Svatý Augustin Dilige, et quod vis fac Miluj a čiň, co chceš. In Ioanis Ep. 7,8 Všechno mohu v tom, který mě posiluje Fil. 4, 11-12
Život *354-430 AD Narozen v Thagaste (severní Afrika) Vzdělanec učitel rétoriky, vzdělání v sedmi svobodných uměních Četba Hortensia (Cicero) ho přivádí k filosofii Učitelem rétoriky postupně v Thagaste, Kartágu, Římě a Miláně.
Život Postupně vyznavačem manichejství a novoplatonismu Roku 387 konvertoval ke křesťanství Po konverzi se vrací do Severní Afriky Zakládá klášterní domy (augustiniánská řehole) Zvolen biskupem v Hippo regius Umírá ve městě obklopeném germánskými vojsky
Duch, duše a tělo De lib II,XVI,41; Conf. 13,XXII-XXIII Tělo je více než nic Duše je celým životem těla Vždyť tak jako je celým životem těla duše, tak je blaženým životem duše Bůh. Bůh je životem duše, a když člověk Boha pozná:...stav se člověkem duchovním, posuzuje vše, co podléhá jeho úsudku, ale sám nebývá posouzen od nikoho. I.Kor. 2, 15
Poznání (Boha) Conf. 7,XVII; De lib. 2,III,7 Člověk poznává duší (bez duše je tělo mrtvé). Duše vnímá vnější dojmy pomocí těla svými vnitřními mohutnostmi a jejich poznání předává mohutnosti soudné k rozumovému úsudku. Vnější dojmy, vnitřní obrazotvornost a úsudek jsou všechny měnitelné. Neměnitelné je více než měnitelné. (nepochybné poznání získané povznesením mysli) Neměnitelné existuje = Bůh existuje
Víra De Civ. Dei XI,2-3; De mag. 37; Serm. 18,3, De Trinit. 9,1,1 Víra = myslet se souhlasem (cum assensione cogitare) Víra předpokládá rozumové poznání Víra předpokládá autoritu Autorita Absolutní (božská) Lidská Nutná pro porozumění zjevených pravd Užívaná všude ve společnosti Může se mýlit
Rozum a víra De Civ. Dei XI,2-3; De magistro 37-38; Serm. 18,3, De Trinit. 9,1,1 Rozum očištěný vírou poznává lépe Na všechny věci, které chápeme, se tážeme ne mluvícího, který se zvnějšku ozývá, nýbrž Pravdy, vládnoucí uvnitř nad samou myslí, a abychom se jí tázali, jsme snad pobízeni slovy. Ten však, jenž je tázán, nás poučuje, Kristus, o němž bylo řečeno, že přebývá ve vnitřním člověku, tj. nezměnitelná ctnost Boží a věčná moudrost. (De magistro 38) Plné poznání Pravdy bude až po tomto životě
Učení, autorita a rozum De Ordo II,26; De Magistro 37 a 40 Autorita a rozum jsou základem učení Z hlediska času je přednější autorita, z hlediska věci však rozum. Kdo vstoupí do této brány, přidržuje se bez jakéhokoli váhání předpisů pro nejlepší život, a teprve, když se jimi stane učenlivým, pozná, i jak je rozumné to, čeho následoval před rozumem, i co je sám rozum, jehož následuje a jejž chápe, opustiv kolébku autority a jsa upevněn a připraven, i co je duch, v němž je všechno obsaženo nebo spíše on je vším i co je počátek všeho, ležící mimo všechno. K tomuto poznání mohou dojít v tomto životě jen málokteří, za toto poznání nikdo ani po tomto životě.
Řád bytí De ordo II,14-15; De Civ. 1,XI,16 a 1,XII,2-5 ; De lib. 3,IX,24; ; Conf. 13,XXX Neboť jelikož Bůh je svrchované bytí, tj. v nejvyšším stupni jest a proto jest neproměnný: věcem, které stvořil z ničeho, dal bytí, ale nikoli bytí svrchované, jaké má on: jedněm dal bytí více, jiným méně, a tak uspořádal přirozenosti podle stupňů bytí. Tudíž té přirozenosti, která v nejvyšší míře jest, jejímž působením je všecko, co jest, té je protichůdná jenom ta přirozenost, která není. De Civ. 1,XII,2-5
Řád dobra (ordinatio) De ordo II,14-15; De Civ. 1,XI,16 a 1,XII,2-5 ; De lib. 3,IX,24 a 3,V,12-13; ; Conf. 13,XXX Tedy všechny přirozenosti, protože jsou a tudíž mají svůj způsob, svůj tvar a jakýsi vlastní vnitřní soulad, jsou ve skutečnosti dobré. Jsou-li tam, kde mají podle podle přirozeného řádu býti, uchovávají svoje bytí v té míře, ve které je obdržely; a ty, které neobdržely bytí ustavičné, mění se k horšímu nebo k lepšímu podle potřeby a pohybu bytostí, jež jsou Stvořitelovým zákonem poddány, spějíce božskou prozřetelností k tomu konci, který zahrnuje způsob řízení vesmíru. De Civ. 1,XII,5
Cíl lidského života Conf. 10, XX-XXIII; De lib. 1,XIII,29-30 a 2,XIII,35; De Civ. 1,X,3 Všichni rozumní lidé chtějí být blažení Aby totiž člověk uměl sám sebe milovati, jest mu dán cíl, k němuž má odnášeti všechno své konání, má-li být blažený; vždyť ten kdo se má rád, nechce nic jiného než být blažený. Tímto cílem je pak spojení s Bohem. De Civ. 1,X,3 A sama věčná blaženost jest: Radovati se v Tobě, z Tebe, pro Tebe. To jest věčná blaženost a nic jiného. Conf. 10, XXII
Svobodná vůle De Lib 2,XVII,46 Předpoklad pro získání blaženosti Dobra Velká Ctnosti Střední Duševní síla = svobodná vůle Malá Tělesná potěšení Vůle získá velká a neproměnná dobra, pokud je chce, i když je sama prostředkem. Chce-li nižší (vnější, osobní) dobra, hřeší a je spravedlivě potrestána.
Svobodná vůle a Boží předvědění De Lib 2,XVII,46 Lidská vůle je svobodná X Bůh ví všechno dopředu Paradox. Křesťan má věřit obojímu.
Bůh De Civ I,VII,30, Conf 7,IV, De Lib 3,13,36, De Trin 8,3,4 Neměnný, nedělitelný, neporušitelný, neomezený, neměnné vůle Avšak koná je a uskutečňuje jeden pravý Bůh, jako Bůh, tj. je všude celý, nejsa omezen žádnými místy, nejsa svázán žádnými pouty, nejsa dělitelný v žádné části a po žádné stránce měnitelný, plně nebe i zemi svou přítomnou mocí, aniž toho jeho bytost potřebuje. Věčný, všemohoucí, vševědoucí, nejvyšší bytí a dobro
Přeměňujte se obnovou mysli své, abyste zkoušeli, co jest vůle Boží, co totiž je dobré, příjemné, dokonalé. (Řím 12,2) Kdo totiž je obnoven v mysli a vidí okem rozumu Tvou pravdu, nepotřebuje již lidského průvodce, aby dle jeho vzoru jednal. (Conf. 13, XXII)
Zmíněná Augustinova díla latinsky a česky De libero arbitrio O svobodném rozhodování in: Augustin: Člověk, Říman, světec, Vyšehrad, Praha 2000 De Civitate Dei O boží obci, Karolinum, Praha 2007 Confessiones Vyznání, Kalich, Praha 1990 De Magistro, De Ordo De Trinitate In Ioannis Epistulam Sekundární literatura: O učiteli, O pořádku in: Svoboda, Karel: Estetika svatého Augustina, Karolinum, Praha 2000 O Trojici in: Novák: Josef J.:Patristická čítanka, Praha 1983 Výklad k 1. listu sv. Jana in: Novák. J.: Šestá patristická čítanka, Česká katolická charita 1989 Markus, R.A.: Marius Victorinus a Augustin in: Armstrong: Filosofie pozdní antiky, OIKYMENH, Praha 2002