Naše vztahy jsou nemocné......to myslím všeobecně. Smysl pro empatii se postupně stává balvanem omotaným provazem na hladině jezera. Na druhém konci se uvázal člověk. Plácá se na hladině a pořád si myslí, že se jenom koupe. Ale ten balvan klesá stále níže, boří se do bahna našeho nevědomí a my se boříme s ním. Co bude dál...rozvod ta stará píseň paní Hegerové je nejenom výborná, ale i pravdivá. Ale proč se vlastně rozvádíme? Nebo, proč se všeobecně rozcházíme? Šlak mě může trefit z mnoha názorů psychologů, či psychiatrů. Ten názor lze shrnout do jedné věty: nelze nikoho nutit, aby zůstal ve vztahu, když nechce Objev Ameriky Kolumbem je proti tomuto názoru jenom slabým lipovým odvarem.:-) To je snad každému nad slunce jasné, na to není třeba chodit na vejšku několik dlouhých let. Ale již u žádného z nich...až na malé výjimky...jsem neslyšel vysvětlit ten závěr tvrzení:... když nechce.
Proč se tedy někdo chce rozvést? Jako Švejk, i já mám dvě alternativy: Buďto to ví, anebo si myslí, že to ví. Rozvody lze rozdělit do dvou částí. Tou první je rozvod funkční (v jádru funkčního manželství), tou druhou nefunkční. Já vím, teď si řekněte, že jsem právě přiletěl z Marsu. Vždyť soud rozvede jenom nefunkční manželství. Ale co je to funkční manželství? Podle práva je to jasné: bydlet spolu, hospodařit spolu, společně se starat o děti, taky spolu sexovat. To je podle práva. Ale kde jsme my? Kde jsou naše pocity? Jinak řečeno: co se nám to děje uvnitř? Pokud jeden z manželů zahne za roh (najde si jiný objekt zájmu), není cesta zpět. Myslíte si, že je to pravda? Pouze částeční! Pravda je to pouze tehdy, když to zahnutí za roh doprovází i změna citové vazby. Ale pokud se partner na firemní akci ožere jak prase a pak neví co dělá...i to je důvod k rozvodu? Jednoznačně nefunkčním rozvodem bych nazval rozvod z podnětu domácího násilí, alkoholismu, déle trvající nevěry, neúčast na chodu domácnosti, ignorování výchovy
vlastních dětí a podobně. Tyto důvody totiž lze jenom stěží odpustit. Ale co ta druhá skupina rozvodů? V jeden hezký sobotní den (jo, den, kdyby to šlo), jsem se od manželky dověděl, že: vážím si tě, mám tě ráda, nedokážu s tebou žít. Pak odešla k mamince a již nikdy se nevrátila. Přátelé, je vám to povědomé? Tak vězte, že problém je sice obrovský, ale taky dobře ukrytý. Musíte dolovat. Vyrazíte na párovou terapii. Plno slz, hromada emocí a ještě něco: lži. Zcela zbytečně vynaložený čas, protože jestli se někdo rozhodne absolvovat s partnerem terapii, měl by si uvědomit, že tam se mluví zcela na rovinu. Ano, na rovinu! Po dvou letech jsem ten důvod vydoloval a nestíhal jsem se divit. Řeknu to jinak. Pokud si jeden druhého vážíte, důvěřujete si, máte se rádi, ale nemůžete spolu žít, tak to řešte...u lékaře...gynekologa, urologa, psychologa, sexuologa, či u jiného potřebného loga. Že se na to můžete vykašlat? To jistě, klidně tak učiňte. Co se bude dít dál?
I když podle textu již zmíněné písně soud soudí zločiny, vás ten soud rozvede. Jste volný jako pták. Letíte. Radujete se. Ty otrlejší to dokonce zapíjí. Klidně se radujte dál, jen do toho. Užijte si to, pokud to jde. Protože ten váš pravý, často nevyřčený problém se raduje s vámi, a je jenom otázka času (jak pomíjivé, že?), kdy se vám připomene. S jiným partnerem (partnerkou), v zcela jiné situaci. A když si to uvědomíte, pochopíte jak...blbě jste se vzdali svého léta budovaného práva na štěstí a spokojenost. Co uděláte? Budete se opět rozvádět? Ano, ve vztahu nelze nikoho držet násilím, to mají odborníci pravdu. Ale (jak jsem napsal ve svém románu Cesta raka ), občas je skutečně vhodné, abychom se zastavili, pouvažovali, a pokud je to třeba, taky se vrátili do okamžiku, kdy bylo ještě vše v pořádku. Z tohoto bodu to pak, chybami poučeni, budovali jinak. A tentokrát správně.
Neudělá to za vás nikdo, psychiatr, psycholog...nikdo. Jste v tom sami. Věřte tomu, řešil jsem tuto situaci s vícero takhle postiženými lidmi. Neudělá to za vás ani rozvodový soud. Protože, jak je známo, spravedlnost je slepá. A taky to nikdo za vás nevysvětlí vašim dětem.