Tento e-book jsem napsala jako poděkování za to, že jsem si mohla splnit svůj sen. Doufám, že i vy si ten Váš plníte a pokud ne, brzy budete!!! Mnoho štěstí na Vaší cestě, s láskou Erika!!! Napsala, DiS. 2014,, http://je-to-jen-muj-zivot.webnode.cz/ FB skupina Je to jen můj život https://www.facebook.com/groups/1027604157254175/?fref=ts
Obsah Úvod... 3 Jako malá... 4 Jak šel čas... 5 Jiné zájmy... 6 Peníze hýbou světem... 7 Neumím se rozhodnout... 9 Konečně do práce... 11 Život v koncích... 12 Nové začátky... 13 Spousta otevřených dveří... 15 Zase znovu... 16 Můj sen... 17 První krůčky za mým snem... 18 2
Úvod Seděla jsem v křesle a nevěděla, jak začít. Moje příběhy by vydaly na tisíc stran, ale byla jsem ztracená. Už jako malá holka jsem snila o tom, že napíšu svou vlastní knihu. Ta představa byla úžasná. Tak, jako já jsem četla tu spoustu báječných příběhů, při kterých se mi tajil dech, jednou bude někdo číst ten můj. Jeho oči budou přejíždět řádek po řádku a nebude chtít knížku odložit. 3
Jako malá Dokonce jsem jako malá začala psát. Část své knížky jsem poslala známé spisovatelce a nedočkavě čekala na odpověď. Až teď si uvědomuji, jaké se mi dostalo cti, když mi ona zmiňovaná autorka odpověděla!! Hodnocení nebylo takové, jaké jsem si přála. Můj příběh totiž obsahoval asi patnáct postav po vzoru slavných telenovel, na které se dívala babička. Já sama jsem se v nich sice vyznala, pro čtenáře byla ale asi příběh opravdu nepřehledný, jak mi paní spisovatelka odepsala. Myslím, že tehdy jsem toho na chvíli nechala a moje kniha zůstala bez konce. Poté jsem se ještě párkrát pokusila něco sesmolit, nic se mi už ale nelíbilo. Teď mám takový pocit, že to bylo proto, že jsem se bála další kritiky. Tím má kariéra slavné spisovatelky skončila. Svůj sen jsem vzdala. Jenom v pohádkách se plní sny. A začala jsem žít v realitě. Našla jsem si partu, se kterou jsme chodili ven, a postupně na knížky zapomínala. Uvědomovala jsem si, že psát knížky může jen někdo. Tak jako jen někdo může podnikat, nebo třeba pracovat v televizi. To nemohou dělat obyčejní lidé, jako jsem já, nebo někdo z mojí rodiny. To je přece všeobecně známo!!! 4
Jak šel čas Léta utíkala a já se ke psaní znovu dostala, a to na gymnáziu. Tehdy jsem i přemýšlela o tom, že pak půjdu na novinařinu. Ze záliby se stala povinnost a už mě to přestávalo bavit. Musela jsem chodit na akce, které mě nebavily, jen proto, že jsem byla redaktorkou školních novin. Zjistila jsem, že to není to, co jsem chtěla. Bavilo mě psát úvahy, vymýšlet si vlastní texty, ve kterých jsem si mohla psát, co jsem chtěla a ještě se to většinou setkalo s úspěchem. Pamatuji si, že moje češtinářka byla nadšená. Nemohla pochopit, jak jsem něco takového dokázala dát dohromady. Když tak o tom uvažuji, ani sama tomu nerozumím. Jakmile jsem sedla k počítači, nebo k listu papíru s tužkou v ruce, jako by najednou za mě psal někdo jiný. Jako bych se dostala do transu. Bylo to něco úžasného. Nevím, jak blíže bych to popsala. Výsledek byl vždycky parádní. Jenomže, pak naše češtinářka odešla učit jinám. Měla jsem už od základní školy několik kroužků, které jsem navštěvovala. Žádný z nich mě nijak zvlášť nebavil, ale rodičům to dělalo radost. Je to přece lepší, než abych kouřila někde v parku, že? Tak jsem přeskakovala z jednoho na druhé, na psaní už mi čas nezbýval. Pouze na sepisování článků o tom, že jsme se školou v lese sbírali odpadky, byli v kině, divadle, atd. Taková přihlouplá práce, kterou by dokázal každý, jen u nás ve škole jsme k tomu museli mít redaktory a redakční radu. Pěkná blbost. 5
V domnění, že jinde to bude lepší, zapsala jsem se na novinařinu, která spadala mezi spoustu kroužků, které vedl Dům Dětí a Mládeže v tamním městě. Poznala jsem tam sice nové lidi, to bylo ale asi tak všechno, z čeho jsem mohla být nadšená. Byla jsem tam nová, takže jsem dostávala na starost články o věcech, které nikoho nebavily, ani mě ne. Sice jsem byla nadšená, když jsem měla jít na tamní divadelní přestavení, po němž se konal raut, a psát z něj recenzi. Všichni věděli, že jsem tam ta, která o nich napíše. Nicméně moje nadšení dlouho nevydrželo. Představení sice nebylo špatné, ale zase jsem musela psát o něčem, k čemu mě vlastně donutili. Výsledkem bylo to, že jsem jim napsala pár článků a pak už se tam neobjevila. Zase to nebylo to, co jsem chtěla. Žádné úvahy, myšlenky, příběhy, super pocit z odvedené práce. Nic takového se nekonalo. Jediný, kdo mým uměním byl nadšen, byla moje mamka. Ta při mně stála vždycky a podporovala mě snad ve všech činnostech, které jsem kdy dělala. Krom mého krátkého temného období po barech a diskotékách. Jiné zájmy Všechny holky, se kterými jsem kamarádila, si našly kluky, tak bylo asi na čase, abych si ho našla taky. Někteří se mi líbili, ale protože jsem měla přísné měřítko výběru, téměř žádný neprošel. Když si na to vzpomenu, bylo to vážně vtipné. Ještě na základce, když jsem si mohla vybírat hned z několika, jsem je měla všechny na háku. O to větší zájem snad měli. Byly to takové ty dětské lásky, já měla ale jen jedinou, jenže jak tomu bývá, ta zase samozřejmě 6
nemilovala mě. Vyrůstala jsem sama s mamkou a tak jsem byla zvyklá na to, že ženská chlapa nepotřebuje. Moje mamka byla totiž neskutečně šikovná a se vším si dokázala poradit sama a to i po tom, co se znovu vdala. Sem tam jsem s někým šla na rande, jestli se tomu tak dá na základní škole vlastně říkat, nakonec jsem začala chodit s klukem, který byl asi o šest let starší. Když se nad tím tak zamyslím, bylo to vlastně celkem fajn, ale láska to nebyla. Měla jsem s kým chodit ven a mohla říkat, že už mám kluka. Nakonec se ale ukázalo, že byl hrozně žárlivý a to mě ubíjelo a otravovalo. Když pak nebyl na vystoupení, na kterém mi vážně záleželo, zabouchla jsem mu oknem před nosem a pak už s ním nechtěla nic mít. Prostě jsem se s těma chlapama nepárala. Svou opravdovou lásku jsem potkala nečekaně, a to při organizování jednoho výletu s přáteli. Zažili jsme toho spoustu krásného, taky spoustu ošklivého, nicméně to bylo prostě potřeba k tomu, abychom se dostali až tam, kde jsme teď. Jak šel čas, na nějaké psaní jsem úplně zapomněla. Peníze hýbou světem Postupem času jsem přestala i číst a začal hon za penězi. Nikdy jsem nežila v nedostatku, ale neustále jsem měla pocit, že to je málo. Často jsem slýchala v dětství, že se korunky musí šetřit, tamta panenka je moc drahá (možná vlastně spíš rozšíření nějaké stavebnice, panenky mě moc nebraly). Chápu, proč to tak bylo, ale nejspíš to mělo za 7
důsledek to, že jsem peněz měla neustále málo. Neměla, myslela jsem si to. Taky jsem chtěla trošku pomoct mamce, aby nemusela všechno platit ona. A tak jsem se finančně osamostatňovala. Brala jsem brigády, které se namanuly. Při škole jsem měla kolikrát i dvě najednou. Ale nevadilo mi to, škola pro mě nepředstavovala nějaký velký problém a učení mi šlo skoro samo. Prošla jsem si pozici prodavačky, pokladní, doplňovače zboží, servírky, barmanky, myla jsem nádobí a pomáhala v kuchyni v jednom rekreačním středisku, na benzínce jsme s kamarádkou umývaly okýnka, sbíraly sklo na diskotéce, ale ani jedna z těch prací mi nijak zvlášť k srdci nepřirostla. Na spoustě míst jsem poznala dobrou partu, jedna restaurace mi obzvlášť přirostla k srdci, nakonec jsem tam chodila vypomáhat asi osm let. Když se nad tím ale zamyslím, ani jedna z těch činností, které jsem dělala, mě nenaplňovala. Prioritou byly peníze, i když jsem si to tehdy nepřipouštěla. Taky mi lichotilo to, jak všichni chválili moji pracovitost, pečlivost a spolehlivost, chtěla jsem být co největším opakem od svého otce. Že jsem jako on, jsem ve svém životě zaslechla pouze párkrát, nicméně dotklo se mě to pokaždé. Budu vydělávat spoustu peněz. Proto jsem také chtěla jít po gymplu na práva. Zabezpečím svoji rodinu a moje dítě bude mít úplně všechno. Na zkoušky jsem se nestíhala připravit, protože jsem chodila do práce. Vlastně asi lepší, když s odstupem času vidím, co bylo mým hnacím motorem. Školu bych nejspíš dokončila, protože jsem k tomu byla vedená, ale co bych dělala potom? 8
Na práva jsem se tedy nedostala, načež přispěchala mamka s tím, že mi zaplatí nultý ročník. Myslela to dobře, chudák. Ani nevím, proč jsem na to tenkrát kývla. V tu chvíli mi to připadalo asi jako dobrý nápad. Možná jsem chtěla zase někomu udělat radost. Nultý ročník jsem dokončila, i když jsem si k tomu zase našla brigádu v Praze, dojížděla každý den a bylo to tak trošku na zblbnutí. Během toho jsem se ale rozmyslela, že na práva nepůjdu. Neumím se rozhodnout Pro změnu jsem se chtěla dát na psychologii. Zajímala mě už na gymplu a měla jsem pocit, že bych tím některým lidem ve svém okolí mohla pomoci. Trošku ušlechtilejší myšlenka, než být zavalená hromadou peněz, ale zase to bylo něco, co bych dělala pro někoho, ne pro sebe. Tenkrát bych se na práva dostala, přede mnou byly jen čtyři procenta přihlášených z celé univerzity, párkrát jsem si to ještě vyčítala. Každopádně na psychologii, kam jsem dala přihlášku, jsem neudělala oborový test, takže smůla. Chtěla jsem si najít práci. Když jsem tak hloupá, že mě nevezmou na žádnou školu, půjdu pracovat. A zase mě přemlouvali Ať si udělám alespoň vyšší odbornou školu, protože hlavu na to mám, a asi taky proto, že ve svých naučených vzorcích měli zafixováno: Kdo nemá školu, není nikdo. 9
A tak jsem poslala přihlášku na hotelovku a na management a personalistiku. Ano, opět úplně jiné obory Přijali mě na obě školy a chvíli jsem dokonce přemýšlela nad tím, že bych studovala obě současně, našim by to určitě udělalo radost!! Naštěstí jsem se vrátila nohama na zem a vybrala si jen jednu. Lítání s tácem a přetvařování se před hosty jsem měla plný zuby, takže management a personalistika. Doposud nevím, co si o tom myslet. Chvíli jsem zastávala názor, že to je ztráta tří let mého života, pak jsem se snažila nebýt tak kritická a ujišťovala jsem se, že mi škola něco dala. Někteří profesoři na nás byli tvrdí, to se mi líbilo. Brala jsem to tak, že chtějí, abychom se něco naučili. Než jsem ale poznala, že mají své oblíbence, ke kterým už tak přísní nebyli. Bylo mi z toho zle. Člověk, který nám měl jít příkladem, kázal vodu a pil víno, hnus. Ze školy jsem ale odejít nemohla, protože by naši byli zklamaní. A už mi zbývá přeci jen rok, to by byla škoda se vzdát. Bože!!! Světlým okamžikem na této škole byla půlroční praxe, kterou jsem si našla v jedné realitce. Pracovala jsem jako asistentka ředitele. Měla jsem ho moc ráda. Nedával mi najevo, že jsem jeho podřízená, zacházel se mnou jako se sobě rovnou. Spoustu věcí mi vysvětlil, hodně jsem se díky němu naučila. Bral mě i na jednání se svými klienty, to byl super půlrok. Výstupem z této praxe byla má absolventská práce. Je fakt, že při psaní jsem si párkrát sáhla na dno a říkala si, že už snad ani nic nesesmolím. Teď na to vzpomínám s úsměvem na rtech. Také nás tam děsili zakládáním fiktivních firem, jejich prezentací, obtížností tohoto úkolu, nutností spolupracování celého týmu Další blbost!! Na nervy jsem z toho byla jen kvůli jejich strašení. A protože jsem byla od 10
mala vedená k tomu, odvádět precizní práci, dřela jsem jak blázen a ostatní tak nějak proplouvali. Výsledná známka třeba i stejná. Zase jsem viděla tu nespravedlnost. Jenomže jsem neuměla a vlastně ani nechtěla něco odfláknout jen proto, abych to měla z krku. Konečně do práce No, škola byla za mnou, co dál? Každopádně do práce. Nehodlala jsem někomu platit třicet tisíc na soukromé škole za uznání předmětů a po roce získání titulu Bc. Ani si zopáknout tři roky pěkně na nějaké škole od začátku a opět, získat Bc. Krom toho jsme se s přítelem stěhovali a tak jsem si potřebovala najít nějakou práci. Naočkovaná od babičky tvrzením: Nemáš praxi, jsi v háji. Jsem k tomu tak přistupovala. Ani mě nenapadlo, že bych mohla mít nějakou práci, která by mě bavila. A tak jsem dala na pěkné řeči o penězích a šla pracovat do pojišťovny. Líbilo se mi, že jsem se musela pěkně oblékat, připadala jsem si důležitě, kolektiv taky super, akorát s mou povahou to nějak nebylo k uživení. A tak jsem k tomu měla druhou práci, obsluhovala jsem v jedné pizzerii. Už jenom proto, že jsem seděla zadkem na dvou židlích to prostě dopadnout nemohlo. Taky jsem byla přesvědčená o tom, že ze mě dobrý pojišťovací agent nebude. A když jsem pojistila všechny známé, došli mi klienti. Neuměla jsem prodávat něco, o čem jsem nebyla sama přesvědčena, takže jsem si vybírala jen pojištění, která se mi opravdu líbila. Jeden 11
z kolegů třeba sednul k telefonnímu seznamu a obvolával jedno číslo po druhém. Už jen při té představě, že by mi někdo takhle volal, na mě šly mrákoty. Natož to opravdu takhle praktikovat! No, a když pak přišel majitel restaurace, že nejsou kšefty, musí mě propustit a bude si tam obsluhovat sám. Bylo rozhodnuto. Rozhodně jsem se nechtěla spoléhat na to, že náhodou potkám někoho, s kým uzavřu super pojistky, které mě uživí. Navíc jsem věděla, že sociální a zdravotní pojištění mi nikdo nezaplatí, a taky to, že něco jíst musím. S pojišťovnou jsem se rozloučila a přemýšlela, co dál. Říkala jsem si, že budu pracovat klidně za deset tisíc, jen abych měla jistý příjem a nemusela se spoléhat na náhodu. No, a protože jsem tím pádem hledala práci, kde budu brát tyhle peníze, taky jsem ji našla. Bylo to i díky kamarádce, která tam pracovala a dala mi hlášku, že se uvolnilo místo. Šla jsem tam maximálně na tři měsíce, nakonec tam zůstala tuším skoro rok a půl. Komfortní zóna je potvora!!! Život v koncích Tehdy se konečně stalo, že v mém životě nastal zlom. Bylo to hlavně kvůli problémům doma. Troufnu si říct, že jsem si tehdy sáhla na pomyslné dno. Zůstala jsem sama a v tu chvíli měla pocit, že se mi zhroutil svět. Jako by někdo vzal moje srdce a rozdupal ho na milion kousků. 12
Do toho jsem dostala angínu, takže jsem nedokázala nic jiného než ležet doma na gauči, koukat do blba, litovat se, popř. popíjet něco, co mi dodávalo kuráž. Měla jsem období, kdy jsem neustále potřebovala být mezi lidmi, kteří mě ujišťovali o tom, že já nejsem ta špatná. Nedokázala jsem být sama doma, ani nic sníst. V tu dobu jsem shodila asi dvanáct kilo, tuším během třech měsíců... Nové začátky Po té, co jsem se přestala litovat, měla jsem najednou strašnou potřebu přečíst si jednu knížku. Nemohla jsem ji ale nikde najít. Ani doma, ani u mamky, knížka se propadla do země, nejspíš. Ale jen v tu dobu. Nakonec se zase objevila, už ani nevím jak. To je ale náhodička!!! Nedalo mi to spát. Tedy samozřejmě krom deprese, díky níž jsem spala třeba tři hodiny denně Před jednou z nočních jsem si udělala zastávku v knihkupectví. Když není, tak si ji koupím. Měla jsem hroznou potřebu něco číst, možná proto, že jsem skoro pět let knížku nevzala do ruky. Já, která se před tím bez ní neobešla. Byly dokonce doby, kdy jsem v kabelce vždycky nějakou měla. Pro případ! V tu dobu jsem nerozuměla tomu, že když není, tak není z nějakého důvodu. V příslušném oddělení jsem ji nemohla najít, a tak jsem se šla zeptat prodavačky, zda ji mají. Neměli, samozřejmě. Poděkovala jsem, ale s tím, že bych měla odejít s prázdnou, jsem se smířit nehodlala. Vrátila jsem se k policím a koukala, kterou bych si tak mohla 13
koupit místo ní. Zrak mi opět utkvěl na knížce s titulem: Proč muži lžou a ženy pláčou. Koukala jsem na ní už před tím, ale až teď jsem ji vzala do ruky. Bylo to to, co mě v tu dobu zajímalo, tak jsem ji koupila a jela do práce. Noc byla dlouhá, nakonec mi to nedalo, knížku jsem otevřela, jedním dechem jí přečetla a už jsem z internetu objednávala další od těchto autorů. Bylo až neuvěřitelné, kolik AHA! jsem při ní zažila. Připadalo mi, jako by psali o mně. Všechno to, co jsem v partnerském životě dělala v nejlepší víře, se ukázalo jako pěkná blbost. Nemohlo to ani nijak jinak dopadnout, než že bych zůstala sama. V žádném případě jsem nechtěla ospravedlnit, teď už, bývalého přítele, ale konečně mi někdo, v tomto případě spíš něco, otevřelo oči a ukázalo mi, že jsme se v tom vztahu vzájemně tak dusili, že nebylo moc možností, jak to mohlo dopadnout. Buďto se muselo stát něco, abychom začali přemýšlet jinak, nebo bychom se pozabíjeli. Zjistila jsem toho spoustu o tom, jak jsem se naučila různé vzorce a podle nich funguji, jenomže on se naučil vzorce jiné. Každý jsme jeli to svoje, oba jsme dělali to, co jsme uměli nejlépe, co jsme znali od rodičů, jenomže to na nás vzájemně neplatilo. Jeden druhému jsme nedokázali dát to, co ten druhý potřeboval, až došlo k výbuchu. Ta knížka byla možná to nejlepší, co mě kdy potkalo (Pominu-li svojí super rodinu a bezva přátelé). Ne kvůli tomu, že jsem najednou pochopila, kde se stala chyba, dokázala to v sobě zpracovat, smířit se, odpustit sobě i jemu a situaci přijmout s láskou, ale kvůli tomu, že odstartovala něco, díky čemuž jsem se začala pomalinku měnit. 14
Spousta otevřených dveří Najednou jsem před sebou měla spoustu webinářů, z nichž každý mi dal něco přínosného. Objevovali se lidé, od kterých jsem se mohla učit. Knížky, které jsem četla, jako by záměrně přicházely. Skončilo moje období hospoda až do rána (i když někdy to byla opravdu sranda, uvědomila jsem si, že to není to, jak bych svůj život chtěla trávit a hlavně jsem si taky uvědomila, proč jsem tam chodila). Připadala jsem si jako Alenka v říši divů, které se otvírají jedny zamčené dveře za druhými. Povedlo se mi znovu nalézt ztracenou kamarádku, posunout se ve vztahu s tátou, změnila jsem práci, přitáhla jsem si do života nové lidi. Lidi, od kterých jsem se mohla zase posouvat dál. Najednou jsem si uvědomila, že mám to, co jsem chtěla, a můžu mít to, co chci. Zvykla jsem si na svou samotu a měla z ní dokonce radost. Bylo mi fajn a věnovala jsem se tomu, co jsem chtěla. Dělala jsem věci, na které jsem zanevřela a které mě naplňovaly radostí. Uvědomila jsem si, že až když jsem šťastná já, můžu ostatní dělat šťastnými. Jediné, co mi stále vrtalo hlavou, co je moje poslání, můj cíl, to jsem nevěděla. Ale byla jsem na cestě, to prozatím stačilo. Nemůžeme mít zase všechno hned. V práci, kde jsem do té doby s kamarádkou byla, se měnilo vedení a přineslo to s sebou dost nepříjemností. Včetně nových lidí, kteří nebyli úplně tak poctiví, a tak už jsme tam nechtěli zůstat. O tom, co všechno se tam během pár dní 15
semlelo, by se dala napsat samostatná kniha. Nicméně, důležité je, že jsme pryč a díky Bohu s nimi nemáme už nic společného. Prošly jsme si tím, kdy nás obviňovali z toho, že jsme tam kradli a spoustou dalšího. Naštěstí věřím tomu, že kdo nás zná, stojí při nás, kdo ne, ať si myslí, co chce. Jinak bych se z toho možná zbláznila. Nakonec nám ani nezaplatili to, co jsme si tam odpracovaly, ale jak říkám, díky za to, že jsme pryč. Zase znovu A zase jsem hledala práci. Naštěstí to trvalo jen asi týden a byla jsem zase zaměstnaná. Do života se mi vrátil i můj přítel. Začali jsme spolu znovu chodit. Bylo to bezva, jako na začátku. Nejneuvěřitelnější ovšem bylo to, co jsem slýchala ve webinářích a četla v knížkách. Akorát kdybych to nezažila na vlastní kůži, opravdu bych tomu nevěřila. Tím, že jsem se změnila já, změnil se i on. Trošku to připomínalo zázrak. Byla jsem přesvědčená o tom, že už se k němu nevrátím, protože jsem šla dál a teď to možná vyzní ošklivě, ale nechtěla jsem být s někým, kdo by mě táhnul zpět. V jeho přítomnosti jsem byla ráda, ale tohle jsem vážně nemohla dopustit! Nakonec nebylo 16
potřeba se loučit. Jsem za to vesmíru vděčná!! Asi jsme si opravdu souzení A konečně dovolím si říct, že teď taky šťastní, jak jsem to vždycky chtěla. Další moje práce jako servírka. Chvílemi to bylo perné. Několikrát jsem chtěla odejít, ale pak si to vždycky rozmyslela. Zase ty peníze!!! Domů jsem jezdila jen třeba na tři dny v týdnu, ale svým způsobem mi to možná i vyhovovalo. Vždycky jsme se na sebe s partnerem těšili, byli si vzácní, a když jsme nebyli spolu, alespoň jsme si psali, bylo to milé. Nehádali jsme se, možná nebylo ani kdy. Já už jsem si nikdy nenechala vzít svoje knížky a semináře, nevzdávala jsem se přátel (i když to po mně nikdy nikdo nechtěl,to já sama jsem měla pocit, že se to musí) a část z té trošky volného času věnovala tomu, co mě bavilo. Kombinací toho všeho, jsem byla opravdu šťastná. Můj sen Ani nevím, kdy už jsem si uvědomila, že bych zase chtěla psát články, příběhy, prostě to, co chci já. Vzpomněla jsem si, že to je tím mým dávným snem. Nevěděla jsem ale, jak na to. Napsala jsem pár řádků a zase je smazala. Nevěřila jsem si, že to ještě dokážu. Pak jsem si našla jeden ze článků, se kterými jsem kdysi vyhrála nějakou soutěž. Musím říct, že jsem při jeho čtení snad ani nedýchala. Po přečtení jsem polkla naprázdno. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo. Nového jsem ale stále nic napsat nedokázala. 17
Blížilo se setkání žen v Brně, kam jsem se vypravila s kamarádkou a mamkou, která ode mě dostala vstupenku k narozeninám. Říkala jsem si, že třeba potom to půjde líp. Setkání bylo super a po něm jsem se odhodlala napsat krátký článek o tom, jak se mi líbilo. První krůčky za mým snem Poslala jsem ho iniciátorce setkání a nic, žádná reakce. Možná byl špatný, možná to bylo proto, že moje e-mailová adresa je tak neobvyklá, že se jí e-mail objevil jako spam, možná jsem to poslala na špatnou adresu. Jsem za to vděčná. To, že mi nepřišla odpověď mě konečně nakoplo k tomu, založit vlastní stránky, což jsem neustále odkládala na někdy. Začátek byl těžký, bála jsem se toho, že mi někdo napíše, co to píšu za kraviny. Díky svým přátelům, kteří mě neuvěřitelně podpořili, stránky ale udržuji dál. 18
Nedokážete si ani představit, jakou radost dokáže udělat to, když někdo stránky, nebo článek sdílí. Když mi někdo napíše, že je rád za to, že píšu a ať u toho rozhodně zůstanu, nebo když stránky přepošle svým přátelům. Díky tomu, že mi tito lidé dodali odvahu, si teď mohu plnit svůj sen. Dokázala jsem tu sepsat jeden ze svých životních příběhů A tak tu sedím v křesle a napsala jsem, jako poděkování pro VÁS, svůj první e-book Děkuji, že jste dočetli až sem. A těším se na Vás zase třeba příště. 19