ÚVOD Naše práva a naše povinnosti jsou, jak dospíváme, častěji skloňovaná slova. Pokud se máme o právu bavit z formálního hlediska, musíme si nejprve definovat, co si pod tímto pojmem představujeme. Definic i představ je mnoho, uvedu jenom některé. Právo je: Morální minimum. Soubor předpisů podle, kterých se organizuje a řídí život lidské společnosti. Soubor pravidel řídící chování lidí. Systém společenských norem, které působí ve společnosti jako regulátor společenských vztahů. Nutné znaky práva Předem stanovené státem Státem vynutitelné Všeobecné závazné Dalším důležitým souvisejícím pojmem je právní norma (předpis) neboli dle definice z chytré knihy soubor obecně závazných pravidel chování, která stanoví stát závaznou předem určenou formou a jejichž porušení je sankcionováno. K právní normě se vážou další dva pojmy, které bychom neměli opomenout: Platnost právní normy: norma byla vytvořena regulérním způsobem, byl schválen a stal se součástí právního řádu Účinnost právní normy: datum od kdy je nutné normu dodržovat a lze její porušení sankciovat Pokud se datum platnosti a účinností liší, pak čas mezitím obvykle slouží k tomu, aby se veřejnost měla šanci seznámit s novou normou. Když už máme představu o tom, co je to právo a jak je zapsané (právní norma), pak bychom si měli položit další palčivou otázku a to: Jak je právo uspořádáno? Abychom si mohli odpovědět, musíme si osvětlit další pojem: právní řád. Právní řád je souhrn všech právních předpisů platících v daném státě. Každý stát má svůj vlastní řád a jeho dodržování požaduje, jak po svých občanech, tak po cizincích, kteří se vyskytují na území daného státu. Právní řády dnešních států jsou velmi obsáhle, ale ne všechny předpisy jsou stejně důležité. Jejich důležitost neboli právní síla vyplývá z toho, který orgán je vydal a jak se nazývají (zákon odsouhlasený parlamentem má větší právní sílu než vyhláška ministerstva). Neznamená to ovšem, že by platili zákony víc než vyhlášky!! Na tomto základě byla vytvořena sestupná teorie právního řádu. Teorie pojednává o tom, že předpisy s menší právní silou musí být v souladu s těmi s větší právní silou (vyhláška nemůže být v rozporu s ústavním zákonem). Podle toho se předpisy dělí na zákonné (základní): ústava a ústavní zákony; podzákonné (prováděcí): vládní nařízení, vyhlášky ministerstev, vyhlášky nižších státních orgánů. Zákonné normy může vydávat jen zákonodárný orgán ČR parlament ČR (Senát, Poslanecká sněmovna).
právní řád české republiky organizace veřejné správy Palčivá otázka číslo dvě: Kde hledat všechny platné právní předpisy? Všechny je najdeme ve sbírce zákonů, které vychází každý rok. Ve sbírce najdeme zákony, nařízení vlády, vyhlášky ministerstev, jejichž platnost je celorepubliková. Regionální vyhlášky najdeme na úřední desce příslušných úřadů. Platnost těchto vyhlášek je pouze místní. Občas až často se stává, že se některá problémy, které by měly být v určitém zákoně ošetřeny, nejsou známy nebo prostě tvůrci nepřijdou na mysl. Kvůli tomu existuje možnost zákony doplňovat a upravovat. Děje se to pomocí novel (doplňků) nebo se vydává úplně nový předpis, který nahradí stávající. Pokud hledáte zákony, nezapomeňte si pročíst i jejich novely. Literatura: (1) Organizace a právo pro čekatelskou zkoušku, Jan Stejskal (2) Základy společenských věd pro střední školy,bohuslav Eichler, Radovan Ryska, Vladimír Svoboda
SEKCE OBČAN OBČANSKÝ ZÁKONÍK (Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění) Právní subjektivita Subjekty práva Subjekty rozhodující podle práva (státní orgány, samospráva, soudy...) Subjekty chovající se podle práva: a) osoby fyzické každý člověk (občan) b) osoby právnické - subjekt odlišný od člověka, který má právní subjektivitu, tj. jedná svým jménem a může být nositelem práv a povinností; sem řadíme i veřejnoprávní korporace (a tedy i stát) Účastníci právních vztahů Fyzická osoba Způsobilost mít práva a povinnosti vzniká narozením, zaniká smrtí, příp. prohlášením za mrtvého a nelze ji omezit. Způsobilost k právním úkonům, tj. způsobilost jednat a zavazovat se v právních vztazích (jde o tzv. právní subjektivitu v užším smyslu) v plném rozsahu je nabývána zletilostí (18 let), jinak se nabývá postupně s rozvojem rozumové složky fyzické osoby, lze ji omezit, potom je osobě stanoven opatrovník, který za ni jedná. Právnická osoba Uměle vytvořený subjekt, který může vystupovat v právních vztazích a mít práva a povinnosti podobně jako fyzické osoby. Jedná se o sdružení osob (obchodní společnosti, spolky, hnutí, Junák - svaz skautů a skautek ČR,..), účelová sdružení majetku (nadace), jednotky územní samosprávy a další subjekty, o kterých to stanoví zákon (církve, stát). Právnická osoba musí mít svůj název, sídlo. Při právních úkonech je právnická osoba zastupována fyzickou osobou (nebo osobami). Jménem právnické osoby má právo jednat její (předem stanovený) statutární orgán nebo někdo, kdo k tomu získal jeho svolení (=plnou moc). Členům nebo zaměstnancům právnické osoby je zákonem umožněno v omezené míře jednat jménem této právnické osoby. Statutárním orgánem střediska je vůdce střediska, statutárním orgánem okresu je předseda okresní rady, statutárním orgánem Junáka je jeho starosta. Právní subjektivita a způsobilost k právním úkonům Právní subjektivita
Je chápána jako způsobilost mít práva a povinnosti, být účastníkem právního vztahu. Fyzická nebo právnická osoba může díky právní subjektivitě uplatňovat svá jednotlivá subjektivní práva což je například schopnost vlastnit majetek, dědit nebo být obdarován. Právnická osoba ji získává dnem vzniku (bez ní by vůbec nemohla jako právní subjekt existovat) a ztrácí ji svým zánikem. Fyzická osoba získává právní subjektivitu dnem narození a ztrácí ji smrtí, prohlášením za mrtvého. Příklad: Skautské středisko může vlastnit klubovnu; kdokoliv z vás může zdědit například dům po dědečkovi. Způsobilost k právním úkonům J e způsobilost nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Fyzické nebo právnické osobě umožní způsobilost k právním úkonům aktivní jednání v právních vztazích, například uzavírání smluv. U fyzické osoby vzniká v plném rozsahu dovršením osmnáctého roku života. Před dosažením této hranice má fyzická osoba způsobilost pouze k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti jejího věku. Právnická osoba získává způsobilost k právním úkonům dnem účinnosti jejího zápisu do příslušného rejstříku (například obchodního). Příklad: Středisko si může pronajmout louku na tábor; kdokoliv z vás se může zavázat, že někomu natře plot. Literatura: (1) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění (2) Čekatelská zkouška; Václav Břicháček a kol., TDC Junák, Praha 2006 (3) Organizace a právo pro čekatelské zkoušky; Michal Prauzek Kolja; Ostrava (4) ORGANIZACE A PRÁVO Studijní materiál VK; Jan Stejskal, Jakub Procházka, Martin Hovorka, Tomáš Vítek; Junácký okres Brno-město, 2006
Trestně-právní odpovědnost SEKCE TRESTY TRESTNÍ ZÁKONÍK (Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění) Náš právní řád vymezuje ve svých jednotlivých částech pravidla chování, naše práva či povinnosti. Ten, kdo se jimi neřídí nebo je vědomě porušuje, dopouští se jednání, které může být pro celou společnost lidí nebezpečné. Proto zákonodárci sepsali všechny možné varianty nebezpečného chování a rozdělili je podle jejich stupně (míry) nebezpečnosti pro společnost na: a) přestupky jsou sepsány zejména v přestupkovém zákoně. Jedná se protiprávní chování, které je pro společnost méně nebezpečné než trestný čin (např. rušení nočního klidu, jízda na kole v pěší zóně atd.) za porušení následuje sankce převážně ve formě pokuty (řeší a ukládá např. Přestupková komise města, popř. orgán státní správy) b) trestné činy trestný čin je přesně definován v trestním zákoně. Jedná se o takový čin, jehož znaky jsou v trestním zákoně popsány a který je pro společnost nebezpečný za trestný čin následuje sankce, která je stanovena zákonem (řeší a ukládá soud) -odnětí svobody, zákaz činnosti, pokuta, veřejně prospěšné práce, odejmutí věci atd. mezi trestné činy například patří: zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění nepřekažení trestného činu ohrožování mravnosti neposkytnutí pomoci týrání svěřené osoby ohrožování výchovy mládeže pohlavní zneužívání svádění k pohlavnímu styku porušování tajemství dopravovaných zpráv poškozování cizí věci c) jiná porušení zákona jedná se o porušení zákona, která jsou stanovena ve speciálních právních normách (většinou jde o porušení předpisů při podnikání či zanedbání povinnosti při styku s orgánem státní správy). porušení jsou postihována většinou pokutou (dle zákona) Podle trestního zákona lze k trestní odpovědnosti povolat pouze osobu fyzickou - člověka. Naše trestní právo nezná trestání právnických osob. Právnické osoby lze pouze postihnout zvláštní sankcí (pokuta, zrušení, zákaz činnosti), nikoliv však trestem dle trestního zákona a není je možné ani trestně stíhat. Trestně právní odpovědnost fyzických osob se liší dle jejich věku: a) mladší než 15 let osobu mladší než 15 let nelze trestně stíhat
b) mladistvý ve věku od 15 do 18 let trestně odpovědným se člověk stává v den následující po dni patnáctých narozenin u této skupiny však hovoříme o tzv. snížené trestní odpovědnosti. Prakticky to znamená, že mladistvý je již trestně odpovědný za své chování před zákonem, ovšem vztahují se na něj zvláštní ujednání trestního zákona a ujednání zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Ty mu zajišwují v případě trestu odnětí svobody zpravidla poloviční sazby, které kromě výjimečných trestů nemohou přesáhnout pět let. U mladistvých se také s výjimkou vážných nebo opakovaných trestných činů doporučuje používat jiné tresty než tresty odnětí svobody. c) člověk starší 18 let je plně odpovědný za své chování před zákonem V trestním zákoně jsou uvedeny ještě další podmínky, které musí být splněny, aby protiprávní jednání mohlo být označeno za trestný čin a ten, kdo jej učinil, za pachatele. K tomu, aby bylo protiprávní jednání označeno za trestný čin, vyžaduje zákon, aby bylo prokázáno zavinění. Zavinění může být: a) úmyslné b) neúmyslné (nedbalostní) Občansko-právní odpovědnost Vedle trestně právní odpovědnosti existuje ještě odpovědnost občansko právní. Pokud někdo svým jednáním způsobí jinému (právnické i fyzické osobě) nějakou škodu, musí tuto škodu nahradit, i když se při jejím vzniku nedopustil trestného činu ani přestupku. Tato odpovědnost se v omezené míře týká i osob mladších 18 let (zde žádná hranice 15 let neexistuje, určitou odpovědnost má tak i třináctiletý skaut). Pokud se odpovědnost u osoby mladší osmnácti let neprokáže, bude za zaviněnou škodu odpovědný zákonný zástupce nebo právnická či fyzická osoba, které bylo dítě svěřeno. Za řadu škod způsobených dítětem na oddílových akcích odpovídá středisko, které může žádat náhradu na vedoucím, který zanedbal své povinnosti. Přitěžující okolnosti Jedná se o okolnosti, které jsou při výměře trestu brány jako přitěžující. Zneužití bezbrannosti Zneužití závislosti nebo podřízenosti Poškození osoby mladší 15 let! Svádění nezletilých k trestné činnosti Organizování trestné činnosti Okolnosti vylučující trestnost Je spáchán trestný čin, je zjištěna i vina, ale jednající osoba je beztrestná. nutná obrana odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na chráněný zájem krajní nouze odvracení nebezpečí přímo hrozící chráněnému zájmu nedostatek věku pachatel mladší 15 let
nepříčetnost pro duševní poruchu nemohl pachatel rozpoznat nebezpečnost svého činu nebo ovládnout své jednání oprávněné použití zbraně podle zmocnění příslušných zákonných předpisů Nězabudky aneb co by měl mýt čekatel vždy na paměti: V naší skautské praxi musí mít každý starší 15 let na vědomí, že nese odpovědnost za jemu svěřené osoby. V případě, že se našim svěřencům něco stane, může za to trestně odpovídat vůdce oddílu nebo jiný dospělý činovník, kterému bylo vedení akce svěřeno. Zavinění přitom může být i pouze nedbalostní, například zanedbáním nějaké povinnosti. Odpovědnost může nést i nezletilý rádce nebo rover, který byl na akci pověřen nějakým úkolem, zajišťoval bezpečnost při části hry nebo se s částí výpravy oddělil od ostatních. Míra jeho odpovědnosti vždy záleží na konkrétních okolnostech. Vůdce oddílu by měl vždy schválit program družinovky či výletu. Je nepřípustné, aby osoba mladší 18 let (= rádce, rover) uspořádala nějakou akci (družinovku, výpravu) načerno! V takovém případě by trestní odpovědnost mohla být pouze na něm. Větší či vícedenní výprava by měla probíhat pod dohledem dospělé osoby. Rádce, rover by nikdy neměl sám vést akci takového rozsahu. Rádce, rover se bez dozoru dospělé osoby nesmí se svými svěřenci koupat. Při těchto akcích je nebezpečí úrazu vyšší, a proto je nutno, aby na nich byl s rádcem ještě někdo plnoletý. Dospělá osoba může plnit pouze funkci dozoru, která do vlastního průběhu akce nijak nezasahuje. Na všech oddílových akcích je zakázáno požívání alkoholických nápojů. Alkohol je přitěžující okolností! Literatura: (3) Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění (4) Čekatelská zkouška; Václav Břicháček a kol., TDC Junák, Praha 2006 (5) Organizace a právo pro čekatelské zkoušky; Michal Prauzek Kolja; Ostrava (6) ORGANIZACE A PRÁVO Studijní materiál VK; Jan Stejskal, Jakub Procházka, Martin Hovorka, Tomáš Vítek; Junácký okres Brno-město, 2006
SEKCE LES LESNÍ ZÁKON (zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění dalších zákonů) Naše práva Zákon upravuje obecné používání lesů. To znamená, že každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí a volně se v něm pohybovat, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Naše povinnosti a z nich plynoucí omezení V lese nesmíme svou činností rušit zvěř. Každý si musí počínat tak, aby nedocházelo k ohrožování nebo poškozování lesů, jakož i objektů a zařízení sloužících hospodaření v lese. Musíme dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců. U mnohých lesů nacházíme cedule s nápisem Soukromý pozemek - vstup zakázán! Takovéto cedule či jiné jsou právně neúčinné, stejně tak si majitel lesa nemůže les oplotit proto, aby mu tam nevstupoval nikdo jiný. Toto tvrzení však nemusí platit vždy. Zakázat nebo omezit vstup do lesa může v odůvodněných případech pouze orgán státní správy lesů, Např. úřad pověřené obce (resp. krajský úřad) může z důvodu zvýšeného výskytu vztekliny zakázat vstup do lesa, vojenský lesní úřad zase upravuje pravidla pro pobyt ve vojenských lesích apod. Případy se zvláštními pravidly: o o o o lesní školky, obory pásma hygienické ochrany vodních zdrojů území národních parků, národních přírodních rezervací, CHKO (viz. dále) vojenská pásma Pravidla a omezení, jež se vztahují k těmto pásmům je nutno respektovat! Omezení, která se nás nejvíce týkají Na řadu činností, které často uskutečňujeme se obecné užívání lesa nevztahuje. Obecně platí, že hromadné akce (závody, střediskové hry a jiné akce) byste měli nahlásit se souhlasem vlastníka příslušným orgánům státní správy lesů již 30 dnů předem. V lese a jeho blízkosti (do vzdálenosti 50m) nelze rozdělávat a udržovat otevřený oheň, výjimkou je rozdělání ohně na vyhrazeném místě (ohništi) nebo s povolením majitele lesa. Sbírat silné větve (s průměrem nad 7 cm ) nebo dokonce kácet i suché stromy je možné pouze s povolením. V lesích je dále zakázáno: (Z některých z uvedených zákazů může vlastník lesa povolit výjimku) rušit ticho a klid vyzvedávat semenáčky a sazenice stromů a keřů lesních dřevin těžit stromy a keře nebo je poškozovat sbírat lesní plody způsobem, který poškozuje les jezdit a stát s motorovými vozidly
vstupovat do míst oplocených nebo označených zákazem vstupu vstupovat do porostů, kde se provádí těžba, manipulace nebo doprava dříví mimo lesní cesty a vyznačené trasy jezdit na kole, na koni, na lyžích nebo saních kouřit, rozdělávat nebo udržovat otevřené ohně a tábořit mimo vyhrazená místa odhazovat hořící nebo doutnající předměty narušovat vodní režim a hrabat stelivo znečišťovat les odpady a odpadky ZÁKON O OCHRANĚ PŘÍRODY A KRAJINY (zákon č. 114/1992 Sb.) Tento zákon vychází z předpokladu, že chráněné jsou všechny druhy rostlin a živočichů vyjma případů stanovených zvláštními předpisy. Zákon dále vymezuje kategorie zvlášť chráněných území (např. národní parky, chráněné krajinné oblasti, přírodní rezervace aj.), pro které stanoví zvláštní režim Pro nás je podstatné to, že v těchto zvlášť chráněných územích platí různá omezení, která bývají podrobně vymezena v návštěvních řádech pro mnohé činnosti v těchto zvláště chráněných územích je třeba povolení orgánu ochrany přírody Prováděcí předpisy k zákonu vypočítávají všechny druhy rostlin a živočichů, které jsou zvláště chráněny a které nemůžeme např. volně trhat, přesazovat, hubit apod. Porušení tohoto zákona je postiženo jako přestupek vysokou pokutou, v případě závažnějšího porušení může jít i o trestný čin. Typy chráněných území: národní parky chráněné krajinné oblasti národní přírodní rezervace přírodní rezervace národní přírodní památky přírodní památky Ve většině chráněných území (NP, CHKO ) je zakázáno: Odhazovat odpadky mimo určená místa Tábořit, parkovat s motorovými vozidly a rozdělávat ohně mimo určená místa Organizovat hromadné (i sportovní) akce, horolezectví a výcvik vysokohorské turistiky mimo určená místa Sbírat a ničit rostliny a živočichy Pohybovat se mimo turistické cesty Chráněná oblast má svoji vlastní vyhlášku, kde jsou stanovena pravidla pro návštěvníky. Literatura: (7) zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění dalších zákonů (lesní zákon) (8) zákon č. 114/1992 Sb., zákon o ochraně přírody a krajiny (9) Čekatelská zkouška; Václav Břicháček a kol., TDC Junák, Praha 2006 (10) http://www.lesnimorava.cz/lesni-hospodarska-osnova.htm (11) Lesní zákon; Ondřej Kozub GLUM, LK CORDA 2000
ÚMLUVA O PRÁVECH DÍTĚTE Je dokument, který byl přijat Valným shromážděním OSN v roce 1959, aby chránil a upravil zájmy a práva dětí. Právní řád ČR převzal Úmluvu ve znění z 30. září 1990. ČR přijala Úmluvu do svého právního řádu v roce 1991. Hlavní myšlenkou dokumentu je, že Dítě má právo na šťastné dětství. Z této myšlenky pak vycházejí konkrétní práva. Pár výňatků z úmluvy: Dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší 18 let. Státy se zavázali zajistit práva, které jsou v dokumentu uvedena, každému dítěti nacházejícímu se na jeho území bez jakékoli diskriminace (barva pleti, rasa ) Zájmy dítěte jsou vždy na prvním místě v každé záležitosti nebo činnosti tohoto dítě se týkající Každé dítě má právo na život, jméno, státní příslušnost Každé dítě má právo na ochranu před tělesným nebo duševním násilím Každé dítě má právo na volný čas a odpočinek Státy zabezpečí každému dítěti, které je schopno formulovat své názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se ho týkají (v mezích slušnosti) Oba rodiče nesou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte Dítě má právo na bezplatné a povinné základní vzdělání
ZÁKON O OCHRANĚ OSOBNÍCH ÚDAJŮ Zákon upravuje ochranu osobních údajů o fyzických osobách, práva a povinnosti při zpracování těchto údajů a stanoví podmínky, za nichž se uskutečňuje jejich předávání do jiných států. Pojmy a) osobním údajem jakýkoliv údaj týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze na základě jednoho či více osobních údajů přímo či nepřímo zjistit jeho identitu. O osobní údaj se nejedná, pokud je třeba ke zjištění identity subjektu údajů nepřiměřené množství času, úsilí či materiálních prostředků b) citlivým údajem osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, trestné činnosti, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů c) anonymním údajem takový údaj, který buď v původním tvaru nebo po provedeném zpracování nelze vztáhnout k určenému nebo určitelnému subjektu údajů d) subjektem údajů fyzická osoba, k níž se osobní údaje vztahují e) zpracováním osobních údajů jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace Práva a povinnosti při zpracování osobních údajů (1) Správce je povinen a) stanovit účel, k němuž mají být osobní údaje zpracovány c) zpracovávat pouze pravdivé a přesné osobní údaje, které získal v souladu s tímto zákonem. Je povinen ověřovat, zda jsou osobní údaje pravdivé a přesné d) shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu a v rozsahu nezbytném pro naplnění stanového účelu e) uchovávat osobní údaje pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování. f) zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Zpracovávat k jinému účelu lze osobní údaj, jen pokud k tomu dal subjekt údajů souhlas (2) Správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, f) pokud je to nezbytné pro výkon oprávněné činnosti politických stran, politických hnutí, občanských sdružení, odborových organizací, církví nebo náboženských společností. Citlivé údaje Citlivé údaje je možné zpracovávat, jen jestliže a) subjekt údajů dal ke zpracování výslovný souhlas. Souhlas musí být dán písemně, podepsán subjektem údajů a musí z něho být zřejmé, k jakým údajům je dáván, jakému správci údajů, k jakému účelu, na jaké období a kdo jej poskytuje. Souhlas může subjekt údajů kdykoliv odvolat. Správce je povinen předem subjekt údajů o jeho právech poučit. Tento souhlas musí správce uschovat po dobu zpracování osobních údajů, k jejichž zpracování byl souhlas dán
Otázky a odpovědi z oblasti trestního práva Jaké jsou předpoklady vzniku trestní odpovědnosti? Prvním předpokladem je věk alespoň patnácti let, jak již bylo řečeno. Druhým předpokladem je pachatelova příčetnost, to znamená, že uměl v daném okamžiku rozeznat následky svého jednání a dovedl své jednání ovládnout. Ke vzniku trestní odpovědnosti je dále nutné porušení určité právní povinnosti stanovené právním předpisem - např. předpisy hygienickými, dopravními, o bezpečnosti práce aj. - způsobením určitého následku, např. škody na majetku, újmy na zdraví aj., a vztah příčinné souvislosti mezi tímto porušením právní povinnosti a škodlivým následkem. Nezbytným předpokladem je i zavinění, které může být ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Nás jako skautské vůdce zajímá především zavinění nedbalostí. Kdo může být trestně odpovědný při práci s dětmi? Víme již, že trestní odpovědnost začíná od patnácti let (a možná bude snížena na čtrnáctý rok věku). K posouzení odpovědnosti konkrétní osoby je třeba vždy vycházet z okolností daného případu, avšak obecně lze říci, že dojde-li při naší práci k jednání, které je v rozporu s trestním zákonem, může být za ně trestně odpovědný jak vůdce oddílu, tak i jeho zástupci a rádci, pokud jsou starší patnácti let. Pachatelem trestného činu je totiž vždy ten, kdo trestný čin spáchal. Neplatí tedy pravidlo, že "za všechno může vůdce" - trestně odpovědných může být i více osob současně, např. vůdce společně s šestnáctiletým rádcem. Čím je trestní odpovědnost dána? Zde si musíme uvědomit jednu důležitou věc. Za výchovu dětí a za jejich jednání jsou odpovědni jejich zákonní zástupci, což jsou zpravidla rodiče. V okamžiku, kdy rodiče přihlásí dítě do oddílu, přebírá tuto odpovědnost na oddílových akcích vůdce, případně další osoby, a to proto, že rodiče nám tímto okamžikem svěřují dítě do naší výchovy a zároveň berou na vědomí, že bude dítě podléhat pokynům těchto osob. Zjednodušeně lze říci, že trestní odpovědnost vůdce vzniká od té chvíle, kdy dítě překročí práh klubovny nebo přijde na sraz k oddílovému či družinovému výletu. Může být vůdce, případně i jeho zástupci, trestně odpovědný i za výchovu dětí a mládeže? Ano, může. Závažné nedostatky ve výchovné práci s mládeží mohou být v rozporu nejen se skautskými zákony a činovnickým slibem, ale také s trestním zákonem. Trestní zákon na tyto případy pamatuje nejméně dvěma trestnými činy: ohrožování mravní výchovy mládeže ( 217), kterého se dopustí ten, kdo vydá (ať úmyslně, či z nedbalosti) osobu mladší osmnácti let nebezpečí zpustnutí, tím, že jí umožní vést zahálčivý život nebo nemravný život, nebo ji k takovému životu svádí, dále pak podávání alkoholických nápojů mládeži ( 218), kterého se dopouští ten, kdo soustavně nebo ve větší míře podá alkoholické nápoje osobám mladším osmnácti let. V úvahu přichází i trestný čin týrání svěřené soby ( 215), kterého se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Může vůdce nebo rádce odpovídat i za to, když například místo družinovky nebo výpravy pobíhá dítě po městě a něco se mu stane? Vůdce ani rádce nemohou být trestně odpovědní za to co nezavinili, takže trestní odpovědnost v tomto případě nepřichází v úvahu. Jestliže se však dítěti něco stane, bude vůdce a rádce první, koho policie bude bombardovat dotazy. Proto doporučujeme, aby vůdce neomluvené absence ohlásil rodičům.
Odpovídá vůdce i za to, když se dítěti něco stane například cestou z domova na družinovku nebo na zpáteční cestě? Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět. Záleží totiž na tom, zda rodiče souhlasili s tím, že se dítě bude vracet z oddílových akcí samo, nebo zda se zavázali, že si pro dítě budou vždy chodit. Protože i zde vůdce bude vždy první, koho se bude policie dotazovat, je vhodné, aby rodiče současně s přihlášením dítěte do oddílu podepsali, že souhlasí s tím, aby se dítě vracelo z oddílových akcí samo. Jak je to s odpovědností vůdce na táboře? Platí v podstatě to, co jsme řekli již dříve. Vzhledem k rozmanitosti táborového života je tam trestní odpovědnosti mnohem víc. Proto by měl mít vůdce vedle kvalifikovaného hospodáře, který odpovídá za ekonomické záležitosti, i kvalifikovaného zdravotníka, zodpovědného za zdravotnictví. Jak může být trestně odpovědný hospodář tábora? Hospodář může být trestně odpovědný za zpronevěru ( 248), která spočívá v tom, že si přisvojí peníze, inventář nebo jiné hodnoty, které mu byly svěřeny (nezaměňuj za pokladní schodek). Podmínkou této odpovědnosti je, že si hospodář tyto věci osvojí úmyslně, tzn. že nemůže jít o pouhou ztrátu peněz z nedbalosti. Minimální výše způsobené škody pro vznik trestní odpovědnosti je 2000.-- Kč. Za co může být trestně odpovědný zdravotník tábora? Jestliže poskytne špatně zdravotnickou pomoc a způsobí tak někomu újmu na zdraví ( 223 a 224). Pokud zdravotník není přímo lékařem, nesmí např. stanovovat diagnózu nemocí a určovat způsob léčby. V těchto případech by se měl zdravotník omezit na poskytnutí první pomoci a pak se obrátit na lékaře, na něhož tímto okamžikem přechází odpovědnost.