Společenstva denních motýlů v okolí Telče

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA BIOLOGIE Společenstva denních motýlů v okolí Telče Bakalářská práce Brno 2009 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Robert Vlk, Ph.D. Vypracovala: Petra Mácová

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.... 2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu Mgr. Robertu Vlkovi, Ph.D. za vedení mé bakalářské práce. 3

Obsah 1 Úvod... 5 2 Přírodní poměry oblasti... 6 2.1 Základní údaje... 6 3 Charakteristika řádu motýli... 11 3.1 Systém... 11 3.2 Rozmnožování a vývoj... 14 3.3 Morfologie... 14 3.4 Obranné systémy... 20 3.5 Prostředí... 24 3.6 Tažní motýli... 24 3.7 Přezimování... 25 3.8 Význam motýlů... 25 3.9 Rozdíly mezi denními a nočními motýly... 26 4 Metodika... 27 4.1 Charakteristika biotopů... 27 4.2 Pozorování, sběr a usmrcování motýlů... 28 4.3 Preparace motýlů... 29 4.4 Tvorba sbírky... 30 5 Výsledky... 32 5.1 Porovnání biotopů... 32 6 Stručná charakteristika zjištěných čeledí a druhů... 35 7 Diskuse... 42 8 Závěr... 44 9 Použitá literatura... 45 10 Souhrn... 47 11 Abstract... 47 4

1 Úvod Bakalářskou práci Společenstva denních motýlů v okolí Telče jsem si vybrala na základě svého zájmu o přírodu. Motýli mě vždy fascinovali a touto cestou jsem se o nich chtěla dozvědět více. Cíle této práce jsou: 1) charakteristika přírodních poměrů oblasti, 2) charakteristika skupiny (s ohledem na naše druhy), 3) zmapování společenstev denních motýlů dané lokality. V teoretické části se zabývám popisem přírodních poměrů Velkomeziříčského bioregionu a charakteristikou řádu motýli. Metody zpracování jsou založeny na studiu literatury a jiných dostupných zdrojů. Praktická část je zaměřena na metodiku pozorování, sběru a preparaci motýlů a na porovnání dvou lučních biotopů na základě vlastního pozorování. Prvním biotopem je vlhká louka, druhým louka sušší. V diskuzi srovnávám výsledky s dřívějším mapováním. 5

2 Přírodní poměry oblasti Zpracováno podle CULEK a kol. (1996). 2.1 Základní údaje Velkomeziříčský bioregion je součástí hercynské podrovincie. Rozkládá se na severozápadě jižní Moravy, jeho jižní část zasahuje až do Rakouska. Plocha na území České republiky je 2525 km 2. Do bioregionu řadíme část Českomoravské vrchoviny (moravskou stranu) a západní okraj Jevišovické pahorkatiny. 2.1.1 Horniny a reliéf Bioregion tvoří pahorkatina na zdviženém zarovnaném povrchu na rulách a syenitech. V oblasti převažují migmatické ruly až migmatity. Místy jsou zastoupeny amfibolity a vápence. Mezi velkým Meziříčím a Třebíčí je rozsáhlý masiv tvořený neutrálními syenodiority. Kromě běžných svahovin jsou v pokryvu zastoupeny sprašové hlíny, zejména na jihu území v říčních údolích, dále neogenní jíly a písky. Rozsáhlé zarovnané povrchy se zvedají ve vyšší vrchy směrem k Javořickému a Žďárskému bioregionu. Na opačné straně jsou říční údolí maximálně 70-130 m hluboká (např. údolí Moravské Dyje). Reliéf je tektonicky rozčleněn na ploché hřebeny a kotliny (např. okolí Dačic). Na území Českomoravské vrchoviny je Velkomeziříčský bioregion nejplošší. Nejzastoupenější výšková členitost reliéfu je 75-150 m, tedy členitá pahorkatina, dále členitost 40-75 m plochá pahorkatina. V okolí údolí řek má reliéf charakter ploché vrchoviny s výškovou členitostí 150-200 m, v údolí Jihlavy a Oslavy dokonce členité vrchoviny s členitostí až 240 m. Typická výška bioregionu je 480-670 m. 2.1.2 Podnebí Klima je homogenní. Nejnižší okraje bioregionu jsou v mírně teplé klimatické oblasti MT 9, většina území leží v MT 5. Chladnější mírně teplé oblasti MT 3 jsou v nejvyšších částech (podle Quitta). Mírně suché podnebí je způsobeno srážkovým stínem Českomoravské vrchoviny. Lokální anomálie (teplotní inverze, teplé výslunné a chladné stinné svahy) se projevují v hlubších říčních údolích. 6

2.1.3 Půdy Dominantní jsou kyselé typické kambizemě, které přecházejí do dysterických kambizemí v nejvyšších polohách. Primární pseudogleje jsou hojně zastoupeny v plochých sníženinách. Místy se vyskytují i typické gleje. Lokálně se na sprašových hlínách vytvořily luvizemě a typické hnědozemě. 2.1.4 Biota Na území převládá ochuzená hercynská biota 4. bukového stupně s přechody do 5. stupně. Vliv suchých a teplejších částí jihozápadní Moravy je patrný na východním okraji bioregionu. Jsou zde přítomní východní a jižní migranti a řada mezních prvků. Lesy jsou většinou kulturní smrčiny, bory jsou zastoupeny méně. Nepatrné jsou fragmenty bučin. Převažuje orná půda. Typické pro tuto oblast jsou drobné rybniční pánve. 2.1.4.1 Flóra Velkomeziříčský bioregion se rozkládá v mezofytiku a zaujímá střední část fytogeografického okresu 67. Českomoravská vrchovina a fytogeografického okresu 68. Moravské podhůří Vysočiny. Zasahuje sem i jihozápadní okraj fytogeografického okresu 91. Žďárské vrchy, který náleží k oreofytiku. V potenciální vegetaci jsou nejvíce zastoupeny acidofilní bučiny (Luzulo-Fagion), na členitějším reliéfu místy i květnaté bučiny (Dentario enneaphylli-fagetum). Suťové lesy (Tilio-Acerion) a fragmenty primární skalní vegetace se zastoupením Woodsia ilvensis (kapradinka skalní) jsou velmi vzácné. Jihovýchodní okraj bioregionu je nižší, teplejší, sušší a tvoří tak netypickou část, na které se vyskytují i acidofilní doubravy a doubravové háje v údolích větších toků. Na mezofilních stanovištích reprezentují přirozenou náhradní vegetaci ovsíkové louky (Arrhenatherion) a Violion caninae. Louky na vlhkých místech jsou podsvazů Calthenion a Filipendulenion a svazů Caricion fuscae a Caricion rostratae. Rašeliništní vegetace svazu Sphagno recurvi-caricetum canescentis se vyskytuje vzácně. Vegetace svazu Magnocaricion elatae se vyskytuje kolem rybníků, na obnažených rybničních dnech pak vegetace svazu Elatini-Eleocharition ovatae. 7

Flóra je v tomto bioregionu velmi chudá, takřka výhradně ji tvoří zástupci hercynské květeny. Vzácným výskytem submontánních druhů se projevuje vliv Alp. Ze submontánních druhů zde můžeme nalézt například ostřici chlupatou (Carex pilosa), dřípatku horskou (Soldanella montana) nebo řeřišnici trojlistou (Cardamine triforia), z rašeliništních druhů rosnatku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia), vachtu trojlistou (Menyanthes trifoliata) a pampelišku Nordstedtovu (Taraxacum nordstedtii). Absolutní východní areálové hranice zde dosahuje např. rozchodník pýřitý (Sedum villosum), tuřice blešní (Vignea pulicaris) a hořeček český (Gentianella bohemica).vzácné jsou vlhkomilné a rašeliništní druhy minerálně silnějších substrátů např. suchopýrek alpský (Baeothryon alpinum), tuřice odchylná (Vignea appropinquata) a tuřice latnatá (Vignea paniculata). 2.1.4.2 Fauna V běžné fauně hercynského původu se začínají projevovat východní vlivy (ježek východní ve zkulturnělé krajině). V nejvyšších polohách byl zaznamenán výskyt podhorských prvků. Teplomilnější prvek proniká od jihovýchodu říčními údolími (otakárek ovocný, někteří modrásci). Pro výskyt ptactva jsou významné četné rybníky. Tekoucí vody patří převážně ke pstruhovému pásmu. Mezi významné druhy hmyzu vyskytujících se ve Velkomeziříčském bioregionu patří otakárek ovocný (Papilio podalirius) a modrásek vikvicový (Polyommatus coridon). Z významných druhů měkkýšů zuboústka trojzubá (Isognomostoma isognomostomos), zuboústka sametová (Causa holosericea), zemoun skalní (Aegopis verticillus), vrásenka pomezní (Discus ruderatus) a srstnatka jednozubá (Trichia unidentata). Z kruhoústých se zde vyskytuje mihule potoční (Lampetra planeri), z plazů ještěrka živorodá (Lacerta vivipara) a zmije obecná (Vipera berus). Mezi zástupci ptáků můžeme pozorovat čečetku zimní (Carduelis flammea), ořešníka kropenatého (Nucifraga caryocatactes), moudivláčka lužního (Remiz pendulinus), slavíka modráčka (Luscinia svecica), vodouše rudonohého (Tringa totanus) a husu velkou (Anser anser). Třídu savci zde zastupuje například vydra říční (Lutra lutra), ježek západní (Erinaceus europaeus), ježek východní (Erinaceus concolor) a netopýr brvitý (Myotis emarginatus). 8

2.1.5 Geobiocenologická typizace Na území Velkomeziříčského bioregionu jsou zastoupeny 3 vegetační stupně. Nejméně je zastoupen dubovo-bukový vegetační stupeň (3%), nejčastější (77%) je stupeň bukový (resp. dubovo-jehličnatá varianta) a stupeň jedlo-bukový tvoří 20%. Z hlediska minerální síly a acidity půd převládají půdy oligotrofní (65%), dále se zde vyskytují půdy mezotrofní (30%) a eutrofně nitrofilní (5%). Geobiocenózy hydricky normálních stanovišť tvoří 81%, zamokřených a mokrých stanovišť mimo aluvia 15% a zamokřených a mokrých stanovišť v aluviích vodních toků 4%. 2.1.6 Současný stav krajiny a ochrana přírody Odlesnění rozsáhlejších ploch proběhlo na počátku středověku. Lignikultury smrku často nahradily původní lesní vegetaci. Na odlesněných místech jsou převážně pole, ale i kulturní louky nebo pastviny. V některých částech bioregionu byly vybudovány skupiny rybníků. Dosti hustá síť chráněných území se vztahuje zejména k ochraně původních lesů, rašelinných a vlhkých luk a suchých bývalých pastvin. Nejvýznamnější přírodní rezervace jsou PR Zaječí skok, PR Na podlesí, PR U hájenky, PR Měchovec a PR Luh u Telče. Z přírodních parků potom PP Dobrá voda, PP Na skaličce, PP Jalovec, PP Ptáčovský kopeček a PP Pláně. Z celkové plochy 2525 km 2 je 1237 km 2 (49%) využito jako orná půda, 732 km 2 (29%) tvoří lesy, 303 km 2 (12%) trvalé travnaté porosty, vodní plochy zaujímají 40,4 km 2 (1,6%). Koeficient ekologické stability (KES) je 0,9. Je vypočítán jako poměr relativně ekologicky stabilních ploch, reprezentovaných lesy, trvalými travními porosty a vodními plochami, a ploch nestabilních orná půda a zastavěné plochy. KES slouží jako velmi hrubá míra ekologické stability. Nejhojnější dřevinou v lesních porostech je smrk ztepilý (Picea abies), který tvoří 77%, následuje borovice lesní (Pinus sylvestris) s 13,2% a modřín opadavý (Larix decidua) s 3,4%. Nejčastější listnatou dřevinou je buk lesní (Fagus sylvatica), jehož zastoupení je 1,7%. 9

Tab. 1: Zastoupení dřevin v lesních porostech (CULEK a kol. (1996)) Zastoupení v % smrk ztepilý (Picea abies) 77,0 borovice lesní (Pinus sylvestris) 13,2 modřín opadavý (Larix decidua) 3,4 jedle bělokorá (Abies alba) 1,0 ostatní jehličnany 1 0,1 buk lesní (Fagus sylvatica) 1,7 olše (Alnus sp.) 1,1 bříza (Betula sp.) 1,1 dub (Quercus sp.) 0,5 lípa (Tilia sp.) 0,3 javor (Acer sp.) 0,2 habr obecný ( Carpinus betulus) 0,1 jasan (Fraxinus sp.) 0,1 ostatní listnaté dřeviny 2 0,1 topol (Populus sp.) <0,05 vrba (Salix sp.) <0,05 trnovník akát (Robinia pseudoacacia) <0,05 1 ostatní jehličnany: smrk pichlavý (Picea pungus), borovice černá (Pinus nigra), borovice vejmutovka (Pinus strobus), douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii), jedle obrovská (abies grandi) 2 ostatní listnaté dřeviny: jeřáb (Sorbus sp.), topol osika (Populus tremula), jilm (Ulmus sp.), jírovec (Aesculus sp.), ořešák černý (Juglans nigra), atd. 10

3 Charakteristika řádu motýli Mezi hmyzími řády patří motýli k nejbohatším a vývojově nejpokročilejším. Ve střední Evropě žije více než 4000 druhů, celkem je známo přes 150000 druhů (KOVAŘÍK a kol. 2000). 3.1 Systém Zpracováno podle NOVÁK, SEVERA (2002). Říše: Animalia (živočichové) Kmen: Arthropoda (členovci) Třída: Insecta (hmyz) Řád: Lepidoptera (motýli) Řád motýli můžeme dělit na podřády podle způsobu spojení předního a zadního křídla. Zástupci podřádu Jugata mají křídla spojena zářezem v předním křídle (čeledi Micropterigidae, Eriocraniidae, Hepialidae), zástupci podřádu Frenata mají vytvořený zvláštní orgán, který drží přední a zadní křídlo pohromadě (ostatní motýli). Jedním z dalších způsobů je dělení podle podobnosti žilek na předním a zadním křídle a podobnosti tvaru obou křídel. Homoneura mají žilky i tvar křídel podobný, Heteroneura různý. Mezi Monotrysia řadíme čeledi, jejichž samice mají jeden pohlavní otvor. Pokud mají samice dva pohlavní otvory, řadíme čeledi mezi Ditrysia. V praxi se můžeme setkat s rozdělením motýlů na velké (Macrolepidoptera) a malé (Microlepidoptera). Toto třídění nepřihlíží k morfologickým a anatomickým znakům, ani k evoluci jednotlivých skupin, má však praktické výhody. Jako vyhovující je přijímán systém založený na posloupnosti od primitivních čeledí k pokročilejším. Podle důležitých znaků (žilnatina křídel, tvar tykadel, tvar a postavení pyskových makadel atd.) jsou motýli rozděleni do nadčeledí a čeledí. Velký význam má tvar vnějších kopulačních orgánů zejména v systematice rodů a druhů. V následující tabulce je rozdělení řádu Lepidoptera. Zobrazuje pouze nejdůležitější systematické jednotky. Za denní motýly se považují nadčeledi Hesperioidea a Papilionoidea. 11

Tab. 2: Členění řádu Lepidoptera (NOVÁK, SEVERA (2002)) Podřád Nadčeleď Čeleď Zeugloptera Micropterigoidea Micropterigidae (chrostíkovníkovití) Glossata Eriocranioidea Eriocraniidae (drobnokřídlíkovití) Exoporia Hepialoidea Hepialidae (hrotnokřídlecovití) Nannolepidoptera Nepticuloidea Nepticulidae (drobníčkovití) Incurvariina Incurvarioidea Heliozelidae (bronzovníčkovití) Adelidae (adélovití) Incurvariidae (kovovníčkovití) Prodoxidae (skvrnovníčkovití) Tischeriina Tischerioidea Tischeriidae (minovníčkovití) Ditrysia Tineoidea Psychidae (vakonošovití) Tineidae (molovití) Gracillarioidea Gracillariidae (vzpřímenkovití) Bucculatricidae (chobotníčkovití) Yponomeutoidea Yponomeutidae (předivkovití) Ypsolophidae (člunkovcovití) Plutellidae (zápředníčkovití) Acrolepiidae (molíkovití) Lyonetiidae (podkopníčkovití) Glyphipterigidae (klínovníčkovití) Gelechioidea Oecophoridae (krásněnkovití) Ethmiidae (skvrnuškovití) Elachistidae (trávníčkovití) Coleophoridae (pouzdrovníčkovití) Momphidae (vrbovníčkovití) Agonoxenidae (pupenovkovití) Cosmopterigidae (zdobníčkovití) Scythrididae (smutníčkovití) Gelechiidae (makadlovkovití) Cossoidea Cossidae (drvopleňovití) Limacodidae (slimákovcovití) Sesioidea Choreutidae (molovenkovití) 12

Zygaenoidea Tortricoidea Epermenioidea Alucitoidea Pterophoroidea Pyraloidea Bombycoidea Sphingoidea Hesperioidea Papilionoidea Drepanoidea Geometroidea Noctuoidea Sesiidae (nesytkovití) Zygaenidae (vřetenuškovití) Tortricidae (obalečovití) Cochylidae (obalečíkovití) Epermeniidae (zoubkovníčkovití) Alucitidae (pernatěnkovití) Pterophoridae (pernatuškovití) Pyralidae (zavíječovití) Crambidae (travaříkovití) Thyrididae (okenáčovití) Bombycidae (bourcovití) Lasiocampidae (bourovcovití) Endromidae (strakáčovití) Lemoniidae (pabourovcovití) Saturniidae (martináčovití) Sphigidae (lišajovití) Hesperiidae (soumračníkovití) Papilionidae (otakárkovití) Pieridae (běláskovití) Danaidae (danaovití) Libytheidae (cípatcovití) Nymphalidae (babočkovití) Satyridae (okáčovití) Riodinidae (pestrobarvcovití) Lycaenidae (modráskovití) Drepanidae (srpokřídlecovití) Geometridae (píďalkovití) Notodontidae (hřbetozubcovití) Thaumetopoeidae (bourovčíkovití) Lymantriidae (bekyňovití) Arctiidae (přástevníkovití) Noctuidae (můrovití) 13

3.2 Rozmnožování a vývoj Zpracováno podle LULÁK, KRNÁČ (1999) a LANDMAN (1999). Motýli procházejí dokonalou proměnou, stádii vajíčka, housenky (larvy), kukly a dospělce (imaga). Samičky nočních motýlů vypouštějí feromony, které přilákají samečky i na velké vzdálenosti. Denní motýli se vyhledávají především podle vzhledu. Pokud se dva jedinci rozdílného pohlaví a stejného druhu setkají, začne sameček samičku svádět a vysílá k ní signály pomocí feromonů. Samotné páření trvá několik hodin, může trvat den i noc. Při páření předává sameček samičce nejen pohlavní buňky, ale i bílkoviny (důležité pro tvorbu vajíček), často také označí samičku pachem, kvůli kterému se stane méně atraktivní pro ostatní. Samička vyhledá vhodnou rostlinu (pomocí chuťových receptorů na nohách), na kterou naklade vajíčka. Ve vajíčcích dochází k vývoji embryí a za několik dní, týdnů i měsíců se vylíhnou housenky. Ty jsou zpočátku velké jen několik milimetrů. U housenek probíhá růst stupňovitě, v instarech. Tyto růstové stupně jsou odděleny svlékáním. Instarů bývá pět, u přezimujících housenek šest. Zřídka je tento počet jiný. Po posledním svlékání se housenka zakuklí. Stádium kukly může trvat několik dní, dokonce i několik let. Při líhnutí motýla kukla praská ve švech (na hřbetě, kolem hlavy a podél tykadel). Motýl se souká ven a rychle se zavěšuje, aby rozvinul měkká křídla. Do křídel pumpuje tělní tekutinu a zůstane viset (několik hodin), dokud křídla neoschnou a neztvrdnou. Pak tělní tekutinu vypumpuje zpět a křídla jsou tak dostatečně lehká a silná. Po rozvinutí křídel je motýl schopen okamžitého páření. Většina dospělců žije dva až tři týdny, přezimující jedinci se dožívají až jednoho roku. 3.3 Morfologie Zpracováno podle NOVÁK, POKORNÝ (2003). 3.3.1 Dospělý jedinec (imago) Základní schéma stavby těla je dáno příslušností motýlů do třídy hmyz (Insecta). Na těle rozlišujeme 3 části hlavu, hruď a zadeček. Oddělují je zřetelné zářezy. 14

3.3.1.1 Hlava (caput) Hlava je pokryta šupinami a dlouhými chlupy (ostatně jako celé tělo), k hrudi je připojena krkem. Na hlavě je pár velkých složených očí. Oči mají polokulovitý tvar a bývají lesklé, lysé, mohou být i obrvené. Pár jednoduchých oček na temeni hlavy se vyskytuje pouze u nejprimitivnějších skupin. Tykadla mají různý tvar, délku a počet článků. Rozlišujeme tykadla nitkovitá, štětinovitá, pilovitá, paličkovitá, kyjovitá, vřetenovitá, hřebenitá a peříčkovitá. Denní motýli mají tenká, tuhá tykadla zakončená paličkou nebo plochým terčíkem. Samci mívají složitější tykadla než samičky. Tykadla slouží jako čichový orgán a samci mohou vyhledávat samičky až na několik kilometrů. Ústní ústrojí bývá často zakrnělé a dospělci nepřijímají potravu. Žijí z tukových zásob, které nashromáždila housenka (např. bourovci, martináči). U nejprimitivnějších čeledí jsou zachována kusadla. Dokonalejší motýli mají sosák. Tento orgán, který se vyvinul ze sanic (galeae), je tvořen dvěma žlábky spojenými švy vytvořila se tak úzká trubička na konci rozeklaná (obě poloviny jsou zde volné). Pokud motýl nesaje potravu je sosák stočený do spirály. Natažený sosák může měřit až několik centimetrů. Pysková makadla (palpi labiales) vznikla ze spodního pysku a jsou dvoučlánková nebo tříčlánková. Makadla, která zůstala z čelistí (palpi maxillares) jsou menší a často zakrnělá. 3.3.1.2 Hruď (thorax) Ačkoliv se hruď jeví při běžném pohledu jako jednotlivý celek, je složena ze tří článků. Tvoří ji předohruď (prothorax), středohruď (mesothorax) a zadohruď (metathorax) a je vyztužena sklerity. Na každém z hrudních článků je jeden pár článkovaných nohou, ke druhému hrudnímu článku je připojen první pár křídel, ke třetímu hrudnímu článku druhý pár křídel. Někteří motýli mají křídla zakrnělá (např. samičky některých druhů píďalkovitých). Také nohy mohou být zakrnělé babočkovití a okáčovití mají zakrnělý první pár nohou. U samiček vakonošovitých chybějí křídla i nohy. Blanitá křídla jsou velmi nápadná. Vznikla na stranách hrudi jako vychlípenina pokožky jsou dvouvrstevná. Pokrývají je drobné šupinky které jsou barevné a jejich uspořádání lze přirovnat k taškám na střeše. Můžeme rozlišit tři skupiny šupin. První 15

typ obsahuje pigmenty, zbarvení je tedy chemické a na světle časem bledne. Druhým typem jsou šupiny, které lámou nebo odráží světlo. Toto zbarvení je fyzikální a může být bílé, kovově lesklé a duhové. Šupiny poslední skupiny jsou spojeny s drobnými žlázkami, které vylučují feromony. Tvar šupin je odlišný na ploše a na okrajích křídel. Na těle motýla jsou šupiny dlouhé a chlupovité. Šupiny na křídlech vytváří nejrůznější ornamenty. Pro každý druh jsou konstantní (v mezích variability), jsou dědičné a ve stádiu kukly se vyvíjejí z jednotlivých anatomických center. Aby křídla nebyla příliš ohebná a mohla tak sloužit k rychlému letu, musí být dostatečně zpevněna. Vyztužují je podélné i příčné žilky. Jejich počet a uspořádání je v rámci jednotlivých skupin neměnné a slouží k rozlišení čeledí, případně i vyšších a nižších systematických jednotek. Žilky jsou po vykuklení vyplněny hemolymfou, později vzduchem. Vyvinuly se tři způsoby přichycení předního křídla k zadnímu. Jugum (uzdička) se vyvinula na předním křídle u nejprimitivnějších motýlů. Je to zářez na jeho zadním okraji, do kterého je zaklesnuto zadní křídlo. Dalším, poměrně dokonalým způsobem, je spojení pomocí brv (hřebínek frenulum). U samců je na přením okraji zadního křídla vytvořena zpravidla jedna brva, u samic bývají tři. Brvy jsou zasunuty do zádržky (retinaculum). U samců má retinaculum tvar tuhé chlopně, u samic je tvořeno z tuhých dlouhých chlupů, které se ze dvou stran překrývají a tvoří tak jakýsi tunel. Třetím způsobem je spojení pomocí humorálního lalůčku. Je na zadním křídle a vyrůstá na místě brv. Může být vyztužen přídatnou přední žilkou a zapadá daleko pod přední křídlo. Křídla se tak nemohou přesmyknout. Toto spojení najdeme především u denních motýlů. 3.3.1.3 Zadeček (abdomen) Vývojově se zadeček skládá z deseti článků, viditelných je prvních sedm nebo osm (u samic o článek méně). Poslední články se přeměnily v kopulační ústrojí. Kopulační ústrojí je taxonomicky velmi důležité. Mezidruhově je rozmanité, v rámci druhu je naopak málo proměnlivé. Lze tak rozeznat druhy, které jsou zbarvením velice podobné. Díky tomu, že je ústrojí sklerotizované, zůstává zachováno i po smrti a poškození těla a můžeme tak určit druh motýla např. ve zničených sbírkách a v rozboru obsahu volete nebo žaludku u ptáků a netopýrů. Vnitřní kopulační orgány (u samců varlata a u samic vaječníky) vyúsťují do vnějších kopulačních orgánů společně se systémem navazujících žláz. 16

Kromě pohlavních orgánů je v zadečku uložena na hřbetní straně pulzující céva, na břišní straně nervová páska, na obou stranách zažívací soustava. Všechny tělní orgány jsou zásobeny kyslíkem pomocí systému dýchacích trubic trachejí. 3.3.2 Vajíčko Vajíčko tvoří zárodečná buňka, která je obklopena pružnou skořápkou (chorion). Zpravidla na pólu je jeden nebo více otvorů (mikropyle). Tudy do vajíčka vniká samčí zárodečná buňka (spermatozoid) a dochází k oplození a vzniku zygoty. Motýli mají různý tvar vajíček. Mohou být kulovitá, polokulovitá, kapkovitá, bochníkovitá, kuželovitá, vřetenovitá, plochá, válcovitá i hranatá. Na povrchu bývají propadliny, vmáčkliny, je na něm vždy nějaká struktura většinou nápadná skulptura: v poledníkovém směru nepatrná nebo hrubá žebírka, pravidelné i nepravidelné prohlubně a výrůstky různých tvarů. V okolí mikropyle je vytvořena růžice z listovitých útvarů. Mikropylární otvor je uprostřed této pravidelné nebo nepravidelné růžice. Po nakladení mají vajíčka bílou a žlutobílou barvu, která se u některých druhů mění na oranžovou, hnědou, světle zelenou, šedou a černou. Mohou být barevně skvrnitá. Během embryonálního vývoje se někdy barva mění objevuje se hnědočervená věncovitá kresba, jindy se lesknou, zešednou nebo ztmavnou (před vylíhnutím housenky). U světlých vajíček ke konci vývoje můžeme pozorovat prosvítající tmavé housenky nebo jejich hlavy. Samičky přilepují vajíčka k podkladu jednotlivě nebo hromadně do snůšek. Snůšky bývají různě utvářené např. prstence kolem větviček. Některé samičky překrývají vajíčka pomocí chloupků ze zadečku, jiné sklovitou a houbovitou hmotou. Existují i druhy, které vajíčka nekladou, ale během letu je volně pouštějí na zem. Pro svůj vývoj potřebují vajíčka určité podmínky specifické pro daný druh. Rychlost vývoje i úmrtnost závisí především na teplotě a vlhkosti. Optimální teplota je kolem 20 C. Nejnižší teplota, při které se vajíčka mohou ještě vyvíjet je asi 10 C, 40 C je horní kritická hranice. Množství druhů přezimuje právě ve stádiu vajíčka, proto musí snést i silné mrazy. Některá vajíčka jsou choulostivá na vyschnutí a vyvíjejí se pouze při téměř stoprocentní vlhkosti, jiná se úspěšně vyvinou pouze v suchém prostředí. 17

3.3.3 Housenka Housenka je larvální stádium motýlů a je jediným rostoucím stádiem. Tvar těla je nejčastěji válcovitý, někdy zploštělý nebo vřetenovitý. Skládá se, obdobně jako u dospělce, z hlavy, hrudi a zadečku. Hlava je zřetelně oddělena a sklerotizována. Hruď a zadeček jsou spojené dohromady, jsou ohebné a měkké s tužším hrudním a análním štítkem. Tělo housenek je většinou lysé, hladké s řídce umístěnými brvami, někdy s různými výrůstky nebo nápadnou chlupatostí. Jednotlivé brvy (chety) jsou součástí hlavy, těla i končetin. Díky zákonitému uspořádání jsou důležitým systematickým znakem. Charakteristickým uspořádáním těchto drobných brv se zabývá disciplína chetotaxie. 3.3.3.1 Hlava Hlava je tvořena dvěma neúplnými polokoulemi, které jsou od sebe odděleny čelními sklerity. Na každé straně hlavy je do tvaru podkovy seřazeno šest jednoduchých oček (výjimečně mohou chybět). Krátká tykadla jsou vysunuta před očima. Ústní orgány housenky jsou na spodu hlavy (někdy vepředu) a tvoří je mohutná kusadla, shora kryta horním pyskem a čelním štítkem. Dolní pysk s makadly a druhý pár kusadel jsou ukryty za čelním štítkem a horním pyskem. Na špici dolního pysku nasedá snovací trubice, do které ústí snovací žláza. Snovací žláza je uložena v hlavě, případně i v hrudi. Vytváří tekutinu ta při kontaktu se vzduchem tuhne v hedvábné vlákno. Předení vláken probíhá po celý život housenky, před zakuklením je zvláště intenzivní. Některé housenky si z vláken upředou pevný kokon a přemění se v něm v kuklu. 3.3.3.2 Hruď Skládá se ze tří článků, každý nese na spodu jeden pár hrudních nohou. Nohy bývají zakrnělé pouze zřídka. Sklerotizovaný hrudní štítek je na hřbetní straně předohrudi. Součástí hrudi je také jeden pár stigmat neboli dýchacích otvorů. 3.3.3.3 Zadeček U housenek navazuje zadeček přímo na hruď a nepozorujeme tak žádné výrazné oddělení. Je složen z deseti článků. Pouze poslední článek je utvářen odlišně. Na stranách prvních osmi článků jsou dýchací otvory. Břišní nohy jsou měkké a svalnaté, nejsou článkované (na rozdíl od hrudních) a jsou pouze na některých 18

článcích zadečku (zpravidla na třetím, čtvrtém, pátém, šestém a desátém). Na chodidlech mají háčky, které umožňují přidržování se podkladu. Poslední pár nohou se označuje jako plošinky a bývá mohutný. U některých čeledí jsou břišní nohy redukovány. Například u píďalkovitých jsou nohy pouze na šestém a desátém článku to se projeví známým píďalkovitým pohybem. 3.3.4 Kukla Klukla je klidové stádium, její pohyb je omezený a nepřijímá potravu. Je to tuhá schránka, uvnitř které dochází k anatomické přeměně. Na povrchu schránky jsou naznačeny orgány budoucího motýla. Zakuklená housenka se rozplyne do beztvaré hmoty, z níž se začne utvářet dospělý motýl. Kukly motýlů můžeme rozdělit do tří typů. Pupa libera (volná kukla) je nejjednodušším typem, vyskytuje se u nejprimitivnějších čeledí. Kukla je pohyblivá, přívěsky a tělní oddíly jsou nespojené. U kukly jsou vidět články zadečku, křídla, sosák, oči, tykadla, nohy i kusadla. Dalším typem je pupa semilibera. Její pohyblivost je omezena, velmi pohyblivý je zadeček, který mívá trny umožňující kukle částečně se vysoukat z ochranné komůrky (např. dutiny ve dřevě) ven. Kukla má výrazně vyznačeny jednotlivé sklerity. Část kukly (exuvie) pak trčí z otvoru komůrky dokud odolá povětrnostním podmínkám. Poté se vylíhne motýl. Posledním, nejdokonalejším, a pro motýli nejtypičtějším typem je pulpa obteca (kukla mumiová). Na povrchu jsou naznačeny švy, sklerity na povrchu nevynikají. Kukla je téměř jednolitá. Pokud je pohyblivá tak pouze ve třech článcích zadečku. V některých případech bývá u kukel lalok, který je na břišní straně a je do něj protažen sosák a tykadla. Kukly jsou na povrchu lesklé a hladké nebo matné s různou skulpturou. Základní brvy housenky jsou redukované a hůře patrné. Řídce chlupaté kukly mají např. bekyňovití. Poslední článek zadečku se přeměnil v kremaster a slouží k připevnění kukly k podkladu. Z kremasteru vyčnívají zahnuté háčky a společně s poduškou (kterou upředla housenka) funguje podobně jako suchý zip. Spojení je velmi pevné a při pokusech uvolnit háčky od podušky dojde většinou k přetržení kukly. Podle kremasteru lze často určit druh motýla. Pokud leží kukly volně na zemi, mají kremaster zčásti redukovaný (např. někteří okáčovití a modráskovití). 19

Kolem kukel bývají kokony a ochranné komůrky. Upředou je nebo postaví housenky. Známým příkladem předení kokonů z hedvábných vláken je bourec morušový. Pokud je kukla obklopena kokonem, existuje řada přizpůsobení, jak ho opustit. Před líhnutím se kukla z kokonu vysune, kokon může být chemicky nebo mechanicky narušen, případně je v místě opuštění na kokonu ztenčené místo, záklopka nebo víčko. Někdy housenky využívají přirozené dutiny a štěrbiny, které trochu zapředou. Převážná část nočních motýlů se kuklí v zemi (až v hloubce 30 cm), kde si utvořili komůrku. Ta udržuje konstantní vlhkost a zabraňuje vniknutí patologických organismů. 3.4 Obranné systémy Zpracováno podle ČECHMÁNEK, HRABÁK 2006. V průběhu evoluce došlo u motýlů k utvoření obraných strategií umožňujících přežití dostatečného počtu jedinců. 3.4.1 Obranné systémy imag Mezi obranné mechanismy dospělců patří především specifické zbarvení, únikové reakce a nepoživatelnost. Zbarvení křídel (i tvar těla) hraje důležitou roli při vyhledávání partnerů a především představuje významný prvek v obraně proti predátorům. Můžeme jej rozdělit na krycí a odstrašující. Krycí, neboli kryptické zbarvení, má za následek dokonalé splývaní s okolím. To je navíc podpořeno chováním např. schopností upadnout do nehybného stavu a vhodným zvolením podkladu. Šedavé a hnědavé krycí zbarvení s nevýraznou kresbou je typické pro druhy aktivní v noci. Pestře zbarvení motýli aktivní ve dne využívají krycí zbarvení v klidové pozici s křídli přiloženými lícem k sobě. V polovině 19. století byl poprvé popsán tzv. industriální melaninismus. Vlivem znečištěného ovzduší vymizely na stromech porosty lišejníků a světlí motýli se na tmavém podkladu stali snadnou kořistí. Za relativně krátkou dobu je zcela nahradily tmavé formy. Dalším příkladem ochranného zbarvení jsou lesklé stříbřité ornamenty na rubu křídel perleťovců. Prudce odrážejí světlo a mohou tak predátora odradit, současně rozkládají obrysy sedícího motýla. Účinné mechanismy obrany jsou kresby na koncích křídel ve tvaru hlav nebo ok. To odvádí pozornost predátora na méně důležité části těla. 20

Útok má sice za následek někdy značné poškození křídel, ale pravděpodobnost přežití je vyšší. Odstrašující zbarvení je doprovázeno specifickým chováním motýl v případě nebezpečí odkrývá pestře zbarvená křídla. Jako mimezi označujeme schopnost jedinců ve stavu katalepsie (strnutí) nebo tanatózy (stavění se mrtvým) napodobovat nějaký vzor (např. větvičku, list, ptačí trus). Určitým typem mimeze jsou mimikry. Neškodné druhy zbarvením napodobují jedovaté druhy schopné obrany. Pro funkčnost tohoto způsobu obrany je nutné, aby se modely objevovaly v přírodě dříve a hojněji než jejich napodobitelé. V některých případech je výstražné zbarvení spojeno s jedovatostí motýlů. V tělech imag mohou být obsaženy kyanidy, alkaloidy, histamin a kardiovaskulární jedy. Tyto látky pocházejí z živných rostlin housenek a přes kuklu se dostávají do těla dospělce. U samiček bývá obsah jedovatých látek vyšší a předávají je do vajíček. U nás patří k nejjedovatějším druhům vřetenušky. Jejich let je velmi pomalý a přítomnost dravců ignorují. Zplodiny v podobě bílého pigmentu ukládají do křídel bělásci. Z únikových reakcí můžeme kromě letu pozorovat například běh u molovitých nebo zapadání do vegetace pomocí trhavých pohybů u některých okáčů. Let má obrovský význam nejen z hlediska únikových reakcí, ale také pro hledání potravy, výměnu genetické informace, šíření do okolí a překonávání i tisícikilometrových vzdáleností. Mezi hmyzem patří k nejrychlejším a nejvytrvalejším letcům lišajové, kteří dosahují rychlosti až 55 km/hod. Dlouhozobka svízelová vykoná kolem 80-ti úderů křídel za minutu. Účinná obrana je i změna způsobu letu. Motýli zvyšují rychlost a přímočarý let se mění na klikatý. U některých druhů můrovitých, píďalkovitých a přástevníkovitých se vyvinula schopnost registrovat ultrazvukové vlny netopýřího sonaru. Pokud motýl tento signál zachytí okamžitě padá k zemi volným pádem. Mechanickou ochranu těla tvoří vnější kostra. Na vnitřní stranu kutikuly se upíná svalovina. Základem je sklerotin zpevněný chitinem dodávajícím pevnost a pružnost. 3.4.2 Obranné systémy vajíček Vajíčka se liší tvarem, velikostí, zbarvením a důmyslným způsobem kladení (jsou jednotlivě i pohromadě ve velkých počtech). Jejich velikost se pohybuje od několika desetin milimetrů až do několika milimetrů. Při kladení jsou vajíčka přichycována 21

k podkladu lepkavou látkou. Ta je chrání před odplavením a zčásti i před vysycháním. Některé samičky vajíčka maskují. 3.4.3 Obranné systémy housenek U housenek je vyvinuta řada aktivních i pasivních strategií. Jsou to např. krycí a výstražné zbarvení, mimeze, jedovatost, aktivní reakce na podráždění, modifikace chloupků, ukrývání se ve spředených listech nebo uvnitř rostlinných tkání. Převládajícím zbarvením housenek je zelené a hnědé. Některé pigmenty neumí housenky syntetizovat a přijímají je v potravě. Obecně platí, že jednobarevnost těla by nebyla výhodná. Proto je základní barva doplněna o jiné tóny, různé pruhy, skvrny a tečky. Během vývoje se často zbarvení mění. V rámci jednoho druhu je u housenek značná proměnlivost, časté jsou různě barevné formy (zelená a tmavá). Mohou se vyskytovat současně, nebo jen v určitých instarech. Tento polychromismus je ovlivněn vnějšími faktory (potrava, vlhkost, teplota), ale především je dán dědičně. Velmi často se u housenek setkáváme s mimezí. Ta bývá provázena katalepsií nebo tanatózou. V případě nebezpečí tak housenky napodobují větvičku, čerstvý výhonek, vnitřek květu nebo se stočí do klubíčka a padají na zem. V těchto stavech setrvávají určitou dobu (i několik minut). Účinnou obranou je také napodobení ptačího trusu. Tyto housenky se nesnaží skrývat a žijí jednotlivě na dobře viditelných místech. Chlupaté housenky mohou vypadat jako pavoučí zámotek. Chlupy také brání parazitoidům proniknout k povrchu těla a na kutikulu nebo pod ni naklást vajíčka. Často se u housenek objevují duté, žahavé chloupky. Ústí do nich jedové žlázky, které v kůži obratlovců vyvolávají alergické reakce. Mnoho druhů si vytvořilo adaptace umožňující ukládat rostlinné toxiny a využít je jako ochranu. To je doprovázeno výstražným zbarvením a specifickým chováním. U řady housenek je doba jejich výskytu shodná s dobou rašení listů jejich živné rostliny, protože v mladých listech je koncentrace toxických látek mnohem nižší. Vyvinuly se tak složité mezidruhové vztahy a potravní specializace. Některé housenky žijí v úkrytech. Ty si vytvořily spředením listů živných rostlin. Hibernakula (zimní úkryty) spřádají ze zbytků rostlin např. housenky bělopásků nebo bělásek ovocný. Dalším způsobem ochrany je budování ochranných vaků, do nichž se housenky v případě nebezpečí ukrývají. Endofágní housenky se nachází 22

zpravidla trvale uvnitř rostlinných tkání (v kořenech, stoncích listech, plodech, ve dřevě i v pupenech). Obrannou strategií je také počet jedinců. Zatímco některé housenky žijí jednotlivě, jiné životem mimo společenství strádají a nemusí být schopny vývoj dokončit. Pospolitý život housenek je spojen s vytvářením ochranných hnízd z hedvábných vláken. Některé housenky bývají velmi čilé. Při doteku nebo vyrušení se po vláknech spouštějí k zemi a následně se po něm vrací zpět. Tento způsob obrany je účinný především proti mravencům. Z hlediska dostatku potravy je důležité šíření housenek pomocí větru. Některé hustě ochlupené housenky v prvním instaru se stočí do klubíčka a silnější vítr je může zanést až do vzdáleností větších než dvacet kilometrů. Některé housenky zaujímají výstražná postavení, zvětšují objem těla pomocí zasunutí hlavy do hrudních článků, vyvrhují natrávenou potravu, vydávají vrzavé zvuky a vystřikují sekrety (např. kyselina mravenčí). 3.4.4 Obranné systémy kukel Kukla nemůže hrozícímu nebezpečí uniknout. Toto bezbranné stádium si vytvořilo určité strategie ochrany. Nejdůležitějším faktorem je vhodná volba místa bezpečného k zakuklení. Kuklám housenek zalézajících před kuklením do země hrozí minimální riziko z hlediska útoků predátorů. V zemi ale hrozí vysoké nebezpečí v podobě entomopatogenních hub, kterým se daří ve vlhkém prostředí. Nad zemí je riziko útoku podstatně vyšší a kukly se proto maskují pomocí zbarvení i tvaru. Umístění i poloha je druhově specifická. Kukly mohou být na různých částech rostlin, pod kameny, na skalách, plotech, zdech, ve spadaném listí, v půdě atd. Mohou být uloženy vodorovně, hlavou nahoru i dolů. Zbarvení kukel a tvar doplněný různými výrůstky v kombinaci s vhodně zvoleným prostředím dosahuje vysoce účinného způsobu maskování a zvyšuje šance na přežití. Kukly bývají uloženy v kokonech nebo zápředcích. Jsou z hedvábí a slouží k ochraně před predátory, udržují stálé mikroklimatické podmínky a chrání před účinky ultrafialového záření. Mohou mít různou barvu a některé housenky do něj přibalují i okolní materiál. Kokon se nejen zpevní, ale také dokonale splyne s okolím. Kokony 23

jsou často redukovány a mají tak význam pouze pro uchycení kukly. Dalším ochranným přizpůsobením je stridulace. Při podráždění začnou kukly vydávat vrzavé zvuky. 3.5 Prostředí Zpracováno podle LANDMAN (1999). Důležitými faktory pro život motýlů jsou teplota, vlhkost a dostatek slunce. Motýli, především jejich housenky, jsou vázány na určité rostliny. Negativní vlivy se projevují změnami ve výskytu motýlů v určitých biotopech. Proto lze z jejich stavu zjistit stupeň kvality životního prostředí. Optimální tělesná teplota je pro většinu druhů 30-35 C (20-25 C: NOVÁK, SEVERA 2002). Protože jsou motýli poikilotermní, závisí jejich aktivita na slunečním teple. Při 15 C se objevují první motýli, aby se ohřáli na slunci. Jako sluneční kolektory slouží křídla, teplo se odvádí do svalů, které ovládají létání. Vhodným nasměrováním křídel ke slunci mohou motýli měnit svou tělesnou teplotu. Aby si noční motýli zahřáli svaly, rychle pohybují křídly, aniž by vzlétli. Létání je pro motýly fyzicky náročné. Potřebnou energii doplňuje většina motýlů sáním nektaru z květu nebo šťávy z hnijícího ovoce. Vodu doplňují pitím kapek rosy časně ráno, někteří pijí vodu u břehů řek. 3.6 Tažní motýli Zpracováno podle BELLMANN, KESSLER (2003). Táhnoucí motýli létají zpravidla jednotlivě v širokých pásech. Let je přímý, překážky neoblétávají, ale přelétávají. Pohybují se těsně nad zemí, za příznivých podmínek značnou rychlostí (až 50 km/hod). Cílem jejich cesty jsou živné rostliny housenek. Samičky kladou vajíčka i během tahu. V hostitelských zemích se tak mohou vyvinout i dvě až tři generace. Poslední generace brzy po vykuklení odlétá zpět do jižních oblastí. Při cestách překonávají i Alpy. Vývoj tohoto chování byl poměrně rychlý. Motýlí tah se vyvinul až po poslední době ledové, případně později s rozšířením živné plodiny (housenky lišaje smrtihlava žijí na bramborách, které se začali jako krmná plodina pěstovat v Evropě asi před 100 lety). Z denních motýlů táhnou například babočka bodláková a babočka admirál. 24

3.7 Přezimování Zpracováno podle REICHHOLF, STEINBACH (2003) a KOVAŘÍK a kol. (2000). Motýli přečkávají nepříznivé zimní období ve stavu diapauzy. Přezimování nastává se zkrácením světelného dne, se snížením teploty prostředí a také se změnami ve složení potravy. Fyziologický princip podchlazení závisí na schopnosti snížení bodu mrazu. Jedinec zastaví přijímání potravy a vydá značnou část vody, vyprázdní střevo. Hemolymfa se silně koncentruje a tak může organizmus přečkat teploty pod 0 C, aniž by zmrznul. V zimních měsících můžeme v přírodě vidět např. na trnitých větvích volně přezimujícího dospělce žluťáska řešetlákového. 40 % motýlů přezimuje ve stádiu housenky, 40 % ve stádiu kukly, 14 % jako vajíčko a 6 % jako imago. Díky jednoduché stavbě jsou vajíčka odolnější než dospělý hmyz. Mohou přežít teplotu až 50 C. 3.8 Význam motýlů Zpracováno podle ČECHMÁNEK, HRABÁK (2006). Motýli představují nezastupitelnou část v ekosystému a podílejí se na zachování i tvorbě stabilního prostředí. Jsou nezastupitelnou součástí potravních řetězců. Představují potravu hmyzožravých živočichů, mnoho druhů predátorů, parazitů i parazitoidů má vývojový cyklus vázaný na jejich těla. Housenky jsou významní konzumenti a urychlují (podstatným způsobem) přeměnu zelených částí rostlin v humus. Za celé období stádia vyprodukují housenky až desítky gramů výkalů. V přepočtu na hektar to bývají stovky kilogramů. Současně regulují nadměrnou produkci rostlin. Dospělci se podílí na procesu opylování. Z pohledu člověka můžeme motýly členit do několika skupin na druhy užitečné, užitkové, škodlivé a indiferentní. K užitečným druhům řadíme ty, které se živí plevely, k užitkovým patří především bourec morušový, jehož kokon může obsahovat až 2000 metrů hedvábného vlákna. Motýli jsou také objekty biologických výzkumů, jsou modelovými organismy např. při genetických a evolučních studiích. Vlivem rozšíření kulturní krajiny snadno dochází k přemnožení některých druhů. Housenky způsobují škody na zahradních i polních plodinách, dřevinách, mohou škodit ve včelích úlech, na různých potravinách atd. 25

3.9 Rozdíly mezi denními a nočními motýly Zpracováno podle CARTER (2006). Denní motýly mají kyjovitá tykadla a křídla jsou v klidu nad hřbetem přiložena lícem k sobě. Zadní křídla jsou zesílena u kořene, podpírají křídla přední a během letu zajišťují spojení s předními křídly. Pestré zbarvení křídel není v rozlišování rozhodující objevuje se i u nočních motýlů. Noční motýli jsou velmi různorodou skupinou. Mnoho druhů nočních motýlů létá ve dne. Lze je poznat podle tykadel, která mají kyjovitý tvar, ale jsou nitkovitá nebo hřebenitá. Charakteristickou klidovou pozicí jsou střechovitě složená křídla. Většina má vyvinuto zvláštní zařízení, které drží křídla pohromadě. Tvoří ho brvy vyrůstající z kořene zadního křídla a zádržka na přením křídle, do kterého brvy zapadají 26

4 Metodika 4.1 Charakteristika biotopů Motýly jsem pozorovala na biotopech louka v okolí města Telče. Porovnávala jsem dva biotopy: biotop I. vlhká louka, biotop II. sušší louka na svahu. Lokality jsou od sebe vzdáleny 1,5 km. Telč leží na Českomoravské vrchovině, v celku Křížanovská vrchovina, ve střední části Dačické sníženiny, v nadmořské výšce 514 m. V Dačické sníženině převládá členitost 50-100 m, jedná se tedy o velmi ploché území. Střední nadmořská výška je 527 m (NEKUDA a kol. (2005)). Podle Quitta patří město a jeho okolí do mírně teplé klimatické oblasti MT 5, na kterou ze západu, severu a východu navazuje chladnější oblast MT 3. Průměrné roční teploty se pohybují v rozmezí 6,0-7,0 C a dlouhodobý průměr ročního úhrnu atmosférických srážek je 617 mm (http://www.telc-etc.cz). Tab. 3: Klimatické podmínky Telče a okolí (http://www.telc-etc.cz) Průměrná roční teplota 6,5 C Průměrný roční úhrn srážek 617 mm Průměrný počet dnů se sněhovou pokrývkou 71,7 dne Průměrný počet mrazových dnů (min. teplota <0 C) 141,3 dne Průměrný počet letních dnů (max. teplota >25 C) 35,4 dne Vzdálenosti a plochy jsem určovala z map dostupných na http://www.mapy.cz. 4.1.1 Biotop I. Jako první biotop jsem si zvolila okolí Špitálského rybníka. Rybník o výměře asi 1 ha se nachází 1,5 km severovýchodně od středu města (náměstí). Po jeho obvodu je pás stromů a keřů, na který louka navazuje a je tak částečně zastíněna. Dalším okolím louky jsou zemědělské půdy. Plocha, na které jsem pozorování prováděla je asi 1 ha. Část louky bývá na jaře zaplavována. (viz obr. 1-2) 27

Obr. 1: Biotop I. (orig.) Obr. 2: Biotop I. (orig) 4.1.2 Biotop II. Druhým biotopem je louka na svahu nad Roštejnským rybníkem 2 km severozápadně od středu města. Je to rozsáhlá plocha (asi 15 ha), která na většině svého území není zastíněna. Zde jsem si vybrala nezastíněnou plochu o rozloze zhruba 1 ha. Vzhledem k tomu, že je tato část zcela otevřená komplikoval odchyt silnější vítr. (viz obr. 3-4) Obr. 3: Biotop II. (orig.) Obr. 4: Biotop II. (orig.) 4.2 Pozorování, sběr a usmrcování motýlů Pozorování jsem prováděla zpravidla jednou týdně od července do začátku září roku 2008. Lokality jsem navštěvovala za slunných dnů v dopoledních hodinách. Za příznivého počasí jsem setrvala na každém ze dvou biotopů 60-90 minut. 28

Motýly jsem odchytávala pomocí entomologické sítě. Samotná síť je zhotovena z jemné tkaniny, kterou může být organtýn, tyl nebo silonový (nylonový) monofil (NOVÁK, SEVERA (2002)). Síť má délku 95 cm a směrem od rámu se zužuje, na konci je zaoblená, uzavřená. Kovový rám, ke kterému je síť přichycena má kruhový tvar o průměru 50 cm. Rám tvořen ze 4 částí a pomocí závitu je k němu připevněna teleskopická tyč o délce 80 cm. Rám a tyč se dají od sebe oddělit a složit, což usnadňuje manipulaci. Motýly jsem chytala v letu. Pokud se mi podařilo máchnutím dostat motýla do sítě, rychle jsem pootočením přehodila síť přes okraj rámu a tím motýla v síti uzavřela. Druhým způsobem, jak jsem odchytávala motýly, bylo přiklopení sítě přes rostlinu, na které seděli. Konec sítě jsem nadzvedla, počkala až do něj motýl vlétl a poté jsem rukou síť uzavřela. Dále jsem postupovala takto: počkala jsem, až motýl uvězněný v síti složí křídla k sobě a přiměřeně jsem mu dvěma prsty stiskla hruď na několik vteřin. Tímto ztratil na určitou dobu schopnost létat a mohla jsem ho lépe pozorovat a manipulovat s ním. Motýly jsem určovala na místě podle NOVÁK, SEVERA 2002, případně jsem si správnost určení ověřila s GERSTMEIER, ZEPF (1995) a REICHHOLF-RIEHM, WENDLER (1996). Pokud jsem se rozhodla pro preparaci, bylo zapotřebí motýla usmrtit a to umístěním do smrtičky. Smrtička je uzavíratelná nádobka (sklenička) s širokým hrdlem. Na dně je savý papír (může být i vata) s nakapanou chemikálií, která vytvoří smrtící atmosféru. Používala jsem ethylacetát (octan ethylnatý). Nevýhodu této chemikálie je to, že usmrcuje motýly pomalu a ti se mohou třepáním křídlem ve smrtičce poškodit. Motýly bychom měli dávat do smrtiček po jednom. Po dostatečné době usmrcené motýly vyndáme a můžeme začít s preparací. K manipulaci používáme entomologickou pinzetu. Pokud musíme preparaci odložit, je vhodné nechat motýly ve vlhkém prostředí a zabránit tak jejich vyschnutí, které by preparaci znemožnilo. 4.3 Preparace motýlů K preparaci motýlů jsem potřebovala tyto pomůcky: černé ocelové entomologické špendlíky č. 1 (délka 38 mm, průměr 0,25 mm) a černé ocelové entomologické 29

špendlíky č. 2 (délka 38 mm, šířka 0,30 mm), entomologickou pinzetu, pěnový polystyren a pásky papíru o šířce 5-10 mm. Jako podložku jsem používala pěnový polystyren. Nejprve jsem připíchla usmrceného motýla na špendlík. Špendlík musí být v hrudi motýla a s osou motýla svírat pravý úhel. Motýl je v horní třetině špendlíku. Dva kvádry polystyrenu (jejich délka a šířka závisí na velikosti motýla, výška 20 mm) jsem upevnila na podložku tak, aby mezi nimi vzniknul žlábek o šířce 4-10 mm (podle šířky těla motýla). Motýla na špendlíku jsem připevnila do žlábku. Začátky křídel musí být na stejné úrovni jako horní plochy polystyrenových kvádrů. Pomocí entomologické pinzety jsem rozevřela křídla, sklopila je na povrch kvádrů a přikryla papírovou páskou. Pásku jsem přidržovala prsty, pinzetou upravila křídla do požadované polohy a pásky pomocí špendlíků zafixovala. Nakonec jsem urovnala tykadla. Aby křídla po sejmutí pásků nezměnila polohu, musí motýl dokonale vyschnout. Doba schnutí samozřejmě závisí na velikosti. U denních motýlů obvykle stačí 1-2 týdny v suché místnosti. Obr. 5: Ukázka preparace motýlů (orig.) 4.4 Tvorba sbírky Zpracováno podle NOVÁK, SEVERA (2002). Motýli se zakládají do sbírkových krabic. Výhodou jsou krabice s průhledným víkem omezíme tak možnost poškození při častém otevírání. Špendlíky zapícháváme do měkkého materiálu na dně krabice. Motýly ve sbírce řadíme podle entomologického 30

systému do řad nebo sloupců. Aby měl sbírkový materiál plnou hodnotu, musí být každý preparát opatřený štítkem s údaji o nálezu. Na štítku uvádíme datum nálezu, jméno obce a státu, u pohoří též nadmořskou výšku, jméno sběratele, případně další podrobnosti. Vedle jména naleziště se v poslední době uvádí čtyřmístné kódové číslo. Číslo vyjadřuje faunistické mapování střední Evropy a zjednodušuje tak nalezení lokalit v případě shodných názvů nebo přejmenování. Základní údaje se píší latinsky, často ve zkratkách. Nezkracujeme vlastní jména a místní zeměpisné názvy. Pokud chceme, aby nám sbírka vydržela, musíme ji chránit před různými škůdci. Nejobávanějším škůdcem je rušník muzejní (Anthrenus museorum). Jeho larvy se mimo jiné živí mrtvým hmyzem a mohou tak sbírku zcela zničit. Zvláště na vlhčích místech může být sbírka napadena pisivkou (Psocoptera). Oba tyto škůdce prozradí jemný prášek na dně krabice pod napadeným motýlem. Sbírku chráníme např. paradichlorbenzenem nebo výrobky na bázi organofosfátů, karbamátů a pyretroidů. 31

5 Výsledky 5.1 Porovnání biotopů V následující tabulce jsou uvedeny pozorované druhy motýlů. Lokalita, ve které se vyskytovaly je označena symbolem +. Tab. 4: Druhy pozorované na biotopech (červenec-září 2008) Druh Species Biotop I. Biotop II. Soumračník čárečkovaný Thymelicus lineola - + Bělásek zelný Pieris brassicae + + Bělásek řepový Pieris rapae + + Bělásek řepkový Pieris napi + + Žluťásek řešetlákový Gonepteryx rhamni + - Babočka paví oko Inachis io + + Babočka admirál Vanessa atalanta - + Babočka bodláková Vanessa cardui - + Babočka kopřivová Aglais urticae + + Perleťovec malý (menší) Issoria lathonia - + Perleťovec nejmenší Boloria dia - + Okáč luční Maniola jurtina + + Okáč poháňkový Coenonympha pamphilus + + Ohniváček černočárný Lycaena dispar + - Modrásek jehlicový Polyommatus icarus + + Počet zjištěných druhů 10 13 V obou biotopech jsem pozorovala běláska zelného, běláska řepového, běláska řepkového, babočku paví oko, babočku kopřivovou, okáče lučního, okáče poháňkového a modráska jehlicového. Žluťásek řešetlákový a ohniváček černočárný se nacházeli pouze na vlhké louce. Pouze na suché louce jsem zaznamenala soumračníka čárečkovaného, babočku admirála, babočku bodlákovou, perleťovce malého a perleťovce nejmenšího. 32