D razí učitelé, milí studenti a vy všichni, kteří jste zavítali mezi

D razí učitelé, milí studenti a vy všichni, kteří jste zavítali mezi naše řádky, je mi ctí, že mám možnost psát úvodník historicky zcela prvního elektronického čísla nového školního časopisu. Ano, správně, je na místě, abych doplnila časopis o přívlastek nový, jelikož nejde jen o první číslo, takovým momentům naše budova přihlížela nejednou. Školní časopisy jsou na školách už nějaký ten pátek a vždy k nim budou patřit. Naše gymnázium není výjimkou. Jak se dočtete o pár stránek dále v ohlédnutí paní učitelky Kubánkové, fungoval zde například časopis Náš hlas, jehož výtisk se mi bohužel (zatím) nedostal do ruky. Akademická půda, kterou všichni tak dobře známe, zažila taktéž plátek nesoucí název Školní zpravodaj s původní cenou 4,10 Kčs. Stejně tak si i já matně vzpomínám, že školní redakce působila ještě tehdy, když jsem na gymnázium přišla jako novopečená malá primánka (v mém případě by bylo vhodné napsat spíše mladá než malá). Po několikaleté pauze tedy přicházíme my, Student s Times. Vydání prvního čísla jsme úmyslně stanovili na 17. října, tedy na den oslav, jelikož se dá říct, že se jedná o dárek gymnáziu z řad studentů. Snažili jsme se, aby se naše prvotina této významné události alespoň z části týkala, z čehož plyne, že se v jejím duchu neponese pouze titulní stránka, ale čeká na vás několik vzpomínek absolventů, kteří gympl navštěvovali nějaký čas před námi, či již výše zmíněné pozastavení nad minulostí z pohledu paní učitelky Kubánkové. V časopise bude vždy k nalezení přehled připravovaných akcí, ale také neopomeneme ty, jichž jsme se zúčastnili. Pro vás, studenti, zde budou nejrůznější užitečné odkazy, které v hodinách občas nepostřehnete (nebo zapomenete) a které na našich stránkách naleznete přehledně před sebou. Dozvíte se o soutěžích, do nichž se můžete zapojit, ale velmi nás potěší, když se zapojíte též do soutěže naší. Snad se dozvíte spoustu zajímavostí, procvičíte s našimi cizojazyčnými články své znalosti a občas se díky některým rubrikám dokonce pobavíte. Nezapomeneme připravovat rozhovory s učiteli, studenty, kteří se od nás dostali do vysněných povolání (ať už na území českém nebo zahraničním), a kdoví, jindy možná načerpáte inspiraci v jakékoli formě. Troufám si napsat, že když na škole funguje časopis, ovlivní do jisté míry celou její atmosféru. Budeme moc rádi, když vás popadne chuť prolistovat si naše stránky - věříme, že především díky elektronickému zpracování dostanou Timesy příležitost dostat se k co největšímu počtu z vás. Přejeme vám všem krásný zbytek října a gymnáziu, aby si zachovalo svou mnohaletou tradici a nikdy od ní neopustilo. Přejeme mu, aby i nadále pokračovalo správným směrem, aby ho studenti měli rádi, vzpomínali na něj s úsměvem na tváři a nezapomněli nikdy na to, co jim dalo, ať už šlo o vzdělání nebo společné zážitky se třídou. Ať na jeho půdě předávají své znalosti učitelé s nadšením a ať si nejen oni, ale také všichni ostatní zaměstnanci školy a samotní studenti uvědomují, že tvoří dohromady jeden celek a že každý z nás je bez výjimky jeho neopomenutelnou součástí.

Obsah STALO SE 1. G a 1. OA na adaptačním kurzu Maturanti se vydali po stopách olomoucké historie Maturanti navštívili Prahu AKTUÁLNĚ 65. výročí GYMNÁZIA a 20. výročí OBCHODNÍ AKADEMIE Zavzpomínejte si s námi NAŠE CELEBRITY Helena Martinková CO SE CHYSTÁ Trick or Treat! What you didn t know about Halloween Pozvánka Gaudeamus CESTOU NECESTOU Objevte krásy Krkonoš SPORT Středoškolský atletický pohár CORNY SOUTĚŽE Selfie soutěž My Star Představ svého hrdinu Soutěž se Student s Times Box STUDENT S TIMES BOX Student s Times Box k čemu šlouží?

Adaptační pobyt 1. G a 1. OA Druhý týden v září jsme se po prvním náročném týdnu školy vydali směr Sidonie na adaptační pobyt s našimi novými spolužáky. V Sidonii na nás čekali studenti z pedagogické školy v Olomouci se spoustou aktivit, takže vše mohlo začít. Přes prvotní úkoly jako třeba zapamatujte si jména všech svých spolužáků, zjistěte toho o sobě co nejvíce nebo společně převraťte deku, aniž by kdokoliv slezl mimo, jsme se v průběhu dne dostali i k těm záživnějším činnostem. Nejvíce se mi líbila hra ve skupinách, kdy jsme měli různé úkoly - například skočit do bažiny, rozbít si vejce o hlavu či napsat na čelo nápis LOSER. A aby toho ten první den nebylo málo (my jsme se samozřejmě chystali v té době už do postelí), byl připraven na večer fotbal trochu jinak, při kterém jsme bojovali proti 1. OA. Bohužel jsme prohrávali, ale musím poznamenat, že se naše chytré mozky chystáme použít na o hodně drsnější věci, než je fotbalová technika, tím pádem se to dalo očekávat. Po prohře naší třídy jsme se úspěšně odebrali do postelí spát, vždyť nás ještě čekal další den. Možná taky proto byla účast na ranní dobrovolné rozcvičce pětiprocentní. Hned po snídani jsme se znova odebrali do lesa vzhůru k dalšímu dobrodružství! Zde jsme se na chvíli dostali do kůže vojáků bojujících v drsném světě války. Upřímně, s naším zapálením pro hru bychom ve skutečné situaci vydrželi bojovat přibližně pět minut, jelikož taková energie v nás byla. Po obědě jsme si ještě vyzkoušeli vzájemnou důvěru při pádu do náruče našim spolužákům. Ukázalo se, že je nejspíš velká, protože nikdo neutrpěl žádná zranění, všichni přežili a své kvality již déle než měsíc předvádíme zde ve škole. Nakonec jsme se společně rozloučili opičím tanečkem a vyrazili směr Valašské Klobouky. Osobně se mi to moc líbilo a odjížděla jsem se skvělým pocitem. Dokázala bych se adaptovat klidně ještě o několik dnů či týdnů déle. (H. Martinková, 1. G)

MATURANTI SE VYDALI PO STOPÁCH OLOMOUCKÉ HISTORIE Dne 11.9.2014 se maturanti navštěvující dějepisný seminář zúčastnili historické exkurze v Olomouci. Na programu byla prohlídka kostela sv. Mořice, kostela sv. Michala, kostela Panny Marie Sněžné, Dómu sv. Václava, Arcibiskupského paláce, muzea a ostatních památek města. Průvodcem byl (mnohým známý) pan profesor Pojsl, se kterým zde nyní nabízíme rozhovor. Četla jsem, že jste se narodil do obce Modrá u Velehradu, ovlivnilo vás toto místo v ohledu studia historie? Měl jste sám nějaké archeologické nálezy, ať už tady, nebo jinde? Četla jste skutečně dobře. Narodil jsem se 8. května 1945 (u Vyškova prý ještě hřměla dělostřelba) v obci Modrá. Měl jsem se narodit v krytu u sousedů, ale Modrá byla osvobozena již 1. května rumunskou armádou, a tak jsem přišel na svět již ve svobodě. Pár dní po narození mne pozdravili dva rumunští důstojníci, kteří u nás byli ubytovaní, občanským povoláním byli oba učitelé. Maminka se s nimi domlouvala velmi dobře německy. Ovlivnil mne hlavně Velehrad, kde byl můj tatínek kustodem a průvodcem ve vykopávkách (lapidárium a krypty pod bazilikou). Tam jsem se pohyboval od dětských let; v 11 letech jsem poprvé prováděl nějaké návštěvníky. Často jsem se od návštěvníků také mnoho nového dověděl. Strašně jsem se styděl a byl jsem mimořádně nesmělý což mi zůstalo doposud. To provádění mne přece jen v tomto ohledu trochu osmělilo, naučil jsem se mluvit a s četbou jsem získával slušnou slovní zásobu. Časem jsem se začal zajímat o různé odborné problémy, a to už na střední škole. Myslím, že se mně podařilo spolehlivě rozluštit latinský nápis na druhotné hrobce moravského markraběte Vladislava Jindřicha. Publikoval jsem to však až na vysoké škole. Se spolužákem a celoživotním kamarádem Dr. Jiřím Jilíkem jsme se pokoušeli neoficiálně kopat. Jeden velice zajímavý nález (dosud nepublikovaný) jsme učinili v kryptách pod bazilikou; kopali jsme také val halštatského hradiska v Háji nad Velehradem (to je však na delší povídání, tehdy jsme se málem dostali do problémů s StB). Když dr. Vilém Hrubý prováděl vykopávky velkomoravského kostela a pohřebiště na Modré (revizní výzkum v letech 1953-1954), jako malí kluci jsme tam trávili coby bystří pozorovatelé dvoje letní prázdniny. Studoval jste dějiny a archivnictví, později dějiny umění, máte například k umění blízko, nebo jste tzv. teoretik? Ano, studoval jsem historii a archivnictví na FF MU v Brně (tehdy to ovšem byla Univerzita Jana Evangelisty Purkyně), kde jsem promoval v červnu 1969. Chtěl jsem ve studiu pokračovat v Itálii, ale to už nebylo možné (na VB mně řekli: Za dělnické peníze vystudovat a nyní nám ptáček pláchnout. Pane Pojsl, nikdy a nikam! A to se na 20 let také splnilo.) Pak jsem dva roky studoval v Olomouci teologii, ale pro názorové neshody jsem musel seminář opustit. Tři roky jsem pracoval ve Slováckém muzeu v Uh. Hradišti (muzejní knihovna, sbírka starých tisků, Velehrad a Památník Velké Moravy ve Starém Městu). V Uh. Hradišti však byla pro klerikála velmi složitá situace. Budoucí manželka měla po babičce v Olomouci dům a po svatbě chtěla, abychom zde bydleli. Problém byl však se zaměstnáním Tak jsem nastoupil do Jednoty. Myslel jsem si, že jako historik můžu tak nanejvýš vozit pytle mouky nebo cukru někde ve skladu. Oni mne však vzali do Litovle na ekonomický odbor do plánovacího oddělení. O ekonomii v praxi jsem neměl potuchy. První týdny byly hrozné. Ale můj šéf, pan Jedlička, byl vynikající člověk a chápal moji situaci, ač mně nejprve moc nevěřil. Nemohl pochopit, proč historik dělá plánovače. To však netrvalo dlouho. Brzy jsme se sblížili, a to i s dalšími čtyřmi pracovníky. Bylo nás celkem šest a všichni nestraníci. Jeden starší kolega dokonce studoval historii na FF UK v Praze. Protože rodiče měli v Litovli malou pekárnu, musel ve 4. ročníku školu opustit a jít dělat do továrny. S tím jsem si zvláště rozuměl. Byla to krásná doba, báječní lidé. Pan předseda mně nabídl dálkové studium ekonomie v Praze. Už jsem měl podanou žádost, když mne oslovil spolužák, zda bych nechtěl v Olomouci k památkářům. Byl jsem na památkovém středisku 13 let. V únoru 1989 došlo k reorganizaci a já byl nadbytečný. Přítel dr. Pavel Zatloukal mne od března vzal do Galerie (součást Vlastivědného muzea). V říjnu jsem začal studovat na FF UK v Praze postgraduální studium dějin umění (externě). Nestal se ze mne teoretik, měl jsem vždy rád umění, zejména architekturu; zůstal jsem přízemním badatelem. V roce 1990 mně arcibiskup Vaňák nabídl

přednášet církevní dějiny a umění na obnovené Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Od té doby jsem vedoucím Katedry církevních dějin a dějin křesťanského umění. Zabýváte se církevními dějinami, měl jste křesťanskou výchovu, která vás k tomuto "dovedla", nebo vás tento obor zaujal z hlediska historie, umění a monumentálnosti? Ano, měl jsem v rodině křesťanskou výchovu. Jako ministrant na Velehradě jsem velice mnoho získal od kaplana Pěluchy, který nás vedl k praktické znalosti liturgie, křesťanského kalendáře a mrskal nás v latině. Toho, co mne přivedlo k lásce k církevním dějinám a umění, bylo mnoho. Rodiče, Velehrad, velkomoravské vykopávky po celé Moravě, hodně literatura, které v tomto oboru bylo u nás dostatek. Otec, který ve 30. letech 20. století tři roky studoval Akademii výtvarných umění, kresbu a malbu u prof. Kutmana, měl velkou knihovnu ještě z doby první republiky. Kamarádi na střední škole, velice si cením učitelů, kteří mně dali nejen vědomosti, ale zejména ten nejlepší příklad, stali se pro mne nedostižným vzorem. Oni měli rádi mne a já je miloval. Vedli nás k poctivému studiu s otevřenými očima, k tomu, abychom si dělali vlastní názor. Víte, monumentalita není všechno. Nemusí člověka k ničemu přivést. Stalin na Letné v Praze (to vy už nepamatujete) nebyl nepochybně monumentální, ale nešlo v žádném případě o umění. Antický teoretik Vitruvius (1. století př. Kr.) o architektuře říká, že musí být krásná, užitečná a pevná (z dobrého a kvalitního materiálu). Napsal jste řadu publikací, ať už o Velké Moravě, Velehradu nebo Olomouci, mě by zajímala výslovně Olomouc, zdá se, že jste si toto město velmi oblíbil, co vás na něm tak uchvacuje? V Olomouci trvale žiji od roku 1974. Dnes bych dokonce řekl, že je to moje rodné město. Miluji jej. Díky památkové péči znám takřka každý dům. Město jako celek je nádherné. Postupně rostlo od velkomoravského hradiště přes přemyslovský hrad, předhradí a podhradí až do středověkého města, které se rozvíjelo dál, krásnělo v gotice, renesanci i baroku; nová doba 19. a 20. století vnesla do městského organismu mnoho krásného a cenného pozdní historismus, secesi a funkcionalismus. Olomouc měla velké štěstí v nepřízni osudu. Barokní bastionová pevnost z poloviny 18. století (tereziánská) sevřela svými hradbami město do těsného korzetu. V době, kdy se jiná města rozvíjela v době průmyslové revoluce, Olomouc stagnovala. Ale uchovala si svůj historický ráz, charakter starobylosti a krásu památek, zatímco jiná města pomalu ztrácela pel historie a památek. Před řadou let jsem vydal s fotografem Vladimírem Hyhlíkem knihu Olomouc očima staletí. Byla to konfrontace historické ikonografie (veduty, rytiny, kresby a obrazy) se současností. Dnes je kniha dokumentem, jak vypadala Olomouc před opravami památek po roce 1990. Je už dnes sama dokumentem. Chtěl bych udělat něco podobného i v současnosti, ale stále mne od tohoto plánu odvádí jiné úkoly. Loni jsem vydal Olomoučtí biskupové a arcibiskupové a jejich pohřební místa (286 stran). Rozepsal jsem další knihu, k níž jsem inspiraci našel v Krakově. Ale název neprozradím. A co mne v Olomouci tak uchvacuje? Všechno. Město jako celek i jeho jednotlivosti. Vždyť si vzpomeňte na varhany u sv. Mořice. Každý tón varhan souzní s výzdobou kostela, jeho skvostnou architekturou. Každý jednotlivý kámen stavby je takovým tónem, který v celku vytváří úžasnou symfonii. Když znáte historii a vývoj městského urbanismu, neopovrhnete ani tím Priorem nebo Svolinského orlojem. Krása zušlechťuje. Nechte se zušlechtit krásou! Poslední otázku spíše na odlehčení. Počítám, že jste navštívil řadu historických míst. Kam byste se ještě rád podíval? Anebo naopak, kam byste se rád vrátil? Podnikl jsem hodně studijních cest do Polska, Rakouska, Německa, s rodinou (tedy manželkou a nejmladší Aničkou, dva starší kluci už s námi nejezdili) jsme procestovali Istrii, Dalmácii, Černou Horu, Bosnu a Albánii, pravidelně navštěvujeme Itálii (Benátsko, Toskánu, Lacio, Kalábrii a další italské kraje). Mně osobně nejvíce oslovilo Věčné město. Byl jsem zde v rámci ministerského grantu šest týdnů, studoval jsem zejména antiku a rané křesťanství (katakomby, baziliky), v prosinci 1999 jsem se účastnil Mezinárodního sympozia o Mistru Janu Husovi. Jan Hus už v očích katolické církve není kacíř, ale reformátor církve (Jan Pavel II.). Už 22 x jsem vedl desetidenní exkurze do Říma a okolí. Tam bych se chtěl ještě vrátit - a stále vracet, co mi zdraví dovolí. Moc rád mám také Vídeň a Krakov. Ale Řím čím více jej znám, tím více vidím, co ještě neznám. (L. Šimarová, 4. G)

MaturantI navštívili Prahu Úterní vlak se svým kodrcavým způsobem blížil k matce měst, Stověžaté Praze, která nás přivítala nádherným výhledem z okna, ale především dech beroucí budovou Hlavního nádraží architekta J. Fanty. Po přestupu nás o několik zastávek později čekal Pension a hostel Akát na Smíchově. Náš nabitý program nás ovšem nenechal pořádně odpočinout po několikahodinové cestě a my vyrazili na první procházku Prahou. Návštěva Židovského muzea a hřbitova nenechala nikoho chladným. Pinkasova synagoga snad v každém promítne bolest milionů trpících zvěčněných na jejích zdech. Staronová synagoga může přiblížit mýty opředeného rabi Löwa. Naším dalším cílem bylo Staroměstské náměstí, kde nám Týnský chrám předvedl eleganci gotických staveb a kde Staroměstská radnice odhalila kouzlo Orloje. Po chvilce volna, kterou většina z nás využila k odpočinku, nás čekala večerní plavba po Vltavě, řece s nespočetným množstvím přívlastků. Usadili jsme se a náš koráb pomalu vyplul. Po večeři jsme se přesunuli na střechu a vychutnávali - jak doušky, tak nádechy - esenci Prahy. Tohle město nikdy nespí, a proto jsme v záři reflektorů mohli obdivovat celý obzor. Středeční ráno se ukázalo být pro některé z nás velmi těžké, protože, jak vyšlo najevo, chrápu a mé omluvy spolužákům spánek nevrátily. Ale to nás neodradilo a společně s paní průvodkyní jsme z Václaváku vyrazili na Petřín, který nám umožnil mít Prahu jako na dlani, ale také vidět sám sebe trošku zkřiveně. Přes Strahovský klášter k Černínskému klášteru a Loretě. Loreta na celou hodinu spustila své zvonkové představení a my jsme mohli obdivovat dělové koule zaražené ve fasádách domů, které jsou zanechané na památku pruskému dobývání. Směrem k Pražskému hradu jsme navštívili půvabný nový svět a mohli nahlédnout do Jeleního příkopu. Naši prohlídku Hradu jsme započali majestátním Chrámem svatého Víta, Václava a Vojtěcha, který oblečen do zlata, stříbra a barevného skla nabízel nezapomenutelný zážitek. Přibližně v tomto úseku cesty nás začali opouštět síly, a proto jsme jakékoli místo k sedění uvítali s nadšením. Schody ve Vladislavském sálu unavené nohy zachránily a krásu tohoto sálu jsme mohli obdivovat vsedě. Pokračovali jsme přes Zlatou uličku na Malou Stranu, kde jsme ovšem nepotkali paní Rusku ani koloniál pana Vorla. Naše další cesta vedla na turisty a umělci obklíčený Karlův most, který vede přes Smetanovu Vltavu. Paní průvodkyně, která nám byla celou dobu oporou, se s námi rozloučila na Staromáku a nás čekalo osobní volno, které jsme se rozhodli využít naplno i přes prošlapané boty. Já osobně jsem volno využil k nasávání atmosféry noční Prahy. Čtvrteční dopoledne jsme navštívili Zlatou kapličku, kde zrovna nacvičovali nějaké představení - zkouška orchestru přehlučila přednes paní průvodkyně, a proto jsme více času věnovali vedlejším salónkům než hlavnímu sálu. Památník Heydrichiádě, kde nás výborně připravená průvodkyně zasvětila do tajemství a zajímavostí notoricky známého útočiště parašutistů pod pravoslavným kostelem Cyrila a Metoděje. Toto místo, kde se bránili hrdinové naši historie, má stále svou děsivou a emotivní atmosféru. Holt dalším velikánům české historie jsme mohli dát na Vyšehradském hřbitově se Slavínem. Při pohledu z místa Šemíkova skoku jsme znovu počítali, jestli je těch věží opravdu stovka. Den, který začal divadlem, jsme v divadle také zakončili. Muzikál Marie Antoinetta, při kterém občas mrazilo v zádech, herci zvládli na jedničku a vzpomínky mám živé ještě dnes. Poslední den našeho výletu nás čekala prohlídka sídla Albrechta z Valdštejna. Nádherná zahrada společně s umělou krápníkovou zdí byla předehrou pro krásu Valdštejnského sálu, naše prohlídka však brzy skončila a tato nepříjemnost započala naše poslední volno v Praze. Před třetí hodinou už jsme byli všichni u vlaku na Hlavním nádraží a vyrazili domů. Výlet do Prahy nám dal mnohé. Ale nejvíce zážitků, které snad nikdy nezapomeneme - a na slezinách po letech na ně budeme s oblibou vzpomínat. (M. Vítek, 4. G)

Maturanti navštívili Prahu Úterý 7. 10. 2014 v 6:10 se na nádraží v Horní Lidči sešlo nezvykle mnoho lidí. Většina z nich vypadala vcelku rozespale, ale přesto se jim v očích blýskalo nadšení. Ano, byla to naše třída oktáva, která společně s paní uč. Oláhovou a Machalovou čekala na vlak, který nás odvezl do našeho hlavního města - Prahy. Po příjezdu jsme se ubytovali na Penzionu Akát a vyrazili na Petřín. Oproti našim valašským kopcům jde jen kopeček, ale i přesto jsme vyjeli lanovkou, abychom pošetřili síly na další dny. Na Petříně jsme mohli vyjít na věž, ze které jsme měli celou Prahu jako na dlani, a taky jsme navštívili Zrcadlové bludiště, ve kterém jsme se výborně pobavili. Večer nás čekalo divadlo - komedie Eva tropí hlouposti, u kterého jsme se skoro nepřestali smát. Ve středu ráno jsme navštívili nejprve pravoslavný kostel sv.cyrila a Metoděje, který je neodmyslitelně spjat s atentátem na Heydricha. Viděli jsme krátký film o této události a o všem, co následovalo poté. Silným zážitkem byla prohlídka krypty, která od těchto událostí zůstala skoro v nezměněném stavu, a tak jsme na vlastní kůži zakusili, v jakých podmínkách se atentátníci skrývali. Dalším bodem programu byla prohlídka Židovského muzea a objektů, které muzeum spravuje. Exkurzi jsme měli s průvodcem, který nám předal hodně zajímavostí o Židech. Bylo to velmi zajímavé, jelikož Praha byla (a je) významných židovským centrem, máme u nás mnoho dochovaných památek a cenných sbírek. Pobývali u nás také významní židovští učenci, z nejznámějších Jehuda Liva ben Becalel neboli rabbi Löw. Dopoledne jsme zakončili prohlídkou Židovského hřbitova, kde se nachází i Löwiho hrobka, ke které jsme mohli napsat na lísteček naše přání. Po odpoledním rozchodu jsme se večer vydali na Křižíkovu fontánu, která nás okouzlila. Za hudby z muzikálu Mamma Mia se před námi objevovaly nádherné vodní scenérie. Mnozí z nás neodolali známým melodiím a zatancovali si. Večer jsme zakončili na kolotočích. Na lavici se k nám, k naší radosti, statečně připojila i paní uč. Machalová. Čtvrteční dopoledne jsme strávili na Vyšehradě, měli jsme zde interaktivní prohlídku, která se nám všem líbila. Zábavnou formou jsme se mnohé dozvěděli o tomto legendami opředeném místě. Prošli jsme si zdejší kasematy, viděli kostel sv. Petra a Pavla a celé dopoledne jsme zakončili na Vyšehradském hřbitově u hrobu Karla Hynka Mácha a připomněli si události, které zde před čtvrt stoletím nastartovaly změnu režimu. Z Vyšehradu jsme šli kolem Tančícího domu a přes tolik známý Karlův most až na Pražský hrad, kde jsme obdivovali Katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Po následném rozchodu jsme si ještě užili krásnou večerní Prahu a shlédli Světelnou show na Vltavě. V pátek jsme se sbalili a pomalu vydali na nádraží, odkud jsme v jedenáct hodin odjeli domů. Myslím, že se nám výlet velmi podařil, program byl zajímavý a určitě si každý odnesl cenné informace. Po celou dobu jsme nafotili nespočet dnes tolik populárních selfie, skvěle jsme se pobavili a užili si společně strávený čas. Veliké díky patří paní uč. Oláhové, která celý tento výlet skvěle zorganizovala, a také paní uč. Machalové. (L. Martinková, OK)

Gymnázium a jeho atmosféru netvoří jen každý z nás studentů, naše historická budova, příležitosti, které máme, a události, které zde probíhají. Velkým a neopomenutelným dílem vděčíme za to, jak školu vnímáme, především učitelům. Bez některých bychom díky jejich výkladu a přístupu nepoznali obrovskou motivaci, spoustu z nich nezapomeneme celý život (i nad tím teď třeba zatím nepřemýšlíme). Jednou z takových kantorek je i paní učitelka Kubánková, pro kterou byl minulý školní rok na našem gymnáziu posledním. Mnohé z nás inspirovala k tomu, abychom si šli za svými sny a abychom se stejně jako ona zamilovali do krásné češtiny. A právě paní Kubánkovou poprosila Lucie Šimarová, aby zavzpomínala na dobu, kdy byla také součástí školy jako studentka i jako vyučující. Malé ohlédnutí Moje osobní vzpomínky nelze zevšeobecňovat, protože úhel pohledu i mých vrstevníků se může lišit. Příchodem na tehdejší SVVŠ v roce 1967, dnešní gymnázium, se mi otevřely naprosto odlišné obzory. Ze silně politicky zaměřené slavičínské základní devítileté školy, v níž panoval tuhý režim, oslovovalo se soudruhu učiteli a téměř denně jsme museli vstřebávat politická hlášení ze školního rozhlasu, jsme se najednou octli v úplně jiném světě. Té svobody, té volnosti! Nemohli jsme si zvyknout, že nám páni profesoři vykají. Z paměti nikdy nevymizí úžasná divadelní představení, která nacvičovali maturanti a s nimiž objížděli okolní města, aby si drobně přivydělali na stužkovací večírky. S jakou úctou jsme my, nesmělí prvňáci, vzhlíželi k maturantům! O aktivity nebyla nouze, stále se něco dělo. Namátkou vzpomenu nácvik pohádky Radúz a Mahulena, sborovou recitaci Balady o námořníkovi od Jiřího Wolkera, recitaci s tehdejší gottwaldovskou Filharmonií pracujících při výchovných koncertech, Činný byl pěvecký sbor, vystupovaly minimálně dva tři recitační soubory, každoročně se pořádaly akademie, vydávání studentského časopisu Náš hlas /1.A/ bylo samozřejmostí. Pro dnešní studenty psací stroj, cyklostyl, kopírák vzdálené pojmy. Probíhaly soutěže, olympiády, ale i taneční, plesy, pravidelná družební setkání s pedagogy i studenty púchovského gymnázia, výjezdy vybraných studentů do zahraničí (Německo, Francie), výlety, brigády česání chmele, sběr jablek, vybírání brambor 20. srpna 1968 chmelová brigáda v Siřemi. 21. 8. 1968 zněla na chmelnici každou hodinu z tranzistorových přijímačů naše státní hymna. Přestali jsme pracovat a stáli v pozoru. Snad nikdy v životě jsem ji neprocítila tak intenzivně jako právě v těch okamžicích. Ta atmosféra se nedá popsat. Siřemí projel sovětský tank. I návrat domů vlakem přes Prahu byl dramatický. Nesměli jsme otevřít okna vlaku, natož vystrčit hlavu. Vlak byl obstoupen mladými ruskými vojáky, kteří drželi v rukou samopaly. Jakákoliv provokace raději nedomýšlet. Obavy profesorů o naši bezpečnost byly opodstatněné. V červnu jste zhlédli film Hořící keř. My jsme v lednu 1969 bolestně prožívali upálení studenta filozofické fakulty Jana Palacha. Jeho památku jsme uctívali nejen černými stužkami, které jsme nosili na klopách, ostatně dodnes ji mám schovanou, ale i shromážděními, diskusními kroužky a přímo účastí na pohřbu. Mohla bych zavzpomínat na skvělé osobnosti z profesorského sboru. Spousta z nich je spjata s různými studentskými zážitky, které jsou však určeny spíše na abiturientské srazy. Přesto bych chtěla vzpomenout in memoriam pana profesora Ladislava Loučku, který na mne hluboce zapůsobil nejen svými znalostmi, šíří rozhledu, tedy odborností, ale i svým zaujetím pro pedagogickou profesi a zejména svým laskavým lidským přístupem k nám studentům. Měla jsem štěstí, že mi bylo umožněno po 22 letech působení na ZŠ ve Štítné nad Vláří strávit dalších 22 let právě ve zdech valašskoklobouckého gymnázia. Před očima mi defilují řady dnes již vyzrálých osobností, kterých se snad alespoň trošku dotklo mé zanícení pro naši milovanou mateřštinu. A i když volili studenti, s nimiž jsem měla to štěstí se v hodinách jazyka českého a literatury setkávat, jinou profesi, v níž jsou nejen úspěšní, ale především spokojení a šťastní, jsem vděčná. Upřímně se těším z každého úspěchu bývalých studentů, o němž se dozvídám. Přeji všem současným studentům, ať si naplno vychutnávají studentský život, ale především ať si splní své sny! A gymnáziu přeji nadané studenty, kteří prahnou po vzdělání. Mgr. Marie Kubánková

VZPOMÍNKY NA GYMNÁZIUM Přiznávám, že naše třída nebyla ta nejhodnější ve vesmíru a několikrát jsme se vyznamenali nějakým tím vtípkem nebo průšvihem. Vzpomínám, jak spolužák lekal paní Strnadovou při hodině matematiky. Buď na ni čekal vedle dveří, anebo se schoval pod katedru a klasicky na ni bafnul, když vysunovala židli. Její reakce byla moc srandovní. Třída měla vedle katedry nějakou skříň, kde jsme ho uvěznili a pustili až půl hodiny po příchodu učitelky. Sotva dýchal a na učitelku sedící u katedry reagoval: baf! Před hodinou zeměpisu jsme na třídnici nastražili umělé lejno. Přišel pan Papež, začal se smát a řekl: Služba, vyhoď to do koše. Spolužák to nesl, jako kdyby to bylo opravdové. Nezapomenu na jeho výraz nechuti, když to chytal do holých rukou. V sekundě jsem se rozhodl projít římsu nad hlavním schodištěm ve druhém patře. Kdo to chce zkusit, věřte, že na stranu k oknům to jde bez větších problémů (kromě dvou sloupků, kde stojíte na dvou centimetrech). Když už jsem byl v úctyhodné, až nebezpečné výšce, zazvonilo na hodinu. Bylo jasné, že pokud se nedostanu co nejrychleji zpátky, uvidí mě nějaký učitel, který půjde na hodinu. V tu chvíli jsem však zjistil, že cesta zpátky bude trvat o hodně déle. Najednou se na schodech objevila paní Kašparová. Nezbývalo nic jiného než skočit. Její řev se nesl chodbou: Stůj! Zastavil jsem. Zakroutila mi uchem snad o 360 stupňů. Tu bolest cítím dodnes. Ještě ten den jsem byl za svou odvahu oceněn ředitelskou důtkou. V počítačové učebně jsme místo Excelu hráli Counter-strike a když měl někdo zlomenou nohu, využívali žáci jeho zranění jako jízdenku výtahem. Kdo nesl třídnici do druhé skupiny, vracel se za čas postačující k snězení minimálně dvou svačin. V době našeho studia, se na gymplu rozmohla hra nazývaná Lůskání. To se do odstátých uší spolužáků tzv. lůskalo prsty - ani dodnes nevím, zda vyhrál ten, kdo měl uši, které nejvíc lůskly, nebo ten, kdo mu způsobil bolest, nicméně hra to byla skvělá. Při hodině pak všem svítili uši jako jablka na stromě. Kdo měl tělocvik s panem Charvátem a dělal problémy, klikoval. Odmlouvání nebo protesty počty kliků razantním způsobem zvyšovaly. Nebyl problém za jednu výuku nasbírat přes 200 kliků. Jako kdybych to slyšel: Strnad! Dej si deset! Já? Dvacet! Proč? Čtyřicet! Ještě se na něco zeptáš a zaokrouhlíme to na sto. (šeptem) Doprčic, zas já. Sto! Nejsem hluchý. Určitě věříte, že jsem v tom byl nevinně. Potom mi řekl, že jestli budu někdy inženýr jako on, tak se mi pokloní. Nedávno jsem promoval na Fakultě strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně titulem bakalář, takže jsem se jeho pokloně přiblížil. Tímto mu chci jeho slib připomenout a troufám si říci, že pokud se tato událost stane, vzbudí to obrovský mediální rozruch. Bc. Jan Strnad (23 let), Mirošov

Gymnázka v revolučním roce 1989 Jaké to bylo na klobuckém gymnáziu před čtvrtstoletím? Mnohé vzpomínky již nadobro odvál čas, jako by to už ani nebyla skutečnost, ale spíše zapomenutý sen Revoluční události nás zastihly ve druhém ročníku. Vynoří se zmatená schůzka výboru SSM a aktivistů, zda se připojit stávkou; účast celé školy na shromáždění na náměstí pod vedením Občanského fóra a posléze výměna ředitele. V češtině se mohli začít učit samizdatoví a exiloví autoři. Nevím, jak to mají studenti dnes, ale za nás to nejdůležitější nebylo, CO nás škola naučila, nýbrž KDO a JAK nás učil. Naše třída v letech 1988 1992 měla tu čest být poslední třídou paní profesorky Mileny Fucimanové. Vášnivá češtinářka, sama spisovatelka a osobnost s vysokým morálním kreditem. Pro mne osobně pak byla prvním pedagogem, který přistupoval ke studentům s respektem, úctou a vnímal nás jako osobnosti. Kdysi nám do hodiny češtiny vpadla do třídy neznámá paní s osobním poděkováním a použila citát: každá karavana má svou hvězdu. Ač to může znít pateticky, paní profesorka nám byla první hvězdou na pouti vzděláním, ale vlastně i životem. Další výrazné postavy byly profesor Král (ruce nám upadávaly u psaní, neboť scházely porevoluční učebnice dějepisu), profesor chemie Kratochvíl či profesor biologie Pořízka. Gymnázium za posledních 25 let jistě doznalo radikálních změn a jeho podobu nejspíše utváří bývalí žáci výše jmenovaných. Přála bych mu - a především jeho studentům, aby dokázalo poskytovat současné vzdělání navzdory nedokonalosti školského systému a mělo kvalitní pedagogy, kteří se nesmazatelně zapíší v dobrém do života svých žáků. Helena Juřicová (40 let), Brno Školní léta na gymnáziu už mám chvilku za sebou, takže je opravdu těžké si něco vybavit, ale pár vzpomínek mi přece jen zůstalo. Například to, jak se bojovalo o knížky na referáty. V té době žádné vymoženosti neexistovaly a člověk si nemohl obsah knihy lehce najít na internetu jako v dnešní době asi většina studentů. Museli jsme knížku opravdu přečíst, takže přirozeně chtěl každý dostat tu, která by mu nejvíc vyhovovala. Dále si vzpomínám na to, jak jsme dobíhali na zvonění s vypláznutým jazykem, jelikož jsem bydlela v malinké vesničce asi 20 kilometrů od Valašských Klobouk a spojů nebylo moc, takže jsme jezdili opravdu taktak, ale profesoři byli tolerantní a časem si zvykli a respektovali to. Stejné to bylo po škole. Nemohla jsem si s kamarády někam sednout nebo se projít. Autobus by mi ujel a já bych musela šlapat pěšky. To mě docela mrzí, že jsem nikdy nemohla zažít poflakování se s kamarády, když už měl člověk po povinnostech. A v souvislosti s tím, že jsem byla z malé vesničky, se mi vybavuje ještě jedna vzpomínka. Přišlo mi, že někteří kantoři se na ty z vesnice dívali skrz prsty, brali je jako něco míň a naopak měšťáky upřednostňovali. Tím ale nechci říct nic zásadního, možná to byl čistě jenom můj pocit. Ivana Kimmel (49 let), Rakousko

Na brněnském výstavišti se ve dnech 4. - 7.11. 2014 bude konat již 21. ročník vysokoškolského veletrhu Gaudeamus. Tato akce je určena pro studenty 3. a 4. ročníků středních škol a obecně pro všechny, kteří touží po celoživotním vzdělání. Nabízí prezentace všech vysokých a vyšších odborných škol v České republice. Studenti si mohou vybrat den, který by je podle programu zajímal nejvíce, avšak pouze pátek se týká přednášek o studiu v zahraničí, budoucnosti po vysoké škole a studia na VŠ obecně. Podrobný program si můžete vyhledat na adrese www.gaudeamus.cz, pod štítkem Program přednášek. Jak doporučují pořadatelé na oficiálních stránkách, je lepší se před návštěvou veletrhu zaregistrovat. Registrovaní studenti získají navíc zdarma tištěného Průvodce budoucího vysokoškoláka (slovníček VŠ pojmů a návod, jak postupovat při výběru VŠ). Registrace končí 3. listopadu 2014. Z registrací studentů budou každý den veřejně vylosováni výherci celoročního předplatného deníku Lidové noviny. Zajímavá fakta o veletrhu: Průměrná návštěvnost - 30 596 návštěvníků. Rekordní počet návštěvníků je 32 918. 67 % návštěvníků jsou studenti maturitních ročníků SŠ. Návštěvníci přijíždějí ze všech krajů České republiky a Slovenska. Rekordní počet je 206 vystavovatelů a 81 zahraničních. Průměrný počet vystavovatelů je 186. Průměrný počet zahraničních vystavovatelů je 55.

Rozhovor s Helenou Martinkovou Když jsme přišli s nápadem na rubriku Naše celebrity, bavili jsme se mimo jiné o tom, že bude zajímavé, když se ostatní dozví o skrytých talentech, které na gymplu máme. Mnohdy ani netušíme, že tamten tichý kluk, kterého potkáváme na chodbě, může vyhrávat soutěže v kreslení komiksů a učitel, který v našich řadách působí zásadně přísně a důstojně, ve volném čase závodně stepuje. Stručně řečeno, v plánu bylo, že zviditelníme ty z nás, kteří působí nenápadným dojmem, zatímco by si zasloužili uznalé poplácání po ramenou. Nicméně první rozhovor, který vás čeká, je s prvačkou, která měla v září svou vlastní vernisáž, na níž se mnozí z vás možná objevili. Ano, řeč je o Heleně Martinkové, která plachým dojmem rozhodně nepůsobí, protože jí je všude plno a na první dojem je vám jasné, že ta holka musí mít jedině uměleckou duši. Jak a kdy jsi začala fotit? Teď v prosinci to budou čtyři roky. U nás doma se vždy fotilo, taťka se o to zajímá, taky starší sestry fotily. Tehdy o Vánocích jsem si jen tak vzala malý kompakt a řekla si, že něco nafotím. Se sestrou jsme vytvořily umělecké fotky a byly z toho úplně nadšené. Bavilo mě to čím dál víc, takže od té doby fotím. (smích) Co pro tebe focení znamená? Baví mě to, proto to dělám, je to skvělá činnost. Líbí se mi, že pomocí fotek předávám své pocity, svoje nápady, využívám svou kreativitu a nějakým způsobem do nich vkládám i sebe samu. Fotíš raději místa nebo osoby? Lidi, samozřejmě. Můžu je podle sebe obléknout a upravit. Baví mě spojovat krásné lidi a krásná místa. Využíváš také momentky? Občas ano. Raději to chystám. Ale někdy jdu městem a fotím lidi, jak jdou kolem nebo posedávají na ulicích. Jaké máš s focením plány do budoucna? Profesionálně bych to dělat nechtěla, je to příšerná práce. (smích) I nadále bych se tomu chtěla věnovat pouze jako koníčku a třeba to spojit s cestováním. Fotíš i akce, že ano? Je nějaká událost, na kterou ráda vzpomínáš? Ano, fotím různé akce. Plesy, taneční, anebo když máme nějakou oslavu. Úplně skvělé bylo, když jsem maturantům ve Slavičíně fotila stužkovací ples.

Nafotila jsem hromadu fotek, momentky i společné fotky. Mám je moc ráda, protože skvěle zachycují dobrou náladu a kouzelnou atmosféru celého večera. Je něco čím se jako fotograf odlišuješ od ostatních fotografů? Spousta fotografů sleduje ostatní, pobere jim nápady - a to já nemám ráda. Snažím se s určitým nápadem fotit jenom jednou. Neopakovat se, aby každá další fotka byla nějakým způsobem nová. Existuje tvůj fotografický vzor nebo někdo, koho v tomto směru obdivuješ? Mám hodně oblíbeného fotografa, je z Prahy a jmenuje se Martin Faltejsek. Fotí opravdu úžasné fotky a má báječné nápady. A kdybych se tak náhodou vdávala, chtěla bych fotky od něj. (smích) Tahle vernisáž byla tvá první? Ve škole ve Slavičíně, kam jsem dříve chodila, jsem měla vystavené nějaké fotografie, ale lidi kolem ani nevěděli, kdo je autorem, takže ano, byla to moje první vernisáž. Byla vernisáž na nějaké téma, nebo to byl spíše výběr fotografií? Byl to výběr těch TOP nejlepších fotek za poslední dva roky. Jednou bych ale chtěla zkusit vernisáž na nějaké téma. Třeba lesy, prostě fotit jenom na tomhle místě. To by se mi moc líbilo. Jak bys slovně popsala vernisáž, jestli to vůbec nějak jde, pro ty, co tam nemohli být? Nevím, jak se jim líbily fotky, ale ohlasy byly skvělé. Pro mě to byla nádherná vernisáž, všude moc lidí. Ještě pár dní poté jsem si ani neuvědomovala, jak to bylo úžasné, to až teď s odstupem času. Nějaká rada pro začínající fotografy? Technicky doporučuju fotit ráno a večer, to je nejlepší světlo. Snažit se ve fotkách hledat to své, zobrazovat v nich, co vás naplňuje a co máte rádi. Snažit se číst mezi řádky čili hledat různé maličkosti, protože většina těch nejkrásnějších fotek jsou ty jednoduché. Foťte, foťte, foťte! Helčinu tvorbu můžete najít na těchto webových stránkách: http://helelen.rajce.idnes.cz http://helenmaworld.blogspot.cz https://www.facebook.com/helenmaphotography?fref=ts (V. Baksová a K. Drobilíková, 2.G)