Besedy
TŘI BRATŘI V CIZÍCH SVĚTECH 324 Besedy
e 6. července 2012 večer, stojíme před kinosálem v Manětíně v západních J Čechách. Vyprávění o našem cestování máme v rámci akce Summer Job. Jde o prázdninový týden, kdy mladí lidé zadarmo pracují pro nějakou obec. Čistí parčík, hřbitov, natírají zastávku, stařence pomáhají vyplít zarostlou zahradu, vozíčkáři připraví dřevo na zimu a podobně. Už to funguje třetí rok, místo bylo vybrané téměř náhodně, stylem: hledáme lokalitu, kde bychom mohli nabídnout svoje ruce a kde by nás lidé přijali. Po večerech pak mají dobrovolníci různé akce, kam zvou také domorodce. Předevčírem tu vystoupila hudební skupina Traband, včera se hrál fotbal, dnes je na programu povídání s námi. Asi za hodinu a půl projíždíme okolo čtyř set fotek, dělíme se o pár postřehů a historek z našeho putování. Po vyprávění následuje beseda. K manětínským otázkám přidáváme na těchto stránkách i pár dalších častých dotazů z více než padesáti předchozích besed, které jsme absolvovali, převážně na středních školách. Kde se vám nejvíc líbilo a kam byste se chtěli vrátit? H: Nejvíc nás to táhne za lidmi. Přestože jsme se nikde nezdrželi dlouho, navázali jsme několik přátelství, která přetrvala dodneška, třeba v Pákistánu, Thajsku, Malajsii, Austrálii, Japonsku a na Havaji. Někteří lidé, které jsme tam potkali, nás už navštívili doma v Česku. P: Je pravda, že se doma divili, když se najednou ozval kamarád z Malajsie, že je právě v Evropě a že by s námi rád strávil Vánoce. Naši to vzali s nadhledem a rádi ho přijali. Zrovna tehdy sněžilo, pořád jsme ho museli přidržovat, protože vůbec neuměl chodit v kluzkém terénu. Co se týče přírody, Karel s Honzou básní o Novém Zélandu, mně se nejvíc líbila Guatemala. Na kolik vás cesta přišla a kde jste na to vzali? K: Základ pro celý rok byl nákup letenky okolo světa. Platila na 39 tisíc mil, mohla mít až patnáct zastavení a stála 120 tisíc korun. Petrova o 10 tisíc mil kratší letenka přišla zhruba na 80 tisíc korun. Další výdaje byly strava a ubytování, přejezdy dopravními prostředky, občas půjčení auta a motorek. Kde to bylo možné, spali jsme v levnějších hostelech, v chudších zemích stojí Besedy 325
TŘI BRATŘI V CIZÍCH SVĚTECH noc i se snídaní třeba jen mezi 50 a 100 korunami. Jen párkrát jsme museli zaplatit tučněji za hotel. S ubytováním nám nejvíc pomohly kontakty od přátel a jejich kamarádů, takže jsme často přespávali u těchto lidí doma. H: Naivně jsme si mysleli, že takovou cestu, na kterou jsme mimochodem měli napsaný i studentský projekt na téma Práce a odpočinek v různých zemích a kulturách, rádi podpoří i sponzoři. To jsme se ale dost sekli. Přes sponzory se nám podařilo získat jen minimum podpory stan Beskyd od pana Jurka, boty AKU a bundy od společnosti Alpisport, příspěvek na Petrovu letenku z pivovaru Budvar a další příspěvky od několika jednotlivců. Výrazně nám pomohl Karlův kamarád profesor Joe Munitiz z Anglie, který sehnal peníze na větší část Karlovy a Honzovy letenky. Dalším zdrojem byly naše jablečné brigády v severní Itálii před i po společném roce na cestách a nárazová práce během samotné cesty. Něco jsme měli naspořeno, ale museli jsme si i půjčit. Dluh jsme pak spláceli ještě několik let po návratu. Jak a co jste jedli? K: Z domu nám maminka nabalila spoustu müsli jako železnou rezervu. Vydrželo nám několik měsíců. V celé Asii jsme většinou jedli fried rice, osmahnutou rýži se zeleninou a trochou masa, v dražších zemích jsme často nakoupili v supermarketu a uvařili si sami. V USA jsme se z velké části živili ve fastfoodech. Jakou jste měli výbavu a jak těžká zavazadla? H: Na zádech jsme táhli každý zhruba dvacet kilo. Obsahem batohů bylo těch několik kilo müsli, spacák, benzinový vařič a základní nádobí, pár triček a spodní prádlo, kalhoty (jedny společenské s košilí, turistické a kraťasy), průvodce (Lonely Planet podle států), stan, notýsky na poznámky, jedna fleecová a jedna nepromokavá turistická bunda, sluneční brýle a kšiltovky, základní léky a hygienické potřeby, analogová zrcadlovka s několika diapozitivními filmy a asi čtyřicet ručně pletených panáčků od paní Prudičové jako dárky hostitelům. Na cestu není potřeba brát moc oblečení, když se totiž něco roztrhá, tak to jde za rozumný peníz kdekoliv dokoupit. Dneska bychom si už nebrali stan, reálně využitelný je totiž hlavně v horách mimo civilizaci, kde jsme se moc nepohybovali, a je to čtyřkilová zátěž navíc. Odkud jste čerpali o navštívených zemích informace? H: Různě. Prospekty z infocenter, cestovatelské časopisy, internet a především to, co nám řekli sami domorodci nebo lidé v zemi dlouhodobě žijící. Hlavním pramenem pro psaní historicko-politických odstavců v knize byli průvodci australského nakladatelství Lonely Planet. 326 Besedy
P: Ze zdrojů, které jmenoval Honza, jsme si dělali poznámky do notýsků. Při psaní knížky bylo potom někdy náročné dohledávat, kdo nám co řekl, a co jsme odkud vyčetli. Některé pasáže jsme proto raději úplně vypustili. K: Dobrý zdroj surových a průběžně aktualizovaných informací o jednotlivých zemích je taky CIA World Factbook (cia.gov). Taky bych chtěla něco takového podniknout, doporučte, co pro to udělat. P: Pokud nemáš zrovna podobně praštěné bráchy, kteří tě do něčeho takového zatáhnou, je podle mě zásadní vzít si svůj plán s dostatečnou urputností do hlavy a tvrdohlavě se ho nepustit při prvních překážkách. Ty totiž zákonitě přijdou. Rozhodně také není dobré si myslet, že člověk dopředu vše přesně naplánuje. Nenaplánuje. H: Podle mě je už druhotné, co tím konkrétním projektem je. Může to být dokončit školu, stát se výbornou květinářkou, jet na rok pomáhat do některé země třetího světa, stát se dobrým rodičem a mít pěknou rodinu U cestování bych rozhodně nepřeceňoval finance i s málem se dá hodně podniknout, hodně vidět, mnohdy víc než na super drahých zájezdech. K: Jakkoliv to zní banálně, u podobných nápadů se nám osvědčilo nechat si od přátel a zkušených lidí v našem okolí poradit. Kamarád je totiž i u dost dobře vypadajících nápadů schopný říct věci na rovinu a dát ti rozumnou zpětnou vazbu. A co sex? H: Na podobnou otázku se nás zeptal i jeden doktor před očkováním v Centru tropické medicíny v Praze. Po chvíli jeho vyprávění o gejšách v Japonsku, vábení žen v Africe a dalších nástrahách jsme mu řekli, že si v tomto směru celkem věříme. Nežili jsme promiskuitně doteď a nemíníme na tom nic měnit ani v nadcházejícím roce. Na to konto vzal připravený seznam očkování a léků, které jsme měli dostat, a výrazně ho proškrtal, čímž jsme mimo jiné docela ušetřili. Besedy 327
TŘI BRATŘI V CIZÍCH SVĚTECH Jeli byste znovu? Na co byste se kdyžtak zaměřili? H: Určitě jeli. Zároveň ale možností, jak strávit kvalitní rok místo vojny mimo domov, je hodně. K: Vždycky se mi líbily pobyty s dobrovolnickým zaměřením. Naše cesta se nakonec vyvinula jinak. Kdybych chtěl vyrazit někam na rok znovu, asi bych hledal místo, kde bych byl užitečný. Je totiž kupa míst, kde je možné pomoct něčemu dobrému a přitom lidsky sílit. P: Vzhledem k mému naturelu mě zaujala třeba možnost strávit rok dva v týmu diecézních center mládeže. Také se mi líbí projekty, o kterých mluvil Karel při kterých se podíváš do světa a zároveň děláš něco pro druhé. Aktuálně například salesiáni mají rozběhnutý projekt Adopce nablízko, který posílá mladé dobrovolníky na vzdělávací mise. Na druhou cestu kolem světa bych už nejel, hlavně když bych o ní měl pak něco napsat. A co téma práce a odpočinku, kterým jste se zabývali? H: Celý rok na cestách jsme měli téma projektu na mysli, se zápisníkem v ruce jsme udělali desítky rozhovorů s lidmi nejrůznějších povolání. Při vyprávění na přednáškách i při psaní knihy jsme z nich samozřejmě museli vybírat. Snažili jsme se předat ta setkání, při nichž lidé nehovořili jen o svém pracovním životě, ale i o něčem, co má přesah. K: Když teď živím rodinu, občas mě napadne, že práce není primárně o seberealizaci, ale o oběti, zpravidla pro někoho blízkého. P: Bráchy bavilo povídat si s lidmi o práci, mě jak kdy, ale spíš moc ne. Ten projekt se mi líbil, ale nejlepší situace pro mě byly, když jsme mohli s lidmi něco zažít, ne si jen dvě hodiny povídat. Vždycky jsem si myslel, že chudší lidi jsou svobodnější a umí život prožít líp, protože se umí radovat z maličkostí a jejich štěstí není fixované na majetek. Ale na cestě jsem viděl, že to hlavně vůbec nejde generalizovat, prostě neexistuje přímá ani nepřímá úměra mezi pracovním úspěchem, materiálním zabezpečením a prožíváním šťastného života. Myslím, že společným jmenovatelem těch šťastných je, že nejsou zaměřeni jen na sebe, ale hledají štěstí pro druhé. Pak je jejich společenské postavení druhotné. Co děláte aktuálně? H: Nedlouho po návratu z cesty jsem se zamiloval a dva roky nato oženil. Teď máme se ženou Lucií tři malé raubíře. Profesí jsem advokát se specializací na práva duševního vlastnictví. K: Už jsem se taky stihl oženit, s Františkou máme dceru a dva kluky. Jsem ekonom a dělám investiční rozvoj a dlouhodobé plánování ve výrobní firmě. P: Po dokončení ekonomky mi to nedalo a pustil jsem se ještě do teologie. Školu prokládám manuální prací a přípravou akcí pro mládež typu Summer Job. 328 Besedy
Knížka po deseti letech? H: Na začátku jsme přislíbili sponzorům, ale spíš sobě, že z našeho projektu vypadne knížka. K: Po návratu domů Honza celý semestr přepisoval naše notýsky z cest a nahrubo napsal většinu kapitol. Odstěhoval se za mnou na kolej do Karviné a povzbuzoval mě, abych ten semestr odstátnicoval a dodělal školu. Pak se stal text na dva roky hlavní volnočasovou aktivitou pro mě. Následně to několik let stálo (svatby, děti a jiné veskrze příjemné starosti). Pak se k tomu vrátil Petr a vzal na sebe roli tahouna. V té době nás taky povzbudil redaktor Aleš Palán, abychom to ještě jednou důkladněji přepracovali, protože je už stejně jedno, kdy to nakonec vyjde. Roky jsme si text s Petrem předávali a upravovali ho. Padla na to velká část volného času i dovolených. Dalo nám to strašlivě zahulit a psaní knihy je už pro naši širokou rodinu, ale zvláště naše manželky, pomalu sprosté slovo. Několik let jsme se kvůli psaní všichni tři pravidelně jednou týdně scházeli na snídani a ráno před prací si často volali kvůli zapracovávání nových poznámek. Ty pracovní snídaně i ranní telekonference jsme si vlastně oblíbili, bez knížky bychom stěží byli takhle intenzivně v kontaktu. P: Dobře, že u spousty věcí nevíme dopředu, co budou obnášet, jinak bychom se do nich třeba vůbec nepustili. Někdo staví barák, někdo píše knížku. Besedy 329