Archivy Texty Ukázky Harold Pinter: Staré časy Harold Pinter: Staré časy DEELEY: Co pokoj? Líbí se ti? ANNA: Líbí. DEELEY: Tady spíme. Tohle jsou postele. Mají obrovskou výhodu, tyhle postele, ochotně se poddávají libovolnému množství permutací. Můžou být oddělené, jako jsou teď. Nebo můžou stát v pravém úhlu, nebo jedna může druhou přetínat, nebo se dá spát nohama k sobě nebo hlavami k sobě, nebo vedle sebe. Mají totiž kolečka, a ty to všecko umožňujou. Posadí se s kávou. Ano, pamatuju si tě od Poutníků. ANNA: Odkud? DEELEY: Z hospůdky U Poutníků, kousek od Brompton Road. ANNA: Kdy to bylo? DEELEY: To už je let. ANNA: Myslím, že ne. DEELEY: Ba jo, byla jsi to ty, betonově. Obličej já nikdy nezapomenu. Seděla jsi v rohu, docela často si tam sedávala, někdy sama, někdy s ostatními. A teď jsi tady a sedíš u mě v mém domě na venkově. Tatáž ženská. K nevíře. Chodil tam jeden, Luke se jmenoval. Znala jsi ho.
ANNA: Luke? DEELEY: Vazba. Zrzavé vlasy, zrzavý bíbr. ANNA: Tedy opravdu, to spíš asi ne. DEELEY: Ale ano, úplné hordy jich byly, básníci kaskadéři, žokejové, baviči, asi takováhle parta. Nosívala jsi šátek, to je ono, černý šátek, a černý svetr, a sukni. ANNA: Já? DEELEY: A černé punčochy. Neříkej mi, že jsi zapomněla na hospůdku U Poutníků? Mohla jsi zapomenout, jak se jmenovala, ale na tu hospodu se přece musíš pamatovat. Byla jsi miláček výčepu. ANNA: No, víš, já nebyla zrovna bohatá. Neměla jsem na pití. DEELEY: Mívala jsi partnery. Nemusela sis to platit. Starali se o tebe. Sám jsem ti taky kolikrát dal nalít. ANNA: Ty? DEELEY: Jasně. ANNA: Nikdy. DEELEY: Je to pravda. Mám to jasně v paměti.
ANNA: Ty? DEELEY: Kolikrát jsem ti dal nalít. Dvacet let to bude nebo tak nějak. ANNA: Říkáš, že se známe? DEELEY: Jistěže se známe. Známe se, povídali jsme si spolu. Tak třeba tam v té hospodě. V rohu. Lukovi to sice nešlo pod nos, ale ignorovali jsme ho. Pak jsme všichni šli na nějakou párty. U někoho v bytě to bylo, někde ve Westbourne Grove. Seděla jsi na takové nizounké pohovce, já jsem seděl naproti tobě a koukal jsem ti pod sukni. Ty černé punčochy byly ohromě černé, protože jsi měla tak bílá stehna. To už je všechno dávno pryč, samozřejmě, viď, už z toho teď není zdaleka takový hmatatelný požitek,všechno je pryč. Ale tenkrát to stálo za to. Ten večer to za to stálo. Prostě jsem seděl před tebou, popíjel jsem pivo a díval se díval se ti pod sukni. Nic jsi proti tomu neměla, považovala jsi můj pohled za naprosto přijatelný. ANNA: Takže já jsem si tvůj pohled uvědomovala, jo? DEELEY: Strašně se tam debatovalo. O Číně nebo o čem, nebo o smrti, nebo o Číně a o smrti, už si nevzpomínám, ale nikdo neměl takový stehnalíbající výhled, nikdo jiný než ty neměl líbající stehna. A teď jsi tady. Tatáž žena. Tatáž stehna.
ANNA: Smutnější historku jsem snad ještě neslyšela. DEELEY: Souhlasím. ANNA: To je mi strašně líto. DEELEY: To nic. Pak už jsem tě nikdy neviděl. Zmizela jsi z dohledu. Třeba ses odstěhovala. ANNA: Ne. Neodstěhovala. DEELEY: U Poutníků už jsem tě pak nikdy neviděl. Kde jsi byla? ANNA: No, na koncertech, asi, nebo na baletu. Ticho. Kátě to v té koupelně nějak trvá.
DEELEY: No to víš, znáš ji, jaká je, když si vleze do vany. ANNA: Ano. DEELEY: Lebedí si. Dává si na čas. ANNA: To ano. DEELEY: Ohromně na čas. Bahní se v tom. Celá se pořádně vymydlí. Fakt se náramně namydlí, úplně celá, pak to mýdlo smyje, mydlinku po mydlince. Pečlivě. Je důkladná a, musím říct, smyslná. Komplexně se zpracuje, no a kromě jiného se pak vnoří čisťounká jako sklo. Nemyslíš? ANNA: Velice čistá. DEELEY: Tak, opravdu. Ani flíček. Ani kroužek. Nablýskaná jak balón. ANNA: Ano, jakýsi výplav. DEELEY: Cože? ANNA: Ona z vany vypluje. Jako sen. Neuvědomuje si, že tam někdo stojí, v rukou ručník, a čeká na ni, aby ji do něj mohl zabalit. Dočista pohlcená.
Dokud nemá ručník na ramenou. DEELEY: Ovšem, je naprosto neschopná pořádně se utřít, to sis všimla? Řádně se vydrbe, ale dokáže se stejně efektivně taky usušit? Zjistil jsem, aspoň podle mých zkušeností s ní, že tak tomu ve skutečnosti není. Vždycky zjistíš, že někde kolem kape několik těch ojedinělých, nečekaných a nechtěných, drzých bublinek. ANNA: Proč ji neutřeš sám? DEELEY: To bys mi doporučovala? ANNA: Udělal bys to pořádně. DEELEY: Osuškou? ANNA: Jak vytřít? DEELEY: Jak vytřít? ANNA: Jak bys ji mohl vytřít? Z osušky? DEELEY: Nevím.
ANNA: No, tak ji utři sám, osuškou. DEELEY: Proč ji její osuškou neutřeš ty? ANNA: Já? DEELEY: Udělala bys to pořádně. ANNA: Ne,ne. DEELEY: Fakt? Jsi přece ženská, víš, jak a kde a v jaké hustotě se vlhkost na ženském těle hromadí. ANNA: Každá ženská je jiná. DEELEY: No, to bude asi pravda. Mám skvělý nápad. Co to udělat zásypem? ANNA: To má být skvělý nápad? DEELEY: A ne snad?
ANNA: Zasypat se po koupeli je docela obvyklé. DEELEY: Je docela obvyklé zasypat se po koupeli sám, ale je docela obvyklé zasypat se po koupeli sám, ale je docela neobvyklé dát si to udělat od někoho jiného. Nebo ne? Tam, odkud pocházím já, to obvyklé není, to ti tedy povím. Moji mámu by to kleplo. Poslyš. Tak já ti něco povím. Já to udělám. Udělám to všecko. Osušku, zásyp. Jsem nakonec její manžel. Ale ty na to dohlídneš. A budeš mi přitom dávat drobné výstižné rady. Zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Pro sebe. Kristepane. Pomalu se na ni podívá. Tobě bude teď nějakých čtyřicet, si říkám. Kdybych teď vešel do hospůdky U Poutníků a uviděl tě, jak sedíš v rohu, tak bych tě nepoznal.
Přeložil František Fröhlich foto Festival spisovatelů Praha, Ivan Kuťák