Vážený pane Josipe Plečniku, než jsem se s Vámi seznámil blíže, zejména na Pražském hradě, bylo naše první setkání na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad naplněno spíše nepochopením a zmatením, což ovšem zapříčinila má tehdejší nevědomost a neznalost. Kdo jenom mohl postavit takový kostel? Nedalo mi to a začal jsem po tom pátrat. Abych si udělal souvislou chronologickou linii Vaší práce, bylo nezbytné navštívit nejprve Vídeň
Do Vídně jste přišel na konci 19. století ze slovinské Lublaně, abyste studoval architekturu u profesora Otto Wagnera na Akademii. Učinili tak toho času mnozí, kteří pak v první polovině 20. století stáli u zrodu moderní architektury. Josef Hoffmann nebo Jan Kotěra, se kterým jste se velmi blízce spřátelil Postavil jste několik staveb pro podnikatele a mecenáše umění Johanna Zacherla, z nichž největší a nejvýznamnější byl Zacherlův palác v centru Vídně. Jednou z Vašich prvních prací byla Langerova vila ve čtvrti Hietzing. Nechal jste ji zarůst růžemi.
Korunní římsu Zacherlova paláce podpírají atlanti sochaře Franze Metznera. Podobný prvek znám i z Šupichových domů od architekta Emila Králíčka na pražském Václavském náměstí. Německý sochař Franz Metzner pak v ulici Na Poříčí v centru Prahy dekoroval budovu Vídeňské bankovní jednoty.
Ne všechny Vaše stavby ve Vídni jsem během třídenní návštěvy rakouské metropole stačil vidět. Nestihnul jsem spatřit ani všechny stavby Otto Wagnera, Adolfa Loose či Josefa Hoffmanna. Ani jedinou vídeňskou stavbu, vilu pro Richarda Gombricha, od Jana Kotěry. Tak mne ještě příště může Vídeň mnohým překvapit a potěšit. Třeba Vaším kostelem Svatého Ducha, který byl Vaší první sakrální stavbou vůbec. Při své návštěvě Vídně jsem dal přednost tomu spatřit kostel od sochaře a architekta Fritze Wotruby, který byl postaven v pro sedmdesátá léta dvacátého století typickém brutalistickém stylu. Co na něj říkáte Vy, sám tvůrce několika kostelů? Váš kostel Svatého Ducha byl v roce 1913 přijat s rozpaky. O šedesát let později si však architekti mohli dovolit tady toto. Není to nádhera?
Do Prahy jste přišel v roce 1910, když Vás Jan Kotěra požádal, abyste převzal jeho místo profesora na Uměleckoprůmyslové škole. Chvíli jste bedlivě zvažoval, jestli máte opustit Vídeň, kde zrovna ne právě vřele přijali Vaši stavbu kostela Svatého Ducha. V Praze se Vám dostalo přátelského a srdečného přijetí. Kotěra o Vás a Vaší práci pravidelně a často referoval. Vy jste se ovšem rozhodl, že se budete věnovat pedagogické činnosti a nebudete brát zakázky místním architektům. Jednou z mála Vašich staveb se tak stal nárožní činžovní dům s obchody v Žatecké ulici. Jeho autorství bývá spíše připisováno Ladislavu Skřivánkovi, který Vás požádal o spolupráci. Ladislav Skřivánek je mi známý i z Olomouce, neboť na Hané v roce 1924 postavil vilu pro Eduarda Šrota.
Jedním z Vašich žáků byl i olomoucký architekt Hubert Aust. Ten ve svém rodném městě v letech 1924 1926 postavil kostel Husova sboru. Austova inspirace Vašim moderním klasicismem je zřejmá a výsledná stavba svatostánku je dodnes velmi působivá. Mám ten spíše nenápadný kostel, který stojí ve stínu olomouckého baroka, moc rád.
Vaše veliká pražská chvíle, pane Josipe Plečniku, přišla v roce 1920, kdy Vás první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk jmenoval architektem Pražského hradu. Vystoupil jste z desetiletého stínu a po pečlivém uvážení jste tuto životní nabídku přijal. Na prvním nádvoří Pražského hradu jste vztyčil dva vlajkové sloupy z jednoho kusu moravské jedle. Dnes jsou nahrazeny replikami, avšak patky jsou původní
Při procházení na druhé nádvoří alespoň skrze prosklené dveře nahlédnu do Sloupové síně. Lituji toho, že možnosti stanout v tomto prostoru, který je Vašim mistrovským dílem, jsou jen velmi vzácné. Na třetím, hlavním nádvoří samozřejmě poutá moji pozornost katedrála svatého Víta. Té tu není úniku, zrovna tak jako davům turistů
, kteří možná ani netuší, že chodí po Vámi navržené dlažbě. A že to byla dlažba velmi chytře a umně navržená! Gotickou sochu svatého Jiří z doby Karla IV. jste ochránil prstencem v podobě svatozáře. Neméně zdařile jste do ní zakomponoval mřížoví kanalizačních otvorů.
Také jste na třetím nádvoří vztyčil novou dominantu, obelisk z mrákotínské žuly. Zastřešil jste lipovými listy vykopávky archeologického průzkumu, který s Vaší rekonstrukcí Pražského hradu právě probíhal a na třetím nádvoří jste umístil Býčí schodiště, které vede do jižních zahrad Pražského hradu.
Krásným, spíše však ve stínu katedrály nenápadným vodním prvkem na třetím nádvoří je Vaše Orlí kašna. Z druhého nádvoří je však možné přijít nejen na třetí hlavní nádvoří, ale i na čtvrté, nejmenší hradní nádvoří vůbec. Plynule na ně navazuje zahrada Na Baště, kterou jste s nádvořím propojil schodištěm, které je jedinečným mistrovským dílem.
Ze zahrady Na Baště je možné sestoupit do Jeleního příkopu a odtud vystoupat k Masarykově vyhlídce. Tady s oblibou ve stínu lípy sedával Tomáš Garrigue Masaryk a kochal se pohledem na katedrálu svatého Víta. Ta lípa ještě dnes stojí na svém místě a pohled na gotickou katedrálu z tohoto místa je úžasný.
Neméně úžasným a jedinečným zážitkem mi je procházka po jižních zahradách Pražského hradu. Nejraději do nich přicházím z Hradčanského náměstí přes Vámi navrženou bránu kolem kvadratické mísy, po schodišti, na které jste zamýšlel umístit obelisk, dokud se zatajeným dechem nesestoupím do Rajské zahrady.
Tu Vaší vznášející se obří mísu z jednoho kusu žuly si pokaždé důkladně prohlížím ze všech stran.
Pak přijdu do plynule navazující zahrady Na Valech. Dopřeji si pohled na Malou Stranu z Vašeho pavilonu Malý Belveder se sloupy z carrarského mramoru a podlahou z moravských svatebních koláčků.
Celkový pohled na Prahu mi nabízí hned sousední půlkruhová vyhlídka, vedle které jste vztyčil malou pyramidu.
Kochám se pohledem na město a za zády mám Býčí schodiště, kterým bych se vrátil na třetí nádvoří.
Pokračuji však v procházce zahradou Na Valech kolem Bellevue a Moravské bašty, ve které rád sedával Masaryk se svými přáteli. Pokaždé, když opouštím Pražský hrad, tak se sám sebe ptám, čím mne překvapíte příště?
To množství krásných prvků a detailů, které jste do hradního prostoru umístil, nebere konce
Vaše práce pro Pražský hrad jste navrhoval na dálku z Vaší rodné Lublaně, kde jste od roku 1920 vyučoval architekturu na nově zřízené univerzitě. Vaší pražskou prodlouženou rukou tak byl Váš žák a spolupracovník Otto Rothmayer. Ten si v roce 1929 postavil vlastní vilu podle jednoho Vašeho návrhu na pražském Břevnově, která je i s nádhernou zahradou od října roku 2015 zpřístupněna veřejnosti.
Za komunistů pro roce 1948 Pražský hrad i se zahradami značně chátral a pustnul. Dnes je naštěstí vše citlivě zrekonstruováno do původní podoby. Po roce 1989 se na Pražském hradě podepsal Bořek Šípek Úpravy náměstí svatého Jiří navrhli vynikající architekti z ateliéru HŠH architekti, kteří učinili významné a krásné realizace i v Olomouci. nebo Eva Jiřičná.
Nejpůsobivějším porevolučním architektonickým počinem však je zpřístupnění Jeleního příkopu a průchod valem Prašného mostu od Josefa Pleskota.
Po celá dvacátá léta dvacátého století se nevěnujete jen Pražskému hradu a jeho bezprostřednímu okolí, ale také vinohradskému kostelu Nejsvětějšího Srdce Páně. Podoba tohoto svatostánku je zcela jedinečná nejen s ohledem na dobu, ve které byl postaven. Chrám Nejsvětějšího Srdce Páně stojí mimo veškerý čas. Klasický, a přitom moderní. Nebo spíše moderní, a přitom klasický?
V blízkém okolí stojí dva jiné kostely postavené ve stejné době, na přelomu dvacátých a třicátých let. Ta doba, kdy byly postaveny, je na nich znát; Husův sbor na Vinohradech od Pavla Janáka je ve stylu konstruktivismu a vršovický kostel svatého Václava od Josefa Gočára je krásnou ukázkou funkcionalismu. Oba styly dominovaly dvacátým a zejména třicátým létům.
Váš moderní klasicismus jako kdyby stál mimo všechny styly a letopočty. Přitom v detailech nese tolik symbolů.
Nezapomněl jste ani na holuby, na posly Boží
Zastav se tady!... Mlč!... A rozjímej!...