časopis Mládeže CB HB

listopad 2008, číslo 5, ročník 1 časopis Mládeže CB HB Jak se plní sen Konec jednoho snu Práce v hostelu v Amsterdamu Svědectví od Efči Pevnost Boyard Anketka Rozhovor s Honzou H Jiní a přesto stejní

Obsah Úvodník... 3 K zamyšlení... 4 Střípky... 4 Danielka Akce... 5 Akce... 6 Pevnost Boyard... 6 Ze života... 8 Jak se plní sen část I... 8 Cestování... 10 Dva měsíce v hostelu... 10 Kanada konec jednoho snu (a praktické informace)... 12 Svědectví... 15 Z Efčina duchovního života... 15 Drobečky... 16 Rozhovor... 17 Povídka... 21 Jiní a přesto stejní... 21 Anketka aneb inspirace pro vánoční nákupy :)... 26 Co byste si přáli k Vánocům?... 26 Wtipy... 28 Za vznikem tohohle čísla stojí... 29 Stopy v písku... 30 aneb: jak jsi mne Bože mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala?... 30 Nezapomeňte!... 31 Kontakt... 31 2

Úvodník Lenka Dvořáková: Studentka Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci (tedy moje spolužačka :) píše na pokračování o svém splněném snu. Míša Jelínková: Studentka psychologie na olomoucké univerzitě píše o svém letním pobytu v Amsterdamu. 3

Střípky K zamyšlení Tentokráte to nebude souvislý text, ale několik střípků, které mě během posledního měsíce zaujaly a myslím si o nich, že je dobré se nad nimi zamyslet. Nedávno jsem zašla na shromáždění v Liberci. Tématem kázání bylo A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Římanům 12,2). Nejvíc mě zaujala tahle myšlenka: Já NEMUSÍM dělat to, co ode mně Pán Bůh chce, ale CHCI, protože Ho miluji. Já NEMUSÍM..., ale CHCI On za mě dal svého jediného Syna, tak proč já bych zase neudělala něco pro něj. Uvědomuji si, jak moc je tohle pravda. Když nevěřící namítají, že křesťanství je jen soubor pravidel, které musí křesťan dodržovat, tak si říkám, ano, mají pravdu, že tu jsou pravidla, ale já je chci dodržovat, protože Bůh pro mě znamená strašně moc a chci se mu líbit. Jsem přece jeho milované dítě a On za mě zaplatil obrovské výkupné. Myslím si, že to funguje i ve vztahu pozemský rodič dítě. Dítě se snaží rodičům zalíbit tím, že se snaží dodržovat pravidla, ale ne vždy se mu to daří. Neznamená to ale, že by ho jeho rodiče za to přestali mít rádi. Na skupince s Andrejkou probíráme knížku od R. Warrena: Proč jsme vůbec tady? Zaujala mě tam kapitola o Boží slávě. Bůh sám je sláva, je to podstata jeho přirozenosti. Všechno, co Bůh stvořil, nějakým způsobem jeho slávu odráží. Vidíme jí všude od nejmenších mikroskopických forem života, po nesmírnou Mléčnou dráhu, od západů slunce a hvězd, po bouře a střídání ročních období. Stvoření zjevuje slávu našeho Stvořitele.... Bible říká, že nebesa 4

vyprávějí o Boží slávě (Ž 19,1).... Jenom dvě stvoření v celém vesmíru nevzdávají Bohu slávu tak, jak mu náleží: padlí andělé (démoni) a my (lidé). 1 To, že patřím mezi pouhé dva druhy stvoření, které nevzdávají Bohu slávu mě tak trochu dostalo a musela jsem se zamyslet nad svým životem, jak moc oslavuje Boha. Autor tam vyjmenovává několik způsobů, jak oslavovat Boha, ale pointou celé kapitoly je, že pokud plníme Boží záměr, tak mu vzdáváme slávu. Osobně si myslím, že vše, co děláme buď Boha oslavuje nebo ne. Jako poslední bych chtěla zmínit svůj program, který jsem měla na konci září a byl o duchovním růstu. Všichni to víme, že je třeba růst, abychom vydali nějaký užitek. Zmiňovala jsem se o několika způsobech, které člověku pomáhají v duchovním růstu, např. pravidelná modlitba, čtení Bible, společenství, atd. Na konci jsem Vzpomněli jste si ještě někdy na ten papírek a to, co jste tam napsali? napsali? požádala mládežníky, aby si napsali jednu konkrétní věc, na které budou v letošním roce pracovat, aby rostli. Nechci aby ten papírek s tou konkrétní věcí zapadl do minulosti, proto se o tom zmiňuji a ptám se vás Jak se vám to daří? Vzpomněli jste si ještě někdy na ten papírek a to, co jste tam Danielka 1 R. Warren, Proč jsme vůbec tady, s.42, 43. 5

Pevnost Boyard Akce Když jsem dostala od Danči za úkol napsat článek o víkendovce, odkládala jsem to tak dlouho, až jsem na to úplně zapomněla takže pokud se vám ten článek nebude líbit, tak víte, že vina není na vaší straně ;-). S očekáváním velkolepého víkendu jsme se v pátek v pět hodin odpoledne sešli u modlitebny. Přesněji byli jsme tam čtyři. Za necelé dvě hodinky jsme vyrazili, naskládaní do několika aut, na hodinovou cestu do Křižánek. Tam jsme vyložili bágly a jídlo a my holky jsme se daly do přípravy chutné, avšak výživné večeře v podobě těstovin s červenou omáčkou a sýrem (pro Adama dokonce i s polskými bonbónky nápadně připomínajícími naše Lipo ale vypadal, že mu to chutnalo:-)). Zbytek lidí, kteří měli taneční, dorost a podobně, dorazil později večer, akorát na Honzův venkovní program či svědectví to se týče mého subjektivního pohledu, bylo to svědectví velice zajímavé, přestože už jsem ho slyšela předtím. A dojem z něj získaný byl ještě umocněn atmosférou měsíčné noci, větru řvoucího v korunách holých stromů a blízkost mnoha svíčkami osvětleného hřbitova, vedle nějž jsme stáli prostě až na tu zimu byla atmosféra jako z hollywoodského filmu:-). Po návratu na faru, chatu či co to vlastně bylo, nás navštívil posel otce Furana (ano, čtete správně takhle to říkal:-)) a rozdělil nás do třech skupinek podle názvů ruských měst, z nichž byla atmosféra jako z hollywoodské ho filmu pocházíme. Také ten večer dal každé skupince správu v azbuce. Naším úkolem bylo (překvapivě a nečekaně) ji rozluštit. Heslo Ráno moudřejší večer se však ukázalo jako vhodná záminka pro okamžité ulehnutí do spacáků 6

(no dobře, tak ne okamžité někteří z nás byli tak uvědomělí a tak znalí hygienických návyků, že si i umyli zuby). Druhý den (pro ty pomalejší: byla to sobota) se odehrálo hafo mrtě moc her a pochybuju, že si vzpomenu na všechny, ale z.b.: hledání klíčů ve sklenicích s bahnem (doufám, že JEN s bahnem), hádání hádanek, nesení jednoho z členů skupinky od rybníka zpět do chatky na kusu klády nebo skákání do rybníka za účelem vylovení fotbaláku s dalším klíčem (tohoto radostného úkolu se ujali Banán, Dandič a Lukáš). Po celou víkendovku jsme za splněné úkoly dostávali indicie, které nás v konečné fázi měly dovést k jednomu slovu, jenž bylo heslem k pevnosti Boyard. Indicie byly asi takovéhle: Madonna, obr a trpaslík, labuť, imperátor, a už vážně nevim jaký další tam byly, ale vzhledem ke špatnému pochopení slova Madonna 2 skupinky usoudily, že to pravé slovo je Ježíš jen jedna skupinka odhalila, že pod nápovědami je skryto heslo HVĚZDA. Odměnou jim byl zlatý déšť vyloupaných buráků. V neděli jsme se zúčastnili shromka a přispěli pár písničkami. Po obědě jsme sentimentálně zavzpomínali na starou mládež a vyrazili k domovu. dobrou noc, děti! Marta doufám, že JEN s bahnem 7

Ze života Jak se plní sen část I. Amiga. Každý z nás měl určitě jako dítě sen, který si ze všech sil přál splnit. Někdo na něj rezignoval, u někoho nastoupily jiné sny a touhy. Já patřím k těm, kteří si svůj sen splnili. Dodnes se mi to zdá stále trochu neuvěřitelné, ale naštěstí mám živý důkaz, že se tak stalo: svého koníka Vše začalo na dovolené ve Švýcarsku, kam jsme s rodiči a sestrou vycestovali, když mi bylo asi 6 let. Svých nejšťastnějších pět minut jsem tam prožila na hřbetě strakatého poníka. Za uzdu ho vedla příšerně znuděná slečna, která očividně nemohla pochopit, z čeho jsem tak nadšená. Od té doby jsem nevynechala jedinou příležitost znovu se ocitnout na koňském hřbetě. V devíti letech Začátky jsem začala pravidelně navštěvovat nedalekou byly jízdárnu a koním jsem propadla úplně. Začátky těžké byly těžké: Kde jseš s tím kolečkem? (snažím se dostat na valník přeplněné kolečko hnoje, jež je třikrát těžší než já, následně kloužu na zmoklé lávce a padám bradou na jeho hranu). Už máš nasedláno? (marně se se svými 140cm a 30kg pokouším usadit těžké sedlo na záda 170cm vysoké kobyly-stodoly), ale krásné zážitky u koní mi všechny počáteční útrapy vynahradily. Během sedmi let jsem nasbírala mnoho zkušeností a stal se ze mě nenapravitelný koňomil, a tak už jsem nebyla pouze kočkomil, psomil, morčomil a pískomilomil. Nakonec se 8

ale v jízdárně objevily spory, a proto jsem se rozhodla jít svou vlastní cestou. Ne nadarmo se totiž říká Co koňař, to názor. To, že jsem dnes majitelkou Amiga, má vlastně na svědomí moje skvělá kamarádka Ivča, samozřejmě také koňařka. Proti ní jsem břídil, neboť ona si svůj sen splnila už před pěti lety a dnes je majitelkou tří A kdy si už konečně pořídíš koně ty? ušlechtilých lichokopytníků (+ xyz 5 psů a jiné zvěře). Asi před rokem a půl se mě zeptala: A kdy si už konečně pořídíš koně ty? Až budu mít víc peněz a dodělanou školu. Ivča, jako by mě neslyšela, povídá: Ve stáji, okolo které jezdím, se nedávno narodilo hříbátko. Představ si, bylo nečekané o kobyle si do poslední chvíle mysleli, že je zkrátka tlustá. Nechceš se na něj jet podívat? Jen tak, nezávazně. Souhlasila jsem a za týden už jsme pěkně šlapaly do kopce v Šimonovicích směr stáj. Slečna nás přivítala a pravila: Sou na pastvině. Snad je najdem. Myslela jsem, že se vtipem snaží vytvořit uvolněnou atmosféru. Po půlhodině svižné chůze do kopce a z kopce po rozlehlých pastvinách bez toho, abychom zahlédly koňský zadek, mi došlo, že tato poznámka byla míněna naprosto vážně. Nakonec se před námi přece jen objevilo stádečko koní různých barev a tvarů. Tamta plavka je Azalka, jeho matka. Při slově Azalka se mi vybavilo křehké, elegantí, téměř éterické stvoření. Podívala jsem se směrem, kterým slečna ukazovala, a tam stála... Azala! Zavalitá, ba téměř sudovitá klisna si nás zvědavě prohlížela. Vedle ní skotačilo hříbátko, ještě celé chundelaté, také plavé barvy (pro nekoňaře: 9

tzn. žlutá srst, černé nohy, hříva a ocas). Mělo velikánskou hlavu a zadek, zbytek těla se mi zdál jaksi sražený. Už jsem začínala přemýšlet, jak taktně oznámit, že toto tedy nechci. Najednou ale hřebeček obrátil svůj pohled na mě a popošel blíž. Chvilku jsme na sebe zírali. Něco v mé hlavě se převrátilo a já měla před očima to nejlepší hříbě na světě. Koník jako by tušil, že se tu jedná o jeho budoucnost, choval se přímo velevzorně. Nechal si zvednout všechna kopýtka a předvedl, jak ukázněně umí chodit na vodítku. S bušícím srdcem jsem majitelce oznámila, že se za měsíc přijedu znovu podívat a sepsat smlouvu o koupi. To byly Amigovi (jméno dostal už při narození) dva měsíce. Nyní zbývaly jen dvě maličkosti: Zajistit hříbátku bydlení a vše oznámit rodičům. Něco v mé hlavě se převrátilo a já měla před očima to nejlepší hříbě na světě POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ. Lenka Cestování Dva měsíce v hostelu Letošní prázdniny jsem si zařídila tak trochu jinak než jsem zvyklá z let minulých. Chtěla jsem prožít a naučit se něco nového. Úplně náhodou (nebo díky něčemu či Někomu úplně jinému :-) ) jsem na internetu narazila na stránky křesťanského hostelu v Amsterdamu. Napsala jsem tam, jestli by byla možnost na srpen a září v hostelu pracovat a do 2 hodin mi kdosi z vedení odpověděl, že ano, ať vyplním dotazník, napíšu životopis, své svědectví a vymámim od pana kazatele a někoho ze starších sboru doporučení. To se mi všechno 10

podařilo, tak jsem jela, teda letěla poprvé v životě což nejspíš v letadle každý poznal, páč jsem byla celou dobu nalepená na okýnku a zírala na ty úúúžasný mraky!!! zatímco ostatní otráveně zatáhli, aby jim nesvítilo do očí a spali. To ale není podstatné, chtěla jsem hlavně napsat, jak vypadá práce dobrovolníka v křesťanském hostelu a co je takový hostel vůbec za výmysl. :-) V Amsterdamu jsou dva křesťanské hostely pro mladé lidi. Pracuje v nich kolem 30 dobrovolníků z celého světa, především z USA, Holandska, Kanady a Německa. Smyslem hostelu je sloužit návštěvníkům Amsterdamu - kvalitním ubytováním, jídlem a obsluhou a především možností dozvědět se o živém Kristu! Hosté mají možnost účastnit se každý den biblických diskuzí. Čas od času se promítne nějaký film, po kterém následuje diskuze. My jsme připravovali večery dost různé zábavné (deskové a jiné hry, zpívání ve stylu open mic night, výroby ), jindy více evangelizační, kdy jsme např. nacvičili nějakou divadelní scénku, řekli svá svědectví a tak. V neděli s námi hosté mohli jít na shromáždění do jednoho z mnoha místních sborů. Ve volném čase se v Amsterdamu dá dělat opravdu spousta věcí. Třeba projít nespočet muzeí což jsem teda nenavštěvovala, páč mě to moc nebere. Já jsem radši zašla třeba do školy :-) sestra jedné z manažerek hostelu pracuje jako učitelka, tak jsem se šla kouknout, jak vyučuje 4letá ďíťata. Jinak jsem měla echt amsterdamský kolo, tak si troufnu říct, že se teď v tomto městě značně vyznám :-) mno, tak aspoň víc než na začátku. Taky se dá užít spousta srandy na bleších a jiných trzích, ve futuristicky vyhlížející amsterdamské Já jsem radši zašla třeba do školy :-) 11

knihovně nebo při pouhým poflakování se s kamarády kdekoliv. Za čas strávený v Amsterdamu jsem vážně vděčná! Kromě toho, že to byla zábava a poznala jsem hromadu super lidí, mě Pán Bůh hodně učil a mohla jsem jeho i Jsem vděčná za zázraky, které jsem mohla tak často zažívat sebe zase o něco víc poznat. Jsem vděčná za zázraky, které jsem mohla tak často zažívat od takovejch minizázraků, kdy jsem si dobře popovídala s člověkem, se kterým, jsem si myslela, že si nemám, co říct nebo jsem prožila krásnej den, i když ráno jsem měla náladu pod psa až po zázrak znovuzrození, kdy jeden z hostů odevzdal svůj život Kristu! Míša Kanada konec jednoho snu (a praktické informace) O Kanadě by se toho dalo napsat spoustu, ale jako i ten nejromantičtější románek má jednou svůj konec, tak i můj pobyt v Kanadě jednoho dne skončil. A to z několika důvodů. Důvodem prvním je, že v polovině září (kdy to bylo? :-D) začíná obvykle škola, a když už je to poslední 12

ročník, tak by bylo záhodno jej ukončit bez mimořádných okolností. Dalším důvodem je, že kanadská strana se snaží o regulace imigrantů i tím, že vydává pracovní povolení na omezenou dobu, kterou nelze prodloužit a vydání tohoto povolení podmiňuje vlastnictvím zpáteční letenky (tím by se mohla česká vláda nechat inspirovat). A pak samozřejmě podnebí a počasí. Kde jsou ty teplé dny, kdy se stmívalo dlouho po desáté večer? A jelikož Edmonton leží jaksi severněji než Česko, tak se tam stmívá mnohem dřív než tu. A s odjezdem je spojeno i několik formalit. mě jakožto A to vlastně i s příjezdem. Ovšem mě odchovance jakožto odchovance postkomunistického postkomunistic člena EU překvapila rychlost jejich kého člena EU vyřízení. Tedy příjemně překvapila. překvapila Imigrační kontrolu si odbudete na letišti, rychlost jejich a pak jsem se už s cizineckou policií vyřízení nesetkal. Založit účet v bance je otázka několika minut a dostanete kartu hned s tím, že za několik dní vám přijde definitivní karta. Předtím si ještě musíte zařídit sociálku, jako cizinec dostanete něco na ten způsob, jenže dočasné, takže se ani nemusíte namáhat s pozdějším zrušením. Celá tato operace netrvá ani hodinu a nepotřebujete k tomu prakticky nic než pas a pracovní povolení. Holt kanadská byrokracie není zdaleka tak zbytnělá a pořád ještě slouží svému původnímu účelu šetřit lidem čas a problémy. Tento stav souvisí mimo jiné i s tím, že Američané žijí mnohem mobilněji než my a místní prostředí je tomu uzpůsobeno, žádné dlouhodobé zálohy na elektřinu, výplata každé dva týdny. Běžně se bere plat týden ex post, ale když jsem končil a potřeboval jsem dostat mzdu za několik dní napřed, tak to nebyl vůbec problém. Také nebyl problém s tím, že jsem potřeboval přespat ještě jednu noc v pronajatém bytě, nemusel jsem za to ani platit nic navíc. Dokonce jsem unikl i 13

úklidu, neboť tam probíhala rekonstrukce a bylo potřeba, aby vše svítilo čistotou pro nového nájemníka. Potom jsem měl štěstí, že moji spolubydlící odjížděli dřív než já, tak jsem ani nemusel nic kupovat na poslední chvíli, protože tam bylo dost zbytků. To je ve studentských ubytovnách běžné, že jíte zbytky po vašich předchůdcích a necháte tam ty vaše pro ty, co přijdou po vás. v Kanadě jsou zálohované i plechovky Co bych dodal na závěr. Podle mého očekávání nebylo potřeba odjezd nijak hrotit, všechno se událo v poklidu a bez zbytečných průtahů, takže poslední dny jsem strávil v rámci možností pěkně, odnesl jsem poslední lahve a plechovky (v Kanadě jsou zálohované i plechovky) a odebral jsem se na letiště. Tam jsem si oblékl mnohem víc šatů, než bylo potřeba, abych nemusel platit za nadváhu a můj tříměsíční pobyt skončil. Bylo to pěkné stát na vlastních nohou, žít si sám za sebe a být prakticky svobodný, ale čas je neúprosný, takže jsem rád, že návrat domů spojený s opětovným se sžitím s ostatními je už za mnou. Jelikož mě potom čekal ještě nějaké studijní povinnosti, tak ani nebyl čas na nějaké filozofování Tak až teď Všem doporučuji zahraniční zkušenost, obzvláště, máteli solidní nabídky a nehrozí vám nebezpečí, že se octnete bez peněz, hladoví na dlažbě tisíce kilometrů od domova. Pak si člověk začne mnohem víc vážit toho, že může v poklidu studovat a nestarat se prakticky o nic. Nezávislost to sice není, naopak, ale má to také svoje plus. A hlavně my, jako křesťané, bychom měli znát podobenství o hřivnách a další Ježíšovy výroky, abychom nepropásli ve svém životě příležitost, která se už nemusí opakovat. Matěj 14

že bez Boha jsem slabá malá myš, která netuší kam jít, jak se rozhodnout Z Efčina duchovního života Svědectví No tak moje svědectví co bych asi tak napsala. Mám pocit, že není moc zajímavý, ale mohla bych vypíchnout pár zajímavostí =) Během svého života v křesťanské rodině a ve sboru jsem zjistila, že je jednoduchý předstírat, že jsem křesťan a nikdo si toho nevšimne. Prostě dělat službu, která je i třeba trochu zábavná, chodit v neděli do shromka a neprotestovat a chovat se před ostatníma křesťanama slušně. To je vlastně všechno. Jeden čas jsem měla takové období, kdy mi tohle přišlo jako nejlepší řešení nemusím věřit, nemusím se modlit, a přesto je všechno v klidu, nikdo mě nenapravuje Teď bych mohla napsat: a tak je to do teď =) ale to bych asi nestudovala ETS. Samozřejmě jsem po čase zjistila, že jsem vevnitř prázdná. Že nemám smysl života, že se ani nechci snažit něco předstírat. Začala jsem přemýšlet, modlit se k Bohu, aby mi ukázal, jaký smysl má v Něj věřit. Jestli ta víra náhodou není jen souhrn zákazů a příkazů, které musíme dodržovat. Pochopila jsem nakonec, že bez Boha jsem slabá malá myš, která netuší kam jít, jak se rozhodnout. Měla jsem strach, že každý rozhodnutí, co udělám, bude špatně, že si pokazím život a nepůjde to už vrátit. Začala jsem Bohu důvěřovat, že Jeho vedení je to správný, že On vidí dál než já a je neskonale moudřejší. Tohle rozhodnutí a moje víra mě dovedla až do dnešního dne. Chodím na školu, na kterou jsem úplně nechtěla. Dělám dorost, který mě je jednoduchý předstírat, že jsem křesťan a nikdo si toho nevšimne 15

občas dost nebaví a vyčerpává, chodím na shromka, kde někdy nedávám moc pozor, ale přesto věřím, že Bůh mě takhle vede a že díky Jeho pomoci a lásce mě moje škola nakonec dost baví, že dorost je někdy dost sranda a že na shromku můžu vidět náš sbor a lidi, který mám opravdu ráda. Efča Drobečky Dnešní drobeček bude takový dvojitý. Ne, že bych vám předkládala dva různé názory a neuměla se ani pro jeden rozhodnout, ale spíš dvěmi různými věcmi potvrdím jedno mé poznání. Dlouhý čas jsem pochybovala o Bibli, jestli jí můžu považovat opravdu za to, co nám Bůh chce sdělit, za Jeho slova. Hodně mi vadily texty, u kterých jsem nechápala důvod jejich umístnění v Bibli. Příběhy, které neukazovaly ten správný způsob, jak žít s Bohem. Například Izraelité - Stále jsem si říkala: Jak mohou být tak vzpupní? tak malověrní. Neustále pochybují o tom, že je vede Bůh a přitom dostávají tolik obrovských znamení: přechod moře, mana, rozkvetlá hůl, pomření mnoha lidí najednou. Tolik jsem jim ta znamení záviděla! A teprve 28. ledna mi to došlo. Co všechno museli zkusit! Jak museli trpět. Neustále putovali pouští, nevěděli kam, co s nimi bude, museli poslouchat jediného muže, který tvrdil, že je Božím prostředníkem. Jak bych v jejich situaci obstála já? Jak často pochybuju v mnohem jednodušších situacích v mém životě. 16

Ale co mě v Bibli uvádělo c rozpaky ještě víc, byly žalmy. Všechny ty žalmy plné nenávisti, touze po pomstě nebo vyčítání něčeho Bohu. Co dělají ve Slově Božím? Ale pak přišel 17. březen, kdy jsem si vzpomněla na něčí -už ani nevím čí - slova, že žalmy jsou vlastně modlitby obyčejných lidí. To samotné by mě nepřesvědčilo o hodnověrnosti Bible, ale bylo to to, co mě usvědčilo z mojí pýchy. Tak jako jsem se pozastavovala nad některými žalmy, tak bych se měla pozastavovat i nad některými svými myšlenkami! A náhle se ty žalmy, které mě tolik pohoršovaly, staly prostředkem, který mě zase vracel k pokání. Tolik tedy dnešní drobeček dvojitý, který mi zase otevřel další obzor při pohledu do Bible. Kamcza bylo to to, co mě usvědčil o z mojí pýchy Rozhovor Ve čtvrtek ráno jsem poslala Honzovi email s prosbou, zda by nevyplnil asi tak čtvrthodinový dotazník :) Odpověděl téměř obratem :) Tak tady máte detailní zpověď služebně nejmladšího člena mlaďošstva. Jméno: Jan Hlaváč Přezdívky: Jéňa, Jenda, Hlavy, Lahvac (tak mi rikali na hokeji...:)), balvan,..., tech je... Narozeniny: 28.6.1985 Místo narození: Havlíčkův Brod Pohlaví: Muž Třída: 1. ročník magisterského studia ekonomie Škola: Univerzita Karlova v Praze Funkce: student 17

Město: Havlíčkův Brod Barva vlasů: tmavě hnědá až černá Délka vlasů: delší Barva Očí: při hodinách fyziky pro mě nenašli kategorii a tak sem byl zařazen do zvláštní kategorie: jiná :) Výška: 176 Jizvy: nemám Brýle: nenosím - možná plavecký Piercing: netoužím po něm Tetování: není pro mě Pravák nebo levák: pravák Můj první nejlepší přítel: no jelikož jsme se s Jankem znali od ty doby co přišel na svět (musel sem na něj celej rok čekat!), tak on První sport kterému jsem se věnoval: hokej První domácí zvíře: těch bylo - ale moje? asi fretka První dovolená: těžko říct, beztak Chorvatsko První koncert: Chinaski v KD Ostrov První láska: myslim, že se jmenovala Helenka a bylo to v první třídě..:) OBLÍBENÉ Film: jéé, těch je - možná, co by mě tak charakterizovalo: School of Rock TV pořad: většina sportovních přenosů Barvy: zelená Skupina: no těch je - tak poslouchám skoro vše! Deep Purple, Led Zeppelin, AC/DC, Guns n Roses, Ozzy Osbroune, Metallica Hendrix, Aerosmith, Nirvana, Jethro Tull, Pink Floyd, Rolling Stones, Kiss, Joe Satriani, Mark Knopfler, Eric Clapton, B.B. King, Smashing Pumpkins, Mike Oldfield, Simon & Gurfunkel, Bob Dylan, The Cure, Muse, hej těch vážně je, poslední 18

dobou třeba Dresden Dolls nebo Sigur Ros poslouchám i spoustu českých věcí... Přítel/kyně: není Sladkost: čokoláda Sport: fotbal, squash, florbal, hokej, běhání Restaurace: v Brodě třeba Piombino Oblečení: nosím Předmět ve škole: taky sou jen pro ilustraci Introduction to Financial Markets Instruments, Banking Zvíře: pes Knížka: mám rád C.S. Lewise Časopis: Respekt, CBW, Profit Boty: právě v nich mám díru :) PRÁVĚ TEĎ Pocit: spokojenost Potřeba: trochu hladu Jsem se: zamyslel, co právě mám za potřebu Jím: bagetu z toustovače Piju: kafe Dělám: píšu na počítači Poslouchám: Sliotar Myslím na: kupu věcí ve škole Chci: se chvilku vyspat Koukám na: obrazovku u počítače Mám na sobě: pyžamo ale už sem byl i ve škole (je 10:30 ráno) BUDOUCNOST Děti: 2 Svatba: Bude Místo, kde chci žít: tím si ještě nejsem úplně jist Praha/HB nejlíp obojí Auto: k úspoře času a bojím se taky toho, že úspěšně rozvíjí naší lenost Vysněná holka: furt si myslim, že taková existuje :) 19

UŽ JSI... Pil alkohol: ano Kouřil: ano Utekl z domu: ano (ale asi po půl hodině jsem si to rozmyslel, když mě nikdo nehledal a venku byla děsná zima bylo mi asi 7) Něco si zlomil: ne Pohádal se s někým: na to mam talent Plakal, když někdo umřel: ano Plakal ve škole: ano ale kvůli škole to nebylo :) Zamilovala se: to asi každej, ne? VÍRA Kdy jsi uvěřil? Myslím, že je tomu tak 7 let Co to pro tebe znamená, že jsi křesťan? Samotný slovo křesťan asi ne tolik, jde o jeho implikace tj. Můžu díky tomu, že jsem křesťanem mít velmi skromný podíl na Božím Království Těšíš se na vstup do sboru? No, předpokládám, že asi jo i když opět slovo těšit se asi neodpovídá tomu rozpoložení, který by se mi hned vybavilo ve spojení se sborem, řekl bych spíš, že budu rád jeho součástí. MLÁDEŽ Co se ti líbí na naší mládeži? Poslední dobou, že je to živé společenství věřících lidí, kteří se snaží spolu a zároveň každý sám hledat Boha taky asi to, že se snažíme o to, aby to bylo zprostředkováno nějakou interaktivní a zábavnou formou. Co se ti naopak nelíbí? Hmmm, myslim, že to určitě bude určitá dezorganizovanost a leckdy laxnost v přistupování k vyvstávajícím problémům (mluvím teď o vedení) ale nebojte! Budu se snažit věci, které mi vadí v praxi zlepšovat, to Vám tu teď můžu slíbit :) Danielka 20

Jiní a přesto stejní Povídka Byl tu podzim. Žlutavé listí pomalu padalo k zemi a nechávalo větve javorů smutně holé. Slunce se schovalo za kovově šedé mraky. Začalo pršet, a tak lidé vytahovali deštníky a schovávali se v obchodech nebo pod stříškami domů. V čekárně na autobusové zastávce se sešli dva lidé. Měli skloněné hlavy, jako by se styděli, a pozorovali zem pod svýma nohama. Každý z nich prožil jiný příběh. V mnoha ohledech se od sebe lišili tak, jak se jen jeden člověk může lišit od druhého. A přitom si byli tak podobní. Začnu s příběhem Kláry, šestnáctileté studentky. Bylo pondělí 3. října 2008, 7:46, když se chystala z domu. Pohlédla ven, do neutěšeného podzimního rána a povzdechla si. Co ji dnes čeká? Obvyklá rutina ve škole. Přijde do třídy, pozdraví své spolužáky, bude se nudit o němčině, o dějepisu jí její sousedka povypráví o svých milostných zážitcích, před fyzikou se bude modlit, aby jí profesor Dolejší nevyvolal, a pak se bude o chemii opět nudit. A tak to půjde celý den. Klára vyšla na ulici, strčila si ruce do kapes, aby jí nebyla zima a přemítala o své kamarádce Petře. Doufala, že dnes bude ve škole. Chodila do vedlejší třídy a velice si spolu rozuměly. Chvíle, kdy si spolu povídaly, byly jediné světlé momenty dne. Jinak bylo všechno šedivé a nezáživné jako ta dnešní podzimní obloha. Jak osvobozující pro ně bylo, když místo školy šly někam jinam. Připadaly si svobodné a dospělé. Ovšem svoboda v jejich vnímání byla trochu pokřivená, chyběla v ní zodpovědnost. Prostě všechno hodily za 21

hlavu a šly se bavit. Nakonec to sklouzlo k tomu, že chyběly skoro každý den. Což se ovšem profesorům nelíbilo. Kláry třídní učitelka se rozhodla poslat jejím rodičům dopis o oznámení časté absence. A proč tam nechodíš? ptala se Kláry její matka včera večer. Seděly u stolu v kuchyni a mezi nimi ležel dopis, kde byla černá na bílém Klářina svoboda dosahující 52% absence z celkové školní docházky. Máš k tomu nějaký důvod? chtěla vědět matka. V jejích očích bylo vidět, že nechápe, že neví, ale že chce pomoct. Klára si toho však ve své apatičnosti nevšimla. Jen pokrčila rameny a zamumlala: Prostě se mi tam nechce. Ráda by uvedla nějaký vážnější důvod. Jsou lidé, kteří trpí nějakou ošklivou nemocí, kteří mají problémy se závislostmi na drogách, které doma bijí, ale jí se prostě jen nechtělo. A to ti nevadí, že nám lžeš? rozhodila rukama matka. Klára neodpovídala. Ano, vadilo jí to, jenže lež a podvod jsou tak lákavé a vypadají tak snadně, že člověk se jimi dá velice snadno strhnout. Klára konečně došla do školy. Vstoupila do třídy, pozdravila své spolužáky a pak se nudila o hodině němčiny. O dějepisu jí její sousedka Ilona povyprávěla o svých milostných zážitcích. Klára si přitom vždy vzpomněla na ples, na který společně šly. Byla to jejich první společenská událost bez rodičů a Ilona se tenkrát opila. V tomto oduševnělém stavu pak mimo jiné Kláře důvěrně řekla i to, že je hodně sama. Klára si to moc dobře pamatovala, Ilona zřejmě ne. Proto pokračovala ve svém obvyklém rituálu vyprávění a unikání před svou osamělostí. Fyziku Klára přečkala v pořádku. A pak najednou, před nudou o chemii, na chodbě potkala Petru. Pozdravily se, postěžovaly si na tu školní hrůzu a pak Petra položila zdánlivě nevinnou otázku: Nešla bys dneska tak poslední dvě hodiny pryč? Třeba do kavárny. V Kláře to začalo vřít. Její svědomí jí hned podsunulo obrázek ze včerejšího večera. Tak už se vzpamatuj a 22

buď za sebe zodpovědná, říkala její matka. A ona přikývla a slíbila, že bude. Teď se ale v mysli objevil jiný obrázek. Sedí s Petrou v kavárně, pije horkou čokoládu, povídá si s ní a všechno je úžasné. Klára se začala hádat sama se sebou. Argument střídal argument, pocity a emoce vřely, dobrá a špatná osobnost se hádaly. Bylo tak jednoduché všechno zahodit a odejít! Bodání svědomí už nebylo nic platné. V 11:02 se Klára rozhodla, že s Petrou odejde. Dalším čekajícím na zastávce byl Libor, sedmačtyřicetiletý právník a notář. Manželku ani děti neměl, žil jen pro práci, nebo spíš pro peníze, které z ní plynuly a ty nebyly vždy tak úplně čisté. Jako právník měl docela dlouhé prsty a za úplatky byl schopen zařídit spoustu věcí. Jednou už měl namále, protože se o něj začala zajímat policie, ale nakonec se to vyřešilo, jak jinak, než úplatkem do těch správných rukou. Po tomhle incidentu se rozhodl, že praní špinavých peněz nechá a vesměs se mu to i dařilo. V pondělí 3. října 2008, v 7:50, tedy v okamžiku, kdy se Klára loudala šedivými ulicemi, Libor přišel do kanceláře, sundal si sako a uvařil kafe. To ještě netušil, jakou mu dnes osud nachystá zkoušku. V 10:54 mu zazvonil telefon. Libor ho zvedl a ohlásil se naučeným: Libor Dostál, právní kancelář. Ze sluchátka se zval mužský, zvláštně zastřený hlas: Dobrý den, pane Dostále! Měl bych pro vás nabídku. Kdo volá? zeptal se s nakrčeným čelem Libor. To není důležité, odvětil neznámý. Potřebovali bychom od vás potvrdit jednu smlouvu. To by neměl být problém, pokrčil rameny Libor. O jakou smlouvu se jedná? 23

Předmanželskou, odpověděl hlas. S datem stvrzení 15. 3. 2007. Libor se zarazil. Jak že, prosím? divil se pobaveně. Říkal jste březen 2007? Ano. To je přece rok a půl zpátky. Podívejte se, jestli si z někoho chcete dělat legraci, tak Nedělám si legraci, pane Dostále, přerušil ho klidně neznámý. Mluvím zcela vážně. Libor si chvíli přebíral to sdělení. Ale, to by byl podvod, řekl nakonec pomalu. Jistě, pokýval pak dopáleně hlavou. Je mi jasné, proč to potřebujete. Máte nějaký finanční problém, zřejmě dlužíte hodně peněz a hrozí vám odnětí majetku. Ale zhruba před rokem a půl jste se oženil, a kdybyste měl v rukách předmanželskou smlouvu, podle které majetek patří vaší ženě, nemohli by vám ho teď vzít. Skvěle, pane Dostále! Říkali, že vám to myslí, uznal hlas v telefonu. Pak řekl částku, jakou by byl ochoten za stvrzení smlouvy dát. V Liborových očích se objevila chamtivost. Za chvíli se vám ozvu a budu chtít vědět, jak jste se rozhodl, řekl místo rozloučení hlas. Cvaknutí a přerušovaný tón ve sluchátku oznamoval, že hovor byl přerušen. Libor tedy položil telefon a nevědomky začal klepat prsty o desku stolu. V 11:02, tedy přesně v okamžiku, kdy se Klára rozhodla, že odejde ze školy, se i v Liborovi začaly hádat jeho dvě osobnosti. Když pak po půlhodině neznámý zavolal a zeptal se ho, jestli jim stvrdí jejich vymyšlenou smlouvu, dostalo se mu kladné odpovědi. Klára a Libor stáli vedle sebe na zastávce. Nevnímali jeden druhého. Jen nezúčastněně poslouchali déšť bubnující do plechové stříšky a pozorovali barevné listí, které padalo do špinavých kaluží. Na konci ulice se objevil malý autobus. Byl hodně starý, na mnoha místech oprýskaný a jeho obrysy byly 24