2017-500 Let po Lutherovi....co se nepodařilo od dob Martina Luthera?

2017-500 Let po Lutherovi...co se nepodařilo od dob Martina Luthera?

2017-500 let po Lutherovi...co se nepodařilo od dob Martina Luthera? 31. října 2017 to bude 500 let ode dne, kdy Martin Luther přibil na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí. Tyto teze odhalily některé z nebiblických tradic a učení katolické církve. Je ohromující, že se jeden člověk odhodlal k něčemu takovému. Představte si vystoupit proti Římu jako jedinec proti celému systému. Těchto 95 tezí se během velmi krátké doby rozšířilo jak v Německu, tak po celém světě. Lidé rychle pochopili, že katolická církev stála za mnoha nebib- 2 lickými učeními a tradicemi, a přidali se k Lutherovi. Teze způsobily mnoho živých diskuzí, a díky nim lidé sami začali smýšlet odlišně. Tehdy mělo přístup k Bibli pouze kněžství; lidé k nim vzhlíželi. Věřili, že knězové vyloží Slovo Boží správně. Martin Luther svými 95 tezemi odhalil, že tradice a učení knězů nebyly v souladu s učením Bible. Povstaly tak dva odlišné tábory katolická církev versus kázání Luthera. Luther se svých učení pevně držel, nebylo tak překvapením,

když byl předvolán před římský sněm ve Wormsu. Sněm od Luthera chtěl, aby se přizpůsobil jejich normám, a odvolal vše, co udělal a hlásal. Luther nicméně odpověděl: Dokažte ze spisů proroků a apoštolů, že jsem se mýlil. Jakmile o tom budu přesvědčen, odvolám každý blud a budu prvním, kdo vezme knihy, které jsem napsal, a hodí je do ohně. Pokračoval: Nemohu podřídit svou víru ani papeži ani sněmům, protože je nad slunce jasné, že se často mýlí a navzájem si protiřečí. Proto tedy dokud nebudu přesvědčen důkazy z Písma svatého nebo zdravým rozumem, dokud nebudu přesvědčen těmi statěmi, jež jsem uváděl, a dokud se tím neuvolní mé svědomí vázané Božím slovem, nemohu odvolat a neodvolám, neboť se nesluší křesťanu, aby mluvil proti svému svědomí. Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej. Amen. (D Aubigné sv. 7, kap.8) Protest křesťanských knížat Císař Karel V chtěl Luthera i reformaci zastavit. Roku 1529 k potěšení všech příznivců papeže svolal špýrský sněm, kde bylo rozhodnuto o nutnosti zastavit reformátory v rozšiřování svých učení. Bylo také rozhodnuto, že by reformátoři neměli být v konfliktu s většinou, a že žádnému z katolíků nebude dovoleno přijmout Lutherovo učení. Ta křesťanská knížata, která se k reformaci stavěla pozitivně, chtěla svůj nesouhlas vyjádřit ještě před říšským sněmem. Mimo jiné napsali: Z navrhovaného dekretu nesouhlasíme ani nedodržujeme nic, co by bylo v rozporu s Bohem, Jeho svatým písmem, naším svědomím, s vykoupením našich duší... Jsme odhodláni s boží milostí dodržovat pouze Jeho přikázání, tak, jako je uvedeno ve Starém a v Novém zákoně, a nepřidávat nic, co by mohlo být s tímto v rozporu. (D Aubigne, sv. 13, kap. 6) Jejich protest dal reformované církvi název protestanti, jejihž principy jsou základním kamenem protestantismu. Na čí straně? Martin Luther a reformátoři byli toho názoru, že by křesťané, diskutující o víře a učení, měli následovat pouze Bibli. Katolická církev na druhou stranu tvrdila, že kromě Bible to má být také tradice, která by se měla dodržovat. V tomto bodě je patrný rozkol. Podle katolíků měl Luther s reformátory 3

přijmout rozhodnutí církve a říšského sněmu. Reformátoři odpovídali, že tak udělají pouze v případě, kdy jejich závěry nebudou v konfliktu se slovy Boha. Reformátoři věřili, že pokud jde o otázku víry a učení, mají právo následovat své vlastní svědomí. Řím na druhou stranu tvrdil, že když církevní většina rozhodla o tom, co je správné, všichni by toto rozhodnutí měli uposlechnout. Každý tak stál před rozhodnutím: přijmout buď samotné Boží slovo, nebo učení církve (tradice) vedle Bible. Perzekuce Jelikož se reformátoři k Římu nepřiklonili, katolická církev začala s perzekucí. Reformátoři se vzpříčili autoritě a proto se jich teď Řím potřeboval zbavit. O strašlivých praktikách této perzekuce mluví staré historické knihy, které jsou už dnes velmi vzácné. Mnoho z reformátorů bylo uvězněno v nelidských podmínkách, jiní byli vyhoštěni na osamocená místa v Alpách, hozeni divé zvěři, některé umučila inkvizice, a někteří skonali mečem. Pověsti o této perzekuci otřásly světem za časů Luthera i po něm. Reformátorům bylo vyhrožováno a byla na ně papežem uvalena klatba. To znamenalo, že je kdokoli mohl zavraždit. Mnoho reformátorů bylo upáleno na hranici Jeroným Pražský, Jan Hus, Louis de Berquin, William Tyndale a další. Tělo Jana Viklefa bylo exhumováno, jeho kosti spáleny a popel byl vhozen do blízké řeky. V letech 1555 až 1558, za vlády katolické panovnice Marie I., bylo pouze v Anglii upáleno 289 protestantů. V souvislosti s tím stojí za zmínku slova Ježíše: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili. (Matouš 25:40). Katolická církev a její vůdci mají za co nést zodpovědnost! Naštěstí sám Bůh se o to postará. On vidí vše a soudit bude spravedlivě: Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou. (Kazatel 12:14). Bůh má pro všechny odpuštění, pokud o něj prosíme a činíme pokání. Ale ještě jsme se nedočkali toho, aby se katolická církev přišla před kříž vyzpovídat z té strašné perzekuce, z mučení a zabíjení lidí jiného vyznání. Přemýšlejte o tom. Katolíci nařídili upalování lidí jen pro to, že jejich víra byla jiná. Nezapomeňte, co tito lidé pod inkvizicí museli snést jen proto, že měli jiné vyznání? Nezapomeňte na ty, kteří zhynuli mečem jen proto, že měli jiné vyznání? Nezapomeňte na všechny, kteří byli vyhoštěni a zatraceni proto, že měli jinou víru. A tento výčet by mohl pokračovat. Zároveň je ale tato instituce považována za křesťanskou. Má takové chování ale cokoli společného s Kristem? Ne, a estojí za tím nikdo jiný, než sám Ďábel a Satan. Tyto události se neodehrály během jednoho dne, jednoho měsíce nebo roku. Trvaly několik stovek let. Stojí za zmínku, že bývalý papež Benedikt XVI byl vůdcem Inkvizice až do roku 2005. Dnes je už má Inkvizice nové jméno Kongregace pro nauku víry, a je vede- 4

na arcibiskupem Gerhardem Ludwigem Mullerem. Reformátoři obětovali pro Boha vše. I na hranici věrně svědčili pro Ježíše. A co my? Uvědomujeme si, co pro nás Ježíš udělal? Uvědomujeme si tu obrovskou lásku a milost, kterou k nám choval? Obětujeme pro Boha vše? pochopili pravdu, a budeme spaseni. Reprezentuje papež Ježíše? Papež sám sebe vidí jako zástupce Krista na zemi, ale všichni by měli Milujte své nepřátele Porovnejme Ježíše a papežství, které pronásledovalo lidi jiné víry. On pravil: Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují. (Matouš 5:44) Tento verš je v úplně jiném duchu, než papežství. Bůh nás stvořil se svobodnou vůlí tak, aby se každý sám podle svého svědomí mohl rozhodnout v otázce náboženství. Neměli bychom nikoho nutit věřit v to, v co věříme my sami. Všichni by měli mít právo uctívat Boha svým vlastním způsobem. Není správné vynucovat si poslušnost vězněním, týráním a ostřím meče. Mezi láskou ke svým nepřátelům a jejich zabíjením je veliký rozdíl! Děti Boží budou milovat své nepřátele. Ježíš, náš Stvořitel a Spasitel, miluje všechny (Jan 1:3, Koloským 1:17). Řekl: Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Matouš 11:28). Pravil také: Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. (Jan 6:37). Ježíš chce, abychom všichni 5

vědět, že tomu tak není. Papežové se obklopují pompézní okázalostí, a Ježíš přitom pravil: Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. (Matouš 8:20). Martin Luther poznal katolickou církev zevnitř a řekl: Je strašné uzřít člověka, který se sice vydává za Kristova zástupce, přitom si ale klidně žije v přepychu, v jakém se mu nemůže rovnat žádný císař. Podobá se chudému Ježíši nebo skromnému Petrovi? Tvrdí se o něm, že je pánem světa! Kristus, za jehož náměstka se vydává, ovšem prohlásil: Mé království není z tohoto světa. Může panství náměstka převyšovat panství jeho pána? (D Aubigné, sv. 6, kap. 3) Světová velmoc Ježíš oblékal prostý oděv, zatímco papežové vlastní ohromný a drahý šatník. Žijí v extravagantních domech, na svých cestách utrácí miliony, a na každém kroku je hlídá jejich osobní strážce. Jasně vidíme, že papež vyznává úplně jiné hodnoty, než Ježíš. Název reprezentant Krista na zemi, který dala katolická církev papeži, je tedy velmi nevhodný! Je to výsměch Jemu a čestnému, skromnému životu, který žil. Katolická církev je mimořádně bohatá. Ježíš bohatému pravil: Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne! (Marek 10:21). Vzhledem k tomu, že má Vatikán tak enormní bohaství, měl by sám papež také následovat Ježíšovu výzvu, když tvrdí, že je pokorným zástupcem Spasitele. 6 Mnozí věří, že se katolická církev od dob páchání strašných činů během reformace změnila, pravdou ale zůstává, že se nezměnila. Pořád vyznává stejná dogmata a učení jako dříve. Oblékla se pouze do roucha křesťanství, aby byla lidmi uznávána. Teď, kdy se dostala k moci nejen v rámci EU, ale také globálně, znovu brzy poznáme, co znamená papežství. Tak jako katolická církev využívala síly říše během reformace, bude i nyní využívat síly státu a mezinárodních práv, aby jí pomohla v znovuobnovení její moci v našich časech. Papež Pavel VI. do rubriky nazvané Směrem k efektivní světové autoritě napsal toto: Tato mezinárodní spolupráce na celosvětové úrovni vyžaduje instituce, které ji budou připravovat, koordinovat a řídit, dokud nakonec nebude nastolen řád spravedlnosti, který bude všeobecně uznávaný. Kdo by neviděl, jak je nutné postupně dojít k vytvoření světové au-

tority, která by dovedla účinně jednat v rovině právní i politické? Papež Pavel VI, Populum Progressio 1967, 78. Objevuje se otázka: Se kterou institucí tedy katolická církev spolupracuje, aby nastolila nový světový řád? Všichni je známe: UN, EU, NATO, Africká Unie, IMF a tak dále. Bývalý papež Benedikt XVI. vydal rozhodující apel ke světovým vůdcům ve své nedávné encyklice. Existuje naléhavá potřeba opravdového světového politického orgánu, který bude řídit světovou ekonomiku s křesťanskými hodnotami...aby zastavil probíhající světovou hospodářskou krizi. Cathy Lynn Grossman, USA Today, 7/7/2009. Nesmíme zapomínat, že katolická církev chce být všepohlcující mocí. Chce mít globální vládu. Jsou to katolíci, kdo stojí za vznikem Evropské Unie, a Vatikán, kdo stojí za ideou Nového světového řádu. Mezinárodní zákony mají v Novém světovém řádu vládnout a získat tak moc globální moc. To vše odhalil ve své knize The Keys of This Blood jezuistký profesor v tajných službách Vatikánu Martin Malachi : Ať už cheme či ne, ať jsme či nejsme připraveni, všcihni jsme zahrnuti v totální, nekontrolovatelné, třícestné světové souteži. Většina z nás nesoutěží...jsme dáni v šanc. Tato soutež je o tom, kdo nastolí první světový vládní systém, který v historii neměl obdoby. Je o tom kdo bude nést dvojí vládu MOCI A KONTROLY NAD KAŽDÝM Z NÁS A NAD NÁMI VŠEMI JAKO KOMUNITOU... v třetím tisíciletí... tento proces už započal a nemůže být odvolán..náš život jako jednotlivců a obyvatel..i odznaky naší národní identity...budou silně a radikálně změněny navždy. Nikdo nebude od tohoto dopadu osvobozen. Žádná oblast našeho života nezůstane tímto nedotčena. [Upraveno] Malachi Martin, Keys of This Blood: Pope John Paul II Versus Russia and the West for Control of the New World Order (1991), strana 12-16) Martin říká, že papež vyjde z této soutěže jako vítěz. Na straně 341 své knihy Malachi Martin objasňuje, že této globální vlády jednoho světa bude dosaženo mezinárodní byrokracií, která bude řídit každého občana a každý národ... Podívejme se na pár citátů, které ukazují, jak sama sebe katolická církev popisuje: Římská církev je jedinou monarchií nad všemi královstvími, jako mysl 7

nad tělem, jako Bůh nad světem. Proto musí mít nejen duchovní moc, ale také nejvyšší světskou moc. (papež Lev XIII., Apoštolský list, 1879). Papež Řehoř tento pohled znovu zdůraznil, když pronesl, že: Moc církve je vyšší od moci státu. A nakonec Dr. G. F. van Schulte, profesor kanonického práva, který říká: Všechna lidská moc pochází od ďábla a musí být proto podřízena papeži. (T. W. Callaway: Romanism vs. Americanism, strana 120). Tyto odkazy jasně ukazují, že tato politická církevní organizace pracuje na tom, aby získala moc díky kontrole nad vládou a vládními silami. Římská katolická církev se řídí ideou postavenou na latinské frázi de jure divino, což znamená, že církev má svaté právo řídit celým světem, mocí a lidmi. Tvrdí, že toto právo dostali přímo od Boha, a budou dělat vše pro to, aby dosáhli svého cíle globální dominanci. Dr. Brorson, renomovaný katolický autor, kdysi napsal: Papež má právo vyslovit výrok zbavení úřadu nad jakýmkoli panovníkem, pokud je to pro dobro duchovního řádu...církevní moc vykonávaná nad panovníky ve středo- 8 věku nebyla uzurpací, nebyla odvozena od ústupku kněžích či podpořena souhlasem lidu, byla a je ale řízena božím právem, a ten, kdo mu odporuje, odporuje také Králi králů a Pánovi pánů. (Catholic Review, červen 1851). I když byl tento text sepsán už dávno, římská církev o sobě prohlašuje, že se němění. Dr. Brorson to potvrdil: To, co církev udělala, vyjádřila nebo mlčky schválila v minulosti, stejně tak udělá, vyjádří nebo schválí v budoucnu, pokud nadejdou stejné okolnosti. (Catholic Review, leden 1854). Budeme svědky toho, že veškeré druhy vzpoury proti této moci, jak i nedostatečné uznání autority církve, budou potrestány také EU. Před Druhým vatikánským koncilem (1962 1965) nazvala katolická církev všechny vyznavače jiné víry kacíři. Od tohoto koncilu jsou všichni kacíři vnímáni jako oddělené bratří. Katolická církev tvrdí, že pouze ona jediná má pravdu, a neexistuje spása vně ní. Ekumenické hnutí Katolická církev se dnes snaží sjednotit všechna svá odvětví přes ekumenické

hnutí. Požádali jezuity v Římě, aby navázali dialog se všemi církevními skupinami a shromáždili je pod jednu - katolickou - církev. Můžeme si všimnout, ke došlo ke změně. Katolická církev nezměnila svoji doktrínu, ale protestantismus přišel blíže k Římu. Charta Oecumenica to je název vysoce ceněného dokumentu, který je v ekumenickém hnutí využíván. Vyniká z něj, že chce katolická církev s protestanty spolupracovat a podílet se na misijních pracích. Tyto dvě církevní skupiny hledají jednotnost tam, kde jsou schopni se shodnout, a věci, na které mají názor odlišný, dávají na stranu. Ježíš si přeje, abychom se s ním sjednotili na všech úrovních. Nejde o jednotnost založenou na demokracii a hlasu většiny, ale jednotnost s Ježíšem. Jednotnost ve víře v Ježíše na všech úrovních. Pokud toho nemůžeme dosáhnout s církevním koncilem, musíme následovat Krista. Na ty, kteří vykonávají misijní práce nezávisle na církevních organizacích, je pohlíženo jako na vyvrhel či jako na zrádce a se zrádci se musí nějak naložit. Luther, Melanchton, Tyndale, Kalvín, Viklef, Jeroným, Wesley, Hus, Zwingli, Berquin, Valdenští a další byli také považování za zrádce. Tito zrádci chtěli jako základ své víry uznávat Bibli a pouze Bibli. Jak jsme viděli, katolická církev byla ve středověku odhodlána je za každou cenu zastavit a zbavit se jich. Zrádci dneška, reformátoři dneška, jsou proti ekumenickému hnutí. Dnešní ekumenické hnutí chce jako normu uznávat Bibli a tradici, zatímco dnešní reformátoři pokračují ve stopách Luthera a reformátorů jeho doby, majíc Bibli jako jediný základ své víry a učení. Bible poměrně jasně deklaruje, že tato perzekuční moc dostane smrtelnou ránu, a tato rána bude zahojena. Papežství dostalo smrtelnou ránu v roce 1798, když byl papež Pius VI.uvězněn napoleonským generálem Berthierem a později zhynul ve Francii jako vězeň. Papežství získalo vatikánský stát zpět v roce 1929 díky Mussolinimu, a od těch dob si ve světě vydobylo velkou sílu a vliv. Papež Jan Pavel II. cestoval po světě a budoval diplomatické styky s jednou zemí za druhou. Benedikt XVI. pokračoval v jeho šlépějích, a stávající jezuitský papež František pokračuje ve 9

sdružování všech světových regionů pod záštitu papežství s pomocí ekumenického hnutí, snažíc se dojít k jednotě stáli proti takovému zneužívání moci, budou nyní jejich spojenci (Zjevení Janovo 13:11-17). Toto popisuje Bible, a my věříme Slovu Božímu. Řím se nemění s těmi, kteří se dříve odchýlili. Aby toho církev dosáhla, ovlivňuje mezinárodně platná práva politická, náboženská a finanční/ekonomická. Mezinárodní zákony jsou právně nad těmi národními, a to proto, že mohou ovlivňovat celé masy lidí. Zákony vládnou národům, a pokud je národ předmětem mezinárodního práva, vytvořeného globalisty, kteří pracují pro Nový světový řád, potom se tento národ vzdává své nezávislosti a suverenity. Tento vývoj se odehrává na poli politickém, náboženském a také finančně-ekonomickém. Jde o postupnou okupaci, která probíhá po staletí postupně a bez povšimnutí. Na ty, kteří nebudou vůči mezinárodním právům církve a sátů loajální, bude už brzy pohlíženo jako na neposlušné občany. Budou předmětem trestů a jiných disciplinárních kroků. Znovu uvidíme, jak je moc papežstvím zneužívána, ale velkým překvapením bude, kdy ti, co dříve Překvapuje vás, že protestanté nyní natahují ruku směrem k Římu a spolupracují s ním? Je jasné, že už zapomněli, jak Řím za dob Luthera perzekuoval lidi stejné víry jako je jejich. Jak jsme viděli, bylo mnoho těch, co byli vězněni, pronásledováni a mučeni kvůli své víře. Pokud bychom neznali Bibli a dějiny, nevěděli bychom, k čemu dojde v budoucnu. Řím se nemění a historie se opakuje. Katolická církev se pouze oblékla do roucha křesťanství, je vlkem v rouše beránčím. Pracuje se dvěma papeži, s bílým a černým. Bílý papež okouzluje masy svou pompézností a bohatstvím, zatímco ten druhý, vůdce jezuitů, pracuje v utajení, po tmě. Jezuité jsou tajně cvičenými vojáky Vatikánu, a podle jezuitského slibu jsou připraveni jít do války, aby zničili vládu a došlo tak ke spojení politického a církevního režimu. Jsou nabádáni, aby pronikli k jiným církvím, a stali se lutheránem mezi lutherány, baptistou mezi baptisty, letničním mezi letničními, adventistou mezi adventisty a tak dále. Díky vzdělání můžou dosáhnout postavení, a díky postavení ovlivnit celou církev, aby se přidala k ekumenickému hnutí. Jsou věrní papeži a pokud je to nutné, použijí ostří meče nebo jinou zbraň, aby dosáhli svého cíle. Kdo měl možnost seznámit se s jezuitským 10

slibem, který skládají jezuité před nástupem do služby papeží, to chápou (viz www.endtime.net The Elite Tightens the Grip). Většina protestantů zavírá oči nad touto geniální strategií Říma, aby došli k jednotě s náboženským světem. Den oslav Teď, když budeme oslavovat reformátorství a pětisté výročí Martina Luthera, mysleli byste si, že duchovní podstata reformace bude oživena, a lidé si budou připomínat boj Martina Luthera proti katolické církvi. Pravdou ale je, že protestanství je v dnešní době skoro úplně upadlé. Můžeme slyšet, že za dob Luthera byli někteří lidé nespokojeni se systémem, a že reformace byla jen výsledkem nedorozumění, zahořklosti a bezvýznamných konfliktů. Dnes jsme v nové éře. Všechno je jinak. Teď bychom chtěli mít jednotnost a ne rozpolcenost. Budeme svědky toho, jak se vůdci katolické i protestanstké církve budou snoubit ve snaze dosáhnout jednotnosti místo konfliktu. Budou organizovat ekumenická setkání na mnoha místech, kde budou oslavovat Luthera také za účasti papeže Františka. Bible popisuje, že budou tak jednotní, až budou jedna mysl, ale popisuje také, že tato moc je ve válce proti Ježíši a těm, kteří věrně stojí na jeho straně. (Zjevení Janovo 17:12-14). Ekumenické hnutí zve k jednomu stolu jak katolíky, tak protestanty. Opakujeme, že jednota je dobrou věcí, ale mělo by jít o jednotu vůči Ježíši, která nebazíruje na rozhodnutí většiny a náboženském lobbování. Ježíš pravil:... aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. (Jan 17:21). Nemělo by jít o jednotu jako takovou, ale jednotu v Kristovi. Kdyby Luther žil a uviděl by, jak je jeho výročí tyto dvě organizace oslavují společně, pokáral by jak katolíky, tak odpadlické protestanty, flirtující s Římem. Vidíme, že Svaté písmo je naplněno, například: a celá země v obdivu šla za tou šelmou [papežství] a tvoji obchodníci vládli světem a tvé 11

čarovné nápoje mámily celé národy (Zjevení Janovo 13:3 a 18:23). Papežství využívá lest, která je tak chytrá, že většina nemá ani ponětí, že se odehrává. Ale až uspějí a shromáždí všechny, kteří budou následovat jejich mezinárodní strategii a tvorbu právních předpisů, začnou pronásledovat ty, kteří jsou proti nim, a odhalují jejic falešná učení a strategii tak jako perzekuovali Lethera, Jeronýma, Viklefa, Husa, Berquina, Zwingla a mnoho dalších. zástupcem, místodržícím.] Bible ale říká, že Ježíš na své místo poslal Ducha svatého. (Jan 14:16 17). Církev tvrdí, že prvním papežem byl Petr, ale nedokonalý Petr nemohl být vikářem Krista. Ježíš pravil: Na této skále postavím svou církev (Matouš, 16:15 18). Řeckým slovem pro tato skála je petra. Slovo petra znamená skála. Peter pochází ze slova petros, což znamená kámen či valící se kámen. Církev bychom měli stavět na Ježíši a ne na nedokonalé osobě, jelikož žádný z po staletí dosazovaných papežů dokonalým nebyl. Pavel ohledně synů Izraele, když byli v divočině, píše: A pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. (1. Korintským 10:4). Ježíš je tou skálou, ne Petr. 2. Katolická církev věří, že když kněz sdílí chléb při Večeři Páně a pronáší při tom jakási tajemná slova, chléb se doslova změní v tělo Ježíšovo. Takto 12 Změnila se katolická církev? Dnes, 500 let po Lutherovi, se ptáme: Změnila se katolická církev? Ne! Dále prosazuje svá nebiblická učení a tradice. Na několik z nich se blíže podíváme: 1. Katolická církev věří, že papež je vikářem Ježíše na zemi. [Vikář je

nabízejí Jeho tělo jako novou oběť pokaždé, když chléb pojídají (v souvislosti s Večeří Páně). Věří, že kněz může stvořit Stvořitele, a potom Jej pozřít. Když Ježíš pozval k Večeři, posvětil chléb, rozlomil ho a pravil: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. (1. Korintským 11:24). Když jíme chléb, má nám připomínat o Ježíšově oběti na hoře Golgota a o tom, že Jeho tělo bylo zlomeno kvůli nám a pro nás se rozlila Jeho krev. Kromě toho Bible říká, že Ježíš byl obětován jednou a provždy (Židům 7:28, 9:28). Je výsměchem Kristovi nabízet Jeho oběť znovu a znovu pokaždé, kdy je přijímán chléb a pito víno, jako je to prováděno při katolickém svatém přijímaní. Jen to ukazuje, že neuznávají Ježíšovu oběť jako vystačující a dost dobrou na to, aby nás spasila. 3. Katolická církev odstranila druhé přikázání ze svého katechizmu. Druhé přikázání říká, že bychom neměli uctívat vyryté obrazy (Exodus 20: 4 6). Obrazy Panny Marie jsou v katolické církvi uctívány, a jejich zbožňovatelé věří, že to ona se zjevuje v Fátimě a jinde na světě. Panna Marie je nicméně zesnulá už více než 2000 let. Leží pohřbena, tak jako jiní zemřelí, a čeká na vzkříšení (1. Tesalonickým 4:15 17). Bible jasně říká, že tři jsou, kteří vydávají svědectví v nebi, Otec, Slovo a Duch svatý a ti tři jsou jeden (1. Janův 5:7). Tento text můžeme najít v Bibli krále Jakuba, Bibli Kralické a v Textus receptus, ale ne v katolické verzi Bible či ve Vati- FOTO: Fondazione Cariplo kánském kodexu. Katolická církev naznačuje, že jsou 4 svatí na nebi, kde Panna Marie je tou čtvrtou, a jednou z těch, ke kterým se modlí. Ježíš ale pravil: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14:6). Ježíš je jediným prostředníkem mezi námi a Otcem. Naše motlitby k Otci by měli jít skrze Ježíše. Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš (1. Timoteovi 2:5). 4. Katolická církev tvrdí, že papež a kněží mohou odpouštět hříchy. Otázkou je: Měli bychom tedy jít ke knězi, k Panně Marii, nebo k Ježíši, abychom dostali odpuštění? Bible to objasňuje: hřích je porušení zákona (1. Janův 3:4), všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy 13

(Římanům 3:23). Mzdou hříchu je smrt (Římanům 6:23). To znamená, že jsme všichni původně odsouzeni ke smrti. Ježíš jediný nás může ochránit před hříchem. On nás stvořil, položil za nás život a jedině On nás může zachránit od odsouzení ke hříchu. Pouze On žil dokonalý život bez hříchu tady na zemi. Čtěme: Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. (Židům 4:15). A proto: Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. (Jan 8:36). Pouze Ježíš nás může zachránit, pokud učiníme doznání a pokání, a požádáme o odpuštění. Měli bychom jít za knězem, papežem či Ježíšem? Přesvědčili jsme se už, že je pouze jeden spasitel, a jediný prostředník mezi námi lidmi a Otcem Ježíš Kristus. Nesmíme zapomenout, že svoji vinu musíme přiznat 14 osobě, vůči které jsme zhřešili. Čtěme: Mějte se na pozoru! Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. (Lukáš 17:3). Měli bychom jít za osobou, které jsme ukřivdili, přiznat svůj hřích a potom této osobě dovolit, aby nám odpustila. Kněz nebo papež nemají s tímto nic dočinění. V samé podstatě to je Ježíš, kdo nám odpouští. Čtěme otčenáš: A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. (Matouš 6:12). Jan to popisuje takto: Toto vám píšu, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. (1. Janův 2:1). Jen skrze Ježíše může být hříšníkovi odpuštěno a může mu tak být udělen přístup do Božího království. Jen Ježíš je naším spasitelem, naším prostředníkem a přímluvcem u Otce. To za ním musíme jít se svým hříchem. Když zhřešíme, učiňme pokání a vyhledejme Jeho, aby nám odpustil. Máme přeci tento slib: Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1. Janův 1:9). 5. Katolická církev a papež se staví na místo Krista a chtějí převzít Jeho roli, když si přisoudili schopnost odpouštět hříchy. Bible předpověděla, že k takovému odpadlictví dojde. Čtěme: Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatrace-

ní. Ten se postaví na odpor a povýší se nade všecko, co má jméno Boží nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce usedne v chrámu Božím a bude se vydávat za Boha. (2. Tesalonickým 2: 3-4). Syn hříchu, nepravosti, syn zatracení, usedne v chrámu Božím a bude se vydávat za Boha. Nemluvíme o nikom jiném, než o papeži. To je ten člověk nepravosti, který změnil 10 Božích přikázání. Staví se do role prostředníka místo Ježíše a tvrdí, že může odpouštět hříchy. Proč by měla komunita protestantů spolupracovat se synem hříchu, synem zatracení? 6. Katolická církev věří v nesmrtelnost duše. Přesněji řečeno věří, že když člověk umře, jeho duše dále žije v jiné formě. Co na to Bible? Čtěme: I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Genesis 2:7). To znamená, že se člověk stává živou duší, nedostává ji. Jiný verš o umírání: Duše, která hřeší, ta umře. (Ezechiel 18:20). Učení o nesmrtelnosti duše má počátek v první lži Satana v rajské zahradě. Bůh řekl Adamovi a Evě, že nemají jíst plody ze stromu uprostřed zahrady. Pokud to udělají, zemřou. Ale had Evě řekl: Nikoli, nepropadnete smrti! (Genesis 3:4). Tato Ďáblova lež je základem ideje nesmrtelnosti duše a je rozšířená v mnoha náboženstvích. Ale co říká Bible? Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje. Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš. (Kazatel 9:5-6, 10). Čtěme dál: Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. (Jan 5:28, 29). 15

Pavel přichází ke stejnému závěru, když mluví o druhém příchodu Ježíše Krista: Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. (1. Tesalonickým 4:15-17). Víme tedy, že mrtví jsou pohřbeni a budou Ježíšem probuzeni. Jste překvapení? Četli jsme, že mrtví neví zhola nic. Leží v hrobě a čekají na vzkříšení. Spravedliví budou vzkříšeni k životu a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. Když Ježíšův přítel, Lazar, zemřel, Ježíš k němu přišel. Lazar byl mrtvý už čtyři dny a jeho tělo se začínalo rozkládat. Ježíš pravil, že je Lazar mrtvý, a přirovnal smrt ke spánku. Zvolal: Lazare, pojď ven! (Jan 11:43). A Lazar vyšel z hrobu. 16 Mnozí z kněží kážou, že když člověk umře, jde buď do nebe, nebo do pekla. Pokud by spravedliví šli po smrti rovnou do nebe, museli bychom věřit, že tam Lazar odešel také. Ale on nesestoupil z nebes, když jej Ježíš vzkřísil z hrobu. Kromě toho je v Bibli také psáno: Každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud. (Židům 9:27). K soudu dojde v období mezí smrtí a Ježíšovým Druhým příchodem, a ne kněz, nýbrž Ježíš rozhodne, kdo bude žít věčně a kdo bude odsouzen (2. Korintským 5:10, Jan 5:26-29). Bible doslova říká: Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Římanům 6:23). Z tohoto příběhu se také dozvídáme, že Ježíš Lazara vzkřísil posledního dne. Řekla mu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den. (Jan 11:24). Poslední den je dnem Druhého příchodu Ježíše. Podle Bible je pouze Ježíš nesmrtelný. Je psáno: požehnaný a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů. On jediný je nesmrtelný, (1. Timoteovi 6:15-15). Jen Bůh je věčný. Lidé jsou smrtelníky, ale až se vrátí Ježíš, budou zahaleni nesmrtelností. Pavel to popisuje takto: Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. Když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je

psáno: Smrt je pohlcena vítězstvím. (1. Korintským 15:51-54) Je mnoho těch, kteří věří, že po smrti je duše člověka vypuštěna, vznese se nad tělo, později ovlivňuje živé a je schopna s nimi komunikovat. Podívejme se na definici spiritualismu jednoho spiritualistického časopisu: Co je spiritualismus? Víra v to, že duše přežívá tělo a s živými je schopna komunikovat prostřednictvím takzvaných médií. (parafrázováno, Spiritisten, dánský časopis, 1900, strana 84). Skoro polovina lidí na planetě věří v reinkarnaci učení, které říká, že duše nikdy neumírá, ale je reinkarnována v jiných tělesných schránkách od generace ke generaci. Toto učení není v souladu s tím, o čem se dočteme v Bibli. Bible říká, že se lidé po smrti obrací v prach (Žalm 104:29), o ničem nevědí (Kazatel 9:5), nemají žádnou sílu (Žalm 146:4), nemají vliv na nic pod sluncem (Kazatel 9:6), očekávají v hrobě (Job 17:13); a mrtví nejsou živí (Job 14:1,2; 2. Královská 20:1). Z různých fragmentů Písma jsme poznali, že se Bible distancuje od idey nesmrtelnosti duše, od reinkarnace či spiritualismu. Bible tímto dokonce opovrhuje. Čtěme: Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. Právě pro tyto ohavnosti Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vyhání ony pronárody. (Deutoronomium 18:10-12). Bible absolutně odmítá učení o nesmrtelnosti duše, o spiritualismu, reinkarnaci, a také mnoho mystických východních filozofií a náboženství. 7. Katolická církev straší lidi učením o věčném utrpení. Snažili se všechny přesvědčit, že ti, kteří ji nebudou věrně následovat, skončí v pekle. Tvrdí, že existuje věčný pekelný plamen, a ti, kteří činili zlo, jsou vlekle 17

mučeni plamenem a sírou. Církev v souvislosti s tím prodávala odpustky. Říkali, že si člověk může zaplatit za to, aby byl potrestán mírněji a přišel do očistce. Během reformace se očistcem rozumělo místo, kam lidé přišli, aby byli potrestáni za své činy před tím, než odešli do ráje. Luther byl toho názoru, že toto přesvědčení nebylo v souladu s Biblí, a sloužilo jen jako příjem do pokladny katolické církve. Katolická církev učí, že očistec je místo na půli cesty, kde zemřelí dočasně pykají svoje hříchy. Ti, kteří skončí v očistci, nemůžou sami odejít, ale někdo jiný jim může pomoci. Proto se někteří modlí za duše zemřelých, nebo dokonce církvi platí za to, aby jejich bližní v očistci dostali menší trest. Papež také 18 nabízel odpuštění v záměně za peníze tento obchod je známý jako odpustek. Když člověk porušil jedno z 10 přikázání, mohl se vykoupit zaplacením za odpustek. TOMU se říkalo odpuštění. Ti, co byli bohatí, si tedy mohli dovolit páchat mnoho hříchů. Tetzel, jeden z prodavačů odpustek a mluvčí katolické církve v dobách Luthera, deklaroval, že jakýkoli hřích spáchaný člověkem, který si koupí odpustek, a to i hřích spáchaný v budoucnosti, bude odpuštěn. Nebylo nutné učinit pokání. (D Aubigne, 3, kapitola 1). Lidé byli ujišťováni, že odpustky přinesou spásu nejen živým, ale i mrtvým. Katolická církev tvrdí, že jakmile zaplatí, duše bude vykoupena, vypuštěna z očistce a vznese se k ráji.

Lidé v průběhu let církvím předali mnoho peněz. Mnozí z nich zaplatili velké částky ve víře, že to pomůže jejich bližním, kteří jsou uvězněni v mukách očistce. Katolická církev zbohatla na falešných slibech. Díky propagandě strachu shromáždili obrovské částky a díky těmto podvodům a výdělečným snahám postavila mnoho krásných kostelů a katedrál. Měli by se ale stydět za to, jak lid oklamali. Co Bible říká o tom, co se děje s lidmi, kteří umřou? Mzdou hříchu je smrt. (Římanům 6:23). Jestli je mzdou hříchu smrt, není tedy žádné mučení. Dočteme se také, že ti, co činili zlo, budou souzeni podle svých činů (Zjevení Janovo 20:13). Pokud se někdo dopustil mnoha hříchů, bude trestán více nebo déle. Malachiáš to potvrzuje: Nebo aj, den ten přijde hořící jako pec, v němž budou všickni pyšní, a všickni pášící bezbožnost jako strniště. I zažhne je ten den, kterýž přijíti má, praví Hospodin zástupů, tak že neostaví jim ani kořene ani ratolesti. (Malachiáš 4:1). Kořenem všeho zla je Ďábel a Satan a jejich ratolesti jsou bezbožné. Shoří jako strniště. Dlouhé a vlké stéblo slámy hoří dlouho, zatímco suché a krátké jen chvilku. To symbolizuje způsob, jakým budou potrestáni bezbožní. Čtěme: den ten přijde hořící jako pec. To znamená že se to odehraje v budoucnu, na konci času. Jan to potvrzuje, když pravil: A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. (Zjevení Janovo 20:15), a hořící jezero je popsáno takto: Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. (Zjevení Janovo 20:14). Dále píše toto: Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt. (Zjevení Janovo 21:8). Co se stalo s hříšnými městy Sodomou a Gomorou? Shořely neuhasitelným ohněm, který ale přestal hořet, jakmile bylo všechno spáleno. Bible to popisuje takto: Podobně jako oni i Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly zvrhlosti, a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně. (List Judův 7). To znamená, že tato města a jejich obyvatelé byli 19

odsouzeni ke spálení věčným ohněm. Byl to trest za jejich nemravnost. Víme, že tato města už v současné době nejsou v plamenech. Oheň uhasl, jakmile bylo všechno spáleno a změnilo se v popel. Apoštol Petr vysvětluje, že zhouba Sodomy a Gomory je příkladem toho, co se odehraje na konci věků. Píše: Také města Sodomu a Gomoru odsoudil k záhubě a obrátil v popel. Tím dal výstrahu budoucím bezbožníkům. (2. Petrův 2:6) Trest přijde v budoucnu! Ježíš nám také dal Slovo: Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. (Matouš 13:40-42). Znovu se tedy přesvědčujeme, že trest přijde v budoucnu při skonání věků. Bezbožníci nejsou páleni v ohni v tuto chvíli, jak si myslí katolická církev! Naneštěstí se toto přesvědčení ale rozšířilo i mezi protestantské odnože katolické církve! Satanův konečný trest je popsán následovně: Množstvím svých nepravostí, nepoctivostí svých obchodů jsi znesvětil své svatyně. Způsobím, že z tvého středu vyšlehne oheň a stráví tě, pohodím tě na zem jako popel před očima všech, kdo tě spatří.všude mezi lidmi, kde tě znají, strnou nad tebou v úděsu, staneš se odstrašujícím příkladem, zanikneš navěky. (Ezechiel 28:18-19). Nepůjde o žádné věčné mučení, jak tvrdí katolická církev. Trest bezbožníků skončí smrtí a popelem. Oheň je neuhasitelný do chvíle, kdy trest končí. Oheň je věčný dokud nepohltí bezbožníka. Poté uhasne, jen jeho následky jsou věčné. Slovo věčnost pochází z řeckého aion, což znamená na dlouhou dobu, celoživotně, věčně. Když budou bezbožníci za své činy trestáni v jezeře ohně po dlouhou dobu, skončí to smrtí. Bůh slíbil, že skončí s Ďáblovým dílem, až budou potrestáni všichni bezbožní. Potom Bůh stvoří nové nebe a novou zemi. Apoštol Petr o tom také píše: Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou 20