Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Literatura a mezikulturní komunikace Gabriela Sládková Autobiografické příběhy Oty Pavla Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Jan Tlustý, Ph.D. 2016
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury...
Děkuji Mgr. Janu Tlustému, Ph.D., za trpělivost a cenné odborné připomínky, které mi poskytl v rámci vedení práce
Obsah 1 Úvod...1 2 Kontext povídek...2 2.1 Autobiografické pozadí...2 2.2 Geneze textů: okolnosti...5 3 Specifika vzpomínkových sbírek Oty Pavla...9 3.1 Smrt krásných srnců...9 3.2 Jak jsem potkal ryby... 20 4 Podoby narativu... 29 4.1 Publikační historie vzpomínkových próz... 30 4.1.1 Samostatná vydání (mimo sebrané spisy)... 30 4.1.2 Souborná vydání a výbory... 31 4.1.3 Sebrané spisy... 34 4.2 Proměny vyprávění... 34 4.2.1 Autorský narativ: Ota Pavel... 34 4.2.2 Rekonstituce narativu: Bohumil Svozil... 37 4.2.3 Filmový narativ: Karel Kachyňa... 41 5 Literatura o Otu Pavlovi... 46 5.1.1 Dobová recepce... 46 5.1.2 Biografie a vzpomínková literatura... 48 5.1.3 Literární věda... 51 6 Závěr... 56
1 Úvod Tato práce se věnuje tzv. vzpomínkovým prózám Oty Pavla (1930 1973), které vyšly ve dvou svazcích, Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). Předmětem zkoumání je specifický fenomén mytizace autora a jeho díla, který následoval (a ve vydávaných publikacích dodnes následuje) vydání těchto souborů, a jeho dopad na kulturní a literární odkaz Oty Pavla. Zdá se, že z Oty Pavla, člověka a spisovatele, jemuž onemocněl mozek a zároveň odevzdal svým čtenářům to nejkrásnější, nejrozumnější a nejbohatší, se stala legenda, lidový mýtus, 1 konstatuje v předmluvě ke knize Zuzany Peterové Spanilé jízdy Arnošt Lustig. Předčasnou smrtí, dosud ne zcela pochopeným onemocněním, a povídkami částečně s eskapistickým nádechem se Ota Pavel zařadil k autorům, o jejichž osobnosti lze vždy diskutovat s podtónem tragédie smíšené s nostalgií. Svádí k tomu nejen autobiografická povaha jeho vzpomínkových próz, ale i zjevně neodolatelná přitažlivost jeho barvitého životního osudu. O literárním díle Oty Pavla vyšla dosud jediná monografie: Krajiny života a tvorby Oty Pavla, jejímž autorem je Bohumil Svozil (z názvu je patrné, že ani tato kniha se zcela nevzdává pouta se spisovatelovým životem), a několik studií, avšak knih vzpomínek, vyznání, rozhovorů i domněnek vznikla již více než desítka, a samy o sobě by vydaly na diplomovou práci. V této práci však tyto knihy (ačkoli podobné publikace vznikají o řadě významných osobností) jsou jedním ze zakládajících pilířů pavlovského mýtu. Tímto pojmem označujeme nikoli mýtický narativ per se, ale rozsáhlý fenomén, který překračuje hranice literárních žánrů a spočívá v evidentní neschopnosti oddělit empirický život autora a jeho dílo, a to i v případech, kde se rozlišení zdá nutné (obzvláště v oblasti sekundární literatury). Tento fenomén má, podle našeho názoru, negativní dopad na kulturní odkaz Oty Pavla, a jeho upevňováním dochází k devalvaci vnímané literární hodnoty zkoumaných děl. 1 PETEROVÁ, Zuzana. Spanilé jízdy, aneb, Náš bratr Ota Pavel. Kladno: Nezávislý novinář (IV), 2000, str. 5. 1
2 Kontext povídek Vzhledem k výsostně autobiografické povaze pojednávaného materiálu je na tomto místě zařazena sekce věnovaná životopisným faktům Oty Pavla, jejímž účelem je zajistit snadnější orientaci v práci a vyšší srozumitelnost textu. Zvláštní pozornost je třeba věnovat okolnostem vzniku vzpomínkových próz, aby bylo možné posoudit v následujících kapitolách jejich dopad na finální text. 2.1 Autobiografické pozadí Ota Pavel se narodil jako Otto Popper 2 2. července 1930 v Praze. Jeho narození předcházelo několikero stěhování rodiny, která již měla čtyři členy, a přesídlením do Prahy začínalo jedno z jejích příznivějších období. Z této doby pochází velká porce povídek ze souboru Smrt krásných srnců: po přestěhování do Prahy se otci Leo Popperovi podařilo zaměstnat se u firmy Elektrolux jako podomní prodejce vysavačů, a také v tomto čase objevil pro svou rodinu kraj u Berounky, kde se jeho synové naučili rybařit, a kde bydlel Karel Prošek, který se později stal významnou postavou Pavlových vzpomínkových próz. Rodiči Oty Pavla byli již zmiňovaný Leo Popper, syn rolníka z Buštěhradu a nepraktikující příslušník židovského vyznání, a katolička Hermína Netrefová, která do rodiny Popperových přišla jako služka z Dříně u Kladna. Leo cestoval po konfliktu s otcem po světě. Nakonec se ocitl v cizineckých legiích první světové války, a bojoval v Africe (o těchto dobrodružstvích Ota Pavel napsal za jeho života nepublikovanou povídku Jak šel táta Afrikou ). V době svatby s Pavlovou matkou (v roce 1924) tak měl otec za sebou dva roky dobrodružství. Tato zkušenost odrážela jeho vyhraněnou povahu svůj pozdější život, který na první pohled nebyl vůbec dobrodružný, vyplnil různými vypjatými zážitky ty se později staly základem knihy Smrt krásných srnců. 2 Přesto, že Popperovi přetrvali druhou světovou válku s původním jménem, atmosféra padesátých let nakonec přesvědčila Lea Poppera (otce Oty Pavla), aby inicioval přechod k vice tradičně českému příjmení. Rozšířená rodina o této změně debatovala, a v roce 1956 Popperovi úředně přijali příjmení Pavel. Ota Pavel, který nebyl zcela přesvědčen o nutnosti tohoto zásahu, nechal změnu komentovat svého vypravěče v povídce Králíci s moudrýma očima : To už jsme se dlouho jmenovali Pavlovi. Tenkrát jsme říkali, že když žijem v české zemi, že bychom měli mít správné české jméno namísto toho Popper, a snad jsme byli také trochu víc podělaní, než bylo třeba. PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 331. Arnošt Lustig tvrdil, např. v předmluvě k výboru povídek Oty Pavla Jak šel táta Afrikou, že se spisovatel chtěl vrátit ke svému původnímu jménu, a používal při svém psaní variant Ota Pavel-Popper. PAVEL, Ota. Jak šel táta Afrikou. Praha: Agentura VPK, 1999. 2
Otcova nepředvídatelnost a sklony k manickému a grandióznímu chování ovlivňovaly přímo prostředí i existenční situaci rodiny: Leo byl vždy odpovědný a nezodpovědný 3 zároveň, a i v době, kdy byla rodina relativně finančně zajištěna, jeho nestabilní chování hrozilo návratem k chudším časům. Matka Hermína byla zklidňujícím agentem v rodinných okolnostech její naprosté sebepodřizování zájmům rodiny 4 udržovalo situaci v souřadnicích funkčnosti. Příznivé období v životě rodiny, odstartované přesunem do Prahy, kde Ota a jeho bratři Hugo a Jiří navštěvovali školu, trvalo devět let. V roce 1939 se rodina z existenčních a politických důvodů přestěhovala do otcova domova v Buštěhradě, kde z rodiny přežívala Leova matka a otec (Ferdinand Popper později zemřel v nemocnici, kam byl za války nuceně přesunut; jeho manželka Malvína zemřela v Osvětimi). Otec Leo inicioval formální konverzi rodiny k československé církvi, která měla chránit jeho částečně židovskou rodinu před nacistickým ohrožením tento krok však nepřinesl kýžené výsledky. Přesun do Buštěhradu přerušil životní dráhu všech členů rodiny: Hugo a Jiří byli, společně s otcem, donuceni přijmout zaměstnání v kladenských dolech, čímž skončilo jejich vzdělávání; Ota chodil do školy do roku 1944, kdy se jako čtrnáctiletý stal učněm na dole v Dubí. Popperovi byli svědky likvidace sousedních Lidic v roce 1942, a tato událost je zprostředkována v povídce Kapři pro wehrmacht ve Smrti krásných srnců: My na zkázu Lidic nemůžeme nikdy zapomenout, nám zůstaly zakousnutý v srdci jak v kůži klíště, který má místo kusadel a nožiček černej hákovej kříž, 5 a s temně pohádkovým nádechem v povídce Dlouhá míle v souboru Jak jsem potkal ryby: Brambory rostly i na hrobech popravených mužů a chlapců, a když ženské ty brambory vykopaly, podobaly se lidským srdcím. Nikdo si ty brambory nevzal domů. Každý se bál. Jen hrabivá Hanáčková si je vzala v tašce domů, a do roka umřela. 6 Nacistická šikana, zábory majetku a omezení pohybu, byly v životě rodiny ve 40. letech doprovázeny neustálou existenční krizí. Vypjaté období vyvrcholilo povoláním dvou nejstarších synů do transportu v roce 1943 Hugo a Jiří se ocitli nejdříve v Terezíně (tam 3 SVOZIL, Bohumil. Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha: Akropolis, 2003, str. 20. 4 Tamtéž, str. 20. 5 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 276. 6 Tamtéž, str. 59. 3
se setkali s budoucím přítelem rodiny Arnoštem Lustigem), a poté na nucených pracích v Německu (Hugo), a v Osvětimi a Mauthausenu (Jiří). V roce 1944 byl do koncentračního tábora povolán Leo Popper. Jeho žena a nejmladší syn se tak ocitli v těžké existenční situaci. Ota Pavel popsal toto období v knize Jak jsem potkal ryby: Všichni z naší rodiny byli už v koncentráku nebo byli mrtví, konstatuje vypravěč v povídce Můžou tě i zabít, a popisuje, jak se v noci vracel z pytlačení ryb kolem své drobné spící maminky, která obrovsky trpěla jenom proto, že si jednou vzala před bohem žida, a nechtěla se s ním před lidmi rozejít. 7 Kromě babičky, která zemřela v koncentračním táboře, se nakonec celá rodina po válce znovu sešla. Toto období v Otovi Pavlovi upevnilo jeho úpěnlivý vztah k rodině, zejména bratrům, a jeho životní postoje, které se později promítaly také do jeho tvorby. Po válce se rodina přestěhovala zpět do Prahy. 8 Ota Pavel navštěvoval obchodní školu podle přání otce, avšak obchodní kariéra mu nevyhovovala. V roce 1949 nastoupil na popud Arnošta Lustiga do Československého rozhlasu, kde pracoval nejdříve jako neplacený zaměstnanec, a později jako sportovní redaktor. V psaní pokračoval i během povinné vojenské služby, kterou absolvoval v letech 1951 1953. Z tohoto období také pochází jeho rozhodnutí stát se spisovatelem, které je materiálně uchováno v korespondenci s bratrem Jiřím z roku 1952. 9 I přesto, že mu byla nabídnuta možnost vojenské kariéry, Ota Pavel se po absolvování vojenské služby vrátil k psaní; živil se jako sportovní reportér v různých periodicích. V roce 1956 se Pavel oženil s pracovnicí rozhlasu Věrou, a v tom stejném roce se jim narodil jediný Pavlův biologický potomek, syn Jiří. Pavlovo psaní bylo populární a oceňované, a umožnilo mu cestování jakožto doprovod sportovců. Jednou z těchto cest byla i cesta do USA, ze které vzešla první kniha Oty Pavla, Dukla mezi mrakodrapy. Pavel navštívil New York s Duklou v roce 1962. Kniha, kterou o cestě napsal, vyšla v roce 1964. V době jejího vydání však již začalo poslední období života Oty Pavla. Poté, 7 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 48. 8 Přesun z Buštěhradu do Prahy shrnul Jiří Pavel pro knihu Františka Cingera Tři osudy: Po válce rodina domek prodala a koupili jsme hrob na Olšanech. Kromě Malvíny, jejíž jméno je na něm jen napsané, jsou tam zpopelnění Otí, Leo, maminka Herma a děda Ferdinand. A snad se tam někdy dostanu i já. O bolesti, protože člověk dost netrpěl. CINGER, František. Tři osudy. Praha: Erika, 2004, str. 33. 9 PAVEL, Ota. Z korespondence. Praha: Primus, 1990, str. 37 4
co zažil na služební cestě v Innsbrucku psychické zhroucení a následnou hospitalizaci, byla mu diagnostikována maniodepresivní psychóza 10, těžká psychická porucha, kvůli které byl v dalších letech opakovaně hospitalizován na různých místech republiky a která ho v roce 1966 zavedla do invalidního důchodu. Z korespondence s bratry z tohoto období je patrné, že situace, do které se kvůli nemoci dostal, byla pro Otu Pavla silně nevyhovující. Přesto však dále psal a plánoval další knihy. Kromě knih se sportovní tématikou v této době vznikly také knihy, které jsou předmětem této práce (podrobnější pojednání viz 2.2). Kniha Smrt krásných srnců vyšla v roce 1971, tři roky po smrti Lea Pavla v roce 1968, a měla okamžitý úspěch. Soubor Jak jsem potkal ryby zůstal nedokončen, ale byl vydán v roce 1974. Ota Pavel se však jeho vydání nedožil, zemřel 31. března 1973 na selhání srdce po posledním převozu do nemocnice. 2.2 Geneze textů: okolnosti Pro porozumění povaze knih vzpomínkových próz Oty Pavla, jejich recepci a atmosféře, která kolem nich vznikla v letech po vydání, je třeba porozumět specifickým okolnostem jejich vzniku, a dopadu životní situace autora na jejich přijetí. Jak již bylo zmíněno, Ota Pavel trpěl takřka polovinu života 11 5 těžkou duševní chorobou, která vyžadovala ve svých nejnáročnějších fázích institucionální léčbu. První příznaky této choroby, ke které měl, dle svých vlastních slov zřejmě rodinné dispozice 12, se projevily v mladém věku v době, kdy dvaadvacetiletý Ota Pavel plnil povinnou vojenskou službu. Tyto příznaky jsou popisovány v biografické literatuře jako depresivní. Komplexní porucha, kterou Pavel trpěl do konce života, se projevila plně a výrazně na služební cestě na zimní Olympijské hry do Innsbrucku v roce 1964. Ota Pavel o této události psal (charakteristicky) lapidárně a neměnně, jako o době, kdy se zbláznil : Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruck selské 10 O přesném názvu a povaze nemoci Oty Pavla neexistuje v biografické literatuře konsensus. Uvedený pojem pochází z knihy Bohumila Svozila Krajiny života a tvorby Oty Pavla. 11 První příznaky deprese se u Oty Pavla projevily v průběhu základní vojenské služby, v roce 1952. Zmiňuje se o nich implikační v dopise bratru Jiřímu z 9. 2. 1952. 12 PAVEL, Ota. Z korespondence. Praha: Primus, 1990, str. 56. Z dopisu není jasné, o jakých dispozicích autor mluví, avšak psychickými potížemi vyžadujícími hospitalizaci trpěl později i jeho bratr Hugo, a vážné problémy tohoto charakteru se projevily i u jeho syna Jiřího.
stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo velké světlo a zahnalo mlhu. Když jsem vyváděl krávy a hřebce z chléva, aby neuhořeli, dorazila rakouská policie. Dali mi želízka a vedli mě do údolí. Nadával jsem jim, strhl jsem si boty a šel jsem sněhem bos jako Kristus, kterého vedou na kříž. 13 Po této přelomové příhodě byl Ota Pavel léčen po zbytek života v různých léčebnách (Arnošt Lustig ve svých vzpomínkách napočítal šestnáct hospitalizací) a celou škálou metod, včetně elektrošoků. Přesto, že jeho dopisy z doby prvního léčení vyznívají pozitivně, v jeho psaném projevu se postupně objevuje deziluze a negativní stav mysli způsobený nedostatečně podnětným prostředím a opakujícími se rytmy institucionálního života - v dopisu z roku 1965 píše Hugovi: Je to strašná nuda a už mě nebaví ani mluvit s lidmi a stává se ze mě samotář, což je špatné, který nejraději spí. 14 V dopisech se často objevují myšlenky na ryby a na šťastnější minulost. Navzdory častým zmínkám o rybách a dětství v Pavlově korespondenci z raných 60. let, první jasně formulovaný úmysl o psaní vzpomínkových próz, které ho učinily známým, se objevuje v dopise bratru Hugovi: Ono psát o sportu je vděčné, protože se tím zaobírá hodně lidí. Ale mé nejtajnější přání je jestli budu zdráv napsat o normálním životě. O starém Proškovi, o Fraňkovi z Rozvědčíka, o poustevníkovi ze Skryjí, knížku povídek o našem tátovi a mámě, atd. 15 Vsuvka v tomto úryvku zřejmě objasňuje relativně pozdní vznik první vzpomínkové prózy: jestli budu zdráv. Ota Pavel, jehož tvůrčí pozadí se nacházelo v reportážním psaní, spoléhal ve své tvorbě na sběr informací. I přesto, že jeho vzpomínkové prózy (obzvláště pohádkově laděné povídky ve sbírce Jak jsem potkal ryby) jsou nepochybně svébytnými beletristickými díly a nikoli memoárovou literaturou, jejich vznik byl podmíněn intensivním a rozsáhlým sběrem materiálu, tj. aktivitou, kterou mohl Ota Pavel v šedesátých letech podnikat pouze osobně a ve stabilním zdravotním stavu, který mu povoloval jeho habituálně náročné metody shromažďování informací. 13 PAVLOVÁ, Věra. Vzpomínky na Otu Pavla. Praha: Agentura V.P.K., 1993, str. 121. 14 PAVEL, Ota. Z korespondence. Praha: Primus, 1990, str. 52. 15 Tamtéž, str. 71 72. 6
Povídky pro soubor Smrt krásných srnců začaly vznikat v průběhu roku 1967. Psychický stav Oty Pavla v této době byl nestabilní se sklony k depresím v květnu píše Hugovi, že být blázen, to je asi jedna z nejhorších věcí na tomto světě a nabádá ho, aby byl v životě šťastný, s tím, že sám už je tohoto pocitu neschopen: Bohužel, v poslední době už to štěstí nepociťuji ani na rybách, ani v těch restauracích, a to je špatné. 16 Přesto však, vlivem odhodlání, se kterým mladý Ota Pavel oznamoval kdysi, že se stane spisovatelem, v této době vznikaly první povídky do knihy, která nakonec vyznívá jako kniha převážně o Pavlovu otci, i když je věnována mamince, která měla za muže mého tatínka. Navzdory pozdějším charakterizacím vzniku povídek jakožto vybavování si apod. texty, ze kterých byla nakonec sestavena kniha Smrt krásných srnců vznikaly podobně jako Pavlovy sportovní reportáže na základě intenzivního sběru informací: Byl jsem týden v Radotíně a zpovídal jsem pořád tátu. Dělali jsme až 7 hodin denně, napsal jsem asi 80 stránek na stroji, byla to dost těžká a namáhavá práce, psát, soustředit se, zpovídat ho, usměrňovat, a tak dále. 17 Z dalšího textu je patrné, že Ota Pavel měl vcelku jasnou koncepci knihy, která v té době ještě neměla název, obsah ani jistotu vydání. Je také patrné, že (navzdory pozdější zkratkovité charakteristice Pavlových vzpomínkových próz jako autorových vzpomínek) látka, kterou autor zpracovával, sahala historicky do dvacátých let 20. století, tedy do doby před spisovatelovým narozením: Rozdělil jsem si [tatínkův] život do tří etap: první republika, okupace, po válce. Dělali jsme tu první republiku, ta se mi dělá nejhůř, protože to neznám tak, abych si mohl vymýšlet a domýšlet. 18 Z uveřejněné Pavlovy korespondence vyplývá, že Smrt krásných srnců byla dokončena již v roce 1969, a soubor povídek byl předán k úpravám do nakladatelství Československý spisovatel v listopadu 1969 Ota Pavel psal bratru Hugovi: Knihu jsem odevzdal do Spisovatele, moc se jim tam líbí, říkají, že už takovou knihu nenapíši. Jestliže je to moje 16 Tamtéž, str. 74. 17 Tamtéž, str. 92. 18 Tamtéž, str. 93. 7
nejlepší kniha, tak jsem rád, protože tu zůstane aspoň vzpomínka, až budu zas já na Olšanech. 19 Radostná reakce, která doprovázela prvotní přijetí knihy, se však ukázala jako předčasná: odevzdání následovaly početné schůzky s nakladateli, a Pavel byl nucen vyrovnat se se zásahy v podobě cenzurních škrtů, které postihly šest z osmi vydaných povídek (povídka devátá, Běh Prahou, byla na nátlak cenzorů vyřazena celá); ve své stati O bolesti, protože člověk dost netrpěl František Cinger cituje vzpomínku bratra Oty Pavla Jiřího na důsledky škrtů na duševní stav autora: padl do křesla a byl úplně zdrcený, grogy Požadovali, aby svůj rukopis takzvaně upravil. Měl vyhodit klíčovou povídku Běh Prahou, měl zlikvidovat některé údaje o židech a o Lidicích Plakal. Druhý den jsem ho vezl znova do Bohnic. 20 Kniha byla nakonec vydána v roce 1971, za nadšených ohlasů veřejnosti i dobové kritiky (podrobněji v podkapitole 5.1.1), avšak s poměrně extenzivními zásahy týkajícími se především zmínek tatínkova demokratického masarykovského smýšlení a perzekuce židovského obyvatelstva. Rekonstruované verze povídek vyšly o dvacet let později, ve třetím vydání souboru Zlatí úhoři. Přibližně ve stejné době jako povídky z prvního souboru vznikaly i povídky o rybách, vydané v Pavlově druhém vzpomínkovém souboru, Jak jsem potkal ryby. Tyto povídky se opírají především o Pavlovy vlastní vzpomínky, avšak jeho tendence ke sběru informací a detailů se projevila i zde: když Ota Pavel přemýšlel o povídce Žehlička, žádal bratra Huga o jeho vlastní vzpomínky a detaily, které mohl znát jen on (v povídce Ota a Jiří Huga opustí a on zůstane na dlouhou dobu s rozbitým autem ve Skryjích): Co bychom měli touto povídkou ukázat? Chlapa, který jede se svým stařičkým autem na výlet Vezme dva nenažraný bráchy, který mu to auto přeloží, a ono to v kopci prdne A on se na všechno, úplně na všechno vysere a zůstane tam měsíc a klábosí každý den s pošťačkou K tomu bych potřeboval co nejvíc podrobného popisu, jak Tatřička vypadala, jak pošťačka vypadala co se říkalo. 21 V Literárním archivu Památníku českého písemnictví jsou rukopisy povídek ze souboru Jak jsem potkal ryby ve většině ve dvou či více verzích 22, doprovázené tematicky 19 Tamtéž, str. 109. 20 O bolesti, protože člověk dost netrpěl. CINGER, František. Tři osudy. Praha: Erika, 2004, str. 53. 21 PAVEL, Ota. Z korespondence. Praha: Primus, 1990, str. 83-84. 22 Literární archiv Památníku národního písemnictví - Pavel Ota. Badatelna.eu: paměťové instituce online [online]. [cit. 2016-07-02]. 8
spřízněnými povídkami, které do souboru nebyly zařazeny. V době Pavlovy smrti byla již kniha připravována k vydání 23 a vyšla v roce 1974. Na rozdíl od Smrti krásných srnců, tato kniha je vydávána soustavně ve stejné podobě již od prvního vydání je tedy pravděpodobné, že se nedochovala historie úprav a případných cenzurních škrtů. Je také možné, že tento soubor, zaměřený na vypravěče založeného na Otu Pavlovi, spíše než na tatínka a válečné útrapy, nebyl příliš nuceně měněn. 3 Specifika vzpomínkových sbírek Oty Pavla Tato část práce obsahuje textovou analýzu Pavlových vzpomínkových próz, která je určena k poskytnutí argumentačního zázemí pro hodnocení vydávání textů a jejich literárněvědného zpracování. Účelem této kapitoly je také vytvoření přehledu obsahu povídek v obou knihách, a poskytnutí náhledu nosných motivů a témat, které budou sloužit pro diskusi o rozdílech v různých interpretacích Pavlova vzpomínkového narativu (viz kap.4). 3.1 Smrt krásných srnců Soubor Smrt krásných srnců (poprvé vyšel v roce 1971) sestává z devíti povídek, vyprávěných v první osobě, a zaměřených na vypravěčova otce tatínka, jak je neměnně označován a jeho životní příhody. Soubor rozvíjí tatínkův životní osud (společně s osudem jeho rodiny), počínaje jeho začátky jakožto obchodního cestujícího u firmy Elektrolux, a konče jeho smrtí. Hlavními protagonisty knihy jsou členové vypravěčovy rodiny tatínek Leo, maminka Hermína, a bratři Hugo a Jiří. Přestože jsou povídky založeny na vyprávění Pavlova otce a jeho vlastních vzpomínkách, a navzdory tomu, že jména postav odpovídají jménům skutečných osob, nelze postavy jednoznačně ztotožňovat s Otou Pavlem a jeho rodinnými příslušníky. Je obecně akceptovanou skutečností, že v případě vzpomínkových próz Oty Pavla se nejedná 23 Věra Pavlová píše ve své knize Vzpomínky na Otu Pavla o posledních dnech autorova života: Od neděle všechny dny pracoval na posledních připravených povídkách do knížky Jak jsem potkal ryby. Zdálo se, jako by měl velice naspěch PAVLOVÁ, Věra. Vzpomínky na Otu Pavla. Praha: Agentura V.P.K., c1993, str. 78. Tento spěch se zřejmě projevil ve výsledném textu Hana Svobodová ve studii Smrt krásných ryb upozorňuje na to, že Pohádka o Raškovi a poslední čtvrtina knihy Jak jsem potkal ryby jsou napsány chvatně, ve zkratkovitých vizích, netrpělivě, s napětím, jako by tušil nový útok nemoci, tentokrát smrtelný. Pavel doslova bojoval o svou tvorbu s úzkostí, neklidem, nutkavými představami. Jeho tvorba je bojem o jasný výraz, o evokaci jasného zážitku. SVOBODOVÁ, Hana. Smrt krásných ryb. Studie. 1984, str. 360. 9
o autobiografii ani memoárovou literaturu (stejně jako se o memoár nejedná v případě próz Bohumila Hrabala zalidněných literárními reprezentacemi jeho rodinných příslušníků), avšak k tomuto ztotožňování dochází překvapivě často ve všech sférách literatury i literární vědy jako příklad uvádíme studii Marie Uhlířové publikované v časopisu Česká literatura: můžeme mluvit o jistém druhu reportérství, probírajícím veřejně své vlastní zážitky a příběhy svých blízkých Reportérské úsilí podat co nejpravdivější svědectví ho nutí psát jen o tom, co prožil, čeho byl svědkem, co dobře poznal 24. Jako prostý důkaz nesprávnosti tohoto postupu může posloužit již druhá povídka souboru, Ve službách Švédska, která obsahuje tyto informace o literární rodině Popperových: Naše maminka o tatínkově tajné lásce k paní Irmě věděla, ale příliš se tím neznepokojovala. Usoudila, že tatínkovy šance jsou tak mizerné, jako kdyby chtěl zdolat Mount Everest. Měl na krku nás (tři kluky) Také se někde zmínil, jak jsme v té době žili, a to se v Praze rozšířilo. Bydleli jsme ve vesničce uprostřed lesů blízko Mariánských lázní a jedli osolené houby bez vajíček a chleba se zdravou cibulí. 25 Podle Pavlovy biografie od Bohumila Svozila Krajiny života a tvorby Oty Pavla bydlela rodina Popperových ve vesnicích u Mariánských lázní a Stříbra nedaleko Plzně 26 před tím než došlo k otcovu úspěchu jakožto obchodního cestujícího, a s ním spojenému přesunu do Prahy. Ota Pavel se narodil v Praze, kde rodina v roce 1930 bydlela. Zahrnutí vypravěče do děje bylo zřejmě provedeno v rámci zachování rámcové celistvosti souboru povídek, a vypovídá jasně o tom, že Pavlova snaha nespočívala ve fakticky přesném popisu života rodiny nejde o pouhé sepsání vzpomínek, ale o vytvoření svébytného uměleckého světa se svébytnými postavami 27, o vytvoření literárního díla. Životní příhody rodiny Popperových jsou místo toho využity k extrapolaci historických událostí a širších významů vyplývajících z komplexu povídek ve Smrti krásných srnců. Pavel využívá vzpomínkového základu k vytvoření výpovědi o životě a 24 UHLÍŘOVÁ, Marie. Povídky Oty Pavla. Česká literatura. 1979, 27 (1), str. 58. Je pozoruhodné, že tato studie se týká knihy Smrt krásných srnců, která je zcela zřejmě založena většinou nikoli na tom, co Ota Pavel sám zažil, ale na tom, co zažil jeho otec, a to, že autorka sama uvádí na jiném místě textu, že povídky vyprávějí s humorem především o životních osudech pana Poppra [sic], autorova originálního tatínka. Tamtéž, str. 59. 25 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 224. 26 SVOZIL, Bohumil. Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Praha: Akropolis, 2003, str. 21. 27 SVOZIL, Bohumil. Próza obrazná i věcná. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1995, str. 66. 10
světě 28, k možnosti vyslovit se prostřednictvím privátní vzpomínky k obecnější podstatě lidské existence 29 a k vyjádření určitého hodnotového systému. Tohoto účinku dosahuje Pavlova próza bez didaktičnosti nebo tezovitosti její jazyk je prostý, místy až lakonický, což je nejvíce patrné na tematicky a pocitově exponovaných místech, jako např. v povídce Kapři pro wehrmacht : Hned na začátku okupace vzali mýmu tatínkovi buštěhradský rybník. Copak může žid chovat kapry? domlouval mu starosta. 30 Zde se kombinací strohého jazyka a obratné zkratky dosahuje okamžitého dojmu absurdity situace, podtržené ironií na lexikální úrovni starostova rasistická urážka je charakterizována jako domlouvání. Lapidárnost vyjádření je vlastní celému souboru, a to i navzdory častému užívání citově zabarvených výrazů a přítomnosti vypravěče, který podle Alice Jedličkové vyjadřuje intenzivní osobní účast 31. Jedná se o jeden z paradoxů Pavlovy tvorby, který se projevuje konstantně napříč knihou, která v devíti povídkách skrze zážitky konkrétní rodiny pojednává o zásadních zvratech v českých dějinách. Soubor otevírá povídka Nejdražší ve střední Evropě. Protože se jedná o povídku první, a čtenář nemusí být s okolnostmi rodiny nebo s časovým rozpětím povídek nutně obeznámen dopředu, Pavel uvádí text větou Moje maminka strašně toužila jet před válkou do Itálie. 32 nenásilně je tak ustanoven časový rámec, a věta zároveň vede k efektivnímu představení vztahu mezi tatínkem a maminkou, a tatínkovy povahy jakožto člověka naprosto oddaného svým zájmům a lehce odtrženého od reality místo cesty k moři do Itálie se tak od doktora Václavíka rozhodne koupit rybník s kapry v Kročehlavech. Hermínko, majlant na nich vyděláme, majlant 33, slibuje si tatínek majlant je jedním z klíčových slov spojených s postavou tatínka: jeho nabubřelost a zároveň neurčitost ilustruje tatínkův převažující styl chování grandiózní představy a činy podtržené určitou naivitou a často končící jinak než si tatínek představoval. Za všechny rodinné úspory zakoupí rybník, ve kterém, jak se ukáže, plave jen jediný obrovský kapr. Tatínkova prohra je vypointována sdělením, že Václavík jel za utržené peníze do Itálie. Předválečný tatínek 28 Tamtéž, str. 61. 29 JANOUŠEK, Pavel (ed.). Dějiny české literatury 1945-1989. IV. Praha: Academia, 2008, str. 480. 30 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 31 JEDLIČKOVÁ, Alice. Ota Pavel, Smrt krásných srnců (1971). In: kol. aut. Česká literatura 1945-1970: Interpretace vybraných děl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, str. 418. 32 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 213. 33 Tamtéž, str. 216. 11
je však stále dostatečně cílevědomý, a doktorovi se proto pomstí prodá mu ledničku, která je ve skutečnosti jen prázdnou bednou, i když vypadá moc hezky 34. Nespravedlnost je tak vyrovnána, a tatínek má poslední slovo, čímž se v povídce dosahuje uspokojivé symetrie. Následující povídka Ve službách Švédska je nejdelším celkem v souboru. Je tomu tak zřejmě proto, že její konstrukce prakticky na dva akty je poněkud krkolomná, a že její pointa je podmíněna rozsáhlými pasážemi expozice. Zde se tedy čtenář dozví, jak tatínek vybudoval kariéru u firmy Elektrolux, a dosáhl v prodeji vysavačů a ledniček takové virtuozity, že byl pozván do Prahy ke generálnímu řediteli firmy. V kanceláři generálního ředitele se tatínek seznámí s paní Irmou (manželkou generálního ředitele Korálka), do které se okamžitě zamiluje. Případné protesty čtenáře jsou umlčeny výše citovanou pasáží, která ustavuje maminku jakožto odolnou proti tatínkovým záletnickým sklonům. Komický tón povídky poněkud zakrývá znepokojivou skutečnost, která je odhalena vzápětí tatínkovou motivací k obchodnímu úspěchu naprosto evidentně není spokojenost nebo finanční zajištěnost rodiny: je motivován především výhledem na získání přízně paní Irmy. Solventnost rodiny je jakýmsi vedlejším produktem tatínkových úspěchů, a je následována dalším výbuchem tatínkovy grandiózní nátury maminka, která je s tatínkovou povahou dobře obeznámena, jen lakonicky poznamená: Chlapci, tatínek teď asi začne vyvádět. 35 Následuje přehled tatínkova utrácení, které vyvrcholí koupí auta, které však neumí řídit, a musí proto zaměstnat řidiče. Tatínkova neschopnost pochopit svou situaci (i s velkým příjmem a americkým autem je stále jenom cesťák ) ho žene k dosahování dalších met v prodeji vysavačů a ledniček. Stane se mistrem světa, ale na slavnostní večeři poníží jak sebe tak maminku, a konečně vidí, že zřejmě nezíská přízeň paní Irmy. Zde končí první akt povídky. Ve druhém aktu tatínek získává druhou šanci, když se nevědomky seznámí s oslavovaným malířem a portrétistou Nechlebou a plánuje, že ho přiměje k namalování podobizny paní Irmy. V následující sekci se čtenář dozvídá zřejmě nejvíce o tatínkově jinak nepopisované dobrodružné minulosti: A pak začal tatínek vyprávět o lidech, jak je znal on. O lidech, jaké mají oči, když umírají nebo někoho zabíjejí. O kulhavém maličkém človíčkovi, co v hamburském nočním podniku 34 Tamtéž, str. 222. 35 Tamtéž, str. 227. 12
hodil po pasákovi stoličku a urazil mu půlku hlavy a mozek postříkal tatínka. O očích přítele Zubana, pijícího na útěku africkou pouští svou moč. 36 Z této pasáže je zřejmé, že hodiny zpovídání otce v průběhu psaní knihy poskytly Otu Pavlovi velké množství materiálu, z něhož jen zlomek se hodil do tohoto souboru. 37 Zde jsou útržky vzpomínek použity k demonstraci tatínkovy přesvědčivosti a jeho umění jakožto obchodníka, kterému Nechleba podlehne: Pak vzal pan profesor tatínka do svého bytu Otevřel mu všechny své pokoje a otevřel mu už také své srdce, protože můj tatínek byl vlastně zloděj srdcí. Za hodinu dobyl páně profesorovo srdce, měl je jak na dlani a dýchal na něj hřejivými doušky z arzenálu obchodního cestujícího. 38 Ve své snaze přilákat k sobě paní Irmu nakonec tatínek zapomene na svou rodinu i svou práci a na pravidla rybařiny. Když však Nechleba paní Irmu vidí, rezolutně prohlásí, že ji malovat nebude, a tatínka zachrání před vyhazovem jen jeho status mistra republiky v prodeji. Osten ironie se objevuje i v této povídce, s Nechlebovým vyznáním, že maminku by býval namaloval. Závěrečná prolepse již ustanovuje stín války, který se rozpíná nad dějem povídek: opilý esesák strhává ze zdi Nechlebův obraz a ničí ho, ke smutku tatínka. I zde se odehrává pokus o symetrii tatínkův předchozí nezájem o profesorovu Lukrécii a zamilovanost do paní Irmy je obrácena: tatínek pláče při zničení obrazu, protože na paní Irmu už dávno zapomněl a Lukrécii tajně miloval 39, avšak tento obrat již nezceluje povídku tak, jako pomsta Václavíkovi, především kvůli dějové náročnosti a složitosti povídky, a kvůli traumatickému válečnému motivu, který pointu přebíjí. Tuto povídku následuje titulní text souboru, Smrt krásných srnců. Jedná se patrně o povídku, která informuje většinu zkratkovitých výkladů Pavlova díla, a v některých případech i jeho života. Patrně citově nejzatíženější povídka knihy popisuje historii rodiny na Křivoklátsku, kam od třicátých let Popperovi jezdili v létě do chalupy k převozníkovi Proškovi, a zachycuje silně citový vztah ke kraji, kde vypravěč prožil 36 Tamtéž, str. 233. 37 Ota Pavel v korespondenci označil příběhy z tohoto okruhu za v dané době nepublikovatelné. Některé z nich však zpracoval, a vyšly v souboru Jak šel táta Afrikou. 38 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 234. 39 Tamtéž, str. 249. 13
předválečné dětství. Poprvé se zde projevuje Pavlův talent pro drobnokresbu epizodních postav, a jeho celoživotní okouzlení lidmi, kteří žili svérázně mimo společnost: Žili tam v tom kraji krásní lidé, jako tulák Bambas. Od jara do zimy nepracoval, chytal ryby u Čertovy skály. Na každý den měl pět kostiček cukru ze zimních časů, kdy pracoval málo. Spal v polorozbořené chatce a přikrýval se opelichanou kůží z jelena Maminka mě s Bambasem nerada viděla, bála se, že mě zkazí. 40 Výraznou postavou povídky je Karel Prošek, který žil se svou ženou a šesti dětmi v Luhu pod Branovem. Vypravěč popisuje jeho zvyky, jeho vztah se psem Holanem, a jeho pytláctví, které hraje zásadní roli v hlavní zápletce povídky. Přirovnání Proškova knírku ke knírku Adolfa Hitlera se vrací jako neustálá připomínka, že válka není daleko. Idylický popis 41 radostných dnů v Luhu se nenápadně přelije do tragických okolností: vypravěč popisuje místní figurku, obecního policajta Karla Kovaříka, který slouží v Luhu místo rozhlasu A jak přišel ten Adolf Hitler, pan Kovařík vybubnoval a vykřičel: Na vědomost se dává, že se v této zemi zřizuje protektorát Böhmen und Mähren 42. Tato věta, která přichází ve vyprávění poněkud náhle, slouží jako předěl tatínek najednou nesmí na Křivoklát. Hrozivé důsledky tohoto sdělení jsou však vypravěčem podávány ve stejně lakonickém, bezelstném stylu, jako zbytek povídky, a mají proto nečekaný dopad: Tatínek nesměl jezdit na kole jinam než do práce, nesměl opustit bez povolení bydliště, a ryby už vůbec nesměl lovit, neboť nežil na Riviéře, ale v protektorátě, obklopen pozorností četníků a gestapa. 43 Po povolání synů do transportu se tatínek vydává na výpravu za sehnáním masa, která skončí lovem srnce s Holanovou pomocí. Vše, co bylo v první části popisováno, se zúročuje v dramatu lovu, kdy nakonec tatínek získá srnce za přispění Holanovy dříve popsané vlčí povahy a Proškova pytláckého umu. Tatínek se zde proměňuje, jeho umíněnost a sklon k posedlosti je najednou tím, co mu umožní riskovat vše pro šanci nakrmit naposledy své dva starší syny, kteří odcházejí do transportu jak píše 40 Tamtéž, str. 251. 41 Tohoto rysu tendence mísit vrcholně dramatické s idylickým, si povšimli literární kritici i literární vědci píšící o Pavlovi v jiných kontextech. Jiří Holý ve svém textu o šoa v české literatuře poznamenává jednoduše: Ve stylu se střídají dramatické scény s humorem a takřka idylickým líčením přírody. (ed.). Židé a šoa v české a slovenské literatuře po druhé světové válce. JIŘÍ, Holý. Šoa v české literatuře a v kulturní paměti. Praha: Akropolis, 2011, str. 47. Recenze Pavlových knih často vyzdvihují tuto obsahovou a stylovou ambivalenci již ve svých titulech, jako např. Úsměvné a tragické příběhy (více viz 5.1.1) 42 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 258. 43 Tamtéž, str. 259. 14
Jiří Holý ve stati Židé a šoa v české a slovenské literatuře po druhé světové válce : Tento povedený tatínek, který byl dosud představován jako pábitel a fanfarón, milovník života, rybaření a krásných žen, se nyní stává odpovědným otcem rodiny, neokázalým hrdinou a vypravěčovým vzorem 44. Po příjezdu tatínka zpět do Buštěhradu shrnuje vypravěč válečnou zkušenost bratrů v charakteristické zkratce: Kluci se cpali na příští léta, aby vydrželi Terezín, Osvětim, Mauthausen a pochody smrti v třicetistupňových mrazech a nošení kamenů do mauthausenských schodů v třicetistupňových vedrech a všechny ty krásné věcičky, které pro ně připravili naši vážení sousedé Němci. Hugo se vrátil celkem dobrý. Jirka se vrátil z Mauthausenu a měl čtyřicet kilo a půl roku umíral od hladu a utrpení, než začal znovu žít. Jedl v Mauthausenu také polívky s lidským masem. 45 Kromě zkratky se zde projevuje také charakteristický rys Pavlových válečných próz i nejhrůznější, nejtragičtější okolnosti a události jsou v nich uvedeny jakoby mimochodem, často na konci jakožto dodatek (viz zvýrazněnou větu) nebo ve vedlejších větách, což vyprávění nejen dynamizuje, ale posiluje také emotivnost textu 46. Autor k těmto prvkům nepřivolává pozornost, jen je konstatuje, a zdůrazňuje tím jejich extrémní povahu, aniž by narušil stylistickou celistvost vyprávění nebo odvrátil tok textu od tématu povídky, která konečně nepojednává o hrůzách koncentračních táborů, ale o tatínkovi, srnci, Holanovi a Proškovi. V epilogu povídky se příběh uzavírá: Prošek umírá a vypravěč s ním pohřbívá své dětství: Ležel v té rakvi s krásným knírkem pod nosem, bledý jak sama tetička smrt Byl jsem už tak starý, že jsem věděl, že nepohřbívám jenom strejdu Proška, ale celé své dětství a všechno, co s ním souviselo. V té rakvi byla i pravá anglická meruna, studené podmáslí, nakládané ryby a srnčí, pes Holan, pražské buřty a gramofonová deska TISÍC MIL. 47 Povídka Kapři pro wehrmacht se odehrává zhruba ve stejném období jako Smrt krásných srnců, avšak pojednává o událostech v Buštěhradě, kde rodina za války 44 (ed.). Židé a šoa v české a slovenské literatuře po druhé světové válce. JIŘÍ, Holý. Šoa v české literatuře a v kulturní paměti. Praha: Akropolis, 2011, s. 47. 45 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 270. 46 ZELINSKÝ, Miroslav a Blahoslav DOKOUPIL (eds.). Slovník české prózy 1945-1994. Ostrava: Sfinga, 1994, str. 291. 47 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 271. 15
bydlí. Po tom, co tatínkovi coby židovi vezmou úřady rybník, stále k němu chodí a doufá, že kapři se dožijí míru je tím posedlý stejně jako byl v předchozích povídkách posedlý obchodnickými úspěchy. Pavlův literární tatínek je stále stejný navzdory drastickým změnám v okolnostech nepracuje už jako obchodní cestující, ale musí chodit na šachtu, a je neustále šikanován těmi u moci ale v kontextu doby působí jeho posedlost nikoli fanfarónsky 48, ale zoufale. Zkáza Lidic, které jsou blízko Buštěhradu, tatínka zlomí. Odchod Jiřího a Huga do Terezína je zde popisován očima zbývajících členů rodiny, kteří se snaží získat zásoby, které by jim mohli poslat. Následně je do transportu povolán tatínek, a gestapo prohlíží dům. V posledním aktu vzpoury vzbudí tatínek v noci nejmladšího syna, a vyloví své kapry, které potom může rodina vyměnit za jídlo. Výlov rybníka gestapem je potom ozvěnou výlovu tatínkova prvního rybníka, ale tentokrát jde o trpké zadostiučinění rybník je prázdný, ale tatínek je v té době již v Terezíně a jeho osud je nejistý. Následující črta, Jak jsme se střetli s vlky, pojednávající o lovu štik a závodu mezi tatínkem a Otou a rybáři z vesnice je krátkým návratem k řece Berounce, intermezzem mezi válečnými a poválečnými lety tatínka a celé rodiny. Otázka hmyzu vyřešena se vrací k tatínkovu obchodnickému duchu a jeho příhodám s prodejem různého zboží. Tatínek je coby čerstvý člen komunistické strany propuštěn z firmy Elektrolux, a zdá se, že je unaven válkou a nemá už své staré schopnosti. Tatínek se však vrhne do svého posledního obchodního období s nečekanou vervou: A my, co jsme ho znali, jsme najednou poznávali, že je to hloupost s tou životní únavou. Měl obrovskou energii. Neprodával jenom artikl, který by ho byl hoden. Po válce nebylo dobré zboží, samý póvl, fujtajfl řekla by naše babička Popprová z Buštěhradu, kterou Němci zplynovali v Osvětimi. 49 Předmětem prodeje se nakonec stanou mucholapky BOMBA-CHEMIK, které tatínek prodává s inženýrem Jehličkou. Stejně jako byl předtím schopen prodat vysavač domácnostem bez elektřiny, je tatínek schopen prodat i mucholapky, které nelepí. Když však mouchy začnou létat, zákazníci zjistí, že mucholapky nelepí, a posílají je zpět. 48 Přídavné jméno opakovaně používané v literatuře o Otu Pavlovi a jeho díle. 49 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. Zde se znovu objevuje lapidární způsob podání tragické skutečnosti. Zmínka o babiččině osudu se objevuje coby vsuvka v líčení tatínkových obchodních podniků. 16
Tatínek, který už plánoval, že bude jedním z nejbohatších mužů této zeměkoule 50, přijme tuto skutečnost jako konec své obchodní kariéry. V epilogu povídky Ota zjistí, že mucholapky nakonec fungovaly. Tatínek je však tou dobou již po smrti. 51 Povídka Prase nebude! byla zahrnuta v prvním vydání knihy, avšak byla pro kritické vidění socialistického zemědělství 52 vyřazena ze všech následujících normalizačních reedic. Znovu byla publikována až v roce 1991 ve třetím vydání výboru Zlatí úhoři. Povídka líčí osudy tatínka po konečném pádu jeho obchodnických snů, v socialistickém prostředí JZD, kam tatínek odjede krmit prasata. I ve stáří je tatínek nejdříve plný velikášských plánů, dokonce si slibuje, že vydělá majlant na prasatech. Projeví se také jeho stará tendence k posedlosti, tentokrát vyznívající tragikomicky: U prasat snad i spal, vůbec se nemyl Když se to dozvěděla maminka, řekla po židovsku, že je mešuge naložila vozík a jela kolem přehrady a myslela na to, jestli se má v tý sajrajtový vodě utopit, anebo ten vozík táhnout, jak jí přikazoval život Mého zvedeného tatínka našla mezi prasaty. Zrovna krmil. Zubil se na maminku a příliš se nelišil od svých nových dětí, snad měl i vši. Vyvlekla ho z prasečince, vydrhla ho v neckách na paření prasat, umyla mu všechno, vpředu munycíra a vzadu zadek. 53 Prasatům se nejdříve nedaří, a vypravěč vzpomíná, jak oba rodiče rok těžce pracovali se špatnými výsledky, a přidává: Jezdil jsem tam za nimi a viděl uskutečňovat socialismus v praxi, ne ten socialismus hubou za řečnickým stolkem. Šli sem s nadějemi, že to zde doklepou, a srazilo je to na kolena. 54 V ironické pointě příběhu se prasatům nakonec začne dařit, a JZD tatínkovi slíbí jedno z prasat za odměnu. Když se ukáže, že slib nebude splněn, maminka s tatínkem se odstěhují pryč z Vraného. O hořkém tónu, který se navzdory všemu optimismu a nadšení projevuje v tatínkově příběhu, píše Hana Svobodová ve studii Smrt krásných ryb: [Ota 50 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 51 V povídkách se určité události opakují (povolání synů do transportu, tatínkova smrt) protože byly vydávány nejdříve časopisecky, postrádaly původně kontext poskytovaný ostatními povídkami v souboru, a bylo nutné některé skutečnosti uvádět pro pochopení čtenářů. 52 ZELINSKÝ, Miroslav a Blahoslav DOKOUPIL (eds.). Slovník české prózy 1945-1994. Ostrava: Sfinga, 1994, str. 290. 53 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 54 Tamtéž. Tento komentář pravděpodobně stál za vyřazením povídky z normalizačních vydání Smrti krásných srnců. 17
Pavel] psal o generaci poznamenané válkou a po ní pak nepochopením. Dřina i úsilí jim zhořkly. Celé dílo Oty Pavla je elegie na lidi poválečné generace, lidi u konce sil. 55 I když postava tatínka vyzařuje (někdy nesmyslné nebo absurdní) manické nadšení až do samého konce, podtón souboru (evidentně patrný až v jeho rekonstruované, autentické podobě) je tragický utrpení války je vystřídáno nástrahami totality, a štěstí a spokojenost jsou dosaženy těžce a jsou pomíjivé. Běh Prahou, povídka, která byla z knihy vyřazena již v přípravné fázi, kolovala za normalizace v opisech, a byla poprvé oficiálně vydána ve výboru Zlatí úhoři. Tatínek, nadšený sliby komunistické strany, uspořádá v Praze za pomoci synů a známých běh, ve kterém chce předpovídat výsledek voleb v roce 1946, s tím, že KSČ jistě vyhraje. Naše maminka prohlásila, že tak pitomý nápad může vymyslet jen tatínek 56, poznamenává vypravěč. Sedmnáctiletý Ota běží jako poslední a reprezentuje tak národní socialisty. Dráha běhu však vede přes shromáždění národních socialistů, kteří Otu zbijí: Jak jsem tak uhýbal a uskakoval, viděl jsem ty jejich oči. Byly to oči úředníků, doktorů, inženýrů Znal jsem ty oči. Tloukli mě za mé pozdější polopravdivé a zkreslené rozhlasové reportáže a za naivní povídky, tloukli mě za voloviny a lumpárny, kterých se dopustíme, až zítra zvítězíme. Bili mě za zrady a vraždy, které vykonáme. 57 Deziluze vypravěče je však pobočná zničující deziluzi tatínka, jehož vystřízlivěním povídka vrcholí tatínek, který čekal, že komunisté nebudou dělit lidi na Židy a Nežidy, ztratí svou víru v socialismus, jakmile se dozví o politických procesech: Zase zabíjejí Židy, řekne Otovi. Už to zase potřebují na někoho svést. 58 Pro nakladatelství Československý spisovatel, které donutilo Otu Pavla eliminovat mnohé zmínky o tatínkově židovství ve všech ostatních povídkách, byla tato pointa ideologicky nepřijatelná. Čtenáři tak museli na tento krok v tatínkově cestě životem počkat na Sametovou revoluci, což podle Bohumila Svozila znamenalo, že kniha pevně zakotvila v širokém čtenářském povědomí na základě nikoli autentické podoby 59, protože Běh Prahou je její klíčovou 55 SVOBODOVÁ, Hana. Smrt krásných ryb. Studie. 1984, str. 359. 56 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 313. 57 Tamtéž, str. 319. 58 Tamtéž. 59 HOLÝ, Jiří (ed.). Český Parnas: Vrcholy literatury 1970-1990 : Interpretace vybraných děl 60 autorů. Praha: Galaxie, 1993, str. 37 18
částí. Nepřítomnost této povídky, a vyřazení povídky Prase nebude! jsou také příčinami významových posunů v předrevolučních recenzích a interpretacích díla založených na nekompletní podobě knihy, kde často dochází k sumarizaci povídek jakožto úsměvnětragických či nostalgických děje se tomu tak např. ve studii Alice Jedličkové, která ve své analýze vycházela z vydání z roku 1977 (souborné vydání obou knih pod titulem Fialový poustevník), což ji vedlo ke konstatování, že vyprávění v knize je neseno principem návratu do světa včerejška 60 sdělení, které vypovídá o nepřítomnosti dvou zakázaných povídek, které se neohlížejí do minulosti, ale spíše vypovídají o atmosféře komunismu, která byla v době prvního vydání tématem velmi současným. Smrt krásných srnců uzavírá povídka Králíci s moudrýma očima, jejímž předmětem je tatínkova poslední posedlost chov králíků. Maminka s tatínkem bydlí v Radotíně a mají malé hospodářství, které deset let opatrují. Tatínek, který tou dobou už trpce pocítil, co je nezdar, ale vždy se znovu, jakoby navzdory všemu a všem, pouští do nového podnikání 61 chová králíky se stejnou obsesí, s jakou chtěl chovat prasata. Když se doslechne, že kdyby králíky nechal označit a jel je vystavovat, dostane za ně peníze, vypraví se i s králíky do Prahy. Na výstavě se však dozví, že bude kvůli nedodržení určitých směrnic vyřazen. Toto zjištění vede k příhodě, která by se zřejmě dala nazvat nervovým zhroucením: tatínek vypustí králíky, a v pohádkové sekvenci jde podél řeky pěšky domů: Spatřil řeku. Řeka byla pro něho v životě vším. A tak k ní šel, podle řeky musel také dojít ke svému domku a ke své ženě. Šel při měsíci, který z řeky udělal stříbrnou silnici Pak prý spatřil u břehu rybu. Byla to dlouhá ryba s velkýma vypoulenýma očima Tvrdil pak, že se na něj přišla podívat, jak umírá, protože zabil za svůj život tisíce ryb. 62 Po příchodu domů má tatínek srdeční příhodu, a z nemocnice se už nevrátí. Umírá tak po poslední grandiózní výpravě a potom co si srovnal účty s řekou. Tatínkův příběh se uzavírá, aniž by se tatínek změnil jeho příběh je sledem velkých plánů a následných proher, a to, co se mění, je doba kolem něj. 60 JEDLIČKOVÁ, Alice. Ota Pavel, Smrt krásných srnců (1971). In: kol. aut. Česká literatura 1945-1970: Interpretace vybraných děl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, str. 421. 61 ZELINSKÝ, Miroslav a Blahoslav DOKOUPIL (eds.). Slovník české prózy 1945-1994. Ostrava: Sfinga, 1994, str. 290. 62 PAVEL, Ota. Jak jsem potkal ryby. Smrt krásných srnců. Voznice: Leda, 2013, str. 333. 19
3.2 Jak jsem potkal ryby Soubor Jak jsem potkal ryby (poprvé vyšel v roce 1974) vznikal, jak bylo již uvedeno, ve stejné době jako Smrt krásných srnců. Tato skutečnost sama o sobě implikuje, že tyto dvě knihy jsou svébytnými, samostatnými celky, a korektnost jejich vydávání v různých výborech jakožto jedné množiny autobiograficky založených povídek je přinejmenším diskutabilní. Na rozdíl od první knihy, která je, řečeno zjednodušeně, knihou o tatínkovi, druhý vzpomínkový soubor Oty Pavla je knihou o rybách a rybářství. Povídky obsažené v této knize jsou lyričtější povahy, citově více zabarveného jazyka v pásmu vypravěče, a byly autorem podrobeny vyššímu stupni stylizace než povídky v předchozí knize, ať se jedná o stylizaci do formy humorné anekdoty ( Žehlička, Jak jsme zahynuli na rybách aj.) či pohádkového příběhu (obzvláště povídky v sekci Dětství). Kniha je rozdělena do tří volně chronologicky seřazených částí Dětství, Odvážný mladý muž, a Návraty. Dohromady kniha obsahuje dvacet dva povídek a úvahově založený Epilog. Postavami jsou zde opět vypravěč (Ota), jeho tatínek Leo, maminka Hermína, bratři Hugo a Jiří, a strejda Prošek z Luhu. Soubor také obsahuje velké množství epizodních postav, které jsou často představeny (v jakýchsi mikropříbězích) jen několika větami či slovy, ale jejich zahrnutí do příběhů je odůvodněné a je charakteristické pro tuto knihu. Podobně jako v předchozí knize, ale zde možná volněji a šířeji, povídky v této sbírce se opírají o mikrokosmos Pavlovy rodiny a současně se otvírají do makrokosmu života a světa vůbec 63. Avšak stejně jako u knihy Smrt krásných srnců, i zde jsou postavy literárními výtvory, nikoli entitami ztotožnitelnými se skutečnými osobami. V první sekci, nazvané Dětství, se autor vrací k místům a postavám známým z předchozí knihy. Již v první povídce nazvané Koncert jsou patrné rozlišující rysy tohoto souboru: větší důraz na detail a popis, pohádkovost a lyričnost. Poprvé se zde dozvídáme, jak tatínek potkal Karla Proška, a proč se tito dva rozdílní lidé spřátelili 64 : Rázem se měli rádi, protože tatínek byl také pěkný kos. Dovedl dát hlupákům přes hubu jako Prošek Tatínkovi hrubián Prošek vyhovoval, protože celý život tvrdil, že fajnoví lidi 63 HOLÝ, Jiří (ed.). Český Parnas: Vrcholy literatury 1970-1990 : Interpretace vybraných děl 60 autorů. Praha: Galaxie, 1993, str. 42. 64 Informace, které bychom marně hledali v předchozím souboru, protože v povídkách Oty Pavla jsou informace vždy podávány s rozmyslem, a pouze tam, kde je jejich poskytnutí odůvodněné 20