Učení církve o očistci a odpustcích: Očistec (Katechismus katolické církve, dále zkratka: KKC, článek 1030-1032) Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti (KKC 1030). Je dobré se zamyslet nad tím, že katechismus v souvislosti s očistcem mluví o lidech umírajících v Boží milosti a přátelství, ne o lidech žijících v odporu vůči Bohu, v lhostejnosti k Božím věcem. Žili v přátelství a přesto nedokonale očištění! Církev formulovala nauku víry o očistci zvláště na florentském a tridentském sněmu. Církevní tradice mluví, s odvoláním na některé texty Písma (1Kor 3,15; 1 Petr 1,7), o očistném ohni: Svatý Řehoř Veliký říká: Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budcoucím (Mt 12,32). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, jiné v budoucím věku. (srov. KKC 1031) Svatý Jan Zlatoústý nás vyzývá: "Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně.neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby." (Srov KKC 1032) Formulace učení o očistci nespadla z čista jasna dolů z nebe až v době středověkých a novověkých koncilů, ale téma očistce bylo přítomno od počátku jako nedefinované v církevní tradici. Už pozdní židovství v době makabejské zná přímluvnou modlitbu za hříchy zemřelých: 2Mak 12,46. Katechismus připomíná dále, že církev od prvních dob koná eucharistickou oběť za zemřelé, aby byli očištěni, jak píše i svatý Jan Zlatoústý.
Odpustek (Katechismus katolické církve, KKC 1471-1479) Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomocí církve, které jako služebnicí vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých (KKC 1471). Odpustek je částečný, nebo plnomocný podle toho, zda částečně, nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy. Každý věřící může získat odpustky buď pro sebe, nebo pro zemřelé na způsob přímluvy (KKC 1471). Je dobré si povšimnout, že článek o odpustcích je v Katechismu přiřazen k tématu svátosti pokání a smíření. Je to téma, které nemá být jen intelektuálně pochopeno jako součást nauky církve, ale téma vyzývající k praktikování, stejně tak jako jsou praktikovány svátosti, jimiž slavíme a posilujeme svou víru. Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek: 1) Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá "Věčný trest" za hřích. 2) Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, který se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá "časný trest" za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, ale jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest (srov. KKC 1472). Zde nás Katechismus vede k důležitému rozlišování. Hřích lehký a těžký. Jediný těžký hřích, jak vede k úvaze s vykřičníkem sv. Ignác ve svém díle Duchovní cvičení, nás zbavuje společenství s Bohem. Důsledek tohoto stavu je stav zavržení nazývaný věčný trest. Nezavrhuje Bůh, ale zavrhuje se člověk sám, když Boha odmítne i s jeho odpuštěním. K tomu
dodává sv. Faustina Kowalská, že kdo odmítá Boží odpuštění a nechce přijmout jeho milosrdenství, zůstane mu už jen Boží spravedlnost v odsouzení zla, s nímž se zatvrzelý hříšník sám ztotožňuje. Naproti tomu, hřích lehký neničí zcela společenství s Bohem, ale navozuje v člověku stav, kdy má láska k Bohu je poznamenána nedokonalostí. Nemiluji ho celým srdcem, myslí ani celou svou silou, protože jsem zaměřen více čí méně k něčemu jinému. Zde se naskýtá otázka, kdo v tomto ohledu může být dokonalý. Odpovědí je naprostá poslušnost Ježíše vůči Otci během jeho pozemského poslání. Odpovědí je vyčerpávající a heroický boj svatých se sebou samými v hledání Boží vůle ve svém životě. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20). Následování Ježíše je úkolem křesťana. Pavel k tomu poznamenává, že všechno to, co v našem životě nebude ztotožněno s Kristem, to shoří, my ovšem budeme muset projít ohněm (1Kor 3,11-15). Ono vypalování nedokonalosti je časným trestem. Lze si představit malé dítě, které z neposlušnosti něco rozbije. Utíká polekáno k mamince a u ní hledá odpuštění. Ta ho k sobě přivine s láskou na znamení odpuštění, ale ono přece jen ještě nějakou dobu pláče. Z lítosti, ze strachu, dokud ho maminka neukonejší, že už je všechno v pořádku. Tak si lze představit i očistec v objetí milujícího Boha, dokud nás neukonejší v pláči nad zjištěním toho, jaký jsem byl opravdu vůči němu. Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích, není-li přítomna vroucí láska. Křesťan se má snažit přijímat tyto časné tresty za hřích jako milost tím, že trpělivě snáší utrpení a zkoušky všeho druhu, a jednoho dne tím, že se klidně postaví tváří v tvář smrti; má usilovat o to, aby úplně svlékl "starého člověka" a oblékl "nového člověka" (Ef 4,24) prostřednictvím skutků milosrdenství a lásky, jakož i modlitbou a různými kajícími úkony (srov. KKC 1473). Následek kteréhokoliv odpuštěného hříchu, a to i lehkého, ve vnímání tématiky časného trestu přichází v očišťování naší nedokonalé lásky. Buď už nyní, nebo ve věčnosti. Katechismus mluví v této souvislosti o utrpení. Asi nikdo utrpení nebude vyhledávat. Když však přijde, může být pro křesťana dobu milosti v trpělivém snášení, že něco ztrácím z toho, co jsem miloval. V následných duchovních bojích a otázkách po Bohu vyvolaných utrpením poznávám, že více než Boha, miluji své pohodlí, svůj klid, své jisté, a to do doby, než přišlé utrpení přijmu. Světci mluví o dvou druzích očišťování: pasivní, které přichází samo právě v podobě utrpení. Druhé
očišťování je aktivním. Kdy sám konám pokání ve smyslu vykořeňování toho, co není ve mně Kristovo. Křesťan, který se snaží očišťovat se od svého hříchu a posvěcovat se s pomocí Boží milosti, není osamocen. Život jednotlivých Božích dětí je spojen v Kristu a skrze Krista obdivuhodným svazkem s životem všech ostatních bratří křesťanů v nadpřirozené jednotě Kristova mystického těla a jakoby v jedné mystické osobě (KKC 1474). Katechismus mluví také o praxi, na kterou se zapomíná. Víme, že se máme vyznávat ze svých hříchů a u toho zůstáváme. Méně často víme, že se máme také posvěcovat. To znamená přijímat Božího Ducha v různých způsobech, dávat mu stále více prostoru. V modlitbě, v častém přijímání svátostí, vědomém konání dobra pro Boží království. Ve společenství svatých jistě existuje "mezi věřícími, kteří již dosáhli nebeské vlasti nebo kteří odpykávají své viny v očistci nebo kteří ještě putují po této zemi, trvalé pouto lásky a bohatá výměna všech dober. Při této obdivuhodné výměně svatost jednoho prospívá ostatním a zdaleka přesahuje škodu, kterou hřích jednoho mohl způsobit ostatním. Proto tedy obracet se na společenství svatých dává zkroušenému hříšníkovi možnost, aby byl rychleji a důkladněji očištěn od trestů za hřích (KKc 1475). Každé společenství má na nás vliv ať v dobrém nebo ve špatném. Doporučení obracet se ke společenství svatých je dobrou radou katechismu. Jednak můžu načerpat zkušenost zkušenějších v cestě k Bohu z jejich životů napsaných těmi, kteří je znali, studovali, nebo dokonce i z vlastních děl světců, ale také načerpám skrze přímluvnou modlitbu k nim. Budu tak vtažen do ještě větší blízkosti s Kristem, neboť on v nich přebývá víc, než zatím ve mně samotném. Tato duchovní dobra společenství svatých se nazývají také poklad církve, který si nelze představovat jako součet hmotných statků, nashromážděných během staletí, nýbrž jako nekonečnou a nevyčerpatelnou hodnotu, jakou mají u Otce Kristovy zásluhy a smírné skutky, jež byly obětovány, aby celé lidstvo bylo osvobozeno od hříchů a dosáhlo společenství s Otcem; a tyto zásluhy a tato zadostiučinění jeho vykoupení se nacházejí v hojnosti v Kristu, našem vykupiteli KKC 1476).
"Stejně tak náleží k tomuto pokladu opravdu nesmírná, nesrovnatelná a stále nová ceny, jakou mají u Boha modlitby a dobré skutky blahoslavené Panny Marie a všech svatých, kteří se posvětili Kristovou milostí, kráčejíce v jeho stopách, a vykonali díla příjemná Otci tak, že úsilím o svou vlastní svatost spolupracovali na spáse svých bratří v jednotě mystického těla" (KKC 1477) Může mít člověk jen tak právo na nebe? Může člověk něco přikazovat Bohu, nebo si na něm něco nárokovat? Může, ale nic mu to nepomůže. Zůstane vždy jen tak u svých tužeb. Řecká tragická mytologie hovoří o titánovi, který se bohům vzepřel, byl však krutě potrestán. Tak jako nikoho nevpustíme do našeho domu, koho nechceme, tak může i Bůh jednat, co se týče vpuštění člověka k sobě. Přesto Bůh sám v díle Ježíše Krista vložil do našich rukou klíč od dveří svého příbytku. Ten klíč můžeme nazvat Ježíšovou zásluhou. Vykonal to, co Bůh pro člověka chtěl vykonat. Jeho zásluha je dar Otce. My z toho můžeme profitovat. Tak jako nám vkládá Ježíš klíč od nebe do rukou, tak každý spojený s Ježíšem, koná to, co on. Předáváme klíče dalším lidem a to svým spojením s Ježíšovým posláním od Otce. V tomto smyslu i my máme zásluhy. Tak jako my profitujeme z toho, že Ježíš nám dal klíče od Otcova domu skrze dílo, ke kterému ho Otec povolal, tak jako profitujeme z Boží blízkosti skrze svaté, tak mohou profitovat z nás další lidé, když půjdeme stejnou cestou Ježíšových zásluh určených předem Otcem. Odpustky se získávají prostřednictvím církve, která na základě moci svazovat a rozvazovat, udělené Ježíšem Kristem, zasahuje ve prospěch určitého křesťana a otevírá mu poklad zásluh Krista i svatých, aby dosáhl od Otce milosrdenství prominutí časných trestů za své hříchy. Tímto způsobem církev nechce pouze poskytnout tomuto křesťanu pomoc, nýbrž touží ho i pobídnout, aby konal skutky zbožnosti, pokání a lásky (KKC 1478). Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat, mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy (KKC 1479). Co je tedy odpustek? Když ho získávám pro sebe v rámci pokání, tak skrze vlastní snahu narůstá má láska k Pánu a zároveň nesmírně vyšším způsobem se otevírám obdarování zvnějšku k větší svobodě milovat Boha. Získávat odpustky je činností i stavem vlastního růstu v lásce
k Bohu. I když vnímání i těchto věcí zůstává poněkud zastřené, tak jako vnímání Boha. Když odpustek přijímá zemřelý, i jeho stav růstu v lásce k Bohu se mění a to definitivně a zřetelně, na rozdíl do nás. Odpustek (myšleno plnomocný) je tedy dar stavu opuštění všeho z lásky k Bohu a dokonalé přijetí jeho samotného. V tom spočívá ztráta trestu za lehký hřích, skrze který lpím na stvořených věcech a ne na Bohu.