Životnost literárního dědictví holocaustu

Gymnázium Jana Keplera Téma: Životnost literárního dědictví holocaustu Maturitní práce z českého jazyka Autor: Vedoucí práce: Anna Pekárková Mgr. Jan Jícha Praha, březen 2012

Obsah Obsah... 1 Prohlášení... 2 Poděkování... 3 Úvod... 4 Já tam byl... 4 Čítanky... 6 Hodnoty... 8 Méněcennost... 8 Děti jako dospělí... 10 Lidská důvěra... 12 Solidarita... 15 Oběť... 17 Vnitřní svoboda a budoucnost... 19 Popírání holocaustu... 21 Holocaust versus naše společnost... 22 Čtená literatura dnešní doby... 23 Raději čteme mýty... 24 Závěr... 26 Přílohy... 27 Zdroje... 30 1

Prohlášení Prohlašuji, že jsem maturitní práci Životnost literárního dědictví holocaustu vypracovala samostatně a v závěru práce jsem uvedla všechny použité literární a odborné zdroje. V Praze dne 28. března 2012 2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svému učiteli Českého jazyka a vedoucímu práce Janu Jíchovi za rady a připomínky. Poděkování také patří všem ochotným učitelům českého jazyka na základních a středních školách, kteří odpověděli na mé dotazy a také personálu z Centra učebnic v Ostrovní ulici. 3

Úvod Holocaust. Pronásledování, utlačování, perzekuce, vyvražďování. Ukázka, jak si společnost vybere a označí nepřítele a tvrdě se ho snaží potrestat. Z jakých to bylo důvodů a proč k tomu došlo právě u Židů, je otázka, kterou se již mnoho lidí zabývalo, zabývá a nejspíš dál zabývat bude. Nabízejí se nám možnosti a souvislosti, proč zrovna oni. Co lidi k tomuto chování vedlo a jaké měli důvody pro svoje činy? Já bych však tyto otázky nechala stranou. Ať už k takovému postoji vedly jakékoli důvody, lidé se k sobě chovali bez citů a bez úcty. Určitými prostředky byl společnosti vtlačen názor, že právě Židé jsou národem, bez kterého nám bude líp. Začaly tak veřejné diskriminace, kterých se nežidovská společnost zčásti pasivně a zčásti aktivně účastnila. Doufejme, že každý v dnešní době alespoň trochu ví, že Židé byli perzekuováni. Dnešní společnost si snad také uvědomuje, jak otřesnými způsoby k tomu docházelo. Události z období druhé světové války, kdy toto prvotní znevýhodňování obyvatelstva přerostlo v jeho likvidaci, máme ještě pořád v paměti. Ne každý si ale uvědomuje, k jak hrůzným činům docházelo a čeho byli někteří lidé schopni. Zapomnělo se zde na základní hodnotu lidského života! Já tam byl Z vlastní zkušenosti mohu říci, jak jsem tuto skutečnost začala chápat já. Někdy na druhém stupni základní školy jsem se s tímto tématem setkala v občanské výchově. Byla to tehdy pro všechny zase jedna z hodin, která jako každá jiná vyplňovala prostor mezi dvěma přestávkami. Nic víc. Po nějaké době jsme se v rámci školní výuky povinně zúčastnili besedy s jistým pánem. Tehdy za námi přišel a ukázal nám ruku, na které bylo vytetované číslo. Řekl nám: Já jsem tam byl a jako jeden z mála jsem to přežil. Při jeho vyprávění mně osobně došlo, čím si prošel, co prožil a co všechno musel vytrpět. Ve mně tento zážitek zůstal. Bylo to pro mě první zprostředkované setkání s tak velkou nenávistí ke druhým. Uvědomila jsem si, jaké následky taková nenávist měla a kolika lidských osudů se týkala. Nechápala jsem, proč tomu tak bylo, ale už tehdy jsem si udělala jasný názor, že to bylo špatně a že nechci, aby se to někdy opakovalo. Existovali v naší třídě i tací, kterým závažnost situace 4

nedocházela a z příběhu si dělali legraci. Dnes doufám, že tito lidé snad již přehodnotili, anebo ještě přehodnotí svoje mínění o hodnotě lidského života a uvědomí si vážnost tohoto tématu. My máme to štěstí, že jsme jedna z posledních generací, která se s těmito lidmi může setkat. Mohli začít znovu žít a my nyní můžeme slyšet přímo od nich, co všechno prožili. Když vám do očí někdo říká, jak naposledy viděl svoji ženu a děti při selekci, jak několik let jen doufal, že neumřely a že je zase uvidí, i když věděl, že se to nejspíš nestane, musí to ve vás zanechat nějakou stopu. Pokud se generace po nás budou jen učit na jedné z hodin občanské výchovy, nebo spíš v dějepise, co se vlastně stalo, budou vzduchem létat jen jakési pojmy a čísla o mrtvých a perzekuovaných, kteří byli oběťmi protižidovské politiky. Nechci zde degradovat výuku na školách, ale sama si uvědomuji, jak na člověka působí jakýsi odstavec z učebnice, anebo naopak informace od samotného člověka, který podává vlastní svědectví. Pokud je nám v životě jakákoli věc či situace tlumočena na nějakém příkladu, je pro nás jednodušší uvědomit si její podstatu a pochopit ji. A tak je tomu i zde. Když by nám někdo předložil jen jakousi tabulku s velkými čísly, neumíme si uvědomit a ani pochopit rozsah a důsledky této kapitoly našich dějin. Pokud se ale člověk blíž seznámí třeba jen s jedním lidským osudem a zjistí, jak to ovlivnilo nejenom jeho život, ale život celého jeho okolí, pak si teprve začne uvědomovat rozsah, závažnost a souvislosti takové věci. Najednou je mnohem jednodušší si představit, že by se takováto devalvace lidského života mohla v budoucnu opakovat. Příští generace už ale nebudou mít možnost osobního setkání s lidmi, kteří přežili toto utrpení a mohli tak podávat vlastní svědectví. Poměrně jednoduše se pak může stát, že se právě i z této události stane jen jedna kapitola učebnice, která bude obsahovat číselnou tabulku, se kterou se vyplní časoprostor nepodstatných čtyřiceti pěti minut ve škole. Všechny lidské osudy této doby ale nemusí být zapomenuty. Někteří lidé nám nechávají odkaz v podobě literatury. Právě jejím významem je dokreslovat a přibližovat nám další informace v kontextu této doby. Ti, co přežili koncentrační tábory, psali deníky v utajení, nebo sepisovali jiná fakta o činech, které se opravdu staly, nám předali dědictví pro další generace. Toho bychom si měli umět vážit a následně to předávat dál. Právě tyto knihy nám budou nadále dávat možnost seznámit se s jejich osudy a zjišťovat, jaká tato doba ve skutečnosti byla a jak se v ní (ne)žilo. Neznalost lidských dějin by mohla vést k opakované chybě. Není to jen varování před činy, ke kterým se lidstvo již jednou uchýlilo. Je to i poznatek o člověku jako takovém, jak prožívá tyto situace a jak si uvědomuje, co je v životě vlastně důležité a co nikoli. Životní 5

hodnoty, ke kterým tito lidé někdy docházejí a které si uvědomují v takto extrémních podmínkách a situacích, kdy je samotný život ohrožen, by nás měly zajímat. Čítanky V celé literatuře najdeme spoustu zajímavých a přelomových děl, období a žánrů, které stojí za to, aby se jim věnovaly hodiny výuky. Je však otázkou, do jaké míry je dobré se učit o literatuře, která je z historického pohledu přelomová či zajímavá, anebo věnovat pozornost té, která nám může být přínosem do života. Již Seneca řekl: Neučíme se pro školu, ale pro život. Každý člověk si sám musí vybrat a pochopit to, co je pro něj přínosné. Zjistit, jaké informace, poznatky a zkušenosti je dobré si odnést ze školy do života. Mimo dobový kontext a důležité doplnění historie jsou právě již zmiňované hodnoty podle mého názoru tím, čím nás tato literatura může obohatit. Získání těchto znalostí se ovšem nedá známkovat, bodovat či testovat. Je čistě individuální a každý by měl dospět k závěru, který bude vycházet nejen z četby, ale také z jeho identity. Škola by tedy měla poskytovat jen jakýsi směrovník k této literatuře. Školní vzdělávací programy by na ni neměly zapomínat a nevyřazovat ji z učebních plánů. Jak již bylo zmíněno, pokud se toto téma přesune jen do dějepisu, lehce se může stát, že autentická svědectví, která jsou právě tím jedinečným, budou zapomenuta. Přitom by stačilo žáky jen obeznámit s tím, že tyto knihy existují. V rámci této práce jsem se pokusila získat alespoň částečný přehled o tom, jak velká pozornost se v současné době věnuje této literatuře na druhém stupni základních škol a na středních školách. Právě čítanky mohou sloužit při hodinách literatury jako pomůcka, ve které se nachází výběr těch nejpodstatnějších děl, se kterými by čtenáři měli být obeznámeni. Kontaktovala jsem vždy minimálně tři základní školy z každého regionu a náhodným výběrem dvacet středních škol z České republiky. (Příloha č. 1, č. 2) Zajímala jsem se o to, jaké čítanky jsou při výuce používány a jak dalece je práce s těmito čítankami efektivní v kontextu tohoto tématu. Od prodejců učebnic jsem získala částečný přehled o tom, jaké řady těchto učebnic jsou v současné době nejprodávanější. Pro druhý stupeň základních škol se nyní nejvíce individuálně kupuje edice čítanek od nakladatelství FRAUS. Tyto čítanky jsou určeny pro druhý stupeň a víceletá gymnázia. Literární ukázky nejsou řazeny chronologicky, ale po žánrově-tematických celcích. V učebnici pro osmý ročník najdeme devatenáctistránkovou kapitolu pod názvem Šoa. 6

V této kapitole jsou jako autoři uvedeni: Jiří Orten, Ludvík Aškenazy, Josef Škvorecký nebo Art Spiegelman. Poměrně komplexně se tato kapitola věnuje celému tématu židovství a pro zájemce jsou doporučeny i další tituly s podobnou tematikou. Základními školami je v současné době pak nejvíce kupována nová řada čítanek SPN. Školy tuto řadu nejčastěji volí jako nejlepší možnost při obměně své učebnicové výbavy. Tato edice je sice také do určité míry řazena tematicky, ale už o poznání více chronologicky než učebnice od předchozího nakladatele. Ani zde není tato literatura vynechána, ale už není koncipována tak konkrétně jako u předešlé řady. Je tedy na vyučujícím, zda se těmito ukázkami bude zabývat a vytvoří z ukázek jasné téma, jako je tomu například v hodinách na ZŠ Za Nádražím v Českém Krumlově (Příloha č. 3), anebo toto téma naopak nechá v pozadí. Na trhu se v současné době objevují i jiné řady čítanek, jako jsou například Čítanky pro 6.-9. ročník ZŠ (Čeňková) nebo Literární výchova pro 6.-9. ročník ZŠ (Nezkusil), ale tyto tituly se používají méně. I když se učí podle čítanek, které se z části věnují holocaustu, ne všude je tato práce úspěšná. Např. na ZŠ Hanspaulka se sice učí podle čítanky nakladatelství FRAUS, ale práce s ní je neefektivní. Děti jednoduše odmítají číst. Učitelé na práci se systematickou čítankou již téměř rezignovali. Jednu hodinu týdně mají vyhrazenou pro tzv. dílnu čtení, kdy si děti nosí do školy vlastní knížku podle svého výběru a čtou ji. Za úspěch se považuje to, že dítě alespoň jednu hodinu čte to, co ho baví. 1 V nabídce pro střední školy podle prodejců momentálně převládá řada čtyř učebnic od nakladatelství DIDAKTIS. Tyto učebnice se oproti jiným skládají vždy z čítanky a pracovního sešitu pro každý ročník. Vše je řazeno chronologicky. Další poměrně známou a populární čítankou jsou sešity k určitému období od Vladimíra Prokopa. Jako doplňující výukové materiály také vyšly učebnice Literatura v kostce, které některé školy používají i při hodinách, anebo žáci někdy sami tyto učebnice mají jako pomůcku při samostudiu. Rozdíl ve využívání čítanek na středních školách je ale mnohem větší, než je tomu na druhém stupni základních škol. Lze jen těžko odhadovat, jaká je obeznámenost s touto literaturou. Některé školy obhajujícím způsobem prohlašují, že se této literatuře samozřejmě věnují, jiné naopak uvádějí, že jde mimo jejich výuku. Někde se čítanky používají a hodiny literatury na nich doslova stojí, jiní učitelé sami připravují ukázky z děl a čítanky nepotřebují. Obeznámenost žáků na středních školách se tak odvíjí od typu střední školy a přístupu jednotlivých pedagogů. 1 uvedla v rozhovoru jedna z vyučujících českého jazyka na ZŠ Hanspaulka dne 8. 12. 2011 7

Ať již je však práce s čítankou efektivní či nikoli, žáci by se s touto literaturou alespoň nějakým způsobem měli seznámit. Literatura, která přináší svědectví, je podstatná a nenahraditelná. Nejedná se jen o literaturu zaznamenávající holocaust. Ta je podle mého názoru jen prototypem veškeré literatury, která přináší opravdová svědectví o těžkých životech ostatních lidí. Je nám nejbližší ze všech svědectví, která jsou sepsána. Je to blízká historie, která se nás stále týká, a další generace by ji také měly znát. Protože ukrývá nejen to, co je na první pohled zřejmé, ale i ponaučení do budoucnosti. Hodnoty Jak již bylo zmíněno, právě hodnoty, které v této literatuře můžeme nacházet, by nám neměly být lhostejné. Je zde zaznamenáno lidské vnímání, jednání a postřehy z různých situací. Můžeme zjistit, jak se lidé za různých okolností chovali k ostatním, co prožívali, jak se cítili, jak uvažovali a jaké to pro ně mělo následky. Každý musí ve svém životě dělat měně či více důležitá rozhodnutí a i když je doba a situace jiná, rozhodnutí jsou podobná. Musíme také reagovat na změny kolem nás a vyrovnávat se se situacemi, které v našem životě nastávají. Rozhodujeme se na základě priorit, které si sami stanovujeme. Tento pomyslný žebříček hodnot odráží náš postoj k životu a zčásti je ovlivněn společností. Zdálo by se, že se nyní nacházíme ve zcela jiné životní situaci, která s touto dobou již nesouvisí. Neprožíváme to, čím si procházeli Židé, a ani se nemusíme rozhodovat jako oni. Naše životy jsou zcela odlišné. V mnoha věcech jsou si ale také podobné! Méněcennost Židé jsou národem po staletí pronásledovaným. Donedávna neměli svoji zemi. Žijí po celém světě a přesto vlastně nikde. Teď sice mají svobodný stát Izrael, ale toto území je plné nesrovnalostí a neklidu. Společnost na ně mnohdy nahlíží skrz prsty a poměrně přesně se tak naplňuje proroctví Starého zákona. Na několika místech nacházíme zmínku o jejich zavržení. Můj Bůh je zavrhne; protože ho neposlouchali, stanou se psanci mezi pronárody. 2 Vydáváš 2 Bible, Ozeáš 9,17 8

nás jako ovce na porážku, rozptýlils nás mezi pronárody. Lacino jsi prodal svůj lid, žádný zisk jsi z toho neměl. Dovoluješ sousedům nás tupit, svému okolí jsme pro smích, pro pošklebky. Pronárodům učinils nás pořekadlem, národy nad námi potřásají hlavou. Neustále mám před sebou svoje zostuzení, tváře mi pokrývá hanba, když slyším, jak se utrhač rouhá, když mě souží mstivost nepřítele. 3 Právě před druhou světovou válkou mnoho Židů žilo v Evropě již poměrně dlouhou dobu. Někteří tvořili menšiny a nechtěli se vzdát svých kořenů. Obývali určité části měst, stavěli synagogy a tvořili vlastní uzavřené komunity. Jiní se dobrovolně vzdali své bývalé kultury a nahradili ji kulturou státu, ve kterém žili. Opustili své náboženství a tradice a zcela se přizpůsobili nové kultuře. Úplně se asimilovali. Další generace tak již neměly žádné důvody, proč se cítit více jako Židé nežli třeba Češi, Slováci, Poláci, anebo obyvatelé mnoha jiných národů. Když pak byli na základě norimberských zákonů označeni podle dědičnosti až ze třetí generace z matčiny strany za příslušníky židovské rasy, cítili se zrazeni. Sami již dávno žili jinou kulturou. Nastala situace, kdy někdo rozhodl a vytrhl je z jejich současné společnosti. Zřetelně je označil a degradoval. Někteří se cítili zrazeni národem, který již považovali za vlastní. Ten z nich během okamžiku udělal více Židy než obyvatele národa, kterým již skutečně byli. 4 Jiní zase žili s pocitem, že nepatří nikam, a podvědomě se vzdávali jakékoli identity. Nepovažovali se za lidi s kořeny. Sice měli možnost přihlásit se opět k nějaké kultuře, ale nikdy to nepovažovali za nutné. I když věděli, že volí složitější cestu nejen pro sebe, ale i pro svoje potomky, neměli potřebu řadit se k nějaké skupině. 5 Diskriminace tak zasáhla každého jinak. Útok na jedince však degradoval všechny stejně brutálně. Zprvu se snižovala jejich práva a omezovaly se jejich svobody. Židé začínali být pronásledováni. Byli považováni za méněcennou rasu. Nenávist nacistů vzrostla. Byli degradováni natolik, že se nepovažovalo za vhodné, aby s nimi bylo zacházeno jako s lidmi. Nacistickou ideologii tito lidé přestali být považováni za lidi. Začalo s nimi být zacházeno jako se zvířaty. Ztratili identitu člověka a změnili se pouze v jakési číslo. Byli jedněmi z mnoha, kterým nezůstalo vůbec nic. V koncentračním táboře byli zbaveni veškerých osobních věcí, byli oholeni a dostali unifikované oděvy. Jejich jméno a dosavadní osud se změnil pouze v číslo, které jim bylo vytetováno na paži. Číslo bylo označení kusu, 3 Bible, Žalm44, 12-17 4 Vrba, R.: Utekl jsem z Osvětimi, přel. I. Hrdličková a T. Pěkný, Federace židovských obcí, 1998, str. 24 5 Rodenovi, Eva a Rudolf: Životy ve vypůjčeném čase, přel. J. Jícha, Praha, Academia, 2007, str. 10 9

který byl evidován buď v seznamu živých, nebo mrtvých. Bylo již jedno, kdo to je - nyní to bylo číslo. Čísla byla hned na začátku v koncentračním táboře zbavena všeho. Nemohla si ponechat nic materiálního. V nahotě tak čelila pocitu, že nemají už vůbec nic. Každý měl pouze svoji holou existenci, která vystupovala pod číslem. 6 Pod číslem, za kterým se skrýval člověk, který tento titul již dávno neměl. Jediné, co těmto lidem zůstalo, byla vnitřní svoboda. Tu jim nikdo nemohl vzít. Jejich vzpomínky, zážitky a jejich bývalý život byl jediné vlastnictví, které měli. Viktor Emanuel Frankl se ve své knize A přece říci životu ano zabývá právě vnitřní svobodou vězňů v koncentračním táboře. Tento psycholog, který přežil koncentrační tábor, popisuje, jak je důležité zachovat si vnitřní prostor svobody, kterého se nemusíme vzdát ani v těchto extrémních podmínkách. Nikdo není schopen nás tohoto prostoru zbavit a je jen na nás, zdali se ho vzdáme, anebo ho využijeme. V dnešní době si lidé cení spíše hmotných než nehmotných věcí. Pro mnoho lidí je důležitější majetek, nežli nemateriální prostor života. Příběhy z koncentračního tábora nám ukazují, jak je tato sféra života důležitá. Lidé, kteří žili pouze s materiálními hodnotami, přišli úplně o vše. Ti, co však bohatství a smysl života viděli jinde, nebyli okradeni úplně. Nikdo totiž nemá způsob, jakým by odcizil druhému vnitřní svobodu, která je mnohem důležitější než svoboda vnější. Děti jako dospělí Velká část těch co přežila, začala vnímat určitou diskriminaci již jako malé dítě. První podmínkou, která vedla k přežití v koncentračním táboře a války obecně, byla síla a zdraví. Selekcí prošel jen ten, kdo měl předpoklady pro práci a dostatek síly na první pohled. Záměr nacistů byl takový, že tito lidé mohou ještě nějakou dobu pracovat, než budou také postupem času zlikvidováni. Toto se týkalo jen velmi malého množství lidí. Pro přibližně 90 % všech nově přivezených znamenala selekce smrt, která nastala několik hodin po jejich příjezdu. 7 Lidé, kteří dostali šanci nějakou dobu žít, byli většinou mladí, převážně muži, kteří začátky pronásledování vnímali buď již jako dospělí, dospívající, anebo z velké části ještě jako děti. 6 Frankl, V. E.: A přesto říci životu ano, přel. J. Herman, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2006, str.25 7 Frankl, 2006, str. 23 10

Židovské děti, které byly v začátcích perzekuce ještě opravdu malé, měly jistou výhodu. Od malého dítěte, které ještě nemělo rozum, se nevyžadovalo, aby situaci chápalo. Rodiče se snažili dítě částečně uchránit. Ponechali mu proto prostor nevědomosti a také malé místo pro jeho poničený dětský svět. V koncentračních táborech byly malé děti zplynovány, ale jejich vnitřní svoboda a svět byl jen minimálně poškozen. Jejich starší sourozence či děti podobného věku už ale tato situace zasáhla zcela jinak. Najednou se ocitali v okamžicích, které jim ovlivňovaly a následně bořily jejich dětství. Diskriminace ve vzdělávání či omezení možnosti stýkat se s kamarády byly jen začátkem toho, kdy se od dětí vyžadovalo jiné jednání. Krutá perzekuce rodičů, celé rodiny a dalších příbuzných či lidí z okolí, vedla dítě rychle k dospělosti. Situace, kdy například dítě nenašlo rodiče po návratu ze školy doma, protože byli zadrženi gestapem, vyvolala v dítěti okamžitý zvrat. 8 Bylo nuceno vyměnit svět dětský za ten dospělý, a to hodně rychle. Rázem muselo vše pochopit a začít jednat jako dospělý člověk. Nikdo se jich neptal, jak se cítí a co prožívají. Situace to nedovolovala. Očekávalo se, že jsou dost velké na to, aby tuto skutečnost již zvládly a pochopily. Děti rozpoznaly, co se od nich očekává. Především nechtěly zklamat rodiče a okolí, a proto jednaly tak, jak musely, i když nechtěly. 9 Uvědomovaly si, že se dějí mnohem horší věci, které se musí řešit, než jsou jejich pocity, a proto nechtěly otravovat tím, jak se cítí. Byly v situaci, kdy se samy musely srovnat s tím, co nastalo. Poměrně známá kniha Deník Anny Frankové mimo jiné ukazuje, jak se s tímto faktem srovnává čtrnáctiletá dívka. Přestože žije a ukrývá se v Amsterdamu v tajné skrýši společně s rodinou a dalšími lidmi, na svoje pocity je úplně sama. Nemá odvahu povídat si o těchto věcech s blízkými, protože si uvědomuje, že její těžkosti jsou ve srovnání s okolní situací poněkud malicherné. Vycítí, že pro její rodiče by její starosti byly druhořadé, a proto oporu a pochopení hledá jinde. Vytváří si fiktivní kamarádku Kitty, jíž adresuje svůj deník, ve kterém jí sděluje své pocity. Pokud k tomuto dochází v extrémních podmínkách, jako je válka, dá se tato situace pochopit. I když to děti neměly rozhodně jednoduché, neměli to jednoduché ani ostatní. Nyní však minimálně v Evropě žijeme v relativně klidné a mírové době. Očekávali bychom, že k této situaci nebude docházet. Přesto jsou děti vystavovány velmi podobnému problému. Příčinou není válka národů a perzekuce, ale válka rodičů. 8 Rodenovi, 2007, str. 14 9 Rodenovi, 2007, str. 20 11

Starší děti jsou často nevědomky postaveny do podobné situace. Dlouhodobě se v České republice rozvádí necelá polovina uzavřených manželství. 10 Stále více přibývá dětí, které vyrůstají v neúplných rodinách. Do života si tak teenageři odnášejí pocit, že láska nemusí být šťastná a že úplná rodina není nutnost. Jejich hodnoty jsou tak devalvovány a některé děti jsou zvyklé, že vyrůstají mimo opravdovou rodinu. Při rozvodovém procesu a rozpadu manželství je prokázáno, že z dlouhodobého hlediska nejvíce trpí právě starší děti, u kterých se očekává, že situaci pochopí, protože jsou již přece velké. Společnost a samotní rodiče vystavují své ratolesti tomuto problému více, než si myslí. Dokud však stát bude podporovat střídavou péči a dětem bude při rozvodech rodičů pokládána otázka typu, zdali mají raději maminku či tatínka, situace se nezmění. Lidská důvěra Jak je krásná, tak je ale i zranitelná. Nepřichází sama od sebe. Lidé si ji musí mezi sebou budovat, opatrovat ji a hlavně si jí vážit. Pokud ji nějakým způsobem poničíme, jen těžko jí vrátíme původní hodnotu a její rekonstrukce není zadarmo. Stojí to hodně úsilí, než se nám podaří ji získat zpět. Je podstatnou součástí našeho života. Bez důvěry bychom jen těžko žili ve společnosti ostatních. I takto pozitivní věc se dá bohužel zneužít. Hra s lidskou důvěrou je něco nemorálního, odporného a hnusného. Když lidé nemají morální hranice, i takováto praktika se dá využít. Holocaust byl právě jednou z těchto situací. Důvěra sehrála velkou roli při způsobu, jakým byli lidé deportováni do koncentračních táborů. Strategie byla postavena na principu, že pokud lidé budou důvěřovat tomu, že na ně nečeká snad nic špatného, snáze odcestují do plynových komor a budou bez problémů vyhlazeni. Stačilo v nich tak pouze vyvolat pocit důvěry. Pokud by ho ztratili, mohla by vypuknout masová hysterie a lidé by neodjížděli jak zvířata na porážku, protože by se začali bránit. To se však nestalo, protože nacisté a kolaboranti se chopili způsobu, jak u obyvatel židovské rasy vyvolat důvěru. Například slovenský prezident Tiso prohlašoval v médiích, že při přesunu Židů do jejich nových domovů se bude ctít základní princip křesťanské víry, 10 Zdroj: Český statistický úřad 12

kterým je nerozdělování rodin. Ujišťoval tak rodiny v tom, že zůstanou pohromadě. 11 Lidé neměli důvod mu nevěřit, a tak jen doufali, že je to pravda. Důvěřovali mu. Po příjezdu transportů však tento slib již neexistoval a rodiny byly nemilosrdně rozděleny, aniž by se někdo stihl bránit. Důvěra v cizí lidi, v prezidenta, či jiné představitele byla ale stále slabším manipulačním prostředkem než důvěra v blízké. Příslušníci SS zprvu nutili Židy psát dopisy svým známým doslova s pistolí u hlavy. Nutili je podávat informace o tom, jak se mají krásně. To vše jen proto, aby vyvolali důvěru u svých známých, kteří zatím ještě čekali na transport. V těchto dopisech nebyly výjimkou pozdravy od zesnulých příbuzných, či informace, že se s nimi brzy všichni shledáme. Lidé se alespoň takto snažili varovat své známé. Tyto informace téměř nikdo nebral vážně a vysvětloval si to jako nic neznamenající chyby, kterých se jistě omylem dopustili jejich přátelé. 12 Důvěra byla silnější nežli řádek textu. Událost, která začala na podzim roku 1943 v Osvětimi, je známá jako likvidace terezínského rodinného tábora. Systém zneužití důvěry byl bohužel dotažen k ještě větší dokonalosti. V terezínském ghettu bylo přibližně sto tisíc Židů, kteří měli být podle plánu časem přesunuti do Osvětimi k likvidaci. Terezín navštěvovali pozorovatelé Červeného kříže, a proto bylo pro SS více než důležité tuto masu lidí bezpečně uklidnit. První čtyři tisíce transportovaných z Terezína do Osvětimi zažily zcela jiné chování. Byli důstojně převezeni, uvítáni i ubytováni. Dostalo se jim pohodlí, jídla a komfortu, o jakém se ostatním lidem v Osvětimi ani nezdálo. To vše jen pro pár dopisů. Dopisů, které měly v Terezíně u blízkých, příbuzných, známých a u představitelů Červeného kříže vyvolat pocit, že je vše v naprostém pořádku. Příslušníci SS již věděli, že pokud by násilím lidi nutili psát dopisy, znovu by zašifrovali varování, které by vyvolalo ještě větší pochybnosti. Tento risk si nemohli dovolit. Proto bylo nutné nejprve vyvolat důvěru v nově transportovaných, kteří následně vyvolali důvěru v Terezíně a jejich známí tak neměli důvod obávat se výzvy do transportu. 13 Důvěra tak byla využita pro tu nejhorší věc. Lidé nevědomky povolávali své známé do plynových komor, kde přesně po půlročním divadle sami skončili při hrůzné noci, ve které pece zpopelnily právě tyto čtyři tisíce Čechů. Ještě pár dní před tím napsali klidné a krásné dopisy do Terezína s datem příštího měsíce. 14 Ty ještě nějakou dobu čekaly na svoje odeslaní, aby 11 Vrba, 1998, str. 67 12 Vrba, 1998, str. 64-66 13 Vrba, 1998, str. 228-229 14 Vrba, 1998, str. 234 13

ještě zpětně vyvolávaly u známých pocit, že jedou do krásného místa za svými známými, kterým se daří dobře. Realita však byla již zcela jiná. Následkem celé této nečestné hry byl šok, který lidé prožívali, když se setkali s realitou. Lidé okamžitě po příjezdu do Osvětimi přestali věřit svým smyslům. Nevěřili tomu, co viděli, ani tomu, kde se nacházeli. Jejich důvěra byla stále silnější než realita. Byli v šoku. Dříve než se transportovaní stačili srovnat s tím, jakému podrazu byli vystaveni a co přesně se stalo, byli zplynováni. Lidé plnili příkazy, neměli touhu se bránit, nevěděli, co bude dál. Nic nechápali. Poslouchali. Své vnitřní pochybnosti si nechávali pro sebe. Auto označené červeným křížem, které převáželo chemikálie, kterými byli v následující půlhodině usmrceni, je paradoxně ještě uklidnilo. 15 Nikdo se nebránil, nezvedla se vlna odporu. Jejich mysl realitu odmítala, nebyla na ni připravená. Téměř v klidu tak odcházeli do plynových komor. Zneužít takovým způsobem lidskou důvěru je zvěrstvo. V dnešní době se mnoho lidí chová, jako by lidská důvěra neměla žádnou hodnotu. Konzumní společnost v nás buduje přesvědčení, že vše si můžeme koupit. Lidé tak hledají uspokojení ve věcech, ve kterých není, a přehlížejí v životě věci podstatné. Při soužití s ostatními lidmi je právě důvěra jednou ze zásadních věcí. Více než třetina dotázaných v anonymním průzkumu přiznala, že je svému partnerovi nevěrná. 16 Tito lidé vědomě ničí důvěru člověka, který je pro ně v životě jedním z nejdůležitějších. Přitom partneři, kteří k sobě nemají stoprocentní důvěru, nemohou žít plnohodnotný a šťastný život. Rodiny, ve kterých rodiče nedůvěřují svým dětem či děti svým rodičům, nemohou dobře fungovat. Pokud si přátelé opravdu nevěří, nejsou opravdoví přátelé. Za tímto vším stojí důvěra. Když zničíme důvěru, zničíme mnohem víc. Dnes se spíš považuje za něco normálního nevěřit nežli věřit ostatním. Věříme například politikům? Dokud lidé budou zneužívat lidské důvěry, ať již to budou ti, kteří jsou ve svých trestných činech zaměřeni na důchodce, nebo to budou politici vždy jednou za čtyři roky při volbách, situace se nezmění. Měli bychom si však uvědomovat, jak je důvěra výjimečná, ale také to, jak je zranitelná. Podle toho bychom se v životě měli chovat alespoň my a doufejme, že se tak začnou chovat i ostatní. 15 Vrba, 1998, str. 185 16 Zdroj: SANEP Středisko analýz a empirických průzkumů 14

Solidarita Lidé často propadají pocitu, že jenom oni sami vědí, jak a co je pro ně či pro ostatní to nejlepší a jak vypadá správné řešení. V dnešní době jsme vedeni k individualismu a čím dál tím méně jsme zvyklí brát ohledy na ostatní. Studenti jsou stále častěji vychováváni k sebeprezentaci. Více je nám předkládán postoj sólového hráče než týmového jednání a kolektivnosti. Zdá se, že dříve lidé mysleli víc na ostatní, nežli je tomu dnes. Byli tolerantnější, empatičtější a všímavější vůči ostatním. Pro nás je již poměrně překvapující, jak tomuto dostáli i v extrémních situacích. Brali ohledy na ostatní a sami sebe považovali za jednoho z mnoha. Sebestřednost byla výjimkou. Uvědomovali si, že všichni jsou na stejné lodi a mají stejný problém, se kterým se musí vyrovnat. V transportu do Osvětimi se například lidé neváhali podělit o jídlo, které s sebou měli. Uvažovali kolektivně. Nepřemýšleli nad tím, že oni sami, pokud rozdají své jídlo, budou mít hlad. Přemýšleli nad tím, že teď má hlad někdo jiný. Dokud jídlo v transportu bylo, bylo pro všechny. 17 Je pochopitelné, že lidem záleží na svých známých, příbuzných a kamarádech. Někteří však byli odhodláni pomáhat zcela cizím lidem a těchto osob rozhodně nebylo málo. Ať již to bylo v transportech, při různých situacích v koncentračním táboře nebo i jinde, mnoho lidí neváhalo riskovat svůj vlastní život jen proto, aby pomohli někomu zcela cizímu. Často postupovali proti rozkazům a někdy i protizákonně, ale díky tomuto odhodlání dokázali poskytnout východisko ostatním. Někteří pomáhali potopeným 18 Židům, kteří se skrývali před transporty v tajných skrýších. Pokud by tito lidé neměli přátele venku, kteří je zásobovali potravinami a dalšími potřebnými věcmi, nepřežili by. Každodenně tak někteří lidé riskovali své životy. Jsou známy případy, kdy u člověka zvítězilo svědomí nad rozkazy. Například jistý esesák v koncentračním táboře se rozhodl pomoci Židům. Jeden vězeň popsal situaci takto: Když jsme se ho ptali, proč to pro nás dělá, odpovídal, že i když ví, že už je pozdě, musí alespoň teď udělat něco pro splacení vší nespravedlivosti. 19 Krásným a dnes již dobře známým příkladem pomoci je případ tzv. Wintonových dětí. Nicholas Winton se v letech 1938-1939 rozhodl podle své intuice udělat vše pro to, 17 Vrba, 1998, str. 57-58 18 Židé, kteří se za druhé světové války skrývali v tajných úkrytech (Deník Anny Frankové) 19 Rodenovi, 2007, str. 167 15

aby zachránil co nejvíce dětí z Československa. Kontaktoval mnoho států, vyjednával s mnoha úřady, než našel způsob, jakým bylo možné dopravit děti do bezpečí. Společně se svými spolupracovníky musel vše zařídit od začátku. Vyjednával s rodiči, s úřady, sháněl náhradní rodiny v Británii a také peníze. Za každé dítě zaplatil 50 liber a po pomalém postupu úřadů se rozhodl dokonce začít falšovat doklady. Věděl, že pokud vypukne válka, nepodaří se již děti zachránit. Od března do srpna roku 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí z Československa. Další připravený vlak s 250 dětmi, který měl být největší a odjet v září, byl již zcela připraven. Nevyjel. Vypukla válka. Ani jedno dítě z těchto málem zachráněných válku nepřežilo. Rodiče volili pro děti menší zlo a dávali jim tak naději na život. Celé rodiny emigrovat nemohly, a proto se rodiče usilovně snažili alespoň děti poslat ze země pryč. Celý tento příběh zaznamenal svět až po padesáti letech. Do té doby o něm téměř nikdo nevěděl. Děti neznaly svého zachránce a Winton nepovažoval svůj čin za hrdinský. Jeho odhodlání pomoci ostatním je však víc než obdivuhodné. V dnešní době žije na světě přes 5 000 potomků Wintonových dětí. Lidé, kterým se dostane takovéto pomoci, většinou nezapomínají. Ještě mnoho let po válce se například vyhledávají, aby poděkovali za činy, kterými jim někdo pomohl. 20 Mnohdy lidé ani nevěděli, že zachránili někomu jinému svojí pomocí život. Považovali svůj čin za samozřejmost. Některé Wintonovy děti zase pomáhají ve svém životě dál. Jsou si vědomy toho, že bez cizí pomoci by nežily, a proto se snaží také pomáhat ostatním. Jsou vděčné za pomoc, která jim zachránila životy. Dnes jsou na některých základních školách děti připravovány na život podle nových pokrokových výukových způsobů. Již od první třídy děti odevzdávají každý týden sebehodnocení. Učí se v určitých hodinách sebeprezentaci a postupům, které rozvíjejí individualitu. Tak je to dnes například na ZŠ Hanspaulka v Praze 6. Kolektivní myšlení a jednání je potlačováno a spolupráce s ostatními je spíše druhotnou záležitostí. Čím dál tím častěji jsou děti vychovávány způsobem, který má blíže k sobeckosti nežli k empatii. Tato výchova je také podporována rodinou a současným stylem života. Tolerantnost a solidarita se již nenosí. V dnešní společnosti jsou tyto pojmy často považovány za přežitek, za něco, co již vyšlo z módy. Nedomnívám se, že úplně všichni lidé jsou bezohlední sóloví hráči. Stále se 20 Rodenovi, 2007, str. 150 16

můžeme setkat s někým, kdo se nenechává odradit mottem společnosti a chová se tak, jak mu připadá správné. Bohužel mám ale pocit, že poměr těchto dvou skupin se mění ve prospěch bezohlednosti, ignorace, sebestřednosti a netolerance. Oběť Jak již bylo řečeno, mnoho lidí riskovalo vlastní život, aby mohlo pomoci ostatním. Byl jim přednější cizí život než vlastní. Jsou případy, kdy se lidé dobrovolně vzdali vlastního života proto, aby mohli umřít s těmi, na kterých jim bezmezně záleželo. Tito lidé neznali lhostejnost. Páter Maxmilián Kolbe obětoval svůj život za život cizího člověka. Po útěku jednoho z vězňů z Osvětimi bylo vybráno deset náhodných k smrti vyhladověním. Tuto smrt vězňové považovali za nejobávanější. Mezi vybranými byl i otec rodiny. Právě tehdy P. Maxmilián Kolbe vystoupil z řady a nabídl svůj život za tohoto člověka. Odešel místo něj společně s ostatními do bunkru hladu. Po dva týdny nebylo slyšet z bunkru hladu ani nadávky ani proklínání. Bylo slyšet slova modlitby a písně slova stále tišší, stále slabší až nastalo veliké ticho. 21 Život pátera Maxmiliána Kolbeho je v knize Světlo a stín od Wladyslawa Kluze srovnán a prezentován společně ještě s jednou postavou této doby. Byl jím Rudolf Hőss, který byl zakladatelem a velitelem koncentračního tábora Osvětim. Jejich životy končí na opačných pólech, i když si byly v mnoha věcech podobné. Žili ve stejném období, oba 47 let. Oba byli ministranty, často přistupovali ke zpovědi a svatému přijímání, snili o kněžství a o práci v misiích. Oba se dobře učili. Měli podobné duševní dispozice lásku k přírodním vědám a organizační schopnosti. Oba toužili získat pro své ideály celý svět, a to cestou slepé poslušnosti. [ ] Jeden z nich se stal symbolem hrdinské lásky k bližnímu, druhý symbolem nenávisti člověka k člověku. 22 Příkladem dalšího obětavého chování je případ z Osvětimi z ledna roku 1943. Do Osvětimi byli tehdy transportováni duševně nemocní Židé z holandské nemocnice. Když 21 Kluz, W.: Světlo a stín, přel. T. Brichtová, Praha, ZVON, 1991, str. 132 22 Kluz, W. 1991, str. 7 17

dorazili na místo určení, téměř polovina jich byla po smrti, anebo umírala. Jejich duševní stav se velmi odrážel na jejich chování. Celou dobu je doprovázely zdravotní sestry. Tyto mladé dívky, které je nepřetržitě uklidňovaly, ošetřovaly, obvazovaly, dávaly jim injekce a pečovaly o ně, nedávaly najevo sebemenší projev paniky. Stále pracovaly. Jedna šla pomalu se starým, křehkým mužem, jako by se procházeli po zahradě nemocnice. Další napůl nesla vřískající dívku. Bojovaly, aby vnesly pořádek do chaosu, používaly léky, přikrývky, laskavost a tiché hrdinství místo zbraní, holí, vzteklých psů. 23 Nakonec i tyto dívky odjely se svými pacienty přímo k plynovým komorám. Žádná z nich neprotestovala. Svůj život obětovaly ostatním. Žádná z nich se nezabývala více sebou. Do poslední chvíle svého života pomáhaly ostatním. Dalším takovým případem jsou situace, kdy matky neopustily vlastní děti. Matkám s dětmi dali kápové na výběr. Měly dvě možnosti, buď odmítnou selekci a budou zplynovány společně s vlastními dětmi, nebo selekcí projdou a odjedou na práci v naději na život. Děti však zemřou tak jako tak. Ze zhruba tisíce matek opustily své děti jen tři. Ostatní s nimi dobrovolně zemřely. 24 Psycholog Erich Fromm ve své knize Umění milovat popisuje mateřskou lásku takto: V protikladu k bratrské a erotické lásce, které jsou láskou mezi rovnými, je vztah matky k dítěti svou povahou nerovný, je to vztah, kdy jeden potřebuje všechnu pomoc a druhý ji dává. Pro tento svůj altruistický, nesobecký ráz bývá mateřská láska považována za nejvyšší druh lásky, za nejposvátnější ze všech citových pout. 25 Dítě samo o sobě představuje naději na život. Je symbolem budoucnosti. I ti nejotrlejší měli problém zabít dítě. Příkladem je esesák, kterému byla zadána poprava dětí. Tento úkol splnit nezvládl. Raději se zastřelil sám. Udělal to nejspíš právě z toho důvodu, že nedokázal zabít nevinné dítě, i když předtím lidem ubližoval a bez problému zabíjel. V současné době v mnoha státech světa není interrupce považována za zabití. V České republice je to legální zákrok, který za poslední roky podstoupilo okolo čtyřiceti tisíc žen ročně. 26 Dále pak naše země zaujímá jednu z předních příček mezi státy, které mají nejvíce dětí v kojeneckých ústavech. 27 Dnešní styl společnosti nevede k výchově více dětí a vlastně 23 Vrba, 1998, str. 190-191 24 Rodenovi, 2007, str. 58, 153 25 Fromm, Erich: Umění milovat, přel. J. Vinař, Praha, Český klub, 2008, str. 42 26 Zdroj: Český statistický úřad 27 Zdroj: cijedite.cz 18

ani k výchově jednoho dítěte. Není moderní být mladou matkou, která se rozhodne předávat život. Lidé nemají pevné vztahy, nechtějí se vázat a zakládat rodiny. Pokud nemají pravou lásku mezi sebou, je pochopitelné, že ani nechtějí děti, kterým by ji mohli předávat. Nemají co. Jak již bylo zmíněno, děti vychovávané bez lásky budou nejspíš po rodičích. Zdá se, že sobeckost ve společnosti stoupá. Nevím proč, ale mám pocit a jsem si téměř jistá, že pokud by se dnes tisíc matek mělo rozhodnout pro život bez dítěte, anebo smrt s dítětem, vlastní život by zvolilo o poznání více žen než tenkrát v koncentračním táboře. Bohužel mnoho lidí dnes již smýšlí jinak. Vnitřní svoboda a budoucnost Každý člověk se ve svém životě někdy ocitá v tíživé životní situaci. Mnoho lidí nevidí jasné východisko. Někteří se vzdávají, jiní hledají způsob, jak situaci překlenout. Tyto dvě možnosti ale nedávají stejnou naději na výsledek. Pokud se člověk vzdá naděje, propadne beznaději a nesnaží se bojovat, sám přistupuje na prohru. Naopak když se psychicky nevzdává a bojuje, má naději. Toto pravidlo bylo jedním z nepsaných pravidel v boji o přežití v koncentračním táboře. Kdo věřil, že bude žít a přežije, mohl přežít, nebo nemusel. Kdo ale nevěřil a připouštěl si porážku, ten nepřežil. Ztratil vše, i to, co nemusel, nechal se okrást o všechno. Viktor E. Frankl, psycholog, který přežil koncentrační tábor, ve své knize popisuje, jak důležité je mít vnitřní svobodu. Podle jeho názoru je vnitřní svoboda jednou z těch nejdůležitějších věcí člověka, které dávají smysl životu. Příkladem mohou být právě Židé v koncentračním táboře, kteří zcela ztratili svoji vnější svobodu. Pak bylo na jejich rozhodnutí, jak se postaví ke své vnitřní svobodě a využijí ji, nebo se jí automaticky vzdají a podlehnou jednání, jakým s nimi bylo zacházeno. Viktor E. Frankl tvrdí: Duchovní svoboda člověka, kterou mu nelze až do posledního dechu vzít, mu také až do posledního dechu dává příležitost uspořádat svůj život smysluplně. 28 Pokud se člověk této svobody nevzdal, mohl dát smysl svému životu i v tak ukrutném prostředí, jako byla například Březinka. Nikdo neměl a nemá prostředky na krádež něčí vnitřní svobody. Rudolf Vrba je jednou z osob, které si nenechaly vzít smysl života. Patří mezi pět šťastlivců, kterým se podařilo utéct z Osvětimi. Od začátku se držel přesvědčení, že se mu 28 Frankl, 2006, str. 78 19