3. HISTORICKÝ A URBANISTICKÝ VÝVOJ A SKLADBA ÚZEMÍ 3.1. Stručný přehled vzniku osídlení a vývoje území Městská část Praha 2 zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí. K vytvoření tohoto celku došlo při správních rozdělení pražského území do 10 obvodů v roce 1960. Tato reorganizace rozbila tradiční městské čtvrti někdy až do čtyř či pěti nových obvodů a zpřetrhala četné historické vazby. Dějiny území, které Praha 2 zaujímá, sahají hluboko do české minulosti. Nové Město pražské Nové Město pražské je neodmyslitelně spojeno s největším panovníkem českých dějin Karlem IV. Na počátku Karlovy vlády tvořilo Prahu trojměstí - Hradčany, Menší Město pražské a Staré Město pražské. Karel IV. se rozhodl vybudovat v oblouku Vltavy okolo hradeb Starého Města další, mnohem rozsáhlejší. A tak "... léta Páně 1348 o první indikci, 8. března, ve třetím roce našeho kralování..." založil Nové Město pražské. V celé Evropě se ve 14. století nepodařilo vybudovat takové stavební dílo. Hradební pás Nového Města byl tři a půl kilometru dlouhý, hradební zeď šest metrů vysoká a zpevněná čtyřhrannými věžemi. Podle dobových pramenů vyrostlo opevnění během pouhých dvou let. Přístup do města byl veden čtyřmi branami - Špitálskou, Horskou, Koňskou a Svinskou. Město mělo tři hlavní náměstí. Dobytčí trh (dnes Karlovo náměstí) byl největším náměstím ve středověké Evropě a dodnes je největším v Praze. Koňský trh (dnešní Václavské náměstí) představoval zároveň výpadovou trasu dlouhou tři čtvrti kilometru, širokou 60 metrů a zakončenou Koňskou bránou. Třetím náměstím či tržištěm byl Senný trh (náměstí Senovážné). Na obrovském území uprostřed nově vztyčených hradeb vznikla postupem let účelně rozložená síť ulic s půldruha tisícem domů, radnicí, řadou kostelů a klášterů. Mezi nimi i klášter Na Slovanech, v němž usadil král mnichy benediktiny, kteří konali bohoslužby ve staroslovanském jazyce. Nové Město vyrůstalo rychle, protože král poskytoval všem, kdo se ve městě usadili a do 18 měsíců si tu vybudovali kamenný dům, daňové úlevy a četné výhody. Ze Starého Města sem nechal přemístit příliš hlučná nebo špinavá řemesla. Nové Město bylo budováno podle přesného plánu a pod přísným dohledem samotného panovníka. Praha se po založení Nového Města stala čtyřměstím, jehož jednotlivé části měly svou vlastní správu, různé výsady a privilegia a také vlastní erby. Celek pražských měst - s 40 000 obyvateli - patřil ve své době k největším městům Evropy. Další historie Nového Města pražského byla úzce svázána s osudy Prahy jako celku. Roku 1419 dosadil král Václav IV. v Novém Městě pražském novou, protihusitsky smýšlející městskou radu. Ta záhy uvěznila několik radikálních husitů. 30. července téhož roku přitáhl k radnici dav husitů. Konšelé, očekávající brzkou pomoc z Hradu, odpovídali na žádosti o propuštění vězňů jen nadávkami a házením kamenů. Lidé vylomili vrata, vnikli do radnice a vyházeli konšele z oken na nastavené píky a meče. První pražská defenestrace zahájila husitskou revoluci. Roku 1784 došlo ke sloučení čtyř pražských měst - Starého Města, Nového Města, Malé Strany a Hradčan - v jeden celek, město Prahu. Dosud samostatná správa byla soustředěna v c.k. magistrát, jehož sídlem se stala Staroměstská radnice. V roce 1848 vznikl na území Prahy 2 tzv. Svatováclavský (Národní) výbor. Byl zvolen na schůzi v dnes již neexistujících Svatováclavských lázních 3. března 1848 a řídil petiční hnutí za konstituční svobody. Od 2.června téhož roku probíhal v Praze na Žofíně Slovanský sjezd - první shromáždění představitelů slovanských národů v habsburské monarchii. Sjezd se měl pokusit projednat možnost přetvoření Rakouska na spolkový stát, ve kterém by slovanské národy pod habsburských žezlem nalezly důstojné postavení. 7
3. HISTORICKÝ A URBANISTICKÝ VÝVOJ A SKLADBA ÚZEMÍ V 70. letech 19. století se v Praze začalo s bouráním již anachronických hradeb. Pro Nové Město pražské to znamenalo snadnější spojení se sousedními předměstími, především s Královskými Vinohrady, Nuslemi a Žižkovem. Vinohradská část Prahy 2 získala zbouráním hradeb ohromný impuls k bouřlivému stavebnímu ruchu. Koncem 19. století tak Praha vykročila po letech stagnace na začátek cesty k modernímu evropskému velkoměstu. Vyšehrad Vyšehrad patří k nejstarším a také nejpamátnějším částem Prahy. Staré pověsti mu přisoudily úlohu nejstaršího sídla českých knížat, místa, odkud panovala moudrá Libuše a první Přemyslovci. Kdo by neznal pověst o Horymírovi a jeho věrném Šemíkovi, o Bivojovi, který na staroslavný Vyšehrad přivlekl nebezpečného kance, či o Libušině poselstvu, které se právě odtud vydalo na cestu za Přemyslem, budoucím zakladatelem českého panovnického rodu. Nejstarší historické zprávy o Vyšehradu jsou poměrně pozdního data - až z druhé poloviny 10. století. Tehdy se na zdejším hradišti razily mince. Předpokládá se, že Vyšehrad byl založen Přemyslovci někdy v 9. století jako protějšek Pražského hradu na pravém břehu Vltavy. Sloužil jako pomezní hradiště kmene Čechů, jehož území se tehdy rozkládalo od toku Vltavy na západ. V 10. století tu Boleslav II. postavil kamennou rotundu sv. Jana Evangelisty. Vratislav II. přestavěl ve druhé polovině 11. století původní dřevěné hradiště s hliněnými valy na kamenný románský hrad s knížecím palácem, který využíval jako své ústřední panovnické sídlo. Založil zde kapitulu a dal pro ni vystavět kapitulní kostel sv. Petra a Pavla, baziliku sv. Vavřince a dodnes dochovanou románskou hřbitovní rotundu sv. Martina. Ve 12. století kníže Soběslav kapitulní kostel rozšířil a nechal bohatě vyzdobit. Po jeho smrti však význam Vyšehradu upadal, centrum dění se přeneslo na Pražský hrad. Karel IV., ctitel českých tradic, obnovil jeho význam. Dal zde vybudovat pevný gotický hrad s věžovitou hlavní branou a novým kamenným palácem. V duchu gotiky nechal přestavět i kapitulní kostel. Roku 1420 oblehli Vyšehrad husité. Nad křižáckými vojsky, která přitáhla Vyšehrad vymanit z kleští obležení, husité v památné bitvě na pankrácké pláni 1. listopadu 1420 zvítězili a vyšehradská posádka se vzdala. Husité pak Vyšehrad proměnili v ruiny. V následujících staletích byl Vyšehrad spolu se svým podhradím osídlen chudými řemeslníky a proměněn v malé městečko. Rozhodující vliv si zde podržela vyšehradská kapitula, které patřily i rozsáhlé pozemky, dvory a vsi v okolí - na území dnešních Nuslí, Podolí a Braníka. V polovině 17. století bylo obyvatelstvo z Vyšehradu vystěhováno a někdejší středověký hrad byl přestavěn na barokní pevnost, tvořící součást celkového opevnění Prahy. Vyšehrad tak získal úplně novou tvář. Z civilních objektů se v pevnosti udržela jen kapitula, která na přelomu 17. 18. století začala obnovovat staré a budovat nové rezidence kanovníků. Kapitulní kostel byl barokizován. Po zrušení pevnosti roku 1866 v souvislosti s celkovým bouráním pražských hradeb a otevíráním města okolnímu světu se takřka celý Vyšehrad stává majetkem kapituly. Vyšehradský hřbitov se stal národním pohřebištěm. Na Slavíně i jednotlivých hrobech hřbitova tu odpočívají největší synové a dcery českého národa. Kapitulní a farní kostel sv. Petra Pavla byl v letech 1885 až 1887 (průčelí a věže v letech 1902-1903) přestavěn ve stylu pseudogotiky. Královské Vinohrady V místech dnešních Vinohrad panovala dříve klidná idyla polí, zahrad a především vinic. Samostatnou obcí se Královské Vinohrady staly teprve roku 1849. Roku 1875 se od obce oddělila její severní část, osamostatnila se a přijala jméno Žižkov. Po oddělení Žižkova stálo vinohradské 8
3. HISTORICKÝ A URBANISTICKÝ VÝVOJ A SKLADBA ÚZEMÍ zastupitelstvo před nelehkým úkolem zajistit obecní záležitosti vlastními silami. Hned po svém prvním zasedání se rozhodlo postarat o školu, radnici a další potřebné úřady. Zároveň se dohodlo na ponechání jména Královské Vinohrady. Dne 26. září 1879 byly pak Královské Vinohrady povýšeny na město. Od 80. let 19. století do 20. let 20. století probíhal na Královských Vinohradech velký stavební ruch. V roce 1913 bydlelo již v 1682 vinohradských domech přes 84 000 obyvatel a Královské Vinohrady se staly největší částí budoucí Velké Prahy. Ve velmi krátké době bylo dosaženo pozoruhodných úspěchů. Do roku 1882 byla vybudována vodárna v Podolí, která zásobovala vodou vinohradské domácnosti, a v roce 1897 byl zahájen provoz elektrické tramvaje, jejíž dráha vedla po vinohradském území. Brzy vyrostlo na Vinohradech i kamenné divadlo, Národní dům, novogotický kostel sv. Ludmily, řada výstavných škol, sady, moderní nemocnice a další. Nusle Osada Nusle se rozkládala již ve středověku v údolí Botiče na východ od Vyšehradu, kde vinice tvořily jednotný zelený pás. Brzy nato bylo osídleno i místo v okolí kostela sv. Pankráce, kde byla založena osada Krušina, později nazvaná Pankrác. Nový rozvoj nastal v polovině 19. století, kdy byly obě obce spojeny. Místo proslulo slavnou poutí Fidlovačkou. 3.2. Proměny území Území Vinohrad a celé městské části jsou stabilizovaným územím, které prošlo dobami pro jiné oblasti dramatickými, bez větších ztrát a změn. Kritická však byla pro území léta šedesátá a sedmdesátá. Některé tehdejší úvahy nebyly daleko od představ radikální přestavby území. Realizace dopravních staveb metro a severojižní magistrála přinesly nové prvky, které zásadně změnily tvář významných prostranství Vinohrad a změnily některé relace k okolí. I když nedošlo k rozsáhlým demolicím fyzické struktury, jednalo se o výraznou degradaci některých kvalit. Za všechny lze uvést narušení plynulé vazby Vinohrad na horní Nové Město. Dříve prorůstající se struktury města byly brutálně odděleny kapacitní komunikací, která degradovala a prakticky zrušila prostory náměstí I.P. Pavlova a Fügnerova náměstí. Kontinuita korsa Václavské náměstí Vinohradská třída byla přerušena. Nové spojení Nuselským mostem také výrazně změnilo orientaci čtvrtě. 3.3. Charakter zástavby a klasifikace veřejných prostorů z pohledu jejich role v území Myšlenka klasifikace veřejných prostorů podle jejich fyzických a funkčních charakteristik má za cíl zejména upozornit na některé rozporné situace, které nejsou jen specifikem území MČ Praha 2. Jedná se o rozpory prostorového a významového potenciálu jednotlivých, především uličních, prostorů s jejich současným stavem. Nejvýraznějším příkladem rozporu v řešeném území je severojižní magistrála - SJM. Pojmenováním těchto hodnot cestou vytvoření určité řady, klasifikace prostorů lze také dojít k formulování obecných zásad nejen jejich úprav, ale i formulování argumentů pro změnu nevhodného stavu. Na území MČ Praha 2 existuje významný argument pro tento postup, protože soulad mezi charakterem tohoto památkově chráněného území a jeho užíváním je významným faktorem efektivní ochrany jeho identity. Vlastní klasifikace vychází z metodického základu, který byl aplikován již v předchozích studiích zadávaných městskou částí. Předmětem tohoto dokumentu je zejména zhodnocení její lokální aplikace, postup a výsledky jednotlivých realizací. Veřejné prostory byly pro potřeby vyjádření zásad jejich využití a potenciálních úprav klasifikovány v předchozí aktualizaci programu regenerace podle dvou základních kriterií (viz výkresy): 1. Klasifikace veřejných prostorů podle jejich prostorových, morfologických charakteristik 2. Klasifikace veřejných prostorů dle jejich provozně funkčních, významových charakteristik 9
3. HISTORICKÝ A URBANISTICKÝ VÝVOJ A SKLADBA ÚZEMÍ Klasifikace veřejných prostorů podle jejich prostorových, morfologických charakteristik: Rostlé organické prostory - městské interiéry, uliční prostory nepravidelného půdorysného průběhu, často velmi starého původu s proměnlivým šířkovým profilem Regulované nedokončené prostory - městské interiéry, uliční prostory původně rostlé, které byly přetvářeny na základě pozdější nedokončené regulace. Rozeklaný charakter s nesouvislým průběhem uliční čáry je pro určitá území charakteristický Pravidelné regulované prostory - městské interiéry, uliční prostory vzniklé zpravidla na základě dané regulace, často v krátkém časovém období a tudíž i určité architektonické jednoty Nespojité prostory (v okolní zástavbě) - městské interiéry, uliční prostory vilových čtvrtí nebo území venkovského charakteru Klasifikace veřejných prostorů dle jejich provozně funkčních, významových charakteristik: Hlavní městské prostory a třídy - veřejné prostory celoměstského významu, tvoří základní prostorový skelet města a základ komposice vnitřního kompaktního města, obvykle propojují jednotlivé části města (v případě radiálního směru vůči centru komposice) - čtvrti a jsou součástí celoměstského prostorového konceptu, obvykle jsou zde přítomny architektonicky významné a representativní budovy veřejného a obchodního charakteru orientovaného na přímý styk s veřejností representativně upravený parter a často i 2.n.p.domů, navazující obchodní galerie, měřítko prostorů a budov přesahuje svými parametry okolí Významné prostory a třídy města - veřejné prostory čtvrťového významu, obvykle tvoří prostorový skelet částí města vymezených hlavními prostory a jsou jejich přirozenými centry, propojují jednotlivé části (celky, katastrální území) řešeného území a jsou součástí jeho základního prostorového konceptu, měřítko prostorů a budov přesahuje svými parametry okolí, silné zastoupení obchodních aktivit orientovaných na přístup veřejnosti - využitý representativně upravený parter domů a ojediněle i 2.n.p. Doplňující prostory města - veřejné prostory lokálního významu, prostorovými parametry tvoří obecný základ obrazu městského prostoru, často jsou svým charakterem lokálními centry aktivit nejmenších prostorových jednotek území - sourodých celků, okolní budovy umožňují dílčí využití parteru pro komerční účely, jsou ideálními nositeli základních obchodních funkcí, často vytvářejí paralelní komunikační systém k hlavním a významným prostorům města, soustřeďuje se zde lokální život a měly by zajišťovat určitou intimitu hlavně v oblastech preferovaných pro bydlení, dovolí-li to prostorové poměry vybavení uličním mobiliářem, měřítko prostorů a budov nepřesahuje svými parametry okolní Intimní prostory města - veřejné obytné prostory, prostorovými parametry tvoří obecný základ obrazu městského prostoru, jsou nejčastěji prostředím zajišťujícím obytnou funkci v rámci jednotlivých obytných zón, prostorové parametry jsou velmi různé 10
ORTOFOTOMAPA 1938
ORTOFOTOMAPA 1953
ORTOFOTOMAPA 1975
ORTOFOTOMAPA 2000
ORTOFOTOMAPA 2010