Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi. Žádnou vdovu a sirotka nebudete utiskovat. Jestliže je přece budeš utiskovat a oni budou ke mně úpět, jistě jejich úpění vyslyším. Vzplanu hněvem a pobiji vás mečem, takže z vašich žen budou vdovy a z vašich synů sirotci. (2M 22,20-23.) Vernon McGee mluví nad tímto veršem o Boží policejní ochraně bližního. Hospodin skutečně nezapomíná na ty, kdo jsou v tísni, kdo se dostávají do bezvýchodných situací. Zajímavé je zdůvodnění příkazu ochrany hostů: neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi. Je dobře nezapomínat na všechnu Boží pomoc, které jsme byli svědky. Je dobře být vděčný a z vděčnosti žít. Vdovy a sirotci byli v oné staré době nejzranitelnější skupinou obyvatelstva, lidé bez ochrany a bez možnosti sami se o sebe postarat. Dnes bývají děti a vdovy zajištěny poněkud lépe, ale i mezi námi jsou takoví lidé, kteří potřebují pomoc druhých. Nejen materiální, někdy může jít spíše o dobré slovo a projevený zájem. Mluvili jste někdy s bezdomovci? Vím, nemusí to být snadné, někteří jsou i velmi problematickými postavami, ale kolik je mezi nimi skutečně nešťastných opuštěných lidí. Otázka sirotků také není až tak neaktuální. Znám několik rodin, kterési vzaly ke svým vlastním dětem ještě jedno (nebo i více) dalších. Sirotků, nebo dětí opuštěných. Že to není tak jednoduché? Že to nemůže udělat každý? Jistě, není to jednoduché a skutečně to není pro každého. Jen vidím, že západní křesťané jsou této formě pomoci bližnímu přece jenom trochu otevřenější, než my. A to je škoda, protože hlavním problémem v tomto případě nebývají peníze, ale ochota vzdávat se svého soukromí a sloužit potřebným. Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok. Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milostivý. (2M 22,24-26.) Problém půjčování je velmi praktickým problémem našeho všedního života. Ne všichni, kdo si něco vypůjčí, také všechno vrátí. Nejednou je vrácená věc všelijak poškozená. Jde-li o půjčku peněz, mohli bychom je mít v bance, kde by narůstal úrok. Když je půjčíme druhému člověku, o tento výnos přicházíme. Zdálo by se proto velmi logické, že půjčka bližnímu také nějaký úrok přinese. Pán Bůh říká: Ne. V textu Zákona se mluví o soukmenovci, o jiném Izraelci. Vztah k ostatním národům tady zatím není řešen. Ale v rámci Izraele už má být místo pro milosrdenství. Proč? Protože i Hospodin je milostivý. Tady nacházíme už hluboko ve starozákonní době kořeny novozákonního poselství, které završuje příkaz Pána Ježíše Krista: Čiňte dobře, půjčujte a nic neočekávejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. (Lk 6,35.) Nebudeš zlořečit Bohu ani nebudeš proklínat předáka ve svém lidu. (2M 22,27.) Máme před sebou velmi zajímavý verš Knihy Zákona. Pán Bůh
spojuje zlořečení Hospodinu s proklínáním představitele lidu. Jak tu může být jedním dechem vyjádřena ochrana Božího jména a ochrana lidského vůdce? Tento princip ovšem nacházíme na více místech biblického textu. Už Mojžíš slyší o svém vztahu k Áronovi: On bude mluvit k lidu za tebe, on bude tobě ústy a ty budeš jemu Bohem. (2M 4,16.) Být druhému člověku Bohem - není to pohanství? Není, Pán Bůh to tak přikazuje. Mojžíš je Božím reprezentantem. Nejde tu o žádnou nadměrnou úctu k člověku jako takovému, vztahem k Mojžíšovi byl vyjadřován vztah k samému Pánu Bohu. To samozřejmě neplatí jenom pro Mojžíše. Kdokoliv zvěstuje Boží slovo, stojí na místě Kristově (2K 5,20.). Obzvláště to platí pro ty, kdo jsou zvěstováním Božího slova a vedením církve přímo pověřeni. Proto apoštol Pavel píše: Stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. (1Tm 5,19.) Kdo stojí v Boží službě, stojí pod zvláštní Boží ochranou, protože nese i větší odpovědnost za svěřenou církev. Je Božím reprezentantem a ochrana jeho osobnosti souvisí s úctou vůči samému Pánu Bohu. Neopozdíš se s dávkami z hojnosti svých úrod a vylisované šťávy svých hroznů a oliv. Dáš mi prvorozeného ze svých synů. Se svým skotem a bravem naložíš tak, že zůstane sedm dní u matky, osmého dne jej dáš mně. (2M 22,28-29.) Příkaz včasného odvádění předepsaných dávek Hospodinu je odrazem vědomí, že všechna půda v Izraeli patří Pánu Bohu. Lidu byla pouze propůjčena. I současný člověk přijímá všechno od Pána Boha. Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1K 4,7.), píše apoštol Pavel do Korintu. V této souvislosti se před námi, kdo patříme k Božímu lidu, objevuje otázka naší spoluodpovědnosti za ekonomiku církve. Máme ji na paměti? Nebo si ekonomické potřeby církve vůbec nepřipouštíme? Nemyslím teď na žádné hromadění majetku, jen na potřeby křesťanské služby chudým, nemocným, potřebným. Církev žije na světě, ještě není v nebi. Na druhou stranu, i ochota dát může být výrazem našeho vztahu k Pánu Bohu. Buďte mými muži svatými. Maso zvířete rozsápaného na poli nebudete jíst, hodíte je psovi. (2M 22,30.) Poslední verš 22. kapitoly se nám může zdát úplně samozřejmý. Nikdo by přece za normálních okolností nejedl zvíře, které bylo kdesi na poli rozsápáno. Ani v Izrael nebylo v žádném případě zvykem pojídat nalezená mrtvá zvířata. Klíčovým slovem tohoto verše je ono na poli, které ukazuje na pohanské rituální praktiky. I tento příkaz Knihy Zákona představuje ochranu proti pohanským zvykům, jako byly například rituály předoasijského kultu ctitelů boha Tamúze. Boží lid se nesměl znečišťovat pohanským myšlením ani jednáním. Nebudeš šířit falešnou pověst. Nespřáhneš se se svévolníkem, aby ses stal zlovolným svědkem. Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo. Ani nemajetnému nebudeš v jeho sporu nadržovat. (2M 23,1-3.)
Pomluvy, to je veliký problém lidstva. Především v menších společenstvích se pomluvy často šíří jako lavina. Že se to věřících lidí netýká? Omyl. Možná více, než ostatních. Jak často vyslovíme o druhém něco, co není tak úplně pravda. Možná se to stane v prosbě o přímluvnou modlitbu za někoho třetího, ale i to může být vlastně šíření falešné pověsti, pokud to není spolehlivě ověřená pravda. Vždycky je lepší řešit všechny problémy přímo s člověkem, kterého se bezprostředně týkají. Cokoliv děláme na něčími zády, je vždycky nebezpečné. Falešná pověst někdy vznikne nevědomky, neúmyslně, někdy je ale důsledkem promyšleného plánu. Nejčastěji se to děje ve vztahu k menšině, k těm, kteří jsou slabší. Ale většina ještě vůbec nemusí mít automaticky pravdu! Demokratický princip, který se přiklání k názoru většiny, vůbec není ideální. Je jen východiskem z nouze, protože člověk lepší postup správy společnosti nezná. V Božím království, v církvi, ovšem demokratické metody příliš mnoho místa nemají. O dobru a zlu rozhoduje Pán Bůh, ne názor většiny. S tím souvisí i požadavek spravedlnosti vůči chudému provinilci. Ani soucit ještě není důvodem pro zkreslení pravdy. Staří Římané znázorňovali spravedlnost jako ženu s váhami, mečem a zavázanýma očima. Meč znázorňoval hrozbu potrestání provinilých, váhy objektivní zvažování viny a zavázané oči nestrannost. I Pán Bůh nenávidí, když se při posuzování druhým bere ohled na osobu. Je třeba měřit všem stejným metrem. Otázka většiny se dotýká lidské svobody. Náš učitel mluví o rozhovoru s jistým mladým mužem, který byl oblečen podle způsobu tehdejší americké mládeže. Když se ho Vernon McGee ptal po důvodu stylu jeho oděvu, odpověděl, že touží po svobodě a že tuto svou touhu vyjadřuje i způsobem svého oblékání. Z dalšího rozhovoru ale vyplynulo, že vlastním důvodem, který ho k takovému oblékání vede, je spíše obava z nepřijetí většinou, obava z odlišnosti. Mladí lidé často cítí potřebu splynout se svými vrstevníky. Tady ale narážíme na rozpor. Zřejmě tu vůbec nejde o svobodu, jak se onen mladík domníval. Jde tu pouze o strach z názoru většiny. Člověk, který patří Pánu Ježíši, se nemusí bát být jiný. Jeho život má cenu pro jeho Boha, proto se nemusí bát lidského odmítnutí. Nyní spolu s naším učitelem přeskočíme až k 10. verši 23. kapitoly. V něm a v následujících verších je napsáno: Po šest let budeš osévat svou zemi a sklízet z ní úrodu. Sedmého roku ji necháš ležet ladem. Nebudeš ji obdělávat, aby jedli ubožáci z tvého lidu, a co zbude, spase polní zvěř. Tak naložíš i se svou vinicí a se svým olivovím. Po šest dnů budeš konat svou práci, ale sedmého dne přestaneš, aby odpočinul tvůj býk i osel a aby si mohl oddechnout syn tvé otrokyně i host. (2M 23,10-12.) Pán Bůh dal Izraeli rytmus času, dělený po sedmi dnech, sedmi letech a padesáti letech (50. rok je rokem následujícím po sedmi sedmiletích). Jedná se tu vlastně o rozvinutí čtvrtého příkazu Desatera. V tomto rytmu má probíhat život Božího lidu v Zaslíbené zemi. Je dobře si všimnout, že Pán Bůh ve svém příkazu odpočinku
pamatuje nejen na lidi, ale i na hospodářská zvířata a na zemi. Církev na přírodu, na ostatní stvoření většinou zapomíná. Možná tady někde leží kořeny současného příklonu mnoha především mladých lidí k pohanským kultům, které naopak přírodu zbožšťují. Kdyby křesťané vždycky zachovali biblickou rovnováhu, možná by k těmto úletům nedocházelo tak často. Problematice sedmého dne a roku a padesátého léta milosti se mnohem podrobněji věnuje 3. kniha Mojžíšova. Teď bychom si snad mohli jen připomenout, že v současné době žije člověk v příliš rychlém tempu. Boží rytmus života bývá příliš snadno opomíjen. Jestli se někdo i snaží nepracovat sedmého dne, pak bychom asi těžko hledali člověka, který využívá dobrodiní Božích let odpočinku. Možná se tu církev o něco ochuzuje. Na všechno, co jsem vám řekl, budete bedlivě dbát. Jméno jiného boha nebudete připomínat; ať je není slyšet z tvých úst. (2M 23,13.) Znovu se zde opakuje požadavek poslušnosti a varování před cizími kulty. Boží zákony jsou člověku k dobrému, vždycky to je problematické, když se člověk snaží jít cestou svévole. Pokud by ale někdo dodržoval příkazy knihy Zákona bez toho, aby to dělal kvůli Hospodinu, byl by na špatné cestě. Mám teď na mysli lidi, kteří říkají: Biblické principy se nám líbí, jsou rozumné, ale v křesťanského Boha nevěříme. Proč bychom se k Bohu nemohli dostat jinými cestami, pomocí meditací, cvičení, sebezdokonalování? Taková úvaha ovšem popírá biblické principy v jejich nejvlastnějších kořenech. To, co je na Božím Zákoně nejcennější, je právě upozornění na vztah k Pánu Bohu, hledání pokoje se Stvořitelem. Bez toho se z Božího Zákona stává jen metodika života, která se nám sice může zdát dobrá, ale je jen jednou z mnohých dobrých metod. Navíc, pokud člověk nemá vyřešenu otázku svého vztahu k Pánu Bohu, chybí jeho životu podstatný rozměr. Může žít zdánlivě sebelépe, není to mnoho platné. Třeba i vysoká kvalita jeho života je jen zdáním, které vyplývá z pozemské perspektivy pohledu. Teprve při pohledu shora, z perspektivy věčnosti, je možno zhodnotit skutečnou cenu lidských činů i pohnutek. Jak by mohlo být možné mluvit o dobrém životě, pokud se obrací zády k Boží lásce? Příkaz bedlivého dbaní před nás znovu staví otázku, co všechno z Božího Zákona musí současný křesťan dodržovat. Očividně ne všechno. Neznám žádného věřícího člověka, který by při narození prvního syna obětoval zvířecí oběť. Bylo by to ostatně nemožné, protože už nestojí jeruzalémský chrám, i nekřesťanské, protože obětí Pána Ježíše Krista skončily jakékoliv zvířecí oběti. Zákon byl v tomto smyslu už naplněn. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří (Ř 10,4.), píše apoštol Pavel. Proč tedy ještě o Zákonu mluvíme? Ze dvou důvodů. Abychom si uvědomili, jakou má Pán Bůh o lidském životě představu, na čem mu záleží a co se mu líbí, a pak proto, abychom si uvědomili vlastní slabost a hřích. Tyto dva důvody vedou i současného křesťana k bedlivému přemýšlení o Božím Zákonu.
Přemýšlení o Zákon je ale vždycky jen prvním krokem. Epištola Galatským k tomu říká: Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce. Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. (Ga 3,24-26.) Kdykoliv přemýšlíme o Božím Zákonu, díváme se na začátek cesty, na jejímž konci stojí Pán Ježíš. Ježíš ukřižovaný, zmrtvýchvstalý, Ježíš zvoucí a nabízející milost záchrany. To je perspektiva, kterou bych chtěl na tomto místě znovu podtrhnout.