Z obsahu. Hudební rozhledy 8/2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Hudební rozhledy 8/2003 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka Šéfredaktor: Jan Šmolík Redakční rada: Jiří Hlaváč, Mikuláš Chadima, Petr Janda, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Redaktorka: Hana Jarolímková Externí spolupráce: Jitka Slavíková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel.: 251 552 425 (šéfredaktor) 251 550 208, 251 554 088 (redaktoři), 251 554 089 (sekretariát) fax: 251 554 088 e-mail: rozhledy@volny.cz http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301 303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: send@send.cz, www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 Bratislava 3, tel./fax: 004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 předplatné 004212/44 45 46 28 administrativa 004212/44 45 06 93 inzerce e-mail: magnet@press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902. Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřed nic tvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 20 Kč, roční předplatné 240 Kč. Odevzdáno do sazby: 7. 7. 2003 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Z obsahu Zastavení s Leošem Svárovským...3 Ze Smetanovy Litomyšle...7 Kroměřížský festival FORFEST telegraficky...9 O Janáčkově máji s Jaromírem Javůrkem... 10 Malé ohlédnutí za Beethovenovým Hradcem...12 ČKO, Vlachovo kvarteto a Ivan Moravec... 14 Concertino Praga v Rudolfinu... 14 Virtuosi di Praga a L Olimpiade... 15 Hudba v synagogách... 17 XVI. Expozice Nové hudby... 19 Nejen Dvořákova Olomouc...20 Jaroslav Doubrava skladatel v sevření dvou totalit... 23 Rozpaky z koncertu Robyho Lakatose...28 Liška Bystrouška v Liberci a Olomouci...30 Český triptych I... 31 Werther v Plzni...33 Minulost, současnost i budoucnost Šlesvicko-Holštýnského festivalu...36 Dvakrát z Glyndebourne...39 Jabkenická myslivna opět otevřena...42 O České filharmonii s Václavem Riedlbauchem...44 Co si přečtete v příštím čísle? Z Festivalu komorní hudby v Českém Krumlově Bystřické zámecké slavnosti Kam míří operní divadlo Sedlák kavalír a Modrovous v Ostravě Dvořákův Jakobín v Opavě Čtvrtstoletí se šílenou Lucií Nad výročím I. symfonie Karla Husy S Jiřím Bělohlávkem o nahrávce symfonií Bohuslava Martinů Na titulní straně Leoš Svárovský Foto Zdeněk Chrapek 1

Dvě třetiny ročníku Vážení čtenáři, tomu se ani nedá říkat schůze, spíš záchranná četa. U děkana HAMU se nás sešlo šest, seznámil jsem kolegy s čísly a fakty, sdělil jsem, že neumím seriózně přislíbit a zajistit ekonomiku dalšího vydávání časopisu a dal jsem svoji funkci k dispozici. Vzali to na vědomí, ale protože zachránce se nalézt nepodařilo, logikou Hlavy XXII mám stabilizovat redakci tak, aby byla možná věcná strukturální obměna. Pak jsme hledali ty nejskrytější rezervy a také jsme rozhodli (s iniciativou předních hudebních osobností), že požádáme o osobní dary k přežití časopisu. Samozřejmě, že se to nikomu z nás příliš nelíbí a také to nesmí být sbírka. Pro tu jsou právní předpisy tak závažné, jakoby hasiči na tonoucím vyžadovali životopis. Také jsem konzultoval, jak reagovat na sdělené výhrady k našemu časopisu. Konkrétně byly tři a zveřejňuji je. Další řádky jsou pak určeny čtenářům, hudební veřejnosti, grantové komisi a odboru umění a knihoven MK, který materiály připravil.! Počet prodaných výtisků a vlastní příjmy z prodeje jsou vykazovány u Hudebních rozhledů nižší než u Harmonie, při obdobných nákladech obou časopisů.! Z toho vyplývá i požadavek na státní rozpočet, který u Hudebních rozhledů vždy dvojnásobně převyšuje požadavky ostatních hudebních časopisů.! Počet stálých pracovníků je u Hudebních rozhledů též dvojnásobný než u Harmonie. Je však třeba vzít v úvahu fakt, že časopis Harmonie vychází v rámci nakladatelství MUZI- KUS který zařizuje řadu služeb i pro časopis Harmonie a poskytuje mu též podporu. Toto grantová komise ale hodnotí kladně, jako přínos k vydavatelské praxi. Je pro mě nepochopitelné, že Harmonie se v těchto souvislostech stala jediným, výhradním etalonem, kterým se měří Hudební rozhledy. O jiných časopisech hudebních a srovnatelných z jiných oborů ani slovo. Pletou se tu jablka s hruškami. 2 Psal jsem již mnohokrát o problémech našich, obecněji o kulturních časopisech, konkrétně jsem reagoval na články v denním tisku o literárních časopisech a předminule o Tanečních listech. O Harmonii jsem nepsal. Nyní tak činím proto, že sdělený postoj je nejen výhradně srovnávací, ale i konfrontační. Pokusím se zachytit průběh a vývoj. Když jsem před řadou let jednal s majitelem firmy MUZIKUS, panem Andelem, o vydávání Hudebních rozhledů u nich, my dva jsme se celkem snadno dohodli. Není jeho vinou, ale také ne mojí, že hysterické komplikace ze strany skupiny skladatelů dohodu neskutečně protahovaly a znemožnily. Nedivím se panu Andelovi, že řešil situaci jinak. Když jsem přijal pana Kalinu do Hudebních rozhledů jako redaktora, dostal tři inovační úkoly a tři měsíce na splnění: Velkou soutěž CD, rubriku pro jazz a alternativní žánry a mladou generaci. Pracoval pilně, shromáždil vše, co se dalo, nám neodevzdal nic, ale z redakce Hudebních rozhledů vydal pilotní číslo Harmonie. Ujišťoval, že nový časopis nebude nikde ujídat, protože vše bude na ryze komerční bázi. Věděl jsem, že je to nemožné. Když pak pan Andel začal působit v grantové komisy MK, zeptal jsem se, zda je regulerní, když majitel konkurenčního časopisu rozhoduje o nás. Dozvěděl jsem se, že je v grantové komisi za podnikatele a ne za Harmonii. Když jsem se letos v dubnu zeptal šéfredaktora Harmonie, kolik oni dostali od grantové komise, odpověď jsem mu záviděl. Řekl, že to neví, protože o to se stará jejich majitel a zaměstnavatel. Když jsem v předminulém složení grantové komise upozornil, že jsou tam nejméně čtyři jména, uváděná pravidelně na tirážní stránce v autorském kruhu Harmonie, dozvěděl jsem se, že to není střet zájmů, protože každý pracuje na více místech. Poslední obměna, o které vím, proběhla ovšem také v zavedeném harmonickém duchu. Když Společnost Hudební rozhledy pověřila předsedu, Petara Zapletala, aby se dotázal, jakým způsobem se obměňují a navrhují členové grantové komise, referoval pak, že místo odpovědi dostal informaci, že by to byl střet zájmů. Když jsem po schůzi České hudební rady paní doktorce Bajgarové, předsedkyni grantové komise, vysvětloval naši problematiku, pozorně naslouchala a opakovala, že je škoda, veliká škoda, že jsem tohle nepřišel vysvětlit na poslední schůzi komise. Nevěděl jsem ani kdy je, ani že bych tam mohl, nikdo mne nepozval. ( Oni tě opravdu nepozvali? To je velká škoda. ) Škoda to je, na náhody jsem věřit přestal. A zdá se místopředsedovi komise, doktoru Pekarovi, adekvátní, že jinému časopisu z jeho sféry zájmů přidělili grant čtyřikrát větší než Rozhledům, i když vychází v polovičním rozsahu a jenom šestkrát do roka? Nám předhazovaná Harmonie dostala ještě o něco více. Přeji časopisům tyto peníze a vím, že je nutně potřebují. My ovšem také! Ke konkrétním výtkám: Musíme mít jinou strategii, vysvětloval jsem to. Přínos z prodeje není hlavním zdrojem příjmů, ani důvodem k výši žádaného grantu. Zcela jiný počet vznikne, uvážíme-li, kolik dalších příjmů musí naše redakce sehnat, kolikrát převyšují ministerský grant. To by bylo jiné srovnání. Vysokou částku po celá léta žádáme podle předpisů a na přímou radu z ministerstva kultury, letos jsme se dozvěděli, že je to chyba. Nebudu rozvádět. Třetí výtka je urážlivý nesmysl, bohužel se s ním při rozhodování operuje. Alespoň kdyby si odpovědní přečetli tiráž nebo úvodník čísla 6. Kdo tady nechce umět počítat, mate ministra a nám škodí? Časopis děláme ve třech lidech. Vážení čtenáři, při jednání s (potenciálními) sponzory jedna z prvních otázek zní: kolik dostáváte státní dotace? Pak druhá proč tak málo? A většinou třetí: hodilo by se vám, kdybychom si zavolali po prázdninách nebo po vánocích? Od státní dotace se takřka vždy měří to ostatní. Proto nemlčím a píši tyto řádky. Cílem není dopálit komisi nebo odbor, ani naříkat. Chci udržet časopis, který je a bude zapotřebí. Dvě třetiny ročníku jsme zvládli, držte palce. JAN ŠMOLÍK

Zastavení s LEOŠEM SVÁROVSKÝM Rychlá auta, dobré víno či krásné ženy, ale také tvrdá práce, nekonečné cestování a plný kalendář závazků provází doslova a do písmene hektickou životní pouť našeho předního dirigenta Leoše Svárovského. Jako asi nic v jeho životě, tak ani profesní cesta Leoše Svárovského však nebyla nikterak přímočará. Začínal jako výborný klavírista, na pražské konzervatoři vystudoval s vynikajícími výsledky hru na flétnu a Akademii múzických umění zakončil jako nadějný dirigent. I když ještě během studií asistoval Zdeňku Košlerovi v Národním divadle, osud jej v dalších letech zavál mimo operu, k velkým symfonickým orchestrům: Státní filharmonii Brno, u které na postě šéfdirigenta setrval v letech 1991 1995, Janáčkově filharmonii Ostrava (šéfdirigentem v roce 1991), slovenské Sinfoniettě do Žiliny, kde jsme se s ním ve stejné funkci mohli setkávat v letech 1995 1997 a Komorní filharmonii Pardubice, kam na šéfdirigentské místo nastoupil v roce 1997. V následující sezoně si však jeho jméno opět po letech přečteme ve spojitosti s operou: tentokrát se však nebude jednat o Zlatou kapličku, ale o Státní operu Praha, kde také od příští sezony Leoš Svárovský nenastupuje pouze jako asistent, ale zaujme místo nového uměleckého šéfa. Začněme však popořádku. Klavír, flétna, dirigování, proč takové výrazné změny, když vám vlastně všechno šlo? Na první pohled to vypadá záhadně, ale je to docela prosté. Já jsem skutečně začínal jako klavírista a to soukromými hodinami u Ivana Moravce a Valentiny Kameníkové a na LŠU Voršilská u Aleny Fischerové. Než jsem se rozhodl jít na konzervatoř, vyhrál jsem do svých patnácti let dokonce asi pět velkých klavírních soutěží (jen jednou mě porazil Jarda Klepáč!). Ve Virtuosi per musica di pianoforte v Ústí nad Labem jsem první místo získal dokonce třikrát a když mi bylo deset, dostal jsem i cenu nejlepšího československého účastníka všech kategorií a pak jste uviděl Jeana Pierra Rampala a jeho zlatou flétnu Přesně tak. Byla nádherná. Zářivá, efektní a ta technika! Můj tatínek je navíc fagotista, takže v jeho repertoáru převažovaly vždy spíše dlouhé pomalé tóny. Rampalovo vystoupení mi tak najednou otevřelo zcela nový svět: úžasný a fascinující, svět, který mě doslova uchvátil. Zkoušky na konzervatoř jsem tedy už dělal na flétnu Flétnu jste skutečně vystudoval a dokonce jste získal 2. místo na mezinárodní soutěži v italské Anconě. Pak ale přišly přijímací zkoušky na AMU a vy jste svému okolí opět připravil překvapení. Hlásil jste se totiž na dirigování. Já vím, že to je trošku absurdní příběh, ale je to tak. Moje rozhodnutí vyměnit flétnu za dirigování však již mělo konkrétnější důvody. Nejen, že mě malinko mrzelo, že flétna nemá možnost akordické hry, ale na konzervatoři jsem chodil k prof. Petru Brockovi, který mě seznámil se svým otcem, profesorem Robertem Brockem, kdysi jedním ze šéfdirigentů Opery 5. května později Smetanova divadla a dnešní Státní opery Praha. On si tehdy všiml mé všestrannosti a já jsem k němu již během konzervatoře, kde jsem studoval zároveň s flétnou rovněž dva roky obligátní bicí začal chodit do Vršovic na Čechovo náměstí na dirigování. Své konečné rozhodnutí jste měl možná zakódováno v genech. Vždyť někdejší šéfdirigent Vídeňských symfoniků a profesor na Vídeňské Hochschule, k jehož žákům patřili např. Seiji Ozawa, Claudio Abbado či Zubin Mehta Hans Swarowsky je váš příbuzný. U koho jste vlastně na AMU v dirigování pokračoval? Začínal jsem u prof. Radomila Elišky, Josefa Vajnara a Josefa Veselky. Školu jste ale končil jako poslední student Václava Neumanna. Jak na toto období vzpomínáte? Strašně rád. Václav Neumann byl nejenom vynikající dirigent s nenapodobitelným smyslem pro zvukovou krásu a stavbu každého díla, ale také nesmírně noblesní až éterický člověk. Během studií jste ale také dostal možnost dělat vůbec prvního asistenta Zdeňku Košlerovi Účastnil jsem se tehdy v roce 1983 experimentálního operního představení Monteverdiho Korunovace Poppey v salle terreně Maltézské zahrady, které režíroval Tomáš Šimerda. Slávek Kopp tehdy zpíval Nerona, Dagmar Pecková jako stážistka dostala roli Poppey a Jarmila Žilková roli Drusilly. No a přihlížel nejen ředitel Národního divadla Jiří Pauer, ale také šéf opery Zdeněk Košler, který mi tu asistenturu hned po představení nabídl. I tato etapa se pro mě samozřejmě stala nesmírně významnou a nezapomenutelnou. Chodil jsem na všechny Košlerovy zkoušky, sledoval jsem každičké jeho gesto či poznámku. Jeho způsob práce, dodnes pověstný nejen obrovským smyslem pro detail a přesnost, ale také od začátku naprosto dokonalou představou o konečném výsledku, jsem opravdu poznal do všech podrobností. Se jménem Zdeňka Košlera mám však také neodmyslitelně spjatu i jednu pro mě tehdy velmi nepříjemnou příhodu. Připravoval jsem se na dirigentskou soutěž Jánose Ferenczyka do Budapešti, měl jsem odjet za tři dny 3

a Václav Neumann pobýval ve Francii na Janáčkovských dnech v Pařížské opeře. Shodou okolností jsem zrovna zkoušel Kouzelnou flétnu (při jejíž přípravě asistoval Leoš Svárovský např. i Georgovi Soltimu v rámci Salcburských Festspiele roku 1991) se Zdeňkem Košlerem, kterého jsem požádal, jestli by byl tak laskav a věnoval mi trochu času. Zašli jsme tedy do hotelu Evropa, kde jsme asi čtyři hodiny všechny moje soutěžní partitury probírali. Sotva jsem však přišel domů, maminka mi hned ve dveřích hlásila: Volala paní Krátká z České filharmonie, pan dirigent Neumann se zítra vrací a bude hodina! Druhý den jsem si tedy vzal opět ty stejné noty a běžel do Rudolfina. Nešli jsme však na Akademii, ale zůstali u něho v dirigentském salónku vedle sálu, kde nezkoušel nikdo jiný než právě Zdeněk Košler. Já sice rozložil partitury, ale z té hodiny jsem vůbec nic neměl. Stále jsem čekal, kdy se otevřou dveře a Košler vejde což se taky asi po hodině k mé hrůze samozřejmě stalo. Ačkoliv mu stačil jediný pohled, aby věděl, že jsou to úplně ty stejné partitury, které jsme probírali spolu, nehnul ani brvou, pozdravil mě a začal se bavit s Neumannem. Druhý den na zkoušce, kdy jsem se mu to snažil vysvětlit, pouze prohlásil: To je naprosto v pořádku a i kdyby sis to šel dát zkontrolovat, Neumann je přece veliký dirigent! Pokud bychom se vrátili ještě k vašim šéfdirigentským místům. Jak byste tyto jednotlivé etapy charakterizoval? Samozřejmě každá z nich byla dána také věkem. Když jsem do této funkce nastoupil ve Státní filharmonii Brno (kde jsem působil nejprve jako druhý dirigent) bylo mi 28 let. Myslím, že jedině pan dirigent Jiří Bělohlávek měl podobný věk, když nastoupil na šéfdirigentské místo v orchestru FOK. A to jsem byl tehdy vlastně dokonce půl roku současně i šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava, kde jsem původně přijal šéfovské místo ještě před nabídkou z Brna! Byly to ale krásné čtyři roky, plné experimentů, které s sebou nese neohrožené mládí. 4 Vždyť dostat do rukou v těchto letech orchestr, který má již velké mezinárodní renomé, je strašně zavazující. Navíc těleso s obrovskou janáčkovsko-martinůovskou tradicí, které jsem se musel přizpůsobit a zároveň ji dál rozvíjet. Dalším rozdílem je pak typ orchestru a tím i odlišnost repertoáru. Po symfonických tělesech v Ostravě a Brně přišlo šéfování v žilinské komorní Sinfoniettě a v současnosti v Komorní filharmonii Pardubice, kde je např. místo šestnácti primů pouhých sedm, což samozřejmě i díky zmíněnému odlišnému repertoáru vyžaduje zcela jinou práci. Společným jmenovatelem nás všech je ale vždy touha po zvukové kráse a co největším detailu a propracovanosti 1. července jste se ujal rovněž funkce uměleckého šéfa Státní opery Praha. Tvrdíte totiž, že nejsou dirigenti operní a symfoničtí (protože když někdo pochopí např. Janáčkovu Sinfoniettu, není sebemenší důvod nepochopit třeba Káťu Kabanovou), ale pouze dirigenti dobří a špatní. Jaké máte v opeře plány? Protože divadlo, jak je známo, sestavuje dramaturgické plány na dva až tři roky dopředu, v příští sezoně pouze některé tituly přebírám. S určitostí to bude Kouzelná flétna a Tosca, ale pravděpodobně se dohodneme ještě na titulu třetím. V další sezoně bych pak rád uvedl např. Belliniho Náměsíčnou, Manon Julese Masseneta, Salieriho Falstaffa či Foto Zdeněk Chrapek

Rossiniho Popelku. Prostě tituly, které tvoří stálý repertoár světových scén, ale u nás příliš známé nejsou. Další, myslím, že dost důležitou součástí mých plánů, je alespoň dvakrát do roka realizovat samostatné vystoupení orchestru na pódiu. Jedno bych si představoval vždy ve spojitosti s nějakými významnými pěveckými či instrumentálními hvězdami a druhé ryze orchestrální, kdy první polovina by mohla být sestavena z nějaké baletní orchestrální suity a druhou polovinu by tvořil výběr ze známých baletních scén včetně samotného baletu. A jak budete pracovat se zpěváky? Uvažujete případně také o zahraničních hvězdách? Rád bych v tomto směru navázal na éru Zdeňka Košlera, kdy divadlo bylo v tomto směru soběstačné a zcela si bylo schopno vystačit se svými zpěváky. Tím nechci říci, že o zahraničních hostech neuvažuji, naopak, rád bych sem časem zval přímo hvězdy první velikosti. Základem by však měli být zpěváci domácí. Ještě měsíc před oficiálním nástupem jsem si např. nechal předzpívat všechny zpěváky, kterým končila pracovní smlouva a dále ty, jimž slíbil minulý šéf opery, Vojtěch Spurný, angažmá. A už teď musím provést nějaké změny. Důležité také je, aby opět začala fungovat oborovost zpěváků, tzn. abychom měli své lyrické a dramatické soprány, hrdinné tenory apod. Pardubice však i přes tento další velký úvazek neopouštíte. Co připravujete na jejich příští dvě sezony? Základ samozřejmě tvoří klasický repertoár, ale nechybí ani díla z novějších období včetně hudby soudobé. Každoročně z této oblasti prezentujeme asi tak dvě až tři skladby, z nichž většinou alespoň jednu uvádíme v premiéře. V příští sezoně to bude např. novinka od Václava Riedlbaucha. Sezonu se ale snažíme oživit i zajímavými sólisty, to znamená, že často u nás vedle klasických nástrojů koncertantního repertoáru můžete slyšet i např. kytaru apod. Jako asi všude se ale i my potýkáme s finančními problémy, jimž se musíme ve volbě repertoáru leckdy přizpůsobit. Tak například přede dvěma lety jsme do jednoho z programů zařadili Serenádu Vítězslava Nováka a teď poslouchejte dobře notový materiál jsme si museli půjčit z Vídně, protože u nás jej prostě neseženete. A to nás přišlo na dvacet tisíc korun Zvete dirigenty a sólisty také ze zahraničí? Samozřejmě. Máme deset abonentních koncertů, z nichž čtyři diriguji já, jeden náš stálý host Douglas Bostock a těch dalších pět se rozděluje mezi české a zahraniční dirigenty. U sólistů je to tak půl na půl. Vedle svého postu šéfdirigenta Komorní filharmonie Pardubice působíte rovněž jako stálý dirigent orchestru FOK a zkušenosti už máte rovněž s Českou filharmonií S Filharmonií jsem spolupracoval dosud na dvou koncertech a v plánu je další. Poprvé se jednalo o záskok na Festivalu Bohuslava Martinů, kdy na programu byla tři jeho slavná díla: moje zamilovaná 3. symfonie, 2. violoncellový koncert a Vřava (La Bagarre). Myslím, že jsme si rozuměli báječně stejně jako při dalším silvestrovském koncertu s díly J. Fučíka, O. Nedbala, A. Dvořáka či J. Labitzkého. Proto se tak těším i na ten následující, plánovaný k zahájení Roku české hudby (dnes Česká hudba 2004). Budu tam mít krásný program, Dvořákovu Novosvětskou a Janáčkovu Sinfoniettu. Je Česká filharmonie skutečně něčím zvukově tak výjimečná, jak tvrdí řada zahraničních dirigentů? Určitě. Ten specifický zvuk dělají zejména měkká dřeva, která jsou zářnou vizitkou české školy, založené na obrovské kantabilnosti. Když si vezmeme např. školu flétny, pánové František Čech, Géza Novák, Jiří Lábrt, nebo pan prof. Karel Bidlo co se týče fagotů víte, to je spousta dneska už víceméně zapomenutých jmen, ale ten způsob hry žije dodnes. Co je na práci dirigenta nejtěžší? Přirozenou autoritou přivést všechny hráče k tomu, aby zapomněli na starosti všedního dne a strhnout je k naprosto soustředěné práci, během níž jsou plně ponořeni do hudby, kterou hrají. Každý totiž přijde na zkoušku v jiném rozpoložení: někdo má dobrou náladu, někdo je smutný a má starosti, někomu není dobře Práce s lidmi je ale na druhou stranu i to nejkrásnější, protože nikdy není stejná A máte nějaký dirigentský vzor? Myslím, že dirigenti se dělí na dvě základní skupiny: na ty racionálnější, spíše intelektuální typy a pak na ty emocionálnější s převahou srdíčka. A protože já patřím víceméně k tomu druhému typu, tak samozřejmě i moje vzory budou stejné. Konkrétně bych jmenoval Václava Neumanna, který přišel na pódium, ještě nedal první zdvih a lidé už ho milovali A ze zahraničních dirigentů určitě nemohu vynechat Riccarda Mutiho S jakými orchestry se vám nejlépe spolupracovalo? Vedle zmíněné České filharmonie s Orchestrem BBC, kde jsem dělal Mou vlast poprvé mimo Českou republiku a potom s Orchestrem Residentie den Haag při nastudování Rusalky v Amsterodamu, které provázela i spousta krásných historek. Opera se totiž realizovala v češtině, takže úsek textu Skoč můj mourku, skoč a skoč se pro představitelku Ježibaby stal takřka nerozlousknutelným oříškem. Už jsem nevěděl, co s tím, ale pak mě napadla přímo spásná myšlenka. Pěvkyni jsem poradil, ať si vzpomene na skotskou whisky čili Scotch whisky a výslovnost byla parádní. A proč právě na spolupráci s těmito orchestry tak rád vzpomínáte? Kvalitu orchestru tvoří vždy individuality, sedící u prvních pultů a potom naprostá kázeň a pořádek, které mu musí vštípit jeho šéf a jež jsou pro efektivní spolupráci nezbytné. No a zmíněné orchestry tyto předpoklady mají. Šéfdirigent když nemá autoritu, tak si s ním samozřejmě orchestr dělá co chce a podobně se pak chová i k většině dirigentů hostujících. V takovém případě také nikdy nedosáhne výraznějších úspěchů: není totiž schopen ani větší koncentrace, ani té správné a nutné míry zodpovědnosti. A jak tu autoritu získat? Kromě určitých lidských vlastností, které by měl dirigent mít, především prací, která ukáže nejen jeho znalosti o tom kterém díle, ale rovněž schopnost propojit je s praktickou interpretační stránkou. Studujete rád díla, která orchestr ve svém repertoáru nemá? Určitě. Nejsem přitom ničím svazován a mohu dílo vystavět přesně tak, jak chci a jak to cítím. I když ani taková skladba, jakou je Smetanova Má vlast, se nedělá 5

vždy podle zažité tradice. Vzpomeňme např. na to fantasické a doslova a do písmene revoluční provedení Mé vlasti Rafaelem Kubelíkem v roce 1990! A co díla soudobých skladatelů? To je podobné. Mám mezi nimi spousty přátel a často uvádím jejich novinky nejen v Pardubické filharmonii, ale i v jiných orchestrech. V FOK jsem např. v loňské sezoně provedl Kabeláčovo Zrcadlení a Variace Jiřího Temla a do programu příští sezony jsem zařadil Ištvánovy Shakespearovské variace, v SOČRu, kde jsem zaskakoval za svého kolegu Ondřeje Kukala, jsem dělal Čtvero ročních dob Otomara Kvěcha varhanní koncert s Alešem Bártou, mám rád Juraje Filase, Sylvii Bodorovou Když se jedná o grafickou partituru, autor už nežije a neexistuje ani nahrávka, to asi není jednoduché? To pak je skutečně tvrdý oříšek k rozlousknutí. Přiznám se, že i Kabeláčovo Zrcadlení bylo pro mě velmi náročnou partiturou a nakonec jsem byl rád, že jsem měl možnost slyšet nahrávku právě FOKu s panem dirigentem Smetáčkem. Vedle Mahlera, Brahmse, Richarda Strausse či autorů vídeňského klasicismu je vaším oblíbeným repertoárem zejména hudba českého romantismu Smetany, Dvořáka a Fibicha a českého 20. století Janáčka a Martinů. Objevil jste ještě nějakou novou lásku mezi skladateli? V poslední době jsem se zamiloval do hudby Antona Brucknera. Stavba jeho děl, ty obrovské fráze, co narůstají ve velkých plochách, ten klid a pořádek to mě úplně fascinuje. Je to vlastně takový romantický Bach: vynikající tektonik, jehož díla se vyznačují pečlivou promyšleností nejen každého detailu, ale i celé koncepce a formy. Jak dlouho nové dílo studujete? Záleží samozřejmě na délce a obtížnosti, ale pokud se bude jednat např. o třiceti až čtyřicetiminutovou symfonii, tak měsíc každý den. Mám oproti interpretům tu výhodu, že mohu jet k moři (cellista si těžko zapíchne cello do písku), kde si otevřu partituru a pracuji. Vaše pracovní vytížení je obrovské, a to ještě učíte na AMU. Máte tak dobré žáky? Mám několik výborných žáků a je to pro mě i vynikající zkušenost. Navíc ten můj úvazek zase není tak zatěžující. Vyučuji dirigování oratoria a kantáty, takže mám na starosti třetí a čtvrté ročníky. VELKÁ SOUTĚŽ HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ Milí čtenáři, děkujeme za celou řadu odpovědí, které byly tentokrát všechny správné. Slavným zahraničním dirigentem, s nímž se často setkáváme i při koncertech u nás a který byl na počátku své budoucí úspěšné kariéry žákem Václava Talicha, byl samozřejmě sir Charles Mackerras. Los tentokrát padl na tuto vítěznou trojici: 1. Alžběta Poppová, Ostrava Poruba 2. Monika Klajblová, Praha 4 3. Mgr. Marie Peterková, Ústí nad Labem Blahopřejeme. A teď otázka na srpen, na jejíž odpovědi se budeme těšit do 16. 8. na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese rozhledy@volny.cz. Které opery zkomponoval Bedřich Smetana v Jabkenicích? Krásné dny a hodně úspěchů v naší soutěži. Vaše jméno figuruje už asi na třiceti titulech CD, vydaných nejrůznějšími českými i zahraničními firmami a s velice pestrým repertoárem včetně šansonů s francouzskou šansoniérkou Veronique Sanson. K posledním projektům patří obě řady Slovanských tanců Antonína Dvořáka, nahrané s Janáčkovou filharmonií Ostrava a CD s klavíristou Adamem Skoumalem, kde je s orchestrem FOK natočen třetí koncert Sergeje Rachmaninova a Busoniho úprava Bachova koncertu d moll. Co připravujete dále? Tři nejslavnější a nejznámější Mendelssohnovy symfonie s Komorní filharmonií Pardubice (Italskou, Skotskou a Reformační), které u nás v této sestavě ještě dosud nikdo digitálně nezrealizoval. A výhledově toužím nahrát komplet všech Dvořákových symfonií s orchestrem mých snů (o který jde, si zatím nechám pro sebe) a oba klavírní koncerty Johannesa Brahmse s orchestrem Pražských symfoniků a mým velkým přítelem, vynikajícím Eugenem Indjićem. Leoš Svárovský si na nedostatek práce opravdu stěžovat nemůže. Ve druhé polovině listopadu bude vystupovat v mnichovském Gasteigu s orchestrem Bach Collegium München a houslistou Maximem Vengerovem, Německé requiem připravuje s orchestrem Beethovenhalle Bonn, na zahajovacím koncertě České hudby 2004 uvede s Českou filharmonií Dvořákovu Novosvětskou a Janáčkovu Sinfoniettu a rovněž v rámci České hudby 2004 se Stuttgartskou filharmonií jednu řadu Slovanských tanců a tance z West Side Story Leonarda Bernsteina. Čeká ho i dvakrát Má vlast na abonentních koncertech v Darmstadtu a se Slovenskou filharmonií v Bratislavě, s níž se těsně před uzávěrkou tohoto čísla vrátil z úspěšného turné po Japonsku. Naštěstí kromě četby historické literatury patří jeden z jeho největších koníčků, rychlá auta, takřka ke každodenní součásti jeho života. Věřím, že si však občas najde i chvilku na ochutnávku některé ze svých čtyřset lahví odrůdového vína z vlastního sklepa Připravila HANA JAROLÍMKOVÁ 6

FESTIVALY, KONCERTY ZE SMETANOVY LITOMYŠLE Letos vstoupil Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl již do svého 45. ročníku. I tentokrát byl provázen obavami z počasí (i když riziko hrozilo pouze při koncertech na II. zámeckém nádvoří, z větší části však naštěstí krytém vysouvací střechou), ale i bohatou účastí publika a zaníceným odhodláním zdejších organizátorů. Program (až na několik výjimek jakými byly např. chybějící informace o některých interpretech) podrobně rozepsaný a okomentovaný v reprezentativním katalogu, byl i letos velmi pestrý a zajímavý. Každý z návštěvníků festivalu si v něm mohl vybrat to své. Orchestrální koncerty, ve kterých jsme mohli slyšet např. Pražské symfoniky, Komorní filharmonii Pardubice či Janáčkovu filharmonii Ostrava, tak střídaly projekty komorní (např. recitál talentovaného klavíristy V. E. von Montetona) a operní (Smetanovy Dvě vdovy a Janáčkova Její pastorkyňa). Nechyběly ani žánry poněkud odlehčenějšího rázu, představené vystoupeními cimbálové muziky Hradišťan či místního ochotnického divadelního spolku Filigrán, v jehož vskutku osobitém pojetí jsme se mohli seznámit s Krvavým románem Josefa Váchala. Vedle Berliozova Requiem zařazovaného do koncertních programů vzhledem k obrovskému provozovacímu aparátu zcela výjimečně patřila k nejatraktivnějším večerům festivalu již tradičně vystoupení operních hvězd: Evy Urbanové a Sergeje Larina. HANA JAROLÍMKOVÁ E lucevan le stelle Ruský, respektive lotyšský tenorista Sergej Larin (narozen v Rize) je výjimečný umělec. Mezinárodní kariéru zahájil Sergej Larin v bratislavském Slovenském národním divadle (i když jeho vídeňská agentura Austrokoncert uvádí pochopitelně jako tento klíčový bod debut ve Vídeňské Foto František Renza státní opeře v roce 1990 v roli Lenského), hovoří perfektně slovensky a do bratislavské opery se stále přes své nesčetné závazky na světových operních scénách vrací (Don Carlos, Cavaradossi, Radames). I když mu titul hvězdy právem náleží (z těch současných a nejbližších angažmá připomeňme Prince v Rusalce v londýnské Covent Garden, Des Grieuxe v Manon Lescaut v mnichovské Bavorské státní opeře, obojí v červenci 2003, Heřmana v Pikové dámě v Dallasu v říjnu a listopadu 2003, Grigorije Otrepeva v Borisi Godunovovi v Metropolitní opeře od prosince 2003 do února 2004, Dona Carlose v San Diegu v březnu a dubnu 2004, znovu Prince, tentokrát v Metropolitní opeře v dubnu a květnu 2004), tak se jako hvězda nikterak nechová: je mimořádně skromný, milý, ochotný odpovídat novinářům na nekonečné otázky i po náročném litomyšlském koncertě, i když musel být jistě velmi unavený a přes to, že nám pořadatelé festivalu nechtěli rozhovor umožnit. I kdybych nevěděla o jeho hostování na nejpřednějších světových scénách, či jsem se o výše zmíněných osobních vlastnostech pana Larina osobně nepřesvědčila před jeho zkouškou na litomyšlský recitál ve Státní opeře Praha, pak by mě o skutečnosti, že je profesionál par excellence, ubezpečil jeho koncert na Smetanově Litomyšli 23. 7. Protože podmínky měl doslova bojové. Příčinou bylo, jak tomu při open-air koncertech bývá, počasí. Ještě před koncertem bylo publikum, které zaplnilo II. zámecké nádvoří do posledního místa, průběžně informováno, jak se hromadí mraky, kam se valí a že Litomyšl neminou. A že Sergej Larin bude proto svůj už beztak mimořádně náročný program zpívat bez přestávky. I když malá pauza se z důvodu průtrže mračen nakonec uskutečnila, myslím, že málokterý umělec by dokázal zachovat klid a zpívat i publiku, které upřeně sleduje nepopíratelný festivalový zázrak, neboli střešní konstrukci, která se s hlukem nejméně sedm minut vysouvala krátce po zahájení koncertu, aby diváky uchránila před deštěm. (Nemohla jsem se při tom ubránit myšlence, proč se 7

FESTIVALY, KONCERTY tak nestalo už před zahájením koncertu.) Musím se otevřeně přiznat, že soustředit se plně na Larinův zpěv za této situace znásobené vlnobitím střešní plachty pod náporem vichru jsem nedokázala. I když jsem byla pochopitelně okouzlena skvělým vyjádřením a vystižením tolika diametrálně odlišných operních hrdinů (Florestan, Hoffmann, Samson, Don José, Princ, Gustav III. v Maškarním plesu, Macduff, Otello, Pinkerton, Cavaradossi, Dick Johnson v Děvčeti ze zlatého Západu), širokými voluminézními vysokými tóny, krásnou barytonovou barvou, úžasnými pianissimy (např. v Otellově árii Niun mi tema ), nehledanou, hluboce prožitou vroucností v Princově árii o vidině divné, přesladké, přesto se mi zdálo, že střední poloha byla poněkud zastřená a že Florestan možná není pro pěvcův charakter hlasu to pravé ořechové. Ovšem znovu opakuji, že se do mého vnímání příliš promítly mimohudební dojmy. Sergeje Larina skvěle doprovázela Pražská komorní filharmonie, která se blýskla i v několika samostatných číslech a zaujala opět svým zanícením a stejnou profesionalitou jako Larin. Pro ty diváky, kteří marně hledali v programu jméno sólisty (houslisty) v nádherné Meditaci z Massenetovy Thais, uveďme, že to byl koncertní mistr PKF, Martin Bialas. Last but not least, Leoš Svárovský dirigoval s nakažlivým temperamentem sobě vlastním, strhujícím zápalem a nadšením a báječným smyslem pro operní dramatičnost a gradaci. Poslední dvě věty na závěr: hned druhý den po koncertu jsem zakoupila profilové CD Sergeje Larina (Arte Nova, 2002) a nahrávku Turandot, pořízenou live v Pekingu (BMG, 1998), kde zpíval Kalafa pod taktovkou Zubina Mehty. Můj litomyšlský dojem zastřených středních poloh byl po jejich poslechu anulován. JITKA SLAVÍKOVÁ K obrovskému provozovacímu aparátu Berliozova Requiem patřil i Kühnův dětský sbor, netradičně umístěný na čelní arkádě zámku. Foto František Renza Berliozovo Requiem O dva dny později, ve středu 25. 6., měli již interpreti na počasí větší štěstí. Bylo sice poněkud chladněji, ale ani známka po dešti či zlověstně řádícím vichru, který potrápil interprety i návštěvníky v pondělí. Koncert, jehož náplní bylo Berliozovo málokdy slýchané Requiem (naposledy u nás zaznělo před čtrnácti lety v katedrále sv. Víta v rámci Pražského jara, kde jej publiku představili tenorista Robert Dumé, Pražský filharmonický sbor a Festivalový symfonický orchestr, řízený Yanem Pascalem Tortelierem), tak proběhl bez jakýchkoliv vedlejších problémů či nepříjemností. K jeho realizaci se spojili tenorista Fabrice Dalis, Kühnův dětský sbor (sbormistr Jiří Chvála), Pražský filharmonický sbor (sbormistr Jaroslav Brych), Ústřední hudba Armády České republiky a Symfonický orchestr Českého rozhlasu, řízený Ondrejem Lenárdem, který se této náročné role ujal místo původně ohlášeného Libora Peška. K prvnímu provedení rozsáhlého, kompozičně pozoruhodného a interpretačně nesmírně obtížného díla (jehož se v prosinci 1837 v kapli pařížské Invalidovny osvícené tisíci svícemi zúčastnila i královská rodina Ludvíka Filipa I., diplomatický sbor a veškerá pařížská smetánka) Berlioz získal neuvěřitelných 190 instrumentalistů včetně např. šestnácti tympánistů!, 210 sborových zpěváků a čtyři žesťové sbory! Tentokrát bylo obsazení sice poněkud skromnější (např. pouhých 6 tympánistů či 10 kontrabasistů), ale i tak poměrně velkolepé a konečný výsledek provedení obdivuhodný. Ondrej Lenárd se totiž s přehledem vypořádal nejen s myšlenkovou koncepcí Berliozova díla, ale i s náročnou souhrou všech zúčastněných těles. Čtyři skupiny žesťů byly totiž rozmístěny na jednotlivé zámecké arkády za zády dirigenta do všech světových stran, takže kontakt s nimi byl opravdu minimální. Přesto Lenárdovo pojetí, v němž všech deset částí ústrojně zapadalo do jednolitého výrazového oblouku, posluchače okouzlilo natolik, že dalo zapomenout i na ne zrovna ideální akustiku, drobné hráčské nepřesnosti či některá jednotlivá interpretační selhání. Snad nejemotivněji zapůsobilo překrásné Sanctus s tenorovým sólem Fabrice Dalise, které zde oproti Berliozovu originálu, psanému pro ženský sbor zaznělo v podání skvělých Kühňat. Průzračné dětské hlásky, ozývající se z čelní arkády, dodaly této části takovou vroucnost a téměř nadpozemské vyznění, že jsme ani nedýchali. Dramaturgovi festivalu, Vojtěchu Stříteskému, za to patří skutečný dík. Pustit se do tak náročného díla vyžaduje nejen spoustu nelehké organizační práce, ale i opravdovou odvahu. Zvláště, když je navíc průběh celého projektu tak závislý i na počasí. HANA JAROLÍMKOVÁ 8

Festival Musica Ecumenica Od 13. do 22. června Praha již po desáté hostila mezinárodní hudební festival Musica Ecumenica. Letošní ročník tvořilo sedm koncertů pořádaných na čtyřech místech. Žánrové spektrum bylo velmi široké, a tak návštěvníci koncertů mohli slyšet soubory jako Spirituál kvintet a Hradišťan, tělesa specializovaná na starou hudbu Antiquarius Consort Praga, Vivaldi Quintet, Quartetto Concertante i symfonické orchestry. Úvodní koncert byl svěřen Orchestru Národního divadla v Praze a spojeným sborům z USA a České republiky. Vrcholnou událostí tohoto večera se stalo provedení Glassova oratoria Itaipu. Dalším zajímavým dramaturgickým počinem byl výběr árií z Vivaldiho jediného dochovaného oratoria Juditha triumphans. Jiným méně známým dílem z programové nabídky festivalu byla Verdiho Hymna národů, která zahájila poslední koncert dne 22. června ve Smetanově síni. Tuto příležitostnou skladbu Verdi zkomponoval na text Arriga Boita pro Světovou výstavu v Londýně v roce 1862. Jedná se o kantátu pro tenor, smíšený sbor a orchestr, ve které skladatel zpracovává vlastenecké písně a hymny Anglie, Francie, Itálie a Německa. Dílo vyzývající ke sbratření národů svou ideovou náplní vhodně korespondovalo s následující Beethovenovou 9. symfonií. Český národní symfonický orchestr, americké sbory z Nového Mexika a Oregonu a Český filharmonický sbor Brno řídil Američan Will Kesling. Výkon orchestru byl poznamenán častými nepřesnostmi v souhře, jejichž příčinou byla především nejistota a malá zkušenost dirigenta, který také často volil tempa na hranici hratelnosti. Sólisty večera byli sopranistka Anda- -Louise Bogza, mezzosopranistka Jana Sýkorová, barytonista Jiří Sulženko a tenorista Aleš Briscein, který přednesl sólový part i ve Verdiho kompozici. Pěvci si i přes drobné nepřesnosti vedli lépe než orchestr, ačkoli ani jim dirigent nebyl dostatečnou oporou. Přesto publikum odměnilo účinkující spontánním potleskem. Uspořádat každoroční hudební festival založený na myšlence duchovní obnovy společnosti není v dnešní realitě jednoduché. Přejeme proto jeho organizátorům mnoho dalších úspěšných ročníků. JIŘÍ PETRDLÍK FESTIVALY, KONCERTY Werner Taube patří k nejvýznamnějším německým violoncellistům, kteří se zaměřují především na interpretaci soudobé hudby. Foto Marek Mucha Kroměřížský festival FORFEST telegraficky Město Kroměříž zahájilo letošní hudební sezonu. Cyklus letních koncertů v zámku, zahradách a chrámech se každoročně otevírá festivalem FORFEST, týdenním festivalem soudobého umění s duchovním zaměřením. A sezona byla letos zahájena opravdu impozantně. Zlínská Filharmonie B. Martinů ve velkém obsazení, smíšené sbory Moravští madrigalisté a Ambroziánský sbor, sólisté, zaplněný Chrám sv. Mořice Skladatelé Daniel Kessner, William Toutant, Liviu Marinescu a Pavel Zemek byli přítomni premiéře svých skladeb. Zdálo by se, že soudobá hudba vzburcovala a uvedla do pohybu snad celé město Letos v Kroměříži vystoupilo celkem 223 účinkujících umělců, přijelo 33 skladatelů, bylo provedeno 88 skladeb soudobé hudby, z toho 34 premiér. Dvě výstavy nabídly výtvarná díla ze sbírek CSUN Art Galleries v Los Angeles, další výstava přinesla výběr z díla Milivoje Husáka. Během FORFESTu proběhlo i divadelní představení Dny noci (Divadlo Miriam, Praha), s velmi soudobou, zajímavou scénickou hudbou Martina Dohnala. Zájem vzbudila noční performance souboru K. I. F.. Kojetínská industriální filharmonie, a jindy zas projekce multimediálního díla Creation Rudolfa Růžičky a Petra Barana. Pravidelné Uměnovědné kolokvium probíhá jednou za dva roky, letos bylo navíc rozšířeno i o workshopy : jednak krátké či delší hudební vstupy, na nichž byla živě hrána soudobá hudba, jednak tvůrčí dílny, na nichž k aktivní účasti byla vyzvána i laická veřejnost (např.: seminář o bibliodramatu pod vedením Eleny Strupkové, anebo tvůrčí kuchyňská hudební dílna Zdeny Vaculovičové.) Teoretické jednání kolokvia vedl letos velmi obětavě PhDr. Andreas Kröper. Není zde ovšem místo pro informace o jednotlivých příspěvcích, avšak texty z kolokvia budou v blízké době vydány ve sborníku a tedy dostupné. Pokusím se alespoň informovat ve zkratce o některých hudebních programech FORFESTU. Prostory v Chrámu sv. Jana Křtitele se staly útočištěm recitálu německého violoncellisty Wernera Taubeho. Program náročný jak pro interpreta, tak i pro posluchače přinesl skladby nejsoučasnější: Petera Ruzicky, Iannise Xenakise, Heinze Holligera, Wernera Heidera a Tristana Muraila. Nejstarší skladba Sonáta německého autora B. A. Zimmermanna z roku 1960 reprezentovala německou soudobou hudbu. Violoncellista fascinoval posluchače krásným, kultivovaným tónem a možnostmi, co všechno vůbec lze na violoncello zahrát. Téměř v ce- 9

FESTIVALY, KONCERTY lém programu užíval netradiční, velmi nesnadné způsoby hry na nástroj hru oběma rukama na hmatníku, poklepy prsty na strunách naprázdno, flažolety, hra sul ponticello, údery smyčcem do strun, drsná pizzicata, témbrové zvuky, extrémní dynamické změny Všechny skladby i přes svou obtížnost však byly podány s nesmírnou noblesou a interpret zaujal v každém směru vysoce kultivovaným uměleckým projevem. S velmi cenným programem vystoupil ve Sněmovním sále Arcibiskupského zámku španělský klavírista Ricardo Descalzo. Španělský skladatel Jesús Torrés mu začátkem tohoto roku věnoval svou skladbu 24 interludií, poměrně rozsáhlou, zvukově ukázněnou a nápaditou kompozici, dále pak zaznělo 6 kusů pro čtyřruční klavír György Kurtága (spoluúčinkovala klavíristka Anabel Sáez). Vrcholem večera bylo provedení Sonáty pro klavír Sofie Gubajduliny, náročné skladby, v níž lze sledovat vlivy jazzu i kompoziční postupy z 60. let 20. stol., kdy dílo vzniklo. Descalzo je vynikající, suverénní umělec, klavír se pod jeho rukama rozeznívá naplno, hraje s lehkostí a pohotovostí. Zvlášť oceňuji rytmickou preciznost, vyváženost a srozumitelnost interpretace, smysl pro výrazové členění, tektoniku. Vystoupení bylo strhující a natolik publikum zaujalo, že klavírista musel zařadit ještě 3 přídavky (Gubajdulina, Kurtág, Henry Cowell)! Koncert ze skladeb Jana Nováka proběhl za přítomnosti paní Elišky Novákové, skladatelovy choti. O autorovi krátce promluvil Zdeněk Cupák, badatel, který se již řadu let snaží shromáždit a zaznamenat pro budoucnost vše, co se osobnosti a díla Jana Nováka dotýká. Na koncertě zazněla preludia pro tři flétny Panisci fistula v provedení flétnistek Hany Čermákové, Lucie Valtrové a Vladimíry Hrozové. Skladbu Iubilationes pro varhany zahrála Hana Ryšavá, i jen podle prvního dojmu jde o hudbu velmi průzračnou, meditativní až povznášející. Stejní hudebníci pak hráli i následující dvě Sonáty da chiesa, je škoda, že tyto hluboké skladby byly zřejmě po dlouhých desetiletích od vzniku provedeny vůbec poprvé. Koncert věnovaný hudbě Jana Nováka byl tedy po všech stránkách přínosný a objevný, škoda, že milá hudba tohoto skladatele nezní na našich koncertních pódiích častěji. Výčet pozoruhodných koncertů záměrně nechávám otevřený. Jistě není v mých silách zapsat vše, co na festivalu zaznělo, stejně jako není v silách jednoho člověka i jen shlédnut všechny koncerty a pořady, které se v Kroměříži během jednoho týdne konaly. Nelze zaznamenávat veškeré dění, důležité je vystihnout atmosféru, smysl, směřování. Co tedy byl letošní FORFEST? Mám za to, že událost neobyčejně komplexní, obsažná a zdařilá, a snad i pro někoho inspirativní. Konečné slovo tentokrát ponechávám starostovi města Kroměříže, Ing. Petru Dvořáčkovi (z tiskové konference ze dne 24. 6. 2003): Poněvadž FORFEST je významný i v rámci České republiky, jsou zde uváděna v premiérách i významná, skvělá díla, myslím si, že je skutečným obohacením pro Českou republiku i pro světovou moderní duchovní tvorbu. Je to ojedinělý a velmi významný festival JAN VRKOČ O Janáčkově máji s JAROMÍREM JAVŮRKEM Letos jsme se z redakce na Janáčkův máj do Ostravy nakonec nedostali. Protože se však o tento významný festival zajímáme dlouhodobě, požádali jsme o pár slov jeho ředitele Jaromíra Javůrka. Jak jste byl jakožto osobnost zodpovědná spokojen s průběhem osmadvacátého Janáčkova máje? Naplnily se všechny plánované akce, nebo došlo k nějakým změnám? Jsem velmi spokojen. Osmnáct festivalových večerů přilákalo rekordních téměř sedm tisíc návštěvníků, kteří nadšeně oceňovali špičkové umělecké výkony všech účinkujících, mezi nimiž nechyběli světově proslulí umělci, chcete-li hvězdy, bez nichž se žádný hudební svátek nemůže obejít. Jsem spokojen i z hlediska organizačního k hladkému průběhu festivalu napomohl fakt, že nedošlo k žádné náhlé změně, vystoupili všichni avizovaní umělci a pouze v programu jednoho komorního koncertu jsme po dohodě akceptovali malou změnu. Psali jsme už, že v době konání festivalu Ostrava patří Janáčkovu máji a je na něj hrdá a festival neodmyslitelně patří Ostravě, i když jeho dosah je časově trvalejší a význam Zleva violoncellista Mischa Maisky, jehož vystoupení patřilo k vrcholům letošního Janáčkova máje, a ředitel festivalu Jaromír Javůrek. Foto archív 10

FESTIVALY, KONCERTY daleko přesahuje regionální rozměr. Jak to bylo letos? Pořadatelem Janáčkova máje je statutární město Ostrava a záštitu nad ním má tradičně primátor. Jsme rádi, že účast primátora nespočívá jen ve formálním zahájení festivalu, ale že se na jeho přípravách podílí průběžně, nyní i jako předseda správní rady nově založené obecně prospěšné společnosti MHF Janáčkův máj. Skutečnost, že festival svým významem daleko přesahuje hranice města, je potvrzena i spoluprací Krajského úřadu, která se letos projevila nejen v oblasti společenské Moravskoslezský kraj byl partnerem jednoho z koncertů, ale i ekonomické Krajský úřad přispěl k naplnění festivalové pokladny udělením grantu. Zvlášť bych se chtěl zmínit o přízni našeho festivalového publika, které vytvořilo na většině koncertů neskutečně krásnou atmosféru. Svědčí o tom i velké množství přídavků, které byly letos odehrány. Skutečně totiž nejsou předem domluveny a záleží jen na tom, jakou náladu posluchači v sále vytvoří. O kvalitách ostravského publika se velmi pochvalně vyjadřovali mnozí účinkující. Za všechny alespoň slova Libora Peška, který se jako prezident festivalu zúčastnil závěrečného koncertu právě v roli posluchače a měl radost z hudebně kultivovaného ostravského publika, které muzice dobře rozumí a i ve svém vystupování je velice noblesní. Jaký byl hlavní záměr letošního festivalu a co považujete za jeho vrcholy? Letošní festivalový program byl velmi široký a zahrnoval hudbu tří staletí s důrazem na hudbu evropského romantismu. Byl vzácně vyrovnaný, k jeho uměleckým vrcholům podle očekávání patřila vystoupení violoncellisty M. Maiského, houslisty D. Sitkovetského a klavíristy I. Moravce. Nabídl také pozoruhodnou řadu orchestrálních koncertů, na nichž kromě domácí Janáčkovy filharmonie hostovala Státní filharmonie Brno, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Česká filharmonie a Filharmonie W. Lutoslawského z polské Wroclawi. Koncert Generace? Koncert Generace tradičně prezentoval oceněná díla skladatelské soutěže Generace z loňského roku. Zazněly skladby A. Hůly, K. Růžičkové, A. Janákové, J. Meisla a E. Mojdla. Je však třeba říci, že v této podobě samostatného koncertu se uskutečnil naposledy. Na doporučení umělecké rady festivalu bude od příštího roku zařazována do programu některého z festivalových koncertů pouze vítězná skladba zvolené kategorie. Domníváme se, že tak vzroste význam uvedení pro skladatele i jeho ohlas u publika. Tak už to chodí. Teď těsně po skončení osmadvacátého Janáčkova máje jste v nejpilnějších přípravách toho devětadvacátého. Na co se můžeme těšit? Pořadatelům jihlavského festivalu sborového umění (IPOS-ARTAMA Praha a DKO Jihlava ve spolupráci s uměleckými svazy a státními orgány kraje a města, ale i za finanční podpory řady sponzorů) se v letošním ročníku podařilo na čtyřech koncertech představit soudobé sborové umění v neobyčejně širokém a kvalitním výběru. Deset sborů a jeden komorní soubor zahrnulo vedle českých sborů tři hosty z krajů nám blízkých dva sbory slovenské a srbský sbor z Bělehradu, ale také soubory z oblastí velmi vzdálených z Filipín, Austrálie a Jihoafrické republiky. PSMU, které v letošním roce slaví sto let nepřetržité umělecké činnosti, připomenulo tuto skutečnost programem, sahajícím od Smetanovy Modlitby a sborů Foerstrových přes Palestrinu a Galla až po soudobého Antonína Tučapského. Slavnostnost koncertu podtrhla i aktivní spoluúčast skladatele, který tak sobě i posluchačům připomněl léta, ve kterých byl hlavním sbormistrem tohoto vynikajícího tělesa. Národní kulturní tradice byla dominující i v programu srbského sboru Belcanto, počínaje historickým liturgickým zpěvem přes zakladatele národní hudby až k rytmicky strhujícímu provedení folklórně inspirovaných soudobých skladeb. Výfestival sborového umění v Jihlavě Příští ročník hodláme více věnovat vokální tvorbě, plánujeme i samostatný koncert PSMU a snad bych mohl prozradit jméno sólistky závěrečného koncertu, pro který se nám podařilo získat Gabrielu Beňačkovou. Z vynikajících sólistů instrumentalistů bychom měli přivítat renomovaného klavíristu G. Oppitze, nebo mladého houslistu I. Gringoltse, za dirigentským pultem stanou takové osobnosti jako J. Bělohlávek, či L. Pešek. Programy ještě dopracováváme, ale naši posluchači se mají určitě na co těšit i v příštím roce. Připravil JAN ŠMOLÍK lučně duchovní hudbou se představil slovenský sbor Apollo z Bratislavy ve spíše komorně tlumeném podání. Zcela jinou možnost vokálního projevu nabídl v dopoledním koncertu šestičlenný Voxtet vokální skupina jazzového charakteru. Její členové (2 dívky a 4 muži) nezapřou dobré pěvecké školení a svůj program interpretují se suverenitou, která vysoko přesahuje představu o místním, respektive krajovém souboru z malého města. Odlehčenější výběr ze svého repertoáru nabídl také sbor Imusicapella z filipínské Manily. V šestnáctičlenné sestavě předvedl krásně znělé kultivované hlasy a vedle obvyklého mezinárodního výběru okouzlil i ukázkami, inspirovanými typickou domácí kulturou. Pozoruhodným způsobem určila charakter letošního festivalu účast mladých lidí sbory mládeže vysokoškolského i středoškolského věku. Ženský sbor Iuventus paedagogica zaujal svou tradiční pěveckou kulturou i pestrým výběrem ze sborové tvorby 20. století. Brněnský smíšený sbor Gaudeamus obohatil tuto orientaci o ukázky pravoslavné liturgie i netradičních soudobých skladebných technik (obojímu byl věnován i odpolední seminář). The Australien Voices předvedli nevídaně vysokou interpretační úroveň se suverénním zvládnutím zcela nekonvenčních výrazových prostředků škoda, že zvolili poměrně úzký výběr programu z pera výhradně domácích autorů. Naopak jihoafrický North West Yuth Choir nabídl široký záběr 11

FESTIVALY, KONCERTY od perfektně provedeného Rytmu Ivana Hrušovského až po spontánně strhující skladby inspirované černošskou domorodou tradicí. Letošní program věnoval pozornost rovněž dvěma jubilantům. Antonína Tučapského připomnělo tentokrát především PSMU, Zdeňku Lukášovi věnoval celý program košický studentský sbor Collegium technicum zejména provedení Requiem patřilo k vrcholům celého festivalu. Stejně přesvědčivě uplatnili jeho sbory i brněnský Gaudeamus (opět část Requiem a Pater Noster) a Iuventus paedagogica (Lucerna Domini s vynikajícím sólistou Čeňkem Svobodou). Kromě jubilantů ale zazněly i skladby dalších přítomných autorů v loňské soutěži oceněný dětský sbor Ropot uzbeckého autora Felixe Yanov-Yanovského, kantáta Vítej, slunko líbezné Zdeňka Šestáka i skladby Otmara Máchy, především velkolepé Slavnosti jara spojené s taneční choreografií (vše skvělý Kühnův dětský sbor). Slavnostní prostředí festivalu bylo také rámcem k předání několika významných ocenění. Cena ministra kultury byla předána jubilujícímu PSMU, cenu Ferdinanda Vacha obdržel Vlastimil Nedvěd, cenu Františka Lýska Vlastimil Podlena, cenu Bedřicha Smetany Jaroslav Cyrus a Ivan Sedláček. JAROSLAVA MACKOVÁ Mezinárodní varhanní festival v Opavě Na pozadí bohaté a již dlouholeté tradice varhanní interpretace v Opavě vznikl v roce 2001 Mezinárodní varhanní festival barokní hudby, který se tedy konal letos již potřetí. Jeho dějištěm je od počátku hlavně chrám sv. Ducha, v němž byly dosluhující varhany v roce 2000 nahrazeny zcela novým nástrojem s barokní dispozicí, umožňující autentickou interpretaci dobové tvorby. Hlavním organizátorem festivalu je od samého počátku iniciátor stavby oněch nových varhan MgA. Tomáš Thon. Ten také se svými spolupracovníky koncipuje dramaturgii jednotlivých festivalových ročníků tak, aby každý z nich měl určitou vůdčí ideu a zároveň zdůrazňoval i jisté geografické odlišnosti v bohatém 12 vývoji barokního období varhanní hudby. I. ročník festivalu poskytl interpretační prostor barokní hudbě české, jihoněmecké, severoněmecké a italské. Na II. ročníku pak zazněla díla opět české, dále pak vlámské, španělské a německé hudby. Kromě zahraničních umělců na něm vystoupilo i šest opavských varhaníků, kteří mají již bohaté zahraniční zkušenosti a někteří z nich úspěšně působí na Církevní střední varhanické škole v Opavě, svého druhu jediné v České republice. Tento festivalový ročník dokumentoval také široké zázemí, jaké má provozování varhanní hudby v Opavě. Letošní III. festivalový ročník v průběhu pěti květnových týdnů pokračoval v osvědčené tradici představování barokní hudby od konce 16. do 18. stol., tentokrát ve Francii, Polsku a Rakousku. Organizátorům festivalu se i letos podařilo získat pro vystoupení v Opavě renomované umělce jmenovaných zemí, kteří doma i na zahraničních koncertech představují konstantní hodnoty technické, registrační, umělecké i pedagogické ve svém oboru. Z Francie to byla Marie-France Messager, z Polska Julian Gembalski a z Rakouska Ulrike Weidinger. Velmi cenným dramaturgickým obohacením programu varhanního festivalu je v každém ročníku zařazení jednoho večera v žánru umělecky s varhanami spjatého. Ve III. ročníku to byl především úvodní večer, v němž vystoupila dnes už evropsky známá Schola Gregoriana Pragensis s Davidem Ebenem, jejíž vynikající provedení Gregoriánského chorálu bylo propojeno barokními verši D. Zipoliho, které hrál Tomáš Thon. Na předposledním koncertu z celkových pěti seznámil Jaroslav Tůma posluchače v komorním prostředí gotické síně opavského minoritského kláštera s clavichordem, oblíbeným nástrojem J. S. Bacha. Festivalový program tak poskytl cenná poznání nejen milovníkům varhanní hudby samotné, ale byl i neobyčejnou invencí pro všechny četné posluchače jednotlivých večerů. Dá se říci, že všechny koncerty festivalu byly nevšedním uměleckým zážitkem a dokumentovaly již plně etablovaný umělecký počin, jakým bezesporu Mezinárodní varhanní festival barokní hudby v Opavě je. Jeho každoroční celková koncepce naplňuje však navíc starou ideu vzájemného propojení evropských kultur, jež předznamenává i nové pojetí kontinentu bez hranic. ARTUR SOMMER Malé ohlédnutí za 42. BEETHOVENKOU Od 6. do 14. června probíhala na zámku Hradci nad Moravicí mezinárodní interpretační soutěž Beethovenův Hradec, která si za dobu své existence získala velmi dobré renomé. Svědčí o tom Vítěz 2. kategorie v oboru klavír, Alexandr Starý Foto Pavol Mravec překvapivě početná účast letošních kandidátů v oboru klavír a smyčcové kvarteto. V první kategorii oboru klavír se utkalo 29 účastníků do 19 let a do druhé kategorie do 30 let se zapsalo 19 kandidátů. V prvním kole kvartetní soutěže se pak představilo všech devět přihlášených souborů. Vedle studentů základních, středních a vysokých uměleckých škol z Česka, Slovenska, Běloruska, Polska, Lotyšska, Ukrajiny a Srbska zavítali na zámek také hosté z Jižní Koreje a Japonska. Nově vzniklému ostravskému Sdružení pro umění a výchovu Talent, které převzalo pořadatelství soutěže, se povedlo alespoň částečně pokrýt zhruba půlmilionový rozpočet díky vstřícnosti Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Ministerstva kultury České republiky a řadě

FESTIVALY, KONCERTY Hudební nakladatelství EDITIO BÄREN REI TER PRAHA, spol. s r. o. si Vám dovoluje nabídnout reedici Bohuslav Martinů (1890 1959) Loutky I (revidované vydání) editor Aleš Březina; rozsah: 24 stran ISMN: M-2601-0204-0 H 7875, cena: 110 Kč Tento cyklus klavírních skladeb má zcela ojedinělé místo mezi ostatními kompozicemi raného období Bohuslava Martinů. Loutky svou uměleckou a estetickou náročností přesahují víceméně studijní a didaktický charakter ostatních skladeb z této doby. Martinů je komponoval v letech 1912-1925. Skladby mnohokrát změnil a přepracovával, a tak se stalo, že Loutky I jsou chronologicky nejmladší a Loutky III naopak nejstarší. Třetí sešit (Loutky I) pochází z roku 1925. Obsahuje pět malých skladeb: Kolombína tančí, Nová loutka, Ostýchavá panenka, Pohádka a Tanec loutek. Loutky I-III představují velmi vděčný a letitou interpretační praxí prověřený studijní materiál, bez kterého si snad už ani nelze představit repertoár mladých pianistů. Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. Zákaznické centrum: Běchovická 26, 100 00 Praha 10 tel.: 274 001 929, fax: 274 781 017 e-mail: zcentrum@ebpraha.cz, www.noty-kni hy.cz, www.editio-baerenreiter.cz dalších sponzorů (Železniční stavitelství Brno, Petrof Hradec Králové) a nadací (Český hudební fond, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka). Množství posluchačů navštívilo jak zahajovací recitál Ivana Moravce, tak závěrečnou exhibici letošních laureátů. Výkony Tomáše Klementa, Ladislava Doležela, Jakuba Hypše, Alexandra Starého i obou kvartet Kaprova a Snítilova si publikum doslova vychutnalo. Není divu, vždyť oba předsedové porot Ivan Klánský a Václav Snítil shodně konstatovali, že během týdenního maratónu nezazněly na pódiu výkony, které by nesplnily přísná měřítka. Pořadatele velmi potěšilo množství studentů a učitelů z širokého okolí, kteří se sjížděli ke sledování soutěžních výkonů a se zájmem konfrontovali svá hodnocení s verdikty porot. Zámek Hradec ovšem nežil jen hudbou. V den ukončení Beethovenova Hradce byly otevřeny dvě výstavy a proběhlo několik svatebních hostin. Díky slunnému, vpravdě letnímu počasí, bylo v tomto krásném koutu Slezska prostě živo. PETR HANOUSEK Telegraficky pouze o těch nejlepších:! klavír I. kategorie 1. cena: Ladislav Doležel Konzervatoř Brno 2. cena: Jakub Uhlík Konzervatoř České Budějovice 3. cena: Tomáš Klement Janáčkova konzervatoř v Ostravě! klavír II. kategorie 1. cena Alexandr Starý Janáčkova konzervatoř v Ostravě 2. cena Jakub Hypš Institut pro umělecká studia Ostrava 2. cena Petra Milarová Janáčkova konzervatoř v Ostravě 2. cena Martina Mergentalová Janáčkova akademie múzických umění Brno! smyčcové kvarteto 1. cena: Kaprovo kvarteto, HAMU Praha Anna Veverková, Aleš Ulrich housle; František Jelínek vio la, Jan Žďánský violoncello 2. cena: Snítilovo kvarteto, HAMU Praha Roman Hranička, Matěj Polášek housle; Barbora Veisová viola, Šimon Veis violoncello 3. cena: Icarus Quartet, JAMU Brno Milan Paľa, Marian Svetlik housle; Julián Veverica viola, Štěpán Švestka violoncello VUS slavil Dvořákem V neděli 22. června se konal v Dvořákově síni pražského Rudolfina slavnostní koncert Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy k 55. výročí existence tohoto tělesa. Na programu zazněla výlučně kantátová a oratorní díla Antonína Dvořáka: Hospodine, pomiluj ny ze Svaté Ludmily, Žalm 149, Te Deum a Biblické písně v úpravě pro smíšený sbor a orchestr. Tato verze písňového cyklu byla provedena ve světové premiéře a pořídil ji umělecký vedoucí VUS a současně dirigent koncertu Jakub Zicha. Partnerem sboru se stala Pražská komorní filharmonie a sólové party v Te Deu přednesli sopranistka Zdenka Hojková a barytonista Ivan Kusnjer. Vrcholem večera se staly Biblické písně, ale i ostatní kompozice zazněly v interpretaci, která jen potvrdila vysoké umělecké kvality sboru. VUS UK se za léta své existence stal vyhledávaným tělesem. Během 55 let jím prošlo přes dva tisíce členů a v jeho čele stanulo 24 sbormistrů (mj. Jiří Kout, Oliver Dohnányi, Miriam Němcová, Jaroslav Brych, Lubomír Mátl, Jan Kasal a další). Našlo zde odrazový můstek pro svoji profesionální hudební kariéru mnoho osobností, jako např. členové populárního Spirituál kvintetu. Soubor má za sebou přes sedmdesát zahraničních zájezdů do více než dvaceti států včetně USA, Kanady, Mexika a Izraele. Jeho repertoár tvoří několik set skladeb s doprovodem orchestru i a cappella. Významnou aktivitou je nahrávací činnost nejen pro rozhlas, ale i pro různá hudební vydavatelství. Mezi nejpozoruhodnější ediční počiny posled- ní doby se řadí několik nahrávek Petra Ebena či Antonína Dvořáka. Aktivita Vysokoškolského uměleckého souboru si zaslouží o to větší respekt, oč jsou současné společenské klima i materiální podmínky pro rozvoj sborového zpěvu složitější. V čele souboru stojí již čtvrtou sezonu můj dlouholetý kolega Jakub Zicha, kterému jsem v souvislosti s oslavami výročí založení VUSu položil několik otázek: Proč jubilejní koncert obsahoval výhradně skladby Antonína Dvořáka? Dvořákovo vokálně instrumentální dílo je již dlouho naší tradiční repertoárovou dominantou. Kromě všeobecné obliby jeho tvorby bylo dalším důvodem dramaturgického zaměření koncertu i skladatelovo blížící se výročí sto let od jeho úmrtí. Co tě přivedlo k myšlence vytvořit novou úpravu Biblických písní pro sbor a orchestr? 13

FESTIVALY, KONCERTY Před necelými dvěma roky jsem se seznámil s úpravou sedmi Biblických písní pro komorní orchestr a smíšený sbor, kterou pořídil Jarmil Burghauser pro účely kůru kostela sv. Markéty v Praze Břevnově. Tato myšlenka mě natolik zaujala, že jsem se rozhodl vytvořit svoji vlastní verzi všech deseti částí pro smíšený sbor a větší instrumentální obsazení a při sestavování cyklu jsem respektoval původní Dvořákovo řazení jednotlivých písní. Jak bude vypadat příští sezóna VUSu? V říjnu chystáme koncert ve spolupráci s Unií českých pěveckých sborů, který bude spojen s výstavou v Muzeu hl. m. Prahy k 55. výročí založení našeho tělesa. Kromě tradičních vánočních koncertů nás v březnu 2004 čeká provedení Dvořákovy Stabat mater ve spolupráci se sborem chrámu sv. Štěpána v Karlsruhe. Připravil JIŘÍ PETRDLÍK ČKO, Vlachovo kvarteto a Ivan Moravec Snad nejlépe vlachovsky vyšla Vlachovu kvartetu Praha a Českému komornímu orchestru 12. 6. ve Dvořákově síni hned první skladba, Introdukce a Allegro pro smyčcové kvarteto a orchestr, op. 47 Edwarda Elgara. Velký, hutný vstup elegický, s typicky vášnivým nasazením, až k jakési simulaci romantického varhanního zvuku, rychlá část půvabná, se skvěle čitelnou polyfonií a s bohatým využitím různých dynamických hladin, včetně ideálního vyvážení kvarteta a tutti. Také Adagio pro smyčce, op. 11 Samuela Barbera, které otevřelo druhou polovinu večera, místy dosahovalo velmi výrazného napětí. Mozartův klavírní koncert A dur KV 488 mohl mít v orchestru trochu víc pohody. Sólista Ivan Moravec ovšem vtiskl dílu patřičnou eleganci, hrál důsledně křehkým tónem, rychlé věty vyzdobil půvabně vycizelovanými girlandami běhů a do pomalé části vnesl žádoucí tklivou náladu. Jen ve 3. větě měly běhy a figury trochu tendenci se rozmazat v akustice Dvořákovy síně. Tento nedostatek se projevil zejména v závěrečné Mozartově Symfonii g moll, KV 550. Jakkoli byli hráči výteč- 14 ně připraveni a každý detail pečlivě artikulovali, poměrně rychlá tempa setřela výrazové nuance, ubrala na kantabilitě a tanečnosti středních vět i na emocionální naléhavosti vět krajních, které zvěcněním jaksi zešedly. I když obětavý záskok dirigenta Andrease Sebastiana Weisera je třeba ocenit, doufejme, že Ondřej Kukal brzy dosáhne plného zdraví a opět zaujme své místo před Českým komorním orchestrem, aby vtiskl jeho vystoupením neopakovatelné okamžiky tvůrčího posvěcení. V závěru večera tentokrát chyběl právě ten typický Vlachův šestý smysl pro uplatnění všeho toho, co bylo na četných zkouškách vzorně nastudováno. BORIS KOBRLE v Rudolfinu Laureáti 37. ročníku soutěže Concertino Praga (kategorie komorní soubory do 18 let) obhajovali své tituly, které získali prostřednictvím rozhlasových nahrávek zaslaných Českému rozhlasu, na koncertě 21. 6. ve Dvořákově síni. Tato renomovaná národní i mezinárodní soutěž, člen Evropské unie hudebních soutěží pro mládež (EMCY), pořádaná každoročně Českým rozhlasem pod patronací Evropské vysílací unie (EBU), proslula zejména svou objektivností, neboť hodnocení snímků probíhá vždy v přísné anonymitě. Na vynikající dramaturgii koncertu se podepsalo jednak rozhodnutí poroty pod vedením Zuzany Růžičkové, jednak bohaté zkušenosti dramaturgů večera Jiřího Hlaváče a Jiřího Temla. Úvodní vystoupení bulharského souboru César Quintet (Petya Eneva a Dora Kehayova housle, Ivajlo Danailov viola, Marina Hinova violoncello, Alina Komitova klavír) nenechalo nikoho na pochybách o úrovni soutěže. Ansámbl (získal 2. cenu, 1. cena nebyla udělena) vystavěl 1. větu Franckova Kvintetu f moll ve velikém dynamickém oblouku, s hlubokým zaujetím, v plném vystižení elegické nálady, s pečlivě vypracovanými hlasy a při znamenitě vyváženém zvuku smyčců a klavíru. Houslové duo (Dorle Fassmann Theresia Meyer) ze Speciální hudební školy v Drážďanech (2. cena ve své kategorii) se zaskvělo stylovou interpretací Telemannovy Gulliverovské svity, obohatilo večer strhujícím výrazem barokních tanců se zřídka slýchanými artikulačními hody. Lotyšské trio (Kristiana Širante housle, Valters Puce vio loncello, Arturs Cingujevs klavír; 2. cena v kategorii, 1. cena nebyla udělena) zaujalo schopností koncentrace a fascinující kvalitou souhry, prokázalo nevšední dar komunikace s publikem a potvrdilo skutečnost, že přesvědčivá interpretace soudobé hudby až k brilantně realizovanému hudebnímu gagu (Peteris Plakidis: Improvizace a burleska) může dosáhnout jedinečné odezvy. Také smyčcové kvarteto Haldern (Alice Wignjosaputro a Meliba Abaga housle, Martin Schäfer viola, Ole Hansen violoncello; 2. cena ex aequo, 1. cena neudělena), nominované Západoněmeckým rozhlasem (ARD/WDR) navzdory drobným technickým nedostatkům, zejména v intonaci, předvedlo dobrou orientaci ve struktuře 1. věty Haydnova Kvartetu d moll op. 76/2 a sympatickou péči v oblasti hudební artikulace. Témbrovým i náladovým osvěžením potěšilo flétnové kvarteto Konzervatoře v Českých Budějovicích (Simona Polakovičová, Jan Krch, Petra Křišťanová, Martin Mikuláš; 2. cena ex aequo, 1. cena neudělena). Široká paleta poetických nálad a barev, kterou flétnisté rozvinuli v cyklu Eugena Bozzy Letní den na horách výtečně připravila vrchol koncertu vystoupení absolutního vítěze, dua Stanislav Lukš (housle) Jakub Metelka (klavír). Na brilantním zvládnutí formy u Chaussonova Poemu op. 25 i na technické a výrazové suverenitě v Sukově Burlesce op. 17/4 má jistě svůj podíl i Jindřich Pazdera, který mládence na pražské konzervatoři k soutěži připravil. Svižná a elegantní moderace Jiřího Vejvody i citlivé reakce publika, v němž tradičně převažovali mladí zájemci a příznivci soutěže, se jistě promítly i do nálady přímého přenosu, který společně realizovaly Český rozhlas a Česká televize. BORIS KOBRLE

Koncert 75 aneb pocta Leoši Janáčkovi a Zdeňku Lukášovi O komorních orchestrech je známo, že si zvláště v létě se svou programovou nabídkou příliš nelámou hlavu. I ta špičková malá komorní tělesa barokního typu obvykle raději do omrzení opakují nejpopulárnější repertoárové dominanty (Mozart, některá z romantických serenád a samozřejmě Vivaldi), než aby se pokusila propojit příjemný zážitek ze známé hudby s nějakým novým poznáním. Nevšední dramaturgie, s jakou přišel na přelomu jara a léta Sukův komorní orchestr ovšem potěšila. Pod hlavičkou speciálního festivalu s názvem Hudební klenoty z Prahy jsem mohli být v rozmezí třinácti dnů svědky pěti tematicky ucelených večerů a jednoho populárního matiné, přičemž na jednotlivých koncertech dostaly prostor nejen slavné hudební miniatury, Mozart a Vivaldi, ale také méně známé skladby německého hudebního romantismu nebo téměř výhradně hudba soudobá. Zvlášť svěžím počinem, který se zcela vymaňoval z obvyklého dramaturgického klišé, byl (Sál Martinů, 21. 6.) tzv. Koncert 75 (číslovka připomínala 75 let od úmrtí Leoše Janáčka a 75 let od narození Zdeňka Lukáše), který postavil vedle sebe Janáčkovu ranou Suitu pro smyčce, a tři (!) skladby z dílny Zdeňka Lukáše mimochodem všechny byly s tímto raným Janáčkem až nápadně rodově příbuzné. Janáčkovu Suitu podali, Sukovci zajímavě. Díky podrobné akcentaci a také poněkud volnějšímu tempu jako by ze stokrát slýchané hudby vyzařovaly o poznání temnější barvy i silnější vnitřní svár (violový protihlas v Adagiu, chorálový náboj druhého Adagia). Vzhledem k minimálnímu obsazení orchestru (13 hráčů) jsem byl zvědav na zvukově exponované Presto, ale i to znělo subtilnímu tělesu, zejména v krajních dílech, plnokrevně. K Lukášovým skladbám přistoupil Sukův komorní orchestr se suverénním nadhledem; bylo dobře znát, že tato hudba patří k jeho repertoárovým dominantám, s nimiž se jak se dovídáme s ohlasů velmi úspěšně prosazuje i ve velmi vzdálených oblastech, například v Jižní Americe. Toho, kdo Lukášovy orchestrální a koncertantní počiny permanentně sleduje, to nepřekvapí. Jde o hudbu, která je rozpoznatelná po několika taktech, vždy se odrazí od nějakého posvěceně muzikantského nápadu a pak plyne s naprostou samozřejmostí dál, jako by se rodila v jednom tahu, i když nám někdy může připadat, jako kdyby do této složité doby zabloudila tak trochu z jiného světa. Tak se na tomto večeru představily například Lukášovy Canti, jejichž konsonantně hladivý druhý zpěv stavěl své kouzelné a ničím nerušené vyprávění na nejprostších pointách, a přesto vzrušoval. Dvě Lukášovy skladby byly šity FESTIVALY, KONCERTY orchestru přímo na tělo Dvojkoncert pro housle, kontrabas a smyčce z roku 1999, který skladatel věnoval houslistovi Josefu Sukovi a dnes už výrazně osobnostně profilovanému sólokontrabasistovi tělesa Tomáši Vybíralovi, a rovněž Sukovi věnované Concertino dedicato pro housle a orchestr. I tentokrát, kdy se Sukovy role spolu se znamenitě disponovaným Tomášem Vybíralem s nápadně detailním vcítěním ujal Martin Kos, bylo dobře patrno, co takové dedikace v praxi znamenají, protože obě kreace nejen plně odkrývaly svůj jímavý náboj, ale díky nadhledu a detailnímu přístupu, s jakým byly nastudovány, nabízely také obraz nádherně uvolněného muzicírování. Snad nejsilněji nám to dali interpreti poznat v Lukášově Dvojkoncertu. MILOŠ POKORA Sukův komorní orchestr hrál 21. 6. v Sále Martinů díla Leoše Janáčka a Zdeňka Lukáše. Foto Petr Horník Virtuosi di Praga a L Olimpiade V rámci příprav na 28. letní Olympijské hry, které budou v roce 2004 opět v Athénách, se konal v Rudolfinu ve středu 4. 6. koncert orchestru Virtuosi di Praga s řeckým dirigentem a čtyřmi francouzskými zpěváky. Aby tato věta dostala srozumitelný smysl, je třeba vyslovit i titul tohoto koncertu: L Olimpiade Olympijské hry jako operní námět. Vlastně za vše může Pietro Metastasio, jistě nejfrekventovanější operní libretista všech dob. V 18. století psali na jeho texty své opery desítky autorů. A právě L Olimpiade patří k těm 15

FESTIVALY, KONCERTY nejúspěšnějším notami toto libreto doplnilo celkem 53 skladatelů. Je kuriózní, že v době, kdy Olympiáda patřila buď dávné minulosti (hry byly zrušeny v roce 393) nebo daleké budoucnosti (obnoveny byly až 1896) mohl být tento sportovní námět tak výsostně populární. Bylo to jednak vysoce dramatickými a básnickými kvalitami Metastasiova pera umně propleteným dějem, jednak akcentem na četnost sportovní soutěže a pochopitelně dobovou vlnu zájmu o vše, co souvisí s kulturou antického Řecka. Z těch třiapadesáti skladatelů, kteří zhudebnili týž text Metastasiovy Olympiády, jich bylo vybráno osm a z částí jejich oper byl sestaven večer recitativů, árií či ansámblových scén tak, aby posluchač slyšel vlastně celou operu. Jde o známé tvůrce 18. století: G. Paisiello, A. Vivaldi, B. Galuppi, J. A. Hasse, G. B. Pergolesi, T. Traetta, A. Caldare, N. Jommelli. Mohli by zde být i další, jako Cherubini, Gassmann, Cimarosa, Rosetti, Mysliveček atd. Ti všichni se Olympiádou zabývali. Tento neobvyklý olympijský koncert připravuje ředitel Athénské koncertní síně Nikos Tsouchlos pro uvedení v příštím roce na domácí půdě v průběhu Olympijských her v Athénách. Doufejme, že jak francouzští zpěváci Isabelle Poulenard soprán, Claire Brua mezzosoprán, Jean Delescluse tenor, Jerome Correas baryton, tak orchestr Virtuosi di Praga a dirigent Nikos Tsouchlos i v Athénách získají zlatou medaili. MIROSLAV HRŠEL Pražské provedení operní Olympiády, pořádané agenturou Lupulus jako zahajovací koncert 8. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pontes 2003, si ocenění rozhodně zaslouží. Stylový výkon odvedl nejen orchestr Virtuosi di Praga, který jasným a zřetelným gestem vedl athénský rodák Nikos Tsouchlos, ale především všichni zúčastnění, vesměs mladí sólisté. Škoda, že se u nás o výborných hlasech širší veřejnost obvykle dovídá, až když už tak výborné nejsou Neznámá jména ještě neznamenají nepozoruhodné výkony často naopak. Přední francouzští operní pěvci jak stálo v programu mají všichni velmi dobré a specializované školení, které dokazuje, že při poučené interpretaci nemusí starou hudbu vůbec zpívat malé hlasy. Sopranistka Isabelle Poulenard je absolventkou Hudební školy Radia France a Ecole National d Art Lyrique při pařížské opeře. Trvalo jí jen chvilku, aby předvedla celé své pěvecké a výrazové umění její ztvárnění dramatické scény v části opery, zhudebněné Jommellim, patřilo k vrcholům večera. Je zřejmě i mozartovskou pěvkyní, protože účinkuje v inscenaci Dona Giovanniho ve Zleva Claire Brua, Jean Delescluse a dirigent a duše celého projektu, Nikos Tsouchlos Foto archív francouzském Dijonu. Mezzosopranistka Claire Brua zaujala pokud možno ještě víc: vlastní velký, nosný hlas přitom pohyblivý a schopný barevných a výrazových proměn. Claire Brua studovala vedle hudby i literaturu, zdokonalovala se u Gunduly Janowitz a v pěvecké třídě Williama Christieho na Pařížské národní konzervatoři a na Operní škole hudebního umění v Paříži. Loni jí patřila role Nicklausse v Offenbachových Hoffmannových povídkách na scéně ve Strasbourgu, pak zpívala Partenopu v nastudování Vivaldiho opery Rosmira Fedele v Nice a na podzim má mít recitál v rámci Massenetova festivalu v San-Etienne. Není divu, její projev (i vzhled) je skutečně podmanivý. Ani oba pánové tenorista Jean Delescluse (člen Národní operní společnosti v Lyonu) a barytonista Jerome Correas (absolvent Pařížské konzervatoře a operní školy při Pařížské opeře) svými výkony za oběma skvělými dámami nezaostávali. Za zmínku stojí ještě jeden sólista, nebo spíš sólistka večera: cembalistka Agnes Abergel. Jistě není náhoda, že byla jako specialistka na dobovou interpretační praxi přizvána k pražskému provedení a následnému nahrávání Olympiády. Jen pro zajímavost na konzervatoři v Paříži studovala cembalo a kontrabas tedy basové nástroje a jejich úlohu při provozování staré hudby. Někomu by se mohlo zdát, že sestavení opery z děl různých skladatelů je příliš odvážný čin. Operní pasticcia však byla v minulosti celkem běžnou záležitostí a navíc se tehdy zdaleka nevybíralo jenom z děl, zkomponovaných na jedno libreto! Jisté problémy s sebou v tomto případě nese skutečnost, že různí autoři obsadili jednotlivé jednající postavy různými hlasovými obory (např. Argene je u Galuppiho soprán, u Traetty mezzosoprán, Vivaldiho Licida zpívá mezzosoprán, Jommelliho Licida soprán..). Protože však jde o jeden a týž příběh, posluchač se nakonec zorientuje. A o čem opera vypráví? O lásce, cti a sportovním klání na olympijském závodu Kromě ponaučení, že podvádět se nevyplácí, si posluchač z tohoto pasticcia odnese ještě zajímavý postřeh: na Metastasiovo libreto komponovali autoři, jejichž životní dráhy zasahují od 17. do 19. století. A není vždy alespoň ve zvolených částech nejlepší ten nejznámější. 16

FESTIVALY, KONCERTY Jako dovětek ještě jednu informaci: Pergolesiho L Olimpiade (z níž je zde použita pouze ouvertura k druhé části večera), uvádí letos festival barokní hudby ve francouzském Beaune. Olympiádou odstartoval festival Pontes velmi úspěšně. Sám o sobě však představuje maraton patnácti koncertů v Čechách, na Moravě i na Slovensku. A v jeho rámci se objeví další obdobný projekt: Requiem-Harmonie světa, kde jsou zastoupena díla skladatelů devíti zemí. Zdá se, že myšlenka Pontes neboli Mostů je tak naplněna dokonale. jv Česká premiéra Françaixova Dvoj koncertu pro flétnu, klarinet a orchestr Ve středu 18. června se v Koncertní síni Otakara Jeremiáše v Českých Budějovicích s velkým úspěchem uskutečnila česká premiéra Dvojkoncertu pro flétnu, klarinet a orchestr (z roku 1991) francouzského skladatele Jeana Françaixe (1912 1997). Virtuózních sólových partů se s technickou bravurou a výrazovou přesvědčivostí zhostili slovenský flétnista Ján Figura (člen Státního komorního orchestru v Žilině a komorních sdružení Armonia slovacca, Barokové kvarteto, Suchoňovo kvinteto) a klarinetista Pavel Bušek (člen Jihočeské komorní filharmonie v Českých Budějovicích, Nového dechového tria v Pardubicích, Ensemble Messiaen v Brně a umělecký vedoucí Nového komorního studia propagujícího hudbu 20. století). Výrazně pozitivně působilo nápadité střídání tří typů sólových nástrojů (C-flétna, altová flétna, pikola; B-klarinet, Es- -klarinet, basklarinet) během čtyřvětého rozvrhu koncertu. I Jihočeská komorní filharmonie za řízení mladého talentovaného dirigenta Stanislava Vavřínka podala vynikající umělecký výkon: zaujala dokonalá souhra i zvukově-dynamické vyvážení sólistů a orchestru. Dílo sršelo vtipem, efektními technicky náročnými úseky v rychlých tempech nejen v sólových, ale i orchestrálních partech, rytmickými obtížnostmi. Odlehčeně cítěná neoklasicistní partitura doslova nadchla pestrou škálou barevných odstínů, dynamických a přednesových nuancí. Skladba byla interpretována s nakažlivě strhujícím emocionálním nábojem, na který publikum reagovalo dlouhotrvajícím potleskem. LUDMILA PEŘINOVÁ Závěr sezóny rozhlasových symfoniků Až do 10. června protáhl svou 76. sezónu Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Navzdory pochopitelné obavě, že v dusném a horkém letním počasí nebude zájem abonentů tak velký jako v průběhu běžné koncertní sezony, byl příjemně klimatizovaný sál v Rudolfinu téměř plný publika, které jistě zlákal i atraktivní program a zejména účast barytonisty Ivana Kusnjera. Šéf Vladimír Válek, který se po lékařském zákroku pohybuje na pódiu teď už i bez opory zcela bezpečně, nezůstal v úvodu nic dlužen symfonické básni Richarda Strausse Don Juan. Kdo má rád detailní popis v programní hudbě, mohl sledovat děj s Zerlinkou, hraběnkou a Annou od svůdníkových úspěchů až k vyhasínání jeho mužné síly; kdo dává přednost vnímání hudby bez závislosti na programu, tomu musel imponovat jak zářivý lesk, jímž dirigent od prvého taktu Straussovu partituru vyzdobil, tak skvělá skladatelova práce s nosnými tématy a s nástrojovými barvami. Válek své provedení vygradoval až téměř k záplavě zvuku ale Straussova hudba zůstala dobře čitelná. Brahmsova druhá symfonie je tak vžitou součástí repertoáru, že ji pravidelní návštěvníci koncertů vnímají bezmála tak samozřejmě, jako symfonie Dvořákovy. Její čtyři věty odezněly tentokrát v solidním, v podstatě konzervativním, nijak neprovokujícím a také ovšem ničím mimořádným nepřekvapujícím provedení; při poslechu prvé věty se zdálo, jakoby orchestr i dirigenta postihla poněkud nostalgická únava, ale po zamyšleném Adagiu zazněl hezky vypointovaný ländler a svižně rozjařené finále. Hudba v synagogách Třetí koncert z pětidílného cyklu Hudba v synagogách plzeňského regionu se konal 15. 6. v čerstvě restaurované synagoze v Radnicích na Rakovnicku. Hlavním pořadatelem již druhého ročníku cyklu, jehož finanční výtěžek má jít na opravu Staré synagogy v Plzni, je Úhlava, o. p. s. v Klatovech, spolupořadatelem plzeňská Židovská obec a obec Radnice, finančně cyklus podpořil Plzeňský kraj a některé regionální nadace. Vrcholem večera se tak přirozeně staly Mahlerovy Písně potulného tovaryše. Skvělý výkon Ivana Kusnjera nadchl ve Dvořákově síni všechny přítomné: Kusnjer, jehož artikulaci bylo bezpečně rozumět i tam, kde je orchestr poněkud hustší, je technicky, barvou svého rozsáhlého hlasu i vysokou mírou svého hudebního intelektu ideálně disponován k přesvědčivě věrohodné interpretaci takové intimní zpovědi, jakou tyto čtyři písně představují. PETAR ZAPLETAL Prostředí synagog má svá specifika, a to nejen po historické, ale i po hudební stránce. Bývá pravidlem, že je tu dobrá akustika a zároveň že tu nebývá klavír. Synagogální prostředí, dnes hojně využívané ke koncertům a výstavním účelům, tedy musí počítat s jinými dramaturgickými modely než bývají ta s doprovodným či sólovým klavírem. O prezentaci poměrně vzácně využívané a možno říci i nedoceněné kombinace harfy a houslí 17

FESTIVALY, KONCERTY Miroslav Vilímec a Jana Boušková se tentokrát postarali renomovaní sólisté Jana Boušková a Miroslav Vilímec. K charakteristice večera patří i to, že spolu takto účinkovali poprvé. Programová dramaturgie byla nad očekávání bohatá. Harfě patřil rozhodující podíl, většinou v podobě původní sonátové a fantazijní literatury (C. Ph. E. Bach, J. Haydn, L. Spohr, F. Liszt, E. Parish-Alvars). V kombinaci obou nástrojů zazněla Sonáta E dur G. F. Händla, půvabná drobnost Beau oir C. Debussyho (píseň v úpravě J. Heifetze) a sólová Paganiniana N. Milsteina. O jednoznačně spolehlivém výkonu Miroslava Vilímce je a zároveň není lehké psát. I na poměry příležitostného vystoupení v malém městečku byl jako vždy výborně připravený, přesný a bez Orchestr ATLANTIS v Plzni Ve čtvrtek 5. 6. uspořádal Plzeňský kulturní servis Esprit ve velkém sále Pekla v Pobřežní ulici koncert Orchestru Atlantis. Řídil jeho zakladatel, dirigent Vítězslav Podrazil, sólových partů se ujali britský klavírista Geoffrey Chacaro a houslista Martin Kos. Dramaturgie tohoto tělesa je již řadu let ustálená. Značnou část repertoáru tvoří všeobecně známé skladby, kde se orchestr soustřeďuje na preciznost provedení při velmi komorním obsazení. Mimořádně Foto archív problémů oscilující mezi brilantní virtuozitou (Milstein) a zasněnou lyrikou (Debussy). Protagonistka večera Jana Boušková pregnantně přesvědčila hned v několika ohledech. Harfa může být naprosto plnohodnotným partnerem místo klavíru, ba v některých případech má i víc předností. V sólových číslech předvedla jedinečnou kombinaci vkladu dynamického a agogického (přímo klavírně osobitě ztvárněné Lisztovo Nokturno č. 3) a technického (paganiniovská La mandoline Grande Fantasie Parishe-Alvarse). Obecenstvo ve zcela zaplněném prostoru synagogy, v němž z místní honorace včetně starosty snad nikdo nechyběl, bylo právem nadšeno. JULIUS HŮLEK přínosné je uvádění skladeb současných autorů českých i zahraničních. V říjnu minulého roku překvapil Orchestr Atlantis Plzeň výborným provedením díla izraelského skladatele Marka Kopytmana. Tentokrát byla uvedena premiéra autora, který je plzeňským rodákem, ale od r. 1949 žije v Londýně. Je jím syn plzeňského operního pěvce Bohuše Šimsy, dnes již třiasedmdesátiletý skladatel, který přijal jméno Karel Janovický. Jeho skladatelské dílo je rozsáhlé, napsal i hudbu k několika filmům, známá je též jeho činnost v BBC, kde řadu let působil jako redaktor. Ze starších úspěchů uvádím cenu holandské Gaudeamus Foundation za klavírní variace na téma Brigadiera H. Smithe z r. 1953 a první cenu, kterou získal za Symfonické variace v soutěži Bornemouth Symphony Orchestra r. 1957. Koncert pro smyčce, premiérovaný Orchestrem Atlantis 5. 6., je jedním z jeho děl posledních. Jde o třívětou skladbu, která v podstatě vychází z tonality. I pořadí vět je tradiční Allegro-Adagio-Vivace. Působivá a netradiční je imitační práce. Pestrost je především rytmická, skladba má výraznou a temperamentní melodiku. Jde skutečně o koncert pro orchestr, zvlášť poslední věta klade na hráče veliké nároky. Orchestr se osvědčil skvěle k plné spokojenosti autora. Také publikum přijalo dílo velmi vstřícně. Úvodní skladbou tohoto večera pak byl Klavírní koncert A dur, KV 414 Wolfganga Amadea Mozarta. Bylo zajímavé sledovat dílo, které bývá prováděno velkým orchestrem, v podání tak málo početných smyčců. Vynikl kontrast mezi klavírním a orchestrálním partem. Klavírista Geoffrey Chacaro má vztah k Čechám, byl také žákem prof. Páleníčka, u kterého studoval hlavně skladby Leoše Janáčka. Sám skladatel, hrál vlastní, stylově promyšlenou a působivou kadenci. Téměř s obavami jsem očekával závěrečné číslo. Proč tak vynikající orchestr hraje Vivaldiho Čtvero ročních období, dílo tak často hrané, že se stalo přes svou oprávněnou světovou proslulost téměř odrhovačkou pražských koncertních sálů? Odpověď byla zjevná: Orchestr i sólista, absolvent plzeňské konzervatoře a pražské AMU houslista Martin Kos, podali zcela ojedinělý výkon. Šťastný byl i nápad uvést na program překlad Vivaldiho poznámek v partituře, které se týkají mimohudebního programu. Vítězslav Podrazil, který tentokrát řídil dílo od spinetu, skvěle využil kvalit všech hráčů, kteří skutečně musí hrát každý sám za sebe, protože slyšet je v tak malém obsazení doslova vše. Veliký dík patří Espritu, který za nelehkých podmínek v poslední chvíli převzal organizaci a ujal se uskutečnění tohoto velmi přínosného koncertu. Přišlo poměrně dost posluchačů, kteří měli zážitek vskutku ojedinělý. JAN DĚD 18

CO NECHCEME OPOMENOUT Následujících pět materiálů patří k těm, které jsme z důvodu rozsahu nemohli zařadit do minulého čísla a uveřejňujeme je až nyní. Domníváme se, že informace o událostech, které zachycují, jsou trvalejší charakteru a proto si zachovávají aktuálnost. XVI. Expozice Nové hudby, Brno 2003 Ozvěny přírody Dramaturg festivalu Jaroslav Šťastný je schopen skeptického pohledu na smysl organizování Expozice Nové hudby (ENH), ale jako pravý Don Quijote se vrhá do dalších ročníků s novými nápady. Letošní ENH proběhla v klubu Fléda, každý večer byl dvojkoncertem. Samo složení publika si žádalo velkou dávku tolerance a bylo zárukou uvolněné atmosféry, která bořila hranici mezi jevištěm a hledištěm. Zahlédl jsem půllitry piva, sklenky vína, dredy i saka Nestává se to často, ale Don Quijote J. Šťastný bitvu s větrnými mlýny vyhrál. Posluchače navnadil na folklórní, etnické, přírodní a fyzikální inspirace v soudobé hudbě a celé toto široké spektrum prezentoval pod názvem Ozvěny přírody. Ve dnech 14. 18. 5. proběhl v Brně festival, za který si J. Šťastný, Fléda a pořádající agentura Arskoncert mohou vzájemně stisknout ruce. Vynikající anglicko-dánský houslista, Peter Sheppard Skaerved Foto Petr Francán Od středy do páteční krize, vždy v 19:30 ENH otevřel poměrně klasický koncert. Brněnská Ars incognita zahrála plnokrevný, úsečný i lyrický Hlas řeky Arnošta Parsche, šedivou skladbu Petra Pokorného Křehkost motýlích křídel a dílo Aloise Piňose Stella matutina. Odvedla poctivý, i když nijak oslnivý výkon. Ten přišel až po přestávce s anglicko dánským houslistou Peterem Sheppardem Skaervedem. V díle Australanky Sadie Harrison Bavad Khair Baqi! Sheppardovy hlasivky dokonale srostly s nástrojem. Vrcholem večera se stalo provedení Patnácti fug pro sólové housle, op. 88 Davida Matthewse; soustředěná interpretace, poutavá hudba, velký zážitek! Také Matthewsovo Adagio pro smyčce, op. 56b zabralo. (Konala se nechtěná světová premiéra Matthewsova dílka Not Farewell ve shodě s názvem před uvedením posledního kusu, neboť noty k Adagiu zapomněl kdosi v autě ) Čtvrtek patřil slovenským interpretům. Nejdříve se představil soubor Opera Aperta Ensemble ve skladbách Jamese Tenneyho Harmonium #5, Hauke Hardera Kleines Chroma, grosses Limma (Bryndzové halušky 2), Daniela Mateje Wenn wir in hoechsten Noten seyn, Petera Zagara Blumentálský tanec č. 2 a Pavla Zemka Kvartet-Unisono (památce Jana Palacha) pro klarinet a smyčcové trio. Jinými slovy řečeno, uvedl inteligentní minimalismus, Harderovy poutavé fyzikální pokusy, Matejův krátký hudební vtip, Zagarův postmoderní tanec a dílo, jenž prozrazuje nepopiratelný kumšt, Zemkův kvartet. VENI Ensemble zvolil cestu komponovaného večera, neboť spiritus agens souboru Dano Matej jednotlivá díla propojil krátkými multimediálními vložkami CAravenGE 1 4. Grafickou partituru Earle Browna December 52 obehráli ze všech stran. Ko-Lho pro flétnu a klarinet výstředního Itala Giacinta Scelsiho evokovalo svou nenápadnou proměnlivostí představu krasohledu. Cageovy Branches přes svoji délku nenudily, stejně jako Stínování Josefa Adamíka. Faux pas nastalo až na samém konci vystoupení; Matejova skladba jaune, bleue, rouge byla nakomponována pro konkrétní příležitost a přenesení této hudby-prostoru na koncertní pódium Matejova kompozice neunesla Opera Aperta byla výraznějším seskupením než VENI Ensemble, z něhož vzešla. Pátečnímu večeru předcházel koncert elektroakustické hudby v planetáriu na Kraví hoře a hlavní produkce ve Flédě se stala nejtěžší zkouškou publika. Vystoupení pražského souboru Tuning Metronomes mělo být poctou György Ligetimu. 1. smyčcový kvartet Métamorphoses nocturnes zazněl v rozevláté interpretaci (sólující první housle!). Sylva Smejkalová zahrála čtvrtou etudu Fanfares se zjevnou debussyovskou lehkostí. Deset kusů pro dechové kvinteto bylo ukázkou toho, jak lze neschopnost maskovat za nálepkou Nové hudby. Nakonec Michal Trnka oddirigoval svoje Déjà vu. Trnkova hudba je buď špatná nebo jsem ji nepochopil. Druhou polovinu koncertu ovládla anglicko švýcarská violoncellistka Catherine Marie Tunnell. Její výkon se vyrovnal P. Sheppardovi, avšak repertoárem zjevně neprorazila. Spektrální hudba Horatia Radulescu svědčí o bohaté fantazii, ale pracuje proti ní zvyk, který spíše ocení dílo odněkud někam (jako v případě kompozice Voce taciturna Martina Marka) nebo tradiční virtuozitu (viz Aus den Fugen Thomase Demengy). Tunnell kromě výše jmenovaných děl zahrála tři práce svého manžela: das Andere, Pre-existing soul of Then a lux animae, druhou z nich doprovázela jednoduchá vizuální smyčka: černé plátno se proměňovalo v zářivě bílé pro mnoho diváků natolik silný katarzní moment, že houfně opouštěli sál Sobota a neděle, to nejlepší nakonec Malle Symen Quartet by se stal středem pozornosti, i kdyby nic nezahrál, protože je jakýmsi pojízdným muzeem fléten. Kromě toho premiéroval dvě skladby a navíc a hlavně kvartet hraje 19

CO NECHCEME OPOMENOUT jedním dechem a suverénní technikou. Již dílem Nagoya Marimba Steva Reicha se čtveřice Holanďanek skvěle uvedla, následovala první premiéra: Kruhy hladin Víta Zouhara, tedy nevyzpytatelná inspirace pulci a výborný výsledek v podobě hudebních přímek, které se postupně rozvlní a rozezní říkadlovou melodikou. Výkon kvartetu bláznivého Šimona doplňovala zdařilá videoprojekce invenčně pracující s minimem prostředků pulci! Zouhar je zkrátka muzikálním perfekcionalistou se smyslem pro krásu (akustické i vizuální) geometrie. S dílem Yinyun od Leileie Tiana zavládla v sále mysteriózní polynéská nálada. Švitořivé In pairs Martijna Paddinga prověřilo virtuozitu hráček a Pet Rescue Chiela Meijeringa odlehčilo program jazzy tématem. Poté zazněla druhá premiéra: Jesus is coming Jacoba ter Veldhuise, tedy projev newyorského evangelizátora komentovaný hlasy dvou dvouletých holčiček za doprovodu čtyř fléten. Zatímco Jesus byl vtipnou pódiovou produkcí, Zouharovy Kruhy působily jako dotažená multimediální prezentace. Také přítomnost slovenské klavíristky Nory Škutové budila pozornost ještě před výstupem, protože preparovaný klavír je skutečnou raritou. Škutová zahrála cyklus Sonát a Interludií Johna Cage s noblesní jistotou a přesností a dokonale otřásla stereotypem o shodě not, kláves a zvuků. V neděli se představili studenti Leiningerova gymnázia v Grünstadtu. Arbeitsgemeinschaft Neue Musik zahájila kompozicí Manose Tsangarise TAFEL N: deset stolečků, u každého dva žáci, tma, světlo, A byla to hudba! Výsledkem workshopu byla produkce Hračky pro velké děti v podání AG Neue Musik a brněnského pouličního divadla Ignis inferno. Po přestávce přišla kost potkávající hluky (bone meets noises), vespolná skladba vedoucí AGNM Silke Egeler-Wittmann a choreografky Nancy Seitzmcintyre. Bylo fascinující sledovat, jak se samoúčelné činnosti a postupy použitelné jak v pedagogice tak v psychoterapii proměňují v umění. Performace skončila hříčkou dadaisty Kurta Schwitterse What a beauty. Příklad bláznivého Šimona V souvislosti s Novou hudbou se rádo mluví o krizi evropské hudby. Paradoxní přitom je, že skladatelé Nové hudby, kteří se snaží s tímto stavem něco dělat, tvoří právě tu hudbu, která je pro většinu posluchačů neposlouchatelná. Zavírat před Novou hudbou dveře koncertních sálů a školních tříd je ovšem krátkozraké, Nová hudba tam stejně vleze třeba oknem nebo komínem. Nová hudba vzniká v doteku s tradičními hodnotami, a přitom je otevřenou současností. Proto je více než přirozené, že Malle Symen Quartet hraje hudbu středověku či klasicismu. Nová hudba si nežádá obdiv, ale spolupráci. Její výtvory asi nikdy nebudou natolik soběstačné jako třeba Mozart A už vůbec jim neprospěje, Nejen Dvořákova Olomouc V řadě zavedených večerů s profesionálními i amatérskými interprety se v posledních letech stává květen výraznou zatěžkávací zkouškou toho, co olomoucká kulturní veřejnost unese z hlediska výdrže i peněženek. Zvlášť v letošním roce se hlavní pilíř koncertního života festival Dvořákova Olomouc (pořádaný Moravskou filharmonií) prolnul s několika atraktivními nabídkami v souběžném čase. A tak opět došlo ke značnému tříštění sil a skrytému soupeření o posluchače, neboť se dobře ví, že ve městě je vcelku stabilizovaný okruh zájemců. Nově se objevily zejména lahůdkové koncerty cyklu Klasická hudba v kapli v obnovené univerzitní budově. V květnu tam byl koncert Jana Pěrušky s Jiřím Hudcem, kteří připomněli tradici spojení violy a violoncella i skladeb pro sólové nástroje bez doprovodu od Ditterse, Koželuha až k Hindemithovi a Tabakovovi. Většina uváděných skladeb vyšla na CD. Večer Jaroslava Tůmy s předpremiérou Rejchových 36 fug, které umělec hrál na kladívkovém klavíru, měl kolizi s festivalovým koncertem (12. 5.) v chrámu. V kapli se pořádaly i dva studentské večery. Na jednom zněla alegorická kantáta Epibaterion na verše Victorina Jezviny, kterou kdysi scénicky provedli novici lipnické jezuitské koleje, v novém hudebním rouchu Jana Hanzlíka a v interpretaci studentského souboru Damian. Jiný večer patřil klasickému repertoáru v interpretaci studentů muzikologie. V příštích letech by myslím nemělo docházet k tomu, aby se zároveň konal když je hráči uzavřou do pódiové uniformity. Pokud černo-bílé oblečení klasických umělců považujeme za konzervativní, o čem vypovídá povinná čerň většiny hostů ENH? O krizi? Členky Malle Symen kvartetu by mohly jít příkladem: bezvadné technice a jisté souhře nevadí úsměvy na tváři a blyštivé svršky. Proč by měl hráč strnulou mimikou předstírat, že držení jednoho tónu je bůhvíjaké umění? Nebylo by úžasné, kdyby s Novou hudbou zmizela z pódia přetvářka a povrchnost z hlediště? JIŘÍ KOPECKÝ festivalový koncert v Redutě (Jiří Bárta), v chrámu (František Šmíd, Olga Procházková) pro zástupce Kruhů přátel hudby, a rovněž premiéra Janáčkovy Lišky Bystroušky v Moravském divadle. Moravské divadlo v závěru měsíce uspořádalo ve spolupráci se Společností Beno Blachuta vzpomínkový večer k mistrovým nedožitým devadesátinám. Program z ukázek zvukových i vizuálních záznamů pěvcových operních postav s živými vstupy sólistů opery a vzpomínek pamětníků noblesně uváděl vnuk Beno Blachut nejmladší (student teatrologie). Festival Dvořákova Olomouc zatím hledá svou tvář. Pořadatelský záměr pocta zpěvu byl koncipován bez písňového recitálu. Měl ovšem jakýsi předvečer (11. 5.), který se stal po zásluze jedním z nejlépe navštívených večerů. Jan Tříska recitoval Máchův Máj, jehož čtyři zpěvy a intermezzo byly doplněny vybranými částmi z Fibichova cyklu Nálady, dojmy a upomínky v podání Jana Jiraského. Režijní ruku Jana Kačera bylo cítit v detailním dotažení gest i ve specifickém dělení času. Zpočátku mne zarazil mikroport J. Třísky, neboť Reduta má vynikající akustické parametry a není to příliš velký sál. Ovšem postupně se ukázalo, že právě toto zintimnění umožnilo Třískovi naprostou výrazovou volnost a mikroskopické detaily v tempu i artikulaci. Jeho tón byl blízký konverzačnímu tónu, bohatě modulován (nadlouho zůstane posluchačům v paměti šepot vězňovy zpovědi ve druhém zpěvu nebo pozdrav zemi), i působivá rytmizace pohybu. 20