TEMPLÁŘI HISTORIE ŘÁDU OBSAH 1. Intro 2. Počátky řádu 3. Templářský život 4. Život mimo válku 5. Přijímání do řádu 6. Řádové tresty 7. Bankovní systém 8. Konec řádu 9. Velmistři templářského řádu 10. Chronologie událostí MUDr. Petr Engel http://engel.ic.cz engel@tiscali.cz PEEN 2007 1
T Templáři úvod emplářské dějiny jsou obestřeny řadou tajemství, která byla přiživována již v době fungování a působení řádu ve 12. a 13. století, tak i po zrušení řádu počátkem 14. století a i v dnešní době templářské dějiny a templáři sami lákají řadu pseudohistoriků k formulování vlastních hypotéz, nepodložených historickou realitou. Tak se templáři stávají strážci svatého grálu, Kristova hrobu, jeruzalémského pokladu a jiných okultních tradic. Pro většinu těchto tvrzení tvůrců alternativní historie však chybí jakékoli reálné historické opodstatnění. Bohužel neexistují historická písemná svědectví o fungování a působení řádu, protože archiv templářů, který mohl být oporou pro bádání o templářích byl koncem 16. století zničen. Proto jsme odkázáni pouze na historická svědectví těch, kteří žili v blízkosti templářů, to je hlavně poutníků a příslušníků ostatních rytířských řádů v té době (johanité, kanovníci chrámu Božího hrobu), kteří nějakým způsobem přišli do styku s templáři a zanechali o tom očitá písemná svědectví. Dalším zdrojem historických informací jsou svědectví kronikářů té doby, kteří templářské hnutí nějakým způsobem reflektovali a to jak na Západě, tak i na Východě hlavně v dobách křížových tažení. Tato svědectví jsou však zatížena jistou chybou a nepřesností, v některých případech nelze vyloučit ani jistou zaujatost ve vztahu k templářům. Mezi asi nejspolehlivější a nejvěrohodnější patří svědectví kronikáře Viléma z Tyru. Při pohledu na templáře se střetávají dva hlavní pohledy. Na jedné straně romantizující pohled na templáře, který je zobrazuje jako chrabré a oddané rytíře bránící bez předsudků svoji pravdu, jakožto i tajemství jim svěřená, jak bylo uvedeno výše. Na druhé straně je pohled, který je mi bližší, který vidí templáře jako bezohledné dobyvatele, kteří se neštítí krutého násilí, včetně vyvražďování, znásilňování a jiných zvěrstev na obyvatelstvu s odlišným názorem a vyznávajícího jinou víru, a to ve jménu Krista a křesťanské víry! Jako kdyby odpuštění hříchů papežským stolcem páchaných ve jménu Hospodina mohlo ospravedlňovat křižáky páchané násilí! Každý jedinec kdekoli na světě by měl mít právo vyznávat jakoukoli víru (i ateista je věřící byť v jiné hodnoty), i když to neplatí ani v dnešní vyspělé době, samozřejmě za předpokladu, že tato jeho víra bude jen jeho osobní záležitostí a nebude ji vnucovat, a ani ovlivňovat dění ve svém okolí. Jakékoli násilí, duševní i fyzické, páchané na lidské bytosti je neospravedlnitelné! Obrázek o životě templářů si lze udělat na základě studia stanov řádu, tedy pravidel řehole, která určovala a korigovala každodenní templářský život. Tato pravidla, stejně jako u jiných církevních řádů byla velice přísná a v praxi pro většinu z templářů velmi těžko dodržovatelná a splnitelná. Tady stojí především otázka celibátu, který v mnoha případech vedl, a i v dnešní době vede, k institucionalizované homosexualitě (S tímto jevem má v dnešní době problémy i Vatikán, byť se to snaží pokrytecky tajit!). I templáři byli jen lidé, a navíc muži, takže svedení s cesty nebylo ojedinělým prohřeškem. Takže výsledný pohled na templáře závisí na tom, který z obou pohledů převládne. Ale to už záleží na osobní zkušenosti každého z nás. Já jsem se snažil pouze korigovat romantizující pohled na templáře a templářské hnutí, nebo jinak: nedívat se na templáře růžovými brýlemi. 2
P Počátky řádu sát o templářích je velice těžké, protože neexistuje žádný základní soubor dokumentů, ze kterého by bylo možné vycházet, a to především proto, že se ztratil hlavní archiv řádu na Východě. Tento archiv byl pravděpodobně zničen, když osmanští Turci v roce 1571 obsadili Kypr. Informace o aktivitách templářů je proto třeba do značné míry odvozovat z listin sebraných jinými institucemi, které byli s templáři ve styku, zvláště církevními institucemi, tedy s johanity a kanovníky chrámu Božího hrobu, s italskými obchodními společnostmi a z vyprávění kronikářů. Jediný dokument pocházející od samotného řádu, který přináší podstatné důkazy, jsou řádové stanovy, hlavně několik jejich rozšířených francouzských verzí z 12. a 13. století. Z kronikářů latinského Východu, kteří zanechali prameny templářské historie, vynikají Vilém z Tyru a Templář z Tyru. Ve 13. století měl řád patrně až 7000 rytířů, seržantů, služebných bratří a kněží, zatímco jeho přidružených členů, penzistů, úředníků a poddaných bylo ještě čtyřikrát více. Do roku 1300 vybudovali síť nejméně 870 hradů, komend a závislých domů, jejichž příklady bylo možné najít v téměř každé zemi křesťanského Západu. Rozlohu templářské říše lze odhadnout z toho, že v roce 1318 byly vyplaceny penze bývalým templářům ve 24 francouzských diecézích a dále v Yorku, Londýně, Canterbury, Dublinu, Tournai, Liege, Caminu, Kolíně nad Rýnem, Magdeburku, Mohuči, Castellu, Asti, Miláně, Boloni, Perugii, Neapoli a Trani, v kyperské Nikósii a v aragonském a maklérském království. Tato síť udržovala bojové síly pro svatou válku v Palestině, Sýrii, na Kypru a na Iberském poloostrově zároveň s některými nejúžasnějšími a nejimpozantnějšími hrady, které kdy byly postaveny. Koncem 12. a téměř celé 13. století měl řád pravděpodobně 600 rytířů a 2000 seržantů v aktivní službě na Východě a do 30. let 13. století vybudoval středomořskou flotilu schopnou přepravovat muže a zásoby do Španělska, Itálie a na Moreu a nakonec i do Outremer, tedy do zemí za mořem. Navíc z důvodu mezinárodní struktury a velkých zdrojů se z templářů stali ideální finanční zprostředkovatelé, jejichž odborné znalosti a kapitál využívali papežové, králové a šlechtici. Roku 1095 vyzval papež Urban II. v Clermontu v oblasti Auvergne křesťany, aby se chopili zbraní a pomohli svým bratřím na Východě, kteří byli údajně pronásledováni, týráni a zabíjeni plemenem nových barbarů zvaných seldžučtí Turci. Na výzvu reagovalo několik tisíc válečníků a rolníků, kteří společně utvořili vojska první křížové výpravy. Po mnoha útrapách a hrůzných zážitcích se těm křižákům, kteří byli lépe vyzbrojeni, podařilo probojovat přes Malou Asii do Sýrie a odtamtud na jih do Jeruzaléma, kterého se zmocnili při strašlivé krvavé lázni v červenci 1099. Znásilňování a masakry byly nelítostné a větší část muslimského obyvatelstva byla pobita při prosazování přání církve osvobodit město. A toto přání bylo postaveno na myšlence vytouženého Království božího. V průběhu prvního tisíciletí našeho letopočtu mnozí z věřících přilnuli k myšlence, že se Kristus vrátí po tisíci letech, aby vytvořil své království na zemi. Ale rok 1000 nastal a uplynul, aniž došlo k očekávanému druhému příchodu. Začala se šířit představa, že se snad Kristus nemůže vrátit, dokud je Boží hrob v rukou nevěřících. Místo Božího hrobu bylo do roku 326 n.l. neznámé. Tehdy ho identifikovala Helena, matka římského císaře Konstantina. Tvrdí se, že ji vedla intuice a sen. Podle bible (Matouš 27, 57 60) bylo Ježíšovo tělo přeneseno do nového hrobu, kterýž byl vytesal (Josef z Arimatie) ve skále, který patřil Josefu z Arimatie. Existuje názor, že Helena ve skutečnosti pocházela z rodu Josefa z Aramatie a mohla tedy zdědit rodinné vědomosti o hrobce. Jakmile však připustíme toto spojení mezi Helenou a Josefem z Arimatie, otevírá se široký prostor pro velké množství neověřitelných spekulací. (Bylo by například možné, že by Helena znala rodinná tajemství uchovávaná potomky Josefa z Arimatie? Bylo by možné, že by její poslání umožněné postavením jejího syna vyžadovalo nerušený přístup do oblasti, aby zachránila něco vzácného, něco, co její předek Josef z Arimatie ukryl?) Z hlediska historie nemá smysl se dále podobným zabývat. 3
Na místě označeném jeho matkou vystavěl císař Konstantin Basilica Passiones vel Sancti Sepulchri a roku 326 n.l. byl tento kostel řádně vysvěcen. Tvrdí se, že dokumenty v držení švédských svobodných zednářů potvrzují, že právě v tomto kostele složilo v roce 1118 devět zakládajících rytířů přísahu, kterou započala existence řádu templářských rytířů. Křižáci na Východě museli od samého počátku čelit velké početní převaze a tuto nevýhodu ještě zhoršovala neochota mnoha z nich zůstat tam i po dobytí Jeruzaléma. I přesto, že mnohé vládní a církevní problémy se řešily ad hoc, byly koncem druhého desetiletí 12. století vytvořeny státy v Antiochii, Tripolisu a Jeruzalémě podél pobřeží a v Edesse na severovýchod od Antiochie. Byla obsazena většina důležitých pobřežních měst a v muslimských rukách zůstal jen Tyros a Aškalon. Za vlády krále Balduina I., který se chopil moci roku 1100, po předčasné smrti svého bratra Godefroie z Bouillonu, pak byla vytvořena pevná monarchistická moc. Přesto mnohé problémy zůstaly a tím nejpatrnějším byla neschopnost dobyvatelů zajistit bezpečnost cestovatelů a poutníků v oblastech, které byly hypoteticky pod franskou kontrolou. Vznik templářů pramenil z přání poskytnout takovým poutníkům ochranu. Žádný současník ale nepovažoval za dostatečně důležité, aby zaznamenal jejich první založení. Jako nejvěrohodnější se jeví popis událostí z pera kronikáře druhé poloviny 12. století, Viléma, arcibiskupa v Tyru (zemřel asi 1186). V záznamech věnovaných roku 1118 Vilém píše, že jistí urození muži rytířského řádu, oddaní Bohu, zbožní a bohabojní, z nichž dva nejvýznamnější byli Hugo z Payns (v Champagni) a Godefroi ze Saint Omeru (v Pikardii) složili slib chudoby, čistoty a poslušnosti do rukou jeruzalémského patriarchy Warmunda z Picquigny. Slíbili, že se zasvětí službě boží po způsobu řeholních kanovníků, a král Balduin II., který vystřídal svého bratrance o Velikonocích 1118, jim dal zázemí ve svém paláci, na jižní straně chrámu Páně, jak Frankové nazvali Skalní dóm. V této době král sídlil v mešitě al- Aksá na jižním konci aš-šarádu neboli Chrámové plošiny v Jeruzalémě, protože křižáci věřili, že je to místo Šalamounova chrámu, a tudíž vhodný příbytek pro krále. Charakteristickým rysem tohoto bratrstva byla povinnost jim uložená milostivým patriarchou a dalšími biskupy pro odpuštění jejich hříchů, která spočívala v tom, že měli chránit co možná nejdále cesty a silnice před výpady lapků a útočníků, zvláště s ohledem na bezpečnost poutníků. Přes evidentní podporu krále a patriarchy neměli první templáři podle Viléma z Tyru zpočátku valný úspěch, protože v době koncilu v Troyes měli pouhých devět členů a byli tak chudí, že nosili jen šaty, které jim darovali zbožní lidé, což znamenalo, že neměli svůj vlastní typický pracovní oděv. Podle Viléma z Tyru templáři získali právo nosit na svých suknicích rudý kříž jako symbol připravenosti k mučednické smrti při obraně Svaté země za papeže Evžena III. v roce 1146. Tradice skromných a chudých počátků byla rozhodně přijata pozdějším řádem jako prokázaný fakt, jak lze vidět na symbolickém vyobrazení chudoby na jejich pečeti, která ukazuje dva rytíře na jednom koni, i když k tomuto sebehodnocení možná také přispěl asketismus cisterciáků, vycházející z názorů sv. Bernarda, slavného opata z Clairvaux. Stejně tak byla přijata myšlenka devíti prvních zakladatelů, která se vtiskla do kolektivní paměti zřejmě ještě v polovině 13. století. Nejdůležitější událostí počáteční historie templářů bylo akceptování řádu na koncilu v Troyes v roce 1129, kdy byli templáři oficiálně uznáni za náboženský a vojenský řád. Oficiální název řádu zněl Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici). Hlavním protagonistou stojícím v pozadí tohoto úspěchu byl Bernard z Clairvaux (hlava cisterciáckého řádu), který byl později prohlášen za svatého. Bernard se 4
narodil roku 1090 v aristokratické rodině ve Fontaines, nedaleko Dijonu, hlavního města Burgundska. Dostalo se mu vysokého vzdělání a v roce 1113, ve třiadvaceti letech požádal Bernard o přijetí do opatství Citeaux, prvního kláštera cisterciáckého řádu. Současně s ním bylo přijato třicet dalších příslušníků vysoké šlechty z této provincie. Bernard se stal součástí malé a elitní skupiny s mimořádnou politickou mocí. O dva roky později bylo Bernardovi a jeho stoupencům dovoleno opustit Citeaux a založit svou vlastní instituci v Clairvaux, na půdě věnované speciálně k tomuto účelu hrabětem Hugo de Payns, jedním z prvních vybraných do řádu templářů. Bernard ve skutečnosti napsal templářské stanovy založené na podobném dokumentu cisterciáckého řádu. A jeden z jeho chráněnců také později jako papež Inocenc II. rozhodl, že templáři budou napříště odpovědni pouze papeži. Templáři a cisterciáci se vyvíjeli paralelně vedle sebe. Hugo de Payns, vévoda ze Champagne, věnoval. sv. Bernardovi půdu v Clairvaux, kde Bernard vybudoval svou klášterní říši. V době kdy vliv templářů v Evropě dosáhl vrcholu nebylo významnějšího místa, ve kterém by neměli templáři základnu. 29.března 1139 vyhlásil papež Inocenc II. na lateránském koncilu základní bulu templářských privilegií známou jako Omne datum optimum. Inocenc oficiálně schválil úlohu templářů jako obránců katolické církve a útočníku na Kristovy nepřátele, za což jak nařídil jim měly být odpuštěny jejich hříchy z moci Hospodina a požehnaného Petra, knížete apoštolů. Válečná kořist odebraná nevěřícím patřila templářům a všechny donace jim věnované přešly pod ochranu Svatého stolce. Inocenc templáře převzal přímo pod papežský ochranný štít a uznal je za legitimní církevní řád, jehož členové byli přímo zodpovědní svému mistrovi. Templáři se zodpovídali pouze samotnému papeži, nebyli zavázáni sloužit králům, nemuseli ani prokazovat věrnost žádné zemi. Díky těmto rozsáhlým církevním privilegiím měli templáři kontrolu nad kostely v oblastech, které jim patřili, a zároveň byli osvobozeni od desátků z toho, co se vyprodukovalo na jejich vlastní půdě. To se samozřejmě mnohým nelíbilo a tak jak jejich říše nabývala na velikosti a jak rostla arogance řádu, začaly se kalit vztahy templářů s církevními i světskými hlavami států. 5
S Templářský život oubor pravidel řádu byl vypracován během 12 a 13. století a na počátku 60. let 13. století měl 686 bodů. Pravidla byla sepsána ve francouzštině a byla přičleněna k překladu původní latinské řehole, která nemusela být snadno srozumitelná pro mnoho nových členů, jejichž znalost latiny zřídkakdy přesahovala rámec užívaných formulí listin o majetkových transakcích. Významnější je to, že latinská řehole byla sepsána v době, kdy templáři ještě byli jen o něco málo víc než pouhými strážci poutnických cest, a relativně málo se dotýkala stále důležitějšího tématu povinností, odpovědností a pravomocí vojenské hierarchie i způsobů, jak má být prosazována kázeň. Proto vzniklo patrně v polovině 60. let 12. století dalších 202 bodů postihujících tyto aspekty templářského života, čímž se převážně mnišská pravidla rozšířila tak, že vznikla i vojenská příručka. Rychlý nárůst vojenských funkcí však neznamenal, že potom bylo základní mnišské poslání ignorováno. Dalších 107 bodů řídilo život v konventu a po nich následovalo 158 bodů popisujících zasedání kapituly a povahu pokání, jež na něm mělo být určováno. Dalších 113 bodů o pokání bylo přidáno v polovině 13. století (asi v období 1257 1267). Nevytvořily žádná nová pravidla, ale byly napsány formou, která naznačuje, že zkušený starší templář byl požádán, aby ukázal, jak systém pokání funguje v praxi, přičemž využil konkrétní příklady, které znal. Jakýsi závěr nebo dodatek tvoří popis přijímacího obřadu. Zdá se pravděpodobné, že kdyby řád nebyl v roce 1307 zničen, velmistr a kapitula by i nadále přidávali další body podle potřeby, což byla pravomoc, kterou měli podle buly Omne datum optimum z roku 1139 a o které všichni noví vstupující přísahali, že ji budou akceptovat. Templáři si byli vědomi nutnosti utajení a bezpečnosti za určitých okolností. Například prozrazení průběhu jednání kapituly se trestalo vyloučením zřejmě proto, aby se uvnitř řádu zabránilo planým nebo zlovolným pomluvám o vyznání hříchů jednotlivců nebo diskusím o dalších delikátních tématech. Bod 326 výslovně zakazoval obyčejným bratrům mít v držení kopii hierarchických stanov (retrais) a řehole, protože prý zbrojnoši je kdysi našli, přečetli je a prozradili světským lidem, což mohlo řádu uškodit. Nejpatrnější potenciální škodu mohlo způsobit vyzrazení vojenských informací axiom, že neopatrné řeči stojí život byl pro templáře stejně významný jako v mnoha jiných pozdějších válkách. V čele celé struktury stál velmistr, jehož úřad se v 60. letech 12. století vyznačoval mocí a prestiží. Z obyčejného rytíře skromně chránícího poutníky, příliš chudého na to, aby měl dostatek koní a výstroje, se stal významný muž, který měl nárok na čtyři koně a doprovod zahrnující kaplana, dva rytíře, písaře, seržanta a sloužícího, který nosil jeho štít a kopí. Měl také svého podkováře, saracénského písaře, který působil jako tlumočník, turkopola a kuchaře. Když řád dostal čerstvou zásilku koní ze Západu, velmistr měl právo vybrat si jakéhokoli z nich pro sebe, stejně jako jednoho či dva další, které mohl dát ctihodným laikům, kteří jsou přáteli domu. V době války si mohl vybrat šest až deset rytířů, aby jej osobně doprovázeli. Stejně tak se od něho očekávalo, že bude předvádět symboliku pokory po Kristově způsobu: na každý zelený čtvrtek myl nohy třinácti chudákům a každému z nich dal košili, kalhoty a boty, jakož i dva bochníky chleba a dva denáry v hotovosti. Prestiž, kterou měl za života, se odrážela v tom, jak se s ním nakládalo po smrti. Pohřbu a uložení velmistra se účastnili všichni preláti a význační muži z celé země. Volbu jeho nástupce určovaly propracované postupy. Za uspořádání pohřebního obřadu byl odpovědný maršál, který také svolával všechny provinční hodnostáře na Východě, aby se shromáždili pokud možno v Jeruzalémě. Tam zvolili velkého komtura, který řád řídil 6
přechodně, a pak skupina ctihodných mužů domu vybrala ze svého středu jednoho, který byl předsedajícím. Ten si zvolil po noci strávené v modlitbách dalšího druha a společně vybrali další dva bratry a skupina přidala ještě další dva a tak dále až dosáhla počtu dvanácti (na počest dvanácti apoštolů), než nakonec kooptovali kaplana, aby zaujal místo Ježíše Krista. Tak vzniklo třináctičlenné volební kolegium, které se skládalo z osmi rytířů, čtyř seržantů a jednoho kaplana a co možná nejvíce odráželo různé země odkud pocházeli členové řádu. Přijatelné bylo většinové rozhodování a když bylo vyhlášeno jméno, bratři nového velmistra nadšeně pozdravili a odnesli jej do kaple před oltář, jako kdyby jej symbolicky obětovali Bohu. Všechno, co se odehrálo při volbě, mělo být udrženo v tajnosti. Jakmile byl velmistr zvolen, měl značnou pravomoc, i když v přesně vymezených hranicích. Mohl například přerozdělovat prostředky určené jednotlivým hradům a domům. Podle jeho uvážení byly rozdělovány dary. Nebyl však autokratem. Zásadní rozhodnutí o tom, zda válčit, nebo uzavřít příměří, zda postoupit půdu nebo získat hrad, kdo by měl být jmenován do velitelské funkce, kdo by měl být poslán na Západ buď pro nemoc, nebo z administrativních důvodů nebo kdo by měl být přijat do řádu, mohla být přijímána jen po poradě s kapitulou. Kapitulu tvořila řada vyšších hodnostářů: senešal, maršál, komtur jeruzalémského království, komtur města Jeruzaléma, komtur Akkonu, drapier a komtuři Tripolisu a Antiochie. Zástupcem velmistra byl senešal. Nosil černobílý prapor, znázorněný na kresbě Matouše Pařížského ze 13. století jako jednoduchý obdélník připevněný vertikálně k žerdi nebo kopí. Někdy bylo bílé pole překryto charakteristickým osmicípým červeným křížem řádu. Podobně jako velmistr i on měl svůj personál a koně. Téměř stejně důležitý byl maršál, protože byl hlavou vojenské organizace a byl odpovědný za jednotlivé komtury, koně, zbraně a výstroj a měl široké pravomoci při nákupu, rekvírování a rozdělování. Komtur jeruzalémského království byl pokladníkem řádu, který měl na starosti pancéřovou komoru a o pravomoci se dělil s velmistrem tak, aby se každému z nich zamezilo, aby měl nad financemi příliš silnou kontrolu. Drapiér vydával oděvy a ložní prádlo a mohl také rozdělovat dary věnované řádu. Tato pětice hodnostářů zjevně tvořila nejvýše postavené muže řádu. Pod těmito hodnostáři stáli komtuři s konkrétními regionálními odpovědnostmi. Mezi další hodnostáře patřil turkopol, který měl na starosti lehkou kavalerii složenou z místního obyvatelstva, jež tvořila pomocné sbory a přesunuté hlídky, podmaršál, který řídil ty, jež stanovy nazývají bratry řemeslníky stáje, korouhevník, odpovědný za zaměstnání a kázeň zbrojnošů, a infirmář, který se staral o blaho nemocných a starých bratří. Řádovými příslušníky templářského vojska byli buď rytíři, nebo seržanti a jejich postavení do značné míry záviselo na jejich společenském životě před vstupem do řádu. Noví členové odevzdali drapierovi své světské oblečení a pak dostali základní soubor výzbroje, výstroje a vybavení. Výzbroj rytířů tvořily helma a kroužková košile s kápí chránící hlavu a tělo a dále kroužkové nohavice a boty (solerets), jež chránily nohy. Kroužkové brnění zesilovaly kovové chrániče ramen (espaliers) a celý tento úbor se nosil na krátkém vycpaném kabátci, pravděpodobně koženém. Zbraně tvořil meč, štít, kopí, turecký palcát (zřejmě s pevnou 7
kovovou hlavou s hřeby na konci dlouhé rukojeti), dále dýka, nůž na chléb a kapesní nůž k běžnému použití. Do vydaného základního ošacení navíc patřily dvě košile, dva páry kalhot a dva páry spodků, malý opasek na přepásání košile, kamizola, dva bílé pláště (jeden s kožešinou na nošení v zimě), těžký plášť s kapucí proti dešti, tunika s krátkými rukávy, která se oblékala přes košili, a kožený pás. Každý rytíř mohl mít tři koně a jednoho zbrojnoše a podle uvážení velmistra ještě dalšího koně a zbrojnoše. Poskytovaly se koňské přikrývky a příděl ovsa pro koně. Přidělení zbrojnoše bylo nezbytné, protože jeho funkcí bylo pomáhat bojujícímu rytíři, neboť pečoval o jeho výzbroj, výstroj a koně. Od všech rytířů se vyžadovalo, aby vozili přenosné lůžkoviny včetně vaku naplněného slámou jako matraci, přikrývky, prostěradla, rohož a skladovací vaky. Potřebovali také náčiní na vaření a stolování, láhve na vodu a pohárky. Na rozdíl od rytířů, kteří měli tu výsadu, že nosili bílé pláště, seržanti nosili černou tuniku s červeným křížem vpředu a vzadu a černý nebo hnědý plášť. Obyčejní seržanti měli po jednom koni. Většina rytířů byla vycvičena v individuálních bojových dovednostech. Pro účely vybudování tábora každý rytíř se svými zbrojnoši, koňmi a výstrojí tvořil jednotku a postavil si stan v dosahu kaple, jež v případě poplachu sloužila jako shromaždiště. Nebylo dovoleno se z tábora vzdalovat, ledaže příslušný templář byl na doslech nebo měl výslovné povolení. Striktním pravidlem bylo, že všechny vojenské manévry od šikování až po vlastní útok kavalerie podléhají rozkazům maršála. Jakmile se shromáždili, byli rozděleni do eskadron, jež žádný bratr nesměl opustit bez povolení, ani když byl raněn. Jakmile se přiblížil čas útoku kavalerie, maršál se chopil korouhve, která měla rozhodující význam pro bitevní pořádek templářů, zvláště při šarvátce, jež obvykle následovala po útoku. Korouhev byla tak důležitá, že kolem ní byla rozmístěna zvláštní stráž složená z deseti rytířů a bylo přijato preventivní opatření spočívající v tom, že byla nesena druhá svinutá korouhev, která mohla být vztyčena, když se té první cokoli stalo. Za žádných okolností nesměla být skloněna, aby byla použita jako zbraň templáři, který by to udělal hrozilo, že ztratí plášť a bude vsazen do želez. Žádný templář nesměl opustit pole, pokud byla černobílá korouhev na dohled, ať byla celková bitevní situace jakákoli. Nedodržení této zásady znamenalo, že bude navždy vyloučen z domu. Když byla korouhev nakonec stržena, templáři se měli nejprve sešikovat u korouhve johanitů, a kdyby se jim to nepodařilo, tak u libovolné křesťanské korouhve. Pouze tehdy, když všechny tyto korouhve zmizeli, mohli opustit pole bez obav z následného trestu. 8
K Templářský život mimo válku dyž templáři nebyli na výpravě nebo byli usazeni v řádových domech v oblastech na Západě, kde se nebojovalo, řehole určovala způsob klášterního života soustředěného na kanonické hodinky, ne nepodobného každodennímu životu jiných mnichů. Den začínal účastí na ranních modlitbách (matutinum), jež v létě začínala si ve 4 hodiny ráno, kde bratři vyslechli nebo odříkali třináct otčenášů. Pak následovala prima v 6 hodin, tercie v 8 hodin a sexta v 11:30. Mezi ranními modlitbami a primou byl povolen krátký spánek za předpokladu, že bylo všechno splněno. Potom byli bratři svoláni zvonem, který určoval části dne. Když končilo dopoledne, každý bratr už měl mít odříkáno šedesát otčenášů za donátory domu. Po sextě následovalo první denní jídlo, obvykle podávaní nadvakrát, nejprve pro rytíře a potom pro seržanty. Kdykoli to bylo možné, kněz dal požehnání a při jídle jeden klerik četl z Písma, zatímco bratři v tichosti jedli. Potom odešli do kaple, aby poděkovali. Odpoledne rozdělovala nona ve 14:30 a nešpory v 18 hodin, po nichž následovala večeře, druhé denní jídlo. Při poslední večerní pobožnosti (completorium, kompletář) shromáždění bratři pili společně vodu nebo ředěné víno. Následoval spánek a klid byl dodržován od nešpor do matutina následujícího dne. V zimě byly pobožnosti kratší, protože matutinum nemohlo začít před svítáním a kompletář se pak obvykle konal zhruba v 18:15. Od přímé účasti v kapli po zaznění zvonu byli osvobozeni pouze nemocní bratři, dále bratr, který se staral o pec, pak bratr, který měl na starosti velkou kovárnu, a kovář, když se chystal kovat koně. Přesto jakmile skončili, museli jít do kaple a poslouchat zpívané hodinky nebo, když nemohli přijít, odříkávat je sami. Důležitá byla tělesná zdatnost. Archeologické doklady nenasvědčují tomu, že by templáři měli bohatou stravu, ale musela být dosti dobrá, aby zajišťovala to, že se templáři nebudou objevovat na bitevním poli v oslabeném stavu. Strava byla přísně regulovaná. Denně měli dvě hlavní jídla, pozdě ráno a večer, i když mistr mohl povolit lehké jídlo před kompletářem, poslední kanonickou hodinou při západu slunce. Maso bylo povoleno jen třikrát týdně kromě velkých svátků a uznávaných období půstu. Jinak byla považována za dostačující jídla ze zeleniny nebo hustá polévka. Po jídle se mělo vyslovit poděkování Bohu a všechno, co zbylo, mělo být rozděleno služebníkům a chudým. Jako součásti jídelníčku v té či oné době řehole uvádí hovězí, skopové, telecí, kozí maso, pstruhy, úhoře, sýr a zeleninu včetně fazolí, čočky a salátu, a protože řád choval prasata a slepice a obdělával zelinářské zahrady, jeho členové určitě konzumovali produkty této činnosti. Bojová připravenost také znamenala pozornou péči o koně a výstroj. Po ranních a večerních modlitbách byl rytíř povinen je zkontrolovat, v případě potřeby se poradit se svým zbrojnošem a postarat se o všechny nutné opravy. Byla stanovena přísná pravidla týkající se používání zvířat a zacházení s nimi, protože koně nebyli určeni k závodění nebo běhání a rytíř nesměl dávat přednost jednomu koni před jiným. Z toho důvodu měli templáři dobrou pověst jako odborníci na péči o koně a lidé, kteří nepatřili k řádu, k nim posílali nemocná zvířata, aby je vyléčili. Povaha templářského života v oblastech bojů je velmi srozumitelně objasněna v nařízeních o chování během jídla. Mezi nevelkým počtem důvodů k opuštění stolu bez dovolení byl nepokoj mezi koňmi a volání do zbraně. Laický rytíř mohl požádat o přijetí do řádu, když podal důkaz, že jeho úmysl je vážný. Zkušební období záviselo na uvážení mistra. Všichni řádoví rytíři získali bíle roucho, které symbolizovalo, že nechali za sebou temný život a zvolili si doživotní celibát. Jinak se v jejich životním způsobu odrážely skromné počáteční zvyky: prostý a jednotný oděv, na hlavně tonzura, tvrdé lůžko s prostěradlem a přikrývkou, společné a tiché stolování, při kterém se 9
mělo předčítat z Písma. Rytíři měli spát v košili a kalhotách a po celou dobu, kdy byla tma, se mělo svítit. Vstup do řádu znamenal zrušení svobodné vůle, a individuální svoboda jednání byla proto úzce vymezena: příležitostné rozmluvy s cizími lidmi, osobní vlastnictví, posílání nebo přijímání dopisů či dárků patřily mezi činnosti, k nimž musel dávat svolení mistr. Disciplínu udržoval systém pokání klášterního typu. Drobnými přestupky se zabýval mistr a závažná provinění mohla vést až k vyloučení. Úlevy byly přiznávány bratřím, kteří byli unavení, nemocní nebo staří. Hlavní záležitosti se projednávaly a rozhodovaly v kapitule, jíž předsedal mistr. Každý rytíř mohl mít tři koně a jednoho zbrojnoše, ale výstroj nesměl mít zdobenu zlatem, stříbrem nebo drahými potahy. Bernard evidentně považoval rytíře se slavnými sliby za jádro řádu, protože řehole se relativně málo zabývala dalšími složkami. Jasně však bylo stanoveno, že rytíři mohou sloužit také ad terminum, tj. stanovenou dobu, než se vrátí ke světskému životu. Do řádu mohli vstupovat i fratres conjugati neboli ženatí bratři. Když takový muž zemřel dříve než jeho manželka, tak měla nárok na část jejich majetku na svou obživu. Členové ani jedné z obou skupin nesměli nosit bílý plášť, za vhodnější barvu byla považována hnědá nebo černá. Bílý oděv nesměli nosit ani ti, které řehole nazývala famuli, což byly osoby zjevně spjaté s řádem, aby mohly získávat určité duchovní výsady. Dva zběžné odkazy hovoří o existenci clientes, do francouzské verze přeložených jako sergents, tedy seržantů nebo služebných bratří, kteří měli v budoucnosti tvořit významnou složku řádu. Ti také nosili hnědé nebo černé pláště a mohli podobně jako rytíři vstupovat do řádu ad terminum. Řád nepřijímal sestry: Společnost žen je nebezpečná, neboť právě skrze ně odvěký nepřítel svedl mnohé z přímé cesty do ráje. Protikladné požadavky mnišského a vojenského života se nejostřeji projevovaly tehdy, když templáři nebyli vůbec v domě, ale na výpravě, daleko od zvonů a pravidelných chórových modliteb. V takových obdobích přeříkávali jen stanovaný počet otčenášů, ale měli se snažit co možná nejvíce, aby se při všech činnostech, jako bylo jídlo, vstávání, čtení Písma, chovali stejně jako v klášteře. 10
N Přijímání do řádu ikdo neměl do tohoto společenství vstupovat, aniž prokázal vážný úmysl, a skutečně když se při přijímacím obřadu zjistilo, že bratr lhal o svém stavu, bylo to považováno za stejně vážné jako devět konkrétních deliktů uvedených v řeholi a mohlo to vést k jeho vyloučení. Na konci řehole je samostatný oddíl objasňující to, jak by se někdo měl stát bratrem a být přijat do Templu. Oddíl byl napsán pravděpodobně kolem roku 1260, ale je nepravděpodobné, že by se v dřívějších dějinách řádu přijímací ceremoniály nějak zásadně lišily. Přijímací rituály byly určeny pro zdůraznění závažnosti tohoto aktu. Receptor, jímž byl někdy místní komtur, někdy vyšší hodnostář na okružní cestě, například vizitátor, shromáždil bratry domu v kapitule a zeptal se jich, zda jim jsou známy nějaké důvody, proč by žadatel neměl být přijat. Když nebyly vzneseny námitky, žadatel byl zaveden do zvláštní místnosti, kde mu dva nebo tři zkušení příslušníci domu objasnili strádání, jež bude muset podstupovat, až vstoupí do řádu: A prohlásí-li, že bude všechno dobrovolně snášet pro Hospodina a že chce být neustále, po všechny dny svého života, služebníkem a otrokem domu, měli se jej zeptat, zda má ženu za manželku nebo snoubenku nebo zda někdy složil přísahu či slib věrnosti jinému řádu nebo zda má dluh vůči nějakému světskému člověku, který nemůže splatit, a zda je zdráv na těle a nemá žádnou skrytou chorobu nebo zda je vazalem nějakého člověka. Když kapitula i žadatel byli opět dotázáni, aby potvrdili svá přání, muž vstoupil do kapitulní místnosti, poklekl před receptorem s rukama sepjatýma v běžném gestu, jímž se vzdává čest, a požádal o přijetí. Při celém přijímacím obřadu byl důraz položen na negaci vůle pro větší dobro řádu a pro spásu lidské duše. Poté uchazeč odešel z místnosti a receptor se zeptal potřetí, zda nejsou důvody, proč by neměl být přijat. Uchazeč se vrátil a byla mu znovu položena stejná řada otázek, přičemž se velký důraz kladl na vážné důsledky, jež by nesl, kdyby lhal, protože tentokrát přísahal na evangelia. Pak následovala přísaha poslušnosti, zdrženlivosti a chudoby a slib dobýt a bránit Jeruzalém. Slíbil, že nikdy neopustí řád ani že nebude nástrojem, pomocí něhož by nějaký křesťan byl neoprávněně nebo bezdůvodně zbaven majetku. Pak ten, kdo zasedání řídil, vzal bílý plášť a dal ho novému bratrovi kolem ramen a zavázal tkanice. Preceptor potom podrobněji vysvětlil uchazeči zločiny, za něž by mohl být vyloučen nebo by mu mohlo být uloženo pokání, a způsob života, který se od něho očekává. Společenství, do něhož byl přijat, se skládalo téměř výhradně z dospělých mužů. Přijímání žen bylo považováno za nevhodné, jak bylo zcela jednoznačně napsáno v latinské i francouzské řeholi. Přijímací ceremoniál to ještě podpořil. Bratr neměl nikdy použít služeb ženy, leda, že by byl nemocen. Neměl nikdy políbit žádnou ženu, matku ani sestru ani žádnou příbuznou. Templáři proto neměli žádné ženské domy, a to i přes nepochybný zájem, který o Templ projevovaly donátorky. Od manželek mužů, kteří vstoupili do templářského řádu, se očekávalo, že se stanou jeptiškami, ale v jiném řádu. Úplné odloučení od světa však nebylo vždycky možné, zvláště když se jednalo o velmi mocné osoby. Řád zakazoval příjímání dětí. Ale templáři potřebovali novice, kteří už měli potřebnou fysickou zdatnost. Čtrnáctý bod latinské řehole povoluje teoretickou oddanost řádu ještě v nezletilém věku, ale trvá na tom, aby chlapce vychovávali rodiče až do jeho zletilosti, kdy je schopen nosit zbraně s dostatečnou silou, aby zničil Kristovy nepřátele ve Svaté zemi. Mnoho mužů vstoupilo do řádu ve středním, nebo dokonce i v pokročilejším věku. Ti nikdy nebyli posláni na Východ, nýbrž pracovali v řádových domech na Západě. Někteří, zvláště ti, kteří měli ve společnosti vysoké postavení, odkládali vstup až na samý sklonek života, aby měli 11
dobrý konec, jak bylo zvykem v tradičnějších mnišských řádech. Jiní ve službě templářům zestárli nebo onemocněli. Když už se necítili schopni nosit zbraň, bylo jejich povinností předat svou výstroj a koně. Zatajení vážné nemoci, zvláště lepry a epilepsie při vstupu do řádu byl přečin, za který hrozilo vyloučení. Pro ty bratry, kteří onemocněli nebo byli zraněni v době kdy už byli v řádu, obsahuje řehole obšírná ustanovení. Nemocní bratři byli předáváni do péče ošetřovatele, který měl rozsáhlé pravomoci, aby je osvobodil od dodržování stravovacích nařízení řádu a od účasti na bohoslužbách. U zimnice, úplavice, zvracení a deliria, stejně tak u vážných zranění, se uznávala oprávněnost zvláštní léčby včetně samostatné místnosti a pokud to bylo třeba i možnost zvát lékaře zvenčí. Bratrům postiženým malomocenstvím byla nabídnuta možnost přestoupení do řádu sv. Lazara, specificky vytvořeného ve 30. letech 12. století jako společenství malomocných v těsném styku s templáři. 12
C Řádové tresty elý model templářského života byl uplatňován pomocí podrobného rozvrhu pokání, jež se ukládalo po doznání nebo oprávněném obvinění na týdenních zasedáních kapituly. V nejzávažnějších případech řehole předepisuje trest vyloučení. Ten zdůvodňovalo devět deliktů: svatokupectví, prozrazení záležitostí kapituly, zabití křesťana nebo křesťanky, určité typy krádeže, opuštění zavřeného hradu nebo domu jiným než předepsaným východem, spiknutí proti jiným bratrům, zběhnutí k Saracénům, kacířství a opuštění korouhve v bitvě. V seznamu pokání, jež bylo možné uložit na jednáních kapituly, které je pravděpodobně o něco pozdějšího data, jsou delikty přeskupeny, takže ustanovení týkající se tajného východu ze zavřeného hradu je zařazeno pod obecné záhlaví krádeže. Namísto něho byl popsán jiný zločin, a sice sodomie. Když se mělo za to, že k tomu zločin opravňuje, spravedlnost řádu mohla být brutální (vyloučení z domu a mrskání). Při vyloučení z domu byl rituál stejně důležitý jako při přijetí. Pokud bratr udělal cosi, za co měl být navždy vyloučen z domu, musel, než byl z domu vypuzen, přijít jen v krátkých kalhotách s provazem kolem krku na kapitulu a předstoupit před všechny bratry. Musel pokleknout před mistrem a dělat to, co se žádá po člověku, jemuž je uloženo pokání na rok a den. Poté mu mistr dal propouštěcí list, aby mohl odejít a spasit se v přísnějším řádu. Méně konečné, ale nejtěžší a nejpřísnější po vypovězení z domu bylo odsouzení ke ztrátě řádového oděvu. To mohlo být uloženo za širokou a pestrou škálu deliktů: za projevy zuřivosti a násilí, za pohlavní styk se ženami, za lhaní a zlovolné obviňování jiných bratrů, za zneužití nebo ztrátu majetku řádu od otroků až po kočky, za neuposlechnutí rozkazu, za rozlomení pečeti mistra, za přijetí nehodných kandidátů, za nepovolenou stavbu a přenocování mimo dům bez povolení. Ztráta řádového oděvu znamenala jak zbavení těch věcí, jež určovaly postavení bratra v řádu, tak povinnost podstupovat řadu pravidelných a ponižujících pokání. Musel proto vrátit výzbroj a koně a ujmout se role kajícníka. Tři dny v týdnu byl jen o vodě a chlebu, pracoval s otroky a jedl na zemi. Každý týden při nedělních bohoslužbách dostával tělesný trest před všemi bratry. Tento režim normálně trval rok a den, ale ani potom nebyl takový bratr zcela bezúhonný a v praxi ztratil všechny šance na jakoukoli kariéru v řádu, protože své pověsti se nezbavil po zbytek života. Nejzávažnější kategorií byly zločiny, které mohly vést k vyloučení. Za nejtěžší byly považovány svatokupectví, zběhnutí a homosexualita. Z těchto tří se svatokupectví jeví jako nejčastější, protože mohlo být pácháno nevědomky. 13
B Bankovní systém ohatství templářů částečně vyplývalo z jejich stanov, neboť všichni noví členové museli odevzdat veškeré jmění. Současně templáři získali značný majetek prostřednictvím pozemkových a peněžních darů z rukou králů a šlechty. Templáři vlastnily veliké množství hradů, usedlostí, vinic, sadů, olivových hájů, pastvin, mlýnů i dalších majetků. V době kdy vliv templářů v Evropě dosáhl vrcholu nebylo významnějšího místa, ve kterém by neměli templáři základnu. Tato struktura zcela přirozeně vedla k rozvoji bankovnictví a finančních služeb. Řeholní domy tradičně působily jako úschovny cenných předmětů a dokumentů a s růstem poutnictví a křížových tažení byly často vyzývány, aby poskytovaly půjčky a dávaly hypoteční záruky. Templáři však byli k poskytování těchto služeb lépe vybaveni než jednotlivé kláštery, protože díky síti svých řádových domů byli vhodní pro křižácké bojovníky z mnoha regionů, jelikož vlastnili jakési pobočky na obou stranách Středomoří, jakož i velké komplexy v severní Evropě v Paříži a Londýně, což znamenalo, že mohli dávat hotové peníze k dispozici, kdekoli a kdykoli byly potřebné a ve formě, která byla v daném místě přijatelná. Zkušenosti templářů s finanční správou znamenaly také to, že získali souhrn odborných znalostí, jež byly zvláště hodnotné pro světské vládce i papežství, u nichž se ve větší nebo menší míře projevovala snaha o vylepšení jejich vládních soustav, aby maximalizovali své příjmy z daní. Následkem toho finanční služby, jež začaly jako pomocné služby křížového tažení, se brzy vyvinuly v samostatné činnosti. Nejzákladnější možností (a pravděpodobně tou, která byla nejvíce využívána) bylo používání templářských domů k ochraně významných dokumentů (včetně dohod, výsadních listin a závětí) a ke střežení peněz a cenných předmětů, což se zvláště týkalo poutníků nebo křížových bojovníků, kteří mohli být nepřítomni několik let. Po celé své dějiny templáři uchovávali dokumenty spojené s nadcházejícími kruciátami, možná uložené jako záruky na půjčku, která zaprvé výpravu umožnila, nebo jako zbožný dar, který byl vždy v popředí zájmu odjíždějících křížových bojovníků, jejichž přáním bylo, aby si dali do pořádku vztah s církevním světem. Avšak putování a křížové tažení nikdy nebylo bezpečné a každý prozíravý muž před cestou sepsal závěť. Bylo přirozené, že templáři se nejen o tento dokument starali, ale působili i jako vykonavatelé jeho ustanovení. Nejsamozřejmějším rozšířením možnosti střežení dokumentů a peněz křižáků bylo dávat fondy k dispozici během samotných výprav. Průvodním jevem tak silného zapojení do financí latinského křesťanstva, zvláště křižáků, bylo poskytování půjček. Jestliže ve 12. století byly nejběžnější ty půjčky, které byly přímo spjaty s křížovým tažením, růst velikosti ekonomiky a vojensko-politických závazků panovníků ve 13. století znamenal, že se templáři stali nedílnou součástí evropské finanční soustavy. Z důvodu takovýchto činností se Templ stal významným hráčem na finančních trzích 13. a počátku 14. století a téměř nevyhnutelně zapadl do sítě, kterou italští kupci a bankéři upředli po Evropě a v Levantě. Vládci potřebovali odborné finanční znalosti, jež byly pro operace jakými byly křížové výpravy nutné stejně jako samotné peníze. Templářské správce využívaly hlavně dvě mocnosti: jednak francouzští králové a mladší větve jejich dynastie a jednak papežství. Rostoucí výnosy Templu z takových služeb je možné měřit mnoha způsoby. Spolupráce s panovníky byla potřebná k získání svobody, aby templáři mohli v jednotlivých zemích účinně působit. Jedním z hlavních důvodů úspěchu templářů na tomto poli byl stupeň objektivity, který vnesli do správy záležitostí, jež jim byly svěřeny, protože při službě zvláště králům 14
Francie a Anglie současně by jejich úloha mohla být jinak považována za politicky rozpornou. Mnoho panovníků nebylo schopno odolávat pokušení zmocnit se templářského majetku, zvláště pod tlakem politických nebo vojenských potřeb. Hlavní odstrašující prostředek pro kohokoli, ať už šlo o krále nebo o obyčejného zloděje, byl spíše morální než fyzický. Stejně jako panovníci váhali porušit své feudální povinnosti vůči vazalům, protože si byli vědomi, že jejich vlastní důvěryhodnost je založena na udržení systému, tak uplatňovali zdrženlivost, když je lákaly myšlenky na plenění templářského majetku. Pokušení však přetrvávalo, i když obvykle bylo považováno za nutné nějaké odůvodnění. Právě takovou záminku našli v říjnu 1307 úředníci francouzského krále Filipa IV. 15
B Konec řádu ěhem 12. a 13. století se zdálo, že templářský řád je nedílnou součástí politického uspořádání latinského křesťanstva, nezbytnou pro boj proti nevěřícím, pro službu kruciátám a pro financování papežů a panovníků. Avšak v bule Vox in excelso z 22. března 1312 ohlásil papež Klement V. církevním otcům shromážděným na velkém koncilu ve Vienne v kraji Dauphiné, že řád je neodvolatelným a trvalým výnosem zrušen. Podle buly vzbudil značné pohoršení, jež nemůže být zmírněno, dokud řád bude existovat. Úloha rytířských řádů se stala předmětem pečlivého zkoumání. Templáři čelili sporadickým obviněním proti bezúhonnosti svých vojenských operací už od 60. let 12. století, ale nyní nastala zcela nová situace. Templ byl více než kterýkoli z ostatních rytířských řádů spjat s obranou křižáckých států a svatých míst. Templáři byli obviňováni z neúspěchů posledních křížových výprav. Rozhodnutí opustit nejprve Atlít a poté v srpnu 1291 Tortosu byl zlověstný krok, jehož dopady musely být hluboké jak uvnitř řádu, tak mimo něj. Po roce 1291 nebyli v obtížné situaci jen samotní templáři. Ani johanité, ani němečtí rytíři nebyli schopni zabránit křesťanské porážce a nejčastěji diskutované návrhy se netýkaly pouze Templu, ale reformy všech rytířských řádů. Nejvytrvalejší myšlenkou bylo, že rytířské řády by měly splynout do jediné organizace, snad se silným vnějším vůdcem v čele. Tvrdilo se, že by to odstranilo jejich údajnou rivalitu a dalo dohromady jejich zdroje, čímž by se staly účinnějším nástrojem v křížovém tažení za znovudobytí Svaté země. V poslední čtvrtině 13. století se stejně jako funkce rytířských řádů začala pečlivě zkoumat i povaha křížových výprav. Rozsáhlé podniky, i když byly vedené králem, jako byl Ludvík IX., štědře obdařené ryzí oddaností a vydatnými prostředky, neospravedlňovaly lidské ani materiální náklady, které s nimi byly spjaty. Řád stál před dvěma problémy: jak udržet a zvýšit přísun mužů, potravin a oblečení ze Západu a jak organizovat tažení proti Saracénům tak, aby se světu ukázalo, že templáři pokračují ve svaté válce se stejnou silou jako v minulosti, ačkoli pevninské základny byly ztraceny. Nejnaléhavější byl nedostatek mužů, protože ztráty z roku 1291 musely být velmi těžké. Jacques Burgundius de Molay (poslední templářský velmistr) se snažil zvýšit příspěvky řádu tím, že cestoval po Západě a osobně vyzýval klíčové vládce. Okolnosti, za nichž byl řád nucen působit po roce 1291, nebyly příznivé. Se zátěží bernardovské vize dokonalého křesťanského válečníka, kterou řád nemohl splnit, ztráta zbytku Svaté země zdůraznila propast mezi ideálem a realitou tak, jako nikdy předtím. Bernard spojovat templáře především s obranou svatých míst, takže více než na jakýkoli jiný soudobý řád bylo možné pohlížet na templáře tak, že v jistém okamžiku selhali. Tak byli snadno napadnutelní kritiky a upoutali pátravý pohled teoretiků křížového tažení: v roce 1291 se reforma rytířských řádů dostala na přední místo programu křížového tažení. Přesto je zřejmé, že se v letech 1291 1307 řád snažil plnit svou úlohu v boji proti nevěřícím, jak to dělal v minulosti, a že ho současníci takto akceptovali. Nikdo netvrdil, že řád Templu je nenapravitelně špatný. Zatýkání v roce 1307 proběhlo náhle, neočekávaně a stroze. Zdá se, že ani francouzská vláda o něm neuvažovala vážně déle než několik měsíců předem. Návrhy na spojení rytířských řádů vlastně implicitně akceptovaly vhodnost řádu, protože prohnilé a rozkládající se 16
seskupení, propadlé kacířskému přesvědčení a nemravnému chování, jak se o templářích tvrdilo v říjnu 1307, by bývalo nevyhnutelně rozšířilo svou nemoc na zdravý úd církve, s nímž mělo být spojeno. Proces umožnilo selhání templářů, kteří nebyli sto žít v souladu s nadlidskými normami sv. Bernarda, ale samo o sobě nebylo jeho příčinou. Vysvětlení zániku templářů je proto třeba hledat spíše v pohnutkách francouzského krále a jeho vlády, než v řádu samotném. Filip Sličný se stal králem v roce 1285, když mu bylo pouhých sedmnáct let. Byl dědicem dlouhé tradice, protože Kapetovci byli na trůně nepřetržitě od roku 987, a byl si zvláště vědom autority a svatosti svého slavného děda Ludvíka IX., jehož kanonizace dosáhl v roce 1297. Sám Filip IV. byl prostoupen myšlenkou Francie jako vyvoleného království Božího, jehož vládci jsou zvláště zvýhodněni z důvodu vroucnosti své víry a jsou stále na pozoru proti hrozbám rozvratu ať zevnitř nebo zvenčí. Nic však nenaznačuje tomu, že by francouzský král nebo jeho rádcové měli před rokem 1307 podezření, že uvnitř templářského řádu existuje taková hrozba. Pokud byli templáři prolezlí neřestí a kacířstvím dlouhá léta před rokem 1307, tak to bylo úspěšně skrýváno před francouzskými králi, kteří dále zaměstnávali pokladníky řádu v Paříži, aby dohlíželi na účty jejich panství a prováděli jejich jménem širokou škálu plateb. Zmenšení role templářů mohla naznačovat reorganizace finanční správy v roce 1295, kdy král zřídil v Louvru novou královskou pokladnu. Filip IV. začal vládnost s obrovským břemenem dluhu po nezdařeném křížovém tažení svého otce proti Aragonii v letech 1284 1285 a z 90. let 13. století. Finanční tlak ještě zvýšily války proti Anglii a Flandrům, takže i přes vydatné zdroje monarchie pořád existovala naléhavá potřeba vybírat stále větší peněžní částky. Byly vymáhány poplatky od duchovenstva, často bylo zasahováno do ražby mincí ( falešné peníze ) a zabavován majetek. Pro náhlé zatčení templářů ve Francii existují jednoznační finanční důvody, jelikož jako bankéři měli značný likvidní majetek a směnitelná aktiva a jako majitelé půdy nemovitý i movitý majetek v každém francouzském regionu od Normandie až po Provence. Filip IV. byl člověk vedený přísnou mravností a nesmlouvavou zbožností, který si udržoval rezervovanost a přísnost s úmyslem zvětšit důstojnost a závaznost svého královského majestátu. Pohnutkou k likvidaci templářů mohla být snaha očistit království od bludařské a sexuální zkaženosti, které templáři údajně podlehli. Jeho snahou mohla být i snaha o apoteózu (oslavu) křížového tažení, kterému byl jeho rod údajně oddán od dob Ludvíka VII. Ať už byli pohnutky Filipa IV. jakékoli, faktem zůstává, že když královští úředníci vnikli do templářských řádových domů, jednali podle předem dohodnutých příkazů rozeslaných o měsíc dříve. Je možné, že zásah urychlilo to, že vůdcové řádu, kteří se obvykle zdržovali na Kypru, byli náhodou v této době na návštěvě Paříži. Nedošlo k žádnému odporu, protože templáři nebyli většinou ozbrojeni a mnozí z nich byli ve středním věku, nebo dokonce staří. S výjimkou samotného pařížského Templu byly řádové domy převážně neopevněné. Několik templářů uniklo, ale většina z nich byla zcela nepřipravena a ve jménu inkvizice byli rychle odvezeni, uvězněni a mučeni. Cílem bylo přimět je k přiznání, že se účastnili kacířských iniciačních obřadů, při nichž se zříkali Krista, plivali na kříž nebo ho jinak znesvěcovali, a potom je nahé nemravně líbal preceptor a spodek páteře, pupek a rty. Takový obřad byl navíc zpustlou přípravou ke vstupu do řádu, v němž modlářství nahrazovalo křesťanskou víru a institucionalizovaná homosexualita zesměšňovala bílý oděv symbolizující údajný celibát rytířů. Během jednoho týdne mohli královští úředníci, kteří byli nominálně pod vedením 17
inkvizice, ale v praxi poslouchali příkazy světské moci, začít ukazovat templáře na veřejnosti, protože si byli jisti, že většina z nich se přizná k některým nebo ke všem obviněním, jež proti nim byla vznesena. Faktem je, že většina templářů se opravdu přiznala. Jen nemnoho templářů bylo opravdu popraveno, třebaže většina uvězněných absolvovala výslechy, což je velice jemné označení pro mučení, kterému byli vystaveni. Relativně málo jich skončilo na hranici. Z tisíců dalších byli zabiti pouze ti, kteří se odmítli přiznat nebo odvolat svou víru. Následovalo zatýkání templářů i mimo Francii, odůvodňované tím, že je třeba dalšího vyšetřování. Odpadlíci a zatvrzelci dostali různě dlouhé a odstupňované tresty vězení, zpravidla tvrdší ve Francii než jinde, kdežto pro vůdce byl vyhrazen papežský soud, což bylo rozhodnutí, které pak v roce 1314 vedlo k dramatické smrti velmistra na hranici. Nakonec však nikdo z templářů, ať už zaujal jakýkoli postoj, nemohl zabránit zničení řádu. Proces s templáři přivedl jejich historii k dramatickému a tragickému závěru, který měl posléze přímé dopady na obraz řádu a jeho světa u příštích generací. V určitém okamžiku po zničení zcela zmizel ústřední archiv řádu, který obsahoval listiny, jež by bývaly byly tak důležité pro rekonstrukci jeho aktivit na Východě, a zbyly jen nepatrné stopy jeho existence. Když byli 18. března 1314 večer v Paříži na Île de la Cité ve stínu pařížského chrámu Notre Dame upáleni Jacques de Molay a Geoffrey de Charney, templářský řád fakticky zanikl. 18