exkomunikace v Babylónii, podle tradice potomků krále Jójákína (6. stol. př. n. l.) z Davidova rodu. Poprvé se titul e. objevil ve 2. stol. za vlády Parthů. E. zastupoval babylónské Židy před nežid. panovníky a úřady a byl též pověřen dohledem nad vybíráním daní, z nichž část musel odvádět do panovnické pokladny. Málokdy byl učencem, a dostával se proto občas do sporů s představenými talmudických akademií, pozdějšími gaony, kteří se snažili získat alespoň relativní autonomii. Poté, co se oblasti zmocnili Arabové, sídlil e. po určitou dobu v Bagdádu. Ačkoliv tento titul zcela zanikl teprve na poč. 15. stol., nebyly s ním již od 12. 13. stol. spojeny žádné větší pravomoci. bn exkomunikace cherem Exodus Pentateuch extáze hitlahavut Ezdráš (hebr. Ezra [Bůh je] pomoc) Žid. kněz a znalec Písma (Ezd 7,6). Kol. 423 př. n. l. přišel do Jeruzaléma jako vysoký per. úředník pro náb. záležitosti Židů. Jeruzalémské náb. obci dodal sebedůvěru a pozvedl náb. život. Nechal slavnostně předčítat Zákon a překládat jej do aramejštiny, neboť velká část obyvatelstva už hebrejsky nerozuměla. Zasahoval i do sňatků Izraelitů s neizr. ženami, aby zabránil smíšení obyvatelstva. Pod vedením E. (a Nehemjáše) dosáhlo Judsko v rámci rozsáhlé Per. říše autonomie a vzrostl význam Jeruzaléma. Dvě knihy Ezdrášovy (druhá kniha E. mívá též označení Nehemjáš), patřící v hebr. kánonu ke Spisům, informují o prvním století po babylónském exilu. hp Ezechiel (hebr. Jechezkel silný je Bůh či posiluje Bůh) Judský prorok doby exilu. Již 597 př. n. l. byl zavlečen do babylónského zajetí, 592 př. n. l. vystoupil jako prorok v Babylónii a přes 20 let zde působil. Připisuje se mu autorství obsáhlé prorocké knihy, řazené v hebr. bibli k Velkým prorokům ibn Ezra Muž čtoucí ze svitku. Patrně znázornění Mojžíše nebo Ezdráše (freska ze synagogy vdura Európos, kol. 245 n. l.) a popisující nový Jeruzalém a chrám (Ez 40 48). Jahve v jeho pojetí je vzdálený, nepřístupný, transcendentní Bůh, který hříšnému člověku (ben adam syn člověka) klade požadavky a dbá na plnění přikázání; E. brojil proti idolatrii, zdůrazňoval přísné dodržování šabatu (Ez 20,12), mravní život a bratrskou lásku (Ez 18,5 9). hp ibn Ezra, Avraham ben Me ir (1089 až 1164) Žid. básník a učenec. Působil ve Španělsku, pak pobýval v Itálii, Francii a Anglii. Je autorem bibl. komentářů, 74
Homberg Homberg a v tehdejším SSSR následovaly speciální komanda SS, která vyvražďovala Židy, Romy a další, zejm. slovanské obyvatele dobytých zemí. Na schůzce nacistických pohlavárů (např. Reinhard Heydrich, Heinrich Himmler, Adolf Eichmann) ve Wannsee 1942 bylo rozhodnuto o systematickém odstranění Židů z okupované Evropy (tzv. Endlösung der Judenfrage konečné řešení žid. otázky); začaly fungovat vyhlazovací tábory v Osvětimi, Březince, Bergen-Belsenu, Treblince aj. Téměř průmyslová organizace žid. genocidy v těchto táborech nemá v dějinách obdoby a je nejodpornějším příkladem rasové a náb. nenávisti civilizované Evropy vůči Židům. Podle odhadů bylo během h. zavražděno 5,7 6 miliónů Židů, tj. asi jedna třetina svět. Židovstva. bh Homberg, Herz (1749 1841) Pedagog a stoupenec extrémního směru haskaly. Studoval jazyky, matematiku a pedagogiku v Německu, po vydání tolerančního patentu Josefa II. (1781) se vrátil do Rakouska a stal se vrchním inspektorem nově založených žid. škol v Haliči, kde však jeho činnost narazila na odpor ortodoxních rabínských kruhů. Od 1800 působil ve Vídni jako cenzor žid. knih a ostře vystupoval proti rabín. judaismu. 1814 byl jmenován školním radou pro Čechy, odešel do Prahy a žil zde až do své smrti. H. je autorem učebnic náboženství a mo- Památník se jmény 77 297 obětí nacistické perzekuce (Pinkasova synagoga v Praze) 92
Horovicové rálky (Imrej sefer, Bnej Cijon), v nichž stanovil jako jednu z náb. zásad lásku k vlasti (Rakousku). Zabýval se také komentováním bibl. knih, je autorem komentáře k Pentateuchu (Ha-korem) a knihám Jób a Jeremjáš. bn Horovicové Jméno české žid. rodiny, z níž vzešlo mnoho učenců, rabínů a řada dalších osobností činných ve všech sférách žid. života. H. byli levité a podle jedné z tradic spadají jejich počátky do Španělska. V Čechách lze jejich dějiny sledovat zpět až do 15. století. Své jméno odvozují od městečka Hořovice (něm. Horowitz) v Čechách, odkud pocházeli nejstarší známí nositelé tohoto jména. Jméno se vyskytuje v celé řadě variant jako Horovic, Horovitz, Hurwitz, Horwitz, nebo ha-levi iš Horovic; pod vlivem ruštiny i Gurwitz nebo Gurevič. Někteří badatelé zastávají názor, že jméno Munk nebo Munka vyskytující se v dobových kř. pramenech označuje členy téže rodiny. Z Čech se postupně různé větve rodiny H. rozšířily po celé diaspoře a usadily se také Izraeli. O jednom ze zakl. této rodiny Ješajovi ben Moše ha- Levim (z. 1517) je známo, že 1514 přislíbil finanční podporu pražským hebr. knihtiskařům na vydání Pentateuchu. Z Ješajových sedmi synů si zaslouží zmínku Aron Mešulam Horovic (1470 až 1545), který 1535 založil v Praze synagogu známou později jako Pinkasova škola (v jidiš Pinkas schul). Obvykle je ztotožňován se Žalmanem Munkou, kterému Ludvík Jagellonský udělil 1525 privilegium, že rabín a starší pražské žid. obce mají být ustanovováni z členů jeho rodiny. Pravděpodobně kvůli tomuto privilegiu a mimořádné moci H. došlo mezi nimi a jejich protivníky ke sporům, k jejichž urovnání byl do Prahy povolán něm. rabín a veřejný činitel Josef (Joselmann) ben Geršom z Rosheimu (asi 1478 1554). Z dalších Ješajových synů hošana Jisra el zahynul 1568/1569 společně se svým zetěm Moše ben Jo elem při pogromu v Praze a Šabtaj Šeftl (z. 1555) působil jako představený obce. Z rodiny Arona Mešulama Žalmana pocházeli v linii Jisra ele mimo jiné jeho syn rabi Pinchas ben Jisra el Horovic (1535 až 1618), který žil v Krakově, byl švagrem Moše Iserlese a od 1585 představeným Rady čtyř zemí; dále přívrženci chasidismu Cvi Hirsch ha-levi Horovic a jeho synové Pinchas ben Cvi Hirsch Horovic (1730 1805), rabín ve Frankfurtu n. M., a Šmu el Šmelke ben Cvi Hirsch Horovic (1726 1728), rabín v Mikulově. Z linie Šabtaje Šeftla pocházel Avraham ben Šabtaj Šeftl Horovic (asi 1550 1615), představený obce, který se vystěhoval do Polska a pobýval vkrakově a Lvově, kde byl 1595 zvolen dajanem. Jeho syn Ješaja ben Avraham ha-levi Horovic (asi 1565 1630) proslul jako autor díla Šnej luchot habrit (ŠeLa; Dvě desky smlouvy), podle kterého byl také zván ha-šelo ha-kadoš (Svatý Šelo). Ješajovým bratrancem byl Šabtaj Šeftl ben Akiva Horovic (asi 1565 1619), žák Jehudy Livy ben Becalela, představitel kabaly a autor díla Šefa tal (Příval rosy, 1612; odtud přízvisko Šeftl), ovlivněného M. Cordoverem, a Nišmat Šabtaj ha-levi (Duše Šabtaje ha-leviho, 1616). Až do poč. 19. stol. zastávali H. rabín. funkce v různých městech Polska, Litvy, Ruska, Rakouska, Čech, Moravy, Uher a Německa. bn Hospodin Jahve hošana (z hebr. hoša na zachraň, prosím) Vyskytuje se jako refrén v básnických liturg. skladbách zvaných hoša not apronášených během svátku Sukot, když se v synagoze obchází bima. Zvyk byl převzat z chrámu, v němž se při stejné příležitosti obcházel oltář za zpěvu žalmu 118,25 (Prosím, Bože, pomoz! Prosím, Bože, dopřej zdaru!) společně s dalšími velebeními a pros- 93
potvrdil dogma o uctívání a způsobu malování svatých obrazů ( týden pravoslaví). Pravosl. církve vnímají i. jako herezi a obrazoborce nazývají heretiky. Spor o ctění obrazů nastolila v novější době reformace. hp, pb ikonolatrie (z řec.) Zbožňování obrazů; ikona, ikonoklasmus. ikonostas V pravosl. chrámech dřevěná nebo mramorová přepážka s ikonami oddělující oltář od střední části chrámu. Má troje dveře (vchody): Střední zvané svaté nebo carské (též královské) jsou dvoukřídlé a smějí jimi procházet se svatými dary, chlebem ( prosfora) avínem, pouze nositelé svěcení. Vlevo jsou dveře severní či jáhenské, vpravo jižní. Dveře se otevírají dovnitř a jsou opatřeny zámkem. Ikony na i. jsou rozestavěny v určitém pořádku. Na křídikonolatrie pisem cařihradský patriarcha Anastasios. Nesouhlas s císařským nařízením vedl k povstání, které panovník potlačil a 728 nařídil, aby sochy a obrazy svatých byly z kostelů odstraněny. Proti tomu vystoupili ikonodulové, kteří nalezli oporu v Římě. Papež Řehoř III. na synodě 732 ikonoklasty exkomunikoval. Pronásledování zmírnila císařovna Irena, která přešla na stranu ikonodulů. Z jejího podnětu se sešel 787 v Nikaji 7. ekum. koncil, který zrušil předchozí obrazoborecké rozhodnutí círk. synody (754) a schválil úctu k obrazům, neboť se týká svatých, jež obrazy představují. Obrazoborecké období bylo definitivně ukončeno 842 z podnětu císařovny Theodory. Téhož roku cařihradský synod v čele s patriarchou Metodějem ikonostas Ikonostas kostela sv. Antonína (Řím). Dvoukřídlé svaté dveře jsou otevřeny a umožňují pohled do oltářního prostoru se svatým prestolem. Nad dveřmi je obraz poslední večeře, vpravo od nich obraz Ježíše Krista, jižní dveře s obrazem světce a na kraji ikona sv. Antonína, kterému je zasvěcen chrám. Vlevo od svatých dveří je obraz Bohorodice, severní dveře s ikonou anděla a vedle nich další obraz světce. V horní řadě vedle poslední večeře jsou postavy andělů a apoštolů. Na svatých dveřích bývá vyobrazeno zvěstování Panně Marii a ikony čtyř evangelistů. 316
velmistr pašijový (svatý) týden. Obřady určené na každý den tohoto týdne se začaly vyvíjet už ve 4. stol. v souvislosti s poutěmi do Jeruzaléma. Jednotlivé dny připomínají poslední události Ježíšova života: Květná neděle evokuje Ježíšův vjezd do Jeruzaléma; Zelený čtvrtek je připomínkou poslední večeře; Velký pátek představuje den nejhlubšího smutku nad Ježíšovým ukřižováním; Bílá sobota je dnem, kdy církev mlčky (bez obřadů) vzpomíná na pohřbeného Ježíše. V noci na Velikonoční neděli se koná vigilie oslava vzkříšení spojená se svěcením ohně a velikonoční svíce (paškálu), křtem katechumenů a obnovou křestních slibů. V neděli na Boží hod velikonoční se mší sv. slaví zmrtvýchvstání Krista a někde bývají svěceny pokrmy. V. jsou zvl. v lidovém prostředí spojeny s mnoha obyčeji, které se soustřeďují hlavně na Velikonoční pondělí a původně souvisely s předkř. svátky přicházejícího jara a magickou obnovou plodnosti (pomlázka, barvení vajec ap.). V pravoslaví se výpočet data V. řídí juliánským kalendářem. Čtyřicetidenní půst (veliký půst) začíná už v pondělí před Popeleční středou a předchází mu postupná příprava; v předpostním období se omezují nejprve jídla masitá, potom mléčná a vejce. Bohoslužby v předvelikonočním, tzv. strastném týdnu vyjadřují průběh Kristova utrpení, ukřižování a pohřbení a vyúsťují oslavou vzkříšení ve velikonoční noci. Na zpěvy jitřní bohoslužby s hymny Jana z Damašku (z. kol. 750; zpěv církevní) navazuje svatá liturgie se svěcením paschálních pokrmů. Po celé velikonoční období se zpívá hymnus Vstal z mrtvých Kristus, dveře ikonostasu zůstávají ve světlý velikonoční týden otevřeny. Ikonografie znázorňuje Krista křížem rozbíjejícího brány pekel a osvobozujícího spravedlivé. V. patří k největším svátkům v pravoslaví a všechny ostatní neděle jsou jejich opakováním (rus. voskresenije [vzkříšení] neděle). Velikonoční (svatý) týden se připomíná ve všech protest. církvích, ale průběh společné oslavy se různí: větší důraz se klade na den Velkého pátku, na skutečnost dobrovolné oběti Ježíše a jeho bezvýhradné poslušnosti Bohu. Pesah dp, hp velmistr templáři Veni, Sancte Spiritus (z lat. Přijď, Duchu svatý) Začáteční slova sekvence, která bývá nazývána Zlatou sekvencí. Byla složena pro Boží hod svatodušní a následujících šest dní ( rok církevní). Autorství je nejisté, místo papeže Inocence III. (z. 1216) je nyní za autora považován Štěpán Langton (z. 1228), arcibiskup z Canterbury. ps veraikon (z lat.-řec. vera eikón pravý obraz) Pravý obraz Kristův. Podle tradice (legenda franc. původu) se objevil na šátku sv. Veroniky, jímž si Kristus stoupaje ke Kalvárii otřel tvář. Tzv. rouška Veroničina, jejíž údajné zbytky se dochovaly, nebyla po věd. analýze shledána autentickou. V. je také název pro výtvarné zobrazení legendy o sv. Veronice. ps vigilie (z lat. vigilia bdění, hlídka, stráž) Zpočátku označení pro večerní nebo noční bohoslužby (officium nocturnum), které předcházely círk. svátku. Později označovaly v. celý den před význ. svátkem, který určovala zvláštní liturgie a dodržování půstu. V. byly dodržovány už v prvních stoletích křesťanství. V. se též nepřesně nazývají nešpory. ps vikariát vikář vikář (z lat. vicarius zástupce) V obecném významu pomocník faráře nebo biskupa. Farářovy v. jmenuje biskup a mají různé funkce. V. adjutor (koadjutor) zastupuje nezpůsobilého (např. pro nemoc) faráře. V. kooperátor pomáhá při správě velké farnosti. V. subvikář 491
anděl Gabriel obyvatelstvo a zejm. diasporní Židé poskytli Arabům podporu. Do 750 zde vládli chalífovi guvernéři ( emírové). Hl. městem byla krátce Sevilla (arab. Išbílijá), později Córdoba (arab. Kurtuba). Arabové nehodlali z A. dále systematicky šířit moc do Francké říše: bitvy u Tours a Poitiers (732) byly jen porážkou předsunutých oddílů, jejichž smyslem bylo kořistit a sondovat podmínky pro případné šíření islámu formou da wy ( výzva ke konverzi). V době abbásovské revolty proti umajjovské dynastii (749 750) zůstal naživu jediný její příslušník Abd ar-rahmán, který uprchl do A. a 756 založil umajjovské Španělsko (756 1031). Největšího kulturního a polit. rozmachu dosáhla A. za Abd ar-rahmána III. (912 961). Hl. město Córdoba a další místa (Sevilla, Toledo, Zaragoza, Murcia, Malaga, Granada, Valencia) byla středisky kultury, vědy a umění, jaká Evropa tehdy neznala. Překladatelská střediska v Toledu (Tulajtila) a jinde pomohla středověké Evropě znovu objevit antickou filosofii. Pracovali zde společně arab. a žid. vzdělanci hovořící a píšící arabsky a ovládající bibl. hebrejštinu, latinu a řečtinu. V Córdobě byla největší islám. a evrop. knihovna o 400 000 svazků. V době největšího rozmachu A. tam žil a působil také Ibráhím Ibn Ja kúb, patrně žid. konvertita k islámu, obchodník se slovanskými otroky, který ve službách chalífy al-hakama II. navštívil stř. a vých. Evropu a podal první písemnou zprávu o Praze. 1031 se stát rozpadl na drobná knížectví (mulúk at-tawá if, špan. reyes de tayfas), jež se stala snazším terčem kř. reconquisty. Za definitivní konec muslim. vlády ve Španělsku se považuje kř. dobytí Granady 1492 ( Moriskové, Mozarabové, Mudejarové). mm anděl Gabriel (Džibríl, Džibrá íl) Nejváženější z andělů zmiňovaných v koránu, nazývaný muslimy náš pán Gab- andělé andělé (arab. malá ika, od arab. kořene l k, jehož význam je poslat, zvěstovat ) Nadpozemské, éterické bytosti, zpravidla neviditelné. Existence a. je věroučným dogmatem islámu. Jsou utvořeni ze světla (núr), zatímco člověk je zformován z hlíny a oživen tím, že do něj Bůh vpraví svůj dech (rúh, duch). A. jsou pokládáni za bytosti bezúhonné a zcela poslušné božích příkazů. Výjimkou je padlý Iblís, dále Hárút a Márút, kteří umožnili lidem v Babylóně poznat černou magii. Podle koránu se komunikace Boha a člověka odehrává buď za závojem, nebo prostřednictvím a.; pak je úloha a. nezastupitelná. Každý člověk má po svém boku dva a., na pravé straně jde ten, který zapisuje skutky dobra, na straně levé ten, který registruje zlo. Máriel (sajjiduná Džibríl), prostředník slova božího, tedy koránu. Zvěstovatel, vůdce a ochránce lidí a tlumočník Alláhovy vůle (korán 2:97). Islám. tradice jeho zvěstování situuje do jeskyně Hírá, kam se uchyloval Muhammad. Zde mu G. nadiktoval súru al-alak (Kapka přilnavá). Po ní postupně následovaly ostatní koránské súry. Arab. historik Tabarí uvádí, že G. se považuje také za nositele vzdělanosti a civilizace. Měl naučit Adama obdělávat půdu, vykonávat pouť a seznámil ho s abecedou. zm Anděl Gabriel přináší Muhammadovi Boží zjevení se slovy: Čti ve jménu Pána svého. 518
nikdy nepopřely (s výjimkou kemalistických reforem) právo islámu vyjadřovat se k polit. praxi, popř. ji korigovat. Revizí vztahu islámu k p. se zabývali islám. reformisté ( reformismus) ať už ve smyslu oddělení státu a náboženství, nebo naopak doslovné aplikace islámu ve všech sférách p. ( fundamentalismus islámský). politika mm polygamie manželství polyteismus (arab. širk, polyteista mušrik) Přidružování jiných osob nebo hodnot k Bohu. Podle islámu Bůh nemá společníka Alláhu lá šaríka lahu. Širk je klíčový negativní pojem islám. dogmatu, hájícího princip jedinosti boží. Je obsahově blízký kř. pojmu pohanství ve smyslu víry v idoly a božstva. Duchovenstvo vytvořilo speciální věd. disciplínu o jedinosti (ilm at-tauhíd), označující za širk různé nekonformní a folklórní interpretace Boha v islámu ( mystika, světci), princip Trojice a kult svatých v křesťanství apod. V moderní době jsou v náb. disputacích části reformistů ( wahhábíja) z p. obviňováni ulamá a stoupenci sekularizace islámu; sekularismus. mm posel boží Muhammad Ibn Abdulláh poslední soud eschatologie poutní místa Jeruzalém, Kajruwán, Karbalá, Mašhad, Medína, Mekka, Nadžaf, lidový islám, marabut, světci, zijára pouť do Mekky (arab. hadždž) Jeden z pěti sloupů víry. Každý dospělý a duševně zdravý muslim je povinen jedenkrát v životě uskutečnit pouť k Černému kameni ve svatyni Ka ba. Rituál pouti určil Muhammad, ovlivněn arab. pohanskými kulty i žid. a kř. monoteismem. Dal mu však nový ideový obsah v souladu s učením o jedinosti boží. Muhammad nakonec učinil Ka bu středem dár al-islám, ačkoli pův. uvažoval o místě v Medíně nebo Jeruzalémě. Uctívání Ka by spojil s tradicí Ibráhímovou ( Ishák, Ismá íl), aby si naklopolitika rivalitní skupině muslimů nebo kritice obecných poměrů ( Almorávidé, Ibn Tajmíja). Skupina příslušníků obce věřících v Medíně, která předstírala spřízněnost s učením proroka Muhammada a naoko přijala zjevení, tajně podporovala Kurajšovce. Největším p. byl Abdulláh Ibn Ubajj, který 625 těsně před bitvou u pahorku Uhud poblíž Medíny, jež málem zpečetila osud ummy, odešel se třemi stovkami svých jezdců z muslim. vojska a umožnil vítězství Mekkánců. Za p. byli označováni všichni váhavci nebo ti, kdo ve spojení s ummou hledali jen osobní prospěch, rovněž medínští Židé, kteří se odmítli přidat k ummě.termínu p. využívá islám. fundamentalismus pro označení sekulárních režimů a umírněných představitelů duchovenstva. mm politika (arab. sijása) Termín islám. teorie státu a práva. Sémanticky je arab. termín odlišný od evrop. p., která vychází z praxe antické obce (polis). Sijása implikuje starověký semitský výraz pro koně, resp. klasické arab. sloveso sása sloužit, podřídit se nebo krotit koně. Tato metafora klade důraz na podřízení společnosti státní moci, které je umožněno propojením kultu, práva, etiky a státopráv. teorie. P. jako správa věcí veřejných je přímo spjata s boží vůlí aprincipem predestinace. Mocenské ambice islámu se od počátku promítaly do rozvoje věrouky, což jí dávalo praktický a prozaický ráz. Islám integruje s p. to, že propojuje duch. a světské záležitosti. Dokladem je okamžitý boj o moc po Muhammadově smrti, který se odrazil ve vývoji náb. doktríny a ještě zdůraznil její ideologický aspekt. V islámu neexistuje rozdíl mezi pojmy stát a církev. Stát anáboženství jsou neoddělitelným organismem. P. je součástí koránu a sunny a později práv. vědy. Ačkoli se během dějin vytvořil rozdíl mezi islám. ideálem a světskou praxí, duchovenstvo ani světská moc pouť do Mekky 610
požehnání nil hidžázské Židy a křesťany. Pouť se koná zhruba mezi 7. 13. dnem měsíce dhú l-hidždža ( kalendář). Tehdy se v Mekce a okolí odvíjí složitý kanonizovaný rituál za účasti až dvou milionů muslimů. Poutník dospívá do posvátného okrsku ( haram), oblasti 5 30 km kolem Mekky, a dostává se do stavu zasvěcení ( ihrám). Odívá se do dvou kusů režného bezešvého plátna a po dobu pouti se v haramu chová v souladu s ustanoveními šarí y. Součástí rituálu je mj. 1. sedminásobné obcházení Ka by (tawáf) provázené dotyky a líbáním svatyně; 2. běh (sa j) mezi pahorky Marwa a as-safá, přičemž poutníci recitují verše z koránu. Tím končí tzv. menší pouť ( umra), kterou muslim může vykonat kdykoli. Hadždž pak pokračuje; 3. hl. obřady začínají sedmého dne promluvou ve Velké mešitě; 4. nazítří se poutníci ubírají do údolí Miná, kde tráví den v rozjímání a modlitbách; 5. devátý den dhú l-hidždža se vydávají na planinu Arafát, kde probíhá rituální stání (wukúf), symbolizující pokoru před tváří Boha ( talbija); 6. poutníci se přemístí ke svatyni Muzdalifa, kde se opět modlí; 7. desátý den ( svátky), nazývaný svátek obětování (íd al-adhá) nebo velký svátek (al-íd al-kabír), kdy celá pouť vrcholí, je obětována ovce v souladu s islám. interpretací Ibráhímovy oběti syna Ismá íla; 8. nazítří pouť končí opět u Ka by obcházením na rozloučenou (tawáf al-widá). Poutník pak smí vystoupit ze stavu zasvěcení. Někteří pokračují v individuálních zbožných úkonech, popř. navštíví Muhammadův hrob v Medíně ( hrobka). Pouť je dodnes nejmasovější slavností islámu avnovém polit. kontextu též průkaznou manifestací islám. solidarity a jednoty ve víře. poutní svátky, pouť, poutní místa mm požehnání (arab. baraka) Výraz užívaný v lidových náb. idiomech (Bůh ti žehnej právní věda apod.). V užším smyslu označuje mystickou a zázračnou emanaci připisovanou světcům. Lidový islám přikládá podobnou moc i jejich hrobkám a s nimi spjatým předmětům ( amulety, studně, stromy). požehnání mm právní doporučení fatwá právní věda (arab. ilm al-fikh) Zabývá se formulací a výkladem šarí y. Fikh vznikl v průběhu 2. a 3. stol. hidžry ( kalendář) jako reakce arab.-islám. chalífátu na problémy stále složitějšího společ., státního a správního mechanismu. Fikh se rozvíjel ze čtyř zdrojů: Korán a sunna měly charakter boží zvěsti, resp. modelu chování prvních členů muslim. obce věřících. Další zdroje, analogie a konsensus, jsou už chápány jako výtvor lidského racionálního úsudku. Jako pátý nástroj fikhu se někdy uvádí idžtihád volná interpretace jevů s použitím zmíněných postupů. Fikh vytvářeli pouze ulamá či fukahá ( duchovenstvo). Vznikaly různé práv. směry ( mazhab, pl. mazáhib). Sunnitský islám ( sunna) uznává čtyři mazhaby, nazvané podle zakladatelů: Abú Hanífa (699 767), Málik Ibn Anas (715 795), Muhammad Ibn Idrís aš- Šáfi í (767 820) a Ahmad Ibn Hanbal (780 855). Liberálnější hanífovský mazhab se uplatnil na arab. Východě (al- Mašrik), zejm. v Osmanské říši. V Egyptě, sev. Arábii, Indii a Indonésii platil šáfi ovský mazhab, rigidnější málikovský mazhab zejm. na Západě (al-maghrib). Hanbalovský mazhab působil jen okrajově, později však ho přijala wahhábíja. Zvláštní, tzv. dža farovský mazhab má ší a dvanácti imámů ( isná ašaríja) a jiné zase od ní odvozené heretické sekty ( Fátimovci, ghulát, hereze, ismá ílíja). Fikh se dělí na dva zákl. tematické okruhy: 1. Řeší vztah člověka k Bohu (ibádát); 2. řeší vztahy jedinců a soc. skupin v rámci obce (mu ámalát). V rámci 2. skupiny se vyděluje rovina trestního 611
mus), požívání alkoholu a běžné kriminality s požadavkem tuhé disciplíny převzaté z nakšbandijské tradice (kolektivní iniciační obřady a zikry provázené sebetrýzněním) způsobily vnitřní rozbroje, jichž využila carská armáda. 1859 byl Š. zajat, ale prozíravě přijat carem a držen za vcelku důstojných podmínek v internaci v Petrohradě. Zemřel při povolené pouti do Mekky, je pochován na hřbitově al-bakí v Medíně. mm šarí a (arab. pův. cesta k prameni vody, v náb. smyslu cesta hodná následování) Soubor práv. norem, legislativa chalífátu. Představuje celek Bohem zjevených nařízení a zákazů a jimi inspirované, lidským intelektem vytvořené věd. disciplíny fikhu. Klasický islám chápe š. jako jednotu koránu, tradice a právní vědy. Smyslem š. je zahrnout veškeré podrobnosti lidského chování, činnosti a myšlení na tomto světě do jednoho náb.-práv. systému. Islám. práv. řád se dělí na tři zákl. okruhy: a) práv. vymezení vztahu člověk-bůh (arab. ibádát), povinnosti muslima v podobě formálních projevů zbožnosti ( pět sloupů víry); b) vztah člověk-člověk, resp. člověk-společnost (mu ámalát), týkající se majetkového, rodinného či dědického práva; c) jako zvl. druh se často vyděluje trestní právo (ukúbát), které vypočítává zakázané, resp. nevhodné činy (harám, makrúh) a za překračování zákazů stanoví systematicky rozpracovaný soubor trestů ( dija). Lidské činy se v š. dělí na pět kategorií: povinnosti (fard, farída), činy bohulibé (mandúb, mustahabb), činy indiferentní (mubáh), činy Bohu odporné (makrúh) a zakázané (harám). Podle islám. práv. a teolog. interpretace Bůh veškerá nařízení lidstvu zpřístupnil ve svém zjevení prostřednictvím proroka Muhammada. Jeho proroctví, slovo boží, bylo za třetího chalífy Usmána (644 656) písemně zaznamenáno, podšajchismus nost š.i. 1922 zrušena, v Íránu se š.i. stal vládním úředníkem. V moderních muslim. státech existují snahy o vytvoření podobných úřadů. mm šajchismus bábismus šajtán ďábel, džinnové, satanské verše Šaltút, Mahmúd (1893 1963) Egypt. sunnitský duchovní, šajch a reformátor al-azharu. Od 1918 učil v Alexandrii na koránských školách a nižších madrasách. Po nástupu na al-azhar byl iniciátorem sekularizačních reforem této instituce z pozic modernistické části duchovenstva. Patřil ke kritikům palácové kliky a stran, jež spolupracovaly s britskou koloniální správou. Ve svých traktátech a fatwách se vyjadřoval k palčivým a dosud obcházeným tématům exegeze koránu. Promýšlel možnosti, jak vyvázat islám z jeho sepětí s polit. děním, aby nedošlo k roztržce, jakou zažilo Turecko během kemalistických reforem. V 50. letech po Násirově revoluci kritizoval praxi Asociace muslim. bratří a podílel se na organizování egypt. věd. a náb. života. Od 1958 až do své smrti působil jako rektor al-azharu, kde dokončil proces sekularizačních reforem. Š. navazoval na názory některých představitelů salafíje, ale odkaz ctihodných předků nechápal jako cíl, nýbrž jako zdroj inspirace v procesu etické obnovy. Prosazoval odvážnější používání idžtihádu, vydával fatwy řešící počínání muslimů v konfrontaci s moderním světem. ak Šamil (1797 1871) Mystický šajch řádu nakšbandíja, vůdce povstání muslimů na Kavkazu, zejm. v dnešním Dagestánu a Čečensku, proti rus. okupaci. 1834 až 1859 sjednotil znepřátelené kmeny aetnika na vých. Kavkazu a na ovládaném území vyhlásil džihád a svérázný model teokracie s přísným uplatněním šarí y. Kombinace drastických trestů za porušování zákazu předislám. rituálních praktik (animismus, šamanis- šarí a 632
mená překročit zákaz a čelit trestu. Předlohou lidských zákonů je boží zákon. Z. lze formálně stanovit tak, že jsou překročeny hranice určené zákony, a tudíž hranice Boha (hudúd Alláh). Překročit hranice Boha znamená dopustit se činu z kategorie harám. Proto trestání musí začít už v pozemském světě, aby později bylo dovršeno trestem v nadpozemském světě a při posledním soudu ( eschatologie). Pronásledování z. formou trestů je povinností obce věřících a orgánů chalífátu. Absence nebo nedůsledné provádění trestů rozvrací obec ( rozvrat) a oslabuje víru jejích členů. zlo zm zmrtvýchvstání Pojem odkazující na den posledního soudu ( eschatologie), předehra k němu; objevuje se ve spojení jaum al-kijáma (den vzkříšení, zmrtvýchvstání). Příchod z. je v koránu spojován s obrazem zemětřesení. Z. je věnována celá 75. súra, která uvádí, že Bůh shromáždí kosti mrtvých, aby je pak přivedl k životu. Konečnému z. předchází z. malé (al-kijáma as-sughrá); to nastává po smrti. Je situováno do hrobu zemřelého, kde andělé začínají prozjevení vovalo pro oficiální islám největší nebezpečí ( inkvizice). Nejznámější je případ mystika al-halládže. Později (zejm. v Osmanské říši) se staly mystické řády i jejich z. tolerovanou součástí duch. života. Dnes je z. v některých zemích zakázán sekulárními režimy (Albánie, Sýrie, Tunisko, Turecko), zatímco jinde je trestán z pozic sunnitského konzervatismu (Saúdská Arábie, Kuvajt, Pákistán). Z. je chápán jako nepřípustný širk ( polyteismus) rovněž v teoriích islám. fundamentalismu, zatímco některá reformistická hnutí ho jako součást lidové a mystické tradice do svého rituálu zapojila ( sanúsíja). mm zjevení korán, slovo boží zlo (arab. munkar, šarr) Negace víry a zpochybňování dobra; symbol z. je ďábel. Muslim se řídí příkazem dobra a zákazem zla (arab. al-amr bi l-ma - rúf wa n-nahj ani l-munkar). V práv. pojetí ( práv. věda) jde o výčet aktů, které jsou zapovězené šarí ou a jejichž páchání představuje hřích, popř. neodčinitelný hřích (fusk), po němž následuje pouze zatracení. Páchat z. zna- zmrtvýchvstání Prorok Muhammad na koni Buráku a v doprovodu andělů je jedním z příkladů, že zákaz zobrazování neplatil vždy a všude stejně striktně (nekonformní nástěnná malba ze severního Iráku, 18. stol.) 653