KRALUPSKÝ SOKOL 1935 1948

Kateřina Matesová, Vojtěch Pojar Dvořákovo gymnázium. Střední odborná škola ekonomická, Kralupy nad Vltavou KRALUPSKÝ SOKOL 1935 1948 Vítězná práce středoškolských studentů z Kralup nad Vltavou se zabývá historií tamního Sokola, se zaměřením na složitá léta okupace, neomezuje se však pouze na toto období. Text je členěn jednak chronologicky, jednak při podrobném výzkumu odbojových aktivit kralupských Sokolů tematicky. Autoři využili dostupné regionální a vzpomínkové literatury, pracovali s fondy regionálního i centrálního archivu, navštívili pamětníky a získali od nich řadu zajímavých svědectví. Ocenit lze důkladnost, s jakou se oba autoři zvoleného tématu chopili, mnohá nově zjištěná fakta, stejně tak i celkovou strukturu předložené studie včetně její stylistické a jazykové hodnoty. Podařilo se jim tedy zpracovat kvalitní text, který překračuje obvyklou úroveň středoškolských prací. K publikování byla vybrána takřka celá práce, z technických důvodů však nemohly být zařazeny obsáhlé poznámky pod čarou. Kralupy nad Vltavou Kralupy nad Vltavou, centrum stejnojmenného okresu (od 1913), tvořeného územím 2 měst a 44 vesnicemi, překročily v roce 1937 hranici 10 000 obyvatel (z toho asi 200 Židů a 50 Němců). Přesto ještě v půli 19. století byly pouhou nevýznamnou vesnicí. První zmínka o Kralupech pochází z roku 1253, kdy byla tato obec věnována Václavem I. Řádu křížovníků s červenou hvězdou, v jehož držení zůstaly s krátkými přestávkami (husitské války, české stavovské povstání) až do roku 1848. Vrchnostenský úřad se nacházel v nedalekém Tursku. Během této doby se Kralupy rozrostly jen málo. V 16. století měly 13 usedlostí, o dvě století později 18 a v 1. pol. 19. stol. 22 usedlostí. Co však zapříčinilo jejich následující mohutný rozvoj? Kralupy se staly významným železničním uzlem, kde se státní dráha Praha Drážďany křižovala s drahou Buštěhradskou (postavena pro dopravu kladenského uhlí roku 1850), rozšířeným navíc drahou Turnovsko-kralupskou, lokální spojkou do Velvar a nakonec uhelnou drahou Vinařickou (spojení se Slaným). Výstavba železnice podnítila rozvoj průmyslu. Začaly zde být budovány továrny, zabývající se hlavně chemickým a strojírenským průmyslem, z nichž největším byl závod Kralupské rafinerie minerálních olejů Kralupol, nazývaný Petrolejka, který se stal nejvýznamnějším závodem celého dolního Povltaví. V jeho blízkosti stál sesterský podnik vyrábějící nátěrové hmoty. Vyrostly také dva cukrovary 16

a pivovar. Mimo těchto větších závodů vzniklo i mnoho podniků menších. Roku 1873 dostávají Kralupy svůj vlastní telegrafní úřad a v r. 1894 telefonní ústřednu. Nechybí jim ani vlastní peněžní ústav. V roce 1881 byly Kralupy císařem jmenovány městysem, o tři roky později jim byl propůjčen znak. Postupně vzniká hřbitov, kostel, školy. Když pak roku 1901 císař František Josef I. Kralupy navštívil, měla obec již přes 4 722 obyvatel. Statut města Kralupům udělil o rok později, 22. listopadu 1902. Deset let nato dostává město svůj vlastní soud a konečně roku 1913 se stávají Kralupy centrem samostatného okresu. O rok později začala I. světová válka. Z Kralup muselo narukovat 1968 mužů, z nichž se 153 již nikdy nevrátilo. Když se již chýlila ke konci, 14. října 1918 byla uspořádána generální stávka a dr. Edvard Beneš oznámil spojencům ustavení prozatímní československé vlády, vyhlásili v některých městech s předstihem vznik nezávislého československého státu. Mezi taková města patřily i Kralupy. Vyhlašoval ji za přítomnosti několika tisíc lidí poslanec za stranu sociálně demokratickou František Biňovec, který zde měl silnou podporu. V reakci na to na něj byl vydán rakousko-uherskými úřady zatykač. To však nebyla poslední událost, která se z jeho popudu v Kralupech udála. Jemu a také soc. dem. starostovi Vaníčkovi (v úřadě 1919 39) se podařilo prosadit stavbu mostu přes Vltavu (dostavěn1928) a také reálného gymnázia, které od roku 1923 fungovalo v budově chlapecké školy (dnešní ZŠ Komenského). V roce 1931 odmaturovaly první ročníky v nové budově. Toho roku odmaturovala také Anna Lipšová, nejstarší žijící maturantka naší školy (Dvořákova gymnázia) a zároveň také nejstarší z pamětníků, jejichž vzpomínky nám pomáhaly v této práci. Stručné dějiny prvních 50 let kralupské jednoty Sokol Roku 1882 přichází do Kralup chemik Karel Štulík, který přinesl (z Prahy, kde byl členem Sokola), do Kralup myšlenku ustavit zde Sokolskou jednotu. Okolnosti však byly tomuto záměru nepříznivé, provádělo se tedy jen domácí cvičení. Kralupský Sokol byl v sále restaurace U Holubů založen až za dva roky, 15. července 1884. Jeho první starosta, MUDr. A. Čtrnáctý, stál v čele 62 členů. V prosinci 1894 dostal dopis od mladého učitele v Holubicích, Františka Josefa Pelce. Obsahoval píseň Lví silou, kterou tento vlastenecký učitel chtěl věnovat právě kralupské jednotě. Věnování bylo přijato a skladba tak mohla být poprvé uvedena, a to právě v Kralupech. Nezůstalo však jen u kralupské jednoty, protože píseň se rozšířila jako sokolský pochod a zpopularizovala se natolik, že zazněla dokonce i na všesokolských sletech. Lví silou vzletem Sokolím kupředu kráčejme a drahé vlasti v oběti své síly snášejme, a byť i cesta daleká, ta Sokolíka neleká. Jen mužně, statně ku předu, vždyť drahá vlast čeká. 17

Vlast máti až nás zavolá co věrné dítky své, tu mocné paže Sokola zlé škůdce v souboj zve! Tož blahá bude naše slast za oběť svůj i život klást, to svaté heslo Sokola: Za národ, drahou vlast! Jen, bratři silou hrdinnou svou hajme vlast i řeč, to chloubou buď nám jedinou a pro ni spějme v seč! A potom teprv v spásný den nám vzejde krásný, zlatý sen. Pak sluncem jasným bude plát nám navždy volnost jen. Její vznik i autora připomíná pamětní deska na kralupské sokolovně. Náčelníkem jednoty byl zvolen Karel Štulík, který se ale již za dva roky své funkce vzdal, protože byl pozván do USA, do Chicaga, aby se tam stal cvičitelem amerických jednot. Jednota mu uspořádala na rozloučení velkolepou slavnost. V Americe se Štulík osvědčil jako instruktor, cvičitel i redaktor časopisu Sokol americký. V roce 1887 vedl americkou sokolskou výpravu na II. sokolský slet do Prahy. Zemřel 6. října 1930 v Chicagu. Již od počátku činnosti trápila sokoly absence tělocvičny. Nejprve se našlo řešení dočasné cvičilo se na dvoře místní školy, později pak v části tovární budovy přilehlé k cukrovaru. V roce 1890 postihla Kralupy živelná pohroma, již nebyl ušetřen ani Sokol. Vltava, která se vylila z břehů, zaplavila mj. i tuto sokolskou tělocvičnu, kde zničila veškeré tělocvičné náčiní. Prvního starostu nahradil r. 1892 továrník František Mikulejský, dlouholetý mecenáš jednoty. Díky podpoře Městské spořitelny, v níž zastávali sokolové významné pozice, se podařilo sehnat dostatek finančních prostředků, když dozrálo roku 1893 rozhodnutí, postavit vlastní, dostatečně reprezentativní tělocvičnu. Ještě téhož roku mohl být tedy položen základní kámen nové, v novorenesančním stylu navržené budovy. Sokolové se účastnili mnoha společenských akcí a nemálo jich také sami pořádali, přednášky (ve městě se objevil třeba E. S. Vráz), divadelní představení, sokolská posvícení, Silvestry nejoblíbenější však byly každoroční Sokolské šibřinky, o jejichž organizaci se staral zábavní výbor. Každý rok bylo zvoleno jiné téma. Pro představu jen několik příkladů Květinový ráj, Noc v Benátkách, Z říše půlměsíce, Z českých her a oper, Na českém mlýně, Z nebeské říše nebo Výprava do Paříže roku 1900, která byla tématem slavnosti v roce 1899. Pro oslavy se však nezapomínalo ani na tělovýchovnou činnost. Jednota šla s dobou. A tak kupříkladu v roce 1898 vzniká v kralupském Sokole cyklistický kroužek, ze kterého se později stal samostatný odbor. Tohoto roku došlo také ke změnám ve vedení, když se starosta Mikulejský odstěhoval do Prahy. V jeho funkci ho nahradil MUDr. Václav Kubr. Bylo zvykem, že zavedeným jednotám, které měly dostatek finančních prostředků (a kralupská jednota mezi ně tou dobou již patřila), byla přidělena k ochraně nějaká menší jednota v pohraničí. Kralupský Sokol se tak roku 1901 stává 18

ochráncem jednoty v Podmoklech, kterou podporovala až do roku 1920, kdy podmokelská jednota přešla pod ochranná křídla jednoty v Praze 1 a Kralupům byla místo ní přidělena jednota v Chabařovicích. Sokol Kralupy byl částí župy Podřipské, a město se stalo několikrát dějištěm župního sletu. Nejvelkolepěji pojatý byl ten v r. 1909, spojený s oslavami 25 let od založení místní jednoty. Před sletem se navíc pořádal dětský den, určený pro sokolské ratolesti z okolních jednot. V roce 1913 nad městem proletělo první letadlo. Letecká show aviatika Evžena Čiháka, pořádaná místní Sokolskou jednotou, přilákala na vrch Hrombabu přes 2000 diváků. Následující rok byl poznamenán neblahými událostmi, vrcholícími počátkem 1. světové války. Sokolský slet v Brně, konaný ve dnech 27., 28. a 29 června 1914 v Brně, musel být v polovině přerušen a kralupští se z něj museli předčasně vrátit. Okrsková cvičení v Kralupech, plánovaná na 26. července byla na poslední chvíli zakázána, takže veškeré přípravy vyšly vniveč, z čehož vznikla jednotě značná škoda. Již v srpnu 1914 byla jednota nucena předat nově vymalovanou tělocvičnu Červenému kříži jako lazaret, kde bylo připraveno přes 40 lůžek. Trvalo však téměř celý rok, než byla použita, protože první transport raněných do Kralup dorazil až 24. září 1915. Čím dál více členů muselo narukovat (celkem jich v armádě muselo sloužit 118), a tím se postupně snižoval počet cvičících, kteří museli nyní jako tělocvičnu používat sál hostince Pod Hájem. Vzhledem k nedostatku otopu, petroleje a také cvičících a cvičitelů se cvičilo pouze sporadicky. V listopadu pak vyzývala ČOS, aby jednoty pokračovaly ve své činnosti, Nedlouho potom, 24.11, byla rozpuštěna. Narukovat musel v roce 1915 i starosta kralupského Sokola MUDr.Václav Kubr. Jeho nástupcem byl zvolen na výroční valné schůzi JUDr. Ladislav Pavlousek, který byl i starostou města. V roce 1917 byly spisy jednoty podrobeny policejní prohlídce a záměrně zadržovány na okresním hejtmanství. Sokolové znovu znatelněji vystoupili až 28. 10. 1918. Zapisovatel vedl přesné záznamy o členech jednoty, kteří byli ve válce zajati či padli. Do Kralup se již nikdy nevrátilo 12 členů jednoty (jeden z nich, Bohumil Kostečka, bojoval v legiích). Slavnostní zahájení cvičení proběhlo 17. února 1919. Při této příležitosti i na první valné schůzi téhož roku starosta Pavlousek v oslavné řeči chválí činnost Sokolů za první světové války. Pak jednotu zastihla zpráva o napadení Slovenska Maďary. Přihlásilo se a na Slovensko odjelo 8 dobrovolníků, mezi nimi i Vavřinec Sedláček, později, za Protektorátu, popravený nacisty. S obnovením cvičení sokolové počali pociťovat nepřítomnost letního cvičiště, které již postavené sokolovně chybělo. Byl proto zakoupen bývalý statek čp. 16 U Jodlů, ke kterému patřila rozsáhlá nezastavěná plocha, používaná potom jako letní hřiště, rodný dům J. K. Jodla Kralupského, obrozence, žáka Dobrovského, a také stodola. Protože idea postavení víceúčelového a patřičně reprezentativního Sokolského domu, o které se potom dále uvažovalo celá dvacátá a třicátá léta, byla 19

vzhledem k nedostatku finančních prostředků neuskutečnitelná, bylo rozhodnuto, že se na novou tělocvičnu upraví právě stodola Jodlova statku. Budova, která do té doby sloužila jako tělocvična, byla s velkým nákladem přestavěna na kino BIO SOKOL. Ve stejném roce, ve kterém byly provedeny tyto změny, došlo také k obměně na vedoucím postu. Starosta JUDr. Ladislav Pavlousek se odstěhoval do Prahy, na jeho místo nastoupil Jan Dobiáš. Roku 1921 se konal v Kralupech již třetí župní slet, který začal velkými oslavami slavnostní regatou na Vltavě a velkým ohňostrojem. K oslavě 40. výročí existence jednoty v roce 1924 vznikly nové sokolské prapory. Během dvacátých let vzniklo mnoho nových výborů, třeba tenisový, pěvecký nebo divadelní. Zábavní výbor navázal na předválečnou tradici šibřinek mezi tématy se objevilo např. Panoptikum, Ze soboty na neděli nebo Raketou do vesmíru. V roce 1929 byl založen samostatný výbor pro stavbu Sokolského domu, o které se uvažovalo i dříve. Vývoj ekonomiky však nebyl příznivý, výbor nakonec v roce 1932 musel konstatovat, že by stavba domu pro Sokol znamenala nutnost značně se zadlužit, což by vzhledem k sílící finanční krizi nebylo vhodné. Peníze, které doby jednota k tomuto účelu našetřila, použila k dalším úpravám stávajícího hřiště a tělocvičny. Krize ale zesilovala a tak v roce 1933, kdy dopadla na Československo nejsilněji, začala být organizována pomoc pro sokoly, kteří ztratili práci. Téhož roku se začalo uvažovat o zřízení pobočky kralupské jednoty v 2 km vzdálených Chvatěrubech. Předběžně byla uvedena v život na ustavující schůzi 18. 11. a včleněna do sokolské organizace prvním dnem následujícího roku. Do Sokola jsem začal chodit v roce 1930, byli jsme mladší žáci, a naším cvičitelem byl pan Treybal, úředník ze spořitelny. Tenkrát se cvičilo v úborech černé trenýrky, černá košile. Na hlavě jsme mívali při slavnostních příležitostech černou čapku. Cvičila se pořadová, pochody, rozcvičky a také na nářadí záleželo na tom, kolik tam bylo přítomných cvičitelů. Protože nás bylo přítomno asi 40-50 dětí, tak jsme se rozdělili do družstev, jedni cvičili na kruzích, kotouly na žíněnkách a jiné. Pak jsem přestoupil do starších žáků, cvičil nás třeba prof. Štastný z gymnázia. Vždycky nás cvičilo několik dospělých mužů, aby zajistili bezpečnost. V Sokole se však o nás nestarali jen cvičitelé. Chodili za námi i vzdělavatelé, kteří nám před cvičením chvíli (třeba jenom 5 minut) přednášeli kupř. o Okoři, o Karlu IV., jako duchovní osvěžení. Obzvláště se pamatuji si na Vavřu Sedláčka, který později vstoupil do odboje a byl nacisty popraven. (vzpomíná Z. Czechman) Rok 1934 se, navzdory finančním těžkostem, nesl ve znamení oslav. Od založení Sokola Kralupy uplynulo totiž právě 50 let. K předběžným pracem, týkajícím se přípravy slavností kolem tohoto výročí, byl založen zvláštní výbor. Řadu akcí začaly únorové šibřinky na téma Co je české, to je hezké s dozvuky. V březnu pak následoval koncert pěveckého odboru, který toho roku neslavil jenom výročí jednoty, ale také 10 let své existence. 20

9. června se konala beseda v tělocvičně o historii Sokola, dalšího dne pak slavnostní valná hromada. Po oba tyto dny se ve městě odehrávalo župní cvičení (v předvečer akce s akademií). Prvního dne vystoupily ženy s prostnými z minulých sletů, dalšího dne cvičily ženy ze tří okrsků župy. Podle zápisu v kronice cvičitelského sboru žen bylo vše zacvičeno pěkně, byly dodrženy zákryty a tak byla sestra župní vedoucí se všemi ženami spokojena. Na oslavách nechyběli také zástupci z Chabařovic. V srpnu pak následovaly letní slavnosti. Ku příležitosti výročí byl také u kralupského grafického závodu J. Bláhy vydán Památník s doprovodnými ilustracemi ak. malíře Josefa Holuba (Mařákův žák) a fotografiemi. Celkové náklady na oslavy vyčíslil odpovědný výbor na 45 925 Kč, necelých 36 tisíc se Sokolu vrátilo. V prosinci uvolnila jednota 500 Kč na nákup vánočních dárků pro Chabařovické, kteří svou vděčnost za dárky vyjádřili v děkovném dopisu. Kralupy ve 30. letech Kromě velké rafinérie minerálních olejů, která se ve třicátých letech ještě významně rozšiřovala (byla potom 4. největší v Československu), zde pracovalo ještě 20 dalších (středních a menších) továren, např. Maggi, lihovar, dýhárna, Sommerův kovozávod, strojírny F. Kment, Kochmann, F. Kratina a Ehrmann. Ve městě působilo ve 30. letech 45 spolků, 15 tělovýchovných organizací a téměř všechny tehdejší prvorepublikové politické strany. Československo začalo být po nástupu Hitlera k moci čím dál více ohroženo. První den brannosti se v Kralupech konal v roce 1934. Tím ale přípravy na očekávanou obranu nekončily. 25. července 1935 byl armádou a CPO zorganizován cvičný nálet na město. Předpokládaným cílem útočníka bylo kralupské nádraží a okolní domy. Domnělý požár lokalizovali kralupští hasiči za 30 minut, cvičení se účastnila i samaritánská četa se svým vozem. Hasičská ročenka si pochvaluje rychlost a účinnost zásahu. V roce 1937 bylo zbudováno (zásluhou T.A.Pánka) v Lobečku sportovní letiště, na jehož místě dnes stojí budovy rafinérie Kaučuk, které však mohlo být v případě válečného ohrožení použito i pro vojenské účely. Místní skupina Masarykovy letecké ligy zde 12. září 1937 uspořádala velký letecký den. O pomoc s jeho organizací žádala i kralupský Sokol ten měl na letecký den upozorňovat před začátkem promítání v sokolském kině a také zapůjčit letcům čs. vlajky a busty prezidentů Masaryka a Beneše. Mnoho sokolů také pomáhalo v pokladně. Mezi lety 1937 38 byla podél Bakovského potoka a dále na pravém břehu Vltavy zbudována linie pěchotních srubů. Po všeobecné mobilizaci se v Kralupech soustřeďují vojáci. Mnoho jich bylo na vrchu Hrombabě, u statku Strachova byla umístěna děla. Po záboru pohraničí do Kralup přichází mnoho odtud přicházejících rodin, počet obyvatel města se dočasně zvyšuje až o 2 000. Mnoho z nich si našlo práci na dráze. Nejvíce uprchlíkům pomohla místní sokolská jednota. Dala k dispozici 21

svou tělocvičnu v Jodlově ulici, kam byly uskladněny potraviny spolu s prádlem a oděvy. Sešlo se 484 kg potravin, 221 párů obuvi, 1989 kusů šatů i prádla a pro děti uprchlíků 120 kusů hraček a knih. KRALUPSKÝ SOKOL 1935 1939 ROK 1935 O událostech roku 1935 se dochovalo velmi málo informací. Sokolská kronika je na ně skoupá a zápisy správního výboru končí únorem. Sokol reagoval na finanční krizi tím, že zřídil fond, ze kterého byli podporováni nezaměstnaní sokolové, procházející městem. Pro ty, kteří neměli tak závažné existenční potíže, připravil Sokol oslavy. Konaly se tradiční šibřinky, tentokrát na téma Noc ve filmovém ateliéru. Bylo rozhodnuto, že se odehrají v prostorách pivovaru. 2. a 3. března se konala v prostorách BIO Sokol dětská akademie. Nejagilnější cvičenci byli, jak bylo zvykem, odměněni, dostali stříbrnou sponu a knihu. Za 4000,- Kč ročně propůjčila kralupská jednota dívčím školám tělocvičnu. Navíc si účtovala ještě 100,-Kč za úklid prostor. A na letním cvičišti se začaly odehrávat kurzy pro důstojníky, kteří měli v dalších letech pořádat kurzy branné předvýchovy. ROK 1936 V tomto roce pokračují plány na výstavbu nové sokolské tělocvičny. Tímto rokem začínají pro jednotu také přípravy na X. všesokolský slet, který se měl konat za 2 roky v Praze. Kronikář Frank se zúčastnil na vlastní náklady kursu sletových zpravodajů uspořádaného ve Svatováclavských dnech v Tyršově domě. O průběhu kursu píše: Kurs sletových zpravodajů uspořádaný zpravodajským odborem X. sletu všesokolského uskutečnil se ve dnech 26. až 28. září t.r. a obeslán byl 50 účastníky, z nichž bylo 11 žen. Br. starosta Bukovský ve svém zahajovacím proslovu zdůraznil velký význam zpravodajské služby pro Sokolstvo vůbec a slet zvláště, vyzval všechny účastníky, aby úkol převzatý konali přesně, poctivě a věnovali přednáškám a výkladům v kurse pozornost, již si plnou měrou zaslouží. Pak pojednal br. Dosoudil o zpravodajství vůbec a o zpravodajství sokolském zvláště. Vystihl, že nutno, aby se sokolské zprávy dostaly i do těch novin, kde není sokolská rubrika a aby se zprávy v životě sokolském dostávaly krom čistě odborných věcí hlavně do tisku mimo sokolskou rubriku, poněvadž tam je opatřené lákavými titulky bude čísti 22

i občanstvo stojící mimo naše řady a bude tak o nás a o naší práci informováno. A informovat o tom, co děláme a hlavně, co dobře děláme, toť úkol sokolského zpravodajství. Do podrobností krásné přednášky bratra Dosoudila pro její obsažnost se nemohu pouštět, chci podat pouze stručnou zprávu o kursu. Ještě v sobotu odpůldne zajeli jsme do meziměstské telefonní ústředny, z jejíchž 372 zaměstnanců je 48 mužů, abychom se seznámili s jejím zařízením, sloužícím v prvé řadě obchodu, průmyslu, vědě a sportu. Ústav, založený r. 1927 má dnes 376 meziměstských a 62 přímých mezinárodních spojů telefonických a zprostředkuje 10000, ve dnech sletových pak 22 až 24 000 hovorů denně. Odtud jsme šli do tiskárny národních listů (dvě další skupiny navštívily Národní politiku a Melantrich), kdež ukázal nám faktor postup tisku novin, počínaje sazbou moderními sázecími stroji a končíc odebíráním hotových výtisků od rotačky. Tím ukončen první den kursu. Dne 27. 9. navštívili jsme zápasy a přebor ČOS v košíkově na letním cvičišti Sokola pražského a pak spěchali jsme, byvše nemile zdrženi průvodem živnostnictva na Václavském náměstí, do ČTK. Československá tisková kancelář, podnik, přičleněný přímo k prezidiu ministerské rady, stojí skutečně na výši doby. Jeho organizace, pokud se týče opatřování zpráv z domova i z ciziny, jejich ověřování, aby bylo zabráněno mystifi kaci, přesnost, rychlost a spolehlivost a konečně technické vybavení celého podniku zanechaly v nás dojem skutečně velkolepý. Nehledě samozřejmě k telefonu domácímu, jest ústav vybaven potrubní poštou, kterou je přímo spojen i s telefonní ústřednou. Úžasně zajímavé jest zařízení, jímž možno telefonický hovor, již dávno ukončený ovšem po předchozí přípravě odposlouchati znovu, nebo radiotelegrafi cký přijímací aparát, píšící na proužek papíru zprávu vysílanou až třeba z Londýna, buď slovy, morseovkou, nebo perforací či dálnopisný stroj psací, na němž osoba v Praze píšící uvádí současně v pohyb psací stroje vzdálených redakcí (ovšem stroje speciální), které současně píší totéž. O rychlosti, s jakou dnes možno rozesílati zprávy svědčí kupř. ta okolnost, že komerční oddělení ČTK v 9:05 hod. dopoledne obdrží přes Londýn bursovní lístek z bursy v Liverpoolu, kteráž se teprve v 9 hod. otevírá. Tedy pouhých 5 min trvá zaslání zprávy z Liverpoolu přes Londýn do Prahy. Odpoledne téhož dne odevzdali kursisté svoje referáty vedoucímu, br. Hilerovi, načež byla rozprava o vhodnosti těchto pro telefonickou zprávu, novinářský referát stručný, podrobný nebo pro feuilleton. Pak byly zkoušky telefonování zpráv apod. Dne 29. 9. dopoledne prohlídka rozmnožovacích a psacích strojů u fi rmy Gibian a spol. a pak odjezd na Strahov, prohlídka stadionu a novostavby Tyršova tělovýchovného ústavu. Zde ukončil br. Dosoudil kurs, vyzval účastníky, aby síly své věnovali vybudování řádného sokolského zpravodajství a jmenovitě, aby síly své nabídli zpravodajství příštího X. sletu všesokolského. Mám a budu míti i nadále na kurs velice pěkné vzpomínky, poněvadž umožnil mi nahlédnouti do lecčehos, co by mi jinak zůstalo neznámou pevninou a co mne takto značně poučilo. Škoda, že jsem tam z naší župy byl sám. 23

Roku 1936 se také sokolové zúčastnili zájezdu na Slovensko. Závazně objednali stravu pro účastníky v hodnotě 1129 Kč, polovina přihlášených se nakonec však nezúčastnila. Jednotu pak kvůli neochotě doplatit druhou půli částky ze závazné objednávky musela kárat Podřipská župa. ROK 1937 Tento rok se nesl mimo jiné ve znamení hektických příprav na X. sokolský slet. Sletu se neměli účastnit za jednotu jen cvičící borci, ale také pěvecký odbor, který se přihlásil k pěveckým závodům konajícím se v rámci sletu. Podmínkou účasti však bylo, aby zpěváci vystupovali ve slavnostním kroji. Ten ovšem kralupští sboristé neměli, a proto o něj požádali ostatní bratry. Opatření krojů na sebe vzal Jaroslav Frank, jinak kronikář jednoty. Sbor, který měl velice dobré renomé, mohl tedy nakonec na sletě vystoupit. ČOS zaslala kralupským sokolům množství propagačních materiálů. Přišlo např. 1100 kusů sletových losů (které byly takřka ihned rozprodány), dále 130 ks předsletových upomínkových odznaků a 130 balíčků sletových nálepek (každý balíček s kolekcí 10 různých). Jejich odběr byl povinný. Jednota je měla prodávat při různých akcích. Jednou takovou měl být například rozestavný běh, jehož trasa procházela městem. Kvůli stále zřetelnější hrozbě válečného konfliktu s nacistickým Německem přišel v neděli 18. dubna rozkaz uspořádat obranný sraz. Cílem byla zkouška pohotovosti a připravenosti kralupských členů Sokola. Sokolové byli tedy svoláni na 13:30 do areálu sokoliště. O hodinu později byla akce zahájena projevem a vztyčením vlajky. Následně pak v trojstupových četách přešli sokolové přes Masarykův most a odsud pochodovali až k jízdárně Selské jízdy. Mezi půl čtvrtou a půl pátou se odehrál cvičební program, po jeho skončení následoval pochod zpět na sokoliště a a akce byla ukončena. Podle zápisu v kronice proběhlo vše úspěšně a sraz se plně zdařil. Zúčastnilo se ho 215 mužů, 25 dorostenců, 86 žáků a 124 žen, 50 dorostenek, 112 žákyň. Účast na něm byla pro všechny sokoly povinná, přesto se však 50 členů nedostavilo. Těm, kteří svou absenci v určené lhůtě dostatečně neomluvili, byla později udělena písemná důtka. V pokynu k jejich potrestání se píše: Od vyhlašování trestu před výborem nebo šikem budiž tentokrát výjimečně upuštěno.) Také Svaz československého důstojnictva pokračoval v přípravě na případný vojenský konflikt a zorganizoval kurz čtení map, kterého se účastnilo 10 sokolů. Poznatky z kurzu později prakticky využili při své podzemní činnosti, jak se dozvíme dále. V létě uspořádala také Jednota legionářů oslavu bitvy u Zborova, které se zúčastnila sokolská delegace ve slavnostních krojích. První velkou akcí X. všesokolského sletu se stal již zmíněný rozestavný běh, pokrývající celé území republiky v 10 trasách. Všechny trasy začínaly v Tyršově domě a směřovaly většinou do pohraničních měst. Dohromady měřily 4 185 km a poselství neslo 42 000 běžců ze sokolských jednot. Kralupy ležely na trati č. 10, 24

směřující na Kladsko. Štafeta byla plánována původně na počátek září a Kralupy měla proběhnout v pátek 17. září kolem 21. hodiny. Sokolové se podle původního plánu měli shromáždit již v 19:45 v krojích slavnostních i v šatě občanském před tělocvičnou, kde si po 20. hodině měli vyslechnout přímý přenos z Tyršova domu, slavnostní zahájení a výběhy štafet. Pak se měli na svá stanoviště rozmístit běžci. Trasa procházela po okresní silnici Mikovicemi, Grégrovou ulicí k dráze, Jungmannovou, Husovou, Žižkovou ulicí k tělocvičně, dále pak kolem radnice, kostela, okolo pomníku padlých až na Masarykův most a pak dále, kolem hostince U Čejků. Přibližně ve 20:40 měl trať projet kontrolní úsekový vůz, krátce před devátou hodinou večerní měl pak následovat župní vůz, jedoucí asi 200 300 metrů před běžcem. Avšak kvůli úmrtí prezidenta Masaryka bylo datum běhu přesunuto až na 28. říjen. Prezidentova pohřbu, který se konal 21. 9. 1937, se za kralupské sokolstvo zúčastnilo 18 mužů a 8 žen v tradičních krojích. Když se pak po více než měsíci, na den 20. výročí vzniku samostatného československého státu, běžel rozestavný běh, byly štafetové kolíky, které měly na každé trase jinou barvu, na znamení smutku zahaleny černým plátnem. Později, 21. listopadu 1937, uskutečnil pěvecký sbor hromadný zájezd ke hrobu Masaryka, jehož se účastnilo 117 osob. Na místě zazpívali hymnu a věnovali 100 Kč na stavbu pomníku. Za zmínku ještě stojí, že dlouholetý starosta kralupského Sokola J. Dobiáš oslavil sedmdesátiny. Z tak dlouhého života se nemohl těšit dorostenec Malina, který tragicky zahynul pod koly vlaku. 27. června se pak ostatní dorostenští cvičenci účastnili jeho pohřbu. Pobočka kralupské jednoty ve Chvatěrubech měla 39 členů, chráněnecká jednota Chabařovice 90 členů. ROK 1938 Počátkem roku 1938, bylo zakoupeno od firmy Technowat zařízení pro zesílenou gramofonovou hudbu na sokolskou zahradu, aby bylo umožněno jednotlivým složkám nacvičovat prostná při hudbě. Rok 1938, pro naši republiku v mnohém osudový, byl však pro sokoly především rokem X. všesokolského sletu. Horečné přípravy na něj vrcholily, ještě krátce před akcí zaslal Finanční odbor sletový dalších 1100 sletových losů za 5,-Kč. Z kralupských se kromě již zmíněného pěveckého sboru sletu zúčastnilo celkem 140 mužů (z toho 40 v krojích) a 50 žen. Z mladších sokolů to bylo 47 dorostenek se 3 vedoucími, bujnější dorostence, kterých sice bylo méně, jen 40, ale museli doprovázet vedoucí 4. Žáků a žákyň se účastnilo celkem 156 a hlídalo je 6 cvičitelů. Už jako žák jsem se zúčastnil všesokolského sletu 1938. Na fotografi ích jsme s naším vedoucím br. Elicerem. Během sletu jsme byli ubytováni na Žižkově v jedné škole. (vzpomíná V. Řada) 25

A jak vlastně slet vypadal? Podrobnější popis v kralupské sokolské kronice nenajdeme. Ovšem atmosféra a nadšení, které čiší z řádků kronikáře, mluví za vše: Vypisovati zde dojmy ze sletu nespadá jednak zcela do rámce této kroniky, jednak necítím si býti jaksi schopen vypsati to, co každý Čech a sokol musel ve sletu cítit, aniž by se moje líčení zdálo chudým, nedostatečným a nevystihujícím náladu a duchovní náplň sletu a všeho toho, co s ním, ať přímo nebo nepřímo souviselo. Nebyla to báseň, jak jsem kdesi slyšel, nebyl to také zázrak, jak jsem v jakýchsi novinách četl. Ne! Ale co to bylo, nedovedu sám říci. Snad to byla nejkrásnější pohádka v život převedená - snad ale rozhodně bylo to něco nad pomysl krásného, vznešeného a úchvatného, o čem dá se jen těžko snít, ale co se nedá ani vypovědět, ani vypsat, jen toužit, tolik toužit, aby se to vrátilo. Slet a všechny průvody vyzněly manifestačně, jako obraz semknutosti českého národa k obraně. Přes 2 miliony diváků se přišlo podívat na 350 000 účastníků sletu. Sletová vystoupení trvala více než 5 týdnů (červen červenec). Nejdříve cvičilo sokolské žactvo, pak dorost. Vrcholem však byla slavná prostná s názvem Přísaha republice, ženy předvedl originální rej jako první velkou choreografii. Obě vystoupení byla podle návrhu manželů Matějovcových. Mezi 30 000 ženami v reji se nacházelo 50 kralupských cvičenek, z 30 000 mužů, cvičících prostná bylo 40 vysláno kralupskou jednotou. Závěrem sletového programu se stal vojenský den 6. července, kdy vystoupily jednotky československých spojenců z Malé dohody Jugoslávců a Rumunů. Dne 4. září ještě uspořádali legionáři oslavu 20. výročí československé republiky. Při této příležitosti byla odhalena v sokolovně pamětní deska sokolu a legionáři Kostečkovi, který padl jako legionář 6. hanáckého pluku v boji u Marianovky pod Omskem dne 25. května 1918. Mnichovská dohoda, podepsaná 29. září, zasáhla celý národ, kralupské sokoly nevyjímaje. Jednota se ujala pomocné akce ve prospěch uprchlíků, služby se ujali Oldřich Friese a Josef Hnitka starší. Výboru kralupského Sokola přicházely dopisy, ve kterých ho žádali sokolští bratři o pomoc. Uvedeme jako příklad ten, který došel 3. listopadu 1938: Vážení bratři a sestry! Dlouholetý člen Sokola v Hostomicích nad B. Karel Herian, horník, ženat, otec jednoho dítka, prosí Vás laskavě o bratrskou pomoc. Pracuji zde na dole a mám domek o čtyřech místnostech. Máte-li ve vašem městě aneb v okolí rodinu německé národnosti, která jest ochotna provésti výměnu do zněmčeného obsazeného území, jsem ochoten s touto rodinou ihned měniti. Žádám Vás proto, kdybyste takové rodiny u Vás našli, abyste mě buďto výměnu sprostředkovali, aneb oznámili adresu takové rodiny v případě rodin více. Práci přijmu jakoukoliv za toho, kdo by se mnou měnil. Není-li u Vás rodiny na výměnu, vzal bych jakoukoliv práci, jen abychom se opět dostali do Československa. Jsem členem loutkářského odboru a členem odboru hudebního a rád bych zase v těchto odborech pracoval. Vážení bratři a sestry! Nechci Vás obtěžovati líčením nás nešťastných, kteří jsme museli nedobrovolně na tomto území zůstati. Byly by to již celé potoky slz, které jsou denně a denně prolévány a vše marné. Doufáme již jen 26

ve výměnu obyvatel, jak nám bylo slíbeno. Vážení bratři! Děkuji vám již předem za každou maličkost, kterou pro nás vykonáte a zdravím Vás upřímným Nazdar. V Hostomicích nad Bílinou, Sudetsko-německá župa To, že kralupský Sokol pomoci dovedl, dosvědčují dopisy děkovné. Známé mezinárodní události posledních dnů mě, jako českého živnostníka, donutily opustit i s rodinou naše pohraničí, kde jsem byl od mládí do poslední chvíle členem velké rodiny sokolské ( ) Dnes, kdy mně bylo umožněno zásluhou p. br. Kysely a p. br. Mattese usídliti se zde v Kralupech, hlásím se tam, kam patřím, do TJ Sokol ( ) Josef Bursa, krejčí, Nerudova ul. 193 (dům K. Mattese) Obsazeny byly i Chabařovice, sídlo chráněnecké jednoty. Protektorátní Kralupy K večeru 15. března se v Kralupech objevily německé tanky. Městská rada vyvěsila další den vyhlášku, nabádající ke klidu a rozvaze. Slibuje se v ní, že nedojde k narušení veřejného života, a že okupanti všechno, co nakoupí, také zaplatí. Němci začali velice rychle se správními změnami. Sociálně-demokratický starosta Josef Vaníček (po 20 letech v úřadě) abdikoval. Nahradil ho Josef Kobera. V květnu 1942 rozpustil německý vládní komisař Karel Benesch městské zastupitelstvo a vzal vládu do svých rukou. Udal na Gestapu nebo nechal zatknout mnoho lidí, obzvlášť zaměstnanců obce. Svými kroky si znepřátelil mnohé, dokonce i Němce. Po roce proto musel Benesch narukovat. Jeho místo obsadil (až do konce války) umírněnější Leo Duschek. Okres Kralupy byl roku 1942 zrušen, oblast byla připojena k hejtmanství v Roudnici nad Labem, pod německým radou Pettersem, Kralupy spadaly pod kladenské gestapo. Toho roku také začaly transporty kralupských Židů do Terezína. Mnoho závodů se dostalo pod německou správu nebo přímo do německého vlastnictví. Podniky se zapojily do německé válečné mašinérie. Kralupská petrolejka byla začleněna do koncernu Benzin-Petrol-Verband v Bochumi. Aby byla petrolejka uchráněna před případným bombardováním, byla zamaskována sítěmi a poblíž silnice k Debrnu byla postavena její dřevěná maketa (vysoká kolem 2 metrů). Roku 1943 byl však provoz v petrolejce zcela zastaven. Její místo nejvýznamnějšího podniku v Kralupech pak zaujal závod F. Kment, vyrábějící měřicí přístroje pro ponorky a letadla. Protože byly Kralupy městem pro Němce strategicky významným, soustředili zde značnou vojenskou posádku, sídlící v chlapecké škole, čítající 1500 2000 mužů (stav kolísal). Nad městem, na vrchu Hostibejk a v polích nad Střelnicí, stálo do roku 1944 německé dělostřelectvo. Na kralupském letišti se nacházely stíhačky. V Kralupech působila Vlajka i pobočka Kuratoria. Počet obyvatel Kralup se přes válku ještě zvyšoval, hlavně o obyvatele Terezína, vystěhované při jeho přeměně na ghetto. 27

Na samém sklonku války změnila tvář Kralup událost, která se tragicky zapsala do dějin města. 22. března 1945 byly Kralupy těžce poškozeny náletem. Na město svrhl bombardovací svaz 160 letadel 304. wingu 15. americké letecké armády během půl hodiny celkem 286 tun pětisetliberních bomb. Hlavním cílem byla rafinerie. I když tou dobou již nebyla v provozu, v nádržích se nacházel ještě zbytek ropy. Jednu z těchto nádrží zasáhla hned první bomba, která její obsah zapálila. Vyvalil se z ní hustý černý dým a zahalil rychle celé město. Další bombardéry již bomby vypouštěly ve velmi nízké viditelnosti. Byly proto také zasaženy obytné čtvrti města. V troskách domů zahynulo 145 Kralupanů. Poškozena nebo zničena byla více než polovina kralupských domů a Kralupy se tak staly nejvíce poškozeným městem v Čechách během války. Z. Czechman na něj vzpomíná: Pak přišel nálet. Byl to březen 1945 a to jsme už nechodili ani do školy, ani do práce, protože vlaky většinou do Prahy vůbec nedojely, lokomotivu zneškodnili letci-kotláři. Ráno svítilo sluníčko, bylo krásné teplo. Když jsem šel do Kralup, potkal jsem muže, o kterém jsem věděl, že konspiruje a ten mi řekl: Prosím tě, koho potkáš, každému řekni, že až dneska zahoukají sirény, tak ať všichni běží do krytů, že bude nálet na Kralupy. Včera to hlásili po půlnoci v rozhlase z Londýna. Všem lidem, které jsem potkal a znal jsem je, hlavně těm mladým jsem to říkal. Tenkrát jsme totiž měli takový zvyk, že když v rozhlase hlásili, že bombardovací svazy míří na Rakousko, Korutany, Štýrsko a že přeletí i Protektorát, tak jsme stáli a dívali jsme se, jak ty svazy letí, jak krásně malovaly, kolem nich létaly stíhačky, nikde se neozvala rána. A vždycky se to komentovalo: To je vono! Bylo asi 11 hodin, když jsem se vrátil z města domů. Táta mi také řekl, že bude nálet. Odpověděl jsem, že to vím. Kdo ti to řekl? Když jsem mu řekl jméno, odpověděl: To sedí. Najednou se z rádia ozvalo hlášení. Stáli jsme zrovna na zahradě a já jsem viděl, že od Neratovic letí tři letadla. Když se přiblížily, tak se pod nimi zablýsklo. Myslel jsem nejdřív, že to házejí nasekaný staniol, ale táta řekl: Ne, to jsou bomby! Maminka byla zrovna v kuchyni, na vále dělala knedlíky. Přiběhli jsme dovnitř a táta říká: Bombardujou! V tu chvíli začal takový hukot, jako když ležíte pod kolejemi a projede nad vámi rychlík. Následovala rána jak z děla bomba zasáhla rafi nérii a vyvalil se černý kouř, který se pak rozestřel nad celým městem. Když pak přilétaly další bombardéry, shazovaly bomby již naslepo. ROK 1939 Již v roce 1938 byla během mobilizace tělocvična propůjčena vojsku, čímž bylo přerušeno cvičení. V říjnu a listopadu se Sokol několikrát pokusil dosáhnout toho, aby byla tělocvična uvolněna, avšak bez úspěchu. Tehdy cvičili jen dorostenci a muži. Všechny složky začaly cvičit až v listopadu, a to v tělocvičně reálného gymnázia, kterou propůjčil ředitel Havel. Jak vyplývá ze žádosti sokolů o její zapůjčení, cvičilo se v úterý a ve středu od 16 do 21 hodin. Píše se v ní také, že 28

předpokládaná doba nájmu bude asi pět nebo šest týdnů. Doba pobytu armády v sokolovně se ale protáhla. Na počátku prosince žádá Sokol městskou radu, aby byla její tělocvična vojskem uvolněna, a navrhuje nové ubytovací prostory hostinec p. Kohouta. Městská rada odpovídá zamítavě, totiž, že tělocvičnu nemůže vyklidit, protože navržené místo je k zimnímu mírovému ubytování vojska nevhodné a jiné odpovídající prostory se nepodařilo uvolnit. V tělocvičně gymnázia se tedy cvičilo až do 27. března 1939. Po odchodu vojáků byla tělocvična narychlo prozatímně upravena. Místa bylo však pořád málo, protože prostor byl užíván k vyučování a před cvičením se musely odklidit školní lavice. Je zajímavé, že v tělocvičně byla postavena jako tělocvičná novinka konstrukce na košíkovou, aby se vyhovělo mladšímu členstvu, jemuž se tato hra zalíbila v tělocvičně gymnázia. S okupací 15. března 1939 a stoupajícím útlakem musí jednota čelit postihu, jehož následky se odráží i v každodenním životě spolku. Městský úřad žádal, aby Sokol odevzdal zbraně. Do konce května bylo nutno zažádati o povolení další činnosti jednoty. V květnu se začalo mluvit o sjednocení s DTJ a se skauty; v červnu je dokonce na pokyn ČOS svolána informační porada se zástupci DTJ a vyplněn předložený dotazník. V srpnu se však již ocitl proces sjednocení na mrtvém bodě. Jednota byla upozorněna, že každý její člen musí u sebe nosit členský průkaz. 30. dubna pořádaly cvičitelské sbory společný výlet většího žactva, dorostu a členstva na řipskou pouť, jehož se zúčastnilo 117 sokolů. Jelo se vlakem do Vraňan a odtud se pochodovalo pěšky. V době, kdy byla již země obsazena německými jednotkami, to byl to podnik dost odvážný a riskantní, protože snadno mohlo dojít k nějakému incidentu. Řipská pouť se tehdy stala jakousi národní protestní manifestací tisíců Čechů, kteří se shromáždili z dalekého okolí. Nad hlavami účastníků poutě tehdy vlál z věžičky kostela sv. Jiří československý prapor. Vzdělavatelská činnost v jednotě obsahovala nácvik sokolských a národních písní, proslovy (celkem 34) o bratrství činu, dochvilnosti, sokolské kázni, pozdravech, šetření sokolského majetku, významu zdraví pro jednotlivce a národ, vesměs proslovy podle směrnice ČOS. Kromě toho se odehrála besídka v letním divadle na sokolském cvičišti s ukázkami národních tanců a scénou ze sokolského tábora. Kronikář nám sděluje, že akce se příliš nezdařila, kvůli nepřízni počasí, nedostatku času na přípravu i nesokolskému chování některých dorostenců. Teprve od 12. května se cvičilo normálně podle pravidelného cvičebního rozvrhu. Muži cvičili v pondělí a v pátek, ženy v úterý a ve čtvrtek. Překvapivé je, že návštěvnost cvičení byla na počátku okupace poměrně velká. Dorostenců bylo např. začátkem dubna zapsáno 86, a proto museli být podle věku rozděleni na dva stupně. V červenci a srpnu pak žactvo necvičilo, neboť mělo prázdniny, v září se pro změnu cvičit nemohlo, protože byly zavřeny školy pro šíření nákazy obrny a platil zákaz shromažďování. V září přišel dopis přípis ČOS, že Židé přestávají být členy Sokola. O povaze některých lidí v době okupace vypovídá i kronikářova poznámka: Tím [přípisem] 29

byla rozřešena otázka zbytečně přetřásaná v jednotě od valné hromady několika příliš horlivými jedinci. V prosinci dochází od ČOS oběžník, jímž se zakazují všechny podniky jednot. ROK 1940 Dne 1. února 1940 oznamuje ČOS přípisem, že se její název změnil na Česká obec sokolská. Na valné hromadě, konané 15. února 1940 v biografu Sokol za účasti 200 členů, byl čten vzkaz ČOS, adresovaný všemu členstvu: Mužné odhodlání, vzájemné bratrství a sesterství, vytrvalost, činorodá ustavičná práce a hluboká víra v sebe a v národ, jež proniká celým dílem Tyršovým a Fügnerovým, nechť vnikne nám až do morku kostí Voláme a zavazujeme vás všechny do služeb vlasti a národa. Na též valné hromadě se utkaly dvě soupeřící strany kandidátů. První kandidátku podalo cvičící členstvo, druhou správní výbor. Zvítězila kandidátka cvičícího členstva. Dosavadní starosta, J. Dobiáš, byl jmenován čestným členem jednoty. Na svém postu starosty byl nahrazen Václavem Novotným. V březnu byl vydán zákaz vytápění tělocvičen, a proto odpadlo cvičení většiny žactva. Jedině žáci oddělení B cvičili na vlastní přání dále. Na pokyn ČOS bylo také nakonec upuštěno od všech veřejných cvičení, přestože se od počátku roku nacvičovala ve všech složkách prostná na župní slet. Poněkud humorně působí stížnost, která se objevila ve výboru v dubnu, že: příslušníci německé branné moci mají 40 našich zahradních židlí v sousední škole, kde jsou ubytováni, vypůjčují si naše stolky a rozbité si sami vyměňují za zdravé. V červenci pak zplnomocněnec říšského protektora zamítá žádost o úhradu škody, způsobené brannou mocí na sokolišti, v sokolovně a na zařízení. V červnu výbor zastavil činnost samosprávy dorostu kvůli stížnostem na chování dorostenců. Na popud cvičitelského sboru se přistoupilo k úpravě letního cvičiště a zřízení běžecké dráhy. Provedením návrhu byli pověřeni Ing. Vozka a profesor tělocviku O. Ševčík. Aby se mohla úprava provést, byla odhlasována pracovní povinnost, a to 5 hodin pro muže (kteří ovšem měli možnost se vyplatit částkou 10 K). Někteří jednotlivci neprojevili dost loajality k jednotě, ale u některých bratří počet odpracovaných hodin přesahoval několikanásobně stanovenou povinnost. Celkem 124 bratři, 40 dorostenců a 7 dorostenek pracovali po 2 383 hodiny. A tak byla úprava dokončena 5. října. Z pracovní povinnosti se vyplatilo 156 sokolů. Celkový náklad prací byl 12 880,-K. Na podzim byla zřízena na cvičišti studna, aby se mohla plocha cvičiště kropit za účelem zřízení kluziště. Tělocvična byla roku 1940 opět propůjčena školské radě pro školy. Hřiště bylo zapůjčeno skautskému oddílu jednou týdně na házenou. Přes nevoli nebylo možno odmítnout propůjčení tělocvičny k občasnému cvičení německé skupiny mládeže. V obou sokolských biografech (Sokol a Elektra) bylo za rok promítnuto 159 filmů. Z toho 44 českých, 59 německých, 53 anglických a amerických, 2 italské 30

a 1 španělský. Biografickému odboru působila nejvíce nesnází kolaborantská Vlajka, jíž bylo odmítnuto propůjčení sálu kina Elektra na jakousi přednášku. Vlajka žádala také promítání propagačních diapozitivů, ale nebylo jí vyhověno. Reagovala pohrůžkou, že v tom případě nesmějí být tedy promítány diapozitivy Národního souručenství. Biografický odbor potom vyňal z promítání i tyto diapozitivy a oznámil záležitost ČOS. Toho roku připomněla ČOS jednotám zákazy nošení odznaků. V červenci byla odstraněna z příkazu úřadů legionářská pamětní deska z budovy prozatímní sokolovny. Zásluhou domovníka městského úřadu pana Schallera však nebyla zničena, ale schována kdesi pod bednami přes celou válku. Sokol se tehdy stal úkrytem pro mnohé památníky, knihy a ostatní předměty, které by mohly být označeny za závadné. ROK 1941 V tomto roce se 6. března v biografu Sokol konala valná hromada, a to bez úředního povolení, protože všechny žádosti o povolení byly marné. Účastnilo se jí 115 členů. Po valné hromadě se uskutečnily už jenom 2 schůze správního výboru konané v kavárně Praha, která patřila cvičícímu Sokolovi V. Hacmacovi. Poslední se konala 2. dubna 1940. Pro velké mrazy a zákaz vytápění tělocvičny cvičily zprvu jen členské složky a částečně dorost. Ale později, v březnu a dubnu, byla návštěva cvičení všech složek neobyčejně velká. Mužů bylo v březnu kupříkladu zařazeno 70. Poslední cvičební hodina mužů byla 11. dubna, ženy skončily 8. dubna. Nikdo z těch, kteří tělocvičnu v té době opouštěli, netušili, že se do ní nevrátí několik dlouhých let V noci z 12. na 13. dubna výnosem zemského úřadu z německého rozkazu byla zastavena činnost všech sokolských jednot i ČOS. Na podkladě tohoto výnosu okresní úřad v Kralupech nad Vltavou zastavuje dne 13. dubna spolkovou činnost kralupského Sokola. V listině, uchované v archivu jednoty, se praví: Okresní úřad Kralupy nad Vltavou zastavuje s okamžitou platností dle paragrafu 28 odstavce 2 zákona ze dne 15. 11. 1867 čís. 134 ŘZ ve znění vlád. nařízení ze dne 31. 3. 1939 čís. 97 sb. ZAN o právu spolčovacím činnost spolku Tělocvičná jednota Sokol se sídlem v Kralupech nad Vltavou. Jmění spolkové se zajišťuje. spolkové úřadovny se uzavírají. Uzavření nepostihuje pouze živnostenské podniky spolku. zastavení činnosti nevztahuje se také na jednání, která slouží pouze k udržování a správě nemovitostí. Veškerý majetek se zajišťuje a zakazuje se výplata kont bez úředního souhlasu. Souhlas k výplatě může být dán v případech ze zákazu vyjmutých. ( ) Hromadné přestupování členů spolků, jejichž činnost byla tímto opatřením zastavena anebo přijetí větších skupin do jiných spolků nebude trpěno. 31

O tomto výnosu naštěstí pověděl Václavu Ulrichovi ještě před jeho vyhlášením četnický strážmistr a sokol br. Drtina. Ulrich neváhal a informoval rychle několik dalších bratří. Po 11 hodině v noci odnášeli sokolové (Václav Jelačič, Antonín Rychatřík, Novotný, Mrkvička, Valoušek a jiní.) z kanceláře biografu Sokol důležité archivní dokumenty. Věci uložili u Josefa Jelačiče a příští noci v cihelně br. Urbana. Protože tam však trpěly vlhkostí, byly některé nejcennější památky (např. kroniky a obrazová alba) později opět přeneseny do Jelačičova bytu, kde byly ukryty až do roku 1945. Poté byly opět navráceny jednotě. Mnoho cenných dokumentů (např. sokolskou knihovnu) uchoval v bytě svých rodičů Antonín Rychtařík, který také zachránil a uložil některé sokolské prapory (členský i dorostenecký Sokola Kralupy a Sokola Lovosice). Starý kralupský členský prapor a žákovský prapor byly uloženy u br. Kejmara. Ještě během týdne po zastavení sokolské činnosti se sokolům podařilo odvést ze sokoliště četné náčiní a části drobného inventáře. 14. dubna byl v kanceláři Bio Sokol sepsán protokol o zajištění sokolského majetku. Zajištění provedli Mir. Chlapec, přednosta policejního úřadu, vrchní strážmistr a velitel četnické stanice Josef Púhlovský a štábní strážmistr František Svoboda. Zároveň byla zastavena činnost pěveckého sboru a ani na intervenci okresního hejtmana dr. Vorla nebylo dovoleno, aby se sbor mohl zúčastnit Dvořákových oslav. Biografický odbor vedl správu sokolských biografů až do konce roku, ovšem s jistými omezeními. V říjnu 1941 následovalo rozpuštění ČOS a všech jednot. S tím souvisela i perzekuce významných sokolských činovníků v rámci Aktion Sokol. I členové podřipského župního předsednictva byli vzati do vazby, mezi nimi z kralupské jednoty Vavřinec Sedláček. Tehdy, na konci roku 1941, napsal A. Rychtařík do své jednatelské zprávy: Sokolstvo bylo rozpuštěno, nejušlechtilejší a nejstarší národní organizace byla zdeptána, ale sokolové zůstali, sokolská idea žije a sokolský den opět přijde!!! V té době už byl činným členem vojenskosokolské odbojové skupiny, která se z řad sokolů a záložních důstojníků zformovala již v roce 1939 Vojenskosokolská skupina odboje kpt. Čermáka Historie skupiny sahá do poloviny 30. let, doby, kdy Československo reagovalo na narůstající napětí v Evropě zavedením vojenské branné předvýchovy. Obyvatelstvo při ní školili instruktoři z řad záložních důstojníků a členů tělocvičných a branných spolků (TJ Sokol, Národního svazu gard, Junáka, Československé obce legionářské a dalších). Ti byli k tomuto úkolu předtím připravováni aktivními důstojníky ve zvláštních kurzech. Ty, které navštěvovali instruktoři z kralupského okresu, vedl kpt. genšt. Jaroslav Hájíček. 32

Cvičení branné předvýchovy v Kralupech se konaly každou neděli dopoledne na Sokolišti. Náplní byl pořadový i taktický výcvik, seznamování se s některými zbraněmi. Velitelem těchto cvičení se stal pro kralupský okres kpt. v zál. Josef Čermák, úředník městské spořitelny, cvičenec Sokola, přezdívaný Bratr síla. Pak nadešel 15. březen 1939. Za sněhové přeháňky projížděly nacistické jednotky městem. Kpt. Čermák navštívil důvěryhodné spolupracovníky z kurzů branné předvýchovy (a zároveň ze Sokola) svolal je na schůzi, která se konala v místní Sokolovně od 19 00. Na schůzi se dostavili: Jiří Hrdina, Ing. Jaroslav Kaluš, Josef Kejmar, Ladislav Mrkvička, Václav Procházka, Antonín Rozmajzl, Antonín Rychtařík, Josef Vaněk, Vladislav Vávra, Robert Vodák a Ing. František Vozka. Kpt. Čermák seznámil přítomné se zásadami ilegální práce i s jejími riziky i dobrovolnosti vstupu do skupiny. Přihlásili se všichni, složili přísahu věrnosti a mlčenlivosti. Z účastníků schůze se postupem času zformovala velitelská skupina. Velitelem se pro svou autoritu i vůdčí schopnosti stal kpt. Čermák. Po jeho zatčení (16. 8. 1940) ho nahradil jeho zástupce, Ing. npor. Jaroslav Kaluš. Funkce zástupce nebyla potom znovu obsazena, spojila se s velitelským postem. Později navázal Kaluš jako zpravodaj kontakt s odbojovou skupinou Bartoš Protože se výkon dvou tak důležitých postů neslučoval se zásadami konspirační práce, předal tedy velení skupiny důstojníkovi zpravodajců kpt. genšt. Karlu Tyrovi, který toho času pracoval v Roudnici jako úředník a Kralupy spadaly do jeho agendy. Ten si za sebe vybral náhradníka pro případ nouze, který neměl být vojákem. Tato kritéria splňoval Ladislav Mrkvička (získal si sympatie lidí potravinovou pomocí, kterou rozděloval ve svém krámě, nehledě na politickou příslušnost). Mrkvičkovi pak připadlo velení za dnů povstání, od 4. května, kdy byl zvolen, působil až do 9. května. Velitelská skupina se po celou dobu scházela tajně na různých místech v okolí města, pod záminkou projednávání civilní protipožární ochrany ve služebních místnostech Kotva, na Sokolišti, v restauraci Na Františku a také v bytech jejích členů (jeden z nich bydlel nad hostincem, takže příchod většího množství lidí nebyl nápadný). Skupina se snažila získat co nejvíce spolehlivých nových spolupracovníků a spojek. K tomu bylo stanoveno tzv. pravidlo tří, které říkalo, že každý člen si získá 3 další důvěryhodné spolupracovníky. O tom, jak byl zapojen do VSSO píše Václav Loužecký: Po obsazení ČSR v březnu 1939 přišel za mnou do garáže Josefa Jelena br. Antonín Rozmajzl a tam jsme projednávali vzniklou situaci v našem státě. Podle jeho řeči jsem poznal, že přišel nejen si pohovořit, ale že by mi rád něco řekl. Přišel podruhé asi za týden a ptal se mne, zda mi může věřit. Zavázal jsem se čestným slovem. Pak teprve se mi svěřil, že je ustavena skupina Vojenskosokolská. Za úkol jsem dostal sledovat naše občany, kteří se přátelí s Němci, zakreslit Přemyslovu ulici (k jakému účelu jsem nevěděl, ani jsem se neptal). Od něho jsem předával rozkazy br. učiteli Václavu Kroupovi, který bydlel u kamnáře Václava Urbana, kde jsem byl zaměstnán jako šofér. 33

Podobným způsobem získala skupina ještě Bedřicha Arneta, Jindřicha Bělohradského, Judr. Ladislava Brejníka, Miroslava Doudu, Ladislava Jeřábka, Františka Koníčka, Ing. Miroslava Lukeše, Václava Loužeckého, Josefa Modrého, Václava Novotného, akt. por. Františka Pavelčíka, Antonína Pánka, Václava Sahulu, Otu Steifa, Jindřicha Skácela, Aloise Šulce, Jaroslava Šulce, Františka Valouška, Jindřicha Vohradského a později Ferdinanda Oppla. Některé významné osoby na sebe napojil přímo velitel. Jednalo se vesměs o funkcionáře organizací, s pomocí jejichž členů VSSO počítala. Při své činnosti se odbojáři snažili dodržovat pravidla konspirace. Proto byla např. v komunikaci využívána krycí jména, která lépe či hůře (u těch méně zdařilých a nápaditých) udržovala v tajnosti pravou identitu svého nositele. Pro členy Obrany národa mjr. genšt. Jaroslav Hájíček pplk. Josef Mašín Petr Pobera nebo Ing. Vlk Pro členy VSSO: kpt. v zál. Josef Čermák por. v zál. Bedřich Arnet npor. NSG Jiří Hrdina Ladislav Mrkvička Václav Vaněk por. v zál. Vladislav Vávra Robert Vodák por. pěch. František Pavelčík (nar. ve Vlčnově) Šéf Pohl Jirka Borec Strýc Kmotr Eda Moravák Pro odbojové skupiny: komunistický odboj skup. D1/1 34

Se sílícími represemi Gestapa se ve skupině zvyšuje potřeba po bezpečné formě písemného styku. Proto vzniká mřížka pro šifrované písemné záznamy. Vytvořili ji roku 1943 Ladislav Mrkvička (VSSO) s Mojmírem Dýmou (KSČ). Princip byl jednoduchý. Jednalo se o čtverec, rozdělený na určitý počet očíslovaných polí. Každé písmeno abecedy bylo vyjádřeno dvojčíslím sloupců, svislého a vodorovného. Některá pole byla vynechána. Bylo možné volit různý sled písmen v tabulce i různá čísla sloupců. Výsledná zpráva se pak maskovala jako výpočet nebo účet. Byla pak vzhledem k tomu, že většina členů skupiny pracovala jako úředníci nebo obchodníci, poměrně nenápadná. Bylo samozřejmě možné využít i jiného číslování a měnit prázdná pole. Slovo TAJNÝ se vyjádřilo takto: T A J N Y 45 11 33 24 46 Spolupráce s celostátními odbojovými skupinami Po svém založení skupina velice rychle navázala kontakt s celorepublikovou vojenskou odbojovou organizací Obrana národa (přezdívanou někdy Armáda v podzemí ). Když totiž mjr. genšt. Jaroslav Hájíček, tehdy už člen ON, hledal na v létě toku 1939 další spolupracovníky pro zpravodajskou službu, vzpomněl si také na záložní důstojníky z kurzů v Kralupech, kde před válkou vyučoval. Na třech schůzkách s představiteli skupiny byly dojednány detaily spolupráce. Zpravodajské informace, týkající se místního průmyslu, provozu na místním železničním uzlu a stavu místní vojenské posádky Hájíčkovi předával B. Arnet. Schůzky se konaly na telefonicky předem dohodnutém místě (Arnet volá z různých míst v Praze, používá krycí jména). Několikrát navštívil Hájíček Arneta doma. Při jedné z těchto návštěv přivezl skupině vysílačku (Sparta II). Podmínkou spolupráce bylo přísné utajení: bylo zakázáno dělat si poznámky, přechovávat po delší dobu ilegální tisk, pořizovat seznamy čehokoliv. Arnet rovněž nesměl navštěvovat Hájíčka v jeho bytě. Proto jednou na podzim, když se na Arnetovu telefonickou výzvu ozval z jeho bytu hlas, který se přestavil jako Hájíček a řekl mu, aby si k němu domů přišel pro instrukce, neuposlechl. Za nějaký čas obdržel Arnet dopis, ve kterém mu Hájíček oznamoval, že musel náhle odcestovat (emigroval do Istanbulu) a že za sebe pošle zástupce, leč jeho jméno neuvedl. Onou náhradou se stal pplk. Josef Mašín, člen legendární skupiny 3 králů. Ten Arneta navštívil v jeho bytě, představil se (svým pravým jménem) a žádal ho o vydání vysílačky. Jelikož byl Arnetovi naprosto neznámý, vysílačku mu zapřel. Na to Mašín odpověděl, že přijde znovu za týden. Na schůzku si měl Arnet přizvat V. Vávru, který mu jeho identitu potvrdí, protože sloužil svou vojenskou prezenční službu u jeho pluku (1. děl. pluk Jana Žižky z Trocnova) a už s ním spolupracoval. 35