Cockney Rejects Terror

únor / 2015 56

Cockney Rejects Terror enter shikari sick of it all dubioza Kolektiv the casualties OFF! batmobile strung out domi defeater king kurt scheisse minnelli expire Jaya the Cat 8 6 Crew Iron Reagan the uprising Booze And Glory Eastern Standard Time The Inciters Yellow Cap funeral for a friend boss capone Pannonia Allstars Ska Orchestra Tak, leden, měsíc ve kterém spousta z nás rekapituluje, hodnotí své úspěchy v životě osobním i pracovním a různými více či méně bláznivými předsevzetími si lajnuje rok nový, je pryč, dost bylo feedbacku, sebemrskačství a zajídání depresí starým cukrovím, máme tady únor a je načase opět začít vzhlížet ke světlým zítřkům. Než tak ale udělám já, dovolím si ještě jednu krátkou retrospektivu do roku 2006, což je letopočet, kdy jsem poprvé zavítal na Mighty Sounds do Olší (první ročník jsem nějak nezaregistroval, shame on me!) a tam se do této akce zamiloval. Byl jsem nadšenej z muziky, lidí i celkové atmosféry, ale ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že se za pár let budu na téhle úžasné párty podílet i svou troškou do mlýna. Střih, návrat do současnosti, stalo se, byl jsem redakcí požádán, jestli bych nenapsal úvodník a protože to beru jako obrovskou čest, sedím teď nad noťasem, plním popelník vajgly a přemýšlím, jak to sem všechno narvat. Takže zpátky k únoru a k tomu, co nás čeká a nemine. Freezine (a s ním vzhled celýho festivalu) se pomalu ale jistě dostává pod vládu nových grafiků, kteří se rozhodně výzvy nezalekli, čehož je i druhé letošní vydání důkazem, jinou část týmu čeká pokračování litého boje v ringu proti státnímu kolosu a jeho nesmyslným zákonům a to už přímo na půdě parlamentu, takže nezbývá než držet palce, ať to dopadne stejně jako když Rocky vyzval o metr vyššího Draga, manažerům kapel skončily vánoční prázdniny, takže další členové crew už zase žhaví linky a vytváří line-up, kterej nám soudě dle již zveřejněných kapel opět nakope prdel Prostě všechno kolem Mighty Sounds už zase lítá, jak má a já na pomyslným metru stříhám další díl, kterej značí, že nejlepší víkend roku 2015 se blíží víc a víc! Mighty Freezine číslo 2/2015, neprodejné vychází 1x za měsíc v české verzi Redakce Vojta Libich, Přemek Černík, Zdeněk Bělohlávek, Upsetter, Honza Palička, Štěpán Kouba, Fido, Markéta Zelí, Buzola, prof. Azimut Editor Vojta Holub Art direkce a sazba Markéta Zelí Ilustrace a kresba Vojta Woody Troják Foto Vojta Florian, Elys the Dog, archiv kapel Inzerce Vítek Černík vitek@mightysounds.cz tel.: +420 776 244 568 Distribuce Kuba Siňor kuba@mightysounds.cz, tel.: +420 777 589 213 Vydává HPK-Productions s.r.o. Ve Střešovičkách 1090/43a 169 00 Praha 6 IČ: 27236269 Přetiskování textů a reprodukcí pouze s písemným svolením vydavatele. All rights reserved. Mighty Freezine, 2015 MK ČR E 21623 AŽ DOČTEŠ, PŘEDEJ DÁL. NEVYHAZUJ! A když, pak do modrého kontejneru.

bu Millerovi, původnímu zpěvákovi kapely, kterej zemřel při autonehodě. Na pomoc si přizvali stále populárnějšího Chronixxxe a na cestě je i videoklip, kterej společně natočili v létě v Miami. například na deskách Motörhead nebo Bullet For My Valentine. Podle všeho bude rok 2015 pekelně nadupanej novejma fošnama, nebo se tak alespoň tváří sociální sítě, který doslova informacema přetékaj. Jednou očekávanou deskou je i ta od švédský hardcorový partičky Raised Fist s názvem From the North, která vyšla 20. 1. pod hlavičkou Epitaph Records. Justin Bieber se nafotil ve spodním prádle Calvin Klein, ale všímaví novináři odhalili, že mu nějaký šikovný ručičky ve photoshopu přifoukly bicáky, tricáky, kozy i bimbero. Jak známe Justina, někdo brzy dostane pěstí, ale o už je jinej příběh. Slash. Tenhle cápek s charakteristickým hárem a kloboučkem se totiž rozvedl a Twitter přetejká tweety nadrženejch roštěnek pátrajících po jeho telefonním čísle. Na tuzemský scéně už se taky vaří voda. Fešáci z kapely Just For Being už přijímají objednávky na svou zbrusu novou desku s poetickým názvem There Is a Lie That Never Goes Out, kterou pokřtí 13. února v klubu 007 Strahov. O dost líp teda dopadl bejvalej kytarista Guns n Roses Reggae hitmejkři Inner Circle oprášili sto let starou hitovku Tenement Yard jako tribut Jaco- O den pak svý kolegy Raised Fist předběhli Funeral For A Friend, který 19. 1. vydali v pořadí sedmou placku. Ta se jmenuje Chapter and Verse a po dlouhý době ji neprodukoval Romesh Dodangoda, kterej se podepsal nic neříkalo jméno Paul McCartney. Toho Kanye West přizval k natočení společný pecky Only One. Sociální sítě posléze zaplavily všetečný dotazy dětí, který zajímalo, kdo že to ten McCartney je a proč si zrovna jeho Kanye vybral. Pozitivní alespoň na celý zprávě je, že většina tazatelů pěvně věří tomu, že Kanye Paulovi otevřel dvěře do světa šoubyznysu. Snad bude mít děda konečně štěstí. Duff McKagan napsal v pořadí druhou knihu s názvem How to Be a Man (And Other Illusions). V kuloárech už to sice nějakou dobu kolovalo, ale oficiálně se návrat švédskejch punkrockovejch veteránů Satanic Surfers potvrdil až nedávno. Dobrá zpráva je, že hodlají vystupovat v původní sestavě, hypoteticky špatnou zprávou může bejt to, že Rodrigo Alfaro tak opouští Atlas Losing Grip. Těžko věřit tomu, že existuje někdo, komu by absolutně herectví jde o moc líp, ale tudy cesta rozhodně nepovede. Server metalsucks.com vydal soupis metalovejch bubeníků a jejich výdělků. Lars Ulrich si za svoji hudební kariéru podle serveru vydělal 175 miliónů dolarů. Zároveň však dodávaj, že Lars Ulrich na tenhle seznam nepatří, jelikož vlastně vůbec bubeník není. Lákavě zní popis knihy, kterej slibuje sdílení životních lekcí, který dostal v Guns n Roses a Velvet Revolver. Mnohem hrůzostrašněji pak zní příslib popisu následnýho vystřízlivění a založení rodiny. Edie Murphy se už podruhý sere do reggae, tentokrát s roots vypalovačkou Oh Jah Jah. Nechceme tedy tvrdit, že mu S novou a pořádně tvrdou deskou se vytasili i grindeři Napalm Death. Placka s názvem Apex Predator Easy Meat má dohromady 14 brutálních tracků a kurva krvavej cover.

Zvířátka na Mighty Sounds Velevážená čtenářská obci, vítám Vás na stránkách (dvou) zbrusu nové rubriky, kterou Vám bude přinášet Vaše oblíbené periodikum. Do redakční pošty magazínu, který právě držíte v rukou, přišlo za dobu jeho existence ledasco včetně nabídek k sňatku, nicméně v poslední době se s razancí toulavých koček rozmnožily různé zvídavé dotazy, na něž nikdo nebyl schopen odpovědět. Proto byla navázána spolupráce s největší možnou autoritou v oboru fanouškovské korespondence, tedy mnou, Jindrou Vostrou. Neváhejte tedy a upřete své velectěné oči na následující řádky plné osvěty a osvícení. Kocovina Duranga vy kelti! S partou jedem jako každej rok, ale nedá se něco dělat s tou vydlážděnou kocovinou v pondělí ráno? Je to fakt prcárna Jiří Kára, Praha 7 Zde jsem si dovolila k odpovědi přizvat hosta, kterým je můj dobrý přítel kardinál Muka. Podobné otázky slýchá ve zpovědnici neustále, a proto bude vhodným expertem k zodpovězení tohoto diváckého dotazu... Pane Káro, Vám i ostatním konzumentům lihových nápojů doporučuji přímluvu ke svaté Terezii z Ávily, patronce prýmkařů. Jelikož je tato vzývána též proti bolestem hlavy, zajisté malá modlitba pomůže k Vašemu vítězství nad démonem alkoholem. V případě zájmu o duchovní obrodu by měla býti za úplatek v areálu dostupná svěcená vodka a své služby by měl rovněž poskytovat potulný kazatel. Ztráty a nálezy Trápí mě jedna věc. Jsem velmi roztržitá a zapomnětlivá a v důsledku toho neustále něco ztrácím. Na dovolené v Jugoslávii jsem dokonce jednou ztratila i vlastní babičku a musela jsem domů přivést náhradou místní stařenku, kterou jsem zakoupila na tržišti. Doma se sice osvědčila, nicméně nebylo to úplně ono. Je Váš festival na podobné situace připraven? Libuše Kačenová, Brno Dobrý den redakce. Mám jeden dotaz. Jako dlouholetý chovatel a, nestydím se říci, zvěromil zvažuji účast na Vašem festivalu. O tom, že vlastní zvířata si s sebou vzíti nemohu, vím. Chtěl bych se tedy zeptat, zda bude v areálu možno shlédnout nějaké zajímavé tvory, delší odloučení od zvířeny má totiž neblahý vliv na mou duši. Kontakt s přírodou by zajisté nejen pro mne byl blahodárný. Děkuji, Václav Cvejn, Horní Mokropsy Vážený pane Cvejne, musím Vás i ostatní vášnivé přátele zvířat upokojit, neboť stejně jako každý rok na festivalu Mighty Sounds bude k vidění unikátní zoologická expozice. Pouhé nahlédnutí přes bezpečnostní plůtek odhalí jedinečný pavilon středních savců, známý mezi odborníky jako backstage. Zde je možno pozorovat vzácné exempláře rodu Homo Mightius, které si nezkušený pozorovatel může splést s produkčním a organizačním týmem. Nenechte se však zmást, zvířátka jsou to krotká, vzrůstu malého i velkého, povětšinou pestře barevná. Většinou prodělávají touto dobou tzv. antihibernační stav, kdy po celé tři dny nespí, pohybují se ve svém výběhu a vykonávají různé bohulibé aktivity. Válí se střídavě po zemi a po sobě či vzrušeně vábí jedince opačného a mnohdy i stejného pohlaví. V případě, že uniknou do samotného festivalového areálu, není důvod k obavám. Jejich povaha je veselá a přátelská, ocení pohlazení či nakrmení libovolným sortimentem blízkých osvěžoven. Poznatky získanými z jejich pozorování dozajista obohatíte chovatelský klub ve Vaší obci. Milá Libuško, samozřejmě, nemusíte se obávat, na Vás a vám podobné návštěvníky jsou Mocné zvuky, jak zní český překlad názvu festivalu, více než připraveny. Služba ztrát a nálezů zde má vybudované renomé a téměř vše, co se na první pohled zdá beznadějně potracené, shledá se v mžiku se svým majitelem. Jako osobu obeznámenou se záměnou rodinných příslušníků Vás jistě nepřekvapí, že je běžné, že někdo zde například ztratí partnera a nalezne nového, se kterým je pak mnohdy i spokojenější než vy s Vaší jugoslávskou babičkou. Dokonce co se Vaší babičky původní týče, je vysoce pravděpodobné, že některá z vystupujících kapel z balkánské oblasti o ní bude mít svědectví. Bohužel Vás však musím upozornit, že ztráty důstojnosti, iluzí a panenství není v našich silách kompenzovat. Do budoucna se těším na další Vaše dotazy směřované do redakční poštu a loučím se s heslem: Chcete-li nám psát tři šestky a podřezat.

A co saxofonovej synth pop? text Vojta Libich Enter Shikari z britskýho St. Albans vždycky symbolizovali propojení hardcoru a elektronický muziky. Můžou toho ale nabídnout daleko víc. Tvrdej zvuk, ale i taneční pasáže, spousta energie, poměrně radikální politický texty a hlavně sympatickej přístup, to jsou Enter Shikari. Na nový desce Mindsweep, která vyšla 19. ledna, se zase pouštěj na spoustu neprobádanejch území. O tom i o dalších věcech jsem si povídal s frontmanem Rou Reynoldsem a kytaristou Rorym Clewlowem na jejich lednovým koncertě v pražským Lucerna Music Baru. Když poslouchám vaší novou desku, slyším daleko větší rozdíl oproti třetí A Flash Flood of Colour než u předchozích nahrávek. Míň metalu, víc experimentů, nový vokální styly. Byl to záměr nebo to vyplynulo z procesu? Rory: Spíš to vyplynulo samo. Snažíme se od začátku dělat naší muziku zajímavou především pro nás samotný. Udělat dvě stejný desky za sebou by byla nuda. Určitě jsme tentokrát zabrousili i do míst, kam jsme se předtím neodvážili. Jak říkáš, je tam spousta experimentů. Jste kapela, která má na koncertech spoustu elektroniky, světelnejch efektů a tak dále. Byl to od začátku váš plán nebo jste začínali jako klasická kytarovka a postupně se vyvinuli? Rory: Vlastně už od samýho začátku. Než jsem nastoupil do kapely, Rou hrál ke zpěvu ještě na kytaru. Když najednou jenom zpíval, přirozeně ho to začalo trochu nudit. A vždycky tíhnul k elektronice, tak jí začal postupně začleňovat do naší muziky, aby jí dodal trochu ambientní atmosféru. Pamatuju si, že jedna z prvních věcí, co jsme použili, byl sekvencér, kterej vlastně jenom střídal dva tóny. Spočívalo to vlastně jenom v tom, aby Rou zmáčknul klávesu ve správnou chvíli a na správným tónu, aby sekvence seděla do rytmu a ladila se zbytkem kapely. Což se mu skoro nikdy nepovedlo, haha. Od tý doby to samozřejmě začal postupně rozšiřovat, až jsme se dostali k tý armádě elektronickejch udělátek, kterou máme teď. Poslední dobou, zvlášť na nový desce, se ale snažíme spíš experimentovat s tradičnějšíma věcma, například s orchestrálníma aranžema. Složili jsme ty věci v MIDI zvucích a pak jsme přizvali studiový orchestrální hráče na nahrávku a úplně nás odrovnalo, o kolik líp to všechno zní s živejma muzikantama. Enter Shikari jsou poměrně politická kapela, což je v žánru, ve kterým se pohybujete, poměrně výjimečný. Přijde mi ale, že vaše texty zůstávaj v rozhovorech dost nepovšimnutý. Nemáte pocit, že vaše publikum nevěnuje dostatečnou pozornost tomu, o čem zpíváte? Rou: Je jasný, že vždycky bude určitý spektrum fanoušků, který se budou zajímat jenom o muziku, čímž je nechci nijak shazovat. Je to prostě jejich způsob vnímání. Na druhou stranu se ale určitě najde i spousta lidí, který naší hudbu vnímaj i s politickým přesahem, kterej v těch textech je, důkazem je i to, že se nás na to vlastně ptáš. S rozhovorama máš ale pravdu. Často se nám stává, že nám někdo v rozhovoru řekne: Tyjo, kluci, vy jste dost politická kapela! A my: Jasně, to teda jsme! Oni: Hmm, ok a co vaše nová

deska? Jak bude znít? a na nic se nezeptaj. Váš nejnovější singl Anaesthesist se zabejvá problémama se zdravotnictvím v Británii, je to tak? Rou: Nejen v Británii. Největší problém se systémem zdravotnictví je samozřejmě v USA. Myslíme si, že zdravotní péče by měla bejt poskytnutá komukoliv na základě daní, který platíme, lidi by neměli platit pokaždý, když jdou k doktorovi. Tenhle systém privileguje bohatší lidi. Nevím, jak je to u vás, ale v Americe je tohle vážně velkej problém. U nás doma už se to pohnulo trochu k lepšímu, ale jsme teprve na začátku cesty. Ten song je o tom, jak samozřejmý by mělo bejt, že nemocný nebo zraněný lidi dostanou tuhle záchrannou síť, že se o ně společnost postará bez ohledu na to, v jaký sociální třídě se nacházej. Momentálně je v Evropě silná protimuslimská atmosféra, kterou ještě posílil útok v Paříži. Vím, že taky v Británii je tohle samozřejmě kontroverzní téma, zčásti i kvůli početný muslimský komunitě. Vnímáte u vás v tomhle směru nějaký napětí? Rou: Bohužel jo. V Británii je spousta krajně pravicovejch stran, tak jako všude, který se snažej využít jakýkoliv tragický situace k tomu, aby nasměrovaly lidi proti komukoliv, kdo je z jiný země a jinýho kulturního nebo náboženskýho prostředí. Je strašně lehký podlehnout tomuhle tlaku, pokud žiješ ve strachu, kterej neustále přikrmujou média. A to je přesně to, co pravičáci umí. Jít k lidem, který jsou z nějakýho důvodu zoufalý nebo nasraný a říct: Vidíte? Tyhle za to můžou, běžte je lynčovat. Daj tomu problému falešnou tvář, kterou můžeš obvinit, což je samozřejmě daleko jednodušší než si říct: Aha, možná bychom se měli na tu věc kouknout ze všech stran a přijít na to, proč se to děje. A přestože je smutný, že určitá část našeho publika nemá potřebu tyhle věci řešit a zajímat se o ně, musím říct, že mě dost těší, že drtivá většina našich fanoušků dává dost jasně najevo svoje Těší nás, že drtivá většina našich fanoušků dává jasně najevo svoje pokrokový a liberální postoje. pokrokový a liberální postoje. Protože přijmout naší muziku je tak trochu spojený s přijetím mixu různejch odlišnejch kultur. Musíš mít otevřenou mysl, aby ses dostal naší hudbě pod kůži. Jde to ruku v ruce s tím nebejt rasistickej idiot. Jediný, čeho si občas u našich fanoušků všímám, je, že některý z nich se sem tam snažej o takovou, řekněme, macho pózu, snažej se bejt drsný a někdy možná i agresivní, ale má to možná co do činění s i anglickou náturou a s fanděním fotbalu, kterej nás v kapele teda vůbec nezajímá, haha. Je vůbec ještě možný kapelu vašeho formátu vidět na koncertě v malým klubu? Nebo se naopak už budete hudebně posouvat spíš do monumentálnějších sfér? Neplánujete třeba koncerty s orchestrem, když už ho máte na nahrávce? Rory: Náhodou koncerty v malejch klubech pořád občas hrajem. Jasně, že si nemůžeme dovolit jet celý turné v klubech pro 100 lidí, ale když jsme doma, tak se o to snažíme, kdykoliv je příležitost. Osobní kontakt s publikem je naprosto nenahraditelná věc. Ale ten nápad s orchestrem zní skvěle, haha. Možná to uděláme. To by byla naprostá bomba. Celkově ale nevíme nikdy, kam se bude naše muzika ubírat dál. Možná nás napadne, že uděláme akustickou desku. Nebo že se vyseru na kytaru a začnu hrát Rou: Na saxofon! Rory: Přesně, třeba na saxofon. A další deska bude neo-jazz-blues-saxofonovej Rou: Synth pop! Rory: Jasně, když budeme chtít, budeme hrát saxofonovej synth pop! To bych si určitě poslech. Třeba něco takovýho předvedete na Mighty Sounds. Zakalíte s fanouškama? Nějakej vzkaz pro český publikum? Rory: Je to trapný klišé, ale jako většina trapnejch klišé je to pravda: díky strašně moc za podporu za všechny ty roky. Jsme vážně vděčný. Co se týče kalení na festivalech, tak vždycky záleží na tom, jak máme udělaný turné a jestli po koncertě zůstáváme přes noc. Jestli jo, tak je párty na Mighty Sounds jasná záležitost a uvidíme se tam!

a) KAMENNÉ PRODEJNY cena: 1090 Kč Praha, Rock Café Národní 20, út-pá 16-22, so 17-22, tel.: 224 933 947 Praha, Lucky Hazzard Italská 28, po-pá 13-18, tel.: 602 369 821 Brno, Indies Shop Poštovská 2, po-pá 9-18:30, so 9-13, tel.: 542 218 382 Plzeň, Jekyll & Hyde Klatovská 11, po-čt 8-2, pá 8-4, so 17-4, ne 17-0, tel.: 774 535 955 Olomouc, 21 Rock'n'Roll Café Masarykova 36, po-ne 9-21, tel.: 603 816 892 České Budějovice, Final Shop Lannova 16/13, po-pá 10-18, so 9-12, tel.: 388 319 278 Tábor, FlipShop Pražská 206/10, po-pá 9:30-17:30, so 9-12, tel.: 774 046 476 b) E-SHOP MIGHTYSOUNDS.CZ A EVENTIM.CZ cena: 1150 Kč c) PŘEDPRODEJNÍ SÍŤ GOOUT cena: 1170 Kč d) PŘEDPRODEJNÍ SÍTĚ SMS TICKET, TICKETPORTAL, TICKETPRO A TICKETSTREAM cena: 1190 Kč cena: 1390 Kč k mání pouze přes mightysounds.cz dárkové balení, které obsahuje 1) barevnou vstupenku fanticket na MS2015 s exkluzivním designem, 2) pánské nebo dámské triko, obě s novými designy, 3) čtyři nové placky, 4) jeden nový otvírák s magnetkou, 5) dvě nové samolepky, 6) speciální velkoformátový plakát Mighty Sounds cena: 2900 Kč limitovaná edice 200 ks backstage vstupenek, v ceně je vstupenka jak do areálu festivalu, tak do festivalového zázemí, kde kromě přístupu do tzv. backstage baru nastává možnost využít bezplatně služby stanového městečka pro kapely, které disponuje vlastním hygienickým zázemím (záchody a sprchy), v ceně je nově i snídaně na každý den

Téma obětí je v punku hrozně silný. Když se zaměříte na texty kapel, zjistíte, že nějakym způsobem ho v textech ohnula snad úplně každá. Je jedno, jestli se jedná o oběti válečnejch konfliktů, pomyslný oběti systému anebo jenom oběti kocovin po vydařenejch mejdanech. text Štěpán Kouba rozhovor Vojta Libich Oběti, o kterejch je řeč teď, ale nejsou z těch, co by to po první ráně zabalili a odebrali se tiše úpět někam do kouta. Jsou pěkně nasraný, dělaj kurevskejch kravál a táhne za nima slušnej zástup těch, který maj chuť vrátit ránu každýmu, kdo se na ně jenom blbě podívá. S trochou nadsázky by se dalo říct, že The Casualties začátkem devadesátek kopli do vrtule tam, kde G.B.H a Exploited začali ztrácet dech. Ačkoliv se to na punkovejch akcích za velkou louží začínalo čím dál víc hemžit Vanskama a kšiltovkama, čír a bodlin na palicích bylo pořád ještě dost. Rozhodně dost na to, aby dřevní, přímočarej a hlavně pořádně nasranej punkrock s textama o palčivejch problémech uvolnil místo středoškolskejm voplodňovákům, ze kterejch se dozvíš tak akorát kam ho strčit, když u sebe zrovna nemáš kondom a maturitní ples je v plnym proudu. Trvalo jim jenom pár let, podmanit si Spojený státy, a už po první návštěvě Evropy bylo jasný, že tohle semínko dopadlo na úrodnou půdu, a vyroste z něj pořádně hladová, masožravá svině. Aby taky ne, agresivní zvuk, ke kterýmu se Casualties hlásili a hlásej, se poprvé neobjevil nikde jinde, než v Anglii osmdesátejch let, a v Evropě byl, je a ještě dlouho bude v kurzu. The Casualties jsou kapelou, která oživila číratej okovanej streetpunk a vdechla mu trochu novou tvář. Za celejch 25 let svojí kariéry nesundali ani na chvilku nohu z plynu a ukážou nám to i v létě na Mighty. Rozhovor s kytaristou Jakem se uskutečnil už loni na festivalu Groezrock, témata ale pořád zůstávaj aktuální. Nakonec byla škoda, že jsme měli tak málo času, protože Jake, kromě toho, že je fakt ukecanej, se ukázal jako týpek, se kterým si fakt chcete pokecat. Hned z kraje přines z backstage lahváče schovaný pod křivákem a když nám pak s úsměvem od ucha k uchu ukazoval na mobilu starou fotku z koncertu, kde stojí se zakrváceným obličejem po tom, co ho zmlátili náckové a hrdě říkal: Vidíš? Skočili na mě hned tři ty zmrdi, ale ustál jsem to. Haha!, bylo jasný, že The Casualties jsou kapela, která pořád jede tu starou syrovou verzi punku. Hudebně i lidsky. Stáli jste u zrodu druhý vlny streetpunku v době, kdy původní kapely UK82 scény pomalu ztrácely dech. Nemáš trochu pocit, že v dnešní době by scéna takovýhle nakopnutí potřebovala znova? Je to vtipný, protože když jsme začínali, neměli jsme tušení, že z toho jednou bude kapela, ze který budem moct žít a kterou budem moct dělat profesionálně. Byli jsme jenom banda kluků, co se učili hrát na nástroje a postupně se to vyvinulo. Aniž bych chtěl znít namachrovaně, tak tohle ale většinou bejvaj nejlepší kapely, složený z lidí, který se společně učej a vyvíjej. Když jsem začal chodit na koncerty, Jorge už se na scéně pohyboval nějakou chvilku. V tý době neexistovaly skoro žádný podobný kapely, přesně, jak říkáš, scéna chcípala. Jasně, Discharge pořád hráli a všude kolem byla spousta crustovejch kapel s dis v názvu, ale nic víc. My jsme chtěli hrát víc streetpunk. Máme rádi Cock Sparrer, The Adicts, takovýhle věci. Jasně, poslouchám i bordel, ale vždycky u mě povedou kapely, co hrajou především melodický songy se singalong refrénama. Tohle tenkrát ve scéně chybělo a my jsme to chtěli aspoň pro

sebe trochu oživit. Možná máš pravdu, že dneska už je zase tahle část scény trochu mrtvá. Chyběj tu kapely, který by hrály tenhle druh streetpunku s trochou oi. Vzpomeneš si třeba na nějaký mladší kapely, se kterejma jste hráli nebo který jsi někde slyšel, který by tě v tomhle směru zaujaly? Jasně, je pořád spousta mladejch kapel, který jsou skvělý. Namátkou bych vybral třeba Sad Boys z New Yorku, super streetpunková kapela se zpěvačkou, jedou takovej ten starej britskej zvuk ze začátku 80.let, trochu jako Vice Squad a jsou tak mega zlý, že dokonce ani nechtěj, aby si lidi kupovali jejich desku. Tomu říkám punk! Pak třeba předevčírem jsme hráli s francouzskou kapelou Breakout. Zněj trochu jako Krum Bums nebo tak něco, ale maj svůj vlastní zvuk. A jsou to fajn týpci, jdou si za svým a serou na to, co je v trendu. Je spousta míň známejch mladejch kapel, který si určitě zaslouží pozornost. Víš, za celý ty roky, co hraju v Casualties jsem měl možnost pozorovat zvedání a pokles punku jako trendu, což je vlastně dost zábavný. Posledních pár let byl bohužel celkem klid, pro kapelu jako jsme my bylo dost těžký vůbec vyrazit na tour, protože v USA pokud v nějakým městě nejsou lokální streetpunkový kapely, neexistuje tam ta scéna vůbec. Ale řek bych, že už se ten zájem zase začíná zvedat a to jak v punku, tak i v hardcoru nebo metalu a to je dobře. Vím, že některý vaši členové jsou latinskoamerickýho původu. Schytáváte to občas kvůli tomu od americkejch nacionalistů? Musím říct, že ani ne. V úplnejch začátcích se sem tam objevilo pár sráčů, co přišli na koncert a rozhodli se prudit, kvůli tomu, že je Jorge z Ekvádoru. Nikdy jsme Vždycky se směju, když se někdo vytasí s tím, že Casualties jsou rasistická nebo homofobní kapela. Jsme striktně proti všem těmhle sračkám. to ale nenechali bejt a prostě jsme jim rozbili držky. Dneska už je to klidnější, ale samozřejmě problémy se občas najdou pořád. Není to jenom o původu nebo barvě pleti, je to i o celkovým zařazení do subkultury. Ani dneska není lehký bejt punkáč. Pořád je spousta konformních idiotů, který tě odsouděj za to, jak vypadáš a pak se ti stane, že na ulici narazíš do třech pravičáckejch zmrdů a dostaneš, ať už je ti 15 nebo 40. Proto se vždycky směju, když se někdo vytasí s tím, že Casualties jsou rasistická nebo homofobní kapela. Jsme striktně proti všem těmhle sračkám. O to víc mě sere, když tyhle názory vidím i uvnitř punkový scény. Skvělej příklad je přístup k transgender lidem. Myslím si, že je skvělý, že z Toma z Against Me! je teď Laura a že ukázala světu, kdo doopravdy je. Lidi si pak možná uvědomí, že je to ok. Vzpomínám si, jak jsme jednou hráli v Portlandu a před klubem procházela transka a banda místních crusterů si z ní začala dělat srandu. Říkám si, co to má kurva bejt? V životě by mě nenapadlo tohle řešit, možná proto, že jsem z New Yorku, tak jsou mi tyhle věci u prdele. Každopádně tyhle ultra politický punkáči nezvládnou zkousnout jednu transku? Asi si neuvědomovali, že on a je daleko víc punk než oni kdy budou. Nedávno se na netu objevil článek na blogu, ve kterým nějaká holka tvrdila, že se jí kdysi po koncertě pokusil Jorge znásilnit. Nechci sklouzávat k bulváru, ale myslím si, že vaši fanoušci jsou pořád dost rozpolcený. Dokonce se i vyzývalo k bojkotu The Casualties. Vyjádřil by ses k tomu nějak? Jasně, myslím si, že je dobře, že se na to ptáš, takovýhle věci by se neměly nechat bez povšimnutí. Důležitý ale je hned z kraje říct, že celá ta záležitost jsou jenom internetový pomluvy. Už forma, kterou to udání bylo udělaný, je podezřelá. Když chceš někoho obvinit z něčeho tak odpornýho, jako je znásilnění, neuděláš to přece takhle anonymně a na netu a ještě dost podezřelým popisem, kterej si ve spoustě věcí protiřečí. Já v tom vidím spíš záměr poškodit kapelu. Znám toho chlapa přes 25 let a nikdy v životě jsem nezažil, že by se k nějaký holce

choval jinak než s respektem. Všichni v kapele si myslíme, že součást punkový subkultury je vnímání takovejch věcí, jako jsou genderový otázky a feminismus a nikdy bychom nebrali na lehkou váhu to, že byl někdo z nás obviněnej z něčeho takovýho. S takovým člověkem bych v kapele nehrál. Tohle je ale od začátku vykonstruovaná píčovina. Bylo dokonce prokázaný, že se to stát nemohlo a dosvědčili to lidi z toho koncertu, o kterým se v blogu píše. Internet bohužel dává prostor pro takovýhle anonymní kecy. Člověk nesmí věřit všemu, co si na internetu přečte. Stejně jako u všeho. Vaše poslední deska Resistance vyšla na francouzským metalovým labelu Season of Mist. Není úplně běžný, aby čistě metalovej label vydával nahrávky punkovejm kapelám. Jak k tomu došlo? Během kariéry jsme víc a víc tíhli k tomu dělat tvrdší a tvrdší věci. Samozřejmě máme rádi metal, teda ne všechny možný jeho odnože, ale především starej thrash jako Slayer nebo Nuclear Assault. Pak samozřejmě Motörhead. Nový věci jsou hodně dělaný v tomhle duchu. Kluci ze Season of Mist si toho všimli a přišli za náma. Normálně vydávaj především desky black metalovejch a death metalovejch kapel, což je podle mě ok. Pokud to nejsou žádný posraný náckové, tak mi nevadí žádnej typ extrémního metalu. Žádný podezřelý kapely ale Season of Mist nevydávaj. Což mi připomíná, podívej se třeba na Mayhem, jeden týpek spáchá sebevraždu, druhej ho u toho fotí, další ubodá jinýho. A tohle je asi ok, ale lidi budou dál radši roznášet pomluvy o nás, haha. Nicméně, dohodli jsme se, že vydáme 2 desky u nich a povedlo se. Jsem rád, protože jsem měl vždycky kromě melodickejch věcí dost rád ten metalovej okraj punku. Tam bych řek, že se i poslední dobou nacházíme. Jezdíte třeba i turné s nějakejma metalovejma kapelama díky tomu, že jste teď na tomhle labelu? Jasně, jeli jsme tour s GWAR a se Slayer a nejdřív jsme měli trochu strach, jak nás přijmou jejich fanoušci, ale bylo to totálně super. Metalistům se naše muzika líbila a my jsme byli nadšený, že můžeme hrát s našima oblíbenejma kapelama. Vlastně to zkoušíme i obráceně. Bereme s sebou na turné metalový kapely jako Havoc nebo třeba Goatwhore z New Orleans, to je výborná kapela. Vždycky se mi líbilo, když se scény navzájem propojovaly místo toho, aby mezi sebe stavěly barikády. I tohle je jedna ze základních ideí The Casualties.

Tápete posledních deset let v temnotách a vrtá vám hlavou, jaký geniální mozky vlastně stojí za organizací Mighty Sounds? Chcete vědět, co vlastně konkrétně na festivalu dělaj? Toužíte se o nich dozvědět i něco osobnějšího nebo třeba trochu divnýho? OK, máte to mít! Rozhodli jsme se vám v týhle nový rubrice formou dotazníků představit členy užšího i širšího pořadatelskýho týmu Mighty, tak jak je možná neznáte. Čtěte dál. Byli jste varováni! Průměrné hovno zdravého člověka váží přibližně 150 gramů a měří 8 až 15 cm. Z 65% je tvořeno vodou, z 5 až 10% dusíkem, z 10 až 20% pevnými substancemi a z cca 15% popelem. Kubák Co je tvoje úloha na Mighty Sounds? Přes rok hlavně propagace, ale kecám ostatním do všeho, stejně jako zbytek týmu. A na místě spíš všechno možný okolo kapel. Hlavně backline a technika, ale i to, aby se cejtily dobře, měly dost tohodle a taky tamtoho. Pokecat s nima, jestli se jim u nás líbí, zda věděj, kde jsou a kam maj jít kakat. Na jakým pódiu hrajou a na co hrajou. Atd. Jak během festivalu probíhá tvůj den? Je dlouhej. Cca 72 hodin. A je to hodně o ježdění na kole, kontrolování, jestli vše funguje, jak má, a když ne, tak se to snažím řešit. Do toho je třeba mít na paměti, že je to taky parádní mejdlo, takže pár hodin je třeba věnovat i tomu. Ale musím bejt schopen fungovat na 100%, takže to zas taková jízda není. Jakej význam pro tebe má muzika? Tyvogy. To jdem hodně do hloubky... Po rodině a kamarádech nejdůležitější věc v mým životě. Všechno, co dělám, se okolo ní motá a nějak s ní souvisí. Jsem klikař. Dělám v oboru, kterej mě maximálně baví. Jakej význam pro tebe maj erotický pomůcky? Co to je? Takže sex, drogy nebo rock n roll? Takže rock n roll. Fotbal, hokej nebo Call of Duty? Já spíš rád jím. Jaký máš deviace? Sežeru všechno, co vidím. A ještě jsem schopnej si to všechno naházet do jednoho talíře najednou. A když na to přijde, tak to ještě poleju kečupem. Na jakou kapelu se na Mighty 2015 nejvíc těšíš? Na tu nejlepší. TOP5 muzika Thin Lizzy Hellacopters Airbourne Beatles Andrew W.K. nebo Bruce Springsteen. To je jak kdy. TOP5 alba (Zhruba za poslední rok) Bruce Springsteen High Hopes Baboon Show Damnation Beatstakes Beatstakes Rival Sons Great Western Valkyrie Afghan Whigs Do To The Beast TOP5 Filmy, seriály a tak Big Lebowski Zprávař 2 Utrpení mladého Boháčka Lego Movie Lost Highway

Temná krása rokenrolu text Zdeněk Bělohlávek Na jiným místě v tomhle čísle zmiňuju MTV na začátku devadesátejch let a pravidelnej nedělní Headbanger s Ball studnici poznání, protože rychlejc jste žádnou novinku ze světa tvrdý hudby nedostali. Ovšem pozor, studnice byla mnohem hlubší před HB běžel další pořad, 120 Minutes, zaměřenej na indie scénu, a ve středu v noci jsem taky musel jít spát pozdě kvůli Alternative Nation, kde jsem třeba jednou v noci na konci roku 92 viděl Wish od NIN a nadobro mě to změnilo. Myslim, že The Afghan Whigs znám právě díky těmhle dvěma shows. Byli trochu jiný než třeba Nirvana nebo Soundgarden, i když byli řazený do vlny grunge kapel. Postupem času se z týhle charakteristiky úplně vymanili a zpětným pohledem je nutný říct, že The Afghan Whigs jsou klenot (hodně teda černej), kterej naprosto zřetelně vyčnívá a září mezi tehdejšíma i dnešníma kapelama. Ta výjimečnost spočívá hlavně v hudbě, která se od syrovýho a noisovýho grunge lišila psychedeličností a vůbec větším příklonem k sedmdesátejm letům, takže nezněla tak valivě a tvrdě, pro mě osobně to byla spíš taková kytarovka. I zpěv byl jakoby zasněnej a připomíná víc Micka Jaggera na LSD než třeba Kurta Cobaina na heroinu. Prostě celý to znělo jakoby míň moderně a trendy, ovšem teď vidím, že je to skvělá rokenrolová kapela, která sice nedefinovala styl a sound svý doby, ale nejlepším způsobem pokračuje v tom, co začali třeba zrovna Stones vycházíš z černý hudby a buď to děláš dobře, nebo špatně, bez ohledu na to, jakej je rok. To, co The Afghan Whigs naopak těsně spojuje s kapelama jako Nirvana nebo Alice In Chains, je temnota duše zjitřená drogovou závislostí a snahou vyrovnat nebo aspoň vyznat se z ní skrze texty. Už slovo Afghan evokuje zemi, která poskytuje světu největší množství heroinu to bylo pro nás taky nesmírně přitažlivý. Kromě drog je silným tématem jednak fascinace zlem, sadomasochismem, lží, násilím a dalšíma podobně černejma fenoménama našeho života, a jednak inspirace noirovejma románama a filmama, v nichž se děje hlavně to špatný a o happy endu nemůže bejt řeč. Skončily devadesátý léta a v roce 2001 ukončili činnost The Afghan Whigs s bilancí pěti řadovejch alb. To první Big Top Halloween si v roce 1988 vydali vlastním nákladem, další dvě Up in It (1990) a Congregation (1992) u slavnýho labelu Sub Pop ze Seattlu, třetí a čtvrtou deskou Gentlemen (1993) a Black Love (1996) začala i skončila spolupráce s velkým vydavatelstvím Elektra. Black Love bylo sice výborný album, ale neprodávalo se tak, jak by si firma představovala. Přechod k Sony/Columbia znamenal zatím poslední release s názvem 1965. To byl rok 1998 a o tři roky později se kapela rozpadá. Častá příčina konců hudebních skupin devadesátejch let byla smrt některýho ze členů, což se u Whigs naštěstí nestalo. Přelom milénia byla hodně divná doba. Proč se kurva nic neděje?, řikali jsme si pořád. Po explozi kapel, ze kterejch byla jedna lepší než druhá, bylo prázdno začátku nultejch let děsně znát. Pak se něco stalo objevili se The Strokes, Interpol nebo Black Rebel Motorcycle Club a vzápětí spousta kytarovejch nebo elektronickejch skupin jakoby se vrátila chuť hrát a poslouchat rokenrol, a to i lidem, co už mysleli, že maj kariéru za sebou. Jo, od příležitostnýho obnovení činnosti v roce 2006 začína další kapitola The Afghan Whigs. A nejlepší na tom je, že to není trapný. V téměř původní sestavě Greg Dulli (g, v), Rick McCollum (g) a John Curley (b) a s několika novejma muzikantama vydali v roce 2014 další skvělý album Do to the Beast. Už podruhý od tý doby je můžem vidět 13. února v Lucerna Music Baru. Doporučuju černou košili dobrýho střihu. The Afghan Whigs (USA) pá 13. 2. 2015 Praha Lucerna Music Bar

text Upsetter lám a žánrům. Například klávesák navštívil v roce 2007 legendární pražskou Sedmičku jako člen pařížský ska/reggae kapely UpTen. Podobný úkaz snad ani nejde odsoudit. Dalo by se říct, že jsem se k 8 6 Crew dostal jako ten slepej k houslím. A to někdy na začátku léta roku 2006, kdy mi kdosi vrazil do ruky kazetu (jo, klasickou kazetu), na který byla nahraná jejich úplně první studiová deska Bad, Bad Reggae z roku 1999. Ta mě tak neskutečně chytla, že jsem jí sjížděl každej den několikrát. Byl to taky začátek mýho zájmu o francouzský skins, francouzskou Oi! a ska/reggae scénu. Ale to je jiná story... Všecko to začalo léta páně 1995, kdy se na jednom ze skinheadskejch koncertů v Paříži potkali dva staří kámoši Charly, nynější zpěvák a kytarista 8 6 Crew, a bubeník Eric. Osud tomu chtěl, aby jim ještě ten večer zkřížil cestu kytarista Germain a basák Stephan. Po pár plechovkách toho nejlevnějšího holandskýho piva, který je ve Francii k dostání, kluky napadla originální myšlenka. Ostatně jak už tomu tak většinou při podobnejch seancích bejvá. Což takhle založit si kapelu, když už je každej z nás hudebně nadanej? Dlouhá debata se nevedla ani o názvu, ten byl jasnej hned 8 6 je označení právě onoho piva, kterým si v danou chvíli kluci prolívali svý hrdla. V jednoduchosti tkví síla... První věci od 8 6 Crew připomínaly spíš něco mezi Oi! a street punkem. To ale jen do chvíle, než se kapela rozrostla o dechovou sekci. V roce 1997 nahrávají svoje vůbec první demo. Jsou to čtyři songy, dva v duchu ska a dva songy klasickýho surovýho Oi!. V tomhle roce se jejich skladby objevují i na několika kompilacích a dochází k neustálým změnám ve složení kapely. Zásadním je rok 1998, kdy se kapela po sérii koncertů rozhoduje dát definitivně vale Oi! a street punku a soustředit se vyloženě na žánr ska a reggae. Dle vlastních slov to udělali kvůli tomu, že jich na pódiu bejvalo 9 až 10 (což platí i dneska) a když hráli Oi!, tak se ostatní členové kapely nudili. V průběhu roku 98 odjíždí kapela směr Německo, studio Mad Butcher Records. Tady se zavírá na dva tejdny k uměleckýmu rozjímání a výsledkem je první deska Bad, Bad Reggae, která spatřuje světlo světa v únoru 1999. Po famózním úspěchu s deskou a koncertním turné se kapela na nějakej čas odmlčela a soustředila se na novou tvorbu. Téměř po dvou letech, v roce 2001, vydávají šestiskladbovou mini desku. Má název Meniľ Express a otvírá ji perfektní reggae/dubovej flák Marseille. Po několika koncertech v následujícím roce si kapela bere dovolenou a to na pěkně dlouhej čas. Tahle pauza trvala bezmála šest let a každej z 8 6 Crew se věnoval jinejm kape- Zlomovej byl pro kapelu rok 2008 a švýcarská Ženeva. Tady se totiž všichni opět znovu potkávají na pódiu a odehrají koncert s dnes již legendárníma The Aggrolites. Po tomhle reunionu opět začínají skládat nový songy, obměňují sestavu a vyrážejí na turné. Na druhou stranu jsou následující měsíce spíš ve znamení velkejch ztrát nejprve umírá na infarkt trombonista a zakládající člen Tonio a o sedm měsíců později další z původních členů, bubeník Rico. Oba z nich jsou podepsaní například pod zmiňovanou debutovou deskou Bad, Bad Reggae. Tahle obrovská ztráta se otiskla i do poslední desky 8 6 Crew. Jmenuje se Old Reggae Friends. V roce 2010 vyšla i na vinylu (pozn. stojí za to si ho sehnat!) a je mimo jiný věnovná právě oběma klukům, kteří nadobro opustili kapelu. 8 6 Crew rozhodně patří, s celou řadou dalších kapel, k tomu nejlepšímu co, kdy země galskýho kohouta, Asterixe a Obelixe a četníků ze St. Tropez vypustila do světa. Pro mě osobně numero uno letošního Mighty!

text Přemek Černík Je suis un hypocrite Den 11. jedenáctého ledna se letos stal oficiálně svátkem všech pokrytců. Lavrov, Netanjahu, Cameron, Hollande, Fico, Orbán a další nasadili smutnej obličej, ohákli se do černýho a za doprovodu 1,5 miliónu Francouzů skandujících, že jsou Charlie, demonstrativně kráčeli v duchu svobody slova. Farage, Le Penová nebo Okamura doma tajně bouchli šampáňa a začali ublíženě mudrovat o tom, jak je protivníci a média dehonestovali, když měli přitom celou dobu pravdu. To jsou chvíle, kdy si člověk přeje, aby Věra Pohlová ještě žila a aspoň na chvíli ty internety zakázala. Západní Evropa, ve který je svoboda slova celkem každýmu u prdele, hlavně když vyjdou za rok aspoň dvě komedie s Adamem Sandlerem, najednou zjistila, že ony dvě slůvka jsou jakousi uni-maticí nebo centrálním mechanismem, kterým se celá naše civilizace řídí. A celá garnitura státníků, v jejichž zemích se díky jejich značnýmu přičinění svobodnejm médiím nedejchá zrovna nejlíp, najednou přináší svoje krvácející srdce na dlani, protože dva magoři vystříleli redakci přízemního plátku, proslulýho xenofobníma a rasistickejma karikaturama na úrovni čtvrtý cenový. Charlie Hebdo si prej dělali srandu ze všeho?! Jeden jejich kolega za v rámci žánru decentní antisemitistickej fórek dostal padáka a poměr karikovanejch témat byl proporčně tendenční ve značnej prospěch mezi populisty momentálně populárního islámu. Nechci nijak snižovat tragický rozměry celý události a rozhodně nechci naznačit, že si o to redaktoři Charlie Hebdo říkali. Samozřejmě i ten nejpokleslejší humor brnkající většinu času na negativní stereotypy si zaslouží místo pod sluncem. Naštěstí si krom svobody projevu západní kultura za svou existenci vypěstovala i určitý morální a etický standardy, díky nimž nemá všechen existující humor úroveň Charlie Hebdo. Ano, připouštim, že Charlie Hebdo udělali několik silnejch gest ve chvílích, kdy se postavili autocenzuře, přestože to mohlo mít fatální následky. Pokud však celá pointa existence tohoto časopisu v posledních deseti le- tech bylo každej tejden připomínat, že svoboda slova je důležitá a tak, stačilo, aby vycházel třeba jednou za dva roky. Ještě pár dní před útokem v Paříži všichni liberálové internetů řvali, jak si Okamura může dovolit navádět lidi k nekupování kebabů a venčení prasat kolem mešit, a najednou pro ně největší hrdinové byli chlápci, jejichž byť satirická vize islámu se z většiny skládala z vybuchování, braní sociálních dávek a análních hrátek s prorokem Mohamedem, čímž neovlivňovali obecný mínění zrovna nejtolerantnějším způsobem. Redaktorů Charlie Hebdo mi je líto. Jen na to pomyslím, jímá mě hrůza. Na druhou stranu ani sebevětší tragédie nezmění fakt, že nemám rád trapnou, xenofobní karikaturu a nikdy jí mít rád nebudu. A díky tý svobodě slova to můžu říct, aniž bych se cítil provinile a cynicky. Teď se může zdát, že svobodu slova vynalezli Charlie Hebdo a já bych je tedy měl pokládat za hrdiny. Pokud však vím, nikdo z nich ústavu Francie ani jiný evropský země nenapsal. Ano, svoboda slova je extrémně důležitá a proto by se měly dělat milionový pochody za Juliana Assange, Edwarda Snowdena, Chelsea Manningovou, Jeremyho Hammonda, Barretta Browna, 17 novinářů zabitejch při bombardování Gazy, přes dvě desítky žurnalistů, který v Rusku nechali zmizet, až byli úplně zmizelý atd. atd. Problém však je, že první řada smutečního průvodu (resp. tý elitní části hlídaný stovkama fízlů) nemá zájem, aby se kvůli tomuhle typu lidí chodilo do ulic. Nezabili je ani neuvěznili totiž náboženský fanatici patřící k teroristický organizaci z Blízkýho východu, ale oni sami. Už tenhle tejden seděj všichni doma v teple a žalujou kdekoho, kdo o nich napsal něco nepěknýho na Twitteru. Není to absurdní? A není absurdní, že kreslíři z Charlie Hedbo jsou vnímaný jako větší hrdinové než například Kurdové, který sundali zástěry a kombinézy, nezdrhli, ale vrhli se do příkopů bránit linii, která drží zmrdy z ISIS za hranicema Evropy? Jenže Kurdové nikdy nikoho nezajímali. Ať je masakrovali Turci, Iránci nebo kdokoli jinej. Nikoho nezajímaj ani teď, když nám de facto krejou prdel. Kurdové totiž na rozdíl od přitroublejch ofenzivních vtipů do naší západní civilizace nepatřej. Love will tear us apart!

Modelka Míša Bambi Rezková Foto Elys the Dog styling Vlasové studio Lucky Hazzard fashion Lucky Hazzard lokace Kavárna Kaaba

~ únor 2015 ~

18.02.2015 PRAHA ROXY 22.02.2015 praha podnik OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ 27.02.2015 praha klub 007 28.02.2015 brno melodka 03.03.2015 praha rock cafe

Hrdinové generace Headbanger s Ball text Zdeněk Bělohlávek Bylo to někdy v roce 1993 nebo 94, když jsem jako každou neděli v noci koukal na MTV Headbanger s Ball. Díky kapelám jako Pantera, Machine Head, Biohazard, Life of Agony nebo Fear Factory začal bejt metal typu dlouhý vlasy-kůžekování-elastický teplý kalhoty velmi trapnej, vládly bradky, piercingy, kraťasy, mikiny s kapucí, baseballový čepice a hlavně novej supertvrdej a supertěžkej zvuk.