Volby 1999 96 Mbekiho hospodářská politika V hospodářství se Mbekiho vláda řídí plánem GEAR, proti kterému i nadále útočí odbory COSATU a komunistická strana, nesouhlasící také s vládní privatizační politikou. Jde hlavně o čtyři největší zbývající státní podniky telekomunikační mo nopol Telkom, státní elektrárenskou společnost Eskom, zbrojařskou průmyslovou skupinu Deskom a státní dopravní společnost Transnet. Tyto čtyři společnosti tvoří hodnotově 91 % státního průmyslového sektoru a mají 77 % zaměstnanců. Jak rozsáhlá je tato operace, vyplývá z toho, že u Eskomu jde o 24 elektráren. Privatizace má být dokončena do roku 2004. COSATU organizoval proti doplňkům k pracovním zákonům a privatizaci demonstrace a celostátní stávky až čtyř milionů pracujících. Rozpory s komunistickou stranou šly tak daleko, že v červenci 2002 na sjezdu komunistické strany nebyli na protest proti vládní politice zvoleni do ústředního výboru dva úzcí spolupracovníci Mbekiho ministr prezidentské kanceláře Essop Pahad a ministr státních podniků Jeffrey Radebe. Před obecními volbami roku 2000 bylo vytvořeno šest metropolitních oblastí spojením velkých bělošských měst s okolními černošskými sídlišti. Oblasti mají nová jména, ale název někdejších bělošských částí zůstává. Metropolitní oblast, do které patří Pretorie, se nazývá Tshwane, což znamená jsme stejní, oblast Bloemfonteinu se nazývá Mangaung, oblast Port Elizabethu nese název Nelson Mandela Metropole, metropolitní oblast Johannesburgu se nazývá City of Johannesburg a oblast Kapského Města nese název City of Cape Town. V obecních volbách v prosinci 2000 slavila úspěchy Demokratická aliance (DA), která vznikla v červnu o rok dříve spojením NNP s Demokratickou stranou. Aliance postavila do obecních voleb více než polovinu černošských kandidátů a získala 22 % hlasů, o 5 % víc než její složky Demokratická strana a Nová národní strana ve všeobecných volbách v předchozím roce. Získala většinu v osmnácti obcích včetně Kapského Města. Volila ji většina bělochů a jiných menšin včetně míšenců a Indů, i někteří černoši. Její silné zastoupení ukázalo, že ANC bude ztrácet voliče, pokud vláda nesníží nezaměstnanost a neurychlí zlepšování životních podmínek obyvatelstva.
97 Hospodářská politika Vůdce NNP van Schalkwyk však již po roce existence Demokratické aliance, v říjnu 2001, oznámil její zrušení a prohlásil, že se jeho strana dohodne s ANC podobně jako Inkatha, která si podržela samostatnost a získala ministerská křesla. ANC se změnil, mnohé politické cíle vlády jsou obdobné jako má NNP. De Klerk podpořil toto rozhodnutí NNP spojit se s ANC. Již za měsíc oznámily vládnoucí ANC a opoziční NNP úmysl spolupracovat celostátně. Touto dohodou získal ANC kontrolu i nad Západním Kapskem, kde po volbách v roce 1999 vládla koalice NNP a DP. V červnu 2002 tam byl zvolen premiérem van Schalkwyk. Kvůli pandemii AIDS klesá v JAR přírůstek obyvatelstva a zkracuje se předpokládaná délka života. Procento nakažených zaměstnanců má vzrůst z 11 % v roce 1999 na 18 % v roce 2005. Odhady počtu nakažených se však velmi liší, vládní studie tvrdí, že vzrůstá jen mírně. Pověst JAR poškodilo, že Mbeki dlouho zpochybňoval, že HIV způsobuje AIDS, a ohlásil, že státní nemocnice nebudou poskytovat léky, které umožňují nemocným AIDS prodloužit život. Boj se zločinností zůstal hlavní prioritou i pro Mbekiho vládu, rozpočet na rok 2002 počítal například s šestnácti tisíci nových policistů, ale počet dvaceti hlavních zločinů včetně vražd, loupeží a znásilnění se nedařilo podstatně snižovat. Došlo opět k řadě bombových útoků extremistických skupin jako Bojovníci búrského národa nebo Búrská síla. Koncem listopadu 2002 výzvědná služba odhalila, že skupina Búrská akce svobody plánovala zabít miliony černochů otrávením vody pro několik sídlišť v okolí Johannesburgu. Chystala se také poškodit elektrickou rozvodnou a dopravní síť v oblasti a k bombovým útokům v Kapském Městě. Policie prohledala v celé zemi 94 obydlí podezřelých, našla též zbraně a zatkla řadu lidí. V roce 1999 byla JAR přijata do Socialistické internacionály, se kterou chce přispět k nastolení nového světového řádu, který zajistí zájmy pracujících a chudých zemí. V zahraniční politice prosazoval prezident Mbeki africkou renesanci, chtěl pomáhat ukončit konflikty, zajistit růst a modernizaci hospodářství afrických států, jejich užší spolupráci, vymýtit chudobu, zlepšit zdravotnictví a školství. Tuto renesanci by měla
Volby 1999 98 prosazovat Africká unie (AU), nová organizace pro spolupráci afrických států, která vznikla po zrušení dosavadní Organizace africké jednoty. Zahájila slavnostně činnost na zasedání v Durbanu v červenci 2002. Upevnit spolupráci a integraci afrických států a odstranit chudobu by měl její program Nové společenství pro africký rozvoj (NEPAD). Když prezident Zimbabwe Mugabe podporoval zabírání bělošských farem veterány osvobozeneckého boje, vláda JAR se snažila ho přimět k obnově právního řádu tichou diplomacií. Nesetkalo se to však s úspěchem a bílí farmáři se až do opožděného prohlášení Mbekiho, že nic takového nehrozí, obávali podobného vývoje v JAR, která dosud prováděla pozemkovou reformu vykupováním. Krize v Zimbabwe vedla k poklesu kursu randu a panovaly obavy, že tichá diplomacie naruší důvěru investorů v hospodářství JAR. Zimbabwe bylo také nejdůležitějším obchodním partnerem JAR v Africe a tento obchod byl nepříznivě ovlivněn úpadkem zimbabwského hospodářství. Také za Mbekiho prezidentství má Jihoafrická republika pevnou demokratickou vládu, finančně ukázněnou, únosnou inflaci, poměrně nízký zahraniční dluh. Záporná je vysoká nezaměstnanost a malý hospodářský růst. Zaostává v produktivitě, musí tvrdě pracovat, více vyrábět, zreformovat hospodářství, aby bylo schopné soutěže. Odstranění následků 350 let bělošské nadvlády a zejména apartheidu si vyžádá dlouhodobě velké úsilí, nestačí pět nebo deset let.
Česko-jihoafrické vztahy Možná, že již ve druhé polovině 17. století byly mezi holandskými přistěhovalci do jižní Afriky i české rodiny potomků českobratrských exulantů do Holandska, ale nepodařilo se zjistit jejich stopy. Prvními misionáři na území budoucí Jihoafrické republiky se stali Moravští bratři, které vedl Jiří Schmidt. Vznikli z exulantů Jednoty bratrské, kteří se usadili roku 1722 v saském Herrnhutu. Po připlutí v roce 1737 založili sto kilometrů na východ od Kapského Města misijní stanici, později nazvanou Genadendal Údolí milosti. Je dodnes se svojí kovárnou, výrobnou nožů, kterou proslula, a vodním mlýnem turistickou pozoruhodností. Moravští bratři křtili Khoikhoie, učili je řemeslům, číst a psát. Schmidt si vysloužil přezdívku apoštol Hotentotů, ale pro místní farmáře a duchovní Holandské reformované církve byl on i jeho druzi příliš liberální, takže museli po sedmi letech odejít. V roce 1792 Moravští bratři svou misii obnovili. V roce 1809 připlul do Kapského Města Čech Karel Pácalt z Hradce Králové. Byl misionářem Londýnské misionářské společnosti. Stal se kazatelem a učitelem ve městě Swellendamu. Když ho náčelník khoikhoiského kmene Outeniquů požádal, aby byl jejich misionářem, usadil se mezi nimi na jihovýchodním pobřeží poblíž města George a vybudoval tam misijní stanici s kostelem, která je po něm pojmenována Pacaltsdorp. Pět let kázal Khoikhoiům a byl jejich učitelem. V letech 1872 79 a 1883 87 cestoval po jižní Africe později slavný český cestovatel MUDr. Emil Holub. V přístavu Port Elizabeth a v Kimberley si vydělal lékařskou praxí na výpravy do vnitrozemí. V Kimberley se setkal s českým prospektorem Čeňkem Pacltem, který předtím rýžoval zlato v Kalifornii a Austrálii a dobýval diamanty v Brazílii a Indii. Žil v Africe sedmnáct let a zemřel na břehu diamantonosné řeky Vaal. Jeho dopisy byly vydány tiskem. Doktor Holub poznal při svých cestách až na sever od řeky Zambezi značnou část území budoucí Jihoafrické republiky. Zasílal do Evropy rozsáhlé sbírky přírodnin a národopisný materiál, ze kterých sestavil výstavy
Česko-jihoafrické vztahy 100 v Praze a Vídni a potom je rozdal domácím i zahraničním muzeím. Jeho knihy jsou i v jihoafrických knihovnách, například v johannesburské je jich patnáct. Je mu také věnována část expozice muzea v Kimberley. Roku 1880 připlul do jižní Afriky z Polska poslední mužský potomek Jana Amose Komenského Jiří V. Figulus. Nejdříve hledal diamanty, pak se stal správcem farmy Čecha Vladislava Boučka v Oranžsku. Za první světové války bojoval v anglické armádě. Zemřel v naší republice v roce 1927. Koncem devatenáctého století žilo v jižní Africe asi padesát Čechů, po první světové válce roztroušeně stovka Čechů a Slováků. Více jich bylo jen v Johannesburgu a okolí. Byli to řemeslníci a dělníci. Několik z nich občas zkoušelo štěstí na diamantových polích a pak se vraceli ke svému zaměstnání. Někteří se vrátili do vlasti. Jejich děti již většinou nemluvily česky. V meziválečném období se přistěhovali čeští stavební dělníci, řemeslníci, obchodní zástupci, ale i lékaři a architekti. Československá republika zřídila v roce 1926 v Kapském Městě generální konzulát, který tam s ročním přerušením pracoval i za druhé světové války. Škodovy závody a oděvní firma Nehera měly v meziválečném období v Jihoafrické unii svá vlastní zastoupení. Obchodní úspěchy tu měla též ČKD a Vítkovické železárny. Baťa si postavil v Pinetownu deset kilometrů na sever od přístavu Durbanu obuvnickou továrnu se 750 zaměstnanci, která měla do poslední doby české ředitele. V roce 1938 byl v Johannesburgu český kroužek s 96 členy, většinou obchodníky, obchodními zástupci a živnostníky. Po okupaci ČSR nacisty se řady krajanů poněkud rozšířily. Po druhé světové válce žilo v unii 140 krajanů, z toho 60 příslušníků svobodných povolání, 40 dělníků, většinou Baťovců, 15 živnostníků a podnikatelů a dva farmáři. Nerozvíjel se turistický ruch, lodní doprava byla příliš zdlouhavá a nákladná. Zato přijížděli četní zástupci významných firem, jako Škoda, Baťa a jiných. Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 se nevrátili domů a řady krajanů také rozmnožili další přistěhovalci, takže koncem padesátých let bylo již asi 250 krajanů v Kapském Městě a stejný počet v Johannesburgu. Většinou se dobře uplatnili, někteří byli i zaměstnanci ministerstva vnitra.
101 Postupně se však počet krajanů opět snižoval, neboť se rozjížděli do jiných zemí. V červnu 1948 přijeli na své cestě kolem světa do unie naši slavní cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Místní tisk, rozhlas i film jim věnovaly značnou pozornost. Jeli ve stopách MUDr. Holuba přes Kimberley, Bloemfontein, Durban a Port Elizabeth do Kapského Města. V domovině Transkei se setkali s obchodníkem Vítězoslavem Tomšem. Navštívili i krajana Hartmana, ředitele hudebního ústavu univerzity v Grahamstownu, šířícího slávu české hudby. Obrat československého obchodu s Jihoafrickou unií byl v té době značně aktivní, většinu vývozu tvořil textil, sklo a bižuterie. Dovážely se jen suroviny, jako měď, vlna, kůže a osinek. Po rezoluci valného shromáždění Spojených národů z roku 1962 o sankcích proti JAR musela vláda ČSSR zrušit generální konzulát a přestat s JAR obchodovat. Komunistická ČSSR pak podporovala osvobozenecký boj Afrického národního kongresu, který měl mezi svými členy i vůdci mnoho komunistů. Stala se jedním z hlavních dodavatelů zbraní a vozidel pro bojovníky Umkhonta we Sizwe a zajišťovala také spolu s ostatními tak zvanými socialistickými státy jejich výcvik. Například první ministr obrany Mandelovy vlády Joe Modise prodělal vojenský výcvik v Československu a Sovětském svazu. Nejvíce krajanů přibylo do JAR po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968. Její přistěhovalecké úřady zorganizovaly ve Vídni rozsáhlou náborovou akci. Z Čechoslováků, kteří se v té době vraceli přes Vídeň ze zahraniční dovolené, vybrali pět tisíc, zejména mladých techniků a inženýrů důlního a hutnického zaměření, chemiků, strojařů, elektrotechniků, nástrojářů a zámečníků. I tito krajané se usadili hlavně v Johannesburgu, Pretorii a okolí, menší skupina postupně odjela do Kapského Města, jednotlivci byli roztroušeni po celé JAR. Někteří zaujali důležitá postavení v průmyslu a státních službách, založili menší továrny, několik firem architektů, dr. V. Hnízdo se stal docentem johannesburské univerzity. Velkou kariéru udělali zejména horníci v zlatých a platinových dolech. Ing. Luděk Mareš se stal ředitelem dvou platinových dolů, Ing. Julius Tellinger pracoval v zlatých a platinových dolech a nakonec se stal zástupcem ředitele největších platinových dolů na světě. Jako penzista chová na své farmě pštrosy.