opevnění patřily vždy mezi nejkrvavější. Ještě téměř na konci války kladly ustupující německé oddíly v narychlo obsazených pevnostech Pomořanského valu, Meziříčního opevněného rajónu a našeho opevnění u Ostravy a Opavy houževnatý odpor Rudé armádě. 10 Nelze též pominout, že ani po válce nebyla myšlenka opevnění zcela zavržena: Francouzi obnovovali Maginotovu linii, Švýcaři podrobně studovali poznatky z pevnostních bojů a aplikovali je na své podmínky. I naše ŘOP obnovilo po válce svou činnost a do konce čtyřicátých let připravovalo obnovu a dostavbu pevností. Dokonce i ještě v době zcela nedávné se jistá část vojenských kruhů snažila oživit myšlenku na vojenské využití čs. opevnění, ovšem vzhledem k našemu vstupu do NATO jsou to patrně poslední pokusy oživit zastaralou doktrínu obranné války. 11 Chvojka, C: Poznámky k hospodářské problematice československého pevnostního systému ve třicátých letech, In: Historie a vojenství, 1964, č. 5, s. 764-792. 10 Perzyk, B. - Miniewicz, J:: Miedzyrzecki rejon umocniony. Warszawe 1993. 90 s. Kopecký, M.: 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR, Praha 2001, s. 174-190. Minařík, P. - Ráboň, M. - Svoboda, T. - Vančura, K. - Vondrovský, /.: Československá zeď. Brno 1993. s. 156-158. 11 Míříme na spojence, In: Týden, 1997, č. 32, s. 52-63. 9
III. Vývoj programů opevňovacích prací 12 Výstavba československého předválečného opevnění se po počátečních improvizacích řídila postupně třemi základními programy. Shodou okolností byl každý z těchto programů změněn dříve, nežli mohl být ve větší míře realizován. 1. Původní koncepce První opevňovací program byl schválen poradou Ředitelství opevňovacích prací dne 12. prosince 1935 a předpokládal výstavbu souvislých úseků pouze těžkého opevnění v pěti etapách. Druhý program vzala vláda republiky na vědomí dne 5. června 1936. Rovněž tento program předpokládal výstavbu jen souvislých úseků těžkého opevnění, rozčleněnou do čtyř etap. Ještě před rozpracováním plánu však vydal ministerský předseda pokyn k zahájení opevňovacích prací současně ve všech úsecích, aby tak bylo demonstrováno odhodlání republiky hájit celistvost svého území. Pokyn bylo možné splnit pouze s využitím lehkého opevnění, proto musela být změněna celková koncepce opevnění. Třetí program výstavby z konce roku 1937 již respektoval změněnou situaci a je znám jako tzv. Husárkův konečný program". V následující studii je podrobně rozebrána jeho realizace a vývoj v roce 1938, kdy intenzita výstavby vrcholila a současně do ní radikálně zasahovaly vnější vlivy. 2. Husárkův konečný program" Komplexní studii výstavby našeho opevnění, shrnující dosud provedené práce a vytyčující program prací na příští léta, zpracoval a dne 9. 12 Aron, L. a kolektiv: Československé opevněni 1935-1938. 2. opravené vydání. Náchod 1998. s. 12-22. Šrámek, P.: Československá armáda v roce 1938. Brno-Náchod 1996. s. 22-26. Minařík, P. - Ráboň, M. - Svoboda, T. - Vančura, K. - Vondrovský, /.: Československá zeď. Brno 1993. s. 6-8. Vondrovský, /.; Vývoj opevňovaclho programu Československa v roce 1938, In: Fortsborník č. 2, Brno, SPČSOB 1996, s.5-13. 10
listopadu 1937 předložil ke schválení ředitel opevňovacích prací a podnáčelník hlavního štábu čs. armády divizní generál Karel Husárek. 13 Husárkova studie zdůraznila, že se hlavním prvkem čs. pevnostní soustavy stávají dva sledy lehkých kulometných pevnustek, vyztužené v důležitých prostorech předsunutými těžkými sruby. Souvislé pásmo těžkého opevnění mělo být budováno prakticky pouze na nejohroženější trase mezi řekou Odrou a Krkonošemi. Studie současně řešila i plán výstavby vnitrozemských linií, čímž vyvracela častou námitku kritiků lineárního opevnění - příliš mělkou linii obrany, po jejímž proražení mohl nepřítel rychle rozvíjet útok do týlu. Realizací Husárkových záměrů, v průběhu roku 1938 dále zdokonalovaných, by armáda získala odolné, do hloubky členěné opevněné postavení, silně omezující operační možnosti útočníka. Pro potřeby opevňování rozdělil gen. Husárek území Československa na čtyři předpokládaná válčiště: Severní válčiště, které zahrnovalo prostor mezi řekami Labe a Odra, s prodloužením až po Jablunkov. Toto válčiště na sebe soustřeďovalo největší pozornost, protože při eventuelním napadení Československa Německem jako hlavním nepřítelem muselo zajistit dlouhotrvající obranu na místě a tím krýt boky armády, bojující uvnitř státu. Západní válčiště zahrnovalo území Čech ležící západně Labe a Vltavy. V tomto prostoru nebylo možno počítat s trvalou obranou na místě, musela však zpomalit postup nepřítele do nitra státu, získat čas k provedení mobilizace čs. armády a k provedeni evakuace. V případě nadměrného tlaku útočníka museli být zdejší obránci schopni spořádaného ústupového boje se zdržením na předem připravených pozicích. Jižní válčiště sousedilo v době zpracování Programu" s nepříliš nebezpečným Rakouskem. Proto, i když mělo stejně jako válčiště severní zajistit zejména na jižní Moravě obranu na místě, byly pro jeho přípravu vyčleněny jen omezené prostředky. Slovenské válčiště se týkalo především hranice s Maďarskem. Zdejší opevnění mělo usnadnit mobilizaci, zajistit nástup sil, udržet předmostí Bratislavy a zabránit útoku do Podunajské nížiny přes řeku Ipeľ. Směrem k východu význam válčiště klesal. 14 " K osobě divizního generála Karla Husárka viz: Šrámek, P.: Generál Karel Husárek, In: Fortsbornfk č. 7, Brno, SPČSOB 2000, s. 25-49. 11
Hranice s Polskem byla sice také považována za ohroženou, avšak pro naléhavost jiných prací byla realizace zdejšího opevnění odsunuta až na poslední pořadí v naději, že se hranici podaří udržet diplomatickou cestou. Výjimku tvořilo Ostravsko, které bylo zahrnuto do severního válčiště, protože by případný polský útok, nebo německý útok přes cíp polského území, mohl nepříjemně zasáhnout zdejší průmyslovou oblast. Program byl časově rozložen do čtyř etap, nejzasším termínem pro dokončení všech fortifikačních prací byl rok 1951, kdy mělo stát přibližně 1 276 těžkých a 15 463 lehkých pevnůstek. První etapa, nejdůležitější a nejrozsáhlejší, v níž by došlo k vybudování kompletního lehkého a větší části těžkého opevnění včetně stabilních překážek, měla skončit v letech 1941-42. Druhá, obsahující vyztužení již vybudovaných čar na jižním Slovensku, u Prahy a v západních Čechách těžkými uzávěry, měla proběhnout vletech 1941-45. Třetí, s uzávěry na jižní Moravě a ve druhém postavení na severním válčišti, měla začít po roce 1946. Čtvrtá etapa řešila na závěr programu opevnění polské hranice. Náčelník hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí schválil předložený program s určitými odchylkami dne 22. prosince 1937. Vzápětí taktická skupina ŘOP podrobně rozpracovala úkoly pro rok 1938 s výhledem na další léta a 4. ledna 1938 je prostřednictvím Zemských vojenských velitelství (ZVV) rozeslala až na úroveň velitelů sborových oblastí. Při podrobném vyhodnocení se ukázalo, že důsledné dodržení požadavku na vybudování dvou sledů objektů lehkého opevnění na všech čarách není z kapacitních a finančních důvodů možné, proto byl na mnoha méně ohrožených úsecích v horách a v lesích zřizován druhý sled pouze v okolí komunikací. Severní válčiště - nezávisle na budování těžkého opevnění měla ještě v roce 1938 celé pohraničí od Českého Těšína na východě po Labe na západě přehradit souvislá linie lehkých kulometných pevnůstek, na mnoha místech už v předchozím roce téměř dokončená. Na pravém břehu Labe mělo opevnění pokračovat k jihu až po Mělník už jen formou uzávěrů přechodů přes řeku. Pro velký význam města Opavy měl vyrůst 14 Vondrovský, I.: Opevnění z lez 1936-1938 na Slovensku. Varnsdorf 1993. 67 s. 12
jižně od ní opevněný oblouk: Dále mělo být započato budování druhé obranného postavení v trase Liběchov - Mimoň - Ještěd - Jilemnice, s pokračováním v následujících letech přes Dvůr Králové nad Labem, Žambeřic a Červenou Vodu až do kopců Hrubého Jeseníku. 15 V horském masivu se s 2. postavením nepočítalo, zato se zde uvažovalo o zřízení krycího postavení, vysunutého do předpolí a táhnoucího se od obce Vápenná téměř až k Bohumínu. V plánu bylo i eventuelní prodloužení opevněné linie proti Polsku od Českého Těšína až k Jablunkovu a příprava dvou vnitrozemských ústupových příček - od Králík přes Českomoravskou vrchovinu k jihu a od Opavy přes Hranice a Napajedla ke Kútům. V roce 1938 mělo být dokončeno již rozestavěné pásmo těžkého opevnění v nejohroženějším úseku od Bohumína po Krkonoše, s mezerami jen v těžko prostupných horských masivech včetně mokřin u řeky Opavy. Krkonošské průsmyky měly uzavřít jen nesouvislé uzávěry. V pozdějších letech by přišla na řadu stavba dalších uzávěrů údolí v Jizerských a Lužických horách, zesílení do té doby jen lehce opevněných přechodů přes Labe mezi Děčínem a Litoměřicemi a vyztužení nejdůležitějších prostorů 2. obranného postavení. Pokud by se nezlepšily vztahy s Polskem, protáhlo by se na východě pásmo těžkých srubů podél řeky Olše až po Třinec. Celý tento program měl trvat do roku 1942, avšak už v letech 1939-40 mělo být zdejší těžké opevnění velmi pokročilé a dobře schopné obrany i proti překvapivému útoku. Západní válčiště - pro opevnění Čech západně řek Labe a Vltava existovaly dvě možnosti: vybudovat nesouvislé uzávěry těžkého opevnění po celé délce pohraničních hor, anebo vybudovat souvislé opevnění hlouběji ve vnitrozemí, na čáře Roudnice nad Labem řeky Ohře, Blšanka a Střela - Stříbro - Klatovy - Sušice - Český Krumlov. První varianta se připravovala v r. 1936 na žádost předsedy vlády, ale vyžadovala by vybudování tří stovek srubů na frontě 300 km dlouhé, což nebylo v dohledné době prakticky proveditelné. Druhá varianta byla výhodnější, trasa vedla více-méně po jazykové hranici, s výhodou využívala řek jako přirozených protitankových překážek, vyžadovala nižší finanční náklad a už koncem roku 1937 bylo zdejší lehké opevnění stavebně značně pokroči- 15 Beneš, J. a kolektiv: Liběchovská příčka. Dvůr Králové nad Labem 2000. 79 s. 13
lé. Proto byla přijata druhá (vnitrozemská) varianta, i když nebylo vyloučeno, že se někdy v budoucnu jednotlivé těžké uzávěry v Krušných horách, v Českém lese a na Šumavě zřídí. V roce 1938 se mělo především dokončit vybudování souvislé opevněné čáry od Roudnice nad Labem po Klatovy, dále až po Český Krumlov mohly být v těžko průchozích prostorech eventuelně ponechány mezery. Na toto postavení se mělo spojkou napojit i dosavadní opevnění v podhůří Krušných hor. Dokončit se mělo i opevnění bezprostředně chránící Prahu a provést jeho pokračování podél Vltavy k severu po Mělník a k jihu po Hlubokou n. Vltavou a dále k rybníku Rožmberk. 16 Pro další léta výstavby se plánovalo zesílení již vybudovaných, ale příliš řídkých čar v Podkrušnohoří a na Šumavě. Klíčové mosty přes Vltavu - u Kamýku, Týna a Temešváru - měla chránit opevněná předmostí. 17 S výstavbou těžkého opevnění se v r. 1938 na západním válčišti nepočítalo. Až v budoucnu by mělo vyztužit pražskou čáru, hlavní vnitrozemské postavení a popřípadě i už zmíněné uzávěry v pohraničních horách. Jižní válčiště - vhledem k malému vojenskému nebezpečí ze strany Rakouska byla trasa mezi Českým Krumlovem a Slavonicemi zatím považována za dostatečně zajištěnou nesouvislými lehkými pevnůstkami z roku 1936, mimo to měla po rybník Rožmberk zasahovat odbočka Vltavské linie. Trasa podél jihomoravské hranice byla již také zajištěna, jak opevněním z roku 1936, tak i novějšími typy pevnůstek z roku 1937 a ani zde se, mimo dokončení programu z minulého roku, nepočítalo s další výstavbou lehkého či těžkého opevnění. 18 Až v následujících letech se mělo přistoupit k vyztužení hlavního obranného postavení těžkými sruby v rovinatém terénu mezi řekou Moravou a Vranovem. Eventualitou zůstávalo vybudování druhého obranného postavení na jižní Moravě. 19 16 Hřídel, K. - Lásek, R.: Opevnění z let 1936-38 na Šumavě. Dvůr Králové nad Labem 1996. 63 s. Lásek, R.: Pražská čára". Vnější obrana Prahy. Dvůr Králové nad Labem 1995. 75 s. Lásek, R.: Vltavská linie. Dvůr Králové nad Labem 1998. 58 s. 17 Lásek, R.. Vltavská linie. Dvůr Králové nad Labem 1995. 58 s. 18 Fic, T. - Fic, V.: Československá opevněni z let 1936-1938 v prostoru Uherčic (okr. Znojmo), zpracováno v rámci grantu MK ČR Průzkum, záchrana a prezentace SZ Uherčice a parkového areálu". Památkový ústav v Brně 2000. 19 Fic, T. - Fic, V.: Soubor objektů LO vz. 37 v geografickém úseku Přibice - Bohutice (okr. Břeclav a Znojmo). Památkový ústav v Brně 1998. 14
Slovenské válčiště - na maďarské hranici mělo být v r. 1938 od Dunaje u Štúrova (Parkaně) po rumunskou hranici dokončeno lehké opevnění jak na krycím, tak na hlavním obranném postavení a vybudovány uzávěry přes dolní tok Hronu. Na dolním toku řeky Moravy měly vyrůst uzávěry přechodů i souvislé obranné postavení až v dalších letech. Výstavba těžkého opevnění neměla v r. 1938; mimo dokončení prací u Bratislavy a Komárna, pokračovat. Až v budoucnu měly vyztužit hlavní obranné postavení nesouvislé těžké uzávěry. Opevnění polské hranice mělo přijít na řadu teprve v posledním pořadí, i zde by se jednalo jen o nesouvislé uzávěry údolí a komunikací s využitím těžkých i lehkých objektů. 20 3. Úpravy Husárkova opevňovacího programu" Krátce po rozeslání programu muselo ŘOP rozhodnout o různých požadavcích na drobné úpravy: Ještě v lednu byla doplněna trasa druhého postavení v severozápadních Čechách o příčku k hlavnímu obrannému postavení u Chrastavý, aby tak byl izolován případný německý útok ve směru Žitava - Česká Lípa od směru Liberec - Turnov. Příprava zbývající východní trasy byla naopak odsunuta naneurčito. Z finančních důvodů nebyl, až na čtyři výjimky v Krkonoších, schválen požadavek na doplnění resp. nahrazení lehkého opevnění v Krkonoších, Jizerských a Lužických horách s ohledem na obvykle dlouhotrvající vysokou sněhovou pokrývku asi 32 arabskými" typy těžkých objektů. 21 Žádosti o pokračování druhého obranného postavení přes Jeseníky a dále na východ až po Smolkov, o zesílení některých částí hlavního obranného postavení na severní Moravě třetím sledem pevnustek a o zrušení plánu na vybudování oblouku jižně Opavy posoudilo ŘOP tak, že souhlasilo s realizací 3. sledu v prostoru východně Bruntálu, trvalo na oblouku u Opavy (zanedlouho ho však z plánu stejně vypustilo) a rozhodnutí o druhém postavení ponechalo na budoucnu. Vondrovský, /.: Opevnění z lez 1936-1938 na Slovensku. Varnsdorf 1993. 67 s. 21 Kritéria dělení těžkých objektů na arabské" a římské" (či araby" a Jímaný") viz kapitola Charakteristika samostatných objektů. 15
Na vltavské čáře bylo schváleno vyklenutí linie na levý (západní) břeh u Týna, aby tak vzniklo alespoň malé předmostí. 22 4. Reakce na obsazení Rakouska německou armádou Krátce po přijetí konečného" opevňovacího programu se radikálně změnila strategická situace Československa a program musel být příslušně revidován. Dne 12. března 1938 totiž fašistické Německo obsadilo do té doby neutrální Rakousko a tím obnažilo dosud poměrně bezpečnou jižní hranici. Ještě téhož dne se sešla na ROP porada, která rozhodla o nejbližších opatřeních, 13. dubna pak byl vydán Dodatek k programu opevňovacích prací na rok 1938". Hlavní úsilí mělo nyní směřovat (mimo čáry Odra - Krkonoše) k opevnění jižní Moravy a jižních Čech. Naproti tomu bylo rezignováno na další obranu západního pohraničí a opevňovací práce se tu měly posunout až na budoucí hlavní čáru obrany Chrastavá - Liběchov - řeka Ohře - řeka Blšanka. Na severním válčišti se nová situace projevila zejména zadáním prací na dalších úsecích těžkého opevnění od Opavy k západu, v Jestřebích horách a uzávěrů v Krkonoších a Jizerských horách. Intenzivně se dokončovaly plány opevnění hřebenu Králického Sněžníku a připravovalo se další opevnění u Třince, v Jeseníkách, Orlických a Jestřábích horách a na příčce od Chrastavý k jihu. 23 Lehké opevnění bylo na východě prodlouženo až za Jablunkov, na západě bylo naopak zvažováno, zda vůbec v jeho výstavbě od Chrastavý k Labi pokračovat. Nakonec převládl názor dobudovat úsek podle původních zámyslů; aby tak byl co nejdéle zbržděn postup nepřítele a tím získán čas ke spolehlivému obsazení příčky, která se intenzivně budovala. Prozatím však byla odsunuta příprava další trasy zdejšího druhého postavení a zcela byla zrušena stavba uzávěrů na břehu Labe. Díky rychlé výstavbě těžkého opevnění také odpadla nutnost oblouku jižně Opavy a pro nával jiných prací se přestalo uvažovat o předsunutém krycím postavení v Jeseníkách a o obou vnitrozemských ústupových příčkách. 22 Lásek, R.: Vltavská linie. Dvůr Králové nad Labem 1998. 58 s. 23 Novák, J.: Těžké opevněni. Odra - Krkonoše. 1. dli - projekce a výstavba. Jablonné nad Orlicí 1999. 109 s. 16
Západní válčiště dostalo jednoznačně charakter ústupového bojiště, určeného k získání času. V souvislosti s tím byla zrušena příprava spojky mezi podkrušnohorským a vnitrozemským opevněním a uvažované zesílení podkrušnohorské linie se ztenčilo na pouhé čtyři lehké objekty. Jižní válčiště získalo po anšlusu Rakouska přinejmenším stejnou důležitost jako válčiště severní. Proto bylo už 5. dubna nařízeno doplnit dosavadní linii na jižní Moravě stavbou nových pevnůstek a zesilováno bylo i první obranné postavení v jižních Čechách. Od léta se hlouběji ve vnitrozemí stavělo i předtím zpochybňované druhé obranné postavení. S obdivuhodnou rychlostí se podařilo připravit projekt těžkého opevnění a už od konce května ho začaly stavební firmy realizovat. Slovenské válčiště bylo v západní části rovněž silně ohroženo oddíly Wehrmachtu, proto byla na úkor dolního Hronu urychlena stavba uzávěrů na řece Moravě včetně hlavního postavení v pozadí. Do konce roku se tu měly začít budovat i těžké objekty. Přijatými opatřeními se zvýšil počet projektovaných lehkých pevnůstek asi o jeden a půl tisíce. 5. Poslední úpravy opevňovacího programu I po vydání dubnového dodatku" docházelo k různým drobným úpravám opevňovacích záměrů, později už také docházely na ŘOP návrhy na postup prací v následujícím roce. Poslední změny v opevňovacím programu byly schváleny v srpnu 1938. Na severním válčišti bylo rozhodnuto přece jen vybudovat pásmo lehkého opevnění na Labi, avšak pouze mezi Děčínem a Ústím nad Labem. Krátce před přijetím mnichovského diktátu byla též nařízena další výstavba krátkého úseku druhého postavení jižně Králík včetně urychleného vyprojektování nového záchytného pásma LO v západní části Jeseníků, v týlu těžkého opevnění. Až na výjimky pozastavené druhé postavení se mělo realizovat v roce 1939, přičemž se však oproti původním záměrům mělo v Orlických horách blíže přimknout k prvnímu postavení, aby nepřítel nemohl rozvinout svůj případný úspěch. Za stejným účelem byly navrženy i dvě příčky v Krkonoších. 17
Na západním válčišti se začalo zesilovat opevnění pod Krušnými horami, protože se zatím nedařilo přesunout válečné sklady za vnitrozemskou opevněnou linii. Nově se také mělo propojit opevnění u Liběchova s linií na Ohři, aby tak vznikl souvislý opevněný oblouk, schopný nést hlavní tíhu bojů o centrum Čech. U Velvar bylo vytýčeno několik pěchotních srubů. Na jižním válčišti se měla v nadcházejícím roce podstatně zesílit linie ležící na východ od Českého Krumlova a několik příček mezi prvním a druhým obranným postavením mělo eliminovat možnosti nepřítele při případném proražení pohraniční linie. Také na slovenském válčišti došlo k neplánovanému rozšíření programu, protože bylo rozhodnuto opevnit slovenský břeh Dunaje. Čs. rozvědka totiž zjistila na maďarské straně řeky provádění průzkumu důstojníky Wehrmachtu. Všechny tyto úpravy však přišly příliš pozdě a do kapitulace se nanejvýše podařilo práce formálně zahájit. Celkově však výstavba opevnění dosáhla během roku 1938 neuvěřitelného tempa. Na betonáži těžkého opevnění se podílelo 25 stavebních firem, na lehkém opevnění to bylo téměř 130 firem. Lze předpokládat, že pokud by 30. září 1938 nedošlo k podpisu Mnichovské dohody a k následnému odstoupení čs. pohraničí, byl by stavební program pro rok 1938 nejen splněn, ale pravděpodobně i překročen. Protože byla v plném proudu i výroba zbraní a technického vybavení, bylo by československé opevnění na jaře roku 1939 zcela jistě v nutném rozsahu bojeschopné a tvořilo by významný faktor při kalkulaci vojenských sil. 18
IV. Zkušební objekty a započetí stavby Jakmile bylo rozhodnuto o stavbě opevnění, zahájil hlavní štáb neprodleně potřebné přípravy, roku 1934 byla vyslána malá skupina čs. důstojníků na prohlídku Maginotovy linie ve Francii, na podzim téhož roku provedl náčelník hlavního štábu generál Krejčí průzkum trasy opevnění na Ostravsku a do léta 1935 byly vypracovány stavební plány. 24 V říjnu 1935 byl zadán k výstavbě první úsek těžkého opevnění u Bohumína a dne 22. prosince vybetonován první pěchotní srub - MO-S 8. Od července 1936 byly betonovány i lehké objekty. V témže roce byly všechny silnice a cesty vedoucí přes státní hranici přerušeny, zataraseny či opatřeny ocelovou závorou. 25 Pro ověření správné konstrukce pevnostních staveb, technologie výroby železobetonu a pro výcvik osádek byla vybudována řada zkušebních a cvičných objektů jak těžkého, tak zejména lehkého opevnění. Už v roce 1935 dalo Ředitelství opevňovacích prací vybetonovat a postřelovat na dělostřelecké střelnici v Jinčích několik zkušebních železobetonových desek. Ve dnech 19. až 27. května 1936 vybetonovala stavební firma Litická a. s. z prahy na cílové ploše Jordán v Brdech jednozvonový jednostranný pěchotní srub II. třídy odolnosti (tzv. objekt CE). Během podzimu byl srub vyzbrojen a obsazen stálou posádkou a ŘOP v něm zahájilo zkoušky různého vnitřního vybavení i časté ostré zkušební střelby z lafetovaných těžkých i lehkých kulometů a 4 cm pevnostního kanónu. Počínaje únorem 1937 zde nepřetržitě probíhaly výcvikové kurzy pro velitele hraničářských (pevnostních) jednotek. 26 Vyvrcholením zkoušek bylo ostré postřelování srubu ve dnech 23. až 25. června 1937, při kterém byly použity těžký a velkorážný kulomet, protitankový kanón a děla ráže 8, 10, 15, 21 a 30,5 cm. Srub přežil postřelování bez podstatnějších škod. 24 Stehlík, E.: Francie a opevňováni Československa ve třicátých letech, In: Historie a vojenství, 1999, č. 4. s. 814-847. 25 Aron, L. a kolektiv: Československé opevnění 1935-1938. 2. opravené vydaní. Náchod 1998. s. 8-12. 26 Minařík, P. - Ráboň, M. - Svoboda, T. - Vančura, K. - Vondrovský, /.: Československa zeď. Brno 1993. s. 147. Stehlík, E.: Lexikon těžkých objektů československého opevnění z let 1935-38. Praha 2001. s. 295,296. 19
Zkušební a cvičné lehké objekty vz. 36 byly vybudovány ve výcvikových prostorech v Brdech, u Milovic a u Vyškova. Cvičné objekty byly určeny pro výcvik osádek a měly železobetonové stěny pouze 15 cm silné, kdežto zkušební objekty byly stejného provedeni jako objekty bojové a byly určeny k rozstřílení pro zjištěni jejich odolnosti. Zkušební objekty LO u Milovic byly postřelovány z různých zbraní v listopadu 1936. Pěchotní zbraně měly účinek jen při přímém zásahu střílny, zejména 20 mm kulomet prostřelil i ocelovou uzavírací desku. Stejné výsledky měla i střelba z tanku. Objekty odolaly jednotlivým zásahům střel z 8 a 10 cm děl a 9 cm mínometu, zásah do střílny by však zničil patrně celou osádku. Na zkušební objekt vz. 36 typu C", postavený poblíže pěchotního srubu CE" v Brdech, bylo v srpnu 1937 vypáleno 400 ran z 15 cm hrubé houfnice ze vzdálenosti 5.600 m, ale přes vystřílení celé dotace střeliva byly dosaženy pouze dva nepřímé zásahy. Po zavedení nového typu lehkých objektů byly v prosinci 1937 na cílové ploše Jordán v Brdech postaveny objekty lehkého opevnění (LO) vz. 37 typu A-180" se zesílenou odolnosti a typu B2-90" s normální odolností. Vzhledem k rychlému spádu událostí v roce 1938 nedošlo již k jejich plánovanému zkušebnímu zničení; stavby však byly využívány pro ostré zkoušky funkce objektu. Další zkušební a cvičné objekty byly postaveny na vyškovské střelnici u Dědic a u Humenného. 27 Pro ověření taktiky boje v lehkém opevnění proběhlo ve dnech 30. srpna - 4. září 1938 zvláštní cvičení vojsk na tzv. Pražské čáře. Po čtyři dny a noci se jeden prapor 5. pěšího pluku bránil v plně vybavených pevnůstkách mezi obcemi Ješín a Dolin častým útokům dvou cyklistických praporů podporovaných praporem tanků. Na obou stranách bylo nasazeno i delostrelectvo, ženijní jednotky a pozorovací letouny. Houževnatě se bránící opevněné pásmo kladlo nepříteli značný odpor, útočící pěchota byla decimována značkovanou palbou a ani ojedinělé vyřazení pevnůstek z boje zdaleka neznamenalo zhroucení obrany. Zadýmování bojiště bylo výhodnější pro obránce, zejména útočící tanky ztrácely orientaci a stávaly se obětí palby polních kanónů proti útočné 27 Minařík, P. - Ráboň, M. - Svoboda, T. - Vančura, K. - Vondrovský, /.: Československa zeď. Brno 1993. s. 141,148. 20
vozbě. Při proniknutí útočníka k linii se osvědčilo postřelování pevnustek tříštivými granáty vlastním dělostřelectvem. Je zajímavé, že podle získaných poznatků velitele delostrelectva 1. divize bylo při střelbě 15 cm houfnicí ze vzdálenosti 6,5 km zapotřebí k docílení zásahu na objekt 384 ran. Při předpokládané chybě v zaměření o jeden dílec stoupla spotřeba munice až na tisíc ran. K prostřílení 10 m širokého průchodu v těžkých překážkách bylo zapotřebí 22 zásahů, což odpovídalo spotřebě 468 ran, při chybě jednoho dílce stoupla spotřeba na 733 ran. Houfnice byla přitom schopna vypálit za hodinu maximálně 30 ran. 28 Stehlík, E.: Lexikon těžkých objektů československého opevněni z let 1935-38. Praha 2001. s. 295,296. 21
V. Řízení výstavby 29 K řízení opevňovacích prací byla dne 20. března 1935 ustanovena Rada opevňování, která navrhovala Nejvyšší radě obrany státu prostory, jež bylo třeba opevnit, způsob opevnění a pořadí naléhavosti. Jako výkonný orgán bylo téhož dne zřízeno Ředitelství opevňovacích prací, do jehož čela byl postaven div. gen. Karel Husárek. ŘOP stanovovalo přesný průběh opevněných tras včetně jejich podrobného řešení, vypracovávalo technické směrnice a všeobecně řídilo realizaci plánů. Pro řízení konkrétní výstavby těžkého opevnění byla vytvořena ženijní skupinová velitelství, tvořící součást ŘOP. Důstojníci ŽSV prováděli v terénu podrobnou rekognoskaci a všechny druhy vyměřovacích prací. Podle takto získaných údajů zpracovávali za účasti kmenových pracovníků ŘOP, zpravidla přes zimu, kdy byli soustředěni v Praze u ŘOP, prováděcí plány jednotlivých těžkých objektů. Následně pak zajišťovali realizaci plánů v terénu, podíleli se na vyhlašování soutěží pro stavební firmy, objednávali a přejímali materiál, vedli technickou a ekonomickou dokumentaci stavby a celkově dozírali na kvalitu prováděných prací. Současně vykonávali i živnostenský dozor, tj. hájili zájmy a práva dělníků, pokud došlo k jejich sporům se zaměstnavateli. Každé ŽSV řídilo v terénu výstavbu několika podúseků těžkého opevnění, které měly v čele velitele stavebního podúseku, a ročně bylo schopno zajistit betonáž asi dvaceti objektů. Samotné stavební práce byly svěřeny civilním firmám, pro které vojsko zajišťovalo úplnou projektovou dokumentaci a dodávky cementu, armovacího železa a veškerých speciálních součástí (střílen, granátových skluzů, periskopových trubek, dveří atd.). Běžný materiál, jako písek, normalizované výrobky, řezivo a podobně si zajišťoval sám podnikatel. Na kvalitu prováděných prací dozíral důstojník vojenského stavebního dozoru. Aron, L. a kolektiv: Československé opevnění 1935-1938. Náchod 1998. s. 11. Aron, L a kolektiv: Československé opevnění 1935-1938. Náchod 1998. s. 11. 22
Ženijní stavební velitelství a jim podřízené úseky 30 žsv Velitelství Kód úseku TO Stavební úseky 1 Staré Město pod Sněžníkem StM Do Staré Město pod Sněžníkem Domašov II Bohumín, později Hlučín MO Moravská Ostrava III Králíky K Králiky (*) IV Opava OP Opava v Náchod N Náchod VI Trutnov T Trutnov VII Liberec Li Krk LK LA LB LG LH uzávěr Luční Bouda Liberec (uzávěr Polubný) uzávěr Kotel uzávěr Harrachov uzávěr Kořenov uzávěr Mníšek uzávěr Chrastavá VIII Most, Deštné v Orlických horách trasa východní části úseku N XI Hrušovany nad Jevišovkou MJ DM HD IX Domažlice, Maršov západní část úseku T x Rokytnice v Orlických horách R Rokytnice v Orlických horách Morava - jih Dolní Morava Horní Dyje Řízení prací na lehkém opevnění bylo obdobné. ŘOP stanovovalo průběh tras opevnění a vypracovávalo technické směrnice. Podrobné rozpracování bylo v roce 1936 svěřeno zemským vojenským velitelstvím, v následujících letech se do řízení prací zapojila zejména sborová velitelství. V terénu pracovaly jim podřízené vojenské stavební dozory. Po přijetí mnichovského diktátu byly opevňovací práce přerušeny, jen v prostorech, které zůstaly na území československého státu, pokračovala hlavně stavba překážek a dokončování objektů. V řadě zejména vnitrozemských úseků bylo dokonce ještě vybetonováno asi 50 řopíků". Teprve 10. října byla betonáž definitivně zastavena. Na naléhání sborových velitelství bylo dodatečně povoleno alespoň provedení střešních izolací a uzavření objektů, které zůstaly na čs. území. Koncem roku 1938 sice hlavní štáb zkoumal možnosti využití zbytků opevnění pro případnou Dle Stehlík, E.: Lexikon těžkých objektů československého opevnění z let 1935-38. Praha 2001. 23
obranu okleštěné Česko-Slovenské republiky, ale 15. březen následujícího roku udělal definitivní konec podobným úvahám. Německá armáda pak nechala všechny lehké objekty na území protektorátu zničit, případně jinak znehodnotit, aby nemohly být využity při eventuálním povstání. Několik desítek pěchotních srubů, které zůstaly na protektorátním území u Náchoda, bylo uzamčeno a později z nich byly vytrhány zvony a střílny. Činnost ŘOP byla po Mnichovu prudce omezena, ředitelství bylo postupně rozpouštěno, s výjimkou oddělení stavebně-administrativního, které ještě dlouho vyúčtovávalo provedené práce. 24
VI. Charakteristika samostatných objektů 1. Linie opevnění Linii československého předválečného pohraničního opevnění tvořila v důležitých a nepřítelem více ohrožených úsecích souvislá řada (sled) samostatných objektů těžkého opevnění (pěchotních srubů). Pro zlepšení obranyschopnosti doplňoval sled těžkého opevnění jeden nebo dva sledy lehkého opevnění, tvořeného objekty vz. 37. V případě potřeby se další objekty lehkého opevnění vkládaly do intervalů (mezer) mezi jednotlivé těžké objekty. Některá místa linie měla značnou důležitost pro obranu, ať se již jednalo o možnosti vedení dalekých paleb do nástupových prostorů nepřítele, nebo o prostory možného vstupu protivníka na území republiky. Proto zde zesilovaly pásmo samostatných těžkých objektů tzv. tvrze, skládající se ze vchodových objektů, pěchotních srubů, dělostřeleckých srubů a věží, minometných kopulí a pozorovatelen, přičemž všechny objekty spojovaly podzemní komunikace s podzemními kasárnami a sklady. 32 Krytí méně důležitých oblastí zajišťoval jeden nebo dva sledy lehkých objektů vz. 37. I zde se v budoucnu uvažovalo s doplněním těžkého opevnění. Nedílnou součást opevnění tvořily protipěchotní a protitankové překážky, chránící lehké i těžké objekty. Nutno se zmínit i o dalším známém typu objektů. Objekty lehkého opevnění vz. 36, v letech 1937-1938 již morálně i technicky zastaralé, se v roce 1936 používaly samostatně nebo na důležitějších místech ve shlucích v těsné blízkosti hranic. Pro objekty lehkého opevnění vz. 37 se již v originální terminologii vžil název řopík", odvozený od Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), 31 Minařlk, P. - Ráboň, M. - Svoboda, T. - Vančura, K. - Vondrovský, I.: Československa zeď. Brno 1993. s. 51-65. Aron, L a kolektiv: Československé opevnění 1935-1938. Náchod 1998. s. 68-94 Komanec, Z. - Prášil, M.: Tvrze československého opevněni 1935-1938, 1. díl. Praha 1998. s.9-12. 32 Mezi Hlučínem a Trutnovem mělo být vybudováno celkem 13 dělostřeleckých tvrzi, od západu k východu to měly být: Babí, Poustka, Jírova hora, Dobrošov, Skutina, Hanička, Adam, Bouda, Hůrka, Orlík, Šibenice, Smolkov a Orel. K problematice dělostřeleckých tvrzí: Komanec, Z. - Prášil, M.: Tvrze československého opevněni 1935-1938, 1. díl. Praha 1998. 101 s. Komanec, Z. - Prášil, M.: Tvrze Čs. opevnění 1935-38. II. díl. Brno 1999. s. 152. Komanec, Z. - Prášil, M.: Tvrze Čs. opevnění 1935-38. III. díl. Brno 2001. s. 126. Stehlík, E.: Lexikon tvrzí československého opevnění z let 1935-38. Dvůr Králové nad Labem 1996. 71s 25
organizace, jež u nás zastřešovala výstavbu opevnění. Lehké objekty vz. 36 žádný specifický název neměly. Pro samostatné objekty těžkého opevnění se původně užívalo a dodnes užívá několik názvů - izolovaný srub, samostatný pěchotní objekt, pěchotní srub. Označení srub znamená obecně objekt těžkého opevnění. 2. Izolované pěchotní sruby Pro značnou časovou a finanční náročnost výstavby tvrzí, a tím vyvolané jejich úsporné používání, tvořily samostatné sruby hlavní součást čs. těžkého opevnění. Jejich úkol zněl zajistit souvislou a dostatečně hlubokou palebnou přehradu, tvořenou bočními palbami kulometů a doplněnou palbou protitankových děl a minometů. Palebná přehrada musela mít dostatečnou hustotu a musela být zajištěna i tom případě, že by některá ze zbraní nebo i celý objekt byl dočasně vyřazen z boje. Proto se vždy dodržovala zásada, že se palby sousedících objektů vzájemně křížily a sruby vždy palbou působily před sousední objekt. Tak se objekty mohly v případě ohrožení navzájem chránit. Přestože projektanti každý izolovaný pěchotní srub konstruovali individuálně podle konkrétní situace a srub byl tedy z hlediska typizace originálem, daly se objekty typově rozlišit podle několika kritérií. 33 Typizační rozlišení bylo možné: podle stupně odolnosti, podle úkolů objektem plněných, podle tvaru půdorysu, podle přizpůsobení se terénu a konečně podle počtu pater. Jiné dnes užívané typové rozlišení objektů (např. na jedno- a vícezvonové) ŘOP neznalo a nepoužívalo. Podle odolnosti a vnitřních konstrukčních úprav se izolované sruby dělily na sruby velkého typu (tzv. římany") budované v odolnostech I, II, III a IV a na sruby malého typu (tzv. araby"), které se stavěly v odolnostech 1 a 2. O stupni odolnosti srubu rozhodovala jeho důležitost, umístění a úkoly. Jak dále uvidíme objekty v úseku Morava -jih tvořily výjimku. 26
Tabulka odolnosti těžkých objektů stupeň odolnosti strop čelní stěna stěny se střílnami hlavních zbraní týlová stěna 1. 120 120 80 80 15 2. 150 175 100 80 15 I. 150 175 100 100 20 II. 200 225 100 100 20 III. 250 275 125 125 30 IV. 350 350 125 150 30 (všechny údaje uvedené v tabulce jsou v centimetrech) stěna zvonu nebo kopule Objekty velkého typu,římany", ŘOP budovalo na důležitějších místech, ve vyšším stupni odolnosti a s lepší výzbrojí i vnitřním vybavením než araby". Ve většině případů se do stropů srubů osazovaly dva, někdy tři a výjimečně i čtyři pancéřové zvony a kopule. Hlavní zbraně v zabetonovaných střílnách se zásadně nacházely ve zvláštních střeleckých místnostech oddělených od ostatních prostor srubu. Munice se v římanech" ukládala do uzavřených skladišť a rovněž tak i pro velitelské a spojovací orgány a pro ubikace mužstva byly určeny zvláštní místnosti. Komunikaci mezi horním a dolním patrem v římanech" umožňovalo schodiště a vchod do objektu uzavírala dvojice plynotesných dveří, vytvářející protiplynovou předsíň (SAS). Objekty malého typu - araby" se vzhledem k nižšímu stupni odolnosti budovaly výhradně na místech s menší důležitostí a méně vhodných pro útok nepřátelských jednotek, zejména v lesích a těžko průchodném terénu. Obyčejně měly pouze jeden zvon, zásoba střeliva se oproti římskému typu zmenšila šila na polovinu a munice se skladovala přímo ve střeleckých místnostech, ty nebyly uzavřené a v podstatě zabíraly celé horní patro objektu. Do volných prostor střeleckých místností se rovněž umisťovaly nádrže na vodu, někdy i lůžka pro část osádky. Horní a dolní patro spojoval pouze průlezný otvor opatřený žebříkem a kladkostrojem sloužícím k dopravě těžších nákladů. Vchod do objektu uzavíraly jen jedny plynotesné dveře a srub tedy neměl protiplynovou předsíň. 34 Minařík, P. - Ráboň, M. - Svoboda, T. - Vančura, K. - Vondrovský, /.: Československá zeď. Brno 1993. s. 49. IV. třída odolnosti byla určena pouze pro objekty tvořící součást tvrzí. 27
Podle úkolů, které měl srub svými hlavními zbraněmi plnit a podle toho, zda tyto zbraně působily bočně na obě nebo jen na jednu stranu, dělily se pěchotní sruby na oboustranné a na jednostranné. Nejčastěji se stavěly jako palebně nejúčinnější a nejekonomičtější objekty oboustranné. Díváme-li se na objekt z týlu směrem k nepříteli a srub má střílny hlavních zbraní vpravo, jde o objekt pravostranný, v opačném případě o pěchotní srub levostranný. V některých zcela mimořádných případech, zejména pro uzavření hlubokých údolí s důležitými komunikacemi, se jevila potřeba doplnit palebnou přehradu linie pěchotních srubů čelní palbou smíšené zbraně d4-k (PTK spřažený s těžkým kulometem). Pro tento případ se projektovaly tzv. čelní sruby, jejichž PT kanón se nalézal ve střílně zabetonované do čelní stěny objektu. Další možné rozdělení objektů na jednotlivé typy používané ŘOP vycházelo z tvaru půdorysu. Jestliže měl oboustranný srub hlavní zbraně na obou stranách umístěny v zabetonovaných střílnách chráněných ochrannými křídly, označoval se takový objekt jako oboustranný dvoukřídlý (dvoukřídlový). Pokud však konstruktér ponechal hlavní zbraně pěchotního srubu v zabetonovaných střílnách (tzv. zbraně pod betonem) pouze na jedné straně, zatímco na druhé straně je umístil z důvodu velkého ohrožení nebo pro nepříznivý terén do kopule nebo dokonce do věže (tzv. zbraně pod pancířem), šlo o objekt oboustranný jednokřídlý (jednokřídlový). Hlavní zbraně totiž u srubu tohoto typu působily do palebné přehrady na obě strany, ale objekt měl pouze jedno ochranné křídlo. Jako jednokřídlový se bral i jednostranný objekt se zbraněmi pod betonem. V několika ojedinělých případech nastala potřeba vybudovat pěchotní srub s hlavními zbraněmi umístěnými pouze v kopulích a jediné zabetonované střílny objektu byly střílny pomocné bránící v přístupu k objektu. Takové pěchotní sruby ŘOP označovalo jako bezkřídlé a podle směru paleb hlavních zbraní se dále mohly dělit na oboustranné (Ko-S 1), jednostranné (Ko-S 4) nebo čelné. 35 Po stránce stavební se pochopitelně jevilo nejvýhodnější budovat sruby rovné, tedy objekty se všemi částmi stropů a podlah v jedné výškové rovině. S tímto druhem srubů se také nejčastěji setkáváme. Ovšem při poměrně značných rozměrech sru- Stehlík, E.: Lexikon těžkých objektů československého opevněni z let 1935-38. Praha 2001. s. 285. 28
bů musel konstruktér u některých objektů budovaných v prudkých svazích přizpůsobit konstrukci srubu terénu tak, aby zůstaly zachovány dobré střelecké podmínky a přitom se snížila nápadnost srubu. Z tohoto důvodu vznikly sruby lomené (odstupňované, stupněné). Aby měl objekt zajištěnu dobrou ochranu před případným vniknutím dělostřeleckých granátů pod základovou desku (podstřelením), musel být dostatečně zapuštěn do terénu. Pro tuto ochranu a také proto, aby půdorys srubu byl co nejmenší (zmenšil se i cíl pro nepřátelské ostřelování a bombardování), budovaly se všude, kde to terénní poměry dovolovaly, patrové pěchotní sruby. Pouze v ojedinělých případech, jako například vysoká hladina spodní vody nebo časté záplavy, se stavěly sruby přízemní (jednopodlažní). U nich však projektanti právě z obav před možným podstřelením čelní a případně i obvodové stěny odpovídajícím způsobem prodlužovali a zapouštěli hlouběji do terénu. Přízemní objekty měly zároveň patřičně zvětšený půdorys, protože všechna potřebná zařízení a prostory se musely vejít do jediného patra. 3. Izolované dělostřelecké sruby Měly být budovány z důvodu úspor finančních prostředků místo tvrzí nebo v místech s nevhodným geologickým pod ložím a vysokou hladinou podzemní vod. Plán objektu vznikl spojením dělostřeleckého a vchodového srubu, byl uvažován v pravém i levém provedení. Měl být budován za linií opevnění v dostačujícím III. stupni odolnosti. Šlo o mimořádně robustní stavby, délka byla 57,8 m, šířka 26,3 m a výška 12,9 m! Hlavní výzbrojí srubu měla být baterie houfnic vz. 38 ve střílnách s odměrem 60 a náměrem -107+38, okolí bylo chráněno dvojicí lehkých kulometů v pancéřových zvonech. V horním patře byl vjezd a vchod, střelecké místnosti jejich ochrany, překladiště, sklad munice, střelecké místnosti baterie houfnic, vstupy do pancéřových zvonů. Ve druhém patře byly plánovány ubikace mužstva, sklad munice, místnost pro obsluhu hlavních vrat, sklady, sociální zařízení, dolní bylo plánováno jako podstatně menší a vzhledem ke značné hloubce, ve které se mělo nacházet, měly jeho stěny menší tloušťku (100 cm). V horním patře byl vjezd pro nákladní automobil a vchod, střelecké místnosti jejich ochrany, překladiště, sklad munice, střelecké místnosti baterie houfnic, vstupy do pancéřových zvo- 29