Efektivní média veřejné služby

Efektivní média veřejné služby Argumenty pro zrušení televizních a rozhlasových poplatků a sloučení České televize, Českého rozhlasu a ČTK

2 estat.cz Efektivní média veřejné služby

Přežijí veřejnoprávní média v 21. století? Jsme svědky bouřlivého rozvoje vysílacích platforem a komunikačních technologií. Svět, ve kterém dnes fungují veřejnoprávní média, se za posledních dvacet let dramaticky změnil. Namísto jedné televize má divák k dispozici desítky kanálů, totéž platí pro rozhlas. Nemají-li klasická média veřejné služby časem úplně ztratit opodstatnění své existence, musí na měnící se podmínky efektivně reagovat. Vždyť už dnes se ozývají hlasy často od výrazných osobností, že je nepotřebujeme vůbec. A ruku na srdce, některé argumenty, jež zaznívají, nepostrádají jistou logiku. Co z toho plyne? Chtějí-li média veřejné služby přežít, musí se jak co do financování, tak co do programu zcela zásadním způsobem odlišovat od médií komerčních. Žijeme v multimediální realitě, kde se spousta donedávna oddělených činností prolíná. Nabízí se proto i otázka, zda již nenastal čas mít jen jednu mediální veřejnoprávní instituci, instituci s několika divizemi televizní, rozhlasovou, internetovou a agenturní. V době všeobecného šetření není taková otázka vůbec od věci. Co je estat.cz estat.cz efektivní stát je nevládní organizace, která vznikla v roce 2004 jako první think-tank v České republice věnující se výhradně veřejné správě a její efektivitě. V minulosti se estat.cz kupříkladu spolupodílel na elektronizaci veřejné správy. Záměrem projektu estat.cz efektivní stát je získat konsensuální koncept, na němž se po odborné stránce dokáže shodnout politická i hospodářská reprezentace a jehož realizace přinese jednu z klíčových reforem nezbytných pro vzestup České republiky v příštích letech. Cíle estat.cz v mediální oblasti Začátkem roku 2011, kdy estat.cz rozšířil portfolio svých zájmových aktivit o média veřejné služby, zformuloval think-tank svůj postoj do čtyř bodů: zrušení televizních a rozhlasových poplatků spojení České televize a Českého rozhlasu privatizace či transformace ČTK zrušení či narovnání reklamy v médiích veřejné služby Za účelem získání dalších poznatků, ověření vlastních postojů a názorů včetně jejich oponování, tedy za účelem zmapování problémů, respektive získání plastického obrazu, jak vypadá spektrum názorů relevantních politických sil i zástupců zainteresovaných subjektů na danou problematiku, absolvovali zástupci estat.cz v průběhu minulého roku sérii schůzek s politiky celého politického spektra a vrcholnými mediálními manažery. Po jejich vyhodnocení nabízí estat.cz tyto závěry. 3

Koncesionářské poplatky jsou neefektivní Neefektivní jsou proto, že jejich nemalá část se cestou poztrácí někde jinde a do televize, respektive do rozhlasu vůbec nedoputuje. Navíc přestože směřují do institucí majících přídomek veřejnoprávní, veřejná kontrola nad jejich vynakládáním je paradoxně velmi neveřejná. Existuje jedna jistota: pokud se v budoucnu rozhodneme, že Česká televize a Český rozhlas budou financovány ze státního rozpočtu, všechny peníze určené těmto veřejnoprávním institucím skutečně skončí na Kavčích horách, respektive na Vinohradské třídě. Dnes, kdy hlavním a nejdůležitějším zdrojem jejich financování jsou tzv. koncesionářské poplatky, to tak zdaleka není. Nemalá část finančních prostředků vygenerovaných z televizních a rozhlasových poplatků končí někde úplně jinde než v televizi a rozhlase. Naprostá většina domácností totiž hradí poplatky prostřednictvím České pošty, která si za tuto operaci strhává příslušné procento. Takže ročně řádově stamiliony, primárně určené na televizní a rozhlasové vysílání, do České televize, respektive do Českého rozhlasu vůbec nedoputují. Koncesionářské poplatky generují černé pasažéry a problémy Dalším úskalím koncesionářských poplatků je fakt, že zdaleka ne všichni, kteří by tak podle zákona činit měli, svoji povinnost hradit televizní a rozhlasové poplatky skutečně dodržují. Ponechme pro tuto chvíli stranou různé motivace neplatičů, důležitý je obecný závěr: stávající systém generuje černé pasažéry, čímž zároveň de facto poškozuje poctivé platiče. Nic na tom nemění ani zvýšené úsilí České televize a Českého rozhlasu z poslední doby neplatiče aktivně vyhledávat. Naopak, i to generuje další problémy. Případy nejrůznějších přehmatů, kdy se Česká televize kupříkladu domáhala poplatků po mrtvých, jsou dostatečně známy, stejně jako nepopiratelná problematičnost kasírování domovů důchodců či soudní spory s majiteli penzionů, které devastuje povinnost platit za přijímač v každém pokoji, nota bene v sezónních zařízeních. Že i samotné vyhledávání neplatičů, vymáhání poplatků a soudní spory s tím spojené mají své to jest další náklady, snad netřeba dodávat. V případě financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu všechny výše zmiňované problémy odpadnou. A tady je možná paradoxně jeden ze zakopaných psů. S odpadlými problémy totiž odpadne i poptávka po všech těch dodatečných vymahačských službách, takže někdo přijde o zajímavý byznys (a někdo možná o provizi). I to může být docela dobrý důvod proč tvrdit, že bez koncesionářských poplatků média veřejné služby přijdou o nezávislost. Koncesionářské poplatky jsou iracionální Iracionální jsou proto, že ve zcela změněných podmínkách praktikují model z první poloviny minulého stolení. Koncesionářské poplatky vznikly v době, kdy se rodil rozhlas, a kdo chtěl používat 4

rozhlasový přijímač, musel si k tomu koupit koncesi. Dnes mají rozhlasové a televizní přijímače prakticky všichni a dle zákona musí platit každý, kdo má zavedenou elektřinu. Ve skutečnosti jsou tedy poplatky jen jakousi další podivnou povinnou kvazi-daní. Koncesionářské poplatky jsou asociální Každá domácnost musí měsíc co měsíc ať se jí to líbí, nebo nelíbí, ať Českou televizi sleduje, nebo nesleduje, ať Český rozhlas poslouchá, nebo neposlouchá nasypat do veřejnoprávního měšce 180 korun. 135 za televizi, 45 za rozhlas, celkem 2 160 korun za rok. Všichni bohatí i chudí platí stejně. Babička na penzi, která má doma stařičkou teslu, platí stejných 135 korun jako milionář, co má ve své luxusní vile v každém z pokojů velkoplošný plazmový přístroj v HD kvalitě. Naopak firmy penziony, hotely, ale také třeba domovy důchodců musí platit za každý přijímač zvlášť. Netřeba rozvádět, co to dělá s jejich rozpočty, zvláště pak v případě sezónních zařízení. A teď počítejme. Zatímco pro domácnost s ročním příjmem kupříkladu 2 miliony korun představují roční koncesionářské poplatky přibližně 0,1 procenta z jejího celkového ročního příjmu, pro domácnost s příjmem 200 000 korun za rok, to znamená s příjmem desetkrát menším, je to 1 procento. To znamená v procentuálním vyjádření desetkrát více, v poměru plat / koncesionářský poplatek fakticky vlastně stokrát více. Zopakujme si to: desetkrát menší příjem domácnosti a proti tomu naopak desetkrát větší daňové zatížení. To tedy opravdu není rovná daň, nýbrž setsakra progresivní daň, ba přímo super-progresivní. Jenže super-progresivní nikoli vůči bohatým, nýbrž vůči sociálně potřebným, takže vlastně super-degresivní. (Na nepoměru těchto čísel nic nemění ani fakt, že ti úplně nejchudší si dle zákona mohou požádat o osvobození od poplatků.) Jak stoupal televizní poplatek Připomeňme si, jak v toku času rostl televizní poplatek. Z původních 25 korun stoupl na 50 korun 1. dubna 1991. Ke zvýšení na 75 korun došlo 1. července 1997. V téhle výši vydržel poplatek sedm let. Pak došlo 1. října 2005 k dalšímu zvýšení na rovných 100 korun a brzy na to, konkrétně 1. ledna 2007, na 120 korun. Současná výše poplatku 135 korun je v platnosti od 1. ledna 2008. Obdobnou vývojovou křivku opisuje také rozhlasový poplatek. 160 140 120 100 80 60 40 20 0 výše televizního poplatku 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 00 01 02 03 04 05 06 07 08 09 10 11 12 5

Chiméra nezávislosti Myšlenka, že existence koncesionářských poplatků garantuje nezávislost televize a rozhlasu veřejné služby, zatímco financování ze státního rozpočtu jejich nezávislost ohrožuje, je zcela iluzorní a ve skutečnosti je to jen zbožné přání odpůrců změny financování, ať už jsou jejich motivy jakékoli. Nic takového prostě neexistuje. Kdyby cokoli takového platilo, pak z toho nemůže vyplývat nic jiného než, že nemáme ani nezávislou justici, ani nezávislou policii, ani nezávislého ombudsmana, ani nezávislý NKÚ atd. atd., neboť všechny tyto instituce jsou také financovány ze státního rozpočtu. A na druhou stranu by z toho vyplývalo, že jedinými skutečně nezávislými institucemi v České republice jsou Česká televize a Český rozhlas. Obě tvrzení trochu skřípou, protože jisté mouchy lze nalézt tu i onde. Takže ve financování to zřejmě nebude. Nezávislost příslušné instituce totiž musí garantovat odpovědní lidé, v případě České televize a Českého rozhlasu jejich manažeři a redaktoři, nikoli to, že peníze na účet příslušné instituce připutují tak nebo onak. Selhání konkrétních lidí nijak nesouvisí s tím, zda svůj plat dostávají z té či oné kasičky. Myšlenka, že redaktor XY je více nezávislý, když mu televizní účtárna posílá měsíční plat z peněz pocházejících z televizních poplatků, než tentýž redaktor XY, kterému tatáž televizní účtárna bude posílat měsíční gáži z peněz, které do televize doputovaly ze státního rozpočtu, je úsměvná. Bude to stále stejný redaktor XY. Zda a v jaké výši peníze do televize a rozhlasu doplynou, garantuje v obou případech zákon. Otázka: Kdo určuje množství peněz, které do médií veřejné služby doputují prostřednictvím koncesionářských poplatků? Odpověď: Poslanci a senátoři, kteří výši televizního, respektive rozhlasového poplatku stanoví zákonem. Otázka: A kdo bude určovat množství peněz, které do médií veřejné služby doputují prostřednictvím státního rozpočtu? Odpověď: Poslanci a senátoři, ti samí jako v předchozím případě. Množství peněz, které do médií veřejné služby doplynou ze státního rozpočtu, by také stanovil zákon, nejlépe jako mandatorní výdaj. Ano, může se ozvat námitka, že politici podlehnou pokušení a přiškrtí přísun peněz ze státního rozpočtu. To samozřejmě nelze úplně vyloučit nikdy. Jenže stejně nelze vyloučit, že politici přiškrtí veřejnoprávní média drastickým snížením koncesionářských poplatků. Takže, jaký je v tom rozdíl? Žádný. Koncesionářské poplatky žádnou nezávislost nezpůsobují ani nezaručují. 6

Koncesionářské poplatky a vývoj techniky Jestliže televizní vysílání sledujete na televizním přijímači a jestliže rozhlasové vysílání posloucháte na rozhlasovém přijímači, musíte za to podle zákona platit. Jestliže totéž provádíte prostřednictvím PC, notebooku, tabletu či mobilního telefonu, nemusíte platit nic, i když prakticky provozujete totéž. Konvergence telekomunikační, rozhlasové a televizní industrie spolu s bouřlivým rozvojem IT technologií boří ustálená pravidla, zákony pokulhávají za pádící technikou. Poslední statistiky vypovídají, že stále stoupá počet lidí, kteří rozhlas či televizi přijímají prostřednictvím jiných zařízení, než jsou klasické rozhlasové či televizní přijímače. Co s tím? Budou se koncesionářské poplatky do budoucna platit i za mobilní telefony, tablety či počítače? Lze to vůbec zrealizovat? A lze to uhlídat či kontrolovat? Pokud rozhlasové a televizní poplatky zrušíme, i tento problém úplně odpadne. Koncesionářské poplatky a veřejnost Názory veřejnosti na zrušení koncesionářských poplatků se v zásadě dají rozdělit do tří skupin. První skupina zdaleka největší s nahrazením televizních a rozhlasových poplatků penězi ze státního rozpočtu souhlasí. Argumenty pro zrušení poplatků, ať už jde o efektivitu nebo racionalitu této změny či její sociální rozměr, pokládají lidé z první skupiny za logické a ztotožňují se s nimi. Druhá a třetí skupina jsou naopak proti, i když každá z jiných důvodů. Jejich argumenty jsou spíše politické či ideologické, přičemž při troše zjednodušení se dá konstatovat, že jedni argumentují jakoby zleva a druzí jakoby zprava. Argumentace zleva je tradiční: obdobný systém poplatků existuje ve většině evropských zemí; poplatky garantují nezávislost na politických strukturách. Levicoví zastánci poplatků nevnímají, nebo spíše nechtějí vnímat, že se zcela změnily kulisy. Nejenom že přijímač dnes už mají prakticky všechny domácnosti (a někdejší koncese se změnila v jakousi podivnou daň), ale s bouřlivým vývojem industrie elektronických médií mizí i výlučnost veřejnoprávní televize a rozhlasu. Obojí zákonitě dříve či později musí vyvolat diskusi o financování médií veřejné služby a následné změny. Tento trend již začal. Nejen u nás. Třetí skupina, jež argumentuje jakoby zprava, sice není pro zachování koncesionářských poplatků, její představy o blízké budoucnosti médií veřejné služby jsou ale natolik odtržené od reality, to znamená od prakticky proveditelných, a tedy možných řešení, že ve svém důsledku celý systém poplatků druhé ( levicové ) skupině de facto pomáhá zachovat. Ano, hovoříme o všech těch nekompromisních hlasatelích privatizace České televize či propagátorech veřejnoprávní pay-tv. Otázku, kde pro své představy v poslanecké sněmovně seženou hlasy 101 poslanců a jak se vypořádají s evropskou legislativou, jež existenci veřejnoprávních médií de facto garantuje, si prostě nekladou. 7

Napřed diskuse a potom změna, nebo naopak? Někteří politici a aktivisté často straší, že zrušení poplatků je jen zástěrka, že ve skutečnosti jde o zrušení veřejnoprávních médií. Což je ovšem naprostý nesmysl, neboť jak již výše zmíněno něco takového je v České republice, potažmo v Evropské unii, prakticky neproveditelné. Zároveň obvykle zaznívá argument, že změně financování veřejnoprávních médií, tedy zrušení televizních a rozhlasových poplatků a jejich nahrazení financováním České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu, by musela předcházet diskuse o obsahu veřejné služby. Prý abychom přesně věděli, jaké je zadání, respektive co a v jakém rozsahu se má ze státního rozpočtu, to znamená z našich daní, platit. Na první pohled takový přístup vypadá logicky. Stačí však jen trochu osvěžit paměť a vyjeví se poněkud jiná spíše poťouchlá realita. O tom, že je třeba vést společenskou diskusi a že je potřeba lépe definovat, co to ta veřejná služba vlastně je a jaký by měla mít rozsah, se hovoří již dvacet let. Realita je ovšem taková, že řeči se vedou, voda teče a jen se průběžně zvyšují koncesionářské poplatky. V zákonech sice cosi napsáno je, ale faktický obsah veřejné služby si veřejnoprávní média víceméně určují sama. Parlament i mediální rady jsou jenom jakási stafáž. Problém je ale v tom, že veřejnou službu lze poskytovat prakticky v jakékoli nákladové škále. Třeba za 700 milionů, stejně jako za 7 miliard, ale klidně třeba i za 70 miliard. Mesiášů veřejného dobra obvykle s nastavenými vlastními kapsami, kteří se budou zaklínat, že jinak rozuměj levněji to nejde, se najde vždycky dost. Nejlépe se utrácejí cizí peníze, což samozřejmě platí i v případě koncesionářských poplatků. Takže pokud se tzv. veřejná služba platí z kapes diváků a posluchačů, mnoha politikům to poskytuje alibi. Poslance, vládu či ministra financí nějaké detaily, zač, jak a proč se poplatky utrácejí, příliš trápit nemusí. Ze státního rozpočtu, za který jsou odpovědni, to nic neukrajuje. Ale co když to otočíme? Co když média veřejné služby budou ukrajovat ze státního rozpočtu, nikoli z bezedných kapes koncesionářů? Nebudou politici nuceni přistoupit k veřejné službě (ve smyslu skutečné definice jejího obsahu a rozsahu) přece jenom trochu odpovědněji? Jistá naděje tady je. Rozhodně větší, než za stávajícího stavu. Mlácení prázdné slámy, které se tu už dvacet let provozuje, žádný výsledek nepřineslo. estat.cz si myslí, že napřed musí nastat změna ve způsobu financování a teprve ta si vynutí opravdu seriozní diskusi o podobě veřejné služby. Sloučení České televize a Českého rozhlasu do jedné instituce Radiojournal, coby předchůdce Československého rozhlasu, začal vysílat v roce 1923. Na Československý rozhlas po zániku Československa navázal Český rozhlas. Zrození Československé televize se datuje k roku 1953 a její nástupnickou organizací v českých zemích je Česká televize. Obě instituce rozhlas a televize se u nás rozvíjely odděleně. V některých zemích je to ale jinak, veřejnoprávní televize a rozhlas jsou součástí jedné organizace, např. ve Velké Británii BBC či v Rakousku ORF. 8

Úvahy o spojení České televize a Českého rozhlasu do jedné instituce se v minulosti vyskytly již několikrát, nyní se objevují opět. Důvodů je hned několik. Ten hlavní je, že v relevantních politických strukturách sílí trend ke změně financování veřejnoprávních médií, což vyvolává zvýšený zájem o efektivitu hospodaření médií veřejné služby. Základní otázky stojí takto: Opravdu to musí stát tolik? Dají se v systému nelézt úspory, aniž bychom ohrožovali to hlavní, totiž program? Kolik případné spojení rozhlasu a televize ušetří? Je třeba využít synergických efektů. To se týká především zpravodajství. Jeden reportér dvě zprávy, jedna pro televizi, druhá, jen mírně modifikovaná, pro rozhlas. Zredukuje se také dnešní praxe: v jednom veřejnoprávním médiu práce, v druhém melouchy. (Také už slyšíte ten křik zainteresovaných? A všechny ty bohulibé důvody, proč nic neměnit?) Další na řadě je redukce vrcholového managementu. Něco podobného provádí ředitel Českého rozhlasu už teď. Jednotlivé stanice opravdu nemusí mít šéfredaktora a ještě k tomu ředitele. Naprostou samozřejmostí je, že nebudou existovat dvě mediální rady, dvě dozorčí komise, dvě účtárny, dvě správy budov atd. Jedna veřejnoprávní instituce bude mít pochopitelně také pouze jedny webové stránky. To všechno může v součtu přinést obrovské úspory. Rozhlas si přestane hrát na televizi. Praxe z nedávného období, kdy pod pláštíkem multimediálního rozvoje utrácel rozhlas čím dál více peněz za de facto televizní aktivity, je neúnosná. Rozhlas, který supluje televizi, sám sebe připravuje o svoji největší komparativní výhodu, totiž že se na něj není třeba dívat. Sloučením pod jednu střechu by tento koncepční spor o podobu moderního rozhlasu zcela samovolně vymizel. Odhad vrcholných manažerů z celoplošných komerčních médií, se kterými zástupci estat.cz hovořili, je, že sloučení České televize a Českého rozhlasu do jedné instituce může ušetřit až třetinu jejich současných nákladů. Zkušenosti ze zahraničí Se zkušenostmi ze zahraničí je třeba nakládat opatrně. Oporu tu totiž lze nalézt prakticky pro cokoli, a to argumenty jak pro poplatky, tak proti poplatkům, jak pro sloučení rozhlasu a televize, tak proti němu. Nejčastěji bývá zmiňován příklad britské BBC. Problém je ale v tom, že Česká republika prostě není Velká Británie s její tradicí a historickou kontinuitou a Česká televize prostě není (a ani nemůže být) BBC. estat.cz doporučuje hledat inspiraci spíše ve srovnatelných zemích, jak co do velikosti, tak co do historie, jako je kupříkladu Rakousko a především Slovensko. Právě na Slovensku došlo v nedávné době ke sloučení veřejnoprávní televize a rozhlasu a ke změně jejich financování. Inspirativní je však spíše metoda, jak Slováci postupovali, nikoli příčiny a motivy, proč k tomu došlo. Na Slovensku totiž zdravý Slovenský rozhlas za (finanční) pomoci státu víceméně pohltil nemocnou Slovenskou televizi. Zdravotní kondice českých veřejnoprávních médií je v tomto slova smyslu zcela odlišná. 9

Co s ČTK? Kapitola sama pro sebe je třetí česká veřejnoprávní mediální instituce. Stav České tiskové kanceláře nejlépe dokumentují skutečnosti z posledních měsíců a let. Vyrovnaný rozpočet se v poslední době daří držet jen za cenu prodeje agenturního majetku. Rada ČTK, která má ČTK kontrolovat, je sama spíše zdrojem problémů. Skandál s opakovanou a nastavovanou volbou generálního ředitele má soudní dohru. Že se za těchto okolností znovu objevují hlasy volající po privatizaci ČTK, je jen v logice věci. Podle názoru estat.cz ale existuje ještě jedna alternativa. ČTK může být privatizována Českou televizí a Českým rozhlasem, přesněji tedy spíše přejít pod jejich společnou správu. V případě sloučení České televize a Českého rozhlasu by začlenění ČTK do jedné jediné veřejnoprávní mediální instituce mělo neochvějnou logiku. Reklama v České televizi Lidé obvykle žijí v iluzi, že televize je tu od toho, aby jim prodávala programy. Chyba lávky! Televize a na prvním místě ty komerční jsou tu od toho, aby reklamním agenturám prodávaly diváky. Od počtu diváků se totiž odvíjí cena reklamy, a tím pádem i jejich zisk. Tedy: nikoli diváci (ti jsou jen prostředkem), nýbrž reklama, to je to, co televize živí. Nic proti tomu. Jenom bychom si ale měli uvědomit, že přítomnost reklamy naprosto zákonitě následně generuje jistý typ chování, jistý typ programu, jistý typ formátování. Pokud je veřejnoprávní televize byť jen zčásti financována stejně jako televize komerční, to znamená z reklamy, automaticky to vede k tomu, že programový rozdíl mezi televizí veřejné služby a televizí komerční se více či méně stírá. A smazává se i ten nejpodstatnější důvod, proč má televize veřejné služby existovat, totiž proto, aby nabízela jiný typ programu než televize komerční. Rozhodnutí, že prostřednictvím reklamy v České televizi se financuje tu digitalizace, tu fond kinematografie, tu cokoli jiného, jsou čistě politická rozhodnutí. Jenže politická rozhodnutí, jakkoli mohou být pragmatická, ještě nemusí být racionální. Nepřekročitelný rozdíl mezi komerčními a veřejnoprávními médii je, respektive by proto měl být, ve způsobu jejich financování. estat.cz preferuje tzv. čistý model, který média veřejné služby zásadním způsobem odlišuje od komerční sféry. Výtěžek z reklamy na obrazovce veřejnoprávní televize již několik let prakticky není příjmem České televize, nýbrž obezličkou, kterou stát financuje některé své bohulibé aktivity (kinematografie, digitalizace atp.). V mezidobí navíc došlo k legislativní změně, která gró reklamy přesunula z komerčního kanálu ČT1 na artový kanál ČT2. Tato úlitba komerčním televizí postrádá jakoukoli logiku. estat.cz zastává názor, že věci mají být buď čisté, nebo logické. V případě, že nejsou ani čisté, ani logické, je něco v nepořádku. 10

Redukce mediálních rad Rada České televize má 15 členů, Rada Českého rozhlasu má 9 členů, Rada České tiskové kanceláře má 7 členů. Přičteme-li k tomu ještě 13 členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a 5 členů Rady Českého telekomunikačního úřadu, máme v České republice celkem 47 mediálních radních. A připočítat klidně můžeme ještě 5 členů Dozorčí komise Rady ČT a 5 členů Dozorčí komise Rady ČRo. Celkem se tedy jedná o 57 osob. Ponechme ale pro tuto chvíli stranou Radu pro vysílání a Radu ČTÚ, neboť to jsou orgány státní správy. Jejich existence a rozsah jejich aktivit se odvíjejí od agendy, kterou spravují. Zrušme nebo redukujme agendu a můžeme zrušit či redukovat orgán, který ji spravuje. Sloučení České televize, Českého rozhlasu a České tiskové kanceláře do jedné jediné veřejnoprávní instituce by proto také znamenalo podstatnou redukci mediálních rad. Namísto tří mediálních orgánů s celkem 31 radními a 10 dozorčími komisaři by mohl existovat jeden jediný dozorčí orgán. estat.cz rovněž navrhuje, že oč by taková rada mohla být štíhlejší (kupříkladu devítičlenná), o to profesionálnější by v ní mělo být zastoupení. Inspiraci lze hledat třeba v konstrukci Rady ČTÚ, kde zákon přesně vymezuje požadovanou profesní odbornost. Ne ekonomický, ale politický problém Po sérii schůzek s politiky celého politického spektra může estat.cz konstatovat, že zrušení koncesionářských poplatků není ani ekonomický, ani technický, ani legislativní problém, nýbrž jen a pouze politický problém. Zajímavé rovněž je, že souhlas či nesouhlas s tímto krokem se vůbec neláme na pravo-levé škále. Kupříkladu v ČSSD lze nalézt jak zastánce, tak i odpůrce, stejně jako třeba v ODS. Právě senátorský klub ODS s touto změnou přišel jako první, přičemž při hlasování v Senátu návrh neprošel o jeden jediný hlas. Možnost zrušení koncesionářských poplatků se následně objevila rovněž ve volebním programu ODS před volbami do poslanecké sněmovny v roce 2010. Zároveň ovšem platí, že čím blíže se politici nacházejí exekutivě, tzn. případné povinnosti nalézt potřebné finanční prostředky v najatém státním rozpočtu, tím jejich odhodlání a ochota financovat veřejnoprávní média ze státního rozpočtu klesá. estat.cz přesto upozorňuje, že politici na Slovensku tuto odvahu ve stejně těžkých ekonomických podmínkách nedávno nalezli. Veřejnost jednoznačně podporuje záměry estat.cz Na samý závěr více než roční práce se think-tank estat.cz rozhodl ověřit, jak jeho snahy v oblasti médií rezonují ve veřejnosti. Za tím účelem si u společnosti Ipsos Tambor objednal výzkum veřejného mínění. Výzkum byl proveden na přelomu května a června 2012 na vzorku 500 lidí ve věku 15 až 65 let. Cílem výzkumu bylo zjistit postoj občanů: 11

ke zrušení televizních a rozhlasových poplatků, k nahrazení těchto poplatků financováním ze státního rozpočtu, ke spojení ČT, ČRo a ČTK do jedné instituce a ke zrušení ČT a ČRo bez náhrady. Výsledky jsou naprosto jednoznačné. Pro zrušení koncesionářských poplatků je 84 % občanů, přičemž 78 % je nakloněno tomu, aby Česká televize a Český rozhlas byly financovány přímo ze státního rozpočtu. V rámci zefektivnění provozu 77 % občanů souhlasí se spojením České televize, Českého rozhlasu a České tiskové kanceláře do jedné instituce. Naprostá většina, a to 82 %, si zároveň nepřeje zrušení České televize a Českého rozhlasu bez náhrady. Minimalistická varianta Cesta ke změnám, jež tento materiál obsahuje, může být dlouhá. estat.cz proto ještě navrhuje jakousi minimalistickou variantu. Daleko užší spolupráci České televize a Českého rozhlasu nic nebrání již dnes, a to jak v programové, tak ekonomické oblasti. Prvním krokem může být společný výběr televizních a rozhlasových poplatků. Inspiraci lze opět hledat na Slovensku, kde poplatky namísto pošty po několik let vybírala Rozhlasová a televizní společnost. Nešlo však o tzv. outsourcing do soukromých rukou, o který se u nás nedávno pokusilo minulé vedení České televize, nýbrž o společný podnik Slovenské televize a Slovenského rozhlasu, založený právě a jen kvůli efektivnímu výběru koncesionářských poplatků. Dále estat.cz navrhuje, aby Česká televize a Český rozhlas společně převzaly správu ČTK. Shrnutí Diskuse, jak veřejnoprávní média v měnících se technických i ekonomických podmínkách financovat, se vede v celé Evropě. Think-tank estat.cz na základě důkladného seznámení s danou problematikou autoritativně tvrdí, že televizní a rozhlasové poplatky jsou neefektivní, iracionální a asociální, neboť v toku času se pozvolna přeměnily na jakousi podivnou degresivní daň z domácnosti. Efektivita jejich výběru je i přes jisté zlepšení z poslední doby problematická, poněvadž jejich nezanedbatelná část končí úplně jinde než v televizi a rozhlase. Jestliže se naše země rozhodla pro rovnou daň, pak bychom měli být skutečně důslední. Rovná daň totiž není stejná daň, neboť rovné se platí procento, nikoli částka. Televizní a rozhlasové poplatky oproti tomu platí všichni chudí i bohatí ve stejné výši. De facto je to degresivní daň, neboť v poměru ke svému příjmu platí nejvyšší procento ti nejchudší. Strašit ztrátou nezávislosti médií veřejné služby je zpozdilé. Justici, ombudsmana či policii přece také platíme ze státního rozpočtu. 12

Spojení Českého rozhlasu, České televize a České tiskové kanceláře do jedné instituce je naprosto zásadní změna. Nemůže ji ale protlačit jedna zájmová skupina či jedna politická strana, i kdyby to měla sebelépe promyšlené. K takovému kroku musí existovat poměrně široký politický, ba přímo společenský konsens. estat.cz vybízí k široké společenské diskusi na toto téma. Prvním krokem by mělo být sestavení nevelké skupiny ekonomů a mediálních specialistů, kteří vyhodnotí všechna pro i proti a především přesně vyčíslí možné finanční úspory. Nikdo nikomu zároveň nenalhává, že veřejnoprávní média financovaná ze státního rozpočtu budou pro daňové poplatníky úplně zadarmo. Státní rozpočet jsou naše peníze, potažmo naše daně. Sociální kouzlo je ale v tom, že prostřednictvím státního rozpočtu se bude každý na financování televize a rozhlasu veřejné služby podílet mírou svého zdanění. Bohatí přispějí hodně, sociálně slabší přisypou trochu a ti nejpotřebnější nezaplatí prakticky nic. Zrušení koncesionářských poplatků je akt zdravého rozumu, nikoli nějaký levicový či pravicový populistický nápad. Z jedné kapsy bere stát lidem přímé daně, z druhé kapsy nepřímé. Nic proti tomu, tak to na světě chodí, daně se platit musí. Ale neotravujme lidi navíc ještě televizními a rozhlasovými poplatky, ve skutečnosti další daní. Zrušme je! Bude to efektivní, racionální a navíc ještě vrcholně sociální. Edvard Kožušník Petr Štěpánek Edvard Kožušník *1971, poslanec Evropského parlamentu, vedoucí projektu estat.cz Petr Štěpánek *1958, mediální expert, 1994 2003 člen a místopředseda RRTV, 2006 2011 člen Rady ČTÚ 13

14 estat.cz Efektivní média veřejné služby

estat.cz a regulace médií 7. 1. 2011 Vize regulace mediálního prostředí 22. 2. 2010 Efektivní využití radiového spektra Partneři projektu k 1. 7. 2012 15