Univerzita Karlova v Praze

Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra biologie a environmentálních studií Porovnání postojů žáků ZŠ a SŠ k velkým šelmám, zejména pak k vlku obecnému (Canis lupus) a psu domácímu (Canis lupus familiaris) Autor: Bc. Martin Mejzr Vedoucí práce: Ing. Jan Andreska, Ph. D. Praha 2012

Katedra: BIEV Školní rok: 2011/2012 ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Jméno a příjmení: Martin Mejzr Datum narození: 14. 4. 1988 Adresa: Hrudičkova 2105, Praha 4, 148 00 obor studia: Bi Tv e-mail: martin.mejzr@centrum.cz Název práce v českém jazyce: Porovnání postojů žáků ZŠ a SŠ k velkým šelmám, zejména pak k vlku obecnému (Canis lupus) a psu domácímu (Canis lupus familiaris) Název práce v anglickém jazyce: Comparison of Attitudes of Primary and Secondary Schools Students to Large Carnivores, Especially the Common Wolf (Canis lupus) and Domestic Dog (Canis lupus familiaris) Vedoucí práce: Ing. Jan Andreska, Ph. D. Datum: 10. 4. 2012 Podpis:

MEJZR, M. Porovnání postojů žáků ZŠ a SŠ k velkým šelmám, zejména pak k vlku obecnému (Canis lupus) a psu domácímu (Canis lupus familiaris), Praha 2012. Diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, Katedra biologie a environmentálních studií, 122 s., česky Abstrakt Vzhledem k občasnému výskytu medvědů a vlků na českém území se stále častěji hovoří o problémech spojených s jejich výskytem. Velká část veřejnosti tyto šelmy stále považuje za nebezpečné a dokonce si myslí, že člověka považují za potenciální kořist. Na toto téma byla již provedena řada průzkumů, které to potvrzují, avšak žádný z nich nebyl zaměřen na názory žáků základních a středních škol. Žáci jsou součástí školního vzdělávacího systému a na základě informací ze školní výuky by se měl z větší části formovat i jejich názor na velké šelmy. Zjišťování postojů žáků bylo provedeno na základě dotazníkového šetření. První část dotazníku zjišťovala názory žáků na nebezpečnost šelem, důvody této nebezpečnosti a na výskyt vlka obecného na území České republiky. Druhá část dotazníku je zaměřena na psa domácího, který má ve vlku svůj původ. Zabývá se zejména postoji žáků k vybraným plemenům, informovaností o domestikaci psa a názory na tzv. bojová plemena psů. Cílem této práce tedy bylo zjistit postoje žáků základních škol a studentů středních škol z různých oblastí České republiky k vybraným šelmám. Mezi respondenty byli zahrnuti i žáci ze základní školy ve Vysokých Tatrách, tedy oblasti, kde se všechny velké šelmy vyskytují a nikdy nebyly člověkem vyhubeny. Jak ale ukazují výsledky tohoto šetření, jsou informace žáků o nebezpečnosti šelem zkreslené. Žáci považují velké šelmy za člověku nebezpečné mnohem častěji než dospělí. Více než třetina dotazovaných žáků si myslí, že vlk je agresivní a může člověka při každém střetu napadnout. Stejný názor na medvěda jich má dokonce více než polovina. Výsledky této práce mají poukázat na informovanost žáků na naše šelmy a mohly by být prospěšné v osvětových programech zaměřených na reintrodukci velkých šelem zpět do přírody. Klíčová slova: medvěd, vlk, rys, liška, pes, šelmy, nebezpečnost šelem, domestikace, plemena psů

MEJZR, M. Comparison of Attitudes of Primary and Secondary Schools Students to Large Carnivores, Especially the Common Wolf (Canis lupus) and Domestic Dog (Canis lupus familiaris). Praha, 2012. Diploma thesis. Charles University in prague,faculty of Education, Department of Biology and Environmental Studies, 122 p., in Czech. Abstract Today, the issues related to the presence of bears and wolves in the Czech Republic are more frequently discussed due to their occasional occurrence. The significant part of the public still considers these predators dangerous and they even think that a man is supposed to be their potential prey. A lot of surveys confirming this have been already taken, but none of them was focused on the views of primary and secondary schools students. As they are a part of the school education system, their views on the large carnivores should be mainly shaped by it. A questionnaire-based survey was used to find the attitudes of students. The first part of the questionnaire focused on the students opinions about the dangerousness of predators, its reasons and common wolf presence in the Czech Republic. The second part of the questionnaire is focused on the domestic dog, which has wolf origins. It deals mainly with the attitudes of students to selected dog breeds, dog domestication awareness and views on the socalled fighting breeds. This work has been aimed at identification of attitudes of the primary and secondary school students from different regions of the Czech Republic to the selected predators. The survey was also taken at primary schools in the High Tatras Mountains, an area where all the large predators still live and never have been exterminated by man. The results of this survey show that pupils knowledge about predators dangerousness is biased. Students considered the large predators dangerous to man much more frequently than adults. More than one third of the surveyed students think that wolves are aggressive and they can attack man on every occasion. Even more than one half of them have the same opinion about bears. The results of this work are intended to show the students awareness of our predators and could be useful in educational programs related to reintroduction of large carnivores back into the wild. Key words: European brown bear, grey wolf, Eurasian lynx, red fox, domestic dog, carnivores, dangerousness of carnivores, domestication, dogs breeds

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením Ing. Jana Andresky, Ph. D. a že jsem citoval všechny použité informační zdroje. Praha, 10. dubna 2012... Podpis

Obsah: Seznam tabulek Seznam grafů Seznam vyobrazení Seznam zkratek 1. ÚVOD... 14 2. CÍLE PRÁCE... 15 3. HYPOTÉZY... 15 4. SOUČASNÉ POZNATKY O VELKÝCH ŠELMÁCH... 16 4.1 Medvěd hnědý... 16 4.1.1 Rozmnožování medvěda hnědého... 16 4.1.2 Chování medvěda hnědého... 17 4.1.3 Potrava medvěda hnědého... 17 4.1.4 Rozšíření medvěda hnědého... 18 4.1.5 Ochrana medvěda hnědého v ČR a v SR... 20 4.1.6 Poddruhy medvěda hnědého... 20 4.2 Rys ostrovid... 22 4.2.1 Rozmnožování rysa ostrovida... 22 4.2.2 Chování rysa ostrovida... 22 4.2.3 Potrava rysa ostrovida... 23 4.2.4 Rozšíření rysa ostrovida... 23 4.2.5 Ochrana rysa ostrovida v ČR a SR... 25 4.2.6 Poddruhy rysa ostrovida... 25 4.3 Vlk obecný... 27 4.3.1 Rozmnožování vlka obecného... 27 4.3.2 Chování vlka obecného... 28 4.3.3 Potrava vlka obecného... 28 4.3.4 Rozšíření vlka obecného... 30 4.3.5 Ochrana vlka obecného v ČR a SR... 33 4.3.6 Poddruhy vlka obecného... 35 4.4 Šakal obecný... 35 4.4.1 Rozmnožování šakala obecného... 35 4.4.2 Potrava šakala obecného... 35 4.4.3 Rozšíření šakala obecného... 36 4.5 Liška obecná... 37 4.5.1 Rozmnožování lišky obecné... 37 4.5.2 Chování a potrava lišky obecné... 37 4.5.3 Rozšíření a ochrana lišky obecné... 38 4.5.4 Poddruhy a formy lišky obecné... 38 4.6 Pes domácí:... 40

4.6.1 Původ psa domácího... 40 4.6.2 Ochočení a domestikace... 42 4.6.3 Obecná charakteristika psů... 42 4.6.4 Plemena psů... 43 4.6.5 Plemena psů vzniklá křížením s vlky... 47 4.6.6 Tzv. bojová plemena psů... 48 5. METODIKA PRÁCE... 50 5.1 Obsah dotazníku... 50 5.2 Oblast výzkumu... 50 5.3 Tvorba dotazníku... 51 5.4 Sběr a zpracování dat... 51 6. VÝSLEDKY... 53 6.1 Charakteristika výzkumného vzorku... 53 6.2 Pozorování velkých šelem v přírodě... 53 6.3 Názory žáků na nebezpečnost vybraných šelem... 55 6.4 Nebezpečnost šelem podle jiných (zahraničních) průzkumů... 60 6.5 Důvody nebezpečnosti šelem... 62 6.5.1 Důvody nebezpečnosti lišky obecné... 62 6.5.2 Důvody nebezpečnosti medvěda hnědého... 64 6.5.3 Důvody nebezpečnosti vlka obecného... 66 6.5.4 Důvody nebezpečnosti rysa ostrovida... 68 6.5.5 Důvody nebezpečnosti psa domácího... 70 6.6 Funkce vlka v ekosystému... 72 6.7 Výskyt vlků v ČR... 76 6.8 Podobnost vybraných plemen psů vlku obecnému... 78 6.9 Měli jste někdy psa?... 79 6.10 Oblíbenost velkých a malých plemen psů žáky... 81 6.11 Bojová plemena psů... 83 6.12 Názory žáků na původ psa domácího... 86 6.13 Názory žáků na počet plemen psů... 90 6.14 Víte, jaký je rozdíl mezi pojmy domestikace a ochočení?... 91 7. DISKUSE... 93 7.1 Pozorování velkých šelem... 93 7.2 Nebezpečnost šelem člověku... 94 7.3 Důvody nebezpečnosti šelem... 95 7.4 Funkce vlka v ekosystému... 96 7.5 Výskyt vlků v ČR... 98 7.6 Podobnost plemen psů vlku... 98 7.7 Orientace žáků o původu jejich psa... 99 7.8 Oblíbenost velkých a malých plemen psů... 100 7.9 Bojová plemena psů... 100

7.10 Názory žáků na původ psa domácího... 102 7.11 Názor žáků na počet plemen psů... 103 7.12 Víte, jaký je rozdíl mezi pojmy domestikace a ochočení?... 103 8. VYHODNOCENÍ HYPOTÉZ... 104 9. ZÁVĚR... 105 10. POUŽITÁ LITERATURA... 107 11. SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ V PŘÍLOHÁCH... 117 12. PŘÍLOHY... 119

SEZNAM TABULEK: Tab. 1: Statistika laboratorně prokázaných případů vzteklinou nakažených vlků,... 34 Tab. 2: Přehled barevných forem lišek vyskytujících se ve volné přírodě... 39 Tab. 3: Rozdělení získaného souboru respondentů podle pohlaví a šk. ročníku... 53 Tab. 4: Počty pozorování velkých šelem podle jednotlivých oblastí.... 54 Tab. 5: Porovnání odpovědí týkajících se nebezpečnosti vybraných šelem, podle oblastí výzkumu.... 58 Tab. 6: Počet odpovědí ANO na otázku, zda je daná šelma člověku nebezpečná, chlapci...... 59 Tab. 7: Počet odpovědí ANO na otázku, zda je daná šelma člověku nebezpečná, dívky...... 59 Tab. 8: Četnost odpovědí Ano u respondentů z různých výzkumů, na otázku, zda je daná šelma člověku nebezpečná... 61 Tab. 9: Důvody nebezpečnosti lišky pro člověka.... 62 Tab. 10: Důvody nebezpečnosti lišky podle chlapců a dívek.... 63 Tab. 11: Důvody nebezpečnosti lišky podle žáků z jednotlivých oblastí... 63 Tab. 12: Důvody nebezpečnosti medvěda pro člověka.... 64 Tab. 13: Důvody nebezpečnosti medvěda podle chlapců a dívek.... 65 Tab. 14: Důvody nebezpečnosti medvěda podle žáků z jednotlivých oblastí.... 66 Tab. 15: Příčiny nebezpečnosti vlka podle všech respondentů.... 67 Tab. 16: Důvody nebezpečnosti vlka podle chlapců a dívek.... 67 Tab. 17: Příčiny nebezpečnosti vlka podle žáků z jednotlivých oblastí.... 68 Tab. 18: Příčiny nebezpečnosti rysa podle všech respondentů... 69 Tab. 19: Důvody nebezpečnosti rysa podle chlapců a dívek.... 69 Tab. 20: Příčiny nebezpečnosti rysa podle žáků z jednotlivých oblastí.... 70 Tab. 21: Důvody nebezpečnosti psa podle všech respondentů.... 71 Tab. 22: Důvody nebezpečnosti psů podle chlapců a dívek,.... 71 Tab. 23: Příčiny nebezpečnosti psa podle žáků z jednotlivých oblastí.... 72 Tab. 24: Procentuální zastoupení odpovědí na otázku, jakou funkci má vlk v přírodě...... 73

Tab. 25: Názory chlapců a dívek na funkci vlka v přírodě.... 74 Tab. 26: Názory chlapců z jednotlivých oblastí výzkumu na funkci vlka v příroděh.. 75 Tab. 27: Názory dívek z jednotlivých oblastí výzkumu na funkci vlka v přírodě, v procentech.... 75 Tab. 28: Odpovědi na otázku, zda v české přírodě lze potkat vlka, v procentech.... 76 Tab. 29: Odpovědi slovenských žáků na otázku, zda mohou ve slovenské přírodě potkat vlka, v procentech.... 78 Tab. 30: Podobnost vybraných plemen psů vlku podle žáků základních a středních škol, v procentech.... 79 Tab. 31: Odpovědi všech žáků na to, jestli měli nebo momentálně mají psa.... 80 Tab. 32: Počet dotazovaných chlapců a dívek, kteří měli, momentálně mají nebo nikdy neměli psa.... 80 Tab. 33: Porovnání oblíbenosti velkých a malých plemen psů u chlapců a dívek.... 82 Tab. 34: Tzv. bojová plemena psů podle žáků ŽŠ a SŠ.... 83 Tab. 35: Názory chlapců a dívek na bojová plemena psů... 85 Tab. 36: Názory dotazovaných žáků na původ psa domácího... 87 Tab. 37: Názory žáků na původ psa, rozděleno podle oblastí výzkumu.... 88

SEZNAM GRAFŮ: Graf 1: Pozorování velkých šelem v přírodě, všichni respondenty.... 54 Graf 2: Pozorování velkých šelem v přírodě podle oblastí.... 55 Graf 3: Počet odpovědí Ano na otázku, zda je daná šelma člověku nebezpečná.. 56 Graf 4: Porovnání počtu odpovědí Ano mezi chlapci a dívkami k otázce, zda je daná šelma člověku nebezpečná.... 57 Graf 5: Četnost odpovědí Ano u respondentů z různých výzkumů, na otázku, zda je daná šelma člověku nebezpečná.... 60 Graf 6: Názor všech respondentů na funkci vlka v přírodě.... 73 Graf 7: Grafické znázornění názorů žáků z jednotlivých oblastí výzkum na funkci vlka v ekosystému.... 74 Graf 8: Porovnání odpovědí chlapců a dívek z České republiky na otázku, zda v české přírodě mohou potkat vlka.... 77 Graf 9: Odpovědi žáků z jednotlivých oblastí na otázku, zda někde v české přírodě můžeme potkat vlka.... 77 Graf 10: Odpovědi majitelů psů na otázku, zda vědí, k čemu bylo plemeno jejich psa vyšlechtěno.... 80 Graf 11: Odpovědi majitelů psů na otázku, zda svého psa využívají k tomu, k čemu byl vyšlechtěn.... 81 Graf 12: Názor všech respondentů na velká a malá plemena.... 82 Graf 13: Grafické znázornění rozdílnosti názorů chlapců a dívek na bojová plemena psů... 86 Graf 14: Odpovědi chlapců z jednotlivých oblastí na původ psa domácího... 88 Graf 15: Odpovědi dívek z jednotlivých oblastí na původ psa domácího.... 89 Graf 16: Názory žáků středních a základních škol na počet plemen psů... 90 Graf 17: Porovnání názorů chlapců a dívek a počet uznávaných plemen psů.... 91 Graf 18: Povědomí žáků o rozdílech mezi domestikací a ochočením.... 91 Graf 19: Porovnání povědomí chlapců a dívek o rozdílech mezi pojmy domestikace a ochočení...... 92

SEZNAM VYOBRAZENÍ: Obr. I.: Evropské rozšíření medvěda hnědého... 19 Obr. II.: Evropské rozšíření rysa ostrovida... 24 Obr. III.: Evropské rozšíření vlka obecného.... 31 SEZNAM ZKRATEK: CITES - Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora (Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin) CHKO Beskydy - Chráněná krajinná oblast Beskydy TANAP - FCI - LZ VLK - Tatranský národní park La Fédération Cynologique Internationale, Mezinárodní kynologická federace Lesoochranárske zoskupení VLK

Poděkování Svému školiteli Ing. Janu Andreskovi, Ph. D. děkuji za vedení práce, metodické pokyny a rady, které mi poskytoval v průběhu psaní této práce. Dále děkuji učitelům za pomoc při distribuci dotazníků a žákům za čas věnovaný jejich vyplňování. V neposlední řadě děkuji své rodině za pomoc a porozumění, které mi poskytovala v průběhu celého studia.

1. ÚVOD V historii se velké šelmy, tedy medvěd hnědý (Ursus arctos), vlk obecný (Canis lupus) a rys ostrovid (Lynx lynx), vyskytovaly na většině území Evropy včetně českých a slovenských území. V důsledku pronásledování člověkem však jejich stavy klesaly a nakonec byly všechny tyto šelmy v regionu českých zemí na přelomu 19. a 20. století vyhubeny. Od 70. let minulého století jsou vyvíjeny snahy o jejich reintrodukci. Spolu s tím však odborníci a ochranáři narážejí na odpor širší veřejnosti a zejména myslivců, kteří se jejich návratu obávají. Velké šelmy v člověku často vzbuzovaly obavy a hysterii. V důsledku toho vznikají předsudky, které se šíří po celé generace. Názory na tyto šelmy jsou mnohdy ovlivňovány informacemi, které se zakládají na nepravdivých skutečnostech nebo mýtech z historie. Takový původ má i syndrom Červené Karkulky, ze kterého nejčastěji pramení averze vůči vlkům. V teoretické části jsou popsány všechny naše velké šelmy a šelmy, se kterými by se daly v české přírodě zaměnit (například šakal). Stručně jsou popsáni i jejich nejbližší příbuzní. U šelem je popsán jejich fyzický vzhled, etologie a potravní ekologie, početnost a výskyt, a to na českém a slovenském území. U velkých šelem je popsána také nebezpečnost pro člověka, včetně známých případů napadení člověka. U psa domácího je popsán proces domestikace a stručně vývoj plemen, také jsou zmíněny stejně jako u divokých šelem možné příčiny napadení člověka. Vzhledem k tomu, že v dotazníku je vlku věnován větší prostor než ostatním divokým šelmám, je tomu tak i v teoretické části práce. 14

2. CÍLE PRÁCE Cílem této práce je zjištění postojů žáků základních a studentů středních škol k velkým šelmám. Dále pak zjištění jejich informovanosti o výskytu vlka obecného (Canis lupus) na území České, respektive Slovenské republiky a jeho funkci v ekosystému. Mezi další cíle této práce patří zjištění orientace žáků v plemenech psů, zjištění jejich názorů na původ a proces domestikace psa a na tzv. bojová plemena psů. 3. HYPOTÉZY H1: Žáci ZŠ a SŠ za naši nejnebezpečnější šelmu považují medvěda hnědého. H2: Žáci ZŠ a SŠ za nejčastější důvod nebezpečnosti lišek považují vzteklinu. H3:Více než tři čtvrtiny žáků považují vlka v přírodě za prospěšného. H4:Žáci za tzv. bojová plemena psů považují plemena molossoidního typu. H5:Více než polovina žáků ZŠ a SŠ zná rozdíl mezi pojmy domestikace a ochočení. 15

4. SOUČASNÉ POZNATKY O VELKÝCH ŠELMÁCH 4.1 Medvěd hnědý Medvěd hnědý je největší evropskou šelmou s délkou těla v rozmezí 1,7-2,2 metru a s hmotností 100 až 340 kg (Reichholf, 2006). V kohoutku dosahují výšky 135 cm (Červený et al., 2006b). Barva srsti je hnědá, často v rozmezí několika odstínů, od světle hnědé až po téměř černou. Mláďata někdy mívají kolem krku světlý pás, který se v průběhu druhého roku života ztrácí (Červený et al., 2006b). Medvěd má poměrně menší oči než jiné šelmy a mnohem větší význam má pro něj čich (Reichholf, 2006, str. 138). Medvědi hnědí jsou samotáři, společnosti jiných medvědů se snaží vyhýbat, zvláště to platí pro samice s medvíďaty. Přes zimu se medvědi uchylují k nepravému zimnímu spánku. Před hibernací výrazně zvyšují příjem potravy, a z následných tukových zásob čerpají energii po celou dobu zimního klidu. Během této doby jim tělesná teplota klesá pouze asi o 5 C a tepová frekvence klesá na méně než 10 úderů za minutu (Andreska & Hanel, 2009). 4.1.1 Rozmnožování medvěda hnědého Páření medvědů hnědých probíhá od konce května do začátku srpna (Hnutí Duha, 2012a). Zvláštností zárodečného vývoje medvědů je tzv. utajená březost, kdy se vývoj zárodku po oplodnění zastaví a pokračuje až na podzim: proto porody i navzdory rozdílnému datu početí probíhají ve stejném období, od konce prosince do února, v době zimního spánku. Utajená březost samic trvá zhruba 7 8 měsíců, ovšem samotný vývoj zárodku pouze 8 10 týdnů (Hnutí Duha, 2012a). Medvědice rodí nejčastěji 2 až 3 slepá mláďata. Oči poprvé otevírají až po čtvrtém týdnu života. Teprve po čtyřech měsících jsou mláďata schopna samostatně přijímat jinou potravu, než je mateřské mléko. U matky zůstávají po dobu dvou let, pohlavní zralosti dosahují ve čtyřech letech. Medvědice může za život porodit až desetkrát, avšak početnost medvěda hnědého velmi redukuje poměrně vysoká úmrtnost mláďat (Reichholf, 2006). 16

4.1.2 Chování medvěda hnědého Medvědi jsou aktivní ve dne i v noci, jsou- li však rušeni či pronásledováni, soustřeďují svoji aktivitu na noční dobu. Medvěd hnědý je plachý a člověku se snaží vyhýbat (Reichholf, 2006). Je- li však překvapen, nebo jsou-li ohrožena mláďata, je medvěd, resp. medvědice, schopen na člověka zaútočit. Nebezpečnými mohou být i medvědi, kteří ztratili přirozenou plachost a přiživují se odpadky v okolí lidských obydlí. Takovéto útoky jsou však výjimečné, zvláště ve střední Evropě. Z 99 setkání medvěda s člověkem v západních Karpatech se 75 případů obešlo bez jakéhokoli kontaktu (ten nastal v 24 případech, z nichž byl v 16 případech člověk zraněn, ve 4 případech byl zabit medvěd a ve 4 případech byl zabit medvěd a člověk zraněn). Průměrně dojde na Slovensku ročně k 5 10 napadením člověka, v Polsku jich bylo do r. 1997 známo pouze 5. Odlišná situace je v rumunských Karpatech, kde bylo v letech 1990 1999 zaznamenáno 119 napadení, přičemž 18 případů skončilo smrtí člověka a 101 jeho zraněním (Červený et al., 2005, str. 662). Pokud chce člověk minimalizovat riziko konfliktu s medvědem, je třeba dodržovat několik zásad. Mezi ty nejvýznamnější patří samotné předcházení setkání s medvědem. V místech, kde medvědi žijí, je třeba respektovat vyznačené turistické cesty, zákazy vstupu do přírodních rezervací a klidových oblastí. Při procházení nepřehledného terénu v areálu výskytu medvěda hnědého se doporučuje lámat klacky, zpívat si či hlasitě konverzovat. Medvědi, pokud o člověku vědí, se mu raději sami vyhnou. V místě tábořiště by se neměly nenechávat zbytky jídla. Při samotném kontaktu s medvědem se doporučuje na medvěda mluvit klidným hlasem a pomalu odcházet. Nikdy by ale člověk neměl křičet nebo utíkat (Hnutí Duha, 2012b). Pokud by medvěd člověka opravdu napadl, měl by si člověk lehnout na zem, rukama si chránit krk a životně důležité orgány a počkat, dokud medvěd o člověka neztratí zájem a neodejde (Slovak Wildlife Society, 2012c). 4.1.3 Potrava medvěda hnědého I přes to, že je medvěd největší evropskou šelmou, 60 80 % jeho potravy tvoří rostlinná složka a větší část živočišné potravy tvoří různé larvy brouků, kukly mravenců a jiný hmyz (Hnutí Duha, 2012a). Na jaře se medvědi živí převážně 17

bylinami a trávou, v létě a na podzim je jejich jídelníček pestřejší. Tvoří ho borůvky, maliny a jiné ovoce, dále pak bukvice, žaludy, mravenci a vosí larvy. Někteří jedinci navštěvují včelíny, skládky odpadu či napadají dobytek (Slovak Wildlife Society, 2012d). Podle výzkumu medvědů žijících na území Tater a Fatry se rozborem trusu zjistilo, že rostlinný materiál tvoří dokonce 83, 5 % potravy medvědů. V žádném z 373 vzorků trusu sbíraného od března 2001 do listopadu 2003 se nenašly žádné zbytky dobytka nebo ovcí. Hmyz, hlavně vosy a mravenci se ve vzorcích vyskytoval daleko častěji a ve větším množství než zbytky velkých savců, např. jelenů evropských (Cervus elaphus) a prasat divokých (Sus scrofa) (Slovak Wildlife Society, 2012e). Medvědi nemají dokonalé trávení, proto jsou v jejich trusu snadno pozorovatelné jednotlivé složky potravy (Červený et al., 1998). 4.1.4 Rozšíření medvěda hnědého Původní rozšíření medvěda hnědého (Ursus arctos) zahrnovalo téměř celou Evropu, severní a střední Asii a Přední a Zadní Indii (Reichholf, 2006). Dnešní rozšíření medvěda hnědého je značně redukované a medvědi se vyskytují již jen v roztroušených populacích. Jejich nejpočetnější výskyt je dnes v severní Evropě, kde se jedná o baltskou, karelskou a skandinávskou populaci. Další stabilní populace jsou karpatská, dinársko-pindská a východobalkánská. Nízké stavy jsou pak v Pyrenejích a Alpách, viz (Slovak Wildlife Society, 2012a). V celé Evropě žije podle odhadů 50 000 medvědů, z toho se jich pouze necelých 15 000 vyskytuje mimo území Ruska. (Slovak Wildlife Society, 2012b). 18

Obr. I.: Evropské rozšíření medvěda hnědého, čarami jsou oddělené jednotlivé populace. Převzato z Hnutí Duha (2012e). V České republice medvěda hnědého najdeme pouze v Moravskoslezských Beskydech, kde pravidelný výskyt čítá 2-5 medvědů na ploše 540 km 2 (Červený et al., 2004). Sčítání z února 2012 ovšem jejich výskyt nepotvrdilo (Andreska, ústní sdělení). Celoplošný výskyt medvědů na našem území končí v polovině 14. století (Andreska, ústní sdělení). Největší množství medvědů na území České republiky bylo před 15. stoletím. V 17. a 18. století stavy našich medvědů prudce klesaly, přičemž v průběhu 19. století byl u nás téměř vyhuben. Zda posledním šumavským medvědem byla medvědice zastřelená 14. listopadu 1856, nevíme. Na Šumavě byli i poté pozorováni medvědi, nejspíše se ale jednalo o migranty z Bavorska. S posledním medvědem Moravy a Slezska je to ještě komplikovanější. Roku 1893 byl na bývalém arcibiskupském velkostatku Hukvaldy zastřelen jeden z posledních medvědů. (Červený & Koubek, 2006a). Dále se zde vyskytovali jedinci zatoulaní ze Slovenska, kde medvědi nebyli nikdy zcela vyhubeni. Nejnižší stavy medvědů na Slovensku byly 19

kolem roku 1930, kdy se počet odhadoval na pouhých 20 30 jedinců (Andreska & Andresková, 1993). V roce 1932 byla na Slovensku vyhlášena zákonná ochrana medvěda hnědého. Počet medvědů na Slovensku, kde je jejich areál výskytu zhruba 13 000 km 2, se odhaduje na 800, to by představovalo průměrnou hustotu 6 jedinců na 100 km 2 (Rigg & Adamec, 2007). Z celkového množství všech slovenských medvědů se ve slovenských Východních Karpatech vyskytuje pouze 20-30 jedinců (Pčola, 2003a). Oproti tomu udávaná hustota populace medvědů hnědých v Rumunsku se pohybuje o 8 do 25 jedinců na 100 km 2 (Selaru & Ionescu, 2005). 4.1.5 Ochrana medvěda hnědého v ČR a v SR Podle zákona o myslivosti (Zákon č. 449/2001 Sb.) se nesmí medvěd hnědý celoročně lovit. Za škody způsobené medvědem hnědým na hospodářských zvířatech, včelínech, pasteveckých psech nebo na zdraví člověka jsou státem na základě zákona o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy (zákon č. 115/2000 Sb.) vypláceny náhrady. Medvěd hnědý (Ursus arctos) je na Slovensku chráněn podle vyhlášky č.24/2003 zákona 543/2002 (Zákon o ochrane prírody a krajiny Slovenské republiky). 4.1.6 Poddruhy medvěda hnědého Medvěd hnědý má několik poddruhů, které žijí v Severní Americe. Největším poddruhem je medvěd kodiak (Ursus arctos middendorffi), žijící výhradně na ostrovech Kodiak, Afognak a Shuyak bez možnosti křížení s dalšími populacemi (North American Bear Center, 2012). Samice váží od 180 do 320 kilogramů, samci obecně dosahují hmotností mezi 270 a 640 kg. Současná populace na ostrově Kodiak čítá 3000 jedinců (Kodiak National Wildlife Refuge, 2012). Dalším poddruhem medvěda hnědého žijícím v Severní Americe je medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis). Medvědy grizzly lze nalézt v kanadských provinciích Britská Kolumbie, Alberta, Yukon a na severozápadě Spojených Států Amerických, zejména ve státech Aljaška, Idaho, Wyoming, Washington a Montana. Samice dosahují maximální hmotnosti 100 až 350 kilogramů. Samci dosahují často dvojnásobné 20

hmotnosti, obecně se udává rozpětí od 150 do 530 kilogramů (North American Bear Center, 2012). V severovýchodní Asii se vyskytuje medvěd kamčatský (Ursus arctos beringianus, též Ursus arctos piscator), který je velikostně srovnatelný s grizzlym. Samci měří více než 2, 7 metru a váží přes 370 kilogramů, samice jsou podstatně menší, s délkou těla 2, 1 metru a hmotností 300 kilogramů (Revenko, 1994). V porovnání s medvědem grizzly není medvěd kamčatský tolik agresivní, pouze 1 % všech setkání medvěda s člověkem končí útokem medvěda. Kamčatská populace medvěda kamčatského čítá 8 000 až 10 000 jedinců (Revenko, 1994). 21

4.2 Rys ostrovid Rys ostrovid (Lynx lynx) je, s délkou těla v rozmezí 80-115 cm a hmotností od 14 do 36, 5 kg, největší evropskou kočkovitou šelmou. V kohoutku dosahuje výšky až 70 cm (Červený, 2004). Samci bývají asi o 15% těžší než samice. Rys se od ostatních kočkovitých šelem liší krátkým ocasem, který bývá dlouhý 10-30 cm (Reichholf, 2006). Kožich rysa je vybaven hustou podsadou s pesíky 5 7 cm dlouhými. Barva srsti se pohybuje od světle hnědé či téměř bílé na břišní straně těla až po načervenale hnědou na zádech. Na srsti jsou nepravidelné hnědé až černohnědé skvrny, které nikdy nejsou u dvou jedinců totožné. Rysové žijící více na severu mají srst spíše jednobarevnou a skvrn také ubývá. Ty se objevují pouze na nohou a na ocasu (Andreska, 1993). Dalšími znaky, kterými se rysové liší od některých dalších druhů kočkovitých šelem, jsou nápadné štětičky na ušních boltcích a srst na lících prodloužená v licousy (Anděra, 1999). Rys svůj trus klade na skrytá místa nebo jej zahrabává. Obsahuje spoustu chlupů, někdy i zbytky rostlinné potravy (Červený, et al., 1998). 4.2.1 Rozmnožování rysa ostrovida Páření rysů probíhá v únoru a březnu. Samice schopné zabřeznutí zanechávají stopy svou močí, díky čemuž je samci mohou vyhledat. Březost samic trvá 67-74 dní. Poté se rodí 1-4, nejčastěji však 2-3 slepá mláďata. Novorozená koťata váží 250 300 g a oči otevírají po 12 - ti dnech. Samice kojí mláďata až půl roku, avšak již od druhého měsíce mláďata přijímají také tuhou stravu (Reichholf, 2006). Pohlavně dozrávají mezi 2. a 3. rokem (Toman, 2011). 4.2.2 Chování rysa ostrovida Rys je v porovnání s dalšími dvěma velkými šelmami (vlk obecný a medvěd hnědý) žijících na našem území člověku nejméně nebezpečný. Zdravý rys na člověka téměř nikdy neútočí a útoky jedinců nemocných vzteklinou jsou neobyčejně vzácné. V Evropě doposud neexistuje případ, že by rys usmrtil nebo vážně zranil člověka. V České republice není známo žádné napadení, ze Slovenska víme o třech případech, které však skončily pouhým poškrábáním (Červený et al. 2005, str. 662). V některých starých knihách o lovu zvěře jsou zkazky o tom, že rys může být člověku nebezpečný, pokud je 22

zraněný. Ovšem v novodobé historii se toto nikdy nepotvrdilo. Je znám pouze jeden případ, a to ze Slovinska, kdy rys nakažený vzteklinou napadl člověka. Dokonce ani samice bránící mláďata by pravděpodobně člověka nenapadla. Je však možné, že by je bránila před psem (Breitenmoser et al., 2000). 4.2.3 Potrava rysa ostrovida Rys ostrovid je aktivní hlavně za soumraku a v noci. Svoji kořist neštve, jako například vlk obecný (Canis lupus), ale číhá na ni nebo se k ní plíží. K lovu využívá zejména sluchu a zraku. Nejdůležitějšími složkami jeho potravy jsou srnec obecný (Capreolus capreolus), muflon (Ovis musimon), kamzík horský (Rupicapra rupicapra), méně pak jelen evropský (Cervus elaphus) a prase divoké (Sus scrofa). Rys uloví ročně asi 50 kusů této zvěře. Dále jeho potravu tvoří lišky obecné (Vulpes vulpes), zajíci polní (Lepus europaeus), drobní hlodavci, různí ptáci, kočky, obojživelníci a hospodářská zvířata (Červený, 2004). Úspěšnost lovu spárkaté zvěře kolísá u rysa mezi 20 a 80 %. Tím je de facto zajištěno, že rys uloví pouze slabá, nemocná, stará (nebo naopak mladá) či hůře smyslově vybavená zvířata (Kutal, 2007). Podle zákona o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy (zákon č. 115/2000 Sb.) stát vyplácí finanční náhrady za škody způsobené rysem na hospodářských zvířatech či zdraví člověka. Jako možná ochrana ovcí před rysem se jeví i společná pastva s dospělým hovězím dobytkem. (Červený et al., 1998, str. 31). 4.2.4 Rozšíření rysa ostrovida Rys ostrovid obývá především střední a vyšší polohy lesa s bohatým podrostem. Rysi jsou velmi přizpůsobiví, dokážou žít i v zemědělsky využívané krajině s rozsáhlými lesy (Červený, 2004). Své teritorium, které je např. ve Vysokých Tatrách velké asi 2 000 ha, si rys značí močí a trusem. Rys loví a žije jednotlivě. V přírodě se ukrývá pod skalními převisy, v dutých kmenech, někdy i v norách po liškách a po jezevcích (Andreska, 1993). Dřívější rozšíření rysů zahrnovalo téměř celou oblast zalesněné Eurasie. Dnes se však vlivem pronásledování člověkem jeho původní areál znatelně zmenšil. Z původní oblasti výskytu ho najdeme jen v severovýchodní Evropě, v Karpatech, v některých pohořích Balkánu, na Kavkaze a pravděpodobně i 23

v Pyrenejích. Díky projektům na jeho reintrodukci jej dnes můžeme najít i v Bavorsku, Alpách či Dinárských horách (Červený, 2004). Obr. II.: Evropské rozšíření rysa ostrovida, čarami jsou oddělené jednotlivé populace. Převzato z Hnutí Duha (2012f). V Čechách byl rys ostrovid po vydání loveckého patentu Josefem II. roku 1786 nemilosrdně loven. Od této doby jej mohl lovit v podstatě kdokoliv. Největší úbytek rysů ale nastal již ve století sedmnáctém. Poslední krkonošský rys byl uloven někdy okolo roku 1800, celkově posledním rysem v Čechách byl rys zastřelený na Táborsku roku 1835. Na Moravě to bylo o něco později, pravděpodobně v roce 1891 (Andreska, 1993). V letech 1982 1989 bylo na Šumavě vypuštěno 17 rysů, kteří měli posílit tehdejší nepočetnou populaci (Toman, 2011). K roku 1998 se početnost populace rysa odhadovala na 100 150 jedinců v celé ČR (Červený et al., 1998). V současné době se u nás rys vyskytuje v Beskydech, v Jeseníkách, na Šumavě a v Děčínské vrchovině (Červený, 2004). Historicky první videozáznam volně žijícího rysa ostrovida 24

v CHKO Beskydy se podařilo získat z Javorníků v březnu 2012, když byl opakovaně natočen rys značící si skalní výběžek (Hnutí Duha, 2012d). Populace rysů se v České republice odhaduje na 90 jedinců (Uhlíková, 2008), oproti tomu na Slovensku oficiální statistiky udávaly v roce 2001 až 968 kusů. Tohoto čísla bylo ale dosaženo úsudkem podle počtu ulovených jedinců, pravděpodobně bude toto číslo podstatně nižší (Hell, 2003). Adamec (2003) odhaduje stavy rysů k roku 2003 na 700 jedinců. 4.2.5 Ochrana rysa ostrovida v ČR a SR V České republice je rys z hlediska právní ochrany brán jako druh zvláště chráněný, silně ohrožený (zákon č. 114/1992 Sb., vyhláška č. 395/1992 Sb.). V červeném seznamu savců ČR je rys ostrovid zařazen mezi ohrožené druhy. Podle zákona o myslivosti (zákon č. 449/2001 Sb.) se rys ostrovid nesmí celoročně lovit. I přes zákaz lovu rysa se tomu tak děje. Podle dotazníkového šetření mezi myslivci vyšlo, že 10, 3 % dotazovaných myslivců se k nelegálnímu lovu rysa přiznalo. Dokonce 36, 9 % z nich ví o konkrétních případech zabití rysa a jen 19, 2 % z oslovených myslivců věří, že rys hraje v ekosystému pozitivní roli (Červený et. al., 2002). Rys ostrovid je na většině území, kde se v Evropě vyskytuje, chráněn podle legislativy jednotlivých států. Výjimkou jsou jen Estonsko, Finskou, Litva, Norsko, Rumunsko, Slovinsko a Švédsko, kde je v současné době lov rysa povolen. V letech 1996-2001 činil průměrný roční úlovek 560 rysů, z toho jich bylo nejvíce uloveno ve Skandinávii 300 a v Pobaltí -200 (Červený, 2006). 4.2.6 Poddruhy rysa ostrovida Rys ostrovid vytváří asi pět podruhů. Do rodu Lynx patří ještě severoamerický rys kanadský (Lynx canadensis), který je v porovnání s naším rysem menší, délkou těla dosahuje maximálně 100cm, ocas nemá delší než 15 cm a licousy ve tváři má daleko výraznější. Živí se převážně hlodavci, ptáky a rybami. Obývá sever Spojených Států, Aljašku a Kanadu (Meaney & Beauvais, 2004). Dalším zástupcem rodu Lynx je rys pardálový (Lynx pardina), též rys iberský či španělský. Dorůstá délky 80 105 cm a hmotnosti 15 25 kg (Reichholf, 2006). Velmi se podobá rysu ostrovidovi, proto je v některé literatuře udáván jako jeho poddruh (Lynx lynx pardina). Tato šelma je považována za nejohroženější kočkovitou šelmu. V současné době přežívá posledních 25

asi 200 jedinců ve dvou izolovaných populacích. Rysa pardálového ohrožuje zejména fragmentace území, kde žije a nadměrný úbytek králíků divokých (Oryctolagus cuniculus), jeho hlavní složky potravy (Hnutí Duha, 2012c). Posledním druhem spadajícího do rodu Lynx je rys červený (Lynx rufus), který je nejmenším zástupcem rysa. Dorůstá délka těla pouze 70-90 cm a hmotnosti 9-12 kg. Vyznačuje se dlouhými licousy ve tváři a výraznými skvrnami na srsti. Rysa červeného je možné spatřit v jižních částech Kanady, téměř celých Spojených Státech a v severní části Mexika. Mezi jeho potravu patří hlavně divocí králíci, drobní hlodavci a ptáci (Smithsonian National Zoological Park: North America, 2012). Všichni tito 3 zástupci rodu Lynx jsou uvedeni v Příloze II Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin CITES. 26

4.3 Vlk obecný Vlk obecný (Canis lupus) je největší evropskou psovitou šelmou. Délka jeho těla se pohybuje od 100 cm do 160 cm a výška v kohoutku je do 90 cm. Huňatý ocas měří 30 60 cm. Hmotnost vlků se pohybuje od 30 kg do 75 kg. Samci jsou větší než samice (Reichholf, 2006). Vlci ulovení na Slovensku vážili průměrně 42 kg, vlčice 36 kg. Nejtěžší ulovený vlk vážil 66 kg a nejtěžší vlčice 60 kg (Andreska & Andresková, 1993). Vlci jsou dvakrát větší než šakali obecní (Canis aureus), kteří jsou jedinou psovitou šelmou, vyjma psa domácího, se kterou by se dal v české přírodě teoreticky zaměnit. V porovnání se psem domácím je vlk větší, má mohutnější chrup, očnice odchylně postavené a má vždy vzpřímené boltce (Lang et al., 1965). Srst mají vlci převážně šedou s odstíny hnědé či černé. Existují ale i bílé, rezavé či černé barevné variace. Srst je složena ze dvou vrstev, svrchní je tvořena hustými chlupy odpuzujícími vlhkost, podsada je měkká a slouží jako izolace (Mejzr, 2010). Staří samci mají mohutnou, hustě ochlupenou šíji, která připomíná hřívu. Vlci, stejně jako psi, lišky, kojoti a šakali, mají 42 zubů (Kholová, 1987). Chrup je nápadný velkými špičáky a nůžkovitými trháky. Stavba těla vlka připomíná mohutného ovčáckého psa (Reichholf, 2006). Pokud jde větší počet vlků za sebou, vždy každé zvíře stoupá přesně do stop předchozího (Červený et al., 1998). 4.3.1 Rozmnožování vlka obecného Vlčí říje probíhá zpravidla v zimě, v lednu a v únoru. Vlčice po 62-75 dnech březosti rodí obvykle 4 8 vlčat (Reichholf, 2006; Andreska & Andresková, 1993). Mláďata se rodí v norách a doupatech, která bývají mezi skalami nebo pod vývraty stromů (Červený, 2004). Vlčata se rodí slepá, oči otevírají po 10 13 dnech. Mláďata sají asi 6 týdnů, po tuto dobu je s nimi vlčice, vlk jí shání potravu. Později loví oba rodiče a mláďata přikrmují vyvrhnutou, částečně natrávenou potravou (Červený, 2004). Na péči o mláďata je možný i podíl jiných členů smečky. Mláďata jsou samostatná až po 6 - ti měsících. (Reichholf, 2006). Na podzim jsou již mladí vlci schopni se zapojit do lovu spolu s ostatními členy smečky. Vlci pohlavně dospívají po 2 3 letech, dožívají se 12 16 let (Červený, 2004). Stavy vlků ve volné přírodě regulují především 27

nemoci, hlavně vzteklina a prašivina. Úmrtnost mláďat v prvním roce života je vysoká, 60 80 % (Andreska & Andresková, 1993). 4.3.2 Chování vlka obecného Vlci se v zimě zdržují ve smečkách, které obvykle tvoří pouze rodiče s mláďaty, často i s loňskými. Někdy se může spojit i několik rodin. Vůdcem smečky je dominantní vlčice. Vlci žijí často v monogamních svazcích. Staré páry opouštějí smečku nejdříve a obsazují svá dřívější teritoria. Na novém území strpí pouze vlastní mláďata, nikoliv však cizí páry (Andreska & Andresková, 1993). Komunikace mezi vlky probíhá hlavně pomocí optických signálů. Výrazové prostředky vlka obsahují jak dominanci, tak podřízenost, strach i hrozbu. Vyrovnaný a dominantní vlk má vzpřímené boltce, stojí na plně natažených nohách a nosí oháňku vzhůru. Pokud není jeho charakteristický postoj respektován, dochází postupně k útočné hrozbě charakteristickým nakrčením nosu a v pootevřené tlamě se objeví jen přední zuby a špičáky (Veselovský, 2005, str. 226). Tato hrozba se dá odvrátit výrazem, kdy se zvíře nahrbí, poklesne hlavou dolů, oháňku vtáhne mezi zadní nohy a přiloží koncem až k břichu. Nejsilnější podřízení demonstruje vlk lehnutím na záda a nastavením svého nechráněného břicha. Změní i mimiku; přiloží boltce těsně k hlavě, pootevře víc tlamu a ukazuje třenáky i stoličky (Veselovský, 2005, str. 227). Stejný způsob komunikace využívá i pes domácí, který se z vlka vyvinul. Vlk používá trus ke značení teritoria, často ho klade na nápadná místa. Trus vlků obsahuje spoustu zbytků chlupů a kostí (Červený et al., 1998). Dalším dorozumívacím projevem je vytí a značení teritoria močí (Červený, 2004). 4.3.3 Potrava vlka obecného Vlci obývají v dnešní době převážně jen horské, hustě zalesněné oblasti. Loví zpravidla ve smečkách. Díky tomu mohou skolit i kořist několikrát větší, než kterou by ulovil pouze samotný jedinec (Reichholf, 2006). Vlci při lovu přejdou za noc až 60 km (Červený, 2004). Svoji kořist štvou a vzájemně si ji nadhánějí. Vlci, díky svalům, které jsou uzpůsobeny pro dlouhodobé zatížení, dokážou štvát kořist konstantní rychlostí i několik hodin (Reichholf, 2006). Při lovu vlci používají pouze zuby. Často kořist 28

strhnou tak, že jí překoušou podkolení šlachy. Do složky potravy vlků patří los evropský (Alces alces), jelen evropský (Cervus elaphus), srnec obecný (Capreolus capreolus) a prase divoké (Sus scrofa) (Červený, 2004; Reichholf, 2006). Složení potravy se mění spolu se změnou ročních období. Na jaře a v létě, kdy se vlci starají o mláďata, to jsou spíše drobnější úlovky typu hraboši, zajíci polní (Lepus europaeus), žáby, větší hmyz či lesní plody a hrušky. Na podzim a v zimě, kdy loví celá smečka, se vlčí kořistí stávají spíše větší kopytníci (Andreska & Andresková, 1993). Úspěšnost lovu spárkaté zvěře je u vlka 10 49 % (Kutal, 2007). Vlci příležitostně loví i hospodářská zvířata, hlavně ovce domácí (Ovis ammon f. aries)a tur domácí (Bos primigenius f. taurus). Pokud nejsou hlídána elektrickými ohradníky a pasteveckými psy, jsou pro ně snadnou kořistí. V Polsku vlci nejčastěji loví divoké kopytníky (85 98 %), hospodářská zvířata tvoří pouze 4 % jejich jídelníčku. Nejčastěji se oběťmi vlků stávají jeleni evropští (Cervus elaphus) (42 80 %), srnci obecní (Capreolus capreolus) (až 33 %) a prasata divoká (Sus scrofa), kteří tvoří až 17 % vlčí potravy ze všech kopytníků (Nowak & Mysłajek, 2008). Na základě rozborů 17 vzorků trusu (vzorky pocházely ze Šumavy, Moravskoslezských Beskyd a Javorníků z let 1995-2004), se zjistilo, že hlavní složkou potravy vlků jsou volně žijící kopytníci (64,71%), následovaní zajícem polním (35,3%). V oblasti Javorníků a Moravskoslezských Beskyd byl nejčastější potravou zajíc polní (44, %), po něm následoval jelen lesní (33,3%), srnec obecný (22,2%) a prase divoké (11,1%). Oproti tomu na Šumavě bylo nejčastější kořistí prase divoké (37,5%) následované jelenem lesním (25%), zajícem polním (25%) a srncem obecným (12,5%). Z celkového počtu sedmnácti vzorků, byl pouze v jediném zjištěn zbytek ulovené ovce (11,1%), a to v Beskydech. Během stejného výzkumu bylo analyzováno také 69 kadáverů prokazatelně způsobených vlkem. Po jejich rozboru se zjistilo, že nejpočetnější skupinou kořisti jsou volně žijící kopytníci (52,2%), následovaní ovcí domácí (42%). V Beskydech ovce domácí představovala dokonce 46,8% všech zbytků stržené kořisti (n=62). Za ní následoval jelen lesní (29%), srnec obecný (12,9%), prase divoké (8,1%), tur domácí (1,6%) a pes domácí (1,6%). Na Šumavě (n=7) byl 29

nejčastější kořistí jelen lesní (57,1%), pes domácí (28,6%) a srnec obecný (14,3%) (Fejklová et al., 2004). 4.3.4 Rozšíření vlka obecného Původní rozšíření vlka obecného (Canis lupus) zahrnovalo téměř celou Eurasii a Severní Ameriku, kde se vyskytoval od severských tunder až po jižní polopouště (Červený, 2004). V dnešní době je však jeho areál v důsledku pronásledování člověkem daleko menší. Obývá zalesněná horská území severu Skandinávie, Pyreneje, Apeninský poloostrov, Dinárské hory, Balkánský poloostrov a Karpaty (Reichholf, 2006). Vlci byli na našem území běžní do dob středověku. Od této doby se také datuje počátek jejich největší pronásledování. Vlci nebyli a ani nejsou člověku životu nebezpeční, ale ohrožovali hospodářská zvířata, která představovala jeho cenný majetek. Lidem pramálo záleželo na tom, že vlk má v přírodě své místo a reguluje stav volně žijící zvěře (Andreska & Andresková, 1993, str. 263). Zejména v oblastech chovu ovcí byli a dodnes jsou úhlavními nepřáteli člověka. Jedna z prvních zmínek o snaze likvidovat vlky pochází již z druhé poloviny 13. století. Podle spisu kanovníka vyšehradského rozkázal r. 1268 král Přemysl Otakar II. vykopat vlčí jámy u každé vsi. Do těchto jam měla být jako návnada dána husa nebo sele (Andreska & Andresková, 1993, str. 264). Nejvíce vlků bylo uloveno v 16. a 17. století. Jen pro představu, v letech 1603 1649 bylo na panství Český Krumlov uloveno 694 vlků, na stejném území pak v letech 1690 1719 dalších 354 vlků (Andreska & Andresková, 1993). Ve stejné době lidé začali na vlky připravovat různé pasti, například vlčí jámy, vlčí obory (též zahrádky), železa, samostříly či tenata na vlky. S odstřelem vlků se častěji v literatuře setkáváme po třicetileté válce, tedy době, kdy se zdokonalily a rozšířily střelné zbraně (Andreska & Andresková, 1993). V 18. století se objevují poslední zmínky o vlcích v daných oblastech. Roku 1724 byl uloven poslední vlk Křivoklátska, roku 1810 poslední vlk Jizerských hor a roku 1825 Doupovska. Poslední český vlk, který byl uloven 2. 12. 1874 na panství Vimperk, je vystaven na loveckém zámečku Hluboká nad Vltavou. Jednalo se o zatoulaného jedince, jiný se před ním na Vimpersku neobjevil 122 let (Andreska & Andresková, 1993). Jiná situace byla na Moravě a ve Slezsku. Tam se díky migracím ze Slovenska vlci objevovali až do přelomu 19. a 20. století. Poslední 30

jedinec Jeseníků byl zastřelen roku 1907. Poslední vlk Moravy padl 5. 3. 1914 na panství Český Těšín (Andreska & Andresková, 1993). Obr. III.: Evropské rozšíření vlka obecného, čarami jsou oddělené jednotlivé populace. Převzato z Hnutí Duha (2012f). První novodobý záznam o výskytu vlka na území České republiky pochází z roku 1947 ze severní Moravy, konkrétně z okolí Starého Města pod Sněžníkem. Během 70. let se zvyšoval počet pozorování a dokladů o výskytu, respektive zástřelů, avšak tyto případy je často třeba brát s rezervou. Často se totiž jednalo o jedince uniklé ze zajetí (Anděra et al., 2004). V zimě 1975 1976 utekla ze zoo v Národním parku Bavorský les vlčí smečka čítající 8 jedinců, kteří byli postupně uloveni v Bavorsku, ale i jižních a západních Čechách. Podle počtu ulovených vlků, kterých bylo více, než těch, co utekli, se dá usuzovat, že mezi vlky byla i vlčice, která během doby, co byla na svobodě, přivedla na svět mladé (Bufka et al., 2005). Některé zdroje ale uvádějí, že se jednalo pouze o 5 vlků a následně 7 zastřelených, a že se tomu tak stalo až v roce 1977 (Andreska & Andresková, 1993). Nejnovější případ pochází ze září 2002, kdy byla na Kraslicku v Krušných horách zaznamenána vlčice, která utekla ze ZOO v Klingenthalu 31

(Sasko) (Anděra et al., 2004). V některých případech také nelze vyloučit, že pozorovaní jedinci nejsou vlci, ale zdivočelí ovčáčtí psi nebo kříženci vlka a psa. Tyto pochybnosti by vyloučily pouze kraniometrická měření či genetické analýzy (Anděra et al., 2004). V centrální oblasti Moravskoslezských Beskyd se od roku 1995 vlci pravidelně objevují, jedná se o jednu víceméně stálou smečku, která čítá asi 5 jedinců (Červený et al., 1998). Na Javorníkách a ve Vsetínských vrších se vyskytovaly od té doby jedna až tři menší smečky (Anděra et al., 2004). Podle Červeného (2004) se u nás dokonce začíná vytvářet stálá populace, která čítá 3 10 jedinců. Podle sčítání vlků, které proběhlo v roce 2010, se na základě pobytových znaků odhaduje, že se v Moravskoslezských Beskydech a Hostýnsko - Vsetínské hornatině vyskytuje minimálně 5 vlků (Bartošová, 2010), avšak sčítání z února 2012 výskyt žádného vlka nepotvrdilo (Andreska, ústní sdělení). Osud vlků žijících na Slovensku v mnohém připomíná situaci v Čechách a na Moravě. Díky vysokým horám a odlehlým, člověku hůře přístupným oblastem se vlci na Slovensku ale udrželi podstatně déle. Ještě v letech 1885 1894, tedy v době, kdy v Čechách se už žádný vlk 11 let nevyskytoval, se na Slovensku ročně průměrně ulovilo 27 vlků (Hell, 2003). Začátkem 20. století na Slovensku došlo k úbytku vlků. Stav se krátkodobě zlepšil po obou světových válkách, to začal počet vlků rapidně stoupat a dokonce se začal zvětšovat jejich areál na Slovensku. To je patrné i z toho, že poslední vlk Levočských vrchů byl uloven roku 1879 a v r. 1948 zde byla pozorována jedenáctičlenná smečka. Roku 1956 bylo otráveno strychninem nastraženým v mršině koně 8 vlků z této smečky (Hell, 2003). Za roky 1956 1966 bylo na území TANAPu uloveno 48 vlků. Od roku 1967 se v TANAPu z důvodu úplné ochrany neulovil jediný vlk (Hell, 2003). Dnes se vlci na území Slovenska vyskytují převážně v zalesněných oblastech vyšších pohoří severu a severovýchodu Slovenska. V roce 2001 žilo po jarním sčítání na Slovensku 1113 vlků, v roce 2003 již jen 800 (Adamec, 2003). Průměrná hustota populace vlků na Slovensku byla od roku 1980 do roku 2001 tři jedinci na 10 000 ha. V té době bylo na sledovaném území o rozloze 100 000 ha registrováno 6 vlčích smeček. Velikost teritoria jedné smečky je v průměru 16 660 ha (Pčola, 2003b). V Polsku byla radiotelemetrickou metodou zjištěna hustota vlčí 32

populace 2 4 vlci / 100 km 2, přičemž se dále zjistilo, že jedna smečka čítá nejčastěji 4 6 jedinců (Nowak & Mysłajek, 2008). 4.3.5 Ochrana vlka obecného v ČR a SR Za škody, které vlci páchají na hospodářských zvířatech, konkrétně na ovcích, turu domácím, kozách, drůbeži, koních a psu domácím, stát proplácí finanční náhrady. Ty se vyplácejí i v případech škod na majetku či zdraví osob. Podmínkou vyplacení náhrad za škody na hospodářských zvířatech je, že zvířata musejí být chráněna elektrickými ohradníky, pod dozorem člověka nebo pasteveckými psy. Těmi se rozumí psi těžkého plemena používaná k hlídání domestikovaných zvířat, př.: slovenský čuvač, německý ovčák, kavkazský ovčák či pyrenejský pastevecký pes (zákon č. 115/2000 Sb.). Na Slovensku je obdobou paragraf 39 odst. 1 vyhlášky č.24/2003 zákona 543/2002 (Zákon o ochrane prírody a krajiny Slovenské republiky). Na Slovensku se kromě zákonem vymezených 2 oblastí (území NP Slovenský Kras a CHKO Kysuce, která je hraniční oblastí s Českou republikou), kde se nesmí lovit vůbec, smí stavy regulovat vyjma období od 16. ledna do 31. října (příloha č. 9 k vyhlášce č. 24/ 2003 Z. z.). Podle platné legislativy (zákon č. 114/1992 Sb., vyhláška č. 395/1992 Sb.) je vlk obecný (Canis lupus) brán jako druh zvláště chráněný, kriticky ohrožený. Zákon o myslivosti (zákon č. 449/2001 Sb.) stanoví, že se u nás vlk nesmí celoročně lovit. Podle nedávného výzkumu mezi obyvateli, chovateli hospodářských zvířat a odbornou veřejností (myslivci) ze Slovenska si až 83, 00 % dotazovaných myslí, že i přes to, že vlk (a další velké šelmy - medvěd a rys) páchá škody na hospodářských zvířatech, do přírody patří a měla by se hledat řešení, jak toho docílit (Rigg et al., 2011). Vlci jsou v mnoha pověrách a pohádkách bráni jako krvelačné bestie, které často loví i lidi, příkladem toho je pohádka o Červené Karkulce. To, že by vlci cíleně lovili lidi, není pravda. Je možné, že pověry, bajky a pohádky mají v některých případech reálný základ, protože dříve byla vzteklina daleko rozšířenější a vlci neměli tolik příležitostí získat negativní zkušenosti z člověka, ale za poslední dvě století nebyl zaznamenán případ, kdy by vlk, který nebyl nakažený vzteklinou, bezdůvodně napadl člověka (Boitani, 2000). 33