cena 34 Kč / ročník 41 www.i-brana.cz Ježíš žije - Dan taky!! Příběh str. 24 Foto FLICKR, design Ondřej Košťák Tajemství Božího jména Do Písma na str. 26 Ekonomická krize K diskusi str. 32 Vyrovnání se s minulostí
Milí čtenáři, únorové číslo Brány chceme věnovat pohledu nejméně dvacet let nazpět. Zamyslet se nad dobou, ve které řada z nás žila, ale pro jiné a mladší je už jen kapitolou z dějepisu podškrtnutou tlustou čarou. Nemyslíme si, že bychom mohli jakkoliv toto téma vyčerpat. Nakonec to, co je možno vyslovit nebo napsat, je pouze zábleskem odrazu skutečnosti. Pouze střípkem mozaiky skutečného života, jak jej řada z nás v době nesvobody prožívala. Sám patřím ke generaci, která téměř polovinu života prožila v období vlády totality a druhou v době hledání svobody a demokracie. Myslím proto, že mám již trochu zkušeností a snad i životní moudrosti, abych spolu s Vámi věděl, že životní příběhy každého z nás skrývají události, za které se stydíme, o kterých bychom raději nemluvili, a o nichž někteří ani nikdy hovořit nebudou. Zároveň však také vím, kolik nesamozřejmé odvahy musela řada z nás projevit třeba jen tím, že chodila do kostela, nebo se veřejně hlásila k církvi. Pamatuji na ten pocit, který jsem prožíval v roce Charty 77, když jsem uvažoval o vstupu do církve. Spolu s řadou přátel jsme tehdy silně prožívali nejen svoje odevzdání Pánu Bohu, ale i vědomí protestu a sounáležitosti s těmi, kteří se nebojí veřejně vystoupit. Byla to velmi silná motivace pro přihlášení do sboru. Dnes to mají naše děti asi v mnohém těžší. Není tak jasně definovaný nepřítel, černá a bílá splývají v našedlé kontury. Hledání správné cesty, rozhodování mezi dobrem a zlem, pravdou a lží je daleko složitější. Díváme-li se nazpět, víme, že kdyby nás velkoryse milosrdný Pán Bůh nedržel dříve i nyní ve své ruce, naše kroky by vedly do tmy. Čtěme tedy, prosím, s pokorou a vděčností vůči těm, kteří napsali z obsahu: SLOVO 3 Odpusť! Petr Asszonyi ROZHOVOR 6 Žijeme v jednom velkém supermarketu Ulrich Parzany TÉMA 10 Tlustá čára Peter Morée PŘÍBĚH 24 Ježíš žije, Dan taky!! Pavel Fér DO PÍSMA 26 Tajemství Božího jména David Beňa KAUZA 28 Totalitný útlak Ľudovít Fazekaš K DISKUSI 32 Ekonomická krize SERIÁL 34 Žebrák s erbem Tomáš Najbrt FOKUS 37 Univerzitní křesťanské hnutí Jan Uher POST SCRIPTUM 38 Čokoládová babička Jana Šrámková připravujeme: TÉMA Svět a Bůh očima dítěte Pavla Cimlerová Jiří sedláček vydavatel
Odpusť! Matouš 18,21-35 Petr má otázku. Učedníku Pána Ježíše něco vrtá hlavou. Možná mu to vrtá hlavou už od chvíle, kdy slyší, jak se modlit: Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili-odpouštíme těm, kteří se provinili proti nám. Něco na tom nesedí. Ano, podmínky, hranice, ty tam chybí. To musí Ježíš slyšet, na to musí odpovědět. Pane, kolikrát až máme odpustit? Petr je velkorysý, kdo jiný než Ježíšův učedník by mohl mít takovou trpělivost, že by i sedmkrát odpustil? Pán Ježíš však číslo odpuštění posouvá do říše utopických snů. Odpustit jednomu člověku 77x. To je nějaká provokace, ne? Asi ano. Pán Ježíš provokuje, ne snad, že bychom neměli brát vážně onu nekonečnost odpuštění, ale proto, abychom si ujasnili svoji pozici. Odpustit 7x, to je velkorysé. Na to může být člověk hrdý. Ale odpustit ty násobky sedmi, to už je devalvace velkorysosti, to už se nikdo nezastaví a neocení moji shovívavost, to spíš řeknou: Blázen to je, hlupák, nechá sebou zametat. To nás netěší, že bychom měli být za hlupáky. Podobenství, které Ježíš následně Petrovi vypráví, vykresluje absurdnost toho neodpustit a přirozenost odpuštění. A my spolu s Petrem potřebujeme slyšet, že když odpouštíme, nemůžeme mít pocit velkorysosti. Nemůže v nás vyrůstat hrdost, ušlechtilost, snad morální nadřazenost vůči těm, kterým odpouštíme. Petr svou otázkou, zdá se, smýšlel právě o křesťanské ušlechtilé prozíravosti, která praví: Moudřejší ustoupí, však kam až? Pán Ježíš až kam říká a ještě dodává: Člověk, když odpouští, není ve vztahu k provinilci jako vládce k poddanému, k poslednímu, snad lepší k horšímu, ale jako ten, kdo je na tom k Pánu Bohu daleko hůř, než kdo kdy může být vůči němu. (cit. A. Opatrný) Není to tak trochu rána pod pás? Jeden by ze samé ušlechtilosti druhému odpustil, a to i vícekrát, a Ježíš nakonec dělá viníka z něj. Nejde tady o počty odpuštění, ale o náš postoj při odpouštění, o vědomí, kým jsme. Jsme Božími dlužníky. Říká-li Ježíš Petrovi, že má odpustit 77x, znamená to vlastně pokaždé, vždy, bez omezení. Znovu a znovu po chybě neodepisovat člověka, ale dát mu příležitost, aby nás mohl i dobře překvapit. Nemstít se, neoplácet, neživit hořkost v srdci. Netrvat jen na svých nárocích, i když jsou oprávněné. Lehko se to říká, těžko dělá. Kde k tomu vzít motivaci? Na to odpovídá naše podobenství. Ten mini příběh nejprve ukazuje na to, co je odpuštění. Není to zapomenutí, jak bychom možná čekali, ale zřeknutí se (oprávněného!) nároku. Tou překvapivou a provokující věcí je skutečnost, že to je věřitel, který vinu v podobenství řeší a řeší ji ke své škodě. Ježíš tu nepopírá, že ve vztazích vznikají problémy. Nikdo po nás nechce, abychom bláznivě popírali, že nám někdo ublížil. Ale jestli lidé spolu mají žít, musí si odpouštět. Bez odpuštění žije člověk jako ve vězení. Ztrácí blízké a zůstává sám. Neodpuštění nám bere schopnost být někomu blízko. I když odpuštění nese riziko, že se dlužník zacho-
Ve zdroji prýštícím se z ran, jež strpěl Ježíš můj, kde hříšník smývá skvrny své, mám spásu, úkryt svůj. Já věřím, že té krve zdroj i za mne prolit byl, i za mne umřel Spasitel a vinu moji smyl. Alois Adlof (Křesťanský kancionál) vá špatně, jako v našem podobenství, nic to nemění na potřebě odpustit. Nejsme soudci, ale vždy jen dlužníci Co najdeme v jednotlivých rolích příběhu? Vezmeme-li role odzadu, narazíme na možná trochu okrajovou roli spoluslužebníků. Ale pro nás je právě tato role branou, kterou vstupujeme do příběhu. Velký dlužník, to je přece gauner, tunelář. Asi nikdo z nás nebude spěchat, aby se pasoval do jeho role. Spoluslužebníci jsou ti, kdo nám dávají šanci přihlížet, a ve chvíli, kdy si dáme dohromady to, jak se nakonec zachoval první dlužník, pocítíme s nimi pohoršení, budeme zklamaní. Očima spoluslužebníků vidíme obojí, jeho škemrání o milost i následné nemilosrdné odsouzení malého dlužníka. Spoluslužebníci, to je dobrá, nezaujatá role, smýšlejí o věci stejně jako my, vyjadřují v podobenství naše pocity. Král, to je role vyhrazená Pánu Bohu. Jenom král může smazat astronomický dluh. Pro zajímavost, v celé Galileji se vybralo za rok na daních cca 200 talentů, tak si představte astronomickou výši dluhu. A o to jde. Nevyčíslitelné dluhy máme jen a jen vůči Pánu Bohu. A je to jen Pán Bůh-král, kdo má v rukou soudní moc. Dluhy k odpuštění mezi lidmi, ať se zdají být sebehorší a zvrácenější, vždy budou jen do míry, kterou lze splatit-odpustit. Není na světě nic, co bychom člověku nemohli odpustit. Nemůže tedy Petr Asszonyi (40) kazatel Církve bratrské v České Skalici, původní profesí strojař. Je ženatý, s manželkou Dagmar mají tři děti Michaelu (15), ondřeje (12), Jakuba (8). Pracoval jako tajemník pro dorost a dál se angažuje v činnosti Dorostové unie. platit věta: Tohle ti nikdy neodpustím. To bychom na sebe brali roli Pána Boha. Přesto se role krále má stát vzorem pro naše jednání. Ten první služebník si měl vzít příklad z jednání krále. Neodpustit je absurdní Role prvního služebníka je nevděčná a jednoznačně záporná. A přece nám nezbývá, než přijmout, že právě tato role byla nabídnuta Petrovi jako zrcadlo. Možná je načase, abychom i my spolu s Petrem vstoupili do role prvního služebníka, a pochopili, co znamená odpustit bližnímu. Vstoupit do role prvního služebníka znamená přijmout, že nikdy nebudeme v pozici svrchovaného krále-věřitele, ale vždy jen v roli dlužníků. Můžeme ale být dlužníky, jejichž dluh nebude vymáhán, ale byl vymazán. To je přece velmi povzbudivé, to dává naději dobré budoucnosti bez dluhů. Však naše pozice vůči druhým, ta je a vždy bude, právě jen v roli spoluslužebníků, spoludlužníků. Nikdy nebudeme soudci nad druhými a povýšeně čekat, až přijdou s prosíkem. Chceme li být omilostnění lidé vůči králi-pánu Bohu, musíme na sebe vzít břemeno podobenství a přijmout vztah odpuštění vůči našim bližním. Tady nám je Král ve svém synu, Pánu Ježíši Kristu, příkladem a vzorem. Když odpouští, nehledí na míru a velikost hříchu. Petrova otázka směrovala na provinění bližních vůči němu. Proč se to otáčí? Možná proto, že si neuvědomujeme velikost Božího-královského dobra. Dovedeme nevidět, odmítnout či zahodit plnou Boží dobrotu, a tak vnášíme do světa nesoulad, neřád a zlo, když neodpustíme. To je hřích. A přitom Pán Bůh, který nám není ničím zavázán, jemuž jsme naopak my stále dlužni, nám dovede ochotně odpouštět! Jestliže tedy odpuštění zakusíme, potom se nutně musí měnit naše vztahy k bližním. Jestliže vím, že Pán Bůh štědře vymazal můj astronomický dluh, potom vůči bližnímu nemohu být skrblíkem. Dnešní podobenství nás staví do pravdivého světla, že i církev není společenství dokonalých, je to společenství hříšníků. Ti však vědí, že jsou hříšníky, kterým bylo odpuštěno a kteří se z toho jaksepatří radují. A je to radost z odpuštění, která nám projasňuje budoucnost i vztahy a odpuštění k bližním. Přijměme poctivě svou hříšnost. Ale uvěřme stejně poctivě v odpouštění Boží. Přihlasme se k němu tím, že sami budeme s radostí odpouštět. Petr asszonyi 4
Adresa redakce: Brána, Soukenická 15, 110 00 Praha 1 e-mail: brana@cb.cz Karel toušek vzpomínka na bohatý život Připadá nám to nedávno, co jsme gratulovali k 90. narozeninám našeho vzácného bratra v Kristu, kolegy kazatele, výrazného muže, který si získal srdce nesčíslného davu posluchačů po celých Čechách a na Slovensku. Ale on získal srdce mnohých pro svého Pána a Spasitele pro Krista. Bratr už při svých předchozích narozeninách nahlas uvažoval: Třeba se ani té devadesátky nedožiji. Bylo vzácné, že Pán Bůh přidal k významnému kulatému jubileu i svěžest v takové míře, že jsme si toto výročí mohli připomenout s vděčností dárci života a k Boží slávě i v příjemné pohodě, jak ve sboru, tak s Touškovými doma. Na programu oslav byla příznačně i služba slovem rozloučení s počernickou kazatelnou. Ale v Jeseníkách při svém následujícím letním pobytu bratr stále pravidelně kázal posluchačům, kteří se v jejich chalupě k Božímu slovu scházeli. Poslední služba je i vzácně zaznamenána slovem i obrazem. Bratr se narodil 24. 3. 1918 ve Spůli u Vimperku v zemědělské rodině. Rodina bydlela ve Vlachově Březí, kde chodil do školy. Když nastupoval na gymnázium v Prachaticích, nevědělo se, jaká postava tam vyrůstá pro církev, pro Boží království i pro celou společnost. Něco se dalo tušit, když v době studií poznal ve svých učitelích Voříškovi a Francovi i své bratry v Kristu. Zvlášť prof. Voříšek, později také kazatel Jednoty českobratrské, se studentu Karlu Touškovi osobně věnoval a posloužil mu k osobnímu obrácení a k víře. V té době v něm uzrála také jistota Božího povolání ke službě evangelia. Po příkladu svých učitelů z Prachatic, kteří měli své učitelské povolání a přitom ukazovali lidem cestu ke Kristu, chtěl i on podobným způsobem sloužit Bohu i lidem. Po maturitě následovalo studium na Filozofi cké fakultě UK v Praze, ale do uzavření českých vysokých škol Němci stačil ukončit akorát první ročník. Během 2. světové války pomáhal v zemědělství u maminky. K ukončení studií byla příležitost až po skončení války. Zároveň už navštěvoval i přednášky Komenského evangelické fakulty. Dráhu učitele zahájil na svém prvním místě v Karlových Varech. Oženil se v lednu 1949. Pán Bůh dal Touškovým 5 dětí, 3 snachy, 2 zetě, 14 vnoučat a 3 pravnoučata. Když bratra oslovila církev s prosbou o pomoc ve službě na sborech, sám požádal o propuštění ze školství a stal se kazatelem v Ústí n.l. Za pohnutých okolností v padesátých letech brzy ztratil státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti. Odstěhoval se proto do Horních Počernic, začal pracovat u Křižíka ve výrobě a čekal na své další povolání církví. Bylo možné až v roce 1965 pro Ostravu. Zde působil 10 let. Následovala Kutná Hora do roku 1982 a potom Horní Počernice, kde se stal kazatelem na žižkovské stanici. Vypomáhal ale v církvi i na místech, která byla bez kazatele v Teplicích, v Karlových Varech a všude jinde, kam byl hojně zván a kam ochotně zajížděl a nadšeně sloužil Bohu i lidem. Jeho život byl naplněn bohatou a účinnou službou a znamenal velký osobní užitek pro množství lidí. S lidmi navazoval rychle kontakty a dařilo se mu je i udržovat. Byl vždycky povzbuzením a pomocí, sloužil k víře v živého Pána Boha i k naději v Pánu Ježíši Kristu. V této naději i z tohoto světa odcházel k Tomu, který mu byl dárcem všeho dobrého a v jehož náruči rád spočinul a bylo mu v ní vždy dobře. K tomu nejtěsnějšímu přivinutí podle našeho počítání došlo na 3. adventní neděli 14. 12. 2008 krátce po 8. hodině ranní, v době, kdy se po desítky let chystal k mimořádnému společenství se svým Pánem v oddělený den. Pro milost Boží pro něj nastala ta pravá neděle. MiloslaV KloUBeK, KaZatel BratroVa PosledNíHo společenství PoZeMsKé CírKVe redakce a administrace: soukenická 15, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 2 5, fax 222 31 4 2 www.i-brana.cz e-mail: brana@cb.cz Číslo 2/2009, ročník Bratrské rodiny 41, Českobratrské rodiny 67 Vyšlo 28. 1. 2009 Vychází 10x ročně, cena 34 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík redakční rada: Mgr. Miloš Hejzlar, Jiří Sedláček, Jana Matulíková, Mgr. Matěj Hájek, Ing. Peter Komrska, Anna chrásková, Ing. Karel Fojtík j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Olga Sovová Vydavatel: KODeX o.p.s. IČ 13161229 ev. č. MKČr: e 5080 Tisk: GrAFOTecHnA PrInT, s.r.o. Praha objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. 5
Evangelizace patří mezi hlavní úkoly křesťanů. Každý z nás může oslovit někoho dalšího kolegu na pracovišti, souseda, známého Některým dal ale Pán Bůh možnost představit Ježíše Krista najednou tisícům lidí. Jak se k tomu člověk vlastně dostane a jak to ovlivní jeho samotného i jeho rodinu? Stojí vůbec za to organizovat takovou masovou akci? Žijeme v jednom velkém supermarketu Německý evangelista Ulrich Parzany hovoří o svém životě, o akci ProChrist a o nutnosti zvěstovat evangelium Nejprve mi prosím povězte něco o sobě. Jaké vlastně byly počátky vaší víry v Ježíše Krista? Vyrůstal jste v křesťanské rodině? Ano, měl jsem křesťanské rodiče a jsem za to velmi vděčný. Když jsem potom dospíval, byl jsem osloven a konfrontován se životem mladých křesťanů. To v posledku vedlo k mému rozhodnutí věřit Ježíši Kristu. Kdo z lidí nejvíce formoval váš život? Máte nějaký osobní vzor?
Foto www.prochrist.de Mým osobním vzorem byl farář pro mládež a evangelista Wilhelm Busch z Essenu. Jeho jasné, názorné a odvážné zvěstování evangelia mne silně ovlivnilo. Byl to i statečný muž. Za války se zapojil i do hnutí odporu proti nacismu a byl proto i ve vězení. Jak se z člověka ( obyčejného faráře ) stane evangelista, kterého poslouchají tisíce lidí? Začalo to tím, že mne vedoucí z různých křesťanských společenství zvali k týdenním evangelizacím. Byli přesvědčeni, že pro takové zvěstování mám obdarování. Vnímal jsem to jako Boží volání, a proto jsem i poslechl. Vidím, že milióny lidí v Evropě v Krista nevěří. Ale Bůh chce, aby všichni lidé byli zachráněni, tak to alespoň čtu v Bibli (srov. 1 Tm 2,4). Proto je třeba také něco dělat. Pracujete jako známý farář - evangelista. Co to pro vás znamená? a jak vypadá takový jeden den Ulricha Parzanyho? Svůj denní program začínám ranním ztišením, kdy čtu Bibli a modlím se. To mi dodává sílu i přehled. Jinak probíhají moje dny různě. Často jsem na cestách. Vždycky se však snažím o to, abych měl dostatek času k přípravě svých kázání a přednášek. Hodně také čtu. Zvlášť mne zajímají knihy od autorů, kteří nejsou křesťany. Chci totiž porozumět, jaké je jejich myšlení. a co vaše rodina? Jde vůbec skloubit tato vaše služba s osobním a rodinným životem? Máme tři dospělé děti a pět vnoučat. S mou ženou Reginou jsme zcela jednotní v tom, že zvěstování evangelia o Ježíši Kristu je naším společným a nejdůležitějším úkolem. Vždycky jsme se však snažili najít potřebný čas pro svou rodinu. Tak jako u všech jiných lidí, kteří ve svém povolání musí plnit zodpovědné úkoly. Je k tomu třeba i disciplíny. Znám člověka, který při evangelizační práci odpočíval při četbě literatury Karla Maye, je zde totiž jasné rozložení dobra i zla i výsledek. Máte nějaký svůj způsob jak odpočíváte? Hraji na klavír a nově znovu také na housle - ovšem jen sám pro sebe. U hudby si odpočinu velmi dobře. Navazujete v evropě na evangelizační službu Billy Grahama. Co vás vede k přesvědčení, že způsob masové evangelizace je v našem prostoru účinný? Neděláme žádné masové evangelizace. Na centrální akci ProChrist je 3000 až 6000 lidí. Na více než 1000 přenosových místech se pak vždy setkává 50 až 900 lidí. To není nepřehledné shromáždění. Je to pro nás velmi důležité, aby každému člověku byla dána možnost osobního rozhovoru. Avšak jsem také přesvědčen o tom, že se křesťané nesmějí stáhnout do nějakého krytu. Musíme se snažit, aby zvěst o Ježíši zaznívala na veřejnosti v našich městech, vesnicích a zemích. Bůh miluje všechny! Vždyť i Ježíš měl soucit s masou zástupů okolo něj, tak to čteme v Matoušově evangeliu (Mt 9,36). Co nejvíce oslovuje lidi v dnešním světě? a v čem je dnešní evropa jiná než země v ostatním světě? Všichni lidé mají touhu být milováni. Tuto jejich touhu může uspokojit jen Ježíš. Mnoho lidí v Evropě na Boha zapomnělo. Proto se jim snažíme sdělit to, že Bůh na ně nezapomněl, že je hledá. V posledních letech vědci pozorují, že lidé hledají nově smysl svého života. Mnozí zbožštili peníze jako modlu a doufají, že skrze ně dojdou k bezpečí, uznání a štěstí v životě. Jiní jsou rozčarováni materialismem a zkoušejí proto nejrůznější náboženské a esoterické nabídky dnešního světa. Žijeme totiž v jednom velkém supermarketu životních názorů a náboženství. Tady si každý vybírá své vlastní náboženství. My křesťané můžeme radostně ukazovat na to, že Ježíš Kristus je cesta, pravda a život. Skrze něho nacházíme pravého Boha, pramen života. řada lidí v naší společnosti vnímá církve především jako charitativní společnosti. slovo misie na ně působí agresivně, netolerantně. Proč někoho přesvědčovat o své víře? i někteří křesťané tento pohled zastávají a věnují se spíše diakonii. Jaký je váš pohled na tento názor? Ulrich Parzany (68) narozen 1941 v Esenu, v letech 1960-1967 studoval ve Wuppertalu, Göttingen, tübingen a Bonu, od roku 1967 do 1984 pracoval jako farář pro mladé v Essenu, v letech 1984-2005 byl generálním tajemníkem organizace ymca v Německu. od roku 1994 je vedoucím a hlavním řečníkem akce ProChrist. V r. 1998 obdržel od prezidenta SrN vyznamenání, záslužný kříž. S manželkou reginou mají tři děti a pět vnoučat. 7
Slovo a skutek patří vždy dohromady a služba lásky je pro křesťany velmi důležitá. Avšak Pavel také píše: Nekážeme sami sebe, ale Ježíše Krista jako Pána. (2Kor 4,6) Skutky lásky svou pomocí nemocným a chudým lidem s jejich problémy a nouzemi slouží k tomu, aby se lidem vedlo dobře. Pozvání k Ježíši Kristu slouží ke smíření s Bohem. A obojí patří dohromady. Ježíš nás poslal jako své učedníky (Jan 20,21) a poslání se v latině řekne Mission. Kdo Ježíše následuje, účastní se poslání ProChrist 2009: Nová výzva, nová naděje ProChrist - největší evangelizační akce v Evropě, která se koná každé tři roky (naposledy 2006 Mnichov). Jde o pestrou programovou směs hudby, divadelních scének a rozhovorů, která je přes satelit přenášena do řady evropských zemí (včetně České republiky). Vrcholem večera je vždy kázání Ulricha Parzanyho, které se dotýká nejpalčivějších otázek týkajících se Boha a křesťanské víry. Hlavní akce ProChrist se letos bude konat ve východoněmeckém městě Chemnitz. Podobně jako před třemi lety je i letos nosným motem celé akce téma: Pochybnosti - Úžas. Akce bude probíhat ve dnech 30. března - 6. dubna i na řadě míst v České republice. Všechna přenosová místa budou zveřejněna na adrese www.prochrist.cz. Témata večerních programů ProChrist2009 30. 3. Komu mohu ještě věřit? (Jan 4,46-54) 31. 3. Je možné nějak dokázat Boží existenci? (Jan 6,66-69) 1. 4. Nepropásneme to nejlepší? (Lukáš 14,16-24) 2. 4. Jak může Bůh něco takového dovolit? (Matouš 27) 3. 4. Může se stát něco nemožného? (Jan 20) 4. 4. Jak můžeme začít v životě znova? (Jan 3,1-16) 5. 4. Kolik změn můžeme unést? (Skutky 16,11-40) 6. 4. Jaké vztahy jsou pro nás nejdůležitější? (Lukáš 11,1-13) Ježíše Krista. Proto nerozumím tomu, proč někdo chce rozdělovat slovo a skutek. Mission zahrnuje evangelizaci a sociální službu. Jako pták potřebuje dvě křídla, aby mohl létat, tak patří evangelizace a sociální služba rovnocenně k Božímu poslání, do něhož Ježíš zapojuje své učedníky. Tolerance znamená, že i s lidmi, kteří zastávají opačné názory než já, chci žít v pokoji. Ve svobodné společnosti se musí nechat o všech stanoviscích občanů otevřeně a jasně hovořit a diskutovat. Tam, kde se nemůžeme sjednotit a nemůžeme se ani zříci svých přesvědčení o tom, co je pravda, tam pak začíná ctnost tolerance. Budu bojovat o to, aby druzí mohli nadále zastávat své názory a stanoviska, bez toho, aby je někdo utlačoval nebo jim škodil. Stejné právo si však osobuji i já. Ve svobodné a demokratické společnosti Evropy je třeba se to učit. Tolerance však neznamená zřeknutí se pravdy. Akce ProChrist se účastní řada křesťanů. Kdo stojí za ProChrist? Na ProChrist se podílejí křesťané a sbory téměř ze všech křesťanských církví. I biskupové a předsedové různých církví tuto akci podporují. V některých evropských zemích podporují ProChrist nejen evangeličtí, ale i římskokatoličtí biskupové. Za to jsem velmi vděčný. Pro spolupráci na přenosových místech je pak velmi důležité, aby si vedoucí sborů navzájem důvěřovali. Jen tak lze dosáhnout spolupráce, která přináší ovoce. Nepopíráme, že mezi křesťanskými církvemi existují rozdíly. Chceme však veřejně ukázat na to, že je pro nás společně Ježíš Kristus tak důležitý, že k němu jednotně zveme. Ty rozdíly se pak dají snést. Aktivita ProChrist vznikla již před řadou let. Změnilo se něco na ProChrist za dobu jejího fungování? Obsah zvěsti o Ježíši Kristu je neměnný. Ježíš Kristus je tentýž, včera, dnes a navěky. Tak to čteme v Bibli. To, co se může měnit, jsou formy zvěstování. Na ProChrist s námi spolupracují vždy noví křesťanští umělci. Také mnoho dalších křesťanů svědčí o svých aktuálních zkušenostech s Ježíšem. Proč by měl někdo na letošní ProChrist přijít? Co mu tato akce může nabídnout? Lidé, kteří na tuto akci přijdou, se mohou seznámit s čerstvou zprávou o Boží nabídce pro náš život. Mohou se rozhodnout, zda ji chtějí přijmout anebo ne. Na shromážděních ProChrist jsou k dispozici i lidi,
se kterými budou moci hovořit o svých otázkách. Je to pro ně velká šance, aby se mohli setkat s živým Ježíšem Kristem a začít mu důvěřovat. S evangelizacemi tohoto typu se dost často pojí slovo úspěch. Co tedy vy osobně budete považovat za úspěch a případně neúspěch? Ježíš řekl svým učedníkům, že ponesou ovoce, které zůstane (Jan 15,16). On chce, aby se život, který dává Bůh, množil a rostl. To znamená jednak kvalitativní růst, kde se proměňuje náš osobní život. To však také znamená i kvantitativní růst, kdy noví lidé obdrží nový život od Ježíše Krista a začnou jej následovat. Radujeme se společně s Ježíšem z každého jednotlivce, který se k němu obrátí. Přejeme si, aby jich bylo co nejvíce. Mrzí nás, když lidé Boží lásku odmítají. Především Ježíš řekl, že podobně jako on přineseme ovoce jen tehdy, pokud jako pšeničné zrnko budeme položeni do země (Jan 12,24). Jistě, je to proces vydání se Ježíši - až na smrt. Církevní otec Tertulián kdysi řekl: Sanguis est semen Christianorum. To znamená: Krev je semenem křesťanů. Česká republika patří mezi nejsekularizovanější státy světa. Co byste vzkázal církvi a lidem v naší zemi? Centrálním místem ProChrist 2009 bude město Chemnitz. Dříve se jmenovalo Karl-Marx-Stadt. V tomto městě je sotva 20 procent lidí, kteří jsou členy nějaké křesťanské církve. Nevidím žádný rozdíl v Boží lásce k lidem - jedno zda sympatizují s křesťanstvím nebo ne. V sekulární společnosti potřebujeme obzvlášť silnou lásku k lidem a velkou vytrvalost. Především však musíme se zvěstí o Ježíši Kristu vystoupit na veřejnost a nenechat se zastrčit do kouta. V Ježíši Kristu se zjevil Bůh. Bůh stvořitel, udržovatel, soudce, dokonavatel a zachránce světa. Toto se dotýká všech - a je jedno, zda jsou nábožensky založení, nebo na Boha zapomněli. ptal se Miloš Hejzlar Setkání Ulricha Parzanyho s pražským arcibiskupem Dne 4. 12. 2008 navštívil německý evangelický farář Ulrich Parzany, hlavní postava celoevropské evangelizace ProChrist, Mons. kardinála Miloslava Vlka, spolu s předsedou Ekumenické rady církví ThDr. Pavlem Černým, Th.D. a Ing. Stanislavem Steblem, předsedou ProChrist v ČR. Ulrich Parzany informoval pana kardinála o přípravách další evropské evangelizace ve dnech 30. 3. -6. 4. 2009. Kardinál Vlk zdůraznil, že jako křesťané reprezentující různé církve máme důležité věci společné: Bibli jako Boží slovo, Ducha svatého a Nicejsko-cařihradské vyznání víry. To skýtá silný základ pro naši spolupráci při sdílení evangelia o Ježíši Kristu s lidmi v sekulární společnosti dnešní Evropy. (Christnet.cz) 9
Vedli si křesťané za totality statečně? Byla církev za komunistů prolezlá estébáky? Zaplatili věřící za své neohrožené postoje krví, životy a vězením? Snížili se duchovní ke kolaboraci s režimem? Vypořádala se církev s bolševickou minulostí? Je tlustá čára dobrým řešením za minulostí? Na všechny tyto a podobné otázky lze většinou odpovědět nejednoznačně ano i ne. Foto FLICKR 10
Řekne-li se tlustá čára za totalitní komunistickou minulostí, může to znamenat mnohé. Únik, zakrývání očí před pravdou, zbabělé a pokrytecké nevypořádání se s morálním selháním kazatelů, celé církve i společnosti. Zároveň však tlustá čára může být definitivním a čestným skoncováním s hříchy, za které se stydíme, skrze pokání, moc Kristovy krve a odpuštění. Řekne-li se tlustá čára, můžeme mít před očima zlomový rok 1989. Ale zároveň všechny události, které mu předcházely a po něm následovaly. V archivu nacházíme autentický záznam výroční konference sborů Církve bratrské z roku 1987, kdy se státnímu dozoru nepodařilo ve volbách předsedy Rady prosadit své záměry. Ovšem myslet lze i na rok 1990, kdy se sbory většinově rozhodly spíše pro sametové vyřešení minulosti, než aby učinily ostrou čáru za leckdy neslavnou minulostí. Řekne-li se tlustá čára, můžeme myslet všechny snahy v rámci Církve bratrské ukázat prstem na ty, kteří zvolili taktiku pacem in terris a nebo spíše hromádkovský styl spolupráce. O nasazených donašečích ani nemluvě. Myslet ale můžeme i na ty, které bychom rádi svatořečili za jejich statečnost, kdy právě tito křesťané udržovali (i za cenu vlastní nesvobody) pro ostatní bratry a sestry hranice života v totalitě jakž takž snesitelné. Řekne-li se tlustá čára, nemusí to už ale nikomu nic říkat, a taky neříká! Uplynulo dvacet let a pro generaci, která se narodila ve svobodě a do svobody, je život za komunistů vzdálený úplně stejně jako druhá světová válka generacím, které se narodily po ní. Především kvůli našim svobodným dětem jsme se rozhodli otevřít téma, které nám křesťanům z jedné strany dodává na hrdosti a ze strany druhé nás pokořuje. Nejedná se totiž jen o selhání několika jednotlivců, to by bylo jednoduché. Celá společnost a s ní i celá církev byla do totality namočena a mnohdy zdeformována. Někteří tak, že zjevně kolaborovali, zatímco většina jen volila komunisty Řekne-li se v našem časopise tlustá čára, pak čtěme příběh, který najdeme pod ní. Příběh od osvobození Československa Rudou armádou v roce 1945 až po osvobození z rudé nadvlády v roce 1989. Příběh nám poslal chlapec z vesnice, pozdější dělník, student teologie, kazatel a nakonec ředitel ČBS, Jiří Lukl. Nechybí v něm zmínky ani o tak citlivých tématech, jakými je styk s StB a problematika seznamů spolupracovníků. Řekne-li se tlustá čára, čtěme i to, co je nad ní, tj. odbornou studii Petera Morée, nezávislého odborníka, vysokoškolského učitele na ETF UK pocházejícího z Holandska. Přednáší církevní dějiny, zvláště pak dějiny Českobratrské církve evangelické a nekatolických církví za totality. Jeho obecné pojednání se dotýká i Církve bratrské. Dále pak nad tlustou čarou vstupme spolu s Danielem Kvasničkou do rozhovoru s kazatelem Pavlem Černým, předsedou RCB a ERC, který byl v žáru dění před i po době, kterou symbolicky rozdělujeme tlustou čárou... Doba minulá Kazatel Jiří Lukl vypráví svůj příběh od roku 1945 po rok 1989 Byla to zvláštní doba. Za- 1945 čalo to téměř symbolicky. Koncem dubna 1945, když přes jižní Moravu přecházela fronta II. světové války, jsme byli celá rodina schovaní ve sklepě. Když k nám přišel první ruský voják, radostně jsme jej uvítali a pohostili. Pak nám vzal jediného koně, a když mu tatínek vysvětloval, že je jaro a že koně potřebuje k práci na poli, odpověděl, že za nás umírali ve válce, tak máme být rádi, že žijeme. Měl pravdu. Hned po válce jsem začal chodit do školy. Vzpomínám si, že na jaře se celá škola sešla v sále kina a pan ředitel nám přiblížil život našeho prvního prezidenta T.G. Masaryka takovým způsobem, že jsme se do něho všechny děti zamilovaly. Totéž se za krátko opakovalo i v případě J.V. Stalina. Denně jsme se na něj vděčně dívali na obraze ve třídě, kde visel vedle obrazu tehdejšího našeho prezidenta Beneše. Později se obrazy dost často měnily. Z počátku padesátých let mezi mé nejsilnější zážitky patří večerní rozhlasové přenosy politických procesů s ideologickými odpůrci komunismu. Dodnes si dovedu živě vybavit skřínku rádia, ze které vycházelo něco až ďábelsky zlého, vyvolávajícího strach a úzkost. Obvinění se monotónním hlasem, jako naprogramovaní roboti přiznávali ke zločinům, kterým jsme 11 11
Jak se nekatolické církve vyrovnávají s minulostí V České republice se v posledních letech naplno otevřela debata nad komunistickou minulostí. Impuls k tomu dalo zpřístupnění klíčových archivů, zřízení badatelských a správních institucí, různá výročí posledních let a v neposlední řadě nástup nové generace historiků a badatelů. Zatímco veřejnost občas vášnivě diskutuje o otázkách nedávné minulosti (například kolem Milana Kundery), na straně církví je poměrně ticho. Církve určitě nedávají veřejnosti příklad, jak se s minulostí vyrovnat a usmířit s její bolestnou stránkou. Římsko-katolická církev je na tom nejlépe, soudě podle řady publikací především o perzekuci, ale nově i o teologické fakultě. Nekatolické církve stojí teprve na začátku své reflexe. Pouze o adventistické církvi máme souhrnnou historickou práci. K ČCE jsou zpracovaná některá období či události, k CČSH vyšla první publikace v podobě biografie předního představitele a k ostatním církvím je toho jen poskrovnu. Důvody mohou být různé: od nedostatku času a kapacity po strach z otevření této tak kontroverzní problematiky. Problematika archivů Nejdůležitějšími archivy pro zkoumání nedávné minulosti jsou ty, které zůstaly po státních institucích pro dohled nad církvemi, a samozřejmě archivy církví samotných. Tady je vždy otázkou, co se zachovalo a co je přístupné. Archiv Státního úřadu pro věci církevní (později Církevního odboru na Ministerstvu kultury, pak Sekretariátu pro věci církevní) je nejkompletnější a docela obsáhlý ohledně období 1968-1989, ale z šedesátých let je materiál omezený. Archivní písemnosti po krajských a okresních církevních tajemnících se zpravidla nacházejí v krajských archivech. Druhý nejvýznamnější je archiv Státní bezpečnosti a dalších bezpečnostních složek, kde je ovšem pro výsledek podstatné, jak se v něm badatel vyzná a jak z něj dokáže vydolovat co nejkompletnější materiál. Církevní archivy z toho výčtu vycházejí nejproblematičtěji, a to především kvůli přístupnosti. Církve chtějí mít často kontrolu nad tím, co o nich badatel píše, a tudíž se přiklánějí k omezování přístupu k písemnostem, které by mohly ukázat problematickou ani my děti nemohly uvěřit. Následovala rozhořčená prohlášení zástupců pracujícího lidu (také jako naprogramovaných), kterými žádali o jejich nejpřísnější potrestání. 1958 Protože jsme celá rodina chodili do kostela, nestal jsem se pionýrem a tatínek navíc odmítal vstoupit do Jednotného zemědělského družstva (JZD), nepustili mě ke studiu gymnázia. Po roce čekání to vyšlo na nově otevřeném oboru na strojní průmyslové škole v Břeclavi. Ředitel internátu, na kterém jsem tam bydlel, mě poučoval, jak mám působit na své rodiče, aby do JZD vstoupili. Když to nešlo po dobrém, začaly úřady neúměrně stupňovat nároky na dodávky zemědělských plodin státu, až bylo nemožné je splnit. O žních, po dlouhém úmorném dnu, k nám po tři dny, vždy v deset hodin večer, přicházelo do domu dvanáct svátečně oblečených soudruhů, kteří tatínka nutili vstoupit do JZD. Podlehl až v r. 1958. To když k nám ti pánové přišli jeden den odpoledne a napytlovali na sýpce všechno zbylé obilí a odvezli si je. Museli jsme prodat všechen dobytek, nechali jsme si jen několik slepic a králíků a koupili si kozu, abychom se na venkově nějak uživili. Z uvedených důvodů mně nedovolili studovat na vysoké škole, i když jsem maturoval s vyznamenáním. Po návratu z vojenské služby jsem se ještě jednou přihlásil k přijímacím zkouškám. Ani napodruhé jsem neuspěl, pro dostatek vhodnějších kandidátů. Tak mi odůvodnili mé odmítnutí. Nezoufal jsem. Krátce po maturitě jsem uvěřil v Pána Ježíše jako svého osobního Spasitele a to se pak všechny životní nezdary snášely lépe. Abych využil volný čas, začal jsem se učit německy a anglicky. Nastoupil jsem jako konstruktér v První brněnské strojírně a zapojil se do práce mládeže CB v Brně. V konstrukční 12
Srovnání s římskokatolickou církví Obecně platí, že ze všech církví na území Československa mezi roky 1945 a 1989 nejvíce trpěla římskokatolická církev. V padesátých letech ztratila svou teologickou a vedoucí elitu, což ji těžce poznamenalo a do jisté míry poznamenává dodnes. V tomto článku se věnujeme spíše nekatolickým církvím, ze kterých byli nejvíce ohroženi adventisté a baptisté. V r. 1948 nastupující komunistický režim rovnou zrušil Armádu spásy a Svědky Jehovovy. V r. 1952 pak zakázal na čtyři roky Adventistickou církev a podobný zákrok pak chystal i na baptisty. Ostatní nekatolické církve zakusily perzekuci v mnohem omezenější podobě, kdy někteří faráři byli vyšetřováni státními orgány, ztratili státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, nebo dokonce byli odsouzeni k odnětí svobody. Mohli bychom ale říct, že ve srovnání s římskokatolickou církví většina nekatolických církví přežila období komunistického nadvládí bez velkého narušení svých struktur a základního fungování. Z historického hlediska můžeme období od r. 1945 do r. 1989 rozdělit na zhruba pět hlavních etap: Ilustrační foto archiv část minulosti. Světlou výjimkou je v tomto ohledu Ústřední církevní archiv ČCE. Čtyřicátá léta První etapou jsou roky mezi koncem války a nástupem komunismu, potažmo vyhlášením církevních zákonů v r. 1949. Evangelické církve se naplno zúčastnily obnovení poválečného Československa. Obzvlášť pro ČCE bylo důležité obnovení aktivit v rámci YMCy, do kterých se mnoho mladých lidí zapojilo. Generace, která byla formovaná touto prací, na dlouho ovlivňovala dění v ČCE. Do tohoto období spadá i vyhnání sudetských Němců, se kterým valná část církví vyjádřila souhlas. Jen málo církevních představitelů pochopilo, že tyto události budou mít zásadní vliv na politické uspořádání (ve prospěch komunistů) v poválečných letech. Výjimkami byli profesoři z tehdejší Husovy fakulty Rudolf Říčan a především Josef B. Souček. kanceláři jsem po třech letech dosáhl kariérního stropu, dál s mým kádrovým profilem a bez politického zapojení to už nešlo. V té době nás 1965 navštívil tatínkův kamarád z Kolína nad Rýnem. Nabídl mně možnost pracovat jako konstruktér v Západním Německu, že bych mohl bydlet u nich. Odepsal jsem na čtyři inzeráty v Kolíně, ve dvou případech mě přijali. Když jsem to oznámil svému zaměstnavateli (bylo to v r. 1965), pozvali mě k pohovoru na zvláštní oddělení závodu, a pak jsem byl poslán na okresní oddělení policie do Břeclavi, kam jsme patřili. Ujali se mě tam dva přívětiví pánové v civilu, na všechno se vyptávali, jak a proč mě napadlo pracovat v NSR, koho tam znám, atd. Nakonec se mě zeptali, jestli mám rád naši republiku a jestli bych chtěl něco dobrého pro ni dělat, získávat nějaké informace. Takovou nabídku jsem odmítl a tak mě nikam nepustili. Upřímně řečeno, trochu jsem to čekal. Ale neměl jsem co ztratit. Znovu jsem se přihlásil ke studiu na vysoké škole, tentokrát k dálkovému studiu. Z pracoviště mi doporučení dali, ale z podnikového výboru KSČ se přes jednoho soudruha z našeho oddělení ptali, jestli ještě věřím v Boha a chodím do kostela. Odpověděl jsem, že ano. Kolega mi chtěl pomoct, že je to jen formalita, ať řeknu, že ne a mohu si dělat, co chci. Uvědomil jsem si, že to je konec nadějí na studium, ale řekl jsem, že věřím a do kostela dál chodit budu. V té chvíli jsem prožil něco zvláštního. Nádherný pokoj zaplavil celé mé nitro. Jsem v Božích rukách, i celá má budoucnost. A taky, že ano. Příští rok, po modlitbách s několika blízkými přáteli z mládeže, jsem se přihlásil ke studiu teologie a tam víra v Boha už nebyla překážkou. Psal se rok 1967, soudruzi mě propustili. Jen jeden z vedoucích odborářů mně 13
V církevních elitách nacházíme od r. 1945 mlčenlivý nebo spíše kladný postoj k novému lidově demokratickému režimu pod vedením KSČ. Nekatolické církve nezvedly svůj hlas ani v únoru 1948, i když jejich představitelé mohli vědět, kam se vývoj ubere. Soudě podle církevního tisku z té doby se většina evangelíků nechala uchlácholit rétorikou režimu o husitech a táboritech jako předchůdcích Komunistické strany. Nekatolické církve přijaly v r. 1949 církevní zákony s určitým nadšením, i když u některých představitelů byla slyšet i opatrnost. Pro menší evangelické církve byl rozhodující postoj ČCE jako největší evangelické církve, z níž navíc přední teolog Josef L. Hromádka se podílel na tvorbě a znění zákonů. V reakcích převažuje to, že konečně jsou teď všechny církve před zákonem zrovnoprávněny. Padesátá léta V dalším období do konce 50. let je pravděpodobně nejdůležitější otázkou, jak se nekatolické církve jako celek stavěly ke kolektivizaci, a jaké postoje jejich sbory k tomu zaujaly. Z dosavadního neúplného bádání vyplývá, že tyto církve podporovaly kolektivizaci s tím, že chtěly předejít konfliktům a násilí. Někteří evangelíci byli potrestáni za svůj odpor proti režimu, ale nemohli počítat s veřejnou podporou ani obhajobou ze strany své církve. Dále se nekatolické církve neozvaly, když režim velmi tvrdě útočil na vedoucí struktury římskokatolické církve. Peter Morée (44) Dr. Peter Morée (44), studoval teologii v Utrechtu, Amsterdamu a Praze, pracuje jako odborný asistent na katedře církevních dějin EtF UK, s manželkou mají dva syny. šedesátá léta V 60. letech se pomalu objevovala rostoucí odvaha církví požadovat respektování náboženské svobody, jak ji ústava garantovala. Tato změna souvisí s tím, že nekatolické církve nepřišly o svou elitu, a byly tudíž lépe připraveny na uvolnění ve společnosti. Nejvíce to bylo vidět u ČCE. V r. 1963 se v ní zvedla vlna odporu proti novému zákonu o rodině. Režim byl donucen stáhnout původní, velmi ideologický návrh zákona. Církevní vedení mělo ale daleko větší strach než sbory, což byl fenomén, který se opakoval i v 70. a 80. letech. Dále publikovala ČCE dvě rozsáhlá memoranda k otázce náboženské svobody, která kritizovala otevřeně svévolný postup některých státních úředníků. Uvnitř ČCE vzniklo uskupení Nová orientace, které kladlo důraz na zodpovědnost za veřejný život. Dalším ohniskem opatrné svobody byl farářský spolek Svaz českobratrských evangelických duchovních. Události během období Pražského jara svedly církve dohromady. Po invazi vzniklo vůbec první řekl, že jsem se zbláznil a že budu mít zkažený celý život. Prožívám pravý opak jeho proroctví. Kolem roku 1968 1968 přicházelo na fakultu do Prahy mnoho hostů z ciziny a protože jsem se už obstojně domluvil německy, často jsem je provázel po Praze, a tak navazoval i nová přátelství. V důsledku toho jsem od některých dostával německé teologické knihy a pozvání do zemí na západ od nás. Několik pozvání jsem o prázdninách využil. Také roční pobyt na bohoslovecké škole v Londýně byl pro mé vzdělání a rozhled po církvích v jiných zemích velkým obohacením. Před tím jsem se ještě stačil oženit, po půl roce za mnou pustili i moji manželku a narodil se nám tam první syn. Po dokončení studia v Praze k nám přijelo mikrobusem devět bývalých spolužáků z Londýna, kteří pocházeli z různých zemí, jeden i z Indie a dva z Nigerie. Všichni se pak v neděli účastnili bohoslužeb v evangelickém kostele ve Velkém Meziříčí, kde jsme tehdy s rodinou bydleli. Každý tam něco pověděl a také společně zazpívali. Krátce po jejich odjezdu si mě pozval na policii major v civilu, vyptával se na moje hosty z ciziny a o čem v kostele mluvili. To byl můj první výslech od StB. Po ukončení studia jsem z rodinných důvodů nemohl hned nastoupit na samostatný sbor. Pracoval jsem necelé dva roky jako dělník ve slévárně v Brně a přitom vypomáhal na stanicích brněnského sboru. Slíbili, že mě, kdykoliv to budu potřebovat, do měsíce propustí. Byla to užitečná zkušenost, naučil jsem se komunikovat s lidmi, které jinak zajímala jen práce, peníze, alkohol a ženy. Nanejvýš ještě sport. I ve slévárně si mne soudruh z StB našel. Představil se po telefonu jako Lukáš. Pozval si mě do Grandhotelu na kávu. Lákal mě ke spolupráci 14
prohlášení všech církví jako protest proti vměšování a na podporu politické linie A. Dubčeka. Sedmdesátá léta Duch svobody nějakou dobu v církevních kruzích vydržel, ale nakonec církve akceptovaly všechny podmínky konsolidace ze strany režimu. Poslední byla ČCE začátkem r. 1972, která ze strachu o přežití opustila linii z r. 1968. Pro většinu církví byly pak karty rozdány až do r. 1989. Události r. 1977 (Charta 77) se jich tolik nedotkly. Jinak to bylo v ČCE, která se do r. 1977 postupně rozdělila na dva hlavní tábory, které mezi sebou navzájem téměř nekomunikovaly až do konce 80. let. Osmdesátá léta Po roce 1977 byla situace ve všech církvích víceméně zablokována. Charta 77 sice prezentovala vážnou výzvu jednak pro církve, ale i pro mezinárodní ekumenu, protože vyžadovala respekt k zákonům a k lidským právům, ale disent v církvi, který se nacházel především v ČCE a v ŘKC, se dostal do izolace. Ta se v římskokatolické církvi pozvolna prolámala po nástupu Jana Pavla II. V druhé polovině 80. let kardinál Tomášek jako jediný církevní představitel začal podporovat kritiku disidentů k porušování lidských práv. Stav věcí a úkoly na další etapu Několik věcí čeká na kritické zkoumání: fenomén státního souhlasu k duchovenské činnosti a jeho odnětí, obzvlášť postup vedení jednotlivých církví v případech ztráty souhlasu; jak dokázala státní správa manipulovat dění v jednotlivých církvích; proč bylo tak málo bratrské solidarity mezi církvemi, atd.? Dále chybí kritická reflexe nad fungováním Komenského bohoslovecké evangelické fakulty, nad působením Křesťanské mírové konference v nekatolických církvích a nad jejím významem. Potřebujeme nutně kritickou studii k osobě, dílu a významu J.L. Hromádky, který jako nikdo jiný inspiroval své současníky napříč všech církví v otázce, jaký postoj zaujmout ke komunistickému režimu. Svým způsobem on zahrnuje v sobě jak kladné stránky minulosti, tak i stránky, které vyvolají rozpaky nebo odmítnutí. A to hlavní: jakou cenu zaplatily církve za postoje jejich vedení nejít do otevřeného konfliktu s komunistickou státní správou? Jak toto poznamenává církve v České republice dnes? V otázkách vyrovnání se s minulostí je pro všechny církve klíčová otázka, do jaké míry, jakým způsobem a s jakým dopadem byly součástí represivních mechanismů totalitního režimu. Na druhou stranu je také třeba říct, že dějiny českých církví mezi r. 1945 a r. 1989 zajisté nejsou totožné se vztahem církve k režimu. Už jen vznik ekumenického překladu bible mezi r. 1961 a 1979 ukazuje, že církevní život byl mnohem širší a bohatší. Je ale také pravda, že bez hodnocení vztahu církve k režimu v období nesvobody nemůžeme dostatečně zhodnotit jiné teologické události. Peter Morée a sliboval, že mě dostane na nějaký vhodný sbor CB. Odmítl jsem, jenom mně dal podepsat na malém lístku prohlášení, že o našem rozhovoru nikomu neřeknu. Sám ale zřejmě řekl, protože později mi jeden bratr prozradil, že byli varováni, aby si na mne dávali pozor, že mám styky s StB. Tak dobře uměli soudruzi škodit a nahlodávat vzájemné vztahy i v církvi. Do Rakovníka, na samo- 1974 statný sbor, jsem nastoupil v září 1974. Po nějaké době mně bratr starší, který mě právě zastupoval na biblické hodině, řekl, že mě tam hledal nějaký divný pán v tmavém obleku a bílé košili, představil se jako můj spolužák z fakulty, ale bratrovi se moc nezdál. Asi týden na to jsem dostal doporučený dopis, abych se dostavil v pondělí ráno v osm hodin na vojenskou správu. Ještě než jsem tam přišel, mě oslovil mladý muž jménem Lukáš a vzal si ode mne pozvánku od vojáků. Pozval mě do svého auta a po půl hodině jízdy mě vzal na kávu do restaurace v jedné vesnici. Vyptával se na dobu studia a pobytu na semináři v Jirchářích, jak to, že se tam scházeli disidenti v r. 1969, když jsem tam byl prefektem, kdo tam pozval Spirituál kvintet, pak k výročí upálení Palacha. Moc jsem ho neuspokojil, ale za půl roku mě pozval znovu na schůzku, ještě s jedním starším pánem, také v civilu, kterého mně představil jako majora, jejich velitele. Zavezli mě do lesa a dali mi k podpisu formulář, kde se zavazuji, že s nimi budu spolupracovat a za schůzku s nimi, že mi budou platit 300 korun. Odmítl jsem to s tím, že to bych se už nemohl postavit na kazatelnu. Tak prý, ať si vezmu aspoň ty peníze a nemusím nic podepisovat. I to jsem odmítl. Zavezli mě zpět a na necelý rok mi dali pokoj. Jednou jsem však od nich přece 300 korun vzal. Za překlad. V nedalekém Stochově pra- 15
O době totality s Pavlem Černým Konec starého režimu jsi zažil jako kazatel sboru v Benátkách nad Jizerou, v Kutné Hoře a v Praze, kontaktovali tě tam příslušníci StB a co chtěli? Nabízeli modré z nebe, funkce v Radě CB a zahraniční studijní cestu. Bylo to poprvé v Benátkách. Ale já měl za sebou už určité zkušenosti jako student teologie pětihodinový výslech v Bartolomějské ulici a další výslech na stanici Veřejné bezpečnosti před důstojníky Sovětské armády ve Vysokém Mýtě. A ještě daleko před tím jsem věděl, jak to vypadalo, když vyslýchali otce a v noci jezdili estébáci pro mého dědečka a vozili ho na výslechy... Pocházím ze sboru, kde v 60. letech zavřeli kazatele a čtyři členy staršovstva. Takže mám zkušenosti už od dětství. V Benátkách pro mne začala Rada CB vyjednávat zahraniční studijní pobyt, a tak se začali příslušníci kolem točit a dostával jsem obsílky. Jednou ji dokonce přivezl uniformovaný příslušník na motorce! Zvali mne vždy někam, a když to bylo na stanici, bylo jasno, že to je předvolání na výslech. Pak mne začali zvát do restaurací na rozhovor a začali být dotěrnější, chtěli informace o lidech z vedení církve a o kazatelích a doufali, že s nimi budu spolupracovat. Jasně řekli, že moje cesta do zahraničí je tím podmíněna. Jednou na stůl položili listinu, kde by můj podpis znamenal souhlas s tím, že budu v zahraničí kontaktován československou kontrarozvědkou. Samozřejmě jsem to odmítl a odmítl jsem se dále scházet. Tak se začali zlobit, že se ve mně velmi zklamali. Kupodivu pak za několik měsíců přišla z Rady CB vyřízená zahraniční cesta. Ale to není všechno: covala v dolech skupina Svědků Jehovových. Policista se mě ptal, jestli nevím, co je to za sektu. Měl jsem v angličtině brožuru Falešná učení, kde bylo asi deset stránek o Svědcích. Článek jsem jim přeložil a za tuto práci mně zaplatili uvedenou částku. Měl jsem v zahraničí řadu přátel, se kterými jsem si dopisoval, někteří mě v Rakovníku i občas navštívili. Nezůstal jsem bez dohledu, a když taková návštěva odjela, znovu si mne pan Lukáš pozval na pohovor. Vyptával se, kdo to byl, odkud je znám, proč přijeli a podobně. Řekl jsem mu, že jestli to vadí, tak jim napíši, aby mně už nepsali a aby k nám nejezdili. A to prý ne, že je u nás svoboda a jen ať jezdí. Někdy se ptal na věci, které jsem pouze někomu psal v dopise. Musel jsem si proto dávat pozor na to, co píši nebo o čem mluvím, když telefonuji, s vědomím, že se některé dopisy čtou a hovory odposlouchávají. Později už jsem se s ním nestýkal, ale otázky, které mi dříve kladl, mně dával okresní církevní tajemník. (O styku s těmito pány by se daly také psát zajímavé zkušenosti. Například, když měla být volba Rady CB, tak se mě ptal, koho budu volit. Řekl jsem, že ještě nevím a že volby jsou tajné. No to prý nevadí, ale koho budu já volit?) Po dvouleté přestávce jsem se s ním setkal ještě jednou a byl docela sdílný. Řekl mi, že byl dva roky služebně v Afghánistánu a že ta služba u tajných ho unavuje a že se mu rozpadá manželství. Zeptal jsem se ho, proč pro udržení rodiny nejde raději k uniformovaným, k SNB. Za nějaký čas jsem ho už potkával v uniformě, ale před kolegy dělal, že se neznáme. Ještě mi na poslední schůzce řekl, ať si dávám pozor před sousedkou na balkoně přes ulici a před sousedkou vedle modlitebny dole. Měly mě hlídat a podávat o mně policii informace. Ale asi mě nehlídaly dost důsledně, protože průměrně jednou do roka jsem dostával anglicky mluvící návštěvu, obyčejně to byli 16
bratra, jednoduše proto, že nebyl klíč od kostela. Já osobně jsem na této bohoslužbě nebyl, ale už v pondělí začaly drnčet telefony. Nymburský církevní tajemník pak na mne řval, vyhrožoval mi a zařídil onu důtku. Na podzim roku 1988 jsem se stěhoval do Prahy a listopad 89 jsem zažil už ve sboru v Soukenické ulici. Foto Daniel Kvasnička V zahraničí jsem od Rady CB dostal úkolem účastnit se ekumenické konference. A tam na mne byl nasazen jeden farář z Československa, který zjišťoval moje kontakty na Západě. Když jsem se vrátil domů, byl jsem ještě dvakrát zván k výslechu. Chtěli opět vědět kontakty na osobnosti a organizace v zahraničí. Jaký jsi prožil největší tlak? To bylo v Kutné Hoře na konci roku 1987 a v roce následujícím, kdy jsem dostal důtku z Krajského národního výboru a měl jsem namále, že přijdu i o souhlas k duchovenské práci. Důvodem byla jedna pravidelná bohoslužba v Poděbradech. Kostel jedné církve, kde jsme se tehdy shromažďovali, byl nečekaně v neděli zavřen. Věřící se proto shromáždili v bytě jednoho Podrobnou analýzu Církve bratrské pro vnitřní potřeby pořídil jakýsi příslušník StB se jménem Černý... Znáš ji (tuším, že jsi ji nepsal)? Jak charakterizoval Církev bratrskou? Ano, znám ji. Publikaci jsem si opatřil a mám ji k dispozici. CB byla prezentována jako církev, která vznikla prací amerických misionářů. To muselo StB vyloženě provokovat, protože tu stále tušili návaznost na západní imperialismus. Ale ještě jinak: Na jakémsi ekumenickém setkání jsem se s autorem publikace, oním dr. Pavlem Černým (jmenoval se jako já) setkal, a když jsem ho slyšel mluvit, musím říci, že to byl jeden z mála referentů ministerstva kultury, který se snažil svoji práci dělat odborně. Nebyl to typický ignorant, jako mnozí církevní tajemníci. Měl určitý zájem o dějiny církví a jeho práce měla určitou úroveň a vycházela z konkrétních údajů. Knížka je jasně psána z pozice marxismu-leninismu a ideologického boje s křesťanstvím. Proto mne rozesmálo, když se mne pak v církvi kdosi ptal, zda jsem ji nepsal já. Na jednu stranu si myslím, že charakteristika CB je tam zajímavá a nakonec jsme tam prezentováni jako zdatný mladí manželé s malým dítětem. Přišli během dne, představili se jen křestními jmény, neřekli, odkud jsou, kdo jim dal na mě adresu, jen se zeptali, jestli mi mohou večer přivézt křesťanskou literaturu. Pomodlili jsme se spolu o Boží ochranu a večer kolem jedenácté hodiny přijeli s mikrobusem ke vchodu do bytu, v tichosti mi nanosili 10-15 černých igelitových pytlů křesťanské literatury a odjeli. Měl jsem pak jen radostnou starost s distribucí darovaných knih. Na tyto aktivity se mě nikdy žádný policista neptal. Další pan Lukáš (tak se ti pánové vždycky představovali) mně zavolal z Prahy a pozval mě do cukrárny v Praze na Václaváku. Pamatuji si, že to bylo ve čtvrtek, protože se mě vyptával, o čem jsme hovořili na pastorálce, která se konala ve sboru v Soukenické v úterý, a už věděl, že se tam pan Košťál za něco omlouval panu předsedovi. Potvrdil jsem mu, že ano, ale že si detaily nepamatuji. Zřejmě mluvil s někým už přede mnou. Na jaře roku 1985 1985 jsem byl zástupci církví zvolen biblickým referentem při ERC v ČSSR. V srpnu téhož roku jsem se přestěhoval do Olomouce, kde jsem se stal kazatelem tamního sboru. Už za měsíc mi volal pan Lukáš z Ostravy, že by za mnou přijel a domluvili jsme si termín našeho setkání. K tomu ovšem nedošlo, protože se za nějaký den omluvil, že nepřijede, že si mě nechají soudruzi z Prahy. Asi dva roky se nikdo neozval. V létě 1987 jsem uspořádal seminář pro mladé pracovníky Spojených biblických společností. Přijelo na něj asi 35 mladých lidí ze zemí Evropy a z Blízkého Východu. Byli jsme tři dny v Praze a deset dnů na Valašsku, na Velké Lhotě. Zase si mě zavolali, chtěli seznam účastníků a podrobný program celého semináře. To všechno jsem ale musel dát cizinecké policii a na ministerstvo kultury (MK). Po 17
ideologický nepřítel, který se zdánlivě přizpůsobuje době, ale ve skutečnosti jede podle svého, a shromažďuje mládež a pracuje s ní. Jak StB získávala informace? Myslím, že měli hodně informátorů, kteří chodili na různá shromáždění a měli informátory mezi lidmi z církví. Ale myslím si, že zásadní věci věděli z oběžníků. V některých sborech využívali ochotu starých sester, které po shromáždění vysedávaly v parku na lavičkách. Tyto sestry ochotně vydávaly svědectví, alespoň tak byly přesvědčeny. A informátor se ptal: Kdo kázal, co říkal, a jestli nezmiňoval něco o Západu a jestli tam nebyl zahraniční host... Měli informátory mezi kazateli a laickými pracovníky církve? Myslím si, že byli někteří, kteří jim dávali obecné informace, ale z toho, co jsem slyšel později vím, že jim skutečný informátor zrádce chyběl. Ti, které jsem obecně zmínil, se dali sice získat, ale ve skutečnosti jim nic podstatného neřekli. Říkali obyčejnosti. Přehlédnout církev nebylo tak těžké, odposlechy fungovaly. Ještě v roce 1993 v žižkovském bytě jsem ve světlíku našel zbytek odposlouchávacího zařízení. Na některých konferencích se zvedla vlna řešit selhání církve, zůstalo to často u jmen spolupracovníků StB mezi kazateli. Mnohokrát jsi to už říkal, ale ještě jednou pro jistotu: Měly rozhovory před komisí nějaký smysl nejen pro duši těch bratří, ale i pro církev? Byl jsem členem té komise v roce 1993. Určitým způsobem to pomohlo. Mně samotnému to hodně dalo, když jsem mohl slyšet jednotlivé kazatele, kteří přicházeli vysvětlit, jak se jejich jméno dostalo na seznamy spolupracovníků StB. Při jejich zpovědi jsem prožíval složitou dobu s nimi a viděl jsem, že to někteří měli hodně těžké. Někteří dokázali uspokojivě vysvětlit, co se tenkrát stalo. Co mě konkrétně mrzelo, bylo, že z těch třinácti jmen, které byly ve svazcích, šest nikdy nepřišlo ke komisi k rozhovoru. Což je škoda, protože komise byla připravena dát určité dobrozdání. Je také znám příběh kazatele, který podepsal v lese před třemi příslušníky, kteří vytáhli pistoli a sdělili mu, že není tak obtížné vyplnit oznámení o tom, že se stala nehoda. Podepsal... Rozhovor s komisí byl šancí pro všechny a většina mohla uspokojivě vysvětlit, pod jakým tlakem byli, a také to, že patrně nikomu neuškodili. Je známo, že v Bratislavě tehdejší místopředseda RCB dokonce mladé bohoslovce posílal a povzbuzoval, aby podepsali spolupráci. Byli vedeni tak, že když nebudou oni chodit na setkání s StB, bude to dělat někdo jiný, který může uškodit Před konferenční komisí, o které jsem mluvil, byli i takoví, kteří podpis viděli jako osobní selhání. Neměli dostatek informací a vyznávali, že by bývali byli radši statečnější a nešli do toho, kdyby Selhání byla. Církev o tom ale nevěděla a většinou ještě ani dnes neví. ukončení semináře chtěli podrobnou zprávu. Tu jsem také napsal, poslal na MK a na ERC. Načež za mnou do Olomouce přijel pan Jung z MK s jedním pánem z policie z Prahy a přibrali si k tomu okresního církevního tajemníka, aby mě kárali za mé aktivity. Účel jejich návštěvy jsem moc nechápal, ale nijak mne to nevystrašilo. N a p o s l e d y 1989 mně pan Lukáš z Prahy volal po telefonu, když na jaře 1989 ode mne odjela jedna zahraniční návštěva. Byl to mladý muž z USA, jedna dívka z Anglie a druhá ze Švýcarska. Pracovali na křesťanské lodi Logos a přijeli k nám do sboru vyprávět o své práci a pozvat někoho z naší mládeže na tuto misii. Přijeli jen na sobotu a neděli. V sobotu večer promítali pro mládež diapozitivy, v neděli mluvili ve sboru, odpoledne jsme jeli do Šumperka. Všimli si, že za nimi od hranic jela bílá Volha a v ní žena a dva muži. Jeli za námi i do Šumperka a přátelé mi pak psali, že je doprovodili až na hranice do Mikulova. Když mně pak pan Lukáš volal, chvíli se přátelsky bavil o ničem a pak řekl: Tak prý jste měl zase návštěvu ze zahraničí? Řekl jsem mu, jak nás jeho kolegové ve Volze všude doprovázeli. Reagoval: Ti břídilové! A po malé chvíli telefonování ukončil. To byl můj poslední rozhovor s StB. Asi po roce či dvou mě kdosi upozornil, že mé jméno je několikrát uvedeno na seznamu agentů StB, pod různými pořadovými čísly, ale vždy pod krycím jménem Lukáš. A to je všechno. ThDr. Jiří Lukl kazatel CB, v letech 1990 2005 ředitel České biblické společnosti, 2005 2007 kazatel v Letovicích, nyní administrátor sboru CB Brno-Královopolská. 18
la se. Sbor bez kazatele za čtyři, pět let vyrostl a řada lidí se z té mládeže rozhodla pro kazatelskou službu. Církev to povětšině nevěděla, nebyla publikována žádná analýza toho období Nebylo možná rozumnější udělat více? Myslím si, že ano. A domnívám se také, že dvacet let od ukončení totality je dobrá doba, kdy by bylo dobře jít do archivů, pověřit některého historika, aby začal pracovat, či sestavit komisi, která by se pokusila zmíněné období zmapovat a zhodnotit. Tedy upřednostňuješ delší období pro promlčení, kdy někteří už odešli... Ano, někteří už nežijí a myslím si, že hon na čarodějnice není dobrá metoda v době hned po revoluci, kdy jsou časy bouřlivější a je snadné kritizovat a odsuzovat. Dnes už vidíme, že i mezi disidenty byly rozdíly. Znal jsem jich řadu a viděl jsem, že někdy bylo daleko snadnější jednou bouchnout dveřmi a pak sedět v kotelně a mít třikrát vyšší plat než normální farář, u kotle si studovat a netrápit se s církevními tajemníky, nejezdit po spoustě stanic A byli ti, kteří mohli jezdit do zahraničí, tak odvážní, že by pomohli těm postiženým? Tvořil někdo nějakou síť pomoci ze zahraničí? Mám i vlastní zkušenost, že mezi lidmi ve sborech existovala velká solidarita. V litomyšlském sboru po zatčení kazatele a starších došlo k pravému opaku toho, co chtěli příslušníci StB dokázat zatčením. Sbor se semknul, stmelil, rozrostla se mládež a stabilizova- Psychologové říkají, že tlustá bílá čára z principu neexistuje. Myslíš, že odpuštění dokáže smazat všechno i v lidské rovině? Jsem přesvědčen jako křesťan a kazatel, že když je hřích vyznán a tady je rozdíl od psychologů je tu odpuštění, je zvěstováno osvobození, hřích je vymazán a věci jsou nové. (Pavel se po dlouhé době usmál při slovech o odpuštění ) Což ale neplatí o důsledcích. Někteří lidé pro to, co udělali, ztratili morální kvalifikaci pro výkon určitého zaměstnání. Jestliže se někdo dopustil pedofilních projevů, tak i když učiní pokání, neznamená to, že bude pracovat ve vedení dorostu. A zrovna tak člověk, který se zpronevěřil v politickém tlaku a kolaboroval, nemůže zastávat pozici ve vedení sboru či církve. Tam jsou limity. Věřím v plné odpuštění a vymazání hříchu a na druhé straně tu hřích pracuje, něco rozbil, poškodil a ty důsledky hříchu musíme nést na sobě. Ale tohle jsme moc u nás neuplatňovali, že? Jeden, druhý, třetí dosloužil A nejen my, ale i jiné církve a např. Evangelická teologická fakulta má vnitřní nedořešený spor v této oblasti. Učí tam velice rozdílní lidé. Jedni jsou zastánci prof. Hromádky (ovlivnil celou generaci bohoslovců svými prosocialistickými postoji a spoluprací s komunistickým režimem) a druzí disidenti. A nejen u nás. Protože jsem mnohokrát byl na Západě a studoval jsem tyto otázky, ověřil jsem si, jak je Světová rada církví dodnes prošpikována levičáky, lidmi marxistické orientace, kteří hýbou světovou ekumenou a i odsud se k nim někteří stále upínají. Vyrovnání s minulostí je obecně problémem české společnosti. Neustále se vrací k palčivým tématům a stále s nimi není hotova. Čím to je? Jedna věc mne velmi zaměstnává: Když v Americe propukla aféra Watergate či kdekterá jiná, tak se to vyšetřuje, jde se do materiálů a dělá se určitý objektivní závěr. U nás mně vadí určité švejkovství, které se projevovalo i za totality. I u těch agentů StB. Na některé prameny není spolehnutí. Někteří lidé se dostali na seznamy proto, že byli někam předvoláni, s někým se sešli a ten policista chtěl vykázat činnost, tak je tam ledabyle napsal. Na druhé straně vím, že někteří lidé, kteří opravdu škodili, tam nejsou. A to 19
mne zneklidňuje a celý ten systém práce s dokumenty StB je pro mě po této stránce velmi nevěrohodný. spíše bych ale důvěřoval, že došlo k výmazům. Když jsme dělali občanská fóra, estébáci pálili archivy. Proto je důležitá celková analýza. Vázací akty byly jen jednou částí přediva dokumentace. odborníci ale říkají, že vázací akt se lišil od zápisu z výslechu a musel být navázán se svědkem Udělal jsem si takový průzkum, ptal jsem se, chtěl jsem, aby mi to bratři vysvětlili, a když jsem viděl, jak je některý kazatel registrován třikrát, jak byl postupně na třech sborech, šel jsem za ním a ptal jsem se. Bratři říkali, že byli předvoláni a že nikdy nikomu neublížili a že když měli státní souhlas k výkonu duchovenského povolání, tak někteří občasné scházení s StB považovali za podmínku k výkonu služby. Někteří mně dosvědčili, a s řadou z nich jsem osobně mluvil, že nikdy nic nepodepsali. Přesto v seznamech spolupracovníků jsou. To mě ovšem zneklidňuje. Nemám k těm materiálům a k jejich zpracování důvěru. I cesty kazatelů do zahraničí se uskutečnily naprosto nesystémově. Řadu lidí nepustili a také zase některé pustili. Mělo to asi ukázat, jaká je tady svoboda, že dokonce duchovní církve může vyjet na Západ na konferenci či na studie, což často jiní lidé nemohli. Někteří hosté ze západních zemí zase dostali povolení kázat u nás, a pak měli doma potíže, že jezdí ke komunistům. Billy Graham kázal třeba v Moskvě i tady u nás. Když společnost za celou dobu žádné pořádné vyrovnání neudělala, vypadá to jako by měl být zrušen i Ústav pro výzkum totalitních režimů, lidé jsou v něm zastrašováni. Nestalo se díky tomu i v církvi, že se trochu nalomil charakter další generace lidí? dnes říkají: dejte s tím pokoj, a kdo ví, co se stalo ThDr. Pavel Černý, Th.D. (59) Vystudoval EtF UK, rok strávil na All Nations Christians College a v postgraduálním studiu získal na Karlově univerzitě doktorát teologie. Jako kazatel pracoval v Benátkách nad Jizerou, v Kutné Hoře a v Praze 1. od roku 1988 člen rady CB a předseda Studijního odboru. V roce 1993 byl zvolen předsedou rady Církve bratrské. Je předsedou ErC. S manželkou Hanou mají tři dospělé děti. Zápas s StB a dalšími složkami státního dohledu se týkal menšího počtu lidí. Mnoho lidí v církvi o tom ani pořádně nevědělo a dodnes neví, kolik lidí bylo na seznamech. Neuměli si představit, o co vlastně šlo. A tak ty, kterých se spolupráce týkala, znali lidé jako velmi dobré pracovníky, kteří jim osobně pomohli ve velmi složitých osobních situacích, a připadá jim těžké přijmout skutečnost, že by takový člověk mohl být agentem. Mají pocit, že by tím někoho soudili. Museli jsme si to selhání řešit uvnitř společenství těch, kterých se to týkalo. Na celocírkevní konferenci v roce 1993 jsem spolu s kolegou J. Kašperem velmi otevřeně vysvětloval bývalému představiteli našeho ústředí, o co šlo, čeho se to týkalo. Velmi pozorně nás vyslechl a našim obviněním se nebránil. Chyba byla v tom, že se nezačalo dříve pracovat na nějakých analýzách. Na druhé straně je zde skutečnost, že Václav Havel a Václav Malý programově hned na počátku demonstrací vedli k odpuštění. Na prvních demonstracích jsme se modlili: Odpusť nám naše viny! a myslím, že to bylo velice důležité, aby nevznikla myšlenka na lynčování a vyřizování účtů. Myslíš si, že bychom toho byli schopni? Určitě, ano. i v církvi bychom toho byli schopni? Ne, to ne. Ale v církvi by začaly procesy. A od svého profesora církevních dějin Amedeo Molnára vím, že v revoluci nikdy nevyhrává ta strana, která ji rozpoutala, nesla a vedla. Ti, co by soudili, to by nebyli lidé, kteří za totality nesli břímě těžkého zápasu se zrůdnou komunistickou ideologií, ale byli by to lidé ze druhé vlny, kteří by se dokázali mstít. A toho se bojím. Proto mi nedělá problém nevysvětlené viny předat Pánu Bohu. Jestli někdo nepřijde svou vinu vyznat, tak věřím, že si ho Bůh najde. Věřím v absolutní spravedlnost. Nic se nevypaří. stb se snažila mít pod kontrolou řízení církve, za projevy svobodymilovnosti u členů postihovala kazatele a vedení církve, kteří postihovali zase ty další. Nemá to následky dodnes v tom, že se církev velmi pomalu transformuje do podmínek akceschopné společnosti, která má nezávislé úrovně spolupracující svorně na jednom díle a stále tíhne k centralizovanému řízení? Vina za to selhání se neroznesla na všechny. Měli jsme ve sborech členy ssm, Ksč. Pořád je to pocit osudu, nelze jinak, jako by tam ještě 20