MARCELLE AUCLAIROVÁ ŽIVOTOPIS TEREZIE Z AVILY
Věnováno mé mamince, která mi umožnila napsat tuto knihu, když sama vzala na sebe všechny malé a velké domácí práce
PRVNÍ ČÁST MEZI SVĚTEM A BOHEM Všechny Boží věci mi působily radost, ale věci světa mě držely v zajetí. Svatá Terezie od Ježíše, Život, kap. 7.
I. SLÁVA 1515-1528 Don Alonso Sanchez de Cepeda napsal: Ve středu 28. března roku 1515 o půl páté ráno, na úsvitu dne, se narodila má dcera Terezie. 1 Na kostele Santo Domingo začalo zvonit ranní klekání. Potom všechny avilské zvony: na kostele San Juan, San Pedro, San Isidro y San Pelayo, San Gil, San Bartolomé, San Vicente, Santa Cruz, San Cebrián, San Nicolas, Santiago, San Román, Mosén Rubi, na katedrále, v klášterech, od benediktinů ke karmelitánům, od klarisek k augustiniánkám Panny Marie Milostné, od františkánek k dominikánům při kostele Santo Tomás, od cisterciáků a cisterciaček u Santa Escolastica, San Millán, Santa Ana, k dominikánkám u Santa Catalina, všechny kovové hlasy všech svatých toho města rozezvučely jeho staré kamení. Neboť v Avile bylo jen kamení a svatí, en Avila, Santos y cantos. 4. dubna kmotr a kmotra malé Terezie požádali jejím jménem ve farním kostele svatého Jana o víru a věčný život. Téhož dne zahajoval svůj život klášter Vtělení, konvent karmelitek umírněné řehole: již se otvíraly brány Božího chrámu, do něhož ji zval ten, který ji křtil ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Dítě dostalo jméno Teresa, bezpochyby na památku dvou jejích babiček: její prabába z otcovy strany se jmenovala Teresa Sanchezová a její babička z matčiny strany Doña Teresa de las Cuevas. Jejím kmotrem byl význačný avilský občan Don Francisco Nuñez Vela, který myslel už jen na to, že odejde do zámoří. Jsme na úsvitu nové doby, sotva dvacet let od chvíle, kdy Kryštof Kolumbus nabídl králi Ferdinandovi a královně Isabele katolickou říši v rozsahu celého jednoho světadílu. Španělsko praská ve švech jako karavela na širém moři. Srdce Španělů jsou obrácena k Západu, kde jim kyne tato zaslíbená země, a dmou se pocitem vlastnictví. Alonso Sanchez de Cepeda, rodák z Toleda, byl v Avile nazýván Toleďanem. Byl to muž pokrokový: V jeho knihovně byla vedle
Návratu ke Kristovu životu, Pojednání o mši od Guzmana, Útěchy od Boëthia, také kniha psaná na pergamenu Dobývání zámoří. Měl úctu ke knihám a k vědění a záleželo mu na tom, aby jeho děti uměly v útlém věku slabikovat a dřív než v sedmi letech už plynně číst. Každý, kdo ho poznal, musel mít respekt před jeho vzezřením. Všechno na něm svědčilo o jeho důstojné povaze. Měl pověst jako člověk počestných mravů a způsobů, trpělivý a dobrotivý. Byl tak lidumilný, že sice musel mít jako lidé jeho vrstvy několik otroků, ale stále se tomu vzpíral a zacházel jako se svými dětmi s malou Maurkou, kterou mu před časem svěřil jeden z jeho bratrů. Když s někým mluvil, týkalo se to Boha a válek ve Flandrech nebo v Itálii. Nosil meč, ale na dosah ruky měl i růženec. Sám spravoval své statky v Gotarrenduře a bděl nad tím, aby bylo dostatek obilí, masa, zeleniny a ovoce, aby to stačilo pro potřeby rozsáhlé domácnosti. Netoužil po žádném nadbytku a nedbal příležitostí, které se mu naskýtaly k rozmnožení majetku. Zato však nezanedbal příležitost k službě svému králi. Na výzvu Ferdinanda Katolického r. 1512 odchází do války v Navaře. Jede na výborném koni, vyzbrojen jako šlechtic, dobře zásoben a oblečen k boji. Za ním jedou mulové a soumaři. 2 Mezi význačnými avilskými osobnostmi vypadal Alonso Sanchez de Cepeda jako boháč. Při smrti své první ženy Cataliny del Peso y Henao měl tři sta čtyři a sedmdesát tisíc maravedis (drobných zlaťáků), krásné pozemky, velká stáda, domy, množství klenotů. Miloval přepych. Kabátce z fialového damašku nebo z karmínového saténu, košile vyšívané zlatem nebo purpurem, pařížské límce, pozlacené meče s pochvou z černého sametu a pozlacený pás, rouenské červené a žluté pokrývky na koně, pancíře se zbraněmi, přílby, rukavice a střevíce dokazovaly, že tento strohý muž, jaký se z něho stal, nijak nepohrdal parádou. Jeho ovdovění po tříletém manželství ho učinilo nevrlým. Ale když se blížila třicítka, vzal si Beatriz de Ahumada, křesťanku ze starého rodu, jako byla Catalina del Peso, právě tak krásnou jako ušlechtilou, a snad mladší, než bylo zvykem. Zařídil vše velmi okázale, aby se jí zalíbil. Náležela prý do rodiny Davilů de trece roeles, s třinácti prsteny, která byla považována za výkvět kastilské šlechty a hleděla spatra na ostatní Davilovce, kteří měli ve znaku jen šest prstenů. Svatba se konala v Gotarrenduře a byla tak nádherná, že
se ještě po letech mluvilo o této skvostné podívané. Nevěsta tam vypadala tím hezčí a tklivější, čím se zdála křehčí. Byla velmi honosně oblečena v hedvábí a zlatě. Beatriz nalezla ve své nové domácnosti synka a dcerku. 3 Roku 1511 přivedla na svět svého nejstaršího syna Rodriga. Po něm následoval roku 1512 Fernando. 4 Když se narodila Terezie, byla tato dvacetiletá matka zodpovědná za pět dětí. Těžké břemeno pro tak křehkou letoru. Proto je přes svou odvahu čím dál zemdlenější, tou měrou, jak přicházejí na svět Lorenzo, Antonio, Pedro, a konečně Jeronimo, Augustin, Juana, a bezpochyby ještě devátý chlapec Juan. Byli jsme tři sestry a devět bratří, upřesní jednoho dne Terezie. Existence Juana by zůstala neznámá, kdyby ho otec nejmenoval ve své závěti. Tedy početná rodina, neobyčejně úctyhodná a vážená. Bratři Sanchezové de Cepeda, Alonso, Ruy, Pedro a Francisco Alvarez de Cepeda museli být velmi vážení u svých spoluobčanů, když se opovažují zahájit proces, do kterého by se byli bezpochyby nepustili, kdyby se byli obávali, že v něm ztratí sebeméně ze svého kreditu. Odvolali se 6. srpna 1519 k soudu královské kanceláře ve Valladolidu a dožadovali se, aby byla uznána jejich hidalguía, šlechtická hodnost. Proti tomu se stavěla městská rada v Hortigose u Majalbalaga, vesnici blízko Avily, která žádala od Sanchezů, aby zaplatili sto maravedis, neboť jsou povinni platit daně. Dotyční odmítli a podali si stížnost. Tvrdili, že jsou šlechtici po otci a po dědovi. Ale avilská obecní rada uváděla, že synové Juana Sancheze de Toledo, narození v Toledu, jsou po svém otci a dědovi židé. 5 Archivy Svatého oficia v Toledu svědčily, že 22. června 1485 Juan de Toledo, kupec, syn Alonsa Sancheze, bytem v Toledu, farnost svaté Leokádie vyznal před pány inkvizitory, že se dopustil mnoha těžkých zločinů a přestupků bludu a odpadu proti naší svaté katolické víře. 6 Svědkové prohlásili, že viděli Juana Sancheze de Toledo, jak nosil veřejně malý škapulíř s křížem, když se spolu s jinými smířenými očišťoval od svého odsouzení. Očišťování záleželo v tom, že chodil po sedm pátků v procesí z kostela do kostela. 7 Usmířený opustil Toledo a odešel do Avily oblečený jako kupec. Zařídil si tam v ulici del Andrino nebo Endrino obchod s přepychovými tkaninami, sukny a hedvábím, který vynesl už v
Toledu jemu i jeho otci celé jmění. Tento otec, Alonso Sanchez, majitel vinic a nemovitostí, byl jedním z bohatých Izraelitů, kteří měli ve Španělsku v 15. století dobře zavedenou živnost a oženili svého obráceného syna s některou křesťankou ze starého rodu. Takto se Juan Sanchez de Toledo oženil se šlechtičnou Inés de Cepeda. V té době to nebylo nic potupného. Sám král Ferdinand Katolický měl židovskou krev po své matce Juane Henriquezové, která byla dcerou kastilského admirála a židovky. Spojení křesťanů a židů nebylo ve 14. a 15. století pohoršením a velká jména španělské literatury, filozofie a mystiky svědčí o židovském původu. Například básník Juan de Mena, Fernando de Rojas, autor spisu La Celestina, Fray Luis de Leon, augustiniánský řeholník, jeden z největších duchů a největších básníků své doby, Luis Vives, obdivovaný španělskými humanisty, a mnoho jiných. Mezi nimi je i jméno Torquemada. O slavném dominikánském teologovi Juanu de Torquemada, kardinálu od svatého Sixta, napsal Hernando del Pulgar: 'Jeho prarodiče pocházeli z židovské rodiny obrácené na naši svatou katolickou víru'. Z toho plyne, že první inkvizitor bratr Tomáš de Torquemada, kardinálův příbuzný, byl také EX ILLIS. 8 Židé měli přístup k hodnostem skoro stejně jako katolíci. I králové přiznávali některým židům titul 'don', tehdejší označení vysoké šlechty. Král Ferdinand I. Aragonský dal pasovat na rytíře konvertitu Gila Ruize Naiariho r. 1416. Pokrevní svazky a souhry okolností měly svou odezvu též u forem existence. Urozený žid se cítil šlechticem, stavěl chrámy, jako byla synagoga El Transite v Toledu, na jejíž zdi byly položeny zbraně z Leonu a Kastilie Burgosský biskup don Pablo de Santa Maria (před svým obrácením Rabbi Salomon Halevi) sepsal pojednání o původu a šlechtictví svých předků. 9 V této souvislosti nepřekvapuje, že synové Juana Sancheze de Toledo, oprávněného vybírat královské a církevní důchody, což bývalo vyhrazeno hidalgům, brali si v Avile za manželky příbuzné šlechtických správců toho města a městských radních. Díky jejich vlivu nebyli nuceni platit daně a sami byli pokládáni za hidalgy, za rytíře. 10 O bratřích Sanchezových, o Alonsovi, Ruyovi, Pedrovi a Franciscovi se říkalo: Jsou to muži velmi slušní, poctiví a bohatí,
mají krásné koně a jsou velmi dobře oblečení Chovají se jako hidalgové a šlechtici, jsou za dobře se syny ze šlechtických rodin, spřízněnými s avilskou honorací. Jiný je velebí, jak znamenitě dovedou hovořit. 11 Dobří partneři rozhovoru: malá Teresita měla tedy koho se držet. A také pokud jde o umění získávat si přátele. Její dědeček Juan Sanchez měl opory dokonce na vysokých místech: byl prý tajemníkem krále Jindřicha IV. Kastilského, přítelem Maurů i židů. Jeden ze synů její sestry byl kanovníkem toledské katedrály a celá rodina měla styky s vysokým církevním světem. Výsledek procesu, který vyvolali Sanchezové de Cepeda: jejich šlechtictví bylo připuštěno a uznáno 26. listopadu 1526. (Malé Terezii bylo tedy pět a půl roku.) Prokurátor podal odvolání, ale bylo zamítnuto. Alonso Sanchez de Cepeda se nevěnoval obchodu jako jeho předkové, nýbrž žil ze svých bohatých statků. Jeho obydlí na Plazuela de Santo Domingo proti kostelu Santo Domingo de Silos se skládalo ze dvou budov propojených dvory a zahradami. Byl to krásný a bohatý dům, který se dal svou rozsáhlostí a svými vymoženostmi srovnat s domy Nuñez Velů, Aguilů, Polentinů, Oñatů. Nad vraty ozdobenými obrovskými hřeby, které vytepal dobrý řemeslník, potvrzoval rytířův erb jeho šlechtický stav. Nábytek byl krásný, ale ne přepychový, odpovídal postavení Cepedů a tehdejší módě, která sem přinášela italský a burgundský vkus, ale nezapírala přitom tradiční patriarchální jednoduchost, jaká byla vlastní velkým kastilským rodinám. U Dona Alonsa nechyběly flanderské koberce, polštáře z pravého hedvábí. Ale bylo zde vidět také strohá dřevěná a kožená křesla, zvaná sillonesfraileros, mnišské stolce, keramiku z Talavery a z Valencie, měděné hrnce a svícny z tepaného železa, které zdobily příbytky všech avilských boháčů a zároveň sloužily ke každodennímu používání. Truhly a skříně z temného vyřezávaného dubového dřeva byly nabité prádlem a přadeny lnu nebo vlny. Paní domu si vyhrazovala jejich soukání a tkaní, jako to dělala samotná královna Isabela Katolická. Její manžel nenosil ani jednu košili, kterou by byla ona vlastnoručně neupředla. Doña Beatriz rozhodně nebyla bez práce, třebaže byla obklopena množstvím služebných. Ponechávala svým ženám, aby chovaly její děti a ukládaly je ke spánku, a svěřovala jim všechny mateřské
starosti. Ale podržovala si výsadu mateřské něhy a úzkosti. Nejmenší nehoda, boule nebo škrábnutí se nemohly utišit jinak než v jejím náručí. Teprve když se přílišná bojovnost chlapců a děvčat projevovala pronikavým křikem a ztřeštěným běháním, museli zahnat hejno dětí na nejvzdálenější dvůr ( patio ). Nejmilejší hrou avilských kluků vždycky bývaly bitky, při nichž po sobě házeli kamením. Zahrada byla rájem Juana, Marie, Fernanda, Rodriga, Teresity, Lorenza, Antonia, Pedra, ano i maličkého Jeronima. Lokajové a služky tam zpracovávali kůži a dřevo pro potřeby této velké rodiny. Tam se předlo, šilo, pralo, rylo, sázelo, hřebelcovali se koně. Tam se značkovaly rozžhaveným želízkem ovce. Tam všichni mluvili, zpívali, modlili se, chvěli se, podle toho, jaké zprávy přinášeli muži přijíždějící cvalem zdaleka na koních nebo tlupy arkebuzírů z bojiště v Tercios. Pyšně se opakovalo, že kapitáni najali vojáky z města králových věrných a rytířů (to znamená, z Avily) s jedinou zárukou, a tou bylo jejich rodiště. Tolik byli Avilané proslulí svou odvahou! Dokazovalo to jedno pořekadlo: Avilským občanem se v této zemi nazývá ten, kdo je zdatný ve válce. 12 Takto se šířily od úst k ústům rovněž zkazky o bojích, nebo o pletichách, které kuli proti kastilským svobodám nenávidění Vlámové v okolí Karla V. A rostoucí smělost luteránů na druhé straně Pyrenejí připadala každému v tomto městě, střeženém osmaosmdesáti žulovými věžemi, jako ustavičná hrozba jeho duše i jeho majetku. Nebáli se, ale museli bojovat. Avila králových věrných a Avila rytířů byla vždycky na straně kříže, na straně utiskovaných, bila se za svobodu, poskytovala útulek králům, kteří byli ještě dětmi nebo byli pronásledováni. Alfons VIII. odešel do A vily, aby znovu dobyl své království, a obklopen Avilany dosáhl slavného vítězství nad mohamedány na las Navas de Tolosa. A opět to bylo v první řadě rytířské město, které uchránilo Alfonsa XI., když byl ještě jednoročním děckem. Avšak toto město se umělo také rozlítit na ty, kdo nenosili korunu důstojně. Jindřich IV. Kastilský, který se právě stal králem a byl podezříván, že to není muž jaksepatří, byl u avilských občanů v takovém opovržení, že ho obžalovali, soudili, odsoudili a obrazně sesadili během úmyslně groteskní ceremonie.
Bývalo lepší nedráždit hněv těchto rytířů a tohoto lidu, kteří si krátili čas vzájemnými potyčkami, když ho nemohli věnovat trestným výpravám proti mohamedánům. Byli loajální jenom vůči loajalitě. Jméno těchto válečníků, legendárních často už zaživa, bylo oslavováno v romancích a popěvcích. Mezi těmito osobnostmi byla i jedna žena, Jimena Blasquezová. Teresita se nemohla nabažit vyprávění o tom, jak hájila hradby, napadené maurskou sektou almoravidů za nepřítomnosti jejího manžela a jeho vojínů. Doña Jimena vylezla na cimbuří a vzala s sebou ženy v mužském válečném přestrojení s falešnými vousy a velkými sombrery. Sehrály tam takové divadlo na způsob obrany, že Maurové dostali strach a odtáhli. Vůbec se nezdála jako žena, ale jako statečný caudillo, náčelník. Veliké činy byly tedy dostupné všem? Maličká o tom snila. Její líčení začínala zaříkáváním: Byl jednou Ať odejde zlo, ať se vrátí dobro. Pro Maury zlo, pro křesťany dobro. 13 Také kolovaly historky o dětech, unesených a zavražděných nevěřícími, kteří jim vyrvali srdce a prováděli s nimi kouzla. Mlhavý proces s katy Svatého dítěte z La Guardia, zbičovaného, korunovaného trním a ukřižovaného asi pětatřicet mil od Avily, skončil r. 1491 na tržišti v plamenech velkého inkvizitora Torquemady. Malá Terezie měla soucit s těmito bezbožníky: Budou zavrženi? Navěky? Vyprávěčky neodpovídaly. Raději zdůrazňovaly, jak je pro děti velmi nebezpečné, aby vycházely samy z otcovského domu. Ale ti, kdo zemřou pro Boha, půjdou navěky do nebe? Její bratři se divili, že ona, tak mladá, je tak vášnivě zaujatá pro válčení a pro slávu. Bylo jí pět let, když se Avila hemžila tajnými i slavnostními schůzkami vzbouřenců, protože Svatá junta se shromažďovala přímo v obvodu katedrály. Kastilie povstala proti vlámskému císaři Karlu
V. ve jménu své kastilské královny Doni Juany, dcery Isabely Katolické, která však byla šílená a byla uvězněna v Tordesillas. Město kamení a svatých mělo pádný důvod, aby se vzbouřilo: císař mu předtím blahopřál, že se nezúčastnilo povstání. Nebylo třeba ničeho víc, aby se stalo jeho středem a aby heslo Comunidad semklo jeho lid v jeden celek. Děti rodiny Cepeda y Ahumada byly strženy touto spikleneckou atmosférou. Byly přímo ve varu. Vždyť i zdi si šeptaly jména spiklenců, pod pečetí tajemství se šuškaly podrobnosti o přísahách: kdekdo přísahal na kříž a na evangelium, že bude hájit svobody Kastilie proti zneužívání císařské moci. Tento lid nevěděl, že nehájí své vlastní svobody, ale výsady šlechty. Nikoli svobodu myšlení a kritiky, nýbrž nedotknutelnou církev. Comuneros se bili, zatímco se volalo: Ať žije inkvizice! 14 Sám děkan katedrály předsedal schůzkám, ale slovo uděloval a odnímal koncem hůlky střihač ovcí Pinillos. Každý, kdo nedržel s comuneros, musel se jich obávat. Don Alonso pobýval často na svém pozemku v Gotarrenduře a na odpočinku žil čím dál víc v Avile. Podařilo se mu, že nebyl ani na jejich straně ani proti nim. To trvalo jeden rok, až do bitvy u Villalaru, kde lidové heslo Santiago y libertad! bylo udušeno císařským: Santa Maria y Carlosl Vůdcové byli sťati a kastilská mládež obrátila své velikášské naděje na druhý břeh oceánu. Mexiko, objevené a dobyté Cortezem, dostalo název nové Španělsko. Buď za oceán, nebo k Bohu. Vdomě Cepedových byl konec válečnickým historkám. Teresita čítá nyní se svým bratrem Rodrigem, starším o čtyři roky, Život svatých. Už nesní o tom, že se stane Jimenou Blasquezovou, nýbrž svatou Kateřinou. Neboť ji nadchli hlavně mučedníci, a krev prolitá svatým Ondřejem, svatým Šebestiánem, svatou Voršilou a jejími jedenácti tisíci panenskými družkami se u ní mísila s jejich svatozáří. Vneděli slýchala ve farnosti San Juan, jak kazatelé hřímali proti bludařům, jejichž spisy se začínaly šířit ve Španělsku, ale snad ještě víc proti vlažnosti křesťanů. Obraz zatracenců, svíjejících se ve věčných plamenech, ji pronásledoval i ve spánku. Byla by chtěla pochopit smysl slova věčný. To znamená navždy, odpovídala na její otázky Doña Beatriz.
V létě ve svěžím stínu morušovníků, v zimě ve vlhkých stájích mívala Terezie dlouhé tajné schůzky se svým bratrem a oběma se točila hlava, když si opakovali: Para siempre, Teresa! Navždy, Terezie! Para siempre, Rodrigo 15 Potají rozmlouvali o Pánu. Věděli, že je to zajímá jinak, než jak bývá dovoleno dětem. Teresita soudila, že mučedník si lacino koupil 16 Boží přítomnost. Ne že by byla nadmíru milovala Boha. Ale přála si požívat nebeská dobra, která jí odhalil Život svatých. Realistické obrazy posvátného umění jí dobře ukazovaly muka v celé jejich hrůze, ale to jen rozněcovalo její obrazotvornost. Takový svatý Vavřinec je spoutaný, natažený na rožni, kolem něho šlehají plameny, žhavé uhlíky se zdají jako živé, oheň je tak rudý, že je strach se na něj podívat Toto velkodušné tělo se zdá spálené a upečené, vnitřnosti jsou otevřené, plamen pálí a pustoší vnitřek hrudi, která nikdy nezapře Na jiné malbě stahují zaživa kůži svatému Bartolomějovi, svázanému na desce Vedle toho kamenují svatého Štěpána; palba kamenů, jeho zkrvavená tvář, rozštípnutá lebka, dojmou každého, kdo vidí, jak se modlí za katy, kteří ho usmrcují Konečně Ukřižovaný, nahý, zbrocený krví, tělo zbité holemi, tvář opuchlá, pohled strhaný, černá ústa, probodený bok 17 Kruté utrpení, ale krátké, a výměnou za ně je věčná sláva. Stačí nějaké malé předsevzetí, říkala už tenkrát Rodrigovi: una determinacioncilla 18 Ani patnáctiletý Juan, který už pomýšlel na to, že odejde k vojsku, ani Maria, velká třináctiletá sestra, ani Fernando, a tím méně Lorenzo, nebyli připuštěni k rozhovorům, při kterých tyto dvě děti hledaly prostředek, jak si mučednictvím zajistit věčné štěstí. Největší překážkou se jim zdáli rodiče. 19 Jejich věk nebyl překážkou. Což nepostavila Avila svou nejkrásnější baziliku ke cti tří malých mučedníků, Vincence a jeho dvou sester Kristety a Sabiny, kteří za vlády Římanů odmítli obětovat falešným bohům? Byli zmrskáni, lámáni kolem, ale vytrvale chválili Pána Ježíše, až jim rozbili lebky o kameny. Pohané zakázali je pohřbít, ale jeden nestvůrný had, obávaný v tom kraji svým pustošením, se postavil jako strážce k nevinným tělíčkům. Odstrašil nejen dravé ptáky, ale i lidi, kteří je chtěli zhanobit. Jeden žid se toho opovážil, ale dostal se
z toho jenom, když vzýval jméno Ježíš a slíbil netvorovi, že se dá pokřtít. Teresita si už představovala, že bude v Avile jiná bazilika: Rodriga a Terezie, sourozenců mučedníků. Toho roku dobyli Turci Rhodos. Vysoké osobnosti nad tím ustrnuly, ale v dívence, která vůbec neznala zeměpis, to roznítilo žhavou touhu po oběti. Usmyslela si, že bude nyní snadné jít do země Maurů a dát se tam připravit o hlavu a že když si někdo cestou vyžebrává chléb pro lásku Boží, neomylně dojde k cíli. Co zmůže kritičnost desetiletého klučiny proti sestře, která je ještě mladší, ale vyniká už plamennou přesvědčivostí? Oba dva vyklouzli za časného jitra, jakmile se otevřela brána, přešli most přes Adaju a věřili, že odcházejí do té maurské země, když zamířili cestou na Salamanku. Tam je potkal jejich strýc Don Francisco Alvarez de Cepeda. Pochodovali pevným krokem, dlouhé šaty Teresitiny zametaly prach, a oba si nesli na konci hole několik chlebových kůrek zavázaných v šátku. Rodriga už začaly bolet nohy a rychle se přiznal. Kdežto jeho sestra držela jazyk za zuby o svém tajemství a o svém hněvu. A tak byli přivedeni zpátky domů. Tam už mezitím Doña Beatriz, obklopená svými ostatními vzlykajícími dětmi a služkami, které s hlasitým křikem obviňovaly jedna druhou z nedostatku bdělosti, poručila prohledat studny a pátrat po zmizelých. Když pominula radost z návratu, projevil velký hoch před hrozícím výpraskem méně stoicismu. Mučedník po něm nijak netoužil. To ona, ta malá holka, la niña, mě svedla. A la niña byla potrestána. Po nezdaru této výpravy se Teresita zaměřila na život poustevnický. Ale poustevny v její velikosti, které se snažila stavět z kaménků v zahradě, se záhy zřítily. Služky opěvovaly hrůzostrašné kajícnosti svaté Marie Egyptské. Je snad její sláva stejně těžko dosažitelná jako sláva svaté Cecilie nebo svaté Anežky? Brzy zmizely hadry, které se povalovaly v domě: Teresita založila řeholní řád. Přestrojila se za jeptišku a přemluvila své sestřenice, aby zachovávaly řeholi, kterou sama vymyslela. Přirozeně, že ona byla převorkou. Tlesknutím ruky kázala, aby klekaly, vstávaly, lehaly si tváří k zemi s rozpjatýma rukama. Její sestry se divily přesnosti
její obrazotvornosti. Když se tyto děti schovávaly za křoví, bylo to proto, aby se tam mohly modlit nerušeně růženec. V té době se jí zdálo, že by byla ráda řeholnící, ale ne s takovým nadšením, s jakým plála pro věci, o nichž mluvila, 20 jako chtěla být pannou a mučednicí nebo poustevnicí na poušti. Uzavření v klauzuře neuspokojovalo její zálibu pro skvělé činy. Dětí z obou manželství bylo v roce 1522 devět: sedm chlapců a dvě dívky. Doña Beatriz byla stále hezká, ale už to nebyl takový oslnivý zjev jako při svatbě, kdy měla na sobě zlato a hedvábí. Šaty ze žlutého čínského hedvábí s červenou podšívkou, bohatě vyšívané sukně z karmínového saténu se živůtkem z fialového damašku a s černými sametovými stuhami byly pro ni teď už jen třpytivými tretkami na dně truhlic, které si Teresita někdy snažně žádala otevřít. Tato žena, sotva sedmadvacetiletá, byla už tak vysílená, že se jí protivily hluk a klábosení. Rozhodla se pro šaty starších dam a žila dobrovolně zavřená ve svém domě. Často se vymluvila, že jí není dobře, aby nemusela přijmout návštěvy přítelkyň nebo dokonce blízkých příbuzných, jejichž děti byly, jak se jí zdálo, nebezpečným příkladem pro děti její. Proto klepadlo na hlavních dveřích jen zřídka rušilo její klid. Následovala svého manžela na cestách zbožnosti. Ale existoval fantastický svět, v němž bloudila sama: svět rytířských románů. Sama? Ne tak docela: celé Španělsko s ní. V téže době jeden mladý rytíř, Iñigo de Loyola, s rozkoší hltal Galského Amadise. Ale pro Dona Alonsa nebyla móda dostatečným důvodem. Prohlašoval už to, co zanedlouho napíše Perez de Moya: Tyto historky jsou léčky, které klade zlý duch něžným citům slečinek a lehkomyslných mladíků. 21 Doña Beatriz by se s ním byla neopovážila diskutovat. Ale v duchu si myslela, že manžel, o patnáct let starší než ona, značně přehání. Což měla tato četba jiný účinek, než že ji povyrazila za dlouhých nemocí nebo po dni věnovaném domácnosti a dětem? Byla snad méně zbožná, měla méně přísné mravy? Zanedbávala své povinnosti? Určitě ne! Ostatně, nechyběly argumenty, které dokazovaly, že tyto napínavé knihy jsou velmi potřebné, aby povzbudily bojovnost a vedly muže k napodobování činů předků V nich kvetou ctnosti a sláva 22 Tak se stalo, že vštípila svým dětem zálibu pro tato vyprávění, aby je tak uchránila před jinými nebezpečnými věcmi. 23 Obzvláště Teresitu.
Po útěku do země Maurů sledovala Doña Beatriz pozorně tuto dceru, která byla bouřlivější než všichni její sourozenci dohromady. O zimních večerech dívčina otevřela maminčiny dveře a nalezla ji, jak čte, vsedě na polštářích na velkém flanderském koberci. Don Alonso se ještě nevrátil z turnaje v Gotarrenduře nebo z procházky s některým přítelem, stejně vážným jako on. Hoši se cvičili u učitele šermu, Maria byla na kázání. Všechno v domě bylo nehybné. Teresita se usadila u krbu, hodila na žhavé uhlíky hrst suché levandule. Měla ráda její modrý dým a vůni. Doña Beatriz jí vyprávěla o lásce Boží a o Panně Marii: Ona je tvou opravdovou matkou. Její ustavičná těhotenství, její čím dál těžší porody vzbuzovaly v ní obavu, že nebude dlouho žít, a Teresitina vynalézavost ji znepokojovala. Snažila se ji mírnit tím, že neustále udržovala v činnosti jejího ducha a její ruce. Zasvěcovala ji do krásných prací jehlou, učila ji vyšívat hedvábím podle vzorů, které sestavovala. Ale tato osamělá a příliš něžná vychovatelka se nemohla udržet, aby nevyprávěla dítěti nejen o Panně Marii, ale i o oblíbených hrdinech: o Lisuartovi, Palmerinovi, o malém Esplandianovi a Amadisovi, o Mořském panošovi. Dcera krále Lisuarta se jmenovala Oriana. Byla to nejkrásnější bytost, jakou kdo kdy viděl. Byla tak krásná, že jí říkali 'Neporovnatelná'. Královna jí dala Mořského panoše, aby jí sloužil, a řekla jí: 'Má drahá, tento Panoš ti bude sloužit.' 'Líbí se mi,' odpověděla Oriana. Panoš si tak vryl tato slova do srdce, že už z něho nikdy nevymizela. Jak vypráví historka, neomrzelo ho jí sloužit a jeho srdce bylo stále u ní. Tato láska trvala, dokud žili. On ji miloval, tak jako ona milovala jeho. Ani na hodinu se nepřestali milovat Milovali se stále, stále, stále? ptala se Teresita matky. Doña Beatriz odpovídala: Věčně. Tedy stejně jako sláva, i láska má cenu jen za podmínky, že trvá navždy? Tato myšlenka zaměstnává někdy dospívající Terezii. Rodina Cepeda y Ahumada trávívala léto v Olmedu u babičky Doni Teresy de las Cuevas nebo na majetku v Gotarrenduře tři míle od Avily.
Jezdili tam vozem s náramným nákladem beden a balíků. Ale třebaže Teresitu dlouho uchvacovalo šestadvacet rolniček, které cinkaly na krku mezků, nyní jezdila raději za nimi na koni se skupinou svých starších bratrů. Ráda se před nimi chlubila svou smělostí a svižností. V Gotarrenduře nalézala to, čemu dávala celý život přednost: venkovské, ale vkusné obydlí, krásný ohrazený ovocný sad, holubník, vinice, pole, a hlavně nádherný daleký obzor. Tam se naučila milovat kastilské venkovany a získávat si jejich lásku. Peníze její malé tobolky se stěhovaly jako almužny k potulným lidem a k chudým sousedům. Byla nejmilejším dítětem svého otce. Měl ji tím raději, že měla dobré srdce a že byla zároveň i veselá. Doña Beatriz porodila za rok po narození Augustinově holčičku Juanu. Byla tak pojmenována bezpochyby na památku po Juanovi, nejstarším synu Dona Alonsa, padlém ve válce proti Františku I. Matka zůstala tak nemocná, že nebylo toho roku možné vrátit se do města na začátku podzimu. Sotva se vlekla v hodinách, kdy slunce ještě hřálo, k holubníkům, které měla tak ráda. Terezie j i podpírala a nelekalo ji, že je tak lehounká. 24. listopadu 1528 napsala Doña Beatriz s klidnou myslí závěť: Odevzdávám svou duši všemohoucímu Bohu, který ji stvořil a vykoupil svou drahocennou krví. Odevzdávám své tělo zemi, z které je uhnětl 24 Při smrti si zachovala tak klidnou tvář, že se její děti domnívaly, že spí. Pohřební průvod odešel do Avily před svítáním. Venkované sledovali pěšky vůz tažený býky. Sluhové nesli zapálené pochodně. Teresita, schoulená u své starší sestry, viděla závojem slz jen chvějící se světélka. Přesto ihned nepochopila rozsah své situace. Neznala ještě prázdnotu, jakou znamená smrt pro pozůstalé. Ale brzy se cítila tak osamělá a tak křehká, že se jí zmocnil strach. Doña Beatriz ji dost nevarovala před omyly mládí, jen ji před nimi chránila. Málokomu bylo dovoleno překročit práh rodiny Cepeda y Ahumada. Smutek sem však přivedl příbuzné a přátele a Terezka ve svých černých šatech slyšela poprvé, že je hezká, a byla tím rozrušena. Za chvilku nato plakala studem. Prosila Rodriga, aby se s ní vrátil na cestu, kterou šli tehdy, když utekli, aby se stali mučedníky. Ale sama vešla do poustevny svatého Lazara. Tam si klekla před obrazem Panny Marie Laskavé,
někdejšího svědka její dětské přísahy, že zemře, aby si dobyla nebe. Se srdcem stále naivním, které však už poznalo zármutek, a se slzami prosila Pannu Marii, aby jí byla matkou.
II. LÁSKA 1528-1531 Terese de Ahumada y Cepedaje patnáct let. V jejím věku byla její matka už vdaná. Terezie má vedle sebe ustaraného otce, roztržitou sestru, bratry, kteří ji zbožňují. Takto je vydána napospas záludnostem srdce. Je krásná, a víc než krásná. Je ztělesněná svůdnost. Jak napíše vážný Fray Luis de Leon, jeho známí mu potvrdili, že popletla hlavu každému, kdo se k ní přiblížil. Její krása a péče, jakou věnovala své osobě, její vybraná mluva, její příjemné a zdvořilé chování ji dělaly ještě půvabnější. Takže světský člověk i světec, světák i asketa, nejstarší i nejmladší, se jí nechávali upoutat, ale ona přitom neztratila nic svého. Jako dítě i jako mladá dívka, jako laická osoba i jako řeholnice působila na všechny, kdo ji spatřili, jako magnet na železo. 1 Kdo by tedy byl mohl přesvědčit o marnosti všech radostí tohoto světa dívku, obdařenou ďábelskou krásou a současně i krásnými mimořádnými vlastnostmi, bohatou a zahrnovanou lichotkami? Husté kaštanové vlasy, přirozeně zkadeřené, odhalovaly vysoké čelo a vlnily se kolem rozesmátého obličeje, o němž se nedalo říci, zda byl kulatý nebo oválný, neboť mu dával tvar živý a měnící se výraz. Rovný nos, na konci zakulacený, tvořil s obloukem obočí vysokou a čistou linii. Zvlášť výrazná byla ústa s plnými červenými rty na bělostných zubech, černé oči, lehce vyčnívající, kulaté, ale dobře zarámované, zářící střídavě nadšením i něhou, jež se uměly šibalsky i koketně zajiskřit. Bílá pleť, růžová jako jablíčka. Tři mateřská znamínka v blízkosti rtů podkreslovala úsměv. Byla dobře stavěná, střední postavy. Velebili její půvabnou chůzi a její obdivuhodné ruce. Ve všem byla dokonalá, ale měla ještě něco navíc, co nedovedu nazvat 2 Toto co nedovedu nazvat je kouzlo a vymyká se jakékoli definici. Jak ráda slýchala, že je krásná! Ne, nemohla uvěřit, že by v tom bylo něco špatného.