Eurípidés T R Ó J A N K Y Překlad Eva Stehlíková Osoby: Poseidón Athéna Kassandra Helené Meneláos Chór zajatých trójanek 1. výstup Poseidón Jsem Poseidón, bůh mořských hlubin. Opustil jsem sláň Egejského moře, kde v tanci víří krásné nohy vil. Mám tuhle zemi rád už od těch dob, co jsme tu spolu s Apollónem zbudovali město a obehnali je vysokou zdí z kamene. Teď z Tróje stoupá dým. To zbraně Řeků srovnávají zase město se zemí. Posvátné háje zejí prázdnotou a po schodech svatostánků stéká krev. Je mrtev Priamos. Tam ho podřezali - u oltáře nejvyššího z bohů, který má jméno Zeus Ochránce. Všichni trójští muži jsou mrtvi. Do jednoho. Athéna
Teď Řekové svážejí ke svým lodím kořist, ten proslulý trójský zlatý poklad, a čekají už jen na příznivý vítr, aby vyrazili vstříc svým ženám a dětem, které neviděli deset dlouhých let. Poseidón I já jsem poražen. Nepřítelkyně Tróje, Héra a Pallas Athéna, mne přemohly. Opouštím svoje město i svůj chrám. Když promění se město v strašnou poušť, utrpí taky bohové - lid už je nechce ctít. Od vln Skamandu zní nářek Trójanek. Čekají, až los je novým pánům přidělí. Mezi nimi je i spartská Helené - poprávu stojí mezi zajatkyněmi. A chcete-li vidět nešťastnici, tady je:, choť krále Priama. Leží tu před stanem a prolévá přehořké slzy nad svým hořkým osudem. A to ještě neví, že Polyxena, její dcera, byla zabita u hrobu Achilleova a panenské Kassandry, kterou Apollón zbavil služby, se Agamemnón hanebně zmocnil násilím, a nedbal na bohy a nedbal na zbožnost. Buď sbohem město, pyšný hrade z kamene. Býval jsi kdysi šťastný a stál bys dál pevně ve svých základech nebýt Diovy dcery. Athéno! Ty jsi mou Tróju zahubila. Athéna Smím odložit svůj starý hněv a oslovit tě, mocný bože ctěný bohy, Poseidóne, který jsi rodem nejbližší mému otci Diovi?
Poseidón Jistěže smíš, má paní. Styk s příbuznými je pro mne vždycky potěšením, Athéno. Athéna Těší mne, že jsi tak smířlivý, můj pane. Mám námět, který by nás oba mohl zajímat. Poseidón Neseš snad zprávy od svého otce, od Dia, nebo od někoho jiného z Olympanů? Athéna Přišla jsem kvůli městu, jehož prach šlapeme. Přišla jsem za tebou, chci být s tebou zajedno. Poseidón Teď Tróju lituješ? Když změnila se v suť? Athéna Tak pojďme, vraťme se tam spolu zpět. Chtěl bys mi pomoci uskutečnit můj záměr? Poseidón Pomoci? Proč ne. Tvůj úmysl ale nechápu. Přišla jsi kvůli Řekům nebo kvůli Trójanům? Athéna Chci potěšit Trójany, které jsem mívala v zášti, a řeckému vojsku chci ztrpčit návrat domů.
Poseidón Hned miluješ, hned nenávidíš. Proč přeháníš cit tak nerozumně, Athéno, bohyně rozumu? Athéna Byla jsem potupena - já i můj chrám. To nevíš? Poseidón V tvém chrámu znásilnili Apollónovu kněžku. Athéna A nikdo z Řeků nebyl za to potrestán. Poseidón Dobyvatelé dobyli Tróji s tvojí pomocí. Athéna Teď je chci za to potrestat já - když mi pomůžeš. Poseidón V tom ti pomohu rád. Co jim chceš udělat? Athéna Chci jejich návrat domů změnit v nenávratno. Zeus mi slíbil, že je deštěm zaleje, až poplují od Tróje zpátky k domovu, že z temných mračen spustí hrozný příval krup a svoje burácivé větry rozpoutá. Mně půjčí svazek svých ohnivých blesků, abych je mohla bít a zapálit jim lodě.
Pak se dej do díla ty a zpěň Egejské moře příbojem vln. Ať běsní mořská pláň. Eubojský záliv naplň mrtvolami, aby se Řekové pro příště naučili ctít mé chrámy a sklánět se před ostatními bohy. Poseidón Tak se stane. Není třeba dlouhých řečí, jsem ke všemu ochoten. Vzbouřím Egejské moře. Ať břehy dalekých ostrovů se pokryjí hromadami mrtvých lidských těl. Vyprav se na Olymp a z ruky otcovy vezmi si svazek jeho mocných blesků a počkej, až řecké vojsko napne plachty svých lodí. Jaký jsi blázen, lidský tvore! Jsi schopen pustošit chrámy svých bohů, svá města i hroby svých zemřelých. Pak stejně nakonec zahyneš 2. výstup Zvedni ze země hlavu, ubohá, napřim svou šíji. S Trójou je konec a my už nejsme trójskými králi. Musíš tu změnu snášet. Lodičku svého života nežeň proti proudu. Pluj po vlnách úžinou, kterou ti určil osud. Ach, běda běd. Proč bych neměla naříkat? Zhynula vlast, mé děti, můj muž. Mé bohatství zděděné po předcích, tys tedy nebylo k ničemu! Pročpak bych měla mlčet, pročpak bych měla mluvit?
K čemu je pláč? Drsný osud mi ustlal na tvrdém loži, ležím tu, ubohá, na kamení. Bolí mne hlava, mé skráně, bolí mne žebra. Toužím se narovnat, otočit na záda, trochu si pohovět, vyzpívat do taktu slz svůj veliký žal. Nesmíme nad krutým osudem tancem si v zoufalství ulevit, jen v písních zbývá nám lkát. Přehbité koráby s přístavy za zády pluly jste po mořích na plachtách napjatých. Bubny a píšťaly vítězně zazněly, když jste k nám dopluly a kotvy spustily. Měly jste nalodit, do vlasti zpátky vzít nestoudnou Helenu, mých strastí příčinu. Pro ni mne zhyzdili, vlasy mi ustřihli, a teď mne ubohou do Řecka odvezou. Můj život zničila, muže mi zabila. Priamos, mocný král, synů měl padesát... Chór Anténór, velký rek a jeho synů pět...
Pandaros statečný a jeho tři syni.. Sarpedón plný sil, Amfios bez viny, který měl tři syny. Řekové s vesly v rukou hrnou se ke svým lodím. Chór Běda mi, co chtějí udělat? Chtějí nás taky pobít nebo nás chtějí nalodit, odvést nás z naší vlasti? Řekové napjali ráhnoví, k návratu domů se chystají. Jenom sem nevoďte Kassandru šílenou, od Řeků znectěnou, nechtějte ke všem mým strastem přidávat ještě další žal. Je s tebou konec, Trójo, nešťastná Trójo a nešťastní vy, kteří ji musíte opustit, živí nebo mrtví. é,é ió,ió Chór Přišel už řecký hlasatel? Kam půjdu do otroctví? Já ubohá stařena, fuí,fuí
nejsem už k ničemu, jsem už jen mátoha, živoucí mrtvola. Komu kde budu otročit u kterých dveří postávat, čí děti chovat v náručí? Já bývala trójskou královnou! ai,ai Chór Už nikdy nebudu točit se u stavu a člunkem osnovu prohazovat. Už nikdy nespatřím tvářičky dětí svých a jejich šťastný smích neuslyším. Teď budu napořád černou noc proklínat, kdy budu prvně spát s řeckým mužem. S amforou pak budu chodívat pro vodu z posvátných pramenů jako služka. Kéž by mi osud přál, do Athén mě zavál, dobrému pánu dal do otroctví. Když se to nezdaří, ať žiju do stáří v úrodném údolí pod Olympem.
Anebo pod Etnou, pod horou nádhernou, květy obsypanou v Itálii. Nebo snad na jihu u řeky Krathidu, kde se i otrokům dobře žije. Jenom bych nechtěla tam, kde je Helena, v Spartě bych potkala Meneláa... Od Řeků spěchá sem hlasatel s novou zprávou. Co nám nese? Co nám řekne? Už jsme se stali otroky? 3. výstup Znáš mne už dlouho,. Často jsem chodíval do Tróje jako posel řeckého vojska. Jsem a přináším ti novou zprávu. Z toho mám právě, Trójanky, strach. Už bylo konečně rozhodnuto. Toho ses bála?
Pověz, komu jsme připadly, kdo z nás má příznivý los? Pověz, kdo z vůdců si odvede Kassandru, mou dceru ubohou? Kassandru si vybral sám vůdce Agamemnón. Bude z ní služka v Mykénách. ió,ió,moi,moi Ne, Agamemnón si ji chce tajně vzít za ženu. Chce si vzít za ženu Kassandru, pannu, kterou si vyvolil Apollón zlatavých kadeří za kněžku svého chrámu? Kněžka a panenská! To je teprve důvod k vášni. Dcero moje nešťastná Tak tedy pojď Svůj vínek shoď Stužky nech vlát Svlékni svůj šat oi moi egó
Copak to není štěstí sdílet lože s králem? Co bude s mojí nejmladší kterou jste ode mne odervali? pú moi Myslíš Polyxenu? Na kterou se ptáš? Na ni se ptám. Komu ji přiřkl los? Rozhodlo se, že poslouží hrobu Achilleovu. Dcero má nešťastná Služkou máš být Už nechci žít Co dělat má Ta nebohá? oi moi egó Popřej své dceři štěstí, má se dobře. Co tvá řeč znamená? Zří boží svit?
Má šťastný úděl - je zbavena všeho trápení. Co, manželka Hektora, který býval strašný v boji? Tu si vybral - mezi všemi - sám Achilleův syn. Mám hlavu šedivou a napadám na hůl jak na svou třetí nohu. Ve kterém domě budu služkou já? Tebe za služku dostane Odysseus, Král Ithaky. Bij o zem ostříhanou hlavou o zem bij é,é Tvář nehty si rozedři zohyzdi nehty si tvář Mám tomu úskočnému muži otročit? ió moi,moi Ten neví, co je zákon a neví, co je cit. Má jazyk zmijí, zná každou lest, přátelství obrací ve svár, bezprávím nazve čest. To je můj konec. Smíte mne oplakat. Nic strašnějšího nemohlo se mi stát.
Chór Svůj osud už, paní, znáš. Co bude se mnou? Ke komu z Řeků půjdu do otroctví? Jděte, co nejrychleji přiveďte Kassandru, abych ji mohl odevzdat vojevůdci. 4. výstup Co je to za oheň? Co to děláte, Trójanky? Chcete si podpálit stany nebo snad ze strachu, že vás odvedou, chcete se samy upálit? Kdo poznal, co je svoboda, těžko snáší porobu. Přestaňte, Trójanky, okamžitě přestaňte! Ještě by mne obvinili, že jsem vám chtěl pomoci a tím poškodil řecké vojsko. To není oheň, to je Kassandra, má dcera. Kassandra Vysoko plá pochodeň má a její svit bohy chce ctít. Ó Hyméne pane můj ó Hyméne iú iú Šťasten je král šťastná jsem já budu s ním spát vždyť se mám vdát Ó Hyméne pane můj ó Hyméne iú iú Matko má milená urážíš Hyména
Déšť tvých slz skrápí hrob Priamův A tvůj křik bije v zeď paláců Samotná musím se přichystat ke svatbě Zář plane Hyméne k poctě tvé jak káže zvyk Vavřínů stín pad na můj klín a kněžka tvá už poslouchá Ó Hyméne pane můj ó Hyméne iú iú Vysoko skoč v kole se toč jako tenkrát když otec byl mlád. Ó Hyméne pane můj ó Hyméne iú iú Matko má milená oslavuj Hyména Jeden krok ještě skok ruku v bok Pozvedej otáčej dej se v rej Vesele výskejme Hyména vzývejme Vy taky Trójanky pojďte sem jak káže zvyk iú iú iú Zadrž svou dceru, královno, je šílená. Mohla by takhle tančit až k řeckým vojákům. Dej sem to světlo! Nesmíš mávat pochodní, mé dítě. Jsi stále stejná, osud tě k rozumu nepřivedl. Oplaťte, Trójanky, pláčem tu její svatební píseň. Kassandra Matko, ozdob mi hlavu věncem jak vítězi a raduj se z mého sňatku s argejským kálem.
Vyprav mne k němu a vyžeň mne třeba násilím, kdybych snad nechtěla. Vždyť je-li Apollón nad námi, pak král Agamemnón, ten slavný vůdce Řeků, pro svůj sňatek se mnou bude truchlit víc, než truchlil pro nešťastný sňatek Helenin. To já ho zabiju, to já vyvrátím jeho dům a způsobím, že vymře celý jeho rod. Pomstím své bratry a pomstím svého otce. Ani slova o sekyře, která protne šíji, jeho šíji, moji šíji, moji - dost, už dost... Trójanky, poslouchejte! Chci vám ukázat, oč jsme šťastnější než naši nepřátelé. Řekové utrpěli tisíc ztrát pro jedno milostné vzplanutí, pro pouhou ženu, pro Helenu, která se dala ochotně a ráda unést. Sám moudrý Agamemnón, to nejmilejší, co měl, svůj nejvzácnější skvost, svou radost jedinou zahubil. Obětoval svou dceru jako dobytče na oltář kvůli ní. Kdyby tvou mysl nezatemnil Apollón, beztrestně by ti tahle řeč neprošla, takhle by ses nikdy neodvážila vyprovázet řecké vojevůdce ze země. Kassandra Řekové přitáhli sem k břehům Skamandru a tady umírali - a ne snad proto, že by museli bránit svá města s hradbami, svou zemi, kterou jim bral nepřítel. Ti, kdo se vydali honit jednu cizoložnici, ti, kdo padli v tomto boji pro nic za nic, už nikdy nespatřili své děti, těm neoblékly rubáš ruce jejich žen.
Spí v cizí zemi. Těm v Řecku nebylo o nic líp: zem plná osiřelých žen, vdov bez dětí, které zbytečně, marně vychovaly. Nebylo nikoho, kdo by jim vystrojil pohřeb a smáčel slzami čerstvě nasypaný rov, a tak mizeli jedni jak druzí v zapomenutí, Trójané zatím umírali za svou vlast - už tím si vydobyli nehynoucí slávu. Kdo z našich v boji padl, toho přátelé donesli domů a ruce jeho drahých mu vystrojili pohřeb se všemi obřady. V objetí rodné země, ve své vlasti spí naši mrtví. Ti, kdo nepodlehli v bitvách, pokaždé vraceli se z boje ke svým ženám, po celé dny se radovali se svými dětmi. Takovou radost Řekům osud nepopřál. A co se týče Hektora - je, pravda, mrtev, zahynul jako hrdina a že je znám teď všude jako slavný rek, to způsobili Řekové. Vždyť nebýt války, kdo by o něm věděl? A Paris? Kdyby se neoženil s dcerou samotného Dia, měl by jistě ženu, o které by se dalo leda pomlčet. Ten, kdo má rozum, vždycky se válce vyhýbá. Když už k ní dojde, zaslouží čestný věnec kdo statečně položí život za svou vlast. Zbabělá smrt je hanbou za každých okolností. A proto matko má milená neplač nad otčinou, nežaluj nade mnou, pomstím se za všechny vrahům své rodiny, vždyť já tím sňatkem svým všechny je zahubím.
Chór Jak sladce se směješ strastem své vlasti. Zpíváš píseň, která se ztěží vyplní. Ať vítr odnese všechno, cos tu povídala, nemáš rozum v pořádku. Tak pojď se mnou k lodím, krásná nevěsto mého vůdce! A ty jdi, až Odysseus zavolá. Budeš sloužit u moudré ženy - tak aspoň o jeho manželce mluví všichni, co přišli do Tróje. Kassandra Jsi sluha, jak se patří. Všichni hlasatelé jsou jenom sluhové obcí a tyranů a vždycky jsou všem lidem odporní. Tak ty si myslíš, že má matka někdy vstoupí pod střechu Odysseova paláce na Ithace? Zač by stál Apollón, kdyby neplatila jeho slova. Řekl, že moje matka zemře zde. Nebudu ti to vyčítat. A Odysseus? Chudák. Ten netuší, jaký osud ho čeká. Všechny mé strasti, všechen žal Trójanů bude se mu jednou zdát jak peříčko. Deset let života zmrhal a deset dalších zmaří, než se vrátí domů - jako žebrák a sám. V úžině mezi skalami číhá Charybda, na horách Kyklops - lidožrout, pak Kirké, ligurská čarodějka, co dělá z lidí vepře, na moři ztroskotá loď...lotosu plod... Héliův skot... mrtvého masa bučení bude mu bušit v sluch... živý podsvětí navštíví, z moře se vynoří, na rodném prahu
číhá už smečka vrahů... Nač tu vyprávím o trampotách Odysseových? Tak pojď. Já se chci vdát co nejdřív - do podsvětí. Byl jsi hrdý na své činy náčelníku řeckých vojsk. Byly mizerné a osud mizerný tě čeká teď. Jas dne tvé oči neuvidí. Zahrabou tě za noci a mé nahé tělo bílé do rokliny pohodí, do bystřiny, která proudí kolem hrobu ženicha, kněžku boha Apollóna dají zvěři napospas. Zůstala jsem čistou pannou, teď se musím rozloučit. Opouštím svůj zlatý stánek, který byl mou radostí. Buďte sbohem, zlaté vínky, s větrem leťte o závod, s čela snímám vás a vracím svému Apollónovi, nejdražšímu ze všech bohů, pánu věšteb tajemných. Kdepak kotví koráb vůdce, na který mám nastoupit? Čekáš na příznivý vítr toužebně a netušíš, že si odtud domů vezeš na svých plachtách příští smrt. Ať vítr odnese všechno,
co tu povídala. Nemá rozum v pořádku. Kassandra Sbohem buď, má matko milá, zadrž slzy, neplač už, rodná otčino buď sbohem - nashledanou otče můj, nashledanou bratři drazí, v podsvětí se sejdeme. Brzy mne tam uvítáte, přijdu k mrtvým vítězně: vaše vrahy sňatkem svým zahubím, zahubím... Chór Jednoho rána Řek zmizel v dál, před trójskou branou divný kůň stál. Měl zlatou uzdu, ohromný byl, v dřevěných útrobách třesk zbraní skryl. Na trójské hradby vyběhl lid, utichly boje, všude byl klid: Dopravte sochu v Athénin chrám. je konec trampotám, mír přišel k nám. Kdopak by nevyšel v takový den, mladí i staří běželi ven. Přijali s písní danajský dar, do Tróje slepě vtáhli svůj zmar. Celičký národ k bráně se hnal, aby svou zkázu na oltář dal Athéně panně, bohyni lsti, kterou tu v Tróji všechen lid ctí. Přivlekli koně na lanech pak
do chrámu zhouby jak chmurný vrak. Při práci soumrakem zvuk fléten zněl, všichni jsme tančili, chór panen pěl. Té noci v Tróji nikdo nespal, černý svit ohňů v příbytcích plál. Já taky tančila kolem chrámu, tancem jsem slavila svatou pannu. Náhle se k nebi strašný křik vznes, byl to křik vražedných, Trójou šel děs. Vystoupil z koně vojáků šik a městem zazněl válečný ryk. I malá robátka začla se bát, ručky se chytaly za matčin šat. Oltáře bohů zbarvila krev, nad těly Trójanů zněl vítězný zpěv. Bylo to tvé dílo, bohyně lsti, tvou temnou svatyni Trójanky ctí - své manželské štěstí nesou si teď s krví svých mužů za oběť. Strážkyně staré Hekaby, copak nevidíte, že vaše paní bez hlesu klesla na zem? Zvedněte stařenu. Chcete ji snad nechat ležet? Jste nedbalé služky. Pomozte jí vstát. 5. výstup Nechte mne ležet, dívky. Tím se nic nezmění. Vždyť to, čím trpím, co jsem už vytrpěla,
čím budu trpět, mne znovu srazí k zemi. Můj manžel Priamos byl trójským králem. Porodila jsem mu skvělé potomstvo, bylo jich mnoho a z Trójanů byli nejlepší. Žádná Trójanka, žádná Řekyně, žádná barbarka se nemůže pochlubit takovými dětmi. A přece jsem na své vlastní oči musela vidět, jak padli pod kopím řeckých vojsk, jak klesl u oltáře v domě Priamos, a moje dcery vyrvali mi z náručí. Vychovávala jsem je pro vzácné ženichy a vychovala jsem je pro jiné... Nemám naději, že se ještě uvidíme. Vrchol mých útrap přijde na konec: já, stará žena, mám jít Řekům otročit, budu mít službu u bran paláce, mým ložem bude teď holá zem, tam budu léhat - cáry kůže přikryté cáry hadrů - já, Hektorova matka, já, trójská královna! Bohové. Špatných spojenců se dovolávám. Jsme všichni prostě zvyklí volat bohy, když někoho z nás potká velké neštěstí. Tolik synů jsem zrodila, tolik dcer, a nikdo mi teď nemůže přijít na pomoc. Jakou mi dáte naději? Proč mne zdviháte? Veďte mé nohy - kdysi vznešeně chodily Trójou, teď budou sloužit služce - veďte mé nohy ke skále, z které bych skočila. Chci zemřít. Nikoho nemějte za šťastného, dokud je živ. 7. výstup ó moi! ai ai! Proč lkáš, proč naříkáš nad svojí bolestí
ó Zeú! Děti mé nad svým neštěstím? Byli jsme, už nejsme. Je konec blaženosti, je konec Tróje. ubohé! šlechetné! nešťastné! v plamenech Pryč jsou mé děti čekají na nás dny Město mé nad tebou lkám a naříkám Navrať se ke mně, muži můj - Hektora marně voláš, ubohá. Můj syn je v podsvětí stín. - po boku svojí choti stůj. Nejstarší z trójského rodu, pane mých statečných dětí, Priame Řeky potupený, odveď mne do podsvětí. Chór, pohleď na Andromachu. Jak se k ní tulí Astyanax, Hektorův syn.
Bozi nám nepřejí. U nohou bohyně Athény vrší se krvavé mrtvoly - na pospas supům a nešťastná Trója teď stoupá pod jařmo otroků. Tak nám bohové ukazují svoji moc: nuly pozvedají k výšinám a nelítostně hubí vše, co se jim zdá příliš velké. Mé strasti nelze změřit, ani spočítat, Má Kassandro, tvé kněžství spojilo tě s bohy a jaký osud stihl tvé posvátné pannenství. A ty, kde teď jsi ty, má nešťastná Polyxeno? Tvá Polyxena... Co musím vytrpět kvůli sňatku jedné ženy! Tvá Polyxena... Co jsem zažila a ještě musím zažít!
Tvá Polyxena zahynula. Dali ji darem bezduché mrtvole, podřízli ji u Achilleova hrobu. Když jsem ji uviděla, zaplakala jsem a přikryla jsem její tělo šatem. Ó běda, posloužilas jak oběť bezbožná, ó třikrát běda, jak jsi bídně zahynula. Zahynula tak, jak zahynula a její smrt je pro ni lepší úděl nežli pro mne žít. Žít a nežít, mé dítě, to jsou dvě věci. Smrt je pouhé nic. Dokud jsme živí, zbývá naděje. Umřít je stejné jako nenarodit se a já chci radši umřít, nežli živořit. Vždyť mrtví neznají zlo a necítí bolest. Pod střechou Hektorova paláce chovala jsem se jak sluší moudré ženě: měla jsem pro něj vždycky pohled vlídný a jazyk mlčenlivý - a dobře věděla, kdy zvítězit a kdy mu dopřát vítězství. Ta pověst došla k Řekům a to mne zničilo. Když mne zajali, sám Achilleův syn si usmyslil, že si mne vezme za ženu - syn vraha mého muže bude teď mým pánem! Když Hektorovu drahou hlavu odstrčím a otevřu své srdce novému manželovi, proti mrtvému se proviním. Když lásku
mrtvému uchovám, pak jenom nenávist si vysloužím u svých nových pánů. Jedna noc prý stačí odpor ženy zlomit. Já nenávidím ženy, které umí zapomenout a vzplanou láskou v novém manželství. Vždyť i ten kůň, když odtrhnou ho od kobylky, se kterou táhl, jen těžko snáší jiné jho - a to je zvíře, které myslit neumí, nezná řeč a je snad nižší tvor než člověk. Hektore milý, tys byl mojí záštitou: byls mocný rodem, bohatstvím i moudrostí a mužností - byls můj první muž, panenskou jsi mne přivedl z domu mého otce. Jsi mrtev a já pouhá zajatkyně odvážená do Řecka do otroctví. Tak ty si myslíš, že můj osud není horší než záhuba Polyxeny, nad kterou naříkáš? Doufat je sladké a každý se drží naděje. Pro mne už žádná není. Nechci si lhát, že by se na mne mohlo ještě usmát štěstí. Chór Máš stejně těžký osud jako já. Když pláčeš, připomínáš mi moje vlastní utrpení. Zatím jsem nikdy nevstoupila na loď, ale znám to z obrazů a vyprávění. Když rozpoutá se malá bouřka, plavci jsou připraveni zachránit se z nebezpečí. Jeden je u kormidla, druhý hlídá plachty a třetí brání vodě vniknout do loďi. Když ale rozzuří se prudká bouře, vzdají se plavci osudu a mořským vlnám. Tak je to se mnou: strastí bylo víc než dost,
já oněměla a nechala všech nářků - srazil mne příval běd rozpoutaný bohy. Hektora ponech jeho osudu, mé dítě, nic už ho nezachrání, ani tvé slzy. Měj v úctě svého nynějšího pána, dopřej mu všechen půvab své milé povahy. Tím nejvíc potěšíš své přátele: k blahu Tróje se ti zdaří svého syna vychovat a pak děti jeho dětí třeba jednou, možná, snad osídlí zas tohle místo - z prachu vstane trójský hrad. 8. výstup Nezlob se na mne ženo Hektora, který byl kdysi první mezi všemi Trójany. Nerad ti oznamuju, na čem se Řekové dohodli. Proč má tvá řeč tak špatný úvod? Co se stalo? Usnesli, že tvůj syn - jak to mám jenom říci- Přijde snad k jinému pánu nežli já?
To ne, nikdo z Řeků nebude jeho pánem. Má tu snad zůstat se zbylými Trójany? Jak lehce promluvit o tak těžké věci? Chválila bych tě, kdyby šlo o něco jiného. Chtějí ti zabít syna, o to tady jde. oimoi To v radě zvítězil Odysseův návrh. Běda, mé utrpení nemá konce. Řekl, že dědic trůnu nesmí dále žít - Kéž by vítěz mluvil o svém synovi.
- a že má být svržen z trójských hradeb. Tak se to stane. Synáčku, ty pláčeš? Chápeš svůj strašlivý osud? Objímat dítě, to je pro matku největší slast. Jak je sladká vůně dětského tělíčka. Nadarmo jsem tě v plenkách chovala, nadarmo kojily tě moje prsy, všechna má péče a námaha byla marná., musíš být rozumná. Nebraň syna a snášej bolest důstojně. Jsi slabá, nemysli, že můžeš odporovat. Najdeš tu nějakého ochránce? Tak uvažuj: tvůj muž je mrtev, tvé město padlo, jsi zajata, jsi žena. Běda ti, kdybys s námi chtěla zápasit. Z tohoto důvodu se s tebou nechci prát a chovat se k tobě hanebně. Nejednám ze zášti - ty zase zadrž a nestíhej Řeky svou kletbou. Kdybys snad řekla něco, čím vojsko pobouříš, tvůj syn nebude pohřben, ani oplakán. Tak přece mlč a klidně snášej osud, budeš smět aspoň pohřbít mrtvolu svého syna, a Řeky si možná tím víc nakloníš. Pojď, naposled svou matku obejmi, přitul se k mému srdci, kolem krku oviň mi ručičky, svá ústa na má přitiskni.
Tak pojď, chlapče, pojď. Přestaň zmučenou matku objímat a pojďme tam, kde věž tvého otce věnčí vznosné cimbuří. Tam musíš duši vypustit, jak bylo rozhodnuto. Chopte se toho dítěte. Oznamovat takovou věc by měl ten, kdo je bez citu, kdo má nestoudnost v povaze víc nežli já. oi moi Chór Řekové, chováte se jako barbaři, když chcete zavraždit nevinné dítě. Heleno! Není možno, abys byla nejvyššího boha dcera. Mělas jistě mnoho otců: prvním byl sám démon pomsty, druhým démon nenávisti, démon vraždy, démon smrti, démoni všech lidských strastí. Pro kouzlo tvých krásných očí zahynula celá Trója. Zhyň! Tak dělejte, odneste ho, shoďte z hradeb, jak jste se rozhodli. Snězte si to dětské maso.
Chór Bozi nás chtějí zahubit - - když nedovolí, abych své dítě zachránila před smrtí. Synáčku mého syna, jaké je to bezpráví, když berou tvé matce a mně tvůj nevinný život. Co mi ještě chybí poznat, abych tu všechnu hrůzu měla už konečně za sebou... Chór Ubohá Trójo! Tisíce lidí zahynuly pro sňatek jedné hanebné poběhlice. 9. výstup Meneláos Jak krásný den! Slunce tak jasně září a já dnes dostanu Helenu zase do své moci. Říká se, že jsem vyplul k Tróji kvůli ní. To není pravda. Vyplul jsem kvůli Paridovi, který mi z domu podloudně unesl manželku. Paris byl s pomocí bohů řádně potrestán a s ním i země - na kopí jsme ji roznesli. Ti, kdo Helenu svými zbraněmi dobyli,
nechali na mně, jestli ji chci zabít a nebo jestli ji chci odvést do vlasti. Rozhodl jsem, že její život tady neskončí, že odvezu ji na lodi zpátky do Řecka a tam ji dám těm, jejichž drazí padli u Tróje, aby ji sami za odplatu zabili. Hned jak se zvedne vítr, pošlu ji do Řecka. Ty, který zemi neseš, sídlíš na zemi, ať jsi kdokoli, ty, o němž nevíme nic jistého, nutnosti vládnoucí přírodě, rozume lidstva, bereš se neslyšně cestami, ó Die, tebe vzývám: všechno lidské spravedlivě rozsuď! Meneláos Co se to stalo, že se najednou obracíš k bohům? Chválím tě, že chceš zabít svoji ženu, varuj se ale na ni pohlédnout nebo tě zajme svou krásou. Jímá zrak mužů, zajala přece města, na popel spálila domy. Takovou kouzelnou moc má Helené. Znáš ji. I já ji znám a všichni, co k ní vzplanuli. Meneláos Přicházím, abych odvedl tu nešťastnici /nerad bych užíval slovo manželka, i když je pravda, že bývala mou ženou/. Je tady někde v Trójském táboře, dejte ji mezi ostatní zajatkyně. Helené
Meneláe, ta předehra je děsivá. Ruce tvých pochopů mne vlekou násilím. Vím sice dobře, že mne nenávidíš, přesto bych se chtěla zeptat: Jak Řekové rozhodli o mně, co ty hodláš udělat? Meneláos Co se týče Heleny, ve vojsku nebylo sporu. Řekli "Smrt" a věnovali Helenu mně, kterému ze všech nejvíc ublížila. Helené Když už mám zemřít, mohu k tomu říci, aspoň krátce, že má smrt je bezpráví? Meneláos Nepřišel jsem si popovídat, ale zabít tě. Vyslyš ji, Meneláe - to je přece právo odsouzenců k smrti. Pak dej slovo mě. Ty nevíš, co se v Tróji za ta léta událo. Meneláos Dám jí tu příležitost. Jestli chce mluvit, prosím, ať mluví, ale ať si pamatuje, že se jí toho nedostalo na její žádost, ale na Hekabinu přímluvu. Helené Především: původcem všeho je -
ona to byla, kdo porodil Parida. Za druhé: Tróju i mne samu zahubil Priamos, protože ušetřil syna, pochodeň, jež měla zapálit trójskou zem. Poslouchej, jak se ten příběh dál rozvíjel: Paris pak rozsoudil trojlístek bohyní. Bohyně Athéna darem mu slíbila, že v čele trójských vojsk zvítězí nad Řeckem. Héra mu dala slib, že povládne Asií, i celou Evropou, jestli to bude chtít. Bohyně lásky mu chválila můj půvab se slibem, že si mne může vzít za ženu, jestli se rozhodne dát svůj hlas právě jí. Vyhrála bohyně lásky a můj sňatek přinesl Řecku jen dobro, vždyť Helladu do prachu nesrazil barbarský útok a nikdy nebude tyranům otročit. Tak prospěch mé vlasti stal se mou záhubou. Měla jsem obdržet z vavřínu věnec, a zatím mou krásu věnčí jen urážky. Chór Královno - chraň svou vlast - Chtěla bys svou řečí přikrášlit zločin. Nedělej hlupáky z olympských bohů. Kdo má kus rozumu, věřit ti nebude. Můj syn byl největší krasavec na světě. Jak jsi ho spatřila v barbarském oděvu zářícím zlatem, hned láskou jsi šílela /darmo se neříká: láska a šílenství pospolu chodí jak dvě rodné sestry/. Žila jsi ve Spartě v chudičkých poměrech, takže jsi doufala, že tě zem, kterou protéká proud zlata, zahrne přepychem.
Jsi chtivá nádhery a plná zpupnosti, dům tvého manžela nemoh'ti postačit. Helené Myslíš si patrně: Pročpak se nezmíní, že z mého paláce pokradmu odešla? V průvodu samotné bohyně lásky přišel k nám zlý démon v podobě Parida, a tys mne, hlupáku, zanechal bezbrannou v domě a odjel jsi ze Sparty na Krétu. Nu budiž: sama si položím otázku. Na co jsem myslela, když jsem s tím cizincem odešla z paláce, zradila svoji vlast? Potrestej bohyni! Pak budeš mocnější nežli ten nejvyšší z olympských bohů. Veliký Zeus je vladařem nad všemi, Bohyni lásky však slouží jak otrok. Potom mi, manželi, možná i odpustíš. Chór Královno - chraň svou vlast - zmař její vábení. Předstíráš, že tě syn unesl násilím. Kdo o tom věděl z tvých Sparťanů? Křičelas? Kdopak tě slyšel? A copak tví bratři? Připlulas do Tróje a vojsko za tebou. Nastala válka. Když se k nám doneslo, že tvůj muž vítězí, to jsi ho chválila, jen abys Parida pořádně trápila, že jeho rival je udatný bojovník. Když naši vyhráli, hned jsi ho zapřela. Oči jsi točila jedině za štěstím, ty nemáš ponětí, co je to počestnost.
Helené Teď bys snad mohl mne s příkrostí pokárat: Záhubou Parida manželství skončilo, měla jsem opustit Tróju a vrátit se. Mám svědky, že jsem to toužila udělat. Mnohokrát hlídky bran a stráže na hradbách chytly mne, když jsem se spouštěla po laně z cimbuří trójského hradu. Však Deifobos, můj druhý manžel, co vzal si mne násilím, mne vždycky odvlékl nazpátek do Tróje. Chór Královno - chraň svou vlast - zmař její - vábení - její řeč - je krásná - a plná - špatnosti - a to je - strašná zbraň! Žes byla proti své vůli a nerada v Tróji a že jsi se spouštěla po laně? Kdopak tě přistihl? Kde máš ty svědky? Naopak - já jsem tě mnohokrát prosila: Odejdi, dceruško. Paris si vyhledá zas jinou manželku a já tě potají dopravím z Tróje až k řeckým korábům. Usmiř je, skonči tu ohavnou válku. Takový odchod byl pro tebe potupou. V paláci měla jsi první a poslední, chtěla jsi, aby tě barbaři v Tróji ctili jak bohyni - po tom jsi toužila. I sem jsi přišla, ty ohavo, v parádě. Na cáry šaty a zhyzděné vlasy pokorně měla ses tetelit v úzkostech. Nestoudná. Chybí ti trochu víc skromnosti.
Má řeč je u konce a to je poslání: Zab, králi, Helenu, jak si to zaslouží, tím bude teprve vítězství úplné. Helené Jakým právem mne chceš zabít, můj choti? Paris si mne přece vzal násilím a mně se na místo slávy dostalo trpkého otroctví. Chtěl bys být mocnější, než sami bohové, když jejich rozsudek chceš opravovat. To není příliš rozumné přání, Meneláe. Chór Pojď na smrt. Budeš ukamenována a to je krátký trest za naše dlouhé útrapy. Meneláos Ať pochopíš, žes mi neměla dělat hanbu. Helené Byla to přece vina bohů, odpusť mi! Nezrazuj Řeky, kteří pro ni zemřeli, prosím tě jejich jménem, jménem jejich dětí. Meneláos Přestaň už, stařeno! Nedám na ni ani za mák. A vy odveďte ihned tuhle ženu na záď lodi, která ji odveze do Řecka.
Nevstupuj na stejnou loď jako ona. Meneláos Proč? Váží snad teď víc, než vážila dřív? Helené Kdo opravdu miluje, ten miluje navždycky. Meneláos Staň se, jak chceš - já vím, že mi špatně neradíš. Nevkročí na koráb, na který se nalodím. Je to mizerná žena. Až přijde do Argu, mizerně zahyne, jak zaslouží. A její smrt zas nažene všem strach. Chór Ó Die, pane náš, tys vydal Řekům vplen trójský chrám s oltářem, plameny obětin, voňavých kadidel dým, posvátný Pergamon a svatou trójskou zem, strmá údolí na Ídě porostlá břečťanem, svlažená proudem z ledových štítů, k nebi čnějící hory tonoucí v slunečním svitu. Zmizely oběti na tvém oltáři, líbezné písně chórů už umlky, už nezáří jásavé slavnosti
v nočních tmách a zlaté sochy bohů zasypal černý prach. Ó Die, pane náš, trápí mne, trápí otázka, zda ty, který dlíš vysoko nad městem z kamene zničeným v běsnících plamenech, zda o tom, Die, víš? 11. výstup, loď čeká jenom na úder vesel. Řekové, vaše kopí váží víc než cit, kterého jste schopni. Proč jste to dítě zabili, proč jste spáchali zas novou vraždu? Ze strachu? Aby snad někdy znovu nepostavil Tróju? Jste nicotní! Kdysi nás chránil sám Hektor svým kopím a s ním stovky jeho druhů. Často vás porazili - a přece jsme prohráli. A teď, když Trója padla, my jsme zničeni, nahnal vám hrůzu můj malý synáček? Nechápu ten váš bezdůvodný strach... 12. výstup Hlavičko drahá, takhle tě zohavily hradby,