Přes veškerou různorodost předmětů, které si pan Smetko pořizoval, měly jedno společné - vyvolávaly jemné a blahodárné vibrace.

Obsah Úvod... 2 S B Ě R A T E L... 3 D V E Ř E... 9 M O D Ř Í L I D É... 10 N E M O H L O B Ý T P O Z D Ě J I... 16 S T A D I Ó N... 18 Ú Ř E D N Í K... 21 ZÁMECKÝ KOPEČEK... 26 K A R A V A N A... 31 OBCHODNÍK S VÍNEM... 34 V POUSTEVNĚ... 45 POHŘEB... 46 PANGEA... 49 BEZDOMOVEC... 53 KAM SE PODĚL HALÉŘ... 70 SETKÁNÍ S MALÝM PRINCEM... 71 CESTA DO ZELENÉHO SVĚTA... 72 PODĚKOVÁNÍ:... 75 1

Úvod Soubor povídek jsem napsal v pořadí v takovém, v jakém je předkládám čtenáři. To co se zobrazit slovy nedá a nedá se to ani zahrát na houslích jsem samozřejmě nemohl napsat (byť bych si tak přál). Je ale možné, že mezi těmi třiceti tisíci slovy se mezi řádky, formou stopy na sněhové pláni objeví náznak něčeho (možná příliš odvážného); a po této stopě nechť se čtenář už spustí sám Motto: Černé díry, nejsou vůbec černé, jen vyvažují rovnováhu. Jsou jako kořeny, pod nimiž, nad nimiž a v nichž samotných kypí život a to všemi možnými i nemožnými směry. 2

S B Ě R A T E L I. Pan Smetko právě procházel halou svého bytu, kde se zastavil pohledem na ochranný krunýř, který sloužíval vojákovi na bojišti. Pocházel z 15. století. Převážná barva krunýře byla šedá, pouze na přední části byla viditelná začouzená žlutá tkanina. Ve středu byl zasazen symbol lva. Pěkný kousek, pomyslel si. Kdo ví, komu sloužil v bitvách a zdali úspěšně. Byl to ten typ pro pěšáka. Neměl nejmenšího poškození, pouze zub času na něm ukrajoval kousek po kousku, plynule a z nezadržitelnou pravidelností na lesku. Člověk proti člověku hm, jak hloupé., pomyslil si v duchu pan Smetko. Ty nekonečně a nesmyslně se opakující války lidstvo dočista zahubí, rozvíjel myšlenku a pokračoval dále do koupelny, kde si opláchnul svůj vodnatý obličej. Byl srpnový den, dost horko a trochu dusno. Moc se mi tam nechce, ale musím se tam podívat. Pan Smetko měl na mysli telefonický rozhovor. Před dvěma dny dostal avízo od majitele starožitnictví ohledně zajímavé čajové soupravy z 2 pol. 18 století. Prý má jedinečný žlutý email zasazený do měděné mřížky. Ještě, že to není tak daleko. Je to přece jen velká výhoda bydlet v centru města i za cenu toho proklatého dusna. Ale vždyť ty parna zase odezní tak jako každý rok., pomyslel si pan Smetko. Už si ani nevzpomíná, kdy si opatřil první starožitnou věc. Možná to bylo, když dostal měděnou minci, o níž si myslel, že byla součástí velkého pokladu. To mu bylo deset let. Nyní ve svých 58 letech se může, pochlubil zajímavou sbírkou různorodých předmětů, pocházejících z minulosti. Mezi nimi se vzpínají starodávné dřevěné tyče s kováním. Nikdo neví, k jakému účelu sloužily. Dále celá řada různorodých nádob a váz, perské koberce, dřevěné sošky, jednotlivé kusy starožitného nábytku, šavle, palné zbraně s ozdobným kováním a mnoho dalších malých i větších předmětů vyplňujících většinu místa v bytě. Na zemi, na zdech, v policích, ve skleněných skříních. Zkrátka vždy se našlo trochu místečka pro něco nového. Veškeré nashromážděné předměty si pan Smetko pečlivě vybíral. Dbal na to, aby byly v co možná nejlepším stavu, pokud to jen šlo a hlavně, aby byly staré. 3

Po svých rodičích zdědil pan Smetko dům, který prodal a cenné papíry různých společností, které mu vynášejí roční dividendy. Část peněz utratil za prostorný byt v centru, kde žije již dvacet let. Nemá děti ani ženu. Pobírá nezanedbatelně vysoký důchod, který bohatě stačí na pokrytí základních životních nároků pana Smetka. A ty nejsou velké. Většinu času tráví pan Smetko sám v bytě anebo se prochází v nedalekém parku. Unaveným pohledem se podíval na sebe do zrcadla. Obličej matný, trochu rozmazaný, jako by se ztrácel v kůži. Oči maličké, bystré a v dobré formě. Nu, nevypadám zas tak zle. Po celém těle cítil lehké chvění. Ano, byl to ten známý pocit. Očekával něco nového, těšil se. Do rozložitého těla se lila nová energie. Otřel obličej hutným ručníkem s egyptské bavlny. Cítil se opět svěží a ve formě. Pomalu přecházel po tlustém perském koberci. Ani nevěděl jak, ocitnul se v obývacím pokoji, tváří v tvář africké masce. Vždy si myslel, že na této masce je něco zvláštního. Nyní to pociťoval opět znovu. Koupil ji ve starém bazaru na istanbulské tržnici. Ještě teď, po tolika letech slyší v uších ten neustávající kolotoč zvuků, prachu, hemžení, lomození a křiku. Zhluboka se nadechnul a nasával dávno zapomenutou atmosféru. Pravda, byl jsem tou dobou o něco mladší, vitálnější a silnější. Ten pocit je ale stále tentýž. Po těch letech ho vůbec neubylo. Spíše jako by uzrál právě v tuto chvíli. Pan Smetko se opět zhluboka nadechl a cítil v těle příliv další blahodárné energie. Ano, to jsou ty okamžiky, které stojí za veškerou námahu spojenou s pořizováním dalších věcí. Přes veškerou různorodost předmětů, které si pan Smetko pořizoval, měly jedno společné - vyvolávaly jemné a blahodárné vibrace. Znova se podíval na masku visící nad tepaným orientálním talířem. Zvláštní., pomyslel si. Dívaly se na něj hluboké oválné díry. Oči, které nikdy nic neviděly, a přesto mají v sobě něco tajemného, něco, co ho nesmírně přitahovalo. Sedl si na divan a přitom nespouštěl z masky oči. Velmi zvláštní, nikdy jsem na to nepomyslel. Ten pocit.,. pomalu se natáhnul pro krabici s doutníky. Chvíli doutník držel v ruce, přičichnul si, zhluboka se nadechnul a zapálil. Nuže, je čas se podívat na ten kousek, který pan Nabyl tak květnatě vychvaloval. Je to už dlouho, co si naposledy něco opatřil. Možná dva roky. Nikdy si nekoupil něco opravdu drahého. Hlavní kritérium jeho výběru byl podivný pocit, který v něm samotném předmět vyvolával. Šlo o velice jemné a blahodárné vibrace. A ty se kupodivu zřídka kdy vyskytovaly v předmětech vznešených a velmi cenných. II. 4

Ne, a já vám znova opakuji, že více už s cenou jít níže nemůžu. Opravdu to nejde. To bych to tady mohl rovnou zavřít. Pan Smetko právě vešel do starožitnictví na ulici Dr. Malého. Nechtíc rušit diskusi, sedl si pomalu do rozložitého křesla, postaveného v koutu pod velkým plátnem nesignovaného starého mistra. Zhluboka do sebe vdechl pach starožitných předmětů a čekal, až na něj přijde řada. Většinu vystavených i nevystavených starožitností již dávno znal ze svých předešlých návštěv. Kolikráte již tak sedával v různých koutech světa, v rozličných, mnohdy podivných obchodech se starožitnostmi. Ano, měl to rád. Cítil, jak se každou další koupí přibližuje k vyřešení tajemného pocitu. Chtěl ho nejenom pocítit. Chtěl ho uchopit, zvážit, pomačkat, prohmatat, zkrátka celou tu záhadu pochopit. Je to opravdu jedinečná čajová souprava., slyšel jako by zdálky. Už si ani nepamatoval, že vstal a 5 minut hovořil s panem Nabylem v jeho soukromé kanceláři. Je bez prasklinek, zcela funkční a ve velmi zachovalém stavu., pokračoval pan Nabyl. Ach ano, pěkný kousek., odvětil pan Smetko. Je ovšem nutno vše pořádně vyčistit. A pak ty skvrnky na konvici překrývají zelené lemování. Pan Smetko mluvil, ale jeho hlas mu zněl jaksi vzdáleně. Trochu jako ozvěna. Ten podivný pocit při pohledu na africkou masku v něm neustále rezonoval. Prostě, ať se snažil sebevíc, nemohl se této podivnosti zbavit. Možná to bylo také tím, že samotný dojem byl docela příjemný. Pan Smetko si vzpomněl na starý článekv novinách s nápisem: DAROVAL velmi vzácnou sbírku státu. V tom článku se ministr kultury velmi podivoval, jak vůbec může někdo něco tak cenného jen tak darovat státu. Jakých kvalit musí člověk nabýt, aby byl schopen něco takového udělat. A vůbec, je to věc krásná a hodná následování. Sbírka byla velmi ceněna i v kruzích zasvěcených. Byly tenkrát podány žaloby ze strany příbuzenstva o neplatnosti darovací smlouvy. Neúspěšně. Pro sbírku byla vyčleněna pěkná renesanční budova v centru hlavního města s názvem Míšeňský porcelán. Také pan Smetko tehdy žasnul nad takovým počínáním. Nyní tomu rozuměl. Kolekce byla pro pana Darkova vším. A proto, aby ji zachránil před vypleněním, musel ji darovat státu. Nemohl ji ponechat příbuzenstvu, které by ji neváhalo rozprodat. Těžko mohl jednat jinak a těžko by jednal i on na jeho místě. Pan Smetko byl opakem ambiciózního člověka. Nikdy by nepomyslel svou sbírku někomu darovat. Dokonce ani nepřemýšlel o tom, co by se mělo stát s nasbíranými předměty po jeho smrti. Věci sbíral pro sebe sama. Byly to předměty povahou a účelem od sebe vzdálené. Těžko by se mohly honosit názvem sbírka. Všechny předměty měly jedno společné. A to, vyvolávaly v jeho majiteli pocit tak příjemný a tak tajemný, který ho veskrze naplňoval jemnými vibracemi. Nechápal to ani on a těžko by to vysvětloval někomu jinému. Svůj vztah k věcem, které vlastnil, by definoval asi takto: zapůjčená věc. Veškeré předměty, kterými se v bytě obklopoval, chápal jako předměty půjčené na určitý čas. 5

Dávno před ním tyto předměty někdo vlastnil a v průběhu doby se předávaly z majitele na dalšího vlastníka, ať už prostřednictvím koupě, daru, krádeží či jiných okolností. Nyní je má on, pan Smetko, a po jeho smrti je bude vlastnit někdo jiný. Předměty sloužily jako takový spouštěč. Člověk by skoro řekl, že jde o jakýsi katalyzátor. Pořízené starožitné kusy vytvářely atmosféru vhodnou pro určité vibrace, které on, pan Smetko pociťoval. Máte čaj?, otázal se pan Smetko. Ó jistě, jaký druh si pán bude přát? Indický, čínský, zelený nebo snad černý? Jakýkoliv bude dobrý, dejte ten, který uznáte za vhodný, s tím si nedělejte starosti. Jen chci, abyste připravil čaj v této čajové soupravě. Musím to, víte nějak vše vyzkoušet, než přijde řeč na koupi. Och ano, jak račte poroučeti. Odpovídal pan Nabyl, odnášeje čajovou konvici do zadní místnosti. Pan Smetko se znovu posadil, tentokráte na čalouněnou pohovku před kulatým mramorovým stolkem. Bylo pozdní odpoledne. Sluneční paprsky prosvítaly skrze formaci šesti čajových šálků, které se na něj jaksi tázavě dívaly. Bylo vidět, jak jsou křehké, jak jsou krásné. Na vstupních dveřích do starožitnictví byl již několik minut vyvěšen nápis ZAVŘENO. Byly slyšet zvuky z ulice, ale jaksi tlumeně a vzdáleně. Nad vším se snášel klid a pokoj. Jako když zapadá slunce na poušti, a vše rozpálené si může konečně oddychnout. Jako večerní mlha, která všemu dává punc tajemna. Dokonce i starožitné hodiny jako by tikaly v tichosti. Kdyby pan Smetko mohl, uslyšel by tenký a chvílemi přerušovaný zvuk červotoče, který si prokousává cestičku nohou starožitného divanu. Netuše o železném kování na jejím konci, ve tvaru lví tlapy. Tak jsem tady., komentoval svůj příchod pan Nabyl a v ruce nesl kouřící starožitnou konvici se žlutým emailem, zasazenou do měděné mřížky. Omluvte mne, chvíli to trvalo. Musel jsem vnitřek vyčistit. Jistě se z ní už století nikdo nenapil, echte. Zatímco pan Nabyl hovořil, nalíval z konve kouřící čaj do nejblíže postavených dvou šálků. Poté přisedl na čalouněnou pohovku podávaje opatrně šálek horkého čaje panu Smetkovi. Při popíjení z tak krásných a starožitných skořápek, pokračoval, je přímo cítit hmatatelně celou, ech, jako bych to tak řekl, historii, epochu, člověk jako by se překlenul do dob dávno minulých. Ba co více, jako by tam právě přebýval., a s neskrývaným požitkem pan Nabyl mlasknul. Ach ano, může to tak být., odvětil pan Smetko, pokládaje opatrně šálek na okraj stolu. Víte, pane Nabyle, na něco bych se Vás rád zeptal. Většinu času trávíte ve svém obchodě. Je to tak?. Ano zajisté., odvětil pan Nabyl a pokračoval. Můj obchod je pro mne vším. Jsem zde od rána do večera. To víte, žena mi zemřela a děti jsme nikdy neměli. Copak já, starý kozel, bych dělal doma. Vlastně teď mne napadlo, že doma jsem přece tady., a rozhlídnul se měkkým pohledem kolem sebe. Někdy, když už mám zavřeno, zrovinka jako dneska, jen tak sedím. Je mi tuze dobře a přitom nasávám atmosféru všech těch starožitných věcí, co jich tu jen vidíte kolem dookola. Ty starožitnosti jsou jako moje děti. Sbírám je a posílám znovu do světa. Pan Smetko uslyšel jemné mlasknutí. Pan Nabyl pokračoval rychle ve svém povídání, jako by se obával, že bude přerušen. Lidé ke mně do obchodu přinášejí všelijaké krámy. To 6

víte, oni si myslí, že mají kdoví jaké poklady a přitom,. vždyť to znáte, samý šunt a haraburdí. Najdou se i docela pěkné věcičky, a ty já tuze rád. Vítám je jako nového hosta. Vždy se najde nějaké to místečko, tak, aby byla věc na očích. Některé předměty, ač pěkné, bývají v žalostném stavu. A tu je potřeba věc trošku opravit, přitáhnout, naleštit, vycídit. Ale ne až tak moc. Věci přeci jen musí vypadat, že jsou staré, a přitom spiklenecky mrknul očkem na pana Smetka. Vše si dělám sám. V zadní části hned za kuchyňkou mám takovou malou dílničku., pan Nabyl zvedl šálek čaje a trochu upil. Byl to člověk malé a hubené postavy. Mohlo mu být něco málo přes šedesát let. Na hlavě kostkovanou čapku. Oči tmavé, zasazené do oválné hlavy bez vlasů. Nad očima dva symetrické oblouky, tlačící se přes kůži. Obočí ve tvaru zahradního truhlíku s dobře rostlou pažitkou. Čelo jak zčeřená hladina náhodně vhozeným kamenem. Jistě mu prošlo rukama mnoho zajímavých starožitností., pomyslil si pan Smetko. Ruce pana Nabyla byly ostatně pěstěné a velmi jemné. Takové mívají obvykle hodináři. Pan Smetko se zadíval do temných očí pana Nabyla, trochu se naklonil a zeptal se sotva slyšitelně. Nemíváte v těle někdy takové. jak bych to tak řekl.podivné vibrace? Vážný výraz pana Nabyla prozrazoval určitou zkušenost s tímto tak podivným pocitem. Rozvážně a velmi pomalu nalíval pan Nabyl do již dávno vyprázdněných šálků další dávku čaje a pravil. Je tomu už dávno, co jsem se naposledy dotknul těchto nádherných výšin. Prožitek tak jemný, dočista éterický, skoro jako sen.. Nato se opravdu nikdy nezapomíná., zasnil se pan Nabyl a podíval se vlhkým pohledem do míst, kde stála starožitná lampa. Byl slyšet tlumený zvuk narážející mouchy, do jejího matného světla. Pan Smetko zprudka vstal a začal se nervózně procházet po místnosti. Něco ho napadlo. Ano, má to přímo hmatatelně na mysli. Nejde tu přece o pocit, který se každým novým předmětem, každičkou novou nebo se nově tvářící událostí mění. Jeho intenzita zůstává přece pořád stejná. Myšlenka, která ho právě napadla, byla tak zvláštní, že se ji až bál dále rozvinout. Že-bytvůrce-vibrací-byl-on-sám? Že by tím tajemným zdrojem, tím dynamem otáčel on, pan Smetko? Zadíval se do prázdna s nadějí něčeho se zachytit. Udělalo se mu trochu nevolno. Pomalu si sednul na divan a natáhl se pro již v pořadí třetí šálek čaje. III. Jako obvykle touto velmi brzkou dobou řádilo různorodé zpěvné ptactvo po větvích nedalekých stromů. S neskrývaným zápalem na sebe navzájem štěbetali, všemožně se hašteřili a vůbec nebrali ohledy na pana Smetka, který ještě spal. Bylo krásné srpnové ráno. Slunce každičkou minutou sílilo a vlévalo své blahodárné paprsky na vše kolem. I ty nesilnější kapičky rosy nemohly odolat tak zářivému začátku nového dne. Ani pan Smetko nebyl ušetřen a pozvolna se probouzel. Zadíval se do oken a pochopil, že dnešní den bude velmi horký a parný. Pozvolna si obléknul župan z jemným 7

červeným lemováním. Jako každé ráno mířil si to rovnou do kuchyně, ve které si s železnou pravidelností připravuje svůj oblíbený čaj. Vybírá si ho z mnoha nakoupených druhů podle momentální chuti a nálady. Zelené, černé, olongy, bílé, žluté, i pochybné konsistence. Dnes padla volba na čaj bílý, s jemnými vlákny po stranách. S neskrývanou rozkoší naléval kouřící tekutinu do šálku s květinovým vzorem. V ruce držíce konvici s jedinečným žlutým emailem, zasazenou do měděné mřížky. 8

D V E Ř E Bylo to už dávno, kdy člověk naposledy našel cestu do Ráje. Tu a tam, člověk přece jen přicházel, ale to se stávalo už jen zřídkakdy. Bůh nervózně popocházel sem a tam Copak se stalo s mým milovaným člověkem? Říkal si pro sebe, zatímco si mnul svůj hustý bílý plnovous. To už na mne zapomněl? a přitom udělal obrátku nazpět, tak jako dělává noční hlídka před branou. Tuze rád sedával na dřevěné lavici, kde vítal nového člověka v předsíni Ráje, chvíli si s ním poseděl, v tichosti, a poté ho s převelikou radostí vpouštěl do Rajské zahrady. I šel se tedy podívat na dveře, kterýma se do Ráje vstupovalo. Jako by tušil, že se stala někde chyba. Neviděl zde jediného človíčka, který by před nimi stál nebo na ně klepal. Zato však viděl převeliké zástupy lidí, kteří se tlačili a vcházeli do nespočetné řady různorodých dveří. Dveře zlaté, stříbrné, titanové, měděné, barevné, s jemnými odstíny, dveře se složitými obrazci a ornamenty, až po masivní sejfy srovnatelné s nedobytnou pevností. Ty všechny kladl se železnou pravidelností jedny vedle druhých sám Ďábel. Bůh se smutně zadíval na své jednoduché dveře vyrobené z dubu. Za mosaznou kliku v jejím středu se žádná ruka nechytala. Velmi se nahněval, roztavil všechny dveře a udělal z nich jedny jediné, zapálil si dýmku a čekal. Ale ani poté žádný z lidí nepřicházel. Bůh pomalu dokouřil a šel se znovu podívat, kde se stala chyba. Před obrovskými dveřmi se tlačily zástupy lidí, kupily se jeden přes druhého. Lidé křičeli, šíleli, modlili se, naříkali, někteří se i smáli. Avšak žádný z nich nebyl natolik silný, aby dveře otevřel. Bůh rozpálený hněvem, přecházel jak rozzuřený býk v aréně sem a tam. Ale nakonec se musel sklonit, před Ďáblem a uzavřel s ním dohodu. Vše se vrátilo do starých kolejí. 9

M O D Ř Í L I D É I. Pan Waltz, předseda Rady pro lidstvo, si zlehounka prohrábnul svůj plnovous, a s ocelovým pohledem se zadíval na všechny přítomné. Vážné tváře kolem dokola, byly usazené za masivní mahagonovou deskou. Ta se vznášela v prostoru bez jakékoliv viditelné opory. Vše fungovalo na principu vynálezu, profesora Vondfolta, který umožňoval vypínat gravitační pole. Psal se rok 2245. Sluneční paprsky se zvolna snášely přes průhlednou kopuli do jednací místnosti, kde zasedala Rada pro lidstvo. Ta rozhodovala ve všech zásadních záležitostech majících globální dopad na planetu Zemi a v tuto chvíli řešila jeden velmi složitý a komplikovaný problém. Planeta Země se totiž z neznámých důvodů odklonila od své vlastní a přirozené dráhy, a spolu se svým měsícem se vzdalovala od Slunce. Nikdo neznal odpověď na otázku, proč se tak stalo. Za možnou příčinu pokládali vědci rázovou vlnu od starobylé kolize obřích galaxií. Byla-li to pravda nebo ne, ale nikdo nevěděl. Waltz se zhluboka nadechnul a s hlasem jako zvon rázně promluvil. Pánové, chtěl bych Vás seznámit s projektem ŠIVA a myslím si, že bude nejlépe, když přítomné Radě pro lidstvo vše osvětlí přímo profesor Malkowitz, a nečekaje na odpověď, cvrnknul prstem do malého čtverečku na stole. Část zdi zmizela a do sálu vstoupil profesor Malkowitz. Dvě živé očka mžourala přes silná skla samou nedočkavostí představit Radě pro lidstvo svůj plán. Roztržitě se posadil, vedle Waltze. Zeď se neslyšně uzavřela. Nebudu Vás zatěžovat detaily výzkumu, které jsou tak obsáhlé, že zabírají značnou část holografických obrazců typu DH, promluvil profesor Malkowitz. Zkrátka podařilo se nám získat unikátní gen z drobné modré chobotničky, obývající hlubiny Indického oceánu. Ten umožňuje tomuto tvoru obdivuhodnou přeměnu energie. Gen jsme pojmenovali ŠIVA, podle jednoho z hinduistických bohů. V současné době dokážeme implantovat tento gen do lidského DNA, a to bez zjevných negativních následků Profesor Malkowitz, udělal maličkou pauzu, aby následně pronesená slova dostatečně vynikla. Tvor takto vzniklý je docela normální, obyčejný člověk, tak jak jej známe. Až na jednu zásadní věc, která z něj dělá... jak bych to tak řekl N-a-d-č-l-o-v-ě-k-a.profesor Malkowitz se odmlčel trochu upil ze šálku se silnou kávou a chystal se na závěrečný triumf. Za pomocí genu 10

ŠIVA profesor Malkowitz se trochu nadmul a posunul si nakloněné brýle na kořen nosu, dokáže člověk, pouhým dýcháním získávat dostatečné množství energie, a to po celou dobu jeho existence. Takovýto Nový člověk již nepotřebuje normální pevnou stravu. Stačí pouze vzduch, voda asluneční svit. V místnosti zavládlo naprosté ticho. Ten gen, přerušil ticho otázkou Chuej-neng nedal by se zavést do dospělých jedinců? Ne, to je naprosto vyloučeno odpovídal profesor Malkowitz, genetické změny mohou být provedeny jen při vzniku života samotného, ve zkumavce promiňte mi ten výraz. Lidé takto vzniklí jsou zbarveni,. Malkowitz si odkašlal jaksi do modra. Waltz zvedl své modré oči a promluvil. Jde o nepodstatný detail, který nebude mít na člověka negativních následků. Vše záleží na Radě pro lidstvo. Zda příjme zodpovědnost a povolí tuto genetickou úpravu. Mějte na paměti záchranu lidstva. Země se pozvolna, ale s nezadržitelnou silou neustále ochlazuje. Všem Vám prozatím děkuji a na shledanou. V sále to zašumělo. Bylo slyšet jemné cvaknutí a dvanáct postav zmizelo zpoza mahagonové desky. Zůstal sedět pouze Waltz a profesor Malkowitz. Myslíte, že to pochopily?, zeptal se tiše Waltz. Domnívám se, že ano, odpovídal profesor Malkowitz a pokračoval. Nemají na vybranou. Udělali jsme maximum co jsme mohli. Je to asi hřích, ale profesor se trošku zarazil, mám takovou podivnou radost jsem přece jenom vědec, a toto je ohromná a přímo revoluční příležitost jak člověka povznést. Vlastně, když se to tak vezme, jsou to právě různé druhy problémů, překážek a utrpení, které lidstvo tlačí jaksi vpřed. Člověk zkrátka na vybranou nemá. Waltz se zadíval na hvězdy, které v tuto noční hodinu zářily s nebývalou intenzitou. Před očima se mu zobrazil znovu ten výraz doktora, který mu sděloval, definitivní ortel. Zbývá Vám tak maximálně devět měsíců života. Tvář profesora Malkowitze, s velkými brýlemi na obličeji, se mu snažila ještě něco vysvětlit, ale on ji už neposlouchal. propadal se někam do neznáma a v uších mu hučelo. Pan Waltz trpěl velmi zhoubným a nebezpečným rakovinotvorným nádorem. Léčba byla nemožná. Tehdy se rozhodnul. Nechat se zmrazit a čekat na dobu, kdy budou doktoři schopni jeho tělo vyléčit. Tuto tragickou zprávu se dozvěděl před půl rokem. Teď, kdy šance na přežití celého lidstva se blížily k nule, nechávat se zamrazit mu připadá jako bláhovost. Ale už se rozhodnul a byl připraven. Do nástupu k procesu zmrazení trvaly pouhé tři měsíce. K procesu, který ho přenese kamsi na pomezí, kde nebude ani mrtvý, ale ani živý. Bude to podivná oslava dožitých 50 let. Zhluboka se nadechl a pocítil podivné zamrazení po celém svém těle. Z přemýšlení ho vyrušil blikající malý čtvereček, který upozorňoval, že na spojení čeká jeho žena. Chvíli čtvereček pozoroval a poté do něj dloubnul palcem. Je všechno v pořádku?, ani ses neozval, a vypadáš hrozně unaveně, starostlivým hlasem promlouvala jeho žena. Vlasy tmavé, spadající po ramena. Na tvářích několik vrásek, které vykreslovaly její osobitost. Oči velké a plné něhy. Ano, vše jde zatím podle plánu, ale cítím se velmi 11

unaven. Jakoby mi bylo, tak o 10 let navíc. Při této poslední větě se trošku ironicky pousmál. Mu, kterému zbývaly k životu pouze měsíce.. II. Waltz se pomalu probíral ze země nikoho, z pomezí kde je člověk zároveň živý i mrtvý. Před očima tma. V mysli se mu mihla scéna ženy a jejich dvou děti. Uviděl a prožil znovu tu chvíli, kdy oči všech jeho nejbližších byly zalité slzami. Opět tma. Uplynuly další čtyři dlouhé měsíce, než byl schopen plně vnímat. Dobré ráno pane Waltz ozvalo se nad ním. Otevřel oči a uviděl usmívající se modrou tvář bez vlasů, s hnědýma očima. Jmenuji se Mok, a byl jsem Vám přidělen z těch, ech, jak bych to tak řekl, nejvyšších míst. Jsem nyní něco jako Váš osobní asistent. Ano, žijete, a to je ohromný úspěch! Jste nyní zcela zdráv, bez jakékoliv nemoci. Waltz se podíval na své ruce, které mu čouhaly z oranžového sarkofágu. Poznával je. S údivem zjistil, že jsou zabarveny do modra. Také chyběla jizva, na hřbetu ruky, a ten špatně rostlý nehet na ukazováčku, který ho provázel od dětství, byl nyní zcela bez chybičky. Můžete mi to blíže vysvětlit. Promluvil pomalu Waltz nespouštěje z očí své ruce. Ach ano, ozval se příjemným hlasem Mok. Vaše tělo je nové a zároveň staré Waltz se nechápavě zadíval do hnědých očí Moka, který bez otálení pokračoval Použili jsme Vaši DNA a vložili jsme do ni gen ŠIVA. Vaše nové tělo je Vám nyní plně k dispozici. A co mozek? Ten je nový, nebo starý? skočil mu do řeči Waltz a hlava se mu roztočila, dostával závrať. Ne, Váš mozek je takový, jaký byl. Waltz si viditelně oddechnul a začal dýchat poněkud opatrněji, jako by se bál, že se může něco pokazit. Vše je tak nové a tajemné pomyslel si a zároveň cítil neobvyklý nárůst energie. Dojem byl opravdu zvláštní. Připadal si tak svěže. Tak čistě. Jako ve svých dvaceti letech, kdy hrával v univerzitním kampusu stolní tenis. Jak dlouho jsem byl zamrazen položil otázku, se kterou otálel co možná nejdéle. Dle starého kalendáře se píše se rok 2895, podle nového 459, tedy byl jste na pomezí 650 let, odpovídal okamžitě Mok, Nový kalendář? podivil se Waltz a zadíval se přes prosklenou stěnu do míst, kde rostly vzrostlé platany. Paprsky se příjemně odrážely od lesklých a rozložitých listů. Možná že pršelo, pomyslel si Waltz. Pane Waltz doléhal na něj hlas nacházíte se na planetě MIO. Trochu ho píchlo vzadu něco hluboko v hlavě. Mok, uhodnul otázku a hlasem bez jakéhokoliv zabarvení, či lítosti dodal. Stal se z ní pořádný kus ledu, zapomeňte na planetu Zemi Mohl bych vstát? Zeptal se Waltz. Ach ano, zajisté, promiňte, mi to. Můžeme se projít do nedaleké zahrady, která je přímo před Vámi, jak jste si už určitě povšimnul Mok nestačil domluvit a rozložitá postava pana Waltze stála vedle něj. Pan Waltz se zhluboka nadechl. Tak jak to dělával každé ráno po vydatném spánku Ano jsem naživu. Srdce mu tepalo. Modré tělo fungovalo naprosto skvěle. Všude 12

kam spočinul jeho zrak, bylo čisto a pořádek. Společně prostoupili stěnou a ocitli se v zahradě. Zpívající ptactvo, se pohupovalo v korunách košatých a dobře rostlých stromů. Vzduch byl čerstvý a nabitý energií, tak jak to většinou bývá po letní bouřce. Waltz si vzpomněl na svůj první pobyt v Himalájích, kde poté tak rád často jezdil. Opět prožíval ten příjemný pocit, který byl vyvoláván každičkým dalším nádechem. Cítil se tak svěže, tak vitálně. Gravitace jakoby se vytrácela, ta nesmírná lehkost kombinovaná s obrovskou koncentrací energie, si ho naprosto získala. Nádherný den a znova nasál do svého modrého těla, ten příjemný a chladivý vzduch. Jsem nesmírně rád, že TO můžete nyní porovnat promluvil Mok. A tím TO myslel gen ŠIVA. Pro mne je TO naprosto přirozené pokračoval Mok, ale vy zcela jistě musíte pociťovat energetickou změnu. Vaše ústa již nepotřebují stravu. Jste osvobozen od nekonečného řetězce tvořeného z neustálého pojídání, trávení a vyměšování, řetězce, který byl tolik potřebný pro starého člověka Waltz si vzpomněl na událost, když ještě sotva třicetiletý zkoušel držet hladovku. Trošku se při této vzpomínce zastyděl. Nevydržel to ani 3 dny z 30 plánovaných. Sžíravý pocit hladu zkrátka nepřekonal a po dvou dnech se pořádně najedl. Ze vzpomínek byl vytržen klidným hlasem Moka Stačí vzduch, voda, hvězdný svit a. Fenomenální! zvolal Waltz, těžko se dá použít jiný výraz Waltz se trošičku zamyslel a poté dodal. Jaksi mi chybí ten správný slovní obrat, kterým bych svůj pocit tak rád osvětlil. Ano skočil mu do řeči Mok, za všechno může ten starý způsob komunikace Starý způsob komunikace? Nemyslíte snad tím řeč? Žertovně prohodil Waltz. Ano je to přesně tak, řeč tak jak ji znáte, se už prakticky nepoužívá a nečekaje na odpověď pokračoval dále Mok. Komunikace velmi pokročila. Starý způsob vyjadřování již nepostačil pro Nového člověka Přesně jak jste řekl, chyběla ta správná slovíčka, ten prostor pro vyjádření drobných, ale přesto důležitých nuancí. My, Noví lidé se vyjadřujeme přímo v pocitech, v obrazech, v barvách. I řeč jsme dosud schopni používat, tak jako já s Vámi, ale málokdo tuto formu komunikace ještě využívá. Stala se přežitkem, jakýmsi artefaktem zakončil větu Mok a zamrkal hnědýma očima bohužel, Váš mozek nemohl být na takovouto změnu upraven, pokračoval Mok a dodal. Máme své limity a při tom se zadíval do zářícího jako žloutek zbarveného kotouče nad hlavou ve tvaru Slunce. Chvíli tam oba jen tak stáli a poté pan Mok pokračoval Rada pro Nového člověka připravila návrh na odstranění nepotřebných zubů a celé spodní čelisti. Zuby jsou přece tak zvířecí a nehumánní. To kousání a drcení se nehodí pro Nového člověka, zašklebil se Mok. Vy jste, pane Waltz starý člověk, který je usazen v novém těle. Je to možná nepříjemná situace, ale nedá se s tím nic dělat. Některé dveře jsou pro Vás zkrátka navždy uzavřeny Vše dokola zašumělo. Vítr se opřel do okolních větví a lavina listů byla unášena od svých rodných stromů, do míst jejich posledního spočinutí. 13

Existují lidé, s podobným osudem zmrazení? zeptal se Waltz nespouštěje z očí velký tmavorudý list vznášející se nad jeho modrou hlavou. Ach ano, odpovídal Mok, je jich spousta, ale nikdo zrovna nepasuje do Vašeho časového pásma. Zapomeňte na to. Někteří z nich, Mok polknul slinu se dokonce nechávají opětovně zamrazit doufajíc v lepší dobu. Říkáme jim tuláci v čase. Tmavorudý list zmizel kdesi v dálce, do míst kde se pyšně tyčil vzrostlý jasan. Waltz cítil jak se mu podlamují kolena. Snažil si představit ty tuláky v čase, kteří se z nadějí hazardního hráče, nechávají opět zamrazit s pocitem, že tam dál, tam příště to bude rozhodně lepší. Máte zde něco na způsob knihovny? zeptal se Waltz. Velmi rád bych se podíval do historie. Téměř pět století, které jsem překlenul je přece jen pořádná hromada času, nemyslíte? Ach ano chápu, zcela jistě, to nebude žádný problém, odpovídal pan Mok zatímco oba vcházeli do namodralého svitu. Během několika okamžiků se přenesli do prostoru podobajícího se katedrále. Jsme v centrální knihovně planety MIO promluvil Mok a pokračoval v těchto prostorách najdete veškeré kopie jakýchkoliv lidských záznamů, které byly uchovány od jeho prvopočátku. Máte k dispozici jeskynní malby, hliněné destičky s klínovým písmem a tak dále až po dnešní období. Samozřejmě, že je vše přeloženo. Trvalo týdny, než se pan Waltz nasytil všemožnými i nemožnými informacemi. Nyní si připadal prázdný. Pan Waltz byl zvyklý řešit složité a komplikované situace. Byl člověkem zralým a protkán životem. Ale zde, v daleké budoucnosti, se cítil jako přesazený strom, který nemůže znova zapustit kořeny. Ta hlína byla tak vzdálená všemu co doposud poznal. Nebyl schopen opět zakořenit. Chyběla mu jeho žena, děti, přátelé, práce, vše bylo pryč. Ano lidstvo si poradilo se svým osudem, a to velmi brilantním způsobem, ale on toho není schopen. Je to na jednoho člověka přece jen příliš. pocítil úzkost, pocítil to křečovité smrsknutí v žaludku, které tak rádo lidem vymačkává život, a to vše přes veškerou blahodárnou energii, kterou mu přinášelo jeho nové modré tělo. Sebevražda! Úplně se nad tou myšlenkou zachvěl, a vzpomněl si na článek v novinách s nápisem: SEBEVRAŽDA NORMÁLNÍ NENÍ, ALE MYŠLENKA NA NI NORMÁLNÍ JE Trošku si oddychnul. Objevil se před ním pan Mok a s přívětivou modrou tváří promluvil I my, Noví lidé máme své problémy. Domnívám se, že v tom se od starého člověka moc nelišíme. Existuje místo, které by Vám mohlo pomoci najít opět vlastní identitu, kterou si myslím, že žádný člověk nemůže nikdy ztratit. I já jsem kdysi pomýšlel na sebevraždu. I mně bylo pomoženo na stejném místě. Před Waltzem se objevila namodralá záře, do které společně vešli. Za několik okamžiků se ocitli před horským masivem. Klášter se nachází za tímto hřebenem, ukazoval svým dlouhým prstem Mok, ale ten už si musí přejít každý sám, zamrkal hnědýma očima plnými něhy a zmizel za oponou modré záře. 14

Pan Waltz svižně vykročil úzkou pěšinkou vedoucí do míst kam ukazoval dlouhý prst Moka. Krajina byla tvořena zakrslými borovicemi, nízkou travou a tu a tam ležícím balvanem. Vítr hladil vše čeho se dotknul, jeho modrou hlavu bez vlasů, zkroucené větve s tisící jehličkami, lišejníky divoce rostoucími na převelikých kamenech. Do jeho útrob se počalo pomaloučku usazovat ticho. Pokračoval dále, a aniž si to uvědomoval, stával se tišším a tišším a ještě tišším. Myšlenky se vytráceli a namísto nich. již nepřicházeli další. Waltz se zastavil na samém vrcholu, odkud očekával výhled na klášter, ale namísto něj se dole objevila modrá hladina jezera jezera, které se třpytilo jako obrovský oválný safír. Zvláštní, pomyslel si Waltz, zatímco pomalu scházel dolů k jezeru. III. Modrá hlava se dívala na hladinu jezera. Postava byla usazená na břehu jezera tak přirozeně jako okolní borovice v zemi. Waltz si zvolna sednul a zadíval se také na hladinu jezera. Mistr zvolna, aniž cokoliv řek, uchopil kámen a hodil s ním do vzduchu.. ŽBLUŇK. Vytvořily se kruhy, které nyní proudily do všech stran. Mistr promluvil. Tak jako vhozený kámen do jezera nikdy nevytvoří nic jiného než kruhy, tak ani člověk vhozený do života nemá žádnou jinou možnost než dosáhnout své přirozenosti. Existuje pouze jeden cíl. Tím cílem jsi ty. Nikdo a nic jiného. Mistr vzal do dlaně další oblázek, jemně ho pohladil a hodil s ním do vzduchu. ŽBLUŇK. Každičká vlnka odnášela na svém hřbetu část života pana Waltze. Očišťovala, vyprazdňovala a vytvářela v jeho nitru prostor, který se neustále zvětšoval. Pocit to byl tak nový, že jej nemohl přirovnat k ničemu, co doposud poznal. Vše mu najednou připadalo tak maličké, tak nicotné tak nedůležité, a pořád se to zmenšovalo až do velikosti špičky jehly, kterou už nedokázal více zmenšovat, ale která jej bolestivě bodala do týla. Mistr se pousmál a pravil i ta špice jehly nakonec zmizí a ukázal dlouhým modrým prstem na levý břeh jezera. Víte ta hromada kamení před námi, znamená pro mne daleko více než celá Rada pro nového člověka i s těmi svými vynálezy. Vše bylo pro Waltze tak záhadné, tak tajemné, tak vzrušující. Měl pocit jako by se stal opět chlapcem a zažíval nesmírné dobrodružství. Mistře, mohl bych zde s Vámi zůstat? otázal se dychtivě Waltz a přitom nespouštěl z očí vlnky, které k němu neustále připlouvaly. Můžeš a dokonce musíš. Už dlouho čekám na vhodného člověka, kterému bych mohl předat hořící pochodeň Poznání a v tu chvíli se na něj otočila přívětivá modrá tvář pana Moka. 15

N E M O H L O B Ý T P O Z D Ě J I Pan Drobil, pekař s velkým kulatým břichem si zvesela pohvizdoval, zatímco míchal těsto ve svém krámku. Prsty jako špalíčky se mu obratně bořily do těsta. Zda za hlavní příčinu natřásání pekařova břicha bylo hvízdání anebo hnětení těsta nevím, snad to bylo obojí dohromady. Kulatá tvář, se dvěma ruměnci po stranách kypěla nahromaděnou energií. Pan Drobil, byl člověkem, který měl rád své pohodlí a hlavně nikdy, a to za žádnou cenu nikam nespěchal. Pokud někdo přišel do krámu s žádosti o chléb, který ještě nebyl dopečen, ale už dávno měl být hotov, pan Drobil s klidnou tváří rybáře, který málokdy něco ulovil, co by stálo za zmínku v hospodě,..odpovídal Až bude tak bude někdy i dodal kdybych to chtěl uspíšit všechno bych tím zkazil. Po práci většinou sedával u svého velkého televizoru, kde pozorně sledoval na svých dvanácti kanálech, postavy honící se za zlatým pokladem, lidi, kteří zápasí v peřejích divoké řeky, obličeje v oblecích, které se POTÍ pod tíži všetečných otázek pánů redaktorů a mnoho a mnoho dalších lidských hemžení, snažení a spletitých peripetiích. To vše pozoroval pekař Drobil, ze svého modrého divanu s pruhovaným vzorem, a dělalo mu to tuze dobře. Většinou měl na stole nachystáno spoustu jídla, které si pečlivě připravil, a které zvolna pojídal a užíval si svého pohodlí. Málokdy a máloco ho dokázalo vyvézt z rovnováhy v jeho zažitém světě. Co potřeboval vědět, to věděl, a co potřebovat nemusel, po tom se nepídil. To co mu zrovinka dělalo malinkatou starost, byla drobná mastná skvrnka, která se objevovala s železnou pravidelností pod jeho vozem. A právě, tímto starým vehiklem dojížděl den co den, do sousední vesnice Chlebounkov, ve které se nacházelo jeho malé pekařství. Vše bylo vzdálené necelých 11 kilometrů. Cesta do pekařství měla svou dynamičnost. Byla to cesta malebná, mírně kopcovitá, a podél většině úseku byly po obou stranách vysázené švestky. Pan Drobil právě dopíjel svůj oblíbený brusinkový odvar, když v tu chvíli se ucho oddělilo od oválného hrnku s motivem pečiva, a ten již bez ucha padal k zemi jako kámen vržený do vody. Rozbité střepy se usazovaly všude dokola. Pan Drobil se pomalu zadíval na ucho, které ještě křečovitě svíral ve své ruce. A potom opět dolů na střepy chtěje vše pochopit. Dožvýkal, poslední sousto švestkového koláče, vypnul televizor, a zvolna odcházel do komory pro náčiní, kterým by vše odklidil. Přitom si pomyslel. O té prasklince v uchu hrnku jsem věděl již několik týdnů. Zvolna se rozšiřovala a plazila se jako had po celém jejím spodním obvodu, měl jsem ji docela rád a už jsem si na ni zvyknul. Ale teď.? 16

Měl jsem hrnek přece jenom vyměnit a neotálet s tím! Očima se podíval do míst, kde na polici čekala řada hrnků, která by tak ráda sloužila. Za možnou příčinu prasklinky odhadoval pan Drobil lehké ťuknutí hrnkem o okraj konferenčního stolku, pozdě večer při sledování fotbalového zápasu. Ničeho si ale tehdy nepovšimnul. Prasklinka musela být přímo mikroskopická, pro zvědavé oko jaksi nedostupná. Jakým způsobem se taková malá dočista až mikroskopická prasklinka rozšíří do katastrofických rozměrů, nyní zajímalo pana Drobila nejvíce. možná je na vině vlhkost, která do prasklinky pronikla, a která se s takovou radostí po zahřátí roztahuje a dává ji nový tvar, a to vše plynule až do bodu, když už se ucho není schopno přidržovat hrnku a odloupne se, jako když lupne, a to celé najednou a bez varování. Pomalu smetákem nabíral střepy a uvědomil si, že i ta skvrnka pod jeho starou škodovou může upozorňovat na blížící se nepříjemnou záležitost. Obličej ve tvaru měsíce v úplňku se rozzářil. Brzo ráno na cestě do autoopravny se rozložité břicho pana Drobila zvolna natřásalo. Zda za hlavní příčinu natřásání pekařova břicha bylo hvízdání anebo špatně fungující tlumiče od auta nevím, snad to bylo obojí dohromady. Kulatá tvář, se dvěma ruměnci po stranách kypěla nahromaděnou energií. TISKOVÁ ZPRÁVA: Tragická nehoda na silnici mezi obcí Horákov a Chlebounkov. Stará škodovka byla nalezena vklíněna do rozložitého stromu. Za možnou příčinu nehody je považovaná prasklá gumička brzdící kapaliny. Řidič na místě mrtev. 17

S T A D I Ó N Dlouho jsem sliboval svou účast, ale teď, už se z toho nemohu vyvlíknout. Kamarádi již nervózně zvonily před vchodem, kde na mne netrpělivě čekali. Byl jsem konec konců rád, že nemusím vysedávat doma. Bude to pro mne přece jenom zážitek pomyslel jsem si. Jakživ jsem nikdy ještě na fotbalovém zápase nebyl. Nepočítám ten druh kopané, která se často kope na všemožných zatravněných parcelách mezi domy, byť jsou hráči navlečeni do něčeho co připomíná dres. Vytahaná trika stokráte vypraná, barva bledá, nevýrazná, jen ty čísla se na nich pevně drží. Budou asi to poslední co z dresu nakonec zbude. Boty všelijaké, trenýrky střapaté s nevýrazným zakončením. Fotbalový zápas, který na mne čekal byl zápasem ligovým. Už v tramvaji se hlučně tipovalo kdo vyhraje a kolikráte padne branka. Názory byly různé tak jako lidé, kteří je vykřikovali. Červená tramvaj, narvaná k prasknutí se klikatě a kostrbatě, tak jak to tramvaje umějí natřásala a my s ní. Sedadla tvrdá a plastová, tak trochu ergonomická. Byl jsem docela rád že stojím. Prásk, rána jako z děla, škubnul jsem sebou ve směru zvuku a uviděl blikající oranžové světlo, jak výhrůžně svítilo a radovalo se, že přišla její chvíle. Ještě tři zastávky sděloval mi Kamil, který si všimnul jak zírám do otevřených dveří. Výpary z různorodých kabátů, které byly nasáklé smrady z všemožných krčem a hospod se linul všude dokola. Chtěl jsem otevřít okno, ale byl jsem zaražen loktem s kérkou obtloustlého orla. Bude průvan, vole zněl hlas majitele tetování. Nechal jsem to být. Zbývaly už dvě stanice. U Stadiónu! Zahřmělo z ampliónu. Namačkaný dav se počal valit ven. Lidé, kteří do té doby seděli, chtěli opustit tramvaj jako první. Bezúspěšně. Před očima se mně na okamžik mihnul článek. Ušlapán v metru. Podíval jsem se dolů a uviděl velké množství tmavých bot, se silnou podrážkou, průměrná velikost - deset. Zhluboka jsem se nadechnul, a jako balón se držel nahoře. Byl jsem doslova vynesen ven. Na čerstvém vzduchu se hloučky fanoušků srocovaly do větších skupinek. Všichni jsme si to mířili více méně stejným směrem. Aniž jsem si toho všimnul, stal jsem se spolu se svými kamarády součástí davu ve tvaru trychtýře, který proudil plynule přes pokladnu. Zpočátku jsme postupovali k pokladně pěkně vedle sebe. Ale pak už každý sám. Michal první, Kamil druhý a já za nimi. Máš vše zaplacíno volal na mne Michal. Chtěl jsem se v pokladně ještě zeptat, v kolik zápas asi tak skončí. Naklonil jsem se proto do okénka s otázkou na rtech. Puch, který se z malinkaté místnůstky vynořil mne opravdu zaskočil. Pach chcípajícího tchoře zalitého octem jsem nečekal. Dodnes nechápu jak ten tvor s hlavou 18

ve tvaru uzbecké tykve mohl tak smrdět. Na nic jsem se nezeptal a lapajíce po dechu jsem doháněl své kamarády. Plastové židle, na betonovém podkladu se v nekonečných řadách pomalu zaplňovaly. Lidé zamotání do rozličných barev, vyvářeli strakaté obrazce, něco na způsob koláže. Modrá střídala červenou, ta černou, potom bílá, žlutá, bílá a opět červená. Být malířem, namíchal bych si hodně modré a černé barvy. Světlomety na každém rohu, ozařovaly obrovskou travnatou plochu. V té záplavě zelené barvy, 23 párů nohou, jako stíny od jehel kmitalo ve svižném tempu sem a tam. S úžasem jsem se na vše díval. Nedáš si buřta s cibulí? Dloubl do mne Kamil z otázkou. Ne díky, stačí pivko odpověděl jsem hned, aniž jsem spustil zrak od jednoho z hráčů, který nejprve poklusával a potom se tryskem rozběhnul vpřed. Bez míče. Buřt je úžasný. Mlaskl mi Michal labužnicky do ucha. Uviděl jsem lesklé rty od mastnoty, která mu stékala zvolna po bradě. Tu nabral okrajem plastového kelímku a upil trochu piva. Blahosklonně se usmál a prožíval tuto jedinečnou chvíli. GÓÓÓL ozývalo se ze všech stran. Několik fanoušků převrhly své párky, dosud pevně usazené v klíně. Lidé jásali, lidé vstávali, lidé nadávali. Všude řev a prožívané emoce. I já prožíval tuto chvíli, tuto erupci v anonymním davu fanoušků. Na světelné tabuli se objevil nápis 1:0. Kamil si otřel pot z čela a promluvil. Super, vedeme a odplivnul si do anonymní tmy pod námi. Pozoroval jsem spoustu rychlých útoků nalevo i napravo. Obě branky, jako dvě nedobytné pevnosti, hleděly přes travnaté území jedna na druhou. Otevřené tlamy, do kterých se hráči snažili zasadit pořádný kopanec. Nic. Obrana napravo odrážela všemožné kličky, smyčky, tajné plány. Obrana nalevo odváděla stejný výkon. Tu a tam se snažili trenéři obou týmů vyslat na bojiště čerstvou sílu. Bezvýsledně. Oč byly útoky intenzivnější o to urputněji bojovala obrana. Hra byla svižná, a míč putoval z jedné strany na druhou s neúnavnou hravostí. Fanoušci se určitě nenudili. A i kdyby, byly tu přece skvělé buřty z cibulí a pivo, do kterého mohli rozpustit svou rozmrzelost. Bubnování, pokřik, zpěv, rozlité pivo, rozbitá láhev, cigaretový kouř, výpary z kabátů a mexická vlna. To vše vytvářelo těleso prostoupené duchem fotbalu. Tradááááá, ozvalo se bez varování V uchu jsem pocítil zapíchnutou dlouhou jehlu. To vuvuzela, která se až dosud lenivě převalovala v dlani fanouška sedícího v řadě za námi, ukázala svoji sílu. I Michal s Kamilem sebou trochu trhli, ale jinak dál sledovali napjatě právě se kopající rohový kop. Byl jsem zcela pohlcen hvízdajícím uchem, že jsem ani nezpozoroval už druhý. GÓÓÓÓÓÓÓÓL zahřmělo všude do okolo. Tradááááá Bez varování jsem dostal druhou dávku od vuvuzely. Na světelné tabuli se objevil nápis 1:1. Udělalo se mi trochu nevolno. Rychle jsem se zvednul a šel si koupit pivo do nedalekého stánku nad námi. Procházel jsem řadou neznámých tváří, které vystupovaly z polostínu. 19