Oběti a hrdinové 1. světové války z Jestřabí. Padlí muži z Jestřabí v 1. světové válce ( )

Oběti a hrdinové 1. světové války z Jestřabí Padlí muži z Jestřabí v 1. světové válce (1914-1918) Na sklonku července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Bezprostřední příčinou k vyhlášení války byl atentát na Ferdinanda d Este, následníka Rakouského trůnu. Na základě spojeneckých dohod si jednotlivé státy Evropy na přelomu července a srpna 1914 vyhlásily válku. Zformovaly se dva tábory, které kopírovaly strukturu spojeneckých bloků. Mocnosti Francie, Velká Británie a Ruska se soustředily do tzv. Dohody, k nim náleželo i napadené Srbsko. Na druhé straně tzv. Ústřední mocnosti představovaly Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko. K oběma stranám se ihned nebo v průběhu války připojily další evropské či mimoevropské státy. Např. na jaře 1915 se k Dohodě připojila Itálie, o dva roky pak USA. Vývoj vojenských operací velmi rychle ustrnul a všechna polní tažení se změnila v poziční zákopovou válku, která pokračovala za cenu obrovských lidských i materiálních ztrát až do listopadu 1918. Hned zpočátku války se zformovaly tři fronty této války: francouzskoněmecká na západě, rakousko-srbská na jihu a ruská na východě. Rakousko-Uhersko posílalo své muže nejprve na jižní frontu proti Srbsku, a také na východní proti Rusku, kde rakouští vojáci bojovali po boku vojáků německých. V roce 1915, kdy se do války zapojila Itálie, byli rakouští vojáci nasazováni také na frontě rakousko-italské. V průběhu války bylo odvedeno na jeden a půl milionu Čechů a Moravanů, z toho 150 tisíc padlo za oběť, tedy každý desátý. 1 Na konci července 1914 vydal císař František Josef I. manifest Mým národům. Po zveřejnění mobilizační vyhlášky v pátek 31. července 1914 museli narukovat z Jestřabí muži do příslušných kasáren, především do Kroměříže. Štítenský učitel Karel Mihel 40 let po konci Světové války barvitě vylíčil průběh mobilizace: Za večerní tmy 31. VII. přijel do Štítné ke starostovi osvětlený kočár a hnal se pak do Popova. Lidé již tušili o co jde. Páni přivezli plakáty, které byly ihned vylepeny na vratech. Bylo v nich, že všichni muži do 37 let musí narukovat do 24 hodit. Nikdo nechtěl zprvu vyhlášce věřiti. Brzy před vyhláškou stál celý mužský svět. Ti, kdo vojáky nebyli nebo starší, jichž se vyhláška netýkala, byli spokojenější, klidnější než ti, jichž čekalo smutné rozloučení a těžká povinnost. Převládlo přesvědčení, že válka může trvat nejdéle do vánoc. ( ) Ve stavení, v němž byl voják, nastala výprava na cestu. Starostlivá maminka či ženuška neopomenula svému drahému upéci na cestu buchtu a v rychlosti přibaliti i kousek masa, neb vyhláška připomínala, že každý vojín má si vzíti na tři 1 Emmert, František: Českoslovenští legionáři za první světové války. Praha, 2014, s. 12. 1

dni potřebné potraviny. Ti nejrychlejší zvláště svobodní jeli již v sobotu (tj. 1. srpna). Ostatní v neděli (tj. 2. srpna) doprovázeni kapelou s farářem Filipem a četníkem. I ti co byli svého času osvobozeni od vojenské služby, marně jeli do Bylnice k četníkům a do (Uherského) Brodu. Všichni se vrátili se stejným vyřízením. Všichni narukovat, žádné osvobození neplatí. ( ) Všechna nádraží od Vláry do Kunovic byla lidmi přímo zaplavena. Ženy, matky, otcové, děti, známí, přišli dát ještě poslední sbohem odjíždějícím. Na zastávce v Popově bylo pláče, nářku, kvílení, když nastala doba odjezdu. Mnohé ženy padaly do mdlob. Za slzy se nestyděli ani muži. V každém nádraží měl vlak zpoždění. Trvalo delší dobu než při loučení všichni nastoupili. Pomalým tempem se dával vlak dopředu. Téměř každý odjížděl s přesvědčením, že již svých drahých neuvidí. Vojáci převážně odjeli k 3. pěšímu pluku nebo 25. domobraneckému do Kroměříže. Po kontrole v přeplněných vlacích ani památky. I schůdky byly obsazeny. Nikdo nepečoval o bezpečnost cestujících. Z Hradiště jeli v dobytčích vozech do Kroměříže. Tam teprve užasli, kolik lidstva pojme nákladní vlak. Tisíce mužů všech stavů naplnila peron a veškerá prostranství. Kroměříž poskytoval diváku obraz snad nikdy nevídaný. Přeplněné ulice, přeplněná náměstí, kasárny, školy a v pravém slova smyslu nabité hostince. Vše to činilo dojem ohromného chaosu. Člověk se divil, jak bylo možno vše v krátkém čase srovnati a ovládnouti. ( ) Komisi předsedal nadporučík, jenž přijal od každého vojenský pas a prohlédnuv jej, roztřiďoval mužstvo do setnin. ( ) Hned počátkem srpna jezdily vlárskou dráhou transporty vojska na východní Halič. ( ) Během 24 hodin projelo 8-10 vlaků. V září 1914 projely zde první vlaky s raněnými. ( ) V dalších měsících jezdily vlárskou četné vlaky Červeného kříže s raněnými, pak zajatci a vystěhovalci. ( ). 2 V průběhu čtyřletého celosvětového konfliktu nazývaného tehdy Velká válka nebo také Světová válka (a později 1. světová válka) bylo z obce Jestřabí do armády povoláváno a nasazováno mnoho desítek mužů. Ti byli průběžně odváděni podle principu všeobecné branné povinnosti po prohlídkách zdravotní způsobilosti a podle potřeb rakouského eráru na fronty této války. Někteří ranění byli po vyléčení opakovaně posíláni na bojiště. Z dostupných zdrojů nezjistíme kompletní seznam všech mužů, kteří museli z obce Jestřabí narukovat do této války. Víme o 75 mužích, kteří byli povoláni do boje. V srpnu 1914 narukovalo 29 mužů, dalších 11 do konce roku 1914, 15 mužů bylo povoláno v roce 1915, 10 v roce 1916 a čtyři pak v roce 1917. O šesti mužích máme informaci, že narukovali, avšak nevíme kdy. Je pravděpodobné, že mužů, kteří do Velké války narukovali, bylo ještě více. K zjištění počtu mužů jsme využili dva prameny vyprávěcí povahy, které vznikli ve sledované obci, školní a 2 Mihel, Karel: Kronika obce Štítná nad Vláří. Štítná nad Vláří, 1957, s. 28-29. 2

1900. 3 Lepší přehled máme o mužích, kteří se stali obětí této války. Tedy buď padli přímo obecní kroniku. Ty však neobsahují jména všech mužů, kteří narukovali v roce 1917 a neuvádí jména mužů, kteří narukovali v roce 1918, resp. muže narozené v letech 1899 či v boji, podlehli následkům zranění či nemoci na lůžku (v nemocnici či doma), byli nezvěstní v boji a později prohlášeni za mrtvé (tedy padli buď v boji, nebo zemřeli v zajetí, aniž by to však bylo jednoznačně úřadům známo) či byli zastřeleni jako zběhové. Takto se stalo oběťmi Světové války celkem 19 mužů, kteří z Jestřabí pocházeli (rodiště) či zde žili (domovská obec). K tomuto účelu jsme mohli využít kartotéku padlých v 1. světové válce spolu s databází padlých této válce Vojenského historického archivu, který je součástí Vojenského ústředního archivu v Praze. 4 Dále jsme využili další prameny jako rodné a úmrtní matriky sledované lokality či dalších míst, jakož i školní a obecní kroniku, případně dosavadní literaturu, která se problematice věnovala. 5 Vzájemnou komparací informací uváděných ve zdrojích jsme mohli potvrdit či vyvrátit informace o tom zda byl dotyčný obětí Světové války či nikoliv. Předkládaný seznam si nemůže dělat nárok na to, aby zahrnoval všechny padlé ve válce. Je však zpřesněním dosavadních poznatků. Mezi oněmi 19 oběťmi Velké války se nachází 12 osob, které se narodili v Jestřabí, tři v tehdejší místní jestřabské části Kochavec, dva ve Štítné, jeden v Žopech u Holešova a jeden v Šuranech na Slovensku (tehdy Uhry). Z nich pak mělo v Jestřabí domovskou příslušnost, tedy trvalé bydliště, 14 osob, tři na Kochavci (tedy také v obci Jestřabí) a dva ve Štítné. Do Rakousko-Uherské armády bylo povoláno hned na začátku války v srpnu 1914 při mobilizaci 3 SOkA Zlín, Národní škola Jestřabí 1893-1953, Pamětní kniha Národní školy v Jestřabí 1893-1936, inv. č. 102, nestr. (s. 49, 51, 53-54 a 60). 4 Za základ databáze posloužily archivní prameny, které se nalézají ve Vojenském historickém archivu. Jejím jádrem je kartotéka padlých a nezvěstných v 1. sv. válce. Databáze si nedělá nárok na to, aby zahrnovala všechny padlé ve válce. Kartotéka nevznikla na základě systematické válečné evidence. Jedná se o dodatečně sestavenou kartotéku, jež čerpala informace z pramenů jako vojenské úmrtní matriky, soudní prohlášení za mrtva a jiných dokumentů vojenské správy. Databáze je první částí dlouhodobého projektu soupisu padlých příslušníků rakousko-uherské armády v 1. světové válce. Od 1. 3. 2016 jsou zde zveřejňovány údaje k vojákům, kteří padli nebo zůstali nezvěstní v letech 1914 až 1916. In: VÚA Praha, databáze padlých v 1. sv. válce. [online]. 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30.10.2016]. Dostupné online na: http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase; VÚA Praha, kartotéka padlých v 1. světové válce. [online]. 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30.10.2016]. Dostupné online na: http://vuapraha.cz/node/69. 5 SOkA Zlín, Nšk Jestřabí, Pamětní kniha, inv. č. 102, nestr. (s. 49, 51, 53-54 a 60); SOkA Zlín, Místní národní výbor Jestřabí 1945-1976, Pamětní kniha obce Jestřabí 1924-1976, inv. č. 245, s. 5; Seznam použitých matrik římskokatolické farnosti Štítná nad Vláří: MZA Brno, E 67. Sbírka matrik: sign. 4029, 4475, 4728, 4733, 4751, 7587. [online]. 2010 Moravský zemský archiv v Brně. [cit. 30.10.2016]. Dostupné online na: http://actapublica.eu; OÚ Štítná nad Vláří-Popov, matrika sign. 4734; Kubánek, P.: Zlomky z historie obce Jestřabí, Štítná nad Vláří 1997, s. 18; Březíková, K.: Archiv obce Jestřabí 1828-1945 (1949). Inventář. SOkA Zlín-Klečůvka 1999, s. 3; Nečasová, K.: Jestřabí. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka. 1/2004. V. roč., s. 21-22; Šuráň, P. Fojtík, P.: Jestřabí 1503 2003. 500 let od první písemné zmínky. Jestřabí 2003, s. 32-33. 3

6 mužů, kteří se stali oběťmi války, jeden pak v září 1914. Další dva byli povoláni do konce roku 1914, jeden buď v roce 1914 nebo 1915, dva pak v roce 1915 a tři v roce 1916. Ve čtyřech případech není známo, kdy byli povoláni (zřejmě v roce 1917 či 1918). Již v roce 1914 se stal obětí války jeden muž, v roce 1915 pak tři, v roce 1916 zemřelo v důsledku války pět jestřabských občanů, jeden v roce 1917, šest osob zemřelo v roce 1918, dva zemřeli až po skončení Světové války na následky zranění či válečných útrap (1919 a 1922), u jednoho muže nám není známo, kdy zemřel. Nejčastější příčinou úmrtí nebyla smrt v boji, ale úmrtí na následky zranění či nemoci v nemocnici nebo doma, na které zemřelo 8 mužů. Šest mužů padlo v boji. Čtyři muži byli prohlášeni za mrtvé, tedy padli buď v boji, nebo zemřeli v zajetí, jelikož jejich těla nebyla nalezena a ani informace o jejich osudu nebyla úřadům známa. Prohlášení za mrtva se rodiny dočkaly často až po dlouhých letech, kdy už nebyla naděje, že se jejich příbuzný (otec, manžel, syn) vrátí domů. Mezi oběti války počítáme i jednoho vojenského zběha, který byl zastřelen četnictvem pár dnů před koncem války. A kde tito mužové umírali? Jak už je z předchozí statistiky patrné, tak nejčastěji v nemocnici (7 osob), na bojišti, čímž je míněno, že je nám známo konkrétní místo úmrtí v boji (4), doma (2) a v 6 případech není známé zcela konkrétní místo úmrtí (i když v některých případech víme, že to bylo někde na italském či ruském bojišti). V 15 případech je nám známo datum či alespoň měsíc, kdy voják zemřel. U čtyř zbývajících mužů to však nevíme. Přičemž u 9 osob je nám známo místo uložení jejich ostatků, u zbývajících 10 mužů to však nevíme. Nejhůře byla postižena rodina Františka a Anny Fagulcových z Jestřabí čp. 77, které válka připravila o tři syny, Martina (1892-1914), Františka (1877-1916) a Aloise (1897-1922). Nejčastějším příjmením oběti války z Jestřabí je Fagulec (4 muži), Marek (3) či Šuráň (2). Kromě výše zmíněných třech bratrů tito další muži nebyli pravděpodobně v blízkém příbuzenském vztahu. Čtenáře by jistě zajímalo, v jakých vojenských jednotkách tito muži sloužili. Víme to pouze u osmi z 19 mužů. Dva muži sloužili ve 3. pěším pluku (sídlo pluku Kroměříž), jeden byl příslušníkem 25. domobraneckého pěšího pluku (Kroměříž), další pak příslušníkem 25. zeměbraneckého pěšího pluku (Kroměříž), jeden členem 99. pěšího pluku (Znojmo), jeden 5. hraničářského praporu (nebo také 20. praporu polních myslivců), u jednoho muže víme pouze to, že byl členem pěšího praporu (nevíme však kterého). Jeden muž pak padl jako příslušník 2. československého střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad, 7. rota, tedy jako Československý legionář v Rusku (v Rakouské armádě sloužil ve 3. pěším pluku). A jaké hodnosti měli jestřabští muži? Samozřejmě, že kvůli sociálnímu postavení a prostředí, ze kterého pocházeli, nikterak vysoké. Devět z nich byli vojíni, jeden svobodník a pouze jeden byl poddůstojník s 4

hodností četaře (Josef Toryška). U 8 dalších mužů nevíme, jakou měli hodnost. Je však pravděpodobné, že i oni byli vojíny. Pokud bychom se podívali, jakou měli oběti války z Jestřabí věkovou strukturu, zjistíme, že mezi 18 a 40 lety. Nejstarší obětí války byl František Fagulec čp. 77, který zemřel ve věku nedožitých 40 let ve vojenské nemocnici ve vídeňském Simmeringu. Tři mladí hoši, kteří se narodili v roce 1898 František Eliáš čp. 82, Jan Marek čp. 73 a Josef Fojtík čp. 33 zemřeli mezi svými 18. a 20. narozeninami (neznáme přesná data úmrtí). Do Světové války narukovali muži narození v letech 1864 1900. Tedy ti, kteří byli v roce 1914 ve věku 50 let a těm, kterým bylo v roce 1918 teprve 18 let. Pokud bychom se podívali na strukturu obětí podle ročníku narozených, tak nejhůře byl postižen ročník 1898, kdy z 10 narozených mužů v tomto roce čtyři padli v 1. světové válce (40%). Stejně tak byl postižen i ročník 1892, kdy z 5 narozených mužů dva zemřeli ve válce (rovněž 40%). Nejhůře tak byla postižena generace mužů narozených v 90. letech 19. století, kdy se v Jestřabí narodilo 102 mužů, z toho 12 se stalo obětí Světové války. Jinými slovy každý osmý muž narozený mezi lety 1890-1899 padl či zemřel v důsledku války. Mohli jsme však také konstatovat, že dva muži, o nichž se soudilo, že byli taktéž oběťmi války, jimi prokazatelně nebyli. Jedná se o Josefa Saňáka (*17. 3. 1898, Jestřabí 24) a Jana Lukšíka staršího (*17. 5. 1866, Jestřabí 3). Jan Lukšík byl mylně uváděn jako oběť války ve všech zdrojích. Podařilo se však prokázat, že Jak Lukšík zemřel teprve 20. května 1947 ve své rodné obci. 6 Josef Saňák se rovněž nemohl stát obětí Světové války, jelikož se v srpnu 1925 oženil. 7 Domů se tedy nevrátilo 19 mužů, kteří zahynuli v rakousko-uherských uniformách na východní ruské i jižní italské frontě či v důsledku zranění a nemoci na těchto frontách. Mezi oběťmi byl i jeden muž v uniformě československých legií (ruský legionář Josef Marek). Nevíme zda někdo z jestřabských mužů zahynul na srbské frontě nebo v důsledku bojů na této frontě. Padlí a zemřelí muži byli pohřbeni na různých místech Evropy (Josef Marek dokonce v Asii), do individuálních i hromadných hrobů, označených i neoznačených. A nikomu se zřejmě nepodaří vypátrat, kde jejich těla leží. Pokud bychom dnes v Jestřabí hledali pomník padlým z 1. světové války, tak marně. Jako jedna z mála obcí regionu Jestřabí nemá trvalou připomínkou tehdejších mrtvých vojáků, pomník celé ztracené generace. Můžeme se domnívat, co bylo pravým důvodem. Bylo to 6 MZA Brno, E 67. Sbírka matrik: sign. 4733. [online]. 2010 Moravský zemský archiv v Brně. [cit. 30.10.2016]. Dostupné online na: http://actapublica.eu. 7 OÚ Štítná nad Vláří-Popov, matrika sign. 4734. 5

snad v důsledku toho, že obec neměla v průběhu První republiky dostatečné finanční prostředky nebo zde nebyla dostatečná vůle? Když se sousední obec Štítná rozhodla v roce 1937 postavit pomník svým padlým, dostala obec Jestřabí nabídku, že zde můžou být uvedeni i její oběti Světové války. Obecní zastupitelstvo obce Jestřabí však na svém zasedání dne 28. listopadu 1937 nabídku Štítné odmítlo s tím, že si pořídí vlastní pamětní desku, případně pomník. To se však nikdy nestalo. Dne 23. prosince 1937 mělo zastupitelstvo rozhodnout o stavbě pomníku padlých ve světové válce, avšak stavba byla zamítnuta z důvodu, že mnohé rodiny po padlých projevili odpor pro postavení pomníku. 8 Z jestřabských občanů padlo, či zemřelo v 1. světové válce 19 občanů. V roce 1910 měla obec 463 obyvatel, z tohoto počtu se jedná o každého 25. občana obce, který se stal obětí této války (tj. 4,1% obyvatel obce). V sousední Štítné z celkového počtu 1580 obyvatel v roce 1910 padlo za oběť válce 43 osob, tedy každý 37. občan (2,7%). V Popově pak ze 421 obyvatel evidovaných v roce 1910 padli či zemřeli v průběhu světové války celkem 4 osoby, tedy každý 105. občan obce Popov (necelé 1%). 9 Osudy jednotlivých obětí války z Jestřabí 10 V následujícím seznamu uvádíme všechny muže z obce Jestřabí, kteří se stali oběťmi 1. světové války, ať už na bojišti, nebo mimo ně. Nebyly to však bezpochyby všechny oběti této strašlivé světové vojny, mezi ně můžeme počítat také příbuzné, především pak manželky a 8 SOkA Zlín, Archiv obce Jestřabí 1828-1945, Protokolní kniha zastupitelstva obce Jestřabí (1928) 1930-1948, zápis z jednání zastupitelstva obce Jestřabí ze dne 28.11.1937 a ze dne 23.12.1937; Fojtík, P.: Naše obec a 1. světová válka, Jestřabský zpravodaj, 8. číslo, srpen 2004, s. 1; V parčíku v centru obce Štítná nad Vláří je umístěn památník obětem 1. světové války. Tvoří jej monolitní blok ze žuly. Na něm jsou vyryta jména obětí. Památník je ukončen sochou Ježíše Krista a mrtvého vojáka. Památník je vysoký 3 m. Je zde uvedeno 34 obětí 1. světové války. In: Ministerstvo obrany ČR, Odbor pro válečné veterány MO ČR, Evidence válečných hrobů. [online]. 2004-2014 Ministerstvo obrany. [cit. 30.10.2016]. Dostupné online na: http://www.valecnehroby.army.cz/evidence-valecnych-hrobu, památník obětem 1. světové války ve Štítné nad Vláří, evidenční číslo CZE7209-30600. 9 Bartoš, J. Schulz, J. Trapl, M.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960 (okresy Uherské Hradiště, Uherský Brod, Hodonín, Kyjov). VIII. sv. Ostrava 1982; Kubánek, P.: Zlomky z historie obce Štítná nad Vláří. Štítná nad Vláří 1994, s. 22; Kubánek, P.: Zlomky z historie obce Popov. Štítná nad Vláří 1998, s. 28. 10 Krátké biogramy padlých vojáků jsou vytvořeny z informací, které byly zjištěny z následujících pramenů: SOkA Zlín, Nšk Jestřabí, Pamětní kniha, inv. č. 102, nestr. (s. 49, 51, 53-54 a 60); SOkA Zlín, MNV, Pamětní kniha, inv. č. 245, s. 5; Seznam použitých matrik římskokatolických farnosti Štítná nad Vláří a Uherské Hradiště: MZA Brno, E 67. Sbírka matrik: sign. 4029, 4475, 4728, 4733, 4751, 7587 a 12092. [online]. 2010 Moravský zemský archiv v Brně. [cit. 30.10.2016]. Dostupné online na: http://actapublica.eu; OÚ Štítná nad Vláří-Popov, matrika sign. 4734; VÚA Praha, databáze padlých v 1. sv. válce. [online]. 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30.10.2016]. Dostupné online na: http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase; VÚA Praha, kartotéka padlých v 1. světové válce. [online]. 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30.10.2016]. Dostupné online na: http://vuapraha.cz/node/69; Březíková, K.: Archiv obce Jestřabí 1828-1945 (1949), s. 3. Nečasová, K.: Jestřabí. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka. 1/2004. V. roč., s. 21-22. 6

děti těch, kteří se již nikdy nevrátili domů. Informace jsme zjišťovali z několika zdrojů, a to s různým výsledkem. Ve většině případů se informace navzájem potvrzovaly, ba dokonce přinášely nové poznatky. Ale vyskytly se také případy, kdy si naopak odporovaly. Předkládáme tedy informace o padlých tak, jak se nám je podařilo zjistit: František Eliáš se narodil dne 15. dubna 1898 na Kochavci čp. 40 svobodné matce Marii Eliášové. Později žil v Jestřabí čp. 82. Povolán byl do rakouské armády v roce 1916 ve věku 18 let. Není nám známo, v jaké jednotce František Eliáš sloužil, ani jakou měl hodnost. Nepodařilo se zjistit ani datum, místo či příčinu úmrtí, ani to kdy a kde byl pohřben. Pouze víme, že padl. Bylo to mezi lety 1916-1918. Alois Fagulec se narodil dne 20. července 1897 v Jestřabí čp. 9 nádeníku Františku Fagulcovi a Anně roz. Šuráňové. Dětství a mládí prožil v Jestřabí čp. 77. Nevíme, kdy byl povolán do armády, ani žádné další podrobnosti jeho působení ve válečném ohni Světové války. Víme jen to, že zemřel v nemocnici v Hernbathu dne 26. února 1922 na následky zranění z války ve věku 24 let a je tak počítán mezi oběti Světové války z Jestřabí (v obecní kronice uveden jako oběť v roce 1924). Bratrem předchozího byl František Fagulec, který se narodil dne 12. února 1877 domkaři Františku Fagulcovi a jeho manželce Anně roz. Šuráňové, kteří v té době bydleli na Kochavci čp. 47 11. Před válkou žil s rodinou v Jestřabí čp. 77. Do zbraně byl povolán v roce 1915, žádné další podrobnosti o jeho válečném působení nevíme. V listopadu 1916 zemřel ve vojenské nemocnici ve vídeňském Simmeringu ve věku 39 let. Ve Vídni je zřejmě také pohřben. Bratrem předchozích dvou mužů byl také Martin Fagulec, který se narodil dne 9. listopadu 1892 ve Štítné čp. 109 12. Před válkou žil s rodinou v Jestřabí čp. 77. Martin Fagulec byl taktéž synem Františka Fagulce, tehdy dělníka v panském dvoře na Kochavci a Anny roz. Šuráňové. Do Světové války narukoval hned při mobilizaci v srpnu 1914, zemřel jako vojín již v listopadu 1914 v nemocnici v Praze. Další obětí Velké války z Jestřabí byl Josef Fagulec, muž s velmi pohnutým osudem. Josef Fagulec se narodil v Jestřabí čp. 62 dne 1. září 1884 domkaři Josefu Fagulcovi a Anně roz. Hrnčiříkové. Narukoval hned na počátku války v srpnu 1914, byl příslušníkem 5. hraničářského praporu (nebo 20. praporu polních myslivců) a po třech měsících války, dne 11 Dům s číslem popisným 47 nestál v Jestřabí Na Výpustě jak je tomu dnes, toto číslo měl jiný dům na Kochavci. 12 Ještě v roce 1877 se jednalo o dům čp. 47 na Kochavci (katastr Jestřabí), který zřejmě stál u Kochaveckého potoka. Mezi lety 1877-1892 zřejmě došlo ke změně hranic jestřabského a štítenského katastru a tedy i k přečíslování domu na čp. 109 (Štítná). 7

6. listopadu 1914, padl do ruského zajetí. Soudilo se také, že je nezvěstný či zemřel v zajetí. Ovšem až po konci války se mu podařilo na vlastní pěst dostat se či utéct z ruského zajetí a o strastiplné cestě se dostal domů. Buď v průběhu cesty nebo po návratu domů však onemocněl na skvrnitý tyfus (tzv. skvrnivku) a dne 29. března 1919 v záložní nemocnici v Uherském Hradišti zemřel. Jeho tělo bylo převezeno do Štítné, kde bylo 2. dubna 1919 uloženo na místním hřbitově. Josef Fojtík se narodil 3. ledna 1898 v Jestřabí čp. 33. Byl synem rolníka Martina Fojtíka a Anny roz. Davidové. Do armády byl povolán jako 18letý v roce 1916, bojoval na italském bojišti. Není známo, kdy a kde zemřel, jeho tělo nebylo nikdy nalezeno a identifikováno. Úředně byl prohlášen za nezvěstného, za mrtvého pak k 31. prosinci 1918. Martin Hlaďo byl synem rolníka Jana Hlaďo a Anny roz. Bařinkové. Martin Hlaďo se narodil 28. ledna 1894 v Jestřabí čp. 53. Narukoval již jako 20letý při mobilizaci na začátku války v srpnu 1914. Není známo, kdy a kde jako voják působil, ani kdy a kde zemřel. Soudilo se, že padl na ruském bojišti. Jeho tělo nebylo nalezeno a identifikováno. Dne 16. března 1927 byl svobodný krejčovský pomocník Martin Hlaďo, který byl od roku 1915 nezvěstný, prohlášen krajským soudem v Uherském Hradišti za mrtvého s tím, že nepřežil den 1. ledna 1918. 13 Jan Hýbl se narodil 5. září 1896 na Kochavci čp. 66 do rodiny kopaničáře Jana Hýbla a Marie roz. Černíčkové. Byl povolán do rakouské armády v roce 1915. Sloužil jako vojín 99. pěšího praporu (Znojmo). Jako raněný voják padl do ruského zajetí. Byl hospitalizován v nemocnici ve městě Rtishchevo (Rtiščevo) v Saratovské gubernii v Rusku. Zemřel při evakuaci této nemocnice. Ruské úřady oznámili zprostředkovaně jeho úmrtí rodině v roce 1917. Alois Kryštof se narodil dne 6. října 1888 v Žopech čp. 12 u Holešova domkaři Josefu Krištofovi a Marii roz. Hrnčiříkové. Alois Kryštof studoval měšťanskou školu v Holešově, v letech 1905 1910 vystudoval učitelský ústav v Kroměříži. Na začátku školního roku 1910/1911 nastoupil jako prozatímní učitel v Březové, k 1. březnu 1911 nastoupil na jednotřídní školu v Jestřabí, kde byl vedle Františka Dobiáše druhým učitelem. 14 V roce 1914 byl Alois Kryštof přeložen na školu do sousední Štítné. Zřejmě ještě v roce 1914 narukoval k 3. pěšímu pluku v Kroměříži jako vojín. Padl dne 15. června 1915 u obce Nahaczow v Haliči na ruském bojišti, kde byl také tentýž den pohřben (dnes Nahachiv ve Lvovské oblasti, Ukrajina). 13 Krajský soud v Uherském Hradišti, Prohlášení za mrtva, M 78/26, Martin Hlaďo, ze dne 16. března 1927. 14 SOkA Zlín, Nšk Jestřabí, Pamětní kniha, inv. č. 102, nestr. (s. 35-36). 8

Alois Marek se narodil dne 21. června 1898 ve Štítné čp. 214 kopaničáři Josefu Markovi a Marii roz. Holbové. Není známo, kdy narukoval a na kterou frontu. Alois Marek však z fronty zběhl a skrýval se doma na Kochavci čp. 89, kde pomáhal v hospodářství. Dne 24. října 1918 vyvážel právě hnůj, když zde přišel strážmistr Zelený. Marek se ukryl za vůz, avšak strážmistr na něj spustil palbu, která jej zasáhla a usmrtila. 15 Dne 27. října 1918 byl zastřelený vojenský zběh pohřben na štítenském hřbitově. Jan Marek se narodil dne 27. prosince 1898 v Jestřabí čp. 73. Byl synem rolníka Josefa Marka a Marie roz. Borošové. Povolávací rozkaz obdržel v roce 1916. Padl zřejmě 6. října 1918 na italském bojišti. Ovšem jeho tělo nebylo nalezeno a identifikováno, byl úředně prohlášen za mrtvého k datu 6.10.1918. Josef Marek se narodil dne 26. listopadu 1892 v Jestřabí čp. 48. Byl jediným Československým legionářem, který padl v boji. Viz kapitola Osudy jednotlivých Československých legionářů a dobrovolníků zahraničního odboje za 1. světové války z obce Jestřabí. Josef Novák se narodil dne 26. srpna 1890 v Jestřabí čp. 17. Byl synem rolníka Františka Nováka a Terezie roz. Pavlůskové. V říjnu 1912 se oženil s Annou roz. Hýblovou z Jestřabí. Žil v Jestřabí čp. 17. Do armády byl povolán na začátku světového konfliktu v srpnu 1914. V průběhu bojů byl raněn. Po vyléčení byl poslán domů, v roce 1916 byl opět povolán, pak byl poslán domů na dovolenou, kde 7. října 1916 zemřel na tyfus. Pohřben byl 9. října ve Štítné. Jan Strnka se narodil dne 20. srpna 1878 v Jestřabí čp. 2. Byl synem domkaře Jiřího Strnky a Terezie roz. Burešové. Byl ženatý s Marií roz. Pinďákovou, žili v Jestřabí čp. 61. Narukoval po zveřejnění mobilizační vyhlášky v srpnu 1914 do Kroměříže k 25. zeměbraneckému pěšímu pluku. V roce 1915 byl se svojí jednotkou poslán na nově otevřenou italskou frontu. Od 2. listopadu 1915 byl nezvěstný. Rodina jistě doufala i po skončení války, že se vrátí. V srpnu 1925 však byl prohlášen za mrtvého, s tím, že nepřežil 31. prosinec 1917. Jan Šeliga se narodil dne 17. června 1894 v Jestřabí čp. 13. Byl synem domkaře Františka Šeligy a Terezie roz. Janáčové. Narukoval v září 1914. Není nám známo, s kterou jednotkou a na kterou frontu byl poslán. Byl těžce raněn a zemřel dne 7. srpna 1916 v mobilním špitálu (polní nemocnici) č. 2/12 na úplavici ve věku 22 let. Byl pohřben na vojenském hřbitově Ubekeiner Freistnitz Krain v hrobě č. 16. 15 Mihel Karel, Ze štítenské kroniky. Štítná nad Vláří, 1956, s. 32-33. 9

František Šuráň se narodil dne 27. července 1895 v Jestřabí čp. 21 rolníku Františku Šuráňovi a Anně roz. Markové. Povolán byl v roce 1914. Není však známo ke které jednotce. Padl jako vojín dne 8. října 1915 ve věku 20 let u Zamiszcze na ruském bojišti. Datum pohřbu není známo, byl zřejmě pohřben přímo na bojišti. Tomáš Šuráň se narodil dne 14. listopadu 1878 v Jestřabí čp. 28. Byl synem domkaře Františka Šuráně a Marie roz. Štěpančíkové. Narukoval v roce 1914. Jeho domovskou jednotkou byl 25. domobranecký pluk v Kroměříži. Padl jako vojín dne 4. května 1915 na ruské frontě u Nysce Čeznilikič v Haliči. Následujícího dne byl tamtéž pohřben. Jan Tománek se narodil dne 8. července 1883 na Kochavci čp. 65 domkaři Františku Tománkovi a Marii roz. Fojtíkové. Narukoval v roce 1914 nebo 1915 k 3. pěšímu pluku do Kroměříže. Byl raněn a převezen do infekční nemocnice v Brně, kde zemřel na otravu krve (sepsi) dne 7. září 1916 ve věku 33 let. Jeho tělo bylo převezeno do Štítné, kde bylo dne 11. září pohřbeno na místním hřbitově. Josef Toryška (či Toriška) se narodil dne 27. července 1881 v Šuranech na Slovensku (v tehdejších Uhrách). Byl domkařem v Jestřabí čp. 82, jeho manželkou byla Františka roz. Eliášová. Narukoval po zveřejnění mobilizační vyhlášky v srpnu 1914. Byl četařem pěšího pluku (zřejmě 3. pěšího pluku). Padl dne 15. června 1918 ve věku 37 let na italském bojišti zasažen jsa granátem. Měl několikero vyznamenání: byl vyznamenaný medailí bronzovou, malou i velkou medailí stříbrnou a křížem Karlovým. 16 Českoslovenští legionáři a dobrovolníci zahraničního odboje za 1. světové války z obce Jestřabí V rámci této práce se podařilo zjistit nové skutečnosti, podrobnosti a zpřesňující informace k účasti jestřabských občanů v odboji za 1. světové války (1914-1918), kteří se zapojili do zahraničního odboje v rámci legií v Itálii a v Rusku či jakožto dobrovolníci ve Spojených státech amerických (USA). Československé legie byly vojenské jednotky zahraničního odboje proti Rakousku- Uhersku za 1. světové války. Legie vznikaly na území Ruska, Itálie, Francie, Srbska i jinde jako dobrovolnické jednotky z řad zajatců, přeběhlíků a krajanů žijících v zahraničí. Legie výrazně napomohly vzniku Československé republiky a po jejich vojenských vystoupeních na straně Dohody světové velmoci USA, Velká Británie a Francie souhlasily se vznikem 16 SOkA Zlín, Nšk Jestřabí, Pamětní kniha, inv. č. 102, nestr. (s. 60). 10

samostatného Československa. Legionáři se vrátili jako hrdinové, kteří se stali jednou z opor české státnosti a základem nové československé armády. 17 Z dostupných zdrojů, tj. osobní karty legionáře a legionářského poslužného spisu, z nichž jsou použitá data, která byla publikována v publikaci Českoslovenští legionáři okresu Zlín, 18 v databázích legionářských vojsk na webu Vojenského ústředního archivu v Praze 19 a rovněž na webu Projektu Legie 100. 20 Z uvedených dat vyplývá, že z obce Jestřabí pocházelo celkem 10 legionářů, z toho 6 mužů vstoupilo do Československých legií v Itálii a čtyři byli legionáři v Rusku. Ruským legionářem byl také Alois Zezulka (*1895, Nedašov 4), který žil od roku 1920 až do své smrti v roce 1977 v Jestřabí. V řadách legionářského vojska padl jediný muž, a to Josef Marek (1892-1918) z Jestřabí čp. 48. Počet legionářů pocházející z Jestřabí ve srovnání s okolními obcemi vzhledem k počtu obyvatel dle sčítání lidu z roku 1910 byl poměrně vysoký. Počet obyvatel při sčítání lidu v roce 1910 vs. počet legionářů: Jestřabí 463 obyvatel vs. 10 legionářů (tj. 2,16 % obyvatelstva), Bohuslavice nad Vláří 569 obyvatel vs. 2 legionáři (tj. 0,35 %), Popov 421 vs. jeden (tj. 0,24 %), Rokytnice 554 vs. jeden (tj- 0,18 %) a Štítná nad Vláří 1580 obyvatel vs. 12 legionářů (tj. 0,76 %). 21 Českoslovenští legionáři v Rusku (1914 1920) Vedle Francie bylo druhou dohodovou mocností, na jejímž území byla na začátku války postavena česká dobrovolnická jednotka, carské Rusko. V průběhu prvních týdnů války vznikla formace s názvem Česká družina, která byla složena z krajanů žijících na území Ruska. Jednotka byla rozptýlena na frontovém úseku 3. ruské armády, kde plnila výzvědné a propagandistické úkoly. Česká družina byla vysoce hodnocenou jednotkou ruské armády. V prosinci 1914 se k ní připojily první tři stovky dobrovolníků z řad zajatých vojáků rakousko-uherské armády české národnosti. Teprve později se jednotka stala základem československého legionářského vojska utvářeného pod politickou autoritou Masarykova exilu na ruském území. 22 Pod názvem Česká družina fungovala do 2. února 1916, kdy se 17 Emmert, František: Českoslovenští legionáři. 18 Březíková, K. - Sladkowski, M. - Valůšek, D.: Českoslovenští legionáři okresu Zlín. SOkA Zlín 2001. 19 VÚA Praha, databáze padlých v 1. sv. válce. [online]. 2009-2010 Vojenský ústřední archiv. [cit. 30.10.2016]. Dostupné online na: http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase. 20 Projekt Legie 100, seznam legionářů. [online]. Československá obec legionářská. [cit. 30.10.2016]. Dostupné online na: http://legie100.com. 21 Bartoš, J. Schulz, J. Trapl, M.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. VIII. sv. Ostrava 1982; Březíková, K. - Sladkowski, M. - Valůšek, D.: Českoslovenští legionáři okresu Zlín; Dobrovolníky československé armády v USA ponecháváme stranou, jelikož ke srovnání nemáme k dispozici potřebná data. 22 Emmert, Fr.: První dobrovolnické jednotky ve Francii a Rusku. In: Českoslovenští legionáři, s. 11-36. 11

přeměnila na Československý střelecký pluk, který měl 1 600 členů. Na jaře 1916 se do jednotky přihlásilo na 800 volyňských Čechů, díky nim mohla být v květnu 1916 rozšířena na brigádu, v jejímž rámci působily již dva pluky (1. československý střelecký pluk Jana Husi a 2. československý střelecký pluk Jiřího z Poděbrad). V průběhu roku 1916 se v zajateckých táborech šířilo tzv. zajatecké hnutí. V tranzitním zajateckém táboře v Darnici na Ukrajině bylo zřízeno Československé agitační středisko, které působilo na zajatce a seznamovalo je se záměrem státní samostatnosti Československa a o záměru vybudování velkého legionářského vojska. Do konce roku 1916 se střelecká brigáda rozrostla již na bezmála 6 000 vojáků. 23 Byl mezi nimi také Alois Zezulka (1895-1977), rodák z Nedašova a pozdější jestřabský občan. Na začátku roku 1917 se stal členem 1. střeleckého pluku nejmladší jestřabský legionář, teprve 18letý Jan Saňák (* 1898) z Kochavce. V březnu 1917 zasáhly Rusko revoluční události, 8. března padla vláda a abdikoval car. Byla ustavena nová prozatímní demokratická vláda, která pokračovala ve spojeneckých závazcích předchozího režimu na straně Dohody. Představitelé Čechů a Slováků v Rusku se rozhodli do vnitropolitických problémů Ruska nezasahovat a nadále prosazovat jen vlastní zájmy, tedy vybudování legionářského vojska, které by bojovalo na straně Dohody proti Centrálním mocnostem. Tato zásada zůstala platná i po bolševickém převratu v listopadu 1917 a následující půlrok až do května 1918, kdy se rozhořel mezi Československými legionářskými vojsky a vládnoucími komunisty vážný konflikt. Vraťme se však o rok zpět. Na jaře 1917 byla brigáda rozšířena o 3. československý střelecký pluk Jana Žižky z Trocnova. V té době byl do této nové jednotky přijat Josef Škubník (*1891) z Jestřabí čp. 56. Na začátku června 1917 byl zařazen do 2. čs. střeleckého pluku František Hlaďo (*1891). Ještě v tomtéž měsíci bylo československé vojsko v Rusku posláno v rámci plánované Kerenského ofenzívy na frontu do oblasti města Tarnopol v Haliči. Třem a půl tisícům československých vojáků byl svěřen úsek u obce Zborov, kde 2. července 1917 zaznamenali společně s finskou divizí velký vojenský úspěch, který však byl kvůli rozkladu ruských ozbrojených sil, dočasný. Byla to poslední ruská ofenzíva této války a skončila fiaskem. Navzdory celkovému neúspěchu ofenzívy měla účast československé jednotky obrovský význam pro další rozvoj československého zahraničního odboje, zvláště pak na jeho mezinárodní uznání. O mimořádném úspěchu Čechoslováků až nekriticky referovaly všechny tehdejší světové deníky, což mělo vliv na světové veřejné mínění ve prospěch československé věci a samostatného Československa. Jeden z novinových titulků zněl: 23 Emmert, Fr.: Střelecká jednotka v Rusku a bitva u Zborova. In: Českoslovenští legionáři, s. 38-41. 12

Prapor Československa v táboře Dohody!. Zrodil se mýtus Zborova a díky němu se začali hlásit do československých jednotek dobrovolníci nejen v Rusku, ale také ve Francii, Itálii a v USA. A domácí veřejnost se dozvěděla, že V Rusku bojují naši!. Je vysoce pravděpodobné, že se někteří z jestřabských legionářů této bitvy také zúčastnili, nemáme to však zcela jednoznačně potvrzeno. 24 Ruská prozatímní vláda bezprostředně po bitvě u Zborova povolila neomezený nábor dalších českých a slovenských zajatců. Po zajateckých táborech se rozjeli v létě 1917 náborové komise. Také Masaryk, který po celý rok 1917 pobýval v Rusku, objížděl osobně vojenské útvary a zajatecké tábory, ve kterých osobně agitoval. Začala výstavba velkého legionářského vojska, armádního sboru o třech divizích s celkovým počtem 17 pluků. Během léta 1917 se do československé jednotky přihlásilo dalších 27 000 nových dobrovolníků. Na ruském území se zformovala velmi významná vojenská síla, která byla vnitřně kompaktní, operačně samostatná, dobře vyzbrojená, organizovaná, disciplinovaná a odhodlaná bojovat. Vnitřní poměry armády byly postaveny na demokratickém principu, prosazoval se v ní duch bratrství a rovnosti, vojáci a důstojníci si tykali, rozhodnutí byla prováděna hlasováním vojáků. 25 Po bolševické revoluci uskutečněné podle gregoriánského kalendáře dne 7. listopadu 1917 se zhoršilo postavení Československých legií v Rusku. Československý armádní sbor se nacházel v centrální části Ukrajiny, v Kyjevě a jeho okolí. Šarvátek mezi bolševiky a přívrženci svržené prozatímní vlády se legie neúčastnily a zachovávaly přísnou neutralitu. V prosinci zahájili bolševici jednání s Ústředními mocnostmi, bylo vyhlášeno příměří. V téže době vyhlásila Ukrajina státní nezávislost, načež jí bolševici z ruského Petrohradu vyhlásili válku. Ukrajina zahájila separátní jednání o míru s Německem a Rakousko-Uherskem. Masaryk za této situace vyjednal se sovětskou vládou a Dohodou přesun celé armády do Francie, který se však neuskutečnil. V únoru 1918, tedy po zhroucení ruské fronty a ještě před podepsáním separátního míru, začala Ukrajinu obsazovat německá vojska, přičemž odpor jim kladli svorně jak bolševici, tak jejich odpůrci. K Československému armádnímu sboru dislokovanému v Kyjevě a nedaleko od něj na východ od řeky Dněpr se blížila německá vojska. Krátce před ústupem z Kyjeva se stal příslušníkem 2. československého střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad jestřabský rodák Josef Marek (1892-1918) z Jestřabí čp. 48. Do jednotky byl přijat v Kyjevě dne 28. února 1918. Stalo se tak v poslední chvíli před postupujícími Němci, kteří již obsazovali město. Následujícího dne, tedy 1. března, opustil 24 Emmert, Fr.: Střelecká jednotka v Rusku a bitva u Zborova. In: Českoslovenští legionáři, s. 42-55. 25 Emmert, Fr.: Legionářské vojsko v Rusku. In: Českoslovenští legionáři, s. 84-85. 13

Kyjev poslední československý voják. Dne 3. března 1918 byl v Brestu-Litevském podepsán separátní mír mezi bolševickým Ruskem a Ústředními mocnostmi. Ovšem uzavřený mír se netýkal Čechoslováků, kteří tvořili z mezinárodně-právního hlediska samostatnou vojenskou sílu Dohody, byť na území v té době již po podpisu míru neutrálního státu. Proto se Němci rozhodli pro útok, který měl zabránit legiím k ústupu na východ do ruského vnitrozemí. To vedlo k tomu, že se mezi ustupujícími Čechoslováky a jejich německými pronásledovateli rozhořela počátkem března 1918 bitva o křižovatku železničních cest u města Bachmač na Ukrajině. 6. československý pluk (zvaný Hanácký) držel Bachmač a odrážel útoky Němců až do okamžiku než se všechny ostatní československé jednotky evakuovali na východ do oblastí jižního Ruska. 26 Bylo zřejmé, že za této situace je jedinou možností transport z Ruska na jinou frontu Světové války, do Francie. Sovětská vláda ještě v polovině března 1918 souhlasila s československým požadavkem přesunu jednotky po transsibiřské magistrále do Vladivostoku a současně schválila další nábor českých a slovenských zajatců v sibiřských zajateckých táborech. Teorie se často liší od praxe a tak tomu bylo i v tomto případě. V následujících týdnech bolševici zdržovali transporty československých vojáků na východ a požadovali jejich odzbrojení. Dne 26. března 1918 došlo v městě Penza k částečnému odzbrojení čs. jednotek, které musely sovětům odevzdat velkou část výzbroje (zvláště těžké zbraně). 63 vlakových souprav se 42 000 československými vojáky pokračovalo po transsibiřské magistrále dále na východ. Koncem dubna 1918 dorazila do Vladivostoku první souprava se dvěma pluky. 27 Avšak další přesun se takřka zastavil. Důvodem bylo to, že se Sověti snažili naplňovat podmínky brest-litevského míru. V opačném, tedy západním, směru než Česchoslováci mířily po jednokolejné železniční trati vlaky plné německých a rakouskouherských zajatců, kteří se navraceli do Rakousko-Uherska a Německa, aby posílili západní a jižní frontu. Přičemž československé vlaky stály ve stanicích podél celé magistrály od Penzy až po Vladivostok. Napětí mezi legionáři rostlo. Začaly se mezi nimi šířit nejrůznější fámy a konspirační teorie. Za této situace došlo dne 14. května 1918 ve stanici Čeljabinsk k vážnému incidentu, který měl vliv na další postavení československého vojska v Rusku a v poměru československých legií k tehdejším ruským vnitropolitickým událostem. Zdánlivě drobný tzv. čeljabinský incident znamenal, v konečném důsledku to, že československé legie vojensky vystoupily proti bolševikům. Z projíždějícího vlaku s propuštěnými maďarskými zajatci vylétl 26 Emmert, Fr.: Legionářské vojsko v Rusku. In: Českoslovenští legionáři, s. 87-95. 27 Emmert, Fr.: Legionářské vojsko v Rusku. In: Českoslovenští legionáři, s. 103-112. 14

železný předmět, který těžce zranil československého vojáka. Legionáři vlak zastavili a domnělého viníka zlynčovali. Ruská ozbrojená hlídka místního sovětu zajala 10 čs. legionářů, načež dva československé legionářské pluky obsadily město a zbavily místní sovět moci. O týden později došlo v Čeljabinsku k další důležité události. Na poradě delegátů sjezdu čs. vojenských zástupců v celém Rusku byla ruská pobočka Národní rady zbavena autority (Masaryk byl v té době již v USA) a nově zvolený Prozatímní výkonný výbor prosadil, že jednotky budou pokračovat v evakuaci do Vladivostoku bez ohledu na postoj sovětů. Tedy, že si legie postup vynutí i silou (tedy bojem). Následující den vydal Trockij všem sovětům příkaz k odzbrojení čs. legionářů. Snaha bolševiků o odzbrojení legií však byla marná. Všechny útoky legionáři odrazili (Omsk), či dokonce bolševiky odzbrojili (Penza). Legionáři začali obsazovat strategické body a města kolem magistrály se snahou vytvořit souvisle hájenou oblast mezi městem Penza v jižním Rusku a Irkutsk na Sibiři a přitom zůstávat ve vzájemném spojení. U města Samara na návrší Lipjag došlo v červnu 1918 k největší bitvě mezi bolševiky a legionáři, při které padlo 2 000 bolševiků a jen 30 legionářů. Československý armádní sbor si začal velmi energicky razit cestu magistrálou, což zapůsobilo na západní spojence Dohody, která ve stejné době po půlročním tolerování vyhodnotila bolševickou vládu v Rusku jako vážnou mezinárodní hrozbu a začala uvažovat o podpoře protibolševických sil a přímé intervenci armád Dohody proti bolševickému Rusku. Základní páteří intervenčních armád se měl stát Československý armádní sbor, který v té době dlel nedobrovolně na Sibiři. Prozatímní sibiřská vláda složená z eserů (strany socialistů revolucionářů), která se ustavila v květnu 1918, slibovala Rusům tažení na Moskvu a Petrohrad, svržení bolševiků, obnovu parlamentní demokracie a pokračování války proti Německu. Tím si získala sympatie čs. legií, které jí slíbily podporu. Prakticky to bylo vyjádřeno tím, že 7. června dobyli čs. legionáři město Omsk, následujícího dne Samaru. V polovině června pak čs. legie kontrolovaly souvislé území o délce bezmála 10 000 km transsibiřské magistrály mezi Samarou a Irkutskem. Spojenecký tisk nazval Čechoslováky Pány Sibiře. Směřování vlaků se obrátilo. Československé ešalony (ozbrojené vlaky) začali směřovat zpátky na západ na nově vytvořenou frontu proti bolševikům na Urale a o pár týdnů později dokonce i na řece Volze. Během léta 1918 obsadily legie několik sibiřských měst. Jedním z nich bylo i město Jekatěrinburg, kde bolševici drželi carskou rodinu. Záměr osvobodit cara Mikuláše II. a jeho rodinu se však nepodařil, jelikož bolševici před příchodem československé armády cara s celou rodinou zavraždili. 28 28 Emmert, Fr.: Sibiřská anabáze. In: Českoslovenští legionáři, s. 176-184. 15

Ze sibiřských zajateckých táborů se do legií přihlásilo dalších bezmála 14 000 mužů, dalších 5000 mužů pracovalo jako personál na železnici či v týlu. Celkem čítal Československý armádní sbor v Rusku v polovině roku 1918 na 56 000 mužů. Ovšem bolševici koncem srpna 1918 přešli do protiútoku. Nově budovaná Rudá armáda zaútočila na několika místech. A právě při jednom z útoků Rudé armády u stanice Iglino padl dne 28. srpna 1918 Josef Marek (1892-1918) z Jestřabí čp. 48 spolu s dalšími sedmi legionářskými druhy. Legie se musely stáhnout z Povolží a pak i z Uralu. Novým opěrným bodem se stalo město Ufa. Zde byl také Josef Marek se svými druhy pohřben. Slibovaná pomoc ze strany spojenců nepřicházela, vlastní ztráty rostly a ani Prozatímní sibiřská vláda nebyla schopna postavit vlastní armádu. Když se objevila zpráva o proklamaci Československé republiky 28. října 1918, dokonce to nevyvolalo ani přílišné nadšení. 29 V listopadu 1918 provedl bývalý velitel černomořské flotily A. V. Kolčak v Omsku převrat, při kterém svrhl Prozatímní sibiřskou vládu a prohlásil se diktátorem. Což postavení čs. legií dále zkomplikovalo. Ve stejnou dobu přijel na Sibiř ministr vojenství nové Československé republiky M. R. Štefánik, který reorganizoval legie. Došlo také ke zrušení všech demokratických prvků v řízení vojska. Československé jednotky již žádnou ofenzivu proti bolševikům nerozvinuly, dobyté pozice začaly předávat Kolčakovým jednotkám a stáhly se k magistrále. V průběhu celého roku 1919 setrvávaly legie na Sibiři. Hlavní velení sídlilo v Omsku, stejně jako Kolčakova vláda. Legie se opět stahovaly na východ. Rostla nespokojenost a touha dostat se domů. Dohodové mocnosti však stále počítaly s československými legionáři jakožto s intervenční armádou proti bolševikům. Legionáři očekávali posily, které však nepřicházely. Setrvávání na Sibiři vedlo k tomu, že čs. legionáři začali plnit nejen vojenskou funkci, ale angažovali se také v mnoha jiných oblastech. Opravovali železnice, převzali správu nad 105 průmyslovými podniky (bylo mezi nimi i 18 dolů), spravovali pekárny, truhlářské, obuvnické či zámečnické dílny apod. Měli zde vlastní banku Vojenskou spořitelnu s 84 pobočkami, kde se úročilo 4% (pozdější Legiobanku). V prosinci 1919 vyplula konečně první transportní loď s československými vojáky z Vladivostoku. Ve stejné době vyklidily legie Omsk, přičemž je pronásledovala bolševická armáda. Legionáři vzali pod ochranu nejen všeruského vládce Kolčaka, ale také carský zlatý poklad (tedy to co z něj zbylo). V Irkutsku, který v lednu 1920 ovládli bolševici s esery, byli nuceni legionáři vydat Kolčaka. Od tohoto okamžiku zachovávalo Československé vojsko na Rusi po více než roce a půl opět přísnou neutralitu, jelikož s bolševiky v Irkutsku 29 Emmert, Fr.: Sibiřská anabáze. In: Českoslovenští legionáři, s. 184-187. 16

uzavřelo příměří. Podmínkou bolševiků byl rychlý odchod z Ruska, naopak legionářům byl slíben bezpečný a volný pohyb po železnici do Vladivostoku. Carský poklad legionáři vydali bolševikům dne 1. března 1920 po odjezdu posledního vlaku z Irkutsku. Na evakuaci legionářů z Vladivostoku se podílely kromě japonských, také americké, britské, francouzské, italské a dvě československé lodě. Legie postupně opustily Vladivostok mezi prosincem 1919 a zářím 1920. 42 transportních lodí přepravilo bezmála 73 000 osob (z toho asi 53000 vojáků a poddůstojníků, 3 000 důstojníků, 7 000 dalších občanů, 1 700 žen, 700 dětí, 2 000 cizinců atd.). Domů se dostali buď kolem Asie do Rudého moře přes Suezský průplav do italského Terstu anebo přes Japonsko a Havajské ostrovy do Kalifornie vlakem přes USA pak opět lodí do Francie či Německa pak opět vlakem do Československa. Poslední čs. legionáři se vrátili počátkem roku 1921. Po dlouhých letech odloučení od rodin. Čs. legionáři v Rusku přinesli za československou nezávislost největší oběti. Na ruském území zůstalo přes 4 300 druhů, kteří zde v letech 1914 1920 padli nebo podlehli zraněním či nemocem. 30 Českoslovenští legionáři v Itálii (1917 1918) Zdejší vznik legií se značně odlišoval od Ruské a Francouzské fronty. O vznik československých jednotek se zasadilo české zajatecké hnutí. Veškeré snahy byly nezávislé na zahraniční politice T. G. Masaryka, který italské frontě nepřikládal velký význam. Trvalo také velice dlouho, než byly oficiálně Československé legie jako samostatné vojsko na území Itálie povoleny. Italská vláda změnila svůj odmítavý postoj teprve v dubnu 1918. Do té doby byly naše jednotky roztroušeny mezi italskou armádou, a pokud už působil samostatný československý pluk, tak pod italským velitelem. Po návratu do vlasti byly legie nasazeny do bojů o Slovensko. V italských legiích působilo asi 20 000 dobrovolníků, padlo přibližně 350 mužů. Itálie vstoupila do války v květnu 1915 na straně Dohody. Od toho okamžiku se dostávaly do italského zajetí tisíce vojáků rakousko-uherské armády, mezi nimi i Češi a Slováci. Po zprávách o bitvě u Zborova na ruské frontě v červenci 1917 se začali zajatci hlásit do Československého dobrovolnického sboru (založeného již 17. ledna 1917). Italská vláda však nechtěla povolit českým a slovenským vojákům vytvářet vlastní jednotky. Ovšem od července 1917 byli zajatci obou těchto národů koncentrováni do obřího zajateckého tábora u města Padula v provincii Salerno na jihu Itálie. Vyjednávání Edvarda Beneše s italskou 30 Emmert, Fr.: Sibiřská anabáze. In: Českoslovenští legionáři, s. 188-200. 17

vládou zastupujícího Národní radu československou v Paříži o přesunu zajatců do Francie byla neúspěšná. V říjnu 1917 povolila alespoň budování Československých pracovních jednotek. Ovšem o pár týdnů později utrpěly italské síly drtivou porážku u Caporetta, po níž se fronta posunula o 100 km na jih. Teprve v únoru 1918 konečně došlo alespoň k sestavení pracovních jednotek. Československý dobrovolnický sbor měl tehdy ve svých řadách 9 000 zajatců, kteří obdrželi italské uniformy, na něž si připínali české červeno-bíle stužky. V táboře v Padule složili písemně přísahu s doložením totožnosti před komisařem Československé národní rady. Načež odjeli budovat obranná postavení u města Mantova. S výstavbou pracovních jednotek namísto vojenských ovšem zásadně nesouhlasil velitel československé armády ve Francii M. R. Štefánik, který v březnu 1918 přesvědčil předsedu italské vlády pro projekt samostatné československé armády v Itálii. 31 Dohoda o vzniku tohoto vojenského sboru byla podepsána dne 21. dubna 1918 v Římě. V následujících dnech byli členové pracovních jednotek nasazených u Mantovy a čeští a slovenští zajatci z tábora v Padule převedeni do vznikající 6. divize, která čítala 18 000 mužů. Další dobrovolníci přibyli po náborové kampani v dalších zajateckých táborech. V důsledku kritického nedostatku důstojnického sboru, veleli plukům legionářů číslo 31 až 34 italští velitelé. Českoslovenští vojáci v Itálii zasáhli do bojů poprvé pod vlastním národním praporem v červnu 1918 u města San Dona. Československé divizi byl svěřen krátký úsek alpské fronty mezi východním břehem Gardského jezera a městečkem Brentonico (severně od města Verony) v nadmořské výšce 2 000 metrů. Hlavním opěrným bodem Čechoslováků se stal vrch Doss Alto (kóta 703), o který sváděli s rakouskou armádou urputné boje. Z příslušníků malých průzkumných a propagandistických jednotek, které byly tajně roztroušeny po celé frontě a podléhaly striktně italskému velení, byl v květnu 1918 sestaven československý průzkumný prapor, který byl na papíře součástí 31. střeleckého pluku (od září 1918 fungoval jako 39. střelecký pluk). Tato jednotka plnila na frontě zvláštní úkoly a cíle, přičemž malá družstva pronikala hluboko do týlu nepřítele. Hned na začátku svého působení dne 15. června 1918 nestihlo 25 příslušníků 9. roty 31. střeleckého pluku včas ustoupit, byli zajati, rakouským polním soudem odsouzeni jako vlastizrádci a následně popraveni. Působení v této výzvědné jednotce, která byla zrakem a sluchem italské armády, bylo tedy velmi nebezpečné. Do konce října 1918 měli Československé legie v Itálii pod velením italského generála Luigiho Piccioneho na 20 000 mužů. Příměří na italsko-rakouské frontě vstoupilo v platnost 31 Emmert, Fr.: Československé jednotky v Itálii. In: Českoslovenští legionáři, s. 120-126. 18