Bc. Lenka Brychtová, DiS. DROBNÁ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURA TELČE Magisterská diplomová práce

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Ústav archeologie a muzeologie studijní rok 2011/2012 Bc. Lenka Brychtová, DiS. DROBNÁ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURA TELČE Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Pavel Holman Brno 2012

2 Prohlašuji tímto, ţe jsem magisterskou diplomovou práci na téma Drobná sakrální architektura Telče vypracovala sama, pouze s pouţitím literatury a pramenů v práci uvedených. V Brně dne 28. dubna 2012

3 Ráda bych touto cestou poděkovala všem, kteří mi při psaní práce pomohli. Děkuji panu Mgr. Pavlu Holmanovi za pomoc při výběru mého téma, také své rodině, přátelům a známým, kteří mi dodali podporu v mém studiu.

4 OBSAH: 1. ÚVOD... 6 2. VYMEZANÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ... 9 2.1. DROBNÁ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURA... 9 2.2. Boţí muka... 11 2.3. Kaple... 12 2.4. Kříţe... 13 2.5. Plastiky... 14 3. HISTORIE TELČE... 16 4. KATALOG DROBNÉ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURY V TELČI... 21 4.1. Socha Anděla Stráţce Na Dláţkách... 22 4.2. Socha archanděla Michaela Na Dláţkách... 23 4.3. Socha sv. Jana Nepomuckého Na Dláţkách... 23 4.4. Socha sv. Máří Magdalény Na Dláţkách... 24 4.5. Socha sv. Vendelína Na Dláţkách... 24 4.6. Socha archanděla Rafaela Na Dláţkách... 25 4.7. Socha sv. Jana Křtitele Na Dláţkách... 26 4.8. Socha Panny Marie u kostela Matky Boţí... 26 4.9. Socha archanděla Gabriela u kostela Matky Boţí... 27 4.10. Socha sv. Jana Nepomuckého u parního mlýna... 27 4.11. Socha sv. Prokopa Na Baště... 28 4.12. Socha sv. Jana Nepomuckého směr České Budějovice... 29 4.13. Socha sv. Donáta u kostela sv. Anny... 29 4.14. Socha sv. Jana Nepomuckého Na Hrázi... 30 4.15. Sousoší sv. Rodiny na Svatoanenské... 30 4.16. Kalvárie u kaple sv. Karla Boromejského... 31 4.17. Dolní kašna se sochou sv. Markéty... 32 4.18. Náhrobek Vincence Furcha u kostela sv. Anny... 33 4.19. Kazatelna u kostela Matky Boţí... 33 4.20. Mariánský sloup na náměstí Zachariáše z Hradce... 34 4.21. Sloup se sochou Immaculaty na náměstí U Matky Boţí... 35 4.22. Kříţová cesta ke kapli sv. Karla Boromejského... 35 4.23. Boţí muka v ulici Hradecká... 36 4.24. Boţí muka u přejezdu dráhy... 37 4.25. Boţí muka směr Brno... 37 4.26. Boţí muka u silnice do Brna... 38 4.27. Boţí muka rozcestí směr Třešť a Vanov... 38 4.28. Boţí muka na rozcestí Dačice a Radkov... 38 4.29. Boţí muka směr Radkov... 39 4.30. Boţí muka u silnice směr Radkov... 39 4.31. Boţí muka na zámku... 40 4.32. Poklony na hrázi Štěpnického rybníka... 40 4.33. Poklona na ulici Slavatovská... 41 4.34. Poklona v Hradecké ulici... 41 4.35. Poklona na ulici Radkovská... 42 4.36. Poklona směr Krahulčí... 42 4.37. Krucifix v Oslednickém parku... 43 4.38. Kříţ u kostela Panny Marie... 43 4.39. Smírčí kříţ na dvoře radnice... 43

5 4.40. Kříţ na studnickém kopci... 44 4.41. Kaple sv. Rocha u kostela Matky Boţí... 44 4.42. Kaple sv. Karla Boromejského u Vanova... 45 5. MUZEUM A DROBNÁ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURA... 46 5.1. Námět výstavy... 46 5.2. Návrh panelu... 48 5.3. Ochrana drobné sakrální architektury... 51 5.4. Lapidárium... 55 6. ZÁVĚR... 56 7. RESUME... 57 8. POUŢITÉ PRAMENY A LITERATURA... 58 8.1. Prameny... 58 8.2. Literatura... 58 8.3. Internetové odkazy... 61 9. SEZNAM PŘÍLOH... CHYBA! ZÁLOŢKA NENÍ DEFINOVÁNA. 10. PŘÍLOHA... CHYBA! ZÁLOŢKA NENÍ DEFINOVÁNA.

6 1. ÚVOD Námět pro magisterskou diplomovou práci jsem hledala v souvislosti s městem Telč a s jeho památkami, proto je téma práce Drobná sakrální architektura Telče. Je to téma mně velice blízké, protoţe pocházím z vesnice nedaleko Telče, ale zároveň mě zaujala sakrální architektura v tomto městě a jeho okolí. Telč je bohatá svou historií a zároveň proslavená svým renesančním jádrem města zapsaným do seznamu světového dědictví organizací UNESCO. Nalezneme zde náměstí s renesančními domy, architektonickými prvky, mariánským sloupem, ale i mnoho menších historicky a kulturně cenných staveb, kterými je právě drobná sakrální architektura, kterou se budu hlouběji zabývat v této práci. Pro účely této práce byla zvolena teoreticko-kritická analýza a komparace pramenů a textů, které se problematikou drobné sakrální architektury zabývají. Důleţitými pomůckami pro vymezení pojmů mi budou terminologické slovníky. V Kostelním Vydří byl vydán Radko Chodurem, Věrou Klimešovou a Aloisem Křišťanem méně obsáhlý Slovník pojmů sakrálního výtvarného umění, rozsáhlejší je Slovník křesťanské ikonografie, Postavy, atributy, symboly od Hynka Rulíška. V roce 1962 vyšel v Praze Slovník památkové péče, terminologie, morfologie, organizace od Oldřicha J. Blaţíčka a kolektivu spolupracovníků. Nákladem Střediska státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje vyšel Slabikář návštěvníků památek od Jaroslava Herouta. Slovníky poslouţí k vymezení pojmů, pro vymezení hranic názvů památek spadajících pod termín drobná sakrální architektura. Především mi poslouţí k napsání práce publikace, které se zabývají přímo drobnou sakrální architekturou daného území, ale toto spojení Telč a sakrální architektura je dohledatelné pouze v méně obsáhlé literatuře. V roce 1999 byla vydaná kniha od Zdeňka Jaroše Nemovité kulturní památky Jiţní Moravy, nebo od stejného autora Pamětní kameny na Jihlavsku. Cenným materiálem z roku 2009 jsou díla Kamenná boţí muka v jiţních Čechách a přilehlé Moravě od Zdeny Paloušové a Zděná boţí muka v jiţních Čechách napsaná Pavlem Hájkem. U dějin města vycházím především z literatury o Telči, k jejíţ historii bylo napsáno několik publikací. K doplnění znalosti regionu a Telče mi poslouţí Vlastivěda moravská Telecký okres napsaná Janem Tirayem, kterou v roce 1913 vydal Musejní spolek v Brně, a Vlastivěda moravská, Dačicko, Slavonicko, Telčsko, která byla vydaná Muzejní a vlastivědnou společností v roce 2005, redigovaná Prof. PhDr. Vladimírem Nekudou, DrSc. Všeobecnému historickému vývoji Telče se v knize Telč historické město Jiţní Moravy zabývá Vlasta Kratinová, Bohumil Samek a Miloš Stehlík. K příleţitosti 150. výročí zaloţení reálky v Telči, která byla první s českým vyučovacím jazykem na moravském venkově, byla vydána publikace s názvem Dějiny Telče v díle místních historiků, Jana Evangelisty Kypty, Jana Beringera, Jaroslava Janouška,

7 Josefa Rampuly. Prameny se pro mě stanou evidenční listy nemovitých kulturních památek v evidenci Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Telči. Práci tématicky rozdělím do několika kapitol a podkapitol pro lepší orientaci v textu. V první kapitole se budu snaţit vymezit pojem drobná sakrální architektura, kterým se budu v celé práci zabývat. Jednotlivé pojmy budu vyhledávat v odborných slovnících popisující terminologii a morfologii. Upřesnění slova drobná sakrální architektura bude sloţité, proto vytyčím, co do drobné sakrální architektury patří a popíši jednotlivé stavby zvlášť. Mezi tyto stavby se řadí boţí muka, kříţe, kapličky, plastiky svatých a další, terminologie jednotlivých staveb bude lépe vysvětlitelná. Po výpisu a popisu, co se řadí mezi drobnou sakrální architekturu, bude srozumitelnější celá magisterská diplomová práce. U další kapitoly popíšu stručně historii Telče, jejíţ dějiny jsou bohaté a velice rozsáhlé. Jednotlivé objekty architektonické hodnoty, které dnes v Telči obdivujeme, vznikaly od dob raného středověku po současnost. Dějiny města nemohu vynechat, protoţe dodají celé práci kompletní pohled na vývoj drobné sakrální architektury. V návaznosti na vliv majitelů zámku a panství můţeme v jednotlivých letech pozorovat nárůst památek, či nečinnost v tvorbě výtvarných uměleckých památek a zděných staveb. Postupně během staletí narůstala jejich umělecká, historická a estetická hodnota, pro kterou se je snaţíme nyní chránit. Následovat bude kapitola s názvem Katalog drobné sakrální architektury v Telči. V tomto oddíle popíšu jednotlivé stavby, ale jelikoţ se jich ve městě nachází mnoho zaměřím se pouze na ty, které jsou nemovitými kulturními památkami zapsanými do Ústředního seznamu kulturních památek vedeným Ministerstvem kultury České republiky. Nemovitou kulturní památkou se staly pro svoji historickou a kulturní hodnotu, a tudíţ jsou památkově chráněné, aby nedocházelo k jejich poškození a postupné degradaci materiálu. Celkem se v Telči nachází padesát tři samostatně stojících objektů nemovitých památek zařaditelných mezi drobnou sakrální architekturu. Všechny objekty zaměřím pomocí GPS a souřadnice zapíšu k popisu, pro lepší dohledání pro ty, kteří Telč a její okolí neznají. Mezi nemovité kulturní památky v Telči patří boţí muka, kříţe, smírčí kříţ, sochy svatých, sousoší, kašna, mariánský sloup, sloup se sochou Immaculaty, náhrobek, kamenná kazatelna, kaple a výklenkové kapličky. V poslední kapitole práce představím téma muzeum a drobná sakrální architektura, na které bych chtěla poukázat na propojení těchto dvou oblastí. Zda je moţné muzeum spojit s pojmem drobná sakrální architektura a do jaké hloubky. Nastíním moţnosti vytvoření výstavy, v jakém rozsahu a s jakou tématikou, a popíšu příkladem výstavní panel, na kterém představím jednu z památek Telče a podrobnější informace k tomuto objektu. Celá práce bude prvním uceleným soupisem objektů drobné sakrální architektury v Telči zapsaných jako nemovité kulturní památky do Ústředního seznamu kulturních památek. Tímto

8 tématem se doposud nikdo souhrnně nezajímal a nebyl vytvořen ţádný katalog s výpisem jednotlivých objektů.

9 2. VYMEZANÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ 2.1. DROBNÁ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURA Pojem drobná sakrální architektura není jednoznačně vymezen, ale všeobecně ho lze interpretovat jako typ menší stavby, která nemá obytnou funkci. Slovo sakrální lze určit jako bohosluţebný, svatý, posvátný, chrámový, lze tedy shrnout drobnou sakrální architekturu jako menší stavbu s náboţenskou tématikou nebo s náboţenským účelem. Objekty se vyskytují v intravilánu 1 a extravilánu 2 obcí, můţeme je tedy nalézt kdekoliv, jak v obci tak ve volné krajině. Pro svou velikost jsou doplňkovým prvkem k dominantě kostelů. Spojení drobná sakrální architektura není zmíněno v ţádném zákoně, nebo prováděcí vyhlášce, ale Tomáš Hájek a Irena Bukačová v publikaci Příběh drobných památek píší: v zákoně 3 o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty v Seznamu předmětů kulturní hodnoty (příloha č. 1 zákona) nalezneme i tzv. drobnou exteriérovou architekturu, která je ovšem předmětem kulturní hodnoty podle zákona jen tehdy, je-li starší 50 let. Zmíněná drobná exteriérová architektura ale není definována substanciálně, nýbrţ exemplárním výčtem. Zákon sám říká drobná exteriérová architektura, např. zvoničky, boţí muka, polní a smírčí kříţe a jejich fragmenty a součásti. 4 V české terminologii lze tento pojem naleznout s různými výklady, tudíţ není jednoznačné a lehce definovatelné, co vše pod pojem drobná sakrální architektura shrnout. S ohledem na jednotlivé regiony se můţe výskyt drobné sakrální architektury lišit. Ve Slovníku pojmů sakrálního výtvarného umění, který sepsali Radko Chodura, Věra Klimešová a Alois Křišťan, je vymezen pojem sakrální architektura jako architektura slouţící náboţenským účelům. 5 Z této terminologie nelze rozpoznat, co vše z památek můţeme zahrnout pod pojem drobná sakrální architektura. V jiných výkladových slovnících spojení těchto slov ve významu nenalezneme. V prvním odkazu internetového vyhledávače lze nalézt stránku Viléma Waltera s názvem Historická i současná drobná sakrální architektura na území Brna s podtitulem Kapličky, kříţe a boţí muka. Autor zde nemá na hlavní straně vymezený pojem, ale popisuje postavení staveb v krajině: Drobné sakrální stavby jsou zakotveny ve struktuře krajiny dvojím způsobem. Buď 1 Intravilán. In: LINHART, Jiří a kolektiv. Slovník cizích slov pro nové století. Litvínov: Dialog, 2002. ISBN 80-85843-61-7. s. 174: zastavěná část území obce, pozemek v této části. 2 Extravilán. In: LINHART, Jiří a kolektiv. Slovník cizích slov pro nové století. Litvínov: Dialog, 2002. ISBN 80-85843-61-7. s. 113: nezastavěné území vně hranic sídel. 3 Zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, příloha č. 1 obsahující seznam předmětů kulturní hodnoty ve smyslu tohoto zákona. 4 HÁJEK, Tomáš, BUKAČOVÁ, Irena. Příběh drobných památek (od nezájmu aţ k fascinaci). 1. vyd. České Budějovice: Jaroslav Bárta, Studio JB, 2001. s 12. ISBN 80-900903-9-7. 5 CHODURA, Radko, KLIMEŠOVÁ, Věra, KŘIŠŤAN. Slovník pojmů sakrálního výtvarného umění. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. s. 86. ISBN 80-7192-530-6.

10 byly postaveny na místech odedávna významných a staly se symbolem jejich paměti, nebo nově zdůraznily význam místa, na němţ byly postaveny, a staly se tak upomínkou událostí, jeţ neměly upadnout v zapomenutí. Tak či onak - nebo oběma způsoby současně - staly se tlumočníky paměti krajiny. 6 V odkazu s názvem Typologie je výčet drobné sakrální architektury s krátkým popisem, Vilém Walter zde zahrnul boţí muka, kapličky, kříţe, kříţové cesty, plastiky a poklony. Další zajímavá internetová stránka nese název Drobné sakrální památky, která dokazuje, ţe je více lidí se zájmem o toto téma. Tento blog obsahuje autorem navštívené sakrální stavby především z okolí Uherského Hradiště. Autor stránek Jakub Haluza vítá návštěvníky tímto úvodním slovem: Drobná sakrální architektura je nedílnou součástí naší krajiny. Kaţdý kříţ, kaple, či boţí muka je jedinečnou ukázkou lidské tvořivosti. Jako němí svědkové stojí nehnutě na svém místě, sledují lidské počínání a neustále připomínají vítězství Krista nad smrtí. 7 Jiné internetové odkazy jsou od obcí, či farností s jednotlivými památkami v sledovaném městě nebo kraji. Tomáš Hájek a Irena Bukačová tyto stavby sledují a popsali drobnou sakrální architekturu takto: Krajina je sémantickým prostorem, v němţ vzájemně působí a hierarchicky se uspořádají různé významové a výpovědní roviny (jazyky). Jednou a mnohým ne zcela srozumitelnou řečí hovoří drobné památky, jeţ zvláštním způsobem vypovídají o dějinném i existenciálním rozměru našeho bytí. Památky plnily různé funkce, avšak všem bylo společné uchovávání jisté informace, která měla buď význam náboţenský, topografický či právní. Především však byly povaţovány za památky topické, u nichţ sepjetí s konkrétním místem, jakési zakořenění v krajině, bylo tím nejdůleţitějším rysem. Věcná kriteria, opírající se o funkci drobných památek, pod něţ zahrnujeme i památky terénní, umoţňují problematiku rozčlenit na řadu skupin, které se vyznačují zvláštními kvalitami, osobitým výtvarným podáním a historickým vývojem. 8 Do terminologie drobné sakrální architektury tedy zahrnujeme kamenná a zděná boţí muka, kříţe (kříţky, smírčí kříţe), kříţové cesty, návesní a menší poutní kaple, výklenkové kapličky, tzv. svaté obrázky, volně stojící plastiky svatých a sousoší. Lze je naleznout všude kolem nás, jsou součástí naší krajiny, aniţ bychom je museli vnímat. Vyskytují se volně v krajině, v lesích, polích, na loukách a u cest. Ve městech či obcích mohou volně stát na prostranství náměstí či ulic, na ohraničeném soukromém pozemku, v ohradních zdech i jako součásti obytných domů. Tyto stavby dotvářejí svým charakterem kulturní rozměr krajiny, stavitelé a tvůrci s citem pro harmonii a pro symboliku zasadili stavby do prostředí, které svou duchovní mírou dotváří. Především byly stavěny na místech, která měla být zastavením kolemjdoucích k pozdvihnutí 6 KLVAČ, P., MUSIL, L. in Veronica 5/2003, [cit. 2012-01-07]Dostupný z www:<http://vilemwalter.cz/dsa/>. 7 Dostupný z www:<http://drobnesakralnipamatky.blogspot.com/search/label/bo%c5%be%c3%ad%20muka> [cit. 2012-01-07]. 8 HÁJEK, Tomáš, BUKAČOVÁ, Irena: Příběh drobných památek. Studio JB, edice Krajina domova, 2006.str.48. [cit 2012-01-10] Dostupný z www:< http://www.zaopavu.cz/view.php?cisloclanku=2009070001>.

11 mysli k Bohu. Podnětem stavby drobné sakrální architektury bývaly konkrétní významné události ze ţivota (poděkování za uzdravení nebo záchranu ţivota, památka na zemřelou osobu, neštěstí, ţivelnou pohromu apod.), nebo jako určité milníky na cestách k poutním místům. Některé stavby byly na místě postaveny z důvodu předchozího zjevení. Motiv vzniku můţe být znám z věnovacího textu se jmény donátorů, kteří jsou na památce uvedeni. Autoři ale u většiny těchto staveb nejsou známi, pokud se nejedná o plastiky svatých, v mnoha případech to byli venkovští zedníci, samouci, prostí lidé. Data a motivy výstavby se mohou tradovat pouze lidovou slovesností z generace na generaci, ale pokud nebylo nikdy nic zaznamenáno, je moţné, ţe se motivy budování z lidské mysli vytratí a zůstanou skryty v zapomnění minulosti. U drobné sakrální architektury bývá těţké určení datace vzniku, pokud přímo na památce byl rok postavení, tak za dlouhá léta, co stojí v krajině, můţe být datum nečitelné. V určitých pramenech obce se můţeme dočíst, o prvních zmínkách o objektu, pokud byly tyto události v obci zaznamenané, nebo se v jejich blízkosti stala nějaká významná událost. Mnoho informací se dozvíme z ústní lidové tradice, která je sepsaná etnology, muzejníky, či historiky se zájmem o tyto stavby, krajinu nebo město. 2.2. Boţí muka Terminologie spojení slov boţí muka zná a pojem se běţně pouţívá a vysvětluje. Význam je většinou stejný, pouze se liší rozsahem popisu této sakrální památky. Pro příklad ve Slovníku pojmů sakrálního výtvarného umění je vymezen termín boţí muka jako: drobný kamenný nebo zděný objekt, zejména ve volné krajině, forma sloupku, pilíře v horní části pak s rozšířeným prostorem pro sošku, malbu nebo reliéf, zpravidla bývá ukončen kříţem. Boţí muka byla od 14. století vztyčována na upomínku různým událostí, na křiţovatkách cest apod. 9 Ve Slovníku památkové péče jsou boţí muka popsána takto: pašijový památník, drobná architektura umisťovaná v sídlištích, ale hlavně na polích a volně v krajině, zděná, či kamenná, ve tvaru sloupu, pilíře apod. se skříňkou na obraz, reliéf nebo sošku, na vrcholu opatřená kříţem. B. m. u nás zejména z 15.-18. věku bývají zdobena i v několika etáţích. 10 Nejrozšířenější boţí muka jsou kamenná a zděná, výjimečně dřevěná, ale s těmi jsme se mohli především setkat ve 14. a 15. století, jak je dnes k vidění na plátnech znázorňující dobu středověku. Boţí muka z období vrcholného středověku se nedochovala, protoţe dřevo nemohlo po staletí přečkat nepřízeň počasí a stárnutí materiálu. Stavbou boţích muk byla vyjádřena úcta k Bohu, připomínající lidskou bolest, utrpení a smutné příběhy lidských osudů. Symbolizují 9 CHODURA, Radko, KLIMEŠOVÁ, Věra, KŘIŠŤAN. Slovník pojmů sakrálního výtvarného umění. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. s. 86. ISBN 80-7192-530-6. 10 BLAŢÍČEK, Oldřich J. Slovník památkové péče. Praha: Sportovní a turistické nakladatelství, 1962, s.31.

12 sloup, u něhoţ byl z rozhodnutí Piláta Pontského bičován Jeţíš Kristus a začala od něho cesta na Golgotu. Od středověku je téma Kristova mučení součástí pašijových her, kde odsouzený Jeţíš kráčí cestou k smrti, zmrtvýchvstání a vykoupení, a to vše se spojuje v symbolice boţích muk. 11 Vznik menších zděných staveb byl spojen s memoriálním označením místa, v souvislosti se smrtí a často s pohřbením padlých válečníků. Tato skutečnost je známá pro Jiţní Čechy, boţí muka se tak stávají do určité míry pomníky obětem válečného konfliktu. Skládají se ze soklu, dříku, kaplice s výklenkem, stříšky a ukončené jsou kříţem, jako symbol mučednictví a násilné smrti. Vývojově se liší podle způsobu uplatňování nebo sochařského ztvárnění světců v nikách kaplice, kterým byla boţí muka zasvěcena. Tím se v průběhu času měnila jejich funkce od označení tragické události po sakrální stavbu se smyslem úcty světce a prostoru k modlitbě k Bohu. 12 Často bývají zaměňovány s výklenkovými kapličkami, protoţe hranice jasného popisu staveb je malá. Kamenná boţí muka jsou na soklu postavené malé štíhlé stavby ve tvaru pilíře nebo sloupu opatřeného patkou a hlavicí. Výklenek či nika nad sloupem je krytá stříškou, která se nazývá lucerna neboli kaplice. Známa jsou od 14. století, ač se jich z této doby vzhledem k obrazoborectví husitů dochovalo málo. K největšímu rozšíření těchto ozdobných krajinných prvků došlo v období baroka. Boţí muka byla spojována s výrazem poděkování za záchranu, přeţití, skončení morové epidemie, války, anebo s tragickou událostí s místem spojenou. Stavba se mohla také stát symbolem poděkování za vleklé spory, nebo jako pokuta za spáchaný zločin. 13 V krajině Vysočiny je běţnější typ kamenných boţích muk, v Telči se zděná boţí muka nevyskytují, známější jsou v Jiţních Čechách. 2.3. Kaple O významu kapličky se ve Slovníku pojmů sakrálního výtvarného umění mnoho nedočteme je tam pouze napsáno, ţe kaplička je drobná sakrální architektura v krajině, oblíbená zejména od doby baroka. 14 Všeobecně se rozlišují kaple návesního typu a kaple poutní, hrobní, hřbitovní, lesní, morová, z nichţ kaple návesní jsou ze všech typů drobné sakrální architektury nejmladší. Vznikaly ve druhé polovině 18. století s nařízením Marie Terezie vystavět v obci zvonici pro případ poţá- 11 PALOUŠOVÁ, Zdenka. Kamenná boţí muka v Jiţních Čechách. 1. vyd. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, 2009. s 3. ISBN 978-80-85033-17-5, HÁJEK, Pavel. Zděná boţí muka v Jiţních Čechách. České Budějovice: Národní památkový ústav, 2009. s 11. ISBN 978-80-85033-16-8. 12 HÁJEK, Pavel. Zděná boţí muka v Jiţních Čechách. České Budějovice: Národní památkový ústav, 2009. s 9-18. ISBN 978-80-85033-16-8. 13 PALOUŠOVÁ, Zdenka. Kamenná boţí muka v Jiţních Čechách. 1. vyd. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, 2009. s 9-23. ISBN 978-80-85033-17-5. 14 CHODURA, Radko, KLIMEŠOVÁ, Věra, KŘIŠŤAN. Slovník pojmů sakrálního výtvarného umění. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. s. 41. ISBN 80-7192-530-6.

13 ru (jedná se o tzv. ohňový patent z roku 1751) a následným obnovením řádu k ohlášení ohně Josefem II. roku 1787. Kaple tedy spojovaly dvě funkce, zvonice a sakrálního prostoru. Na stavbách se uplatňovaly jednoduché transformované architektonické prvky, prvky barokní architektury, které ve druhé čtvrtině 19. století vyústily do tzv. selského baroka. Postupem času vznikají kaple pro účely pouze liturgického obřadu, bez zvonice. Architektonicky se výraz kapličky odráţel slohem podle doby vzniku. 15 Interiér byl vybaven sochami nebo obrazy v oltářním prostoru, které byly nahrazovány menšími zdobenými oltáři. Součástí jsou volně stojící sochy, obrazové cykly a liturgické náčiní, z prostého vybavení se postupnými přeměnami podobaly kostelům. Odnoţí návesních kaplí jsou menší kaple, tzv. výklenkové kapličky, které nalezneme okolo cest, v polích, na okraji obcí. Jedná se o drobnou stavbu s menším či větším výklenkem nebo výklenky, které byly určeny k uloţení obrazu nebo sochy světce, kterému byla kaplička zasvěcena. V Čechách a na východní Moravě bylo obvyklé zasvěcení Panně Marii a sv. Janu Nepomuckému, jinde sv. Anně, sv. Antonínu, Nejsvětější Trojici, sv. Václavu patronu české země. 16 Staviteli se většinou stávali prostí venkované, kteří si vytvářeli prostor pro modlitbu, k rozjímání, k prosbě za úrodu, déšť, narození dítěte, uzdravení, apod. Výklenková kaplička slouţila místo kaple, kostela, nebo domácích oltářů. Většinou bývají bez výrazného zdobení, v menší míře s prostšími konstrukčními prvky. 2.4. Kříţe Kříţ je nejčastější symbol Kristova umučení a nejvíce se vyskytující objekt z drobné sakrální architektury. Od 4. století, kdy se kříţ přestal pouţívat jako popravčí nástroj, se stal významným znakem křesťanství a symbolem Kristova vykoupení. Původním materiálem pro výrobu kříţů bylo dřevo, ale vliv povětrnostních podmínek zapříčinil jejich častou obnovu nebo zničení. Od 18. století do poloviny 19. století se stal nejčastějším materiálem kámen, ale v 18. století jsou známé uţ kované kříţe bohatého slohu baroka a rokoka. Od poloviny 19. století se pouţívá litina, nejdříve na korpus Kristova těla později na výrobu celého kříţe. Snadná slévatelnost a nízká cena zapříčinila nejčastější výskyt litinových kříţů odpovídající neogotickému tvarosloví a posléze secesi. Stejně jako volně stojící kříţe i hřbitovní jsou spojeny s místem tragické události, vyjadřující prosbu k bohu a stávají se místem k zastavení a vykonání modlitby. Zvýšený výskyt pomníčků a kříţků podél silnic je připomínkou dopravní nehody s tragickými následky. Některé 15 Obnova a údrţba drobné sakrální architektury, základní principy a zásady. 1. vyd. České Budějovice: HALAMA, 2010.s. 1. ISBN 978-80-87082-18-8. 16 HÁJEK, Pavel. Zděná boţí muka v Jiţních Čechách. České Budějovice: Národní památkový ústav, 2009. s 11. ISBN 978-80-85033-16-8.

14 kříţe jsou vzpomínkou na události, které mohly skončit nešťastně, ale nestalo se tak, pro uchování budoucím generacím. 17 Druhů kříţů lze nalézt několik, jedna z variant jsou tzv. smírčí kříţe, jak popisuje Herout ve Slabikáři návštěvníků památek je to: kamenný, hrubě tesaný, někdy o nestejně dlouhých ramenech (zvaný často cyrilometodějský), v 15. a 16. stol. A mnohdy i později zřizovaný viníkem, např. vrahem, jako součást trestu (k usmíření viny) na místě přepadení. Některé tyto kříţe mají na sobě vytesaný vraţedný předmět, např. kopí, meč, sekyru, kuši se šípem a vzácně i letopočet a později i nápis zaznamenávající událost. Stávají v polích při cestách. Kříţům ve funkci mezníků se říká báby. 18 Uměleckým zobrazením ukřiţování Jeţíše Krista je tzv. kříţová cesta, zobrazuje čtrnáct zastavení s popisem událostí, které se odehrály během cesty Jeţíše Krista od Pilátova soudu aţ na Jeruzalémské popraviště, na horu Kalvárii (Golgotu). Kříţová cesta je tvořena skupinou čtrnácti kříţů nebo výklenkových kapliček, na nichţ je obrazově popsána jednotlivá událost. Pojem kříţová cesta je častý a ve Slovníku památkové péče znamená: Kristova cesta na kalvárii v Jeruzalémě, ve výtvarném zobrazování od středověku podávaná řadou scén (zastavení), v 15. století měla k. c. sedm zastavení (pašijový cyklus), od doby baroku byl počet zastavení rozmnoţen na 14. Obrazy nebo reliéfy k-é c-y jsou umístěny v kostele a výjimečně i pod širým nebem. 19 Ve Slovníku pojmů sakrálního výtvarného umění je kříţová cesta popsána podrobněji: Soubor vyobrazení výjevů Kristova utrpení, vrcholící ukřiţováním a uloţením do hrobu. Od 15. století cyklus sedmi zastavení, pod vlivem františkánské zboţnosti od 17. století zpravidla čtrnácti zastavení (1. Jeţíš odsouzen Pilátem, 2. Jeţíš přijímá kříţ, 3. Jeţíš padá pod kříţem poprvé, 4. Jeţíš potkává svou matku, 5. Šimon z Cyrany pomáhá Jeţíšovi nést kříţ, 6. Veronika podává Jeţíšovi roušku, 7. Jeţíš padá pod kříţem podruhé, 8. Jeruzalémské ţeny pláčou nad Jeţíšem, 9. Jeţíš padá pod kříţem potřetí, 10. Jeţíš svlečen ze šatů, 11. Jeţíš přibíjen na kříţ, 12. Jeţíš umírá na kříţi, 13. Jeţíš sňat z kříţe a poloţen do klína matce, 14. Jeţíš poloţen do hrobu). 20 2.5. Plastiky Plastika v drobné sakrální architektuře je socha se sakrální tématikou, je tedy moţné pouţívat oba významy, jak plastika, tak socha. Jaroslav Herout ve Slabikáři návštěvníků památek 17 Obnova a údrţba drobné sakrální architektury, základní principy a zásady. 1. vyd. České Budějovice: HALAMA, 2010.s. 13. ISBN 978-80-87082-18-8. 18 HEROUT, Jaroslav. Slabikář návštěvníků památek. Praha: Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje ve spolupráci s Propagační tvorbou Praha. s. 226. 19 BLAŢÍČEK, Oldřich J. Slovník památkové péče. Praha: Sportovní a turistické nakladatelství, 1962, s.168. 20 CHODURA, Radko, KLIMEŠOVÁ, Věra, KŘIŠŤAN. Slovník pojmů sakrálního výtvarného umění. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. s. 52. ISBN 80-7192-530-6.

15 uvádí pouze stručný význam plastika: kaţdé sochařské dílo, volné (socha) nebo vázané (reliéf) nebo jejich soubor. Také sochařství vůbec. 21 Ve Slovníku pojmů sakrálního výtvarného umění je také pouze význam plastika, který je stejný jako u J. Herouta pouze rozšířený o původu slova - z řečtiny, a o vznik sochařského díla nanášením hmoty (například nanášením hlíny). Nejlépe však popisuje slovo plastika autor Slovníku památkové péče: kaţdé jednotlivé sochařské dílo volné i vázané, vzniklé nanášením nebo odbíráním hmoty (modelování, tesáním či řezáním), dále soubor sochařských děl určitého celku, konečně sochařská tvorba vůbec, sochařství. 22 Jediný uvádí i slovo socha jako: plastické zobrazení lidské postavy, obecněji jednotlivé sochařské zpodobení člověka, zvířete nebo zosobněných pomyslů. 23 Mezi drobnou sakrální architekturu patří volně stojící plastiky, typově rozlišujeme druh materiálu, kamenné a kovové. Na rozdíl od ostatních sakrálních objektů jsou dílem zkušených kameníků a autorství je známé. Rozmach byl především v období baroka, 17. a 18. století, kdy v krajině zaznamenáváme nárůst sochařské výzdoby, jednotlivé volně stojící sochy, sousoší, kalvárie. Nejsou stavěny prostým lidem, finanční náklady náleţely městu nebo bohatému mecenáši. Vzniká výrazné mnoţství kvalitních děl, které ztvárňují světce, především sv. Jana Nepomuckého, sv. Floriána, mariánské výjevy a další patrony, světce a ochránce. V 19. století se jedná především o odlévané, litinové sochy, nejčastější je také sv. Jan Nepomucký umisťovaný na mosty a k cestám u vody. V Telči jsou pouze sochařské prvky kamenné, největší koncentrace soch je v ulici Na Dláţkách. 21 HEROUT, Jaroslav. Slabikář návštěvníků památek. Praha: Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje ve spolupráci s Propagační tvorbou Praha. s.201. 22 BLAŢÍČEK, Oldřich J. Slovník památkové péče. Praha: Sportovní a turistické nakladatelství, 1962, s. 163. 23 BLAŢÍČEK, Oldřich J. Slovník památkové péče. Praha: Sportovní a turistické nakladatelství, 1962, s. 163.

16 3. HISTORIE TELČE Přesné datování osídlení Telče není moţné, podle pověstí lze usuzovat, ţe se jedná přibliţně o počátek 12. století. Nezachovala se zakládací listina ani jiné jednoznačně datující svědectví, ale jisté je, ţe kolonizační osada byla zaloţená na důleţité křiţovatce dvou obchodních cest Humpolecké a Třebíčské. Vznik původního města se v pramenech dokládá ze dvou osidlovacích celků, Staré a Nové Telče. První zmínka o Telči podle Vlastivědy moravské, Dačicko, Slavonicko, Telčsko z roku 2005 pochází z roku 1331, v roce 1335 24 vyplatil markrabě Karel hrad Telč ze zástavby. O čtyři roky později Jan Lucemburský a markrabě Karel vyměnili s pány z Hradce Telč za Bánov na východní Moravě. V roce 1348 zdědil Telč od svého otce Oldřicha III. z Hradce 25 Menhart, kanovník praţský a biskup tridentský, který odkázal roku 1366 Telč společně s jedenácti vesnicemi Jindřichu II. z Hradce. 26 Především se rok vzniku předpokládá podle znaku města, kde je pětilistá růţe s písmenem M, jako iniciála jména Menhart, který je povaţován za zakladatele města. 27 Původ jména města není jasný, původní Teleč, Telec znamená mladé tele. Mohlo znamenat i Telcův dvůr. Názvy města v pramenech se liší podle období, např. 1315 oppidum nostrum Telce, 1356 zu Telsch, 1367 civitatem Telce, 1406 z Telče, 1486 v Novém Telči, 1573 u siesta Telczie, 1633 Teltsch, 1846 a 1872 Teltsch a nyní Telč. 28 Celé území dnešního města původně patřilo českému králi, který zde vlastnil dvorec se sídlem vilika (královského úředníka). Zeměpanský dvorec se nacházel u kostela sv. Ducha, z něhoţ se dochovala pozdně románská věţ. Jiţně od této věţe byla zaloţena osada, na tomto místě dnes stojí tzv. Staré město, kde v roce 1287 vznikl kostel Nanebevzetí Panny Marie s vrcholně gotickým presbyteriem ze 14. století a raně barokní lodí ze 17. století. V blízkosti vznikla po roce 1652 morová kaple sv. Rocha a po roce 1711 hřbitovní kaple sv. Ducha, kterou zdobí vyřezávané oltáře ze 17. století přenesené ze zrušené kaple sv. Ducha. Ve 14. století bylo vystavěno tzv. nové město, nynější Telč, na místě lesa Vlče. Dokladem pro pozdější vznik výstavby jsou monumentální stavby, kostel sv. Jakuba a městské hradby obehnané příkopy, Malá a Velká brána. Jádrem města se stalo lichoběţníkové trţiště, podél kte- 24 Datace se liší, je uváděn i rok 1333/1334 viz. KRATINOVÁ, Vlasta, SAMEK, Bohumil, STEHLÍK, Miloš. Telč, Historické město jiţní Moravy. Brno: Odeon, 1992, s. 21. ISBN 80-207-0381-0. 25 Oldřich III. Z Hradce (okolo 1300-1348), jediný syn významného českého šlechtice druhé poloviny 13. století Oldřicha II. z Hradce. Stoupenec českého krále Jana Lucemburského, svědomitý hospodář, který zvelebil a rozšířil svá panství s centrem v Jindřichově Hradci. 26 Jindřich II z Hradce (asi 1323-1363), syn Oldřicha III. Z Hradce. Moţná i zásluhou své ctiţádostivé a odváţné povahy se stal členem úzkého okruhu rádců českého krále a římsko- německého císaře Karla IV., účastnil se s ním několika cest do říše i do Itálie. 27 Menhart z Hradce, kanovník praţský a biskup tridentský, předpokládá se, ţe po roce 1354 postavil hrad, kostel, vodní opevnění a gotické domy po obvodu rozsáhlého trţiště. 28 Vlastivěda Moravská, Dačicko, Slavonicko, Telčsko. 1. vyd. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2005. 802 s. ISBN 80-7275-059-3.

17 rého byla vystavěna řada domů. Vrcholný středověk uzavřel starou rozptýlenou zástavbu a dal územním celkům uspořádanější ráz, který dával pravidelný půdorys. Urbanismus současné podoby krajiny se dochoval ze základů středověkého uspořádání. Město obklopovala soustava rybníků, Seminářský neboli Ulický, Staroměstský a Ostrovský neboli Štěpnický, středověká Telč se podobala vodní pevnosti. Zaloţení vnitřního města jako vodní pevnosti se připisuje Templářům, kteří údajně měli ve 13. stol. v majetku Telč. 29 Opevnění města bylo tvořeno na severu telčským hradem a hradbami, z nichţ je značná část a jedna bašta dochovaná. Hrad, určený k hospodářské správě, byl zaloţen Jindřichem z Hradce 30 na skalnaté vyvýšenině u městských hradeb. Hrad byl následně přestavěn v zámek s farním kostelem sv. Jakuba, který v 19. století prošel puristickou úpravou. V poslední třetině 14. století vznikl kolem tzv. Malého dvorku hradní palác se dvěma křídly a kaplí sv. Jiří. V polovině 15. století se stavební činnost rozmáhá a v hradním areálu vznikají dvě hranolové věţe u paláce, zbrojnice, hospodářské budovy v předhradí, vstupní brána a následně dvoupatrový palác. Přestavba feudálního hradu na renesanční podobu zámku se připisuje italskému architektu Baltazar Maio da Vomio. V roce 1386 vypukl oheň ve sladovně, při kterém lehlo popelem 27 domů na náměstí a kostel sv. Jakuba, na jehoţ troskách vznikla dnešní stavba, která nese známky architektury třetí čtvrtiny 14. století. V roce 1569 se stal sv. Jakub farním kostelem celého města a ve Starém městě se nacházel druhý farní kostel Matky Boţí. V roce 1414 Jan z Hradce 31 zaloţil městský špitál u kostela sv. Ducha. Za dob husitských válek v roce 1423 vtrhnul do města táborský hejtman Jan Hvězda z Vícemilic, tzv. Brzdinka, se svou skupinou a začali devastovat město, zabíjet lidi a nechal vyhodit čtyři radní pány z okna radnice. Po této válečné události došlo k přestavbě hradu, především posílení pevnostního charakteru proti dalším vpádům nepřátel. Brzdinka z Telče táhnul na hrad Štamberk, který údajně dobil, dnes je pouze zřícenina. Kdyţ se dozvěděl o blíţícím se vojsku Jana pána z Hradce, dal se Brzdinka na útěk, ale u rybníka zvaného Bory, dnes Krkavec, u Panských Dubenek ho dostihnul a porazil. Jan Kypta na tuto událost vzpomíná v souvislosti s boţími muky na Starém městě takto: Ţe Boţí muka u pastoušky na Starém městě stojící, jak 29 RAMPULA, Josef. Pověsti a názory o vzniku a vývoji Telče v nejstarší době. Telč: Josef Fišer, nást. E. Šolce v Telči, 1946. s. 15. 30 Jindřich IV. z Hradce (okolo 1440-1507), schopný a ambiciózní šlechtic, který v pohusitské době vrátil svůj rod opět do nejvyšších pater soudobé politiky. Kromě zdatného hospodáře byl i obratným politikem, který se postupně stal nejvyšším komorníkem i nejvyšším purkrabím praţským. 31 Jan z Hradce (1391-1422), syn Jindřicha III. Z Hradce, významný katolicky smýšlející šlechtic husitské doby, v letech 1411-1413 nejvyšší purkrabí praţský.

18 praví, jiţ před vystavením nynějšího města v lese Vlč stávala, pravda asi není; poněvadţ letopis a za to se má, ţe byla od Jana na památku této poráţky postavena. 32 V roce 1458 město obsadil se svým vojskem Jiří z Poděbrad, který v roce 1464 potvrdil městu stará privilegia a přidal nová. V roce 1530 ve městě vypukl oheň a zničil řadu domů od masných krámů aţ ke kostelu sv. Jakuba, shořela radnice se všemi písemnostmi a knihami. Byly zaloţeny nové městské knihy a v roce 1533 dal Zachariáš z Hradce 33 postavit přední stranu radnice na své útraty, tím začala renesanční přestavba vnitřního města. Mezi lety 1535 aţ 1555 bylo postaveno loubí a podle jednotného plánu byla přistavěna nová průčelí domů. V roce 1543 se poprvé objevuje v pramenech předměstí Štěpnice, nazývané jako předměstí za Malou bránou, v roce 1549 předměstí Na Podolí a Na veselí nebo tzv. Za Velkou bránou a Pod ulickou hrází. 34 Největšího rozkvětu se dostalo městu za Zachariáše z Hradce, který přivedl do Telče italské stavitele, kameníky a jiné umělce, kteří přispěli k k přestavbě hradu v renesanční zámek. Změna města byla výrazná, nechal zasypávat příkopy, zámek se rozšiřuje směrem k městu budováním renesanční zahrady s kašnou, vznikl čestný dvůr a nádvoří pro slavnosti a kulturní vyţití. Byl úspěšným politikem a hospodářem, přikoupil Novou Bystřici, Studenou, Ţeletavu a Mrákotín a vlastnil sedmdesát šest vesnic. Zachariáš sepsal závěť, na základě které zdědil v roce 1589 všechen majetek synovec Adam II., 35 nejvyšší kancléř českého království. Sídlil na zámku v Jindřichově Hradci, s kterým Telč splynula a ztrácela se pověst vrchnostenského sídelního města. Aţ do roku 1604, kdy se stal novým majitelem Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, 36 byla Telč rezidenčním městem. Nastala doba politických neshod v předbělohorských Čechách a došlo k celkovému hospodářskému úpadku během třicetileté války. V roce 1645 vtrhla do Telče švédská vojska, která se zde usadila na tři roky. Město a zámek mezitím Švédové zpustošili, z obyvatel si vymohli peníze a město přišlo o svou pečeť, i přes tuto situaci vyšla Telč z válečného taţení celkem dobře. V roce 1650 Vilém Slavata docílil udělení městu všech svých privilegií a dnešního znaku císařem Ferdinandem III. Na znaku je písmeno W, které znamená Wilém, bílá lilie znázorňující nevinnost občanů a růţe jako symbol Roţmberků, kteří Telči vládli. Po zotavení se z třicetileté 32 KYPTA, Jan. Stručný dějepis města a panství Telče. In Dějiny Telče v díle místních historiků, Jan Evangelista Kypta, Jan Beringer, Jaroslav Janoušek, Josef Rampula. Telč: Dudácký Aristocrat- Telč, 2004. ISBN 80-901118- 8-2. 33 Zachariáše z Hradce (1527-1589), mladší syn českého nejvyššího kancléře Adama I. z Hradce a v letech 1550-1589 majitel telčského panství. Ve své politické kariéře dosáhl úřadů nejvyššího komorníka Markrabství moravského nejvyššího hejtmana, čímţ se stal nejvyšším stavovským úředníkem v zemi 34 Vlastivěda Moravská, Dačicko, Slavonicko, Telčsko. 1. vyd. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2005. 806 s. ISBN 80-7275-059-3. 35 Adam II. z Hradce (1549-1596), syn Jáchyma z Hradce. Od roku 1585 nejvyšší český kancléř, který za svou kariéru vděčil zejména českému králi a císaři Rudolfu II. V roce 1593 stanul jako nejvyšší purkrabí praţský v čele české zemské vlády. 36 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572-1652), český šlechtic a spisovatel, podporoval katolickou církev a to mu vyneslo titul karlštejnského purkrabího a českého královského místodrţícího, byl vyhozen z Praţského hradu při druhé (respektive třetí) praţské defenestraci.

války lidé měli lepší finanční moţnosti a investují do přestaveb svých domů, mění štíty na barokní. 37 Další poţár ničící město byl v roce 1655, blesk udeřil do věţe u chrámu sv. Ducha, kostel 19 a polovina města vyhořela. Hraběnka Františka Slavatová, 38 vdova po Jáchymu Oldřichu Slavatovi, 39 nechala postavit u zámku jezuitskou kolej vybudovanou v manýristickém slohu a v roce 1666 aţ 1667 jezuitský kostel Jména Jeţíš postavený Štěpánem Partlem z Ratibořic. Jezuitský řád zaloţil v Telči gymnázium a postavil konvikt sv. Anděla. Po úspěšné kazatelské a výchovné činnosti jezuitům začal překáţet hřbitov u svatojakubského kostela, který patřil společně se hřbitovem u kostela sv. Ducha k nejstarším. V roce 1672 vzniká hřbitov za Velkou bránou a za finančního přispění jezuitů nová kaple sv. Anny a následně byla postavena i hřbitovní zeď. V roce 1691 získal město a panství Telč dědictvím rod Lichtenštejnů Kastelkornů, ale pro velké dluhy předchozích majitelů museli panství spravovat určení administrátoři. V 90. letech 17. století vznikaly spory mezi měšťany a novými majiteli města kvůli městským privilegiím. Toto období se projevovalo stavbou barokních skulptur, přestavbou průčelí domů na náměstí, stavbou mariánského sloupu dokončeného v letech 1717-1718 a dvou kašen, dolní kašna se sochou sv. Markéty a horní kašna se sochou Siléna a malým Dionýsem v náručí. V Telči se nenašel vhodný sochař, kterému by město svěřilo zakázku na mariánský monument, proto byl pozván David Lipart, spoluradní a řezbář města Brtnice. Během těchto prací byl telčským primátorem poţádán o přetesání sochy sv. Markéty, která byla ozdobou na kašně na náměstí. Lipartovým dílem v Telči jsou sochy sv. Valentina a Mikuláše v nikách na průčelí svatoanenského kostela. Na vzniku barokního sochařského fondu se také podílel Štěpán Pagan z Třebíče, Ignác František Titz, Kašpar Ober a František Josef Hamb. Významnou stavbou z období baroka je kostel sv. Jana Nepomuckého na návrší směrem ke Krahulčí. Nechal ho v letech 1726 aţ 1728 postavit František Antonín z Lichtenštejna Kastelkorn 40 a údajně měl být součástí františkánského kláštera. Na Štěpnickém předměstí vznikla nákladem telčského měšťana kaple Panny Marie a téměř polovina domů na náměstí přestavěla průčelí, tím se na profánních budovách objevily prvky radikálního baroka, které se v Telči výrazně neprojevilo. 41 37 Vlastivěda Moravská, Dačicko, Slavonicko, Telčsko. 1. vyd. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2005. s. 803. ISBN 80-7275-059-3. 38 Františka Slavatová z Meggau (1610-1676) se stala mecenáškou katolické církve, po brzké smrti svého manţela působila jako hofmistryně mladého císaře Leopolda I. A poté i jeho druhé manţelky Claudie Felicitas. 39 Jáchym Oldřich Slavata (1606-1645), syn Viléma Slavaty, uskutečnil politickou kariéru, kdyţ se roku 1626 stal komorníkem Ferdinanda III. V roce 1635 se stal nejvyšším sudím Království českého, častěji ale pobýval ve Vídni. 40 František Antonín z Lichtenštejna Kastelkorn (zemřel 1761), syn stejnojmenného otce. Byl posledním muţským příslušníkem rodu Lichtenštejnů Kastelkornů a po jeho smrti přešlo telčské panství na hraběte Aloise Podstatského, který ke svému jménu připojil rodové jméno Lichtenštejnů. 41 KRATINOVÁ, Vlasta, SAMEK, Bohumil, STEHLÍK, Miloš. Telč historické město Jiţní Moravy. Praha: Odeon, 1992. s. 111. ISBN 80-207-0381-0.

20 V roce 1773 zrušila habsburská monarchie jezuitský řád a v Telči zaniklo jezuitské gymnázium, z kterého se stala hlavní škola. V roce 1761 zdědil město a panství rod Podstatských Lichtenštejnů, kterému patřila Telč aţ do konfiskace roku 1945. 42 V 19. století se začal rozvíjet textilní průmysl, který přivedl za prací i lidi z okolí, ale neměl dlouhého trvání. Pro nedostatek vody byla výroba přenesena do blízkého Krahulčí. Jediným větším průmyslovým podnikem byla strojírna Josefa Vystrčila vyrábějící zařízení lihovarů a hasičské stříkačky, která byla znárodněna a vznikl Motorpal. Jihozápadní Morava se vyhnula výstavbě moderní ţeleznice, která pro obchodníky znamenala rychlý přesun zboţí. Lokální dráha z Kostelce byla zavedena aţ v roce 1898 a později prodlouţena do Dačic a Slavonic. V roce 1872 byla zaloţena Měšťanská Beseda a další spolky se vzdělávacím a tělovýchovným programem a roku 1886 se ustavila v Telči Národní jednota pro Jihozápadní Moravu, která měla významnou roli v prosazování českého elementu. Toho roku byla ve městě zaloţena i knihovna a nejstarší muzeum na jihozápadní Moravě. Během 19. století byly zbořeny masné krámy a na místě vznikla dnešní ulice U masných krámů. Byl postaven klasicistní skleník v zámecké zahradě, novorenesanční reálka, ale i řada menších domků. Pro podporu uměleckoprůmyslové výroby v kraji byla v roce 1908 místním odborem Národní jednoty pro jihozápadní Moravu zaloţena Lidová malírna jako dvouroční škola s dílnou. Nový stavební impuls lze pozorovat aţ v polovině 20. století s rozvojem průmyslových podniků. 43 V roce 1970 bylo historické jádro Telče vyhlášené výnosem Ministerstva kultury České republiky Městskou památkovou rezervací 44 a v roce 1992 bylo zapsané do seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO v rozsahu městské památkové rezervace. Telč byla vybrána pro jedinečné celistvě dochované drobnější středověké město s vodním opevněním, dominantním zámkem dochovaným v podobě pozdně gotických a renesančních přestaveb a s působivým náměstím s městskými domy renesančního a barokního slohu. 45 Zámku se barokní proměna vyhnula úplně, sochařské prvky jsou renesanční, to dává zámku svou jedinečnost v celé republice. V létě se v Telči pořádá folkový festival s názvem Prázdniny v Telči, zámecký festival Krajina hudby, folklorní slavnosti Vítání jara, mistrovské kurzy váţné hudby Francouzsko-české hudební akademie, Evropské setkání folklorních souborů. O výstavní a kulturní ţivot ve městě se stará pobočka Muzea Vysočiny v Jihlavě, Městská galerie Hasičský dům, Galerie Jana Zrzavého umístěná na zámku, Ateliér Síň na ţidovském hřbitově a Městská knihovna. 42 Vlastivěda Moravská, Dačicko, Slavonicko, Telčsko. 1. vyd. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2005. s. 807. ISBN 80-7275-059-3. 43 Vlastivěda Moravská, Dačicko, Slavonicko, Telčsko. 1. vyd. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2005. s. 810-812. ISBN 80-7275-059-3. 44 Výnos MK ČSR č.j. 7.419/70-II/2 ze dne 27.4.1970 o prohlášení historického jádra města Telče za památkovou rezervaci. 45 Úmluva o světovém dědictví UNESCO [cit. 2012-04-18] Dostupný z www: <http://www.npu.cz/proodborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/zakony-mezinarodni-dokumenty/mezinarodni-dokumenty/unesco/>.

21 4. KATALOG DROBNÉ SAKRÁLNÍ ARCHITEKTURY V TELČI Drobné sakrální architektury se v Telči nachází mnoho, jedná se o kříţe, boţí muka, plastiky, kaple, památníky, apod. ve vlastnictví města, církve nebo v soukromém vlastnictví. Podle Josefa Rampuly jsou v roce 1946 v telčské farnosti: 4 kříţe dřevěné, 39 kříţů kamenných, nejstarší z roku 1806, 26 kříţů ţelezných, nejstarší z roku 1847, 4 kříţe na zbytcích boţích muk kamenných, nejstarší z roku 1485, 18 boţích muk zděných či kapliček, 18 barokních soch pocházející ze 17. a 18. století, 3 sousoší, 3 sloupy se sochami. 46 Některé z nich uţ nejsou dohledatelné, byly zničeny zanedbanou údrţbou, degradací, vlivem klimatických podmínek, napadením biologickými škůdci a vandalismem. Česká republika prošla změnou reţimů, kterou utrpěly i památky jakéhokoliv druhu. Po roce 1948 s nástupem komunistického reţimu počet drobné sakrální architektury pováţlivě klesl. Násilným potlačením církve dochází k potlačení víry a klesá zájem o sakrální architekturu jakéhokoliv druhu. Dochází k poškození vlivem klimatických podmínek, napadením biologickými škůdci, nedostatkem údrţby a následnou degradací, ale zároveň vandaly, kteří cíleně ničí nebo úmyslně okrádají stavby o jejich výzdobu v podobě sošek světců a svatých obrázků. Po sametové revoluci, s nástupem demokracie po roce 1989, dochází k obnovení zájmu o historii obcí a o tento druh památek ze strany místních obyvatel. Některé se nepodařilo zachránit ani po roce 1989, jak se můţeme dočíst na stránkách www.znicenekostely.cz, kde je smyslem webových stránek, upozornit instituce, úřady místní správy, místní samosprávy a církevní orgány na poškození sakrálních památek. Nalezneme zde výčet poškozených sakrálních staveb, které byly i po roce 1989 silně poškozeny nebo zničeny. V jakém stavu se dnes nachází jednotlivé stavby záleţí na aktivitě majitelů a obyvatel ţijících v okolí památky a na finančních prostředcích, které jsou na opravu poskytnuty. Od 60. let 20. století postupně vzniká seznam státem chráněných nemovitých a movitých památek, jejichţ stavebně historickou a kulturní hodnotu je nutné zachovat. Je téţ nutné postarat se o obnovu a údrţbu památek za účasti odborných organizací a orgánů památkové péče. Velké mnoţství drobné sakrální architektury nespadá pod tuto ochranu a záleţí na vlastníkovi, jak se o ni postará a jaký zvolí postup při údrţbě. Veškeré stavby drobné sakrální architektury mají svou historii a náleţí k místu v dané krajině, a tudíţ je nezbytné zajistit jejich obnovu a údrţbu a zachovávat jejich výpovědní hodnotu pro budoucí generace. Celkem jsem popsala ve čtyřiceti dvou podkapitolách padesát tři samostatných objektů nemovitých kulturních památek Telče zapsaných do Ústředního seznamu kulturních památek, 46 RAMPULA, Josef. Průvodce Telčí, Telč: Josef Fišer, nást. Emila Šolce, 1946. s. 58.

22 které lze zařadit mezi drobnou sakrální architekturu. Jednotlivé nemovité kulturní památky v Telči jsou popsány pro přehlednost zvlášť. Kromě základních informací a dostupných historických faktů jsem také popsala umístění objektů v Telči, souřadnice GPS jsou zaměřeny ručně a udány ve tvaru:. 4.1. Socha Anděla Stráţce Na Dláţkách Souřadnice: N49 10,911', E015 27,259' V ulici Na Dláţkách jsou umístěny skulptury pravděpodobně z období 1750 1770, které společně tvoří hodnotný, kompozičně ucelený barokní soubor. Sochy jsou v plenéru na pěší cestě Na Dláţkách, která se stáčí od Ulického rybníka podél jihozápadní strany hráze Staroměstského rybníka, a sochařská galerie končí u kostela Matky Boţí. V letech 1798 aţ 1811 byla cesta z Telče na Staré Město podél břehu rybníka vydláţděná špitálním kaplanem Ignácem Chornitzerem, proto se ulice jmenuje Na Dláţkách. Autorem sochařského souboru je Kašpar Ober, který přišel na Moravu z Rakous a od roku 1730 pracoval v Jaroměřicích nad Rokytnou pro hraběte Jana Adama Questenberka. 47 Zhotovené byly na objednávku telčských jezuitů nebo vrchnosti. Všechny sochy, Anděl Stráţce, archanděl Michael, sv. Jan Nepomucký, sv. Máří Magdalena, sv. Vendelín, archanděl Rafael, sv. Jan Křtitel, archanděl Gabriel a socha Panny Marie jsou vytesány z mušlového vápence, sokly jsou ţulové. První zastavení sochařské barokní galerie je u sochy Anděla Stráţce, která je umístěná na začátku pěší cesty Na Dláţkách, kde se kříţí s ulicí Na Hrázi na parcele číslo 7381 v katastrálním území Telče. Nemovitá kulturní památka je zapsaná do Ústředního seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem 27346/7-5300. Anděl Stráţný je vytesán s dítětem, které chrání před pádem do propasti, jak bývá většinou ztvárněna jeho ochrana v atributu. V tomto případě se za sochou nachází vysoký spád dolů k potoku do volného prostranství, Anděl Stráţný je symbolem ochránce před nebezpečím tělesným i duchovním. Socha vysoká 185 cm je v ţivotní velikosti, postavena na obdélném soklu s rozměry 120 x 70 x 55 cm. Stěny soklu jsou zdobeny vyrytými rámy se zaoblenými vybranými rohy, ukončen je profilovanou překladovou římsou. Sousoší stojí na plinthu s částečně čitelným nápisem na přední straně S. ANGELUS CUSTOS. Přes tento podstavec přesahuje noha dítěte i Anděla a jeho zvlněný oděv. Anděl má mírně zřasené šaty rozevláté aţ za dítě, které tím chrání před pádem dolů. Pravou nohu má vykročenou, tím je horní část těla vytočena. Křídla jsou rozevřená, z předního pohledu sochy lze 47 KRATINOVÁ, Vlasta, SAMEK, Bohumil, STEHLÍK, Miloš. Telč historické město Jiţní Moravy. Praha: Odeon, 1992.s 127. ISBN 80-207-0381-0.