Nejznámější vánoční událost uvádí evangelium svatého Lukáše. Ve druhé kapitole spojuje Ježíšovo narození s dějinami světa zprávou o sčítání lidí. Cesta do Betléma má v dějinách své místo. Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu (Lk 2, 1-5)
Ježíšovo narození je naplněním dnů a jesle začnou plnit úlohu znamení, podle kterých mají lidé Ježíše nacházet. Tato znamení, ať jesle, nebo kříž, prázdný hrob, nebo člověk přepadený od lupičů, ukazují, že Ježíše je třeba hledat tam, kde to člověk nečeká. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozené syna, zavinula jej do plenek a. (Lk 2,6n)
Evangelium je poselství pro všechny. Přináší světlo do temnoty. Tak tomu bylo i v životě pastýřů. Toto poselství se stává silou, která člověka pozvedá: Pastýři si řekli: Pojďme do Betléma. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. (Lk 2,8-12,15n)
Svatý Lukáš sleduje pastýře nejen v okamžiku, kdy slyší zpívat anděly, ale i cestou zpět. Teď už zpívají i pastýři. Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. (Lk 2,20)
Podobně jako Lukášovo evangelium také evangelium svatého Matouše spojuje narození Ježíše a světlo, které ukazuje cestu. Všichni, kdo hledají moudrost, jsou vedeni světlem. Také zde je na konci cesty řeč o radosti. Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: Kde je ten právě narozený král Židů?.. (Mt 2, 1n,9-12)
Temnotu ohrožující život Božího Syna vyjadřuje svatý Matouš odkazem na Heroda. Zpráva o narození krále Židů Heroda znepokojuje. Končí čas jeho vlády. Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu. (Mt 2,3-6)
Dítě, narozené v Betlémě, je ještě malé a už začíná zápas o jeho život. Herodes hovoří o tom, že se chce dítěti poklonit. O čem však uvažoval, vyšlo najevo, když se mudrcové nevrátili. Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. (Mt 2,7-9,16)
Evangelium svatého Marka začíná kázáním Jana Křtitele na poušti. Tak začínala prvokřesťanská kázání o Kristu. Požadavek obrácení hraje důležitou roli, má-li člověk přijmout Ježíšova Ducha. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já;. Mk 1,6-8)
Scéna, kterou zachycuje svatý Marek, obsahuje důležitou výpověď především o našem chování. Ježíš hovoří o složitých problémech života v manželství. Když však matky chtěly vyjádřit, že Ježíšovi porozuměly, vyšlo najevo, neporozuměli učedníci. Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. (Mk 10,13)
Můžeme dobře porozumět, co znamená bránit někomu na cestě do Božího království. Tato scéna nás zřetelně inspiruje k úvahám, jak se v podobných situacích zachováme my. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám (Mk 10,14-16)
Být od někoho povolán a někoho následovat. Dvě strany jedné mince. Evangelia popisují takovou skutečnost jako průsečík dvou cest. Po jedné jde člověk, po druhé Ježíš. Povolání i následování je obsaženo v setkání člověka s Ježíšem. Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje., jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: Pojďte za mnou a učiním z vás. (Mk 1,16-20)
Jedna z nejtěžších úloh, která nás potkává, je poznání vlastního selhání, přiznání viny. Existuje nekonečně mnoho překážek, které pomáhají před přiznáním viny najít úkryt. Smutná postava jednoho z apoštolů nám to připomíná. Je snadné poznat jeho selhání a odsoudit jeho vinu. V evangeliu je však řeč i o nás. Tehdy šel jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, k velekněžím a řekl: Co mi dáte? Já vám ho zradím. Oni mu určili třicet stříbrných... (Mk 26,14-16)
Je zajímavé všimnout si, jaký podklad a rám má hádka učedníků o to, kdo je z nich asi největší. Svatý Lukáš bez upozornění přejde od Ježíšovy úvahy o zrádci ke konstatování: Vznikl mezi nimi spor. Najednou jakoby nebylo jasné, kdo Ježíše zrazuje. Syn člověka jde, jak je určeno, běda však tomu člověku, který ho zrazuje. A oni se začali mezi sebou dohadovat... (Lk 22,22-24)
Zcela zvláštní pohled na Ježíše nám zaznamenává evangelium svatého Jana. Je to patrné i ve zprávě o poslední večeři. To, čeho se svatý Lukáš jen jakoby dotkl, vylíčí tak, abychom pochopili, co nám učinil. (J 13,12-15) Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno (J 13,3-5)
Ježíš vlastně každého člověka staví do situace, kdy musí vyznat, je-li jeho učedníkem, nebo ne. A každý má svého kohouta, který prozradí, že jsme se k Ježíšovi nepřihlásili. Místo u ohně na veleknězově dvoře to bude někde jinde. Jde jen o to slyšet kokrhání. Tu řekla služka vrátná Petrovi: Nepatříš i ty k učedníkům toho člověka? On řekl: Nepatřím.. (J 18,17,25-27