OPONENTURA KOMPLEXNÍ ANALÝZY ŠVÝCARSKÉHO SYSTÉMOVÉHO PROJEKTU LOKREMISE ST. GALLEN

OPONENTURA KOMPLEXNÍ ANALÝZY ŠVÝCARSKÉHO SYSTÉMOVÉHO PROJEKTU LOKREMISE ST. GALLEN ZPRACOVÁNO V RÁMCI SUB-PROJEKTU, PODPOŘENÉHO Z PROGRAMU ŠVÝCARSKO-ČESKÉ SPOLUPRÁCE ING.ARCH.DANIELA ŠIMKOVÁ

OBSAH ÚVOD GRAF TYPOLOGICKÉHO ROZDĚLENÍ PRŮMYSLOÝCH STAVEB PŘÍKLADY KONVERZÍ PRŮMYSLOVÝCH OBJEKTŮKULTURNÍHO ZAMĚŘENÍ o PŘÍKLADY KONVERZÍ ZAHRANIČNÍCH PRŮMYSLOVÝCH OBJEKTŮ Genk C-mine Landschaftpark Matadero Madrid Les Machines de l ille de Nantes Schiffbau Puls 5 - Technopark Zürich Rotefabrik Zürich Roundhouse London Pettite LU Nantes Pompeia Gridbakken pits o PŘÍKLADY KONVERZÍ JINÝCH PRŮMYSLOVÝCH OBJEKTŮ NA ÚZEMÍ ČR MeetFactory La Fabrika Plynojem ve Vítkovicích Winternitzovy mlýny Světovar v Plzni STANOVENÍ OBECNÝCH ZÁSAD PŘI KONVERZI PRŮMYSLOVÝCH AREÁLŮ o ARCHITEKTONICKO - PROVOZNÍ ZÁSADY o FINANCOVÁNÍ o FONDY NA PODPORU ROZVOJE KULTURY o NOVÝ TYP KULTURNÍ ORGANIZACE

ÚVOD o LOKREMISE ZHODNOCENÍ o Řešitelka oponentury: Ing.arch. Daniela Šimková Analýza švýcarského multifunkční areálu Lokremise v St.Gallen umožňuje vytvořit si představu o možnostech, jež skýtají opuštěné průmyslové stavby na poli kultury. Škála nového využití těchto objektů je v širším měřítku rozmanitá. Závisí však na mnoha faktorech. Komplexním zhodnocením všech těchto faktorů ve vzájemné provázanosti, tak, jak bylo v analýze centra Lokremise provedeno, můžeme získat cenný podklad pro přípravu jiných projektů podobného zaměření. Právě tento účel byl hlavním podnětem tvorby analýzy, vzniklé v rámci sub-projektu, podpořeného z Programu švýcarsko-české spolupráce. Konkrétně šlo o přenos mezinárodní zkušenosti při vzniku projektu na regeneraci plzeňského pivovaru Světovar a tvorbě programu zde vznikajícího kulturního centra 4 x 4 Culture Factory. Této iniciativy se chopilo město Plzeň v rámci své kandidatury na Evropské kulturní město 2015 nezávislým zástupcem města v této věci se stala o.p.s. Plzeň 2015. Tato práce oponentura analýzy - si klade za cíl posunout ještě dále užitek, který lze z analýzy úspěšného švýcarského projektu vytvořit. Toho lze dosáhnout poučeným zobecněním vlivu faktorů, zmíněných v analýze objektu Lokremise. Zhodnocením a rozvedením jednotlivých konkrétních poznatků a komentářů, jakož i uvedením dalších příkladů rekonstruovaných průmyslových staveb s kulturní náplní a jejich pozitiv i negativ, vede k rozšíření užitné hodnoty analýzy. Cílem této práce je tedy doplnění analýzy a dotvoření nástroje, zprostředkovávajícího mezinárodního přenos zkušenosti a osvědčené praxe v projektech kulturních konverzí průmyslových staveb. Začněme krátkým komentářem k jednotlivým faktorům, abychom upřesnili, jakým způsobem ovlivňuje urbanistická pozice a rozloha areálu, typologie původních budov či jejich architektonická kvalita, volba nového provozu či způsob managementu kvalitu a úspěch realizovaných projektů. Základním parametrem při konverzi průmyslových objektů je jejich rozloha. Může se jednat jak o ojedinělou stavbu, tak o rozsáhlý areál s kompozicí různorodých objemů, jenž vyžaduje i urbanistické řešení exteriérových meziprostorů. Toto řešení bývá vzhledem k funkcím, jež různé průmyslové provozy doprovázejí, častější. Z architektonického pohledu jsou objekty a areály zajímavé technickým odkazem, jenž nesou v podobě konstrukčních řešení nosných systémů, tvarově specifických objemů, jakož i pozůstatků technologií na ně navazujících. To vše dotváří jedinečný charakter, který při vhodném začlenění

do nové funkce a respektování historicko architektonického odkazu, nabízí originální řešení libovolné náplně. Z typologického hlediska pak rozlišujeme objekty jednoúčelové a víceúčelové. Víceúčelové objekty, jak už název napovídá, nabízejí větší variabilitu při využití. Jedná se o budovy halové a etážové. Mají obdélný univerzálně využitelný půdorys, jenž se liší pouze dimenzemi odvíjejícími se od kapacitních potřeb a materiálového řešení. Každý z těchto konstrukčních typů však nabízí zcela jiné kvality. Etážové objekty o třech a více podlažích se vertikální artikulací přibližují lidskému měřítku. Také rozteč sloupů nosného systému v podstatě odpovídá soudobým požadavkům na administrativní prostory, čemuž odpovídá i šířka traktu umožňující kvalitní oslunění interiéru. Oproti tomu halové stavby tvoří otevřený prostor, jehož limitujícím faktorem bývají spíše fyzikální vlastnosti konstrukcí. Specifikem jsou pro ně zcela odlišné podmínky oslunění. Rozměrné půdorysné řešení je většinou obtížně osvětlitelné bočními otvory, proto bývají doplněny, či nahrazeny nepřímým osvětlením střešními okny a světlíky. Samostatnou kategorií jsou pak objekty jednoúčelové. Ty bývají tvarově a hmotově natolik specifické, že nová náplň se do nich vkládá obtížně a vyžaduje zcela jedinečný přístup ke každé stavbě. Na druhou stranu při jejich konverzích bývají odkrývány zajímavé a nenadálé souvislosti, které často dodávají konverzím na atraktivitě. GRAF TYPOLOGICKÉHO ROZDĚLENÍ PRŮMYSLOÝCH STAVEB

Pozn. : Dopravní stavby tvoří samostatnou kategorii budov. Pro svou úzkou provázanost a technicistní výraz jsou však z hlediska konverzí zařazovány také mezi průmyslové objekty. V případě komplexu staveb Lokremise se jedná o středně velký areál složený z centrálního objektu železničního depa, na nějž navazuji další drobnější stavby. Také zde bylo třeba řešit exteriérové návaznosti jednotlivých objektů. Hlavní přístupová cesta vede z poměrně sevřeného prostoru, jenž neodpovídá potřebám nástupní rozptylové plochy pro veřejné objekty. Stavba je zapuštěna pod úrovní nově vzniklé uliční čáry a vede k ní ocelové schodiště. Zcela jiný dojem stavba nabízí ze strany kolejového vedení. Charakteristický kruhový půdorys se v zadní části otevírá do centrálního čestného dvora, kde je vytvořen multifunkční prostor. Ten nabízí uplatnění pro exteriérové restaurační posezení, letní kino a další kulturní akce. Kruhový charakter prostranství, stejně jako jeho částečná uzavřenost a použité materiály (dřevo doplněné rudými plastovými židlemi a deštníky) potrhují intimitu a hřejivé působení. PŘÍKLADY KONVERZÍ PRŮMYSLOVÝCH OBJEKTŮ KULTURNÍHO ZAMĚŘENÍ Příklady uvedené v této částí práce byly vybrány tak, aby pokryly co nejširší škálu faktorů, jež byly hodnoceny v analýze. Jejich urbanistická pozice, typologie, rozloha, způsob provozu jejich příběhy jsou velice rozmanité. Řazeny jsou od projektů velkých měřítek po drobnější stavby. Geograficky jde převážně o projekty evropské jedinou výjimkou je nadčasový projekt ze Sao Paola v Brazilii. Zahrnuty jsou pochopitelně také příklady české. PŘÍKLADY KONVERZÍ ZAHRANIČNÍCH PRŮMYSLOVÝCH OBJEKTŮ Genk C-mine Náměstí C-M!ne nacházející se na místě bývalého uhelného dolu se stalo novým kulturním centrem belgického města Genk. Má sloužit ke kulturním, kreativně tvůrčím a rekreačním účelům. Většina budov, jež náměstí lemují, jsou bývalé důlní stavby. Po rozsáhlé rekonstrukci byly konvertovány a v současnosti slouží ke kulturním účelům. Nalezneme zde divadlo, kino, restaurace a akademii designu města Genk. Náměstí reaguje na okolní stavby a vytváří prostor pro všechny typy představení. Tento úchvatný otevřený prostor má hostit širokou škálu událostí a aktivit a posílit tak svou pozici jako kulturního centra města. Pro dosažení maximální variability místa, bylo náměstí řešeno jako jedna rovná bezbariérová plocha. Originalita místa není podmíněna probíhajícími aktivitami, neboť samo o sobě působí nevšedně. Náměstí je vydlážděno černými břidlicovými deskami různé velikosti a uspořádání. Břidlice má odkazovat na těžební minulost místa. K vydláždění byl použit odpadní materiál z časů

těžby. V dlažbě je instalováno zemní osvětlení, dále plochy pro vodní prvky a tvorbu mlhy nad povrchem a přenosný sedací nábytek. Značná pozornost je věnována nočnímu nasvětlení okolních budov a zejména bývalým hřídelím těžebních věží. Tyto věže tyčící se na centrálním prostranství navazují na bývalé hornické chodby pod věžemi. Belgické studio Nu architectuuratelier zde vytvořilo atraktivní pěší trasu vedoucí z podzemí malé věže, zakončenou na vrcholu vyšší věže fascinující vyhlídkou. Tento projekt je grandiózní nejen svými dimenzemi, ale také velkorysým architektonickourbanistickým pojetím. Hlavní dominantou a lákadlem je prostranství pod širým nebem, jehož centru dominují dvě bývalé těžební věže. Ty slouží kromě vyhlídkového bodu také jako poutače a technická podpora. Nejen jejich konstrukce, ale také použitá břidlicová dlažba

foto : zdroj internet Landschaftpark Landschaftspark je veřejný park nacházející se v Duisburgu v Německu. Byl navržen v roce 1991 studiem Latz + Partner. Architekt podporoval názor, že je lepší pokusit se odkazu industriální minulosti spíše porozumět, než ho ničit. V minulosti zde byl umístěn závod na zpracování uhlí a oceli, jenž byl opuštěn v roce 1985 a zanechal areálu specifickou patinu. Latzův návrh zvítězil, jelikož architekt pochopil význam místa a snažil se zachovat co nejvíce ze stávajících struktur. Půdu zamořenou dřívějším provozem ponechal na místě, aby byla sanována pomocí fytoremediace. Nejtoxičtější zeminu nechal uložit do stávajících zásobníků. Kanalizační stoku proměnil v čisticí systém. Design rostlinného porostu závisel na místních podmínkách. Areál byl rozdělen podle stávajících silnic a kolejnic. Tato základní struktura pak byla proplétána sítí chodníků a vodních cest umístěných v návaznosti na staré silnice a kanalizace. Každý objekt si zachoval svůj původní charakter, ale zároveň tvořil dialog s místem, které ho obklopovalo. Pro mnoho původních konstrukcí našel Latz nové využití a zdůraznil specifické programové elementy např. betonové

bunkry poskytly prostor pro sérii intimních zahrad, staré plynové nádrže se staly potápěčskými bazény, betonové stěny jsou užívány horolezci a centrální prostranství bývalé ocelárny bylo přeměněno na náměstí. Foto: Kristýna Stará Matadero Madrid Dřívější jatka v madridské čtvrti Arganzuela byla přeměněná na umělecké centrum. Areál je velmi rozlehlý, program konverze je bohatý a neustále se mění. Množství uměleckých disciplín, které se tu setkávají, a možnosti, které široká paleta kulturních náplní poskytuje, sledují koncept "laboratoře kultury". Jednotlivé haly jsou většinou pojmenovány pouze číslem (př. Nave 8B) a jsou věnovány různým uměleckým disciplínám najdeme tu např. pavilony Nave de musica, Nave del espanol, Cineteca, Intermediae, Central de Diseno a Casa del Lector. Původní areál jatek byl vystavěn na začátku 20. století podle projektu architekta Luise Bellida jako funkční a racionálně komponovaný komplex halových pavilonů. Architektura samotných budov užívá výrazy historismu španělského stylu Neo-Mudéjar. Jatka víceméně plnila svůj účel do roku 1996, během let se však jejich využití poněkud měnilo. Např. poskytla jatka přístřeší také vojenskému velitelství či Španělskému národnímu baletnímu souboru. Na sklonku 20. století pak

Město Madrid rozhodlo rehabilitovat tento komplex a vytvořit "laboratoř současného umění". Tímto programem chtěl Madrid doplnit širokou nabídku muzeí a posílit kulturní význam města. Kulturní odbor madridské městské rady sestavil speciální tým, který ve spolupráci s dalšími soukromými i státními organizacemi uvedl projekt v realizaci (od roku 2003). Pro posílení dojmu "tavícího kotle kultury a inovace" byla většina architektonických zásahů do původních budov provedena s pomocí nových, flexibilních, odstranitelných prvků. Úpravy hojně využívají "industriální materiály" a směřují k minimální intervenci do stávající hmoty staveb. Nave 8B - program přestavby tohoto pavilonu zahrnuje prostor pro pořádání akcí, administrativní a skladovací prostory. V reakci na přehnané požadavky na materiál a práci při konverzích některých jiných objektů jatek byl způsob přeměny této budovy specifikován jinak cílem se stalo zlepšit akustické a tepelné charakteristiky objektu a jeho stabilitu za použití minima prostředků. Tak, aby v interiéru vznikly prostory volně a komfortně použitelné jako kulturní centrum. Symbolem tohoto přístupu budiž recyklace poškozených střešních tašek, které byly po odstranění ze střechy znovu použity v interiéru jako příčky. Nave 17 - pavilon s číslem 17 je dnes veřejným centrem pro industriální, produktový, grafický i prostorový design. Byl renovován podle projektu architekta José Antonio Roldána a v souladu s filozofií konverze celých jatek byly zásahy omezeny na nutné minimum a užitný charakter stavby byl zachován. Chod centra svěřila madridská radnice organizaci DIMAD, asociaci madridských designérů, kteří tak dostali šanci sami spravovat prezentaci své profese na veřejnosti. Casa del Lector - projekt čtenářského domu je součástí komplexu Matadero Madrid jatek města Madridu přestavěných na kulturní centrum. Novou náplní čtyř pavilonů 13, 14, 17b, 17c se stal rozlehlý Čtenářský dům Casa del Lector. Program domu obsahuje rozsáhlou knihovnu a různé výukové a přednáškové místnosti. Jeho výstavba byla dokončena v roce 2011. Autory návrhu byli mladí španělští architekti z Ensamble studia, kteří se stali vítězi architektonické soutěže z roku 2006. Jedním z hlavních znaků projektu je použití masivních betonových nosníků sloužících k propojení jednotlivých pavilonů. Soutěž byla vypsána městem Madrid a Sánchez-Ruipérez Foundation, která tento projekt podporuje.

foto zdroj internet Les Machines de l ille de Nantes Někdejší průmyslové zázemí přístavního města Nantes se nachází na říčním ostrově "Ile de Nantes", především na jeho západním břehu. V 80. letech 20. století byly započat projekt pro využití potenciálu tohoto ladem ležícího bývalého průmyslového území ("friches"). Ile de Nantes je situován proti centru města Nantes, které se rozkládá nad opačným břehem řeky Loiry a je tedy skvělým rozvojovým územím města. Dnes je nábřežní část ostrova z velké části zastavěna (např. novostavby: fakulta architektury ENSAN, budova soudu od Jeana Nouvella, mnoho soudobých obytných budov). V západní části ostrova, při mostu Anny Bretaňské nalezneme krajinářsky regenerované nábřeží a několik konverzí, jejichž vznik iniciovala skupina nantských umělců. Poblíž je také několik bunkrů z druhé světové války - ani jim se přestavba nevyhýbá. Jako pilotní projekt regenerované průmyslového brownfieldu Ile de Nantes působí konverze bývalých hal pro výrobu lodních kotlů "Les Nefs" na umělecké dílny s galerií "Les Machines de Nantes" (Mašiny z Nantes), lokalizovaná v západní části ostrova. Tento umělecký projekt vyhrál soutěž na nové využití hal, zadanou městem v roce 2003. Skupina divadelníků působících v Nantes - "Le Royal de Luxe" - byla v té době již známa svými představeními s obrovskými chodícími obry, či zvířaty, sestrojenými ze starých "mašin" a strojů. Autor projektu François Delaroziere navrhl pro nevyužité haly umístění dílen "Ateliers de Machines", vyrábějící

fantastické potvory, které oživují tento kout města. Dnes se kolem dílen prochází slon v nadživotní velikosti, je tu dvoupatrový kolotoč "Mořský svět", na jiném místě na ostrově bude vybudován obrovský strom, vše jsou pokud možno mechanické, živé stroje. Téma jako stvořené pro město, kde se narodil Jules Verne. Předvídavost a správný odhad městské správy se potvrdily projekt "Les Machines de l Ile" se stal hlavním tahákem na turisty současného Nantes a právě díky němu je ostrov živým městským centrem. Ateliery Les Machines jsou pouze jednou z mnoha konverzí, které v následujících letech na ostrově vznikly. Schiffbau Puls 5 - Technopark Zürich Schiffbau se nachází v dříve průmyslová oblast v západním Zűrichu. Ta byla postupně přestavována za současného začleňování původních staveb. Mimo jiné zde v návaznosti na technickou univerzitu (Eidgenossische Technische Hochschule Zűrich) vznikl v roce 1993 Technopark financovaný ze soukromých zdrojů. Sídlí zde více než 250 firem, výzkumných a vzdělávacích institucí, poskytovatelů služeb, bytů, restaurací atp. V roce 2000 bylo také do provozu uvedeno sousední kulturní centrum Schiffbau. Přestavba probíhala v letech 1996 až 2000 podle architektů Orter & Orter. Tento poměrně rozlehlý komplex tvoří objekty bývalé továrny na výrobu lodí. Původní budovy byly zrekonstruovány a doplněny novými. Schiffbau je především divadelním prostorem. Obsahuje tři sály, z nichž největší hala (Halle) má kapacitu 400-

600 míst. Dále je zde vyčleněn prostor (Box) pro 200 sedadel a nejmenší sál s kapacitou 70 míst (Matchbox). Christoph Marthaler otevřel budovu v září roku 2000 pod názvem Hotel Angst. Své útočiště zde nalezli jak různé testovací platformy, tak dílny a kanceláře, dále pak restaurace, bar v prosklené věži a jazz klub. Prostory jsou také pronajímány pro různé akce a události, jako je například každoroční festival Schiffbau Fest. 1.1. 2011 byl založen Schiffbau Immobilien AG, jenž spadá ze dvou třetin pod město a z jedné třetiny je pak řízen Schauspielhausem Zűrich AG (největší divadelní spolek v Zűrichu), jenž zaručí, že divadelní produkce zde bude probíhat i nadále. Jádrem celé průmyslové čtvrti je Puls 5. Jedná se o multifunkční centrum založené na bývalé slévárenské hale o maximální velikosti 1540m2. Budova byla postavena v roce 1893. Do dnešní podoby byla přestavěna v roce 2004 architektonickou kanceláří Kyncl Gasche Partner Architekten z Zűrichu. Krajinářské úpravy zaštítila firma Hager Partner AG. Investorem byl SGI Promotion AG, Winterthur. Hala slouží jako pronajímatelný multifunkční sál, kde je možné kromě divadelních představení, módních přehlídek, či hudebních produkcí poskytnout zázemí také výstavám, či veletrhům. Navazují na ni prostory fitness centra, kaváren, restaurací, obchodů aj. Původní konstrukce včetně jeřábových drah jsou zachovány, takže prostor vzbuzuje dojem autenticity. Mezi budovami Schiffbau, Puls 5 a Technoparkem se nachází rozlehlé čtvercové prostranství Turbinenplatz, kde rovněž nalezneme zbytky původního provozu v podobě zachovaných částí kolejí, které jsou nenápadně zakomponovány do nového povrchu. Také tento prostor je hojně využíván. V běžném provozu poskytuje zaměstnancům okolních kanceláří místo pro odpočinek.

Schiffbau

Puls 5, Turbinenplatz

Rotefabrik Zürich Rote Fabrik (v překladu Čevená továrna) je bývalá továrna v Zürichu-Wollishofen, nyní využívaná coby kulturní prostor a koncertní sál. Název místa vychází z červených cihel, jimiž je budova obložena. Objekt byl postaven v roce 1892 podle návrhu architekta Carla Arnolda Séquin-Bronnera pro společnost Seidenfirm Henneberg. V roce 1899 společnost převzala firma Stünzi Shöne Seidenweberein sídlící v Horgenu, následně v roce 1940 firma ITT Corporation. V roce 1972 získalo pozemek město, jenž mělo v úmyslu budovu zbourat kvůli plánovanému rozšíření ulice Seestrasse. V roce 1974 pak strana Social Democratic Party of Switzerland avrhla, aby byl objekt opraven a přeměněn na kulturní centrum. V roce 1977 bylo rozhodnuto, že budova zůstane zachována a prostory v ní využívány jako ateliery pro umělce a pro další kulturní aktivity. Jako kulturní centrum byla Rote Fabrik otevřena v roce 1980. Centrum bylo zaměřeno na hudební a divadelní produkce. Svůj debut si zde odbylo několik nezávislých divadelních společností, jež se postupem času propracovaly do popředí zájmu. Referendum v roce 1987 umožnilo, že prostor bude využíván jako alternativní kulturní centrum a že bude dotován. Začátkem devadesátých let se oblast dále významně rozvíjela, čímž rostl také zájem a popularita Rote Fabrik a státní podpora tak stoupala. V roce 2002 dosáhly dotace 2.3 milionu švýcarských franků. S těmito penězi bylo možné organizovat více než 300 kulturních událostí ročně. Od roku 2008 je areál rozšířen o Dock18, což je prostor vyčleněný novým médiím.

Roundhouse London Původní lokomotivní depo 1, jenž je chráněno druhým stupněm památkové ochrany (Grade II - obzvláště důležité budovy více než zvláštního zájmu) najdeme v Chalk Farm v Londýně. V roce 2010 byl prohlášen národní kulturní památkou a je považována za významnou drážní architekturu poloviny 19. Století. Původní objekt byl postaven v roce 1847 jako kruhová stavba obsahující železniční točnu. Průměr budovy je 48 metrů a je postaven ze žlutých cihel. Je zajímavý svým netradičním kruhovým tvarem a kónickou střechou krytou břidlicí. Centrální odvod kouře je nyní zasklen a celá střecha spočívá na dvaceti čtyřech litinových sloupech rozmístěných okolo bývalé točny. V interiéru zůstaly zachovány původní podlahy s částmi kolejového vedení a točny. Pro drážní účely byl využíván jednu dekádu a poté několik let jako skladiště. Těsně před druhou světovou válkou byla budova opuštěna. O dvacet pět let později (1964) byl objekt znovu otevřen díky dramatikovi Arnoldu Weskerovi, který zde založil Centre 42 Theatre Company a stavba začala sloužit jako stálá divadelní scéna s kinem, uměleckou galerií, dílnami, kancelářemi pro místní organizaci, knihovnu, klub pro mladé a restauraci s tanečním sálem.náklady se pohybovali mezi 300 a 600 tisíci librami a byly financovány významnými herci, autory, hudebníky a dalšími. Greater London Council převzala kontrolu nad objektem. V roce 1966 v prostoru vystoupili Soft Machine a Pink Floyd a odstartovali tak zcela novou éru. Na prknech tehdejší scény vystoupili i The Rolling Stones, David Bowie, Jimi Hendrix, Led Zeppelin, The Doors a mnoho dalších. Jak stoupalo povědomí o Roundhousu, postupně se vyvíjela i nová programová skladba. V roce 1983 postoupil Greater London Council objekt Camden London Borough Councilu. V té době však Centru 42 došly prostředky a prostor osiřel. Nevyužitý zůstal až do roku 1996, kdy jej odkoupil místní podnikatel a interpretační umění se tak do těchto míst vrátilo. V roce 2004 byl prostor opět uzavřen, aby byl po mnoha milionové přestavbě v roce 2006 otevřen brodwayským představením Fuerzabruta. Od té doby Roundouse hostil mnoho známých osobností (např. Bob Dylan) a konala se zde řada význačných festivalů a slavnostních předání cen. Přestavbu zaštítila architektonická kancelář John McAslan & Partners ve spolupráci se stavební firmou Buro Happold. Renovace z roku 2006 proběhla se zřetelem k památkové ochraně stavby a financována byla English Heritage a z grantů Heritage Lottery Fund a Arts Council England. Zahrnovala sedmivrstevnou zvukovou izolaci střechy, obnovu střešních světlíků a prosklenou přístavbu nového křídla, které se vine kolem severní stěny objektu a zastřešuje kanceláře, kavárnu a uměleckou galerii ve foyeru. Od roku 1996 renovace stáli 27 milionů liber (43 mil do roku 2013). 1 Depa jsou specifickou skupinou průmyslových / dopravních staveb. Se svým výrazným půdorysem se řadí mezi budovy jednoúčelové. Součastně je však otevřenost a kompaktnost průběžného prostoru posunuje do kategorie hal.

V roce 2010 Roundhouse Studios také založili vlastní nahrávací společnost Roundouse Records foto: zdroj internet

Pettite LU Nantes V 18. a 19. století město Nantes bohatlo díky obchodu s otroky a následnému zpracování surovin přivežených z kolonií. Potřeba trvanlivého chleba pro námořníky a také dovoz třtinového cukru daly vzniknout výrobě sušenek. Nejproslulejší továrnou na sušenky v Nantes byla výrobna rodin Lefevre a Utile - dodnes známá jako LU. V době vrcholného rozmachu - na konci 19. století - nechal Louis Lefevre postavit blízko nádraží novou továrnu, která v roce 1909 získala konečnou podobu - dvou věží, postavených ve stylu art deco. Věže na dvou stranách mostu (Pont de la Rotonde) se od města jevíly jako brána do nově se rozvíjející čtvrti Ile de la Madeleine. V roce 1943, během válečného bombardování, byly věže poničeny. V následujících letech byla jedna z nich odstraněna úplně - také s velkou částí pravé poloviny továrny, druhá v roce 1972 přišla o svou kopuli. V 90. letech bylo rozhodnuto o zachování levé části továrny a obnově věže. Na popud městské správy Nantes je tedy u příležitosti konání Světového poháru ve fotbale zbylá věž v roce 1998 restaurována podle dobových plánů - pod dohledem architekta Jean-Marie Lépinay. Dnes je věž v rámci Lieu Unique přístupná a poskytuje výhled na město pomocí "Gyrorama" - přístroje inspirovaného poetikou Julese Vernea (místního rodáka). Oprava továrny vyústila v roce 2000 v otevření kulturního centra LU - Le Lieu Unique, které zastřešuje divadlo, výstavní sál, multifunkční prostory, klub, bar a restaurant. Během následujících let si toto "Jedinečné místo" vydobylo nezastupitelnou pozici v městském a kulturním životě Nantes. Le lieu Unique je navíc situováno v bezprostřední blízkosti historického centra - na dohled od Chateu de Ducs (zámku bretaňských vévodů). Genius loci je podpořen také díky kanálu St. Felix, který vede přímo pod továrnou a je lemován mohutnými stromy - budova má pro svůj účel velmi vhodný velkorysý parter, letní sezení baru a restaurace se odehrává na nábřeží.

Pompeia Bývalý potravinářský tovární komplex v brazilské megapoli São Paulu byl přeměněn na multifunkční volnočasový areál již na konci 70. let. Mezi lety 1977 a 1982 byl realizován projekt v Brazilii velmi úspěšného studia Lina Bo Bardi, které se zrodilo ze spolupráce italských architektů Liny Bo a P.M. Bardiho. Ke vzniku návrhu architekty inspiroval život, který se spontánně v odstavené továrně objevil obyvatelé přilehlých čtvrtí sem chodily s dětmi na hřiště a šlo tedy o to, již přítomnou energii zachytit. Nenásilně přeměnit náhodný pohyb lidí po areálu, který byl cílem víkendových vycházek pro svou formální výjimečnost a poskytnout jim náplň, která jej pozvedne na dlouhotrvající lákadlo města. Dnes zde sídlí nezisková organizace SESC, která poskytuje kulturní a vzdělávací aktivity po celé Brazilii. Původně byla založena v roce 1946 proto, aby dělníkům a jejich rodinám pomohla dosahnout plnohodnotného životního stylu a dodnes je hlavní snahou této organizace obohacení každodenního života v různých koutech rozmanité země. Její přítomnost v Sao Paolské továrně Pompéia je tedy velmi příhodná. Rozlehlý komplex SECS Pompéia se velmi úspěšně implementoval do života velkoměsta a je dnes jeho zcela samozřejmou součástí. Jsou zde divadla, dílny, knihovna, multifunkční sály, tělocvičny, bazén, bary, restauranty.. Struktura továrny, složená z různých přístřešků a hal, byla v zásadě zachována, včetně hlavní ulice mezi nízkými budovami, kterou se vine potok, odrážejíc a násobíc své okolí ve vodní hladině. Krajinářské řešení veřejných prostor je obohaceno různými pochozími povrchy dřevěnými mostky, betonovými chodníky. Hlavním katalyzátorem všech činností se však staly dva nové betonové objemy věží, spojených proplétajícími se lávkami v roce 1977 byl beton zářícím materiálem moderní architektury v Brazilii a jeho přítomnost v továrním komplexu byla tedy pro architekty logickým řešením. Areál doplnili o monumentální objemy, které se staly symbolem celého komplexu. Tyto věže navíc vznikly v souladu s průmyslovou estetikou jako by se jednalo o dvě sila, která byla pouze náhodně proděravěna a zapracována do existující struktury. Konverze bývalé továrny Fábrica de Tambóres Pompéia byla velmi důležitým příspěvkem do dobové diskuze o architektuře a stala mezníkem v brazilském přístupu k revitalizaci existujícího stavebního fondu.

foto: Julia Risi Gridbakken pits Belgický kolektiv designérů Rotor (Tristan Boniver, Renaud Haerlingen, Lionel Billiet, Maarten Gielen) rekonstruoval nevyužívané přístavní skladiště na štěrk, aby odhalil stopy průmyslové minulosti města Ghentu. Grindbakkenské sklady, jak se jim říká, byly dříve užívány pro přesun písku a štěrku mezi loděmi a kamiony. Díky novému programu byly vyčištěny a bíle vymalovány, aby tak nabídli prostor nejrůznějším aktivitám a výstavám. Tento multifunkční prostor lemovaný vodní hladinou je veřejně přístupný. Designéři vybrali a zdokumentovali 36 zajímavých míst v rámci parcely, které nebyly překryty bílou malbou. Chtěli tak zdůraznit prvky určující historii místa. V některých částech tak nalezneme barevné graffiti, zatímco jinde přímé důkazy působení času na vývoj místa. Tak například rozměrný rzí probarvený čtverec orámovaný okolní výmalbou ukazuje, že skladovací

jáma byla v době krize využita pro uložení železné rudy. Krátkodobá přítomnost této substance zanechala v některých částech skladů jasně červené zabarvení stěn. Další obraz rámovaný porostem z lišejníku je důkazem, že písek, či štěrk zde zůstal uskladněn po dlouhou dobu, neboť lišejníky rostoucí rychlostí 3mm za rok zde dosahují výšky až 5 cm. To nám dává tušit, že se jednalo o období v délce 15 let. Na jiném místě je ponechán dlouhý úzký pruh běžící podél zdi, jenž odhaluje spoj mezi dvěma vrstvami litého betonu. Objekt je koncipován spíše jako performance pod širým nebem a co se s ním bude dít dál, není zcela zřejmé.

foto: zdroj internet

PŘÍKLADY KONVERZÍ JINÝCH PRŮMYSLOVÝCH OBJEKTŮ NA ÚZEMÍ ČR MeetFactory Původně se jednalo o jednu z budov původního sklářského podniku Josefa Inwalda, Cís. král. výsostné privilegované sklárny a rafinerie na Zlíchově, založená roku 1878 na Smíchově. Kolem roku 1950 se budova stala železničním majetkem - v přízemí se nacházely dílny a patra sloužila kancelářím. MeetFactory, založená jako o. p. s. Davidem Černým v roce 2001, začala budovu využívat v roce 2005 a na podzim 2007 ubytovala prvního residenta. Úpravy budovy se omezily na to nejnutnější a stavba si dále uchovává svůj průmyslový charakter. Pro hudební představení využívá velký sál (600 m2) s kapacitou až 1200 lidí. Hudebně se pohybuje od velkých koncertů nezávislé světové i domácí scény přes taneční a undergroundově taneční párty po komornější setkání s přesahy do žánrů, jako jsou soudobá vážná hudba, jazz, experimentální hudba apod. Malý multifunkční sál (150 m2) je určen především pro divadelní představení a performance. Neposkytuje tvar kukátkového hlediště. Galerijní prostor hlavního trojsálí (300 m2) si může dovolit hostit koncepčně vyzrálé a produkčně náročné výstavy. Významnou části prostoru MeetFactory zabírá rezidenční část (3500 m2), představující devět ateliérů, zkušebny, studia a depozit. Celková užitná plocha dosahuje 5100 m2. MeetFactory, o. p. s. byla r. 2001 založena Davidem Černým s posláním zapojit Prahu do mezinárodní spolupráce na současné umělecké scéně v Evropě a ve světě. Programová náplň se soustřeďuje na umělce, kterým nabízí podporu, zázemí a prezentaci výsledků jejich tvorby. Programová část je dělená na jednotlivé linie (hudba, divadlo/film, galerie a residence), jež vedou jednotliví dramaturgové a produkční. Ti se starají o naplňování programu, harmonogramy a chod prostorů. Celková koncepce je iniciována a schvalována správní radou. Doporučující a konzultační sbor je otevřená skupina 8 10 význačných umělců a kurátorů, složená z osobností jmenovaných zahraničními projektovými partnery a z autorit uměleckého světa spolupracujících přímo s MeetFactory. V pražském kontextu se jedná o mezioborovou instituci, spojující samostatné dramaturgické řady z oblasti výtvarného umění, divadla, hudby a dalších oborů se zázemím rezidenčního programu. Kvalita programu je podmínkou i zárukou funkční a dlouhodobé spolupráce se zahraničními subjekty. Výstavní program se dlouhodobě zaměřuje na konfrontaci českého a mezinárodního současného umění. Divadelní dramaturgie uvádí alternativní autorské, režisérské projekty spolupracujících českých a zahraničních tvůrců, vznikající přímo pro MeetFactory. Hudební dramaturgie otevírá nový program. Zhruba 300 veřejných prezentací ročně navštíví asi 30 000 lidí. Vytíženost ateliérů je téměř 100%. Projekt je financován výnosy z vlastní činnosti, grantem hl. m. Prahy, dotací MK ČR, partnerskými zahraničními kulturními institucemi, veřejnou sbírkou a sponzorskými dary. V roce 2008 dosáhly náklady výše 6 868 039 Kč a byly kryty z výnosů tvořených grantem HMP 2,5 mil Kč, dotací MKČR 500 000 Kč, vlastní vedlejší činností 1,5 mil Kč a sponzorskými dary.