Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. (J 19,16-17.) Soud nad zajatým Ježíšem z Nazareta dospěl ke svému závěru. Rozsudek byl vynesen, Pána Ježíše převzala od Piláta vojenská popravčí četa. Vložili na něj kříž a vedli jej na městské popraviště. Ukřižování Pána Ježíše Krista je z hlediska dějin spásy klíčovým momentem dějin světa. Podívejme se na tuto událost z pěti různých úhlů pohledu. Co se tehdy odehrálo? Z hlediska světa, tedy z pohledu Piláta, lidí v Jeruzalémě, ale i z pohledu většiny našich současníků šlo o jeden z mnoha soudních procesů té doby. Zřejmě se odehrála justiční vražda, zemřel nevinný, ale kolik takových nevinných umíralo tehdy i dnes! Stalo se to, o čem zpíval 94. žalm: Napadají duši spravedlivou, nevinnou krev viní ze svévole. (Ž 94,21.) Z hlediska Božího, respektive z hlediska Boží spravedlnosti šlo o událost smíření. Kdysi dávno daná pravidla stanovila vztah mezi hříchem a smrtí. Hřích vyvolá smrt - to je základní princip Boží spravedlnosti. K momentu smrti Pána Ježíše Krista na kříži byl tento požadavek Zákona naplněn jednou provždy. Hřích byl vyvážen smrtí. Z pohledu Pána Ježíše se jednalo o oběť. Dobrovolně na sebe vzal toto břemeno, které jediné umožnilo vyhovět požadavku spravedlnosti a přitom nezlikvidovat lidstvo. A tak se Boží Syn v podobě člověka ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Fp 2,7b-8.), jak říká epištola Filipským. Z hlediska věřících křesťanů, tedy z hlediska těch, kdo přijali nabídku Boží milosti a jimž byly jejich hříchy skutečně odpuštěny, se jednalo smrt v zastoupení. Takový pojem náš právní řád nezná, ale zná něco trochu podobného: svatbu v zastoupení. Při svatebním obřadu je možné nechat se zastoupit, přičemž vykonaný obřad je po právní stránce zcela totožný s normálním svatební obřadem. Pán Ježíš nás tímto způsobem zastoupil při popravě. Po právní stránce (můžeme-li to tak povědět) se jednalo o vykonání trestu smrti nade mnou či nad kýmkoli z vás, milí posluchači. Apoštol Pavel vyznává: Jsem ukřižován spolu s Kristem, a dál píše: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,19b-20.) Pán Ježíš se postavil na místo hříšníka, dokonce se kvůli nám sám Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2K 5,21.),Na svém těle vzal naše hříchy` na kříž, abychom hříchům zemřeli a byli živi spravedlnosti.,jeho rány vás uzdravily.` (1Pt 2,24-25a.) - rozumí se: uzdravily od hříchu. Zbývá ještě poslední pohled, pohled satanův. Nejprve to byl jeho triumf, vposledku se projevil jako jeho definitivní porážka. Kdysi dávno, bezprostředně po prvním pádu člověka, řekl Hospodin
hadu: Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (1M 3,15.) Satan na Golgatě zabil největšího z lidí, Boha v lidském těle, ale sám tím přichází o rozhodující vliv na člověka. Lidský hřích je vyvážen, může být od této chvíle smazán. Satanu je rozdrcena hlava. Pán Ježíš svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla (Žd 2,14b.) *- Hudební předěl Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed. (J 19,17-18.) Evangelista Jan samu scénu ukřižování nijak podrobněji nepopisuje. Udává, že se odehrálo na Golgotě, a že spolu s Pánem Ježíšem byli ukřižování ještě dva další odsouzení. Tím jeho informace končí. Jistý generál Gordon objevil vně městských zdí Jeruzaléma skalní útvar, který připomíná lidskou lebku. Prý se tomu místo říká Gordonova Golgota a Vernon McGee se domnívá, že se skutečné jedná o ono popraviště, na kterém umíral i Pán Ježíš. Epištola Židům připomíná, že způsob smrti Pána Ježíše Krista do určité míry odpovídá rituálu oběti za hřích. U tohoto typu oběti musely být její zbytky vyneseny za hranice tábora a tam spáleny. O souvislosti tohoto ustanovení s obětí Pána Ježíše Krista list Židům říká: Vždyť těla zvířat, jejichž krev vnáší velekněz do svatyně jako oběť za hřích, spalují se za hradbami. Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. (Žd 13,11-12.) Pilát dal napsat nápis a připevnit jej na kříž. Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král židovský. Ten nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl Ježíš ukřižován, bylo blízko města. Byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky. Židovští velekněží řekli Pilátovi: "Neměls psát 'židovský král', nýbrž 'vydával se za židovského krále'." Pilát odpověděl: "Co jsem napsal, napsal jsem." (J 19,19-22.) Trojjazyčný nápis zpřístupňoval informaci prakticky každému kolemjdoucímu, kdo uměl alespoň trochu číst. Je dobře si uvědomit, že čas příchodu Pána Ježíše Krista nastal v době, kdy prakticky celý civilizovaný svět rozuměl řecky, evangelium se tedy mohlo šířit bez větších jazykových překážek. V případě nápisu na kříži pomohlo lepšímu porozumění ještě i použití hebrejštiny jako domácího jazyka oblasti a latiny, která byla mateřskou řečí vojáků římské posádky. Protest židovských velekněží Pilát nevyslyšel. Doplňuje se tak celkový obrázek Pilátova postavení v celém příběhu Ježíšova ukřižování. Pilátovi šlo o zlehčení Židů a k tomu mu nápis na kříži velmi dobře posloužil.
Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl. Zbýval ještě spodní šat. Ten šat byl beze švů, odshora vcelku utkaný. Řekli si mezi sebou: "Netrhejme jej, ale losujme o něj, čí bude!" To proto, aby se naplnilo Písmo:,Rozdělili si mé šaty a o můj oděv metali los.` To tedy vojáci provedli. (J 19,23-24.) I v drobných jednotlivostech Ježíšova ukřižování docházelo k naplnění některých starých proroctví. Všimněme si podrobnosti, kterou Jan zaznamenal: Vojáci netrhají Ježíšův spodní šat, ale losují o něj. Vítěz si jej vezme celý. Vernon McGee uvádí, že takový spodní oděv byl běžným oblečením té doby, ale spíše se jednalo o šat mimořádné kvality. Takový spodní oděv nosil izraelský velekněz. Žoldnéři pod křížem byli vedeni spíše lakotou, snahou udržet hodnotu této součásti oděvu, ale nevědomky tak naplňovali staré proroctví žalmu, který zpíval: Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv (Ž 22,19). U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, hle, tvůj syn!" Potom řekl tomu učedníkovi: "Hle, tvá matka!" V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. (J 19,25-27.) Pán Ježíš oslovuje svou matku obecným označení ženo a vrací nás tak k události z galilejské Kány. Tam použil stejného oslovení, když pak Marii vysvětloval, že jeho hodina ještě nenastala. Nyní se ke stejnému oslovení vrací, ovšem situace je naprosto odlišná. Kristova hodina nastala, soud na hříchem už probíhá. Mariin syn umírá, aby po třech dnech znovu vstal. Jeho lidství končí, jeho božství jej vítězně přenese přes hranici smrti. Je pěkné vidět, že Pán Ježíš ani v poslední chvíli svého pozemského života nezapomíná na potřeby svých blízkých. On sám se propadá do samoty, ale záleží mu na tom, aby Marie sama nezůstala. Svěřuje ji Janovi a my se můžeme jen domnívat, že se o ni Jan dobře postaral. Ježíš věděl, že vše je již dokonáno. A proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: "Žízním." Stála tam nádoba plná octa. Namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: "Dokonáno jest." A nakloniv hlavu skonal. (J 19,28-30.) Evangelista Jan zvlášť pečlivě dbá, aby zaznamenal zprávy o naplnění starozákonních proroctví. Můžeme si namátkou připomenout některá místa Starého Zákona, která se události ukřižování dotýkají: 22. kapitola 1. knihy Mojžíšovy, 16. kapitola 3. knihy Mojžíšovy, 22. žalm či 53. kapitola proroka Izajáše. Podle našeho učitele se v době, kdy Pán Ježíš visel na kříži, naplnilo 28 takových proroctví. Ježíšovo zvolání Žízním a to, co po něm následovalo, bylo naplněním bylo naplněním slov 22. verše 69. žalmu. Nakonec Pán Ježíš říká: Dokonáno jest. Co bylo dokonáno? Před
malou chvílí dozněla slova Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil a vzápětí skončilo zatmění slunce. O ničem z toho se Jan nezmiňuje, zaznamenali to ostatní evangelisté. Byl ukončen soud a prakticky bylo ukončeno celé spasení. Pro hříšníky byla vykoupena milost, Boží spravedlnost byla naplněna. Poněvadž byl den přípravy a těla nesměla zůstat přes sobotu na kříži - na tu sobotu připadal totiž velký svátek - požádali Židé Piláta, aby odsouzeným byly zlámány kosti a aby byli sňati z kříže. Přišli tedy vojáci a zlámali kosti prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok. A ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo:,Ani kost mu nebude zlomena.` A na jiném místě Písmo praví:,uvidí, koho probodli.` (J 19,31-37.) Pán Ježíš zemřel, ale i další průběh událostí zůstává těsně spojen se starými texty Bible. Evangelista Jan upozorňuje na dvě skutečnosti, které na biblické texty odkazují. To první souvisí se způsobem urychlování smrti ukřižovaných odsouzenců. V případě, kdy bylo třeba zkrátit dobu umírání, bývaly ukřižovaným přeráženy holení kosti. Tělo se pak nemohlo opírat o nohy, bylo ztíženo dýchání a odsouzenec se brzy udusil. Protože smyslem ukřižování bylo přivodit velmi pomalou a trýznivou smrt, nedělalo se lámání kostí často. Jak už jsme si ale naznačili, politická situace v okupované Palestině byla velmi napjatá, Římané se snažili Židy příliš neprovokovat a tak většinou respektovali i ustanovení o sabbatu. Mrtvá těla nesměla zůstat na křížích, bylo proto třeba zajistit včasnou smrt popravovaných. Kosti Pán Ježíš ale zlomeny nebyly, protože byl v kritické době už mrtev. Naplnila se tak předpověď 34. žalmu, kde je v pasáži o spravedlivém napsáno: Hospodin ochraňuje všechny jeho kosti, nebude mu zlomena ani jedna. (Ž 34,21.) Druhé naplněné proroctví, které Jan v našem textu připomíná, odkazuje na slova proroka Zacharjáše: Na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným. (Za 12,10b.) První část této prorocké předpovědi se už naplnila v události Kristova ukřižování - jeho ruce i nohy byly probodeny. Druhá část Zacharjášova proroctví na své naplnění teprve čeká. Jednou přijde doba, kdy i Izrael bude naříkat nad smrtí Božího Mesiáše, kdy se mu otevřou oči a pozná, kým Ježíš z Nazareta doopravdy byl. Pročítáme knihu, biblickou knihu, kterou nazýváme Janovým
evangeliem. Co je to ale evangelium? Kdybychom vyšli z překladu původního řeckého slova, mluvili bychom o radostné zprávě o vítězství. Kdybychom si chtěli obsah slova evangelium charakterisovat věcně, mohli bychom citovat, co napsal apoštol Pavel do Korintu: Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben. Byl vzkříšen třetího dne podle Písem (1K 15,3-4.). To jsou základní skutečnosti evangelia. Samozřejmě, i všechno ostatní v Bibli je důležité, celá historie spásy, příběhy Starého i Nového Zákona, Ježíšovo učení, příklad jeho života, historie prvotní církve, ale to nejvlastnější jádro, sdělení rozhodující o životě a smrti, to je skutečnost Kristovy smrti a vzkříšení. Naše spasení je podstatně závislé na tom, jak právě tyto skutečnosti přijímáme. Rozhodující je náš vztah k Pánu Ježíši Kristu. Jestliže věřím, že skutečně umíral, že skutečně umíral z lásky, a že nešlo jen o jakýsi obecný pocit, ale o lásku i ke mně, pak se mi otvírají dveře spásy. Pak může růst moje důvěra k němu. Potom užitek Kristovy smrti platí i pro mne. Potom požádal Piláta Josef z Arimatie byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů aby směl Ježíšovo tělo sejmout s kříže. Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal. Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl asi sto liber směsi myrhy a aloe. Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s těmi vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem. (J 19,38-40.) Události, ke kterým došlo bezprostředně po smrti Pána Ježíše Krista, nám ukazují něco velmi zajímavého. K Pilátovi přicházejí dva vysoce postavení Židé: Josef z Arimatie a Nikodém. S Nikodémem jsme se setkali při výkladu 3. kapitoly Janova evangelia. Tehdy přišel k Pánu Ježíši v noci, aby se ptal na Boží království. Oba dva, Josef i Nikodém, v Pána Ježíše uvěřili a stali se tak vlastně jeho učedníky, i když to doposud nikdo z lidí nevěděl. Až v této chvíli, až po smrti Pána Ježíše se k němu veřejně přiznávají. Nebylo to už pozdě? Přiznat se k Pánu Ježíši není nikdy pozdě. Jistě, kdyby se nepřiznali, kdyby chtěli být tajnými učedníky až do smrti, bylo by to s nimi zlé. Kdyby se z vypočítavosti k Pánu Ježíši přiznali až ve chvíli, kdy by jim z toho neplynulo žádné nebezpečí, bylo by to také problematické. Oni ale vystoupili z anonymity ve chvíli, kdy se všichni ostatní Kristovi učedníci v hrůze rozprchli, ve chvíli, kdy byli všichni Židé rozpálení nenávistí k ukřižovanému Ježíšovi z Nazareta. Josef a Nikodém dozráli k vyznání. Bez ohledu na důsledky se přiznávají ke své víře tváří v tvář rozbouřenému Jeruzalému. Takové přiznání je vždycky požehnané, i když třeba nastane až po letech tajné víry. Na druhou stranu, každé otálení v sobě nese riziko promarnění času. Josef z Arimatie a Nikodém odhodili strach a vyžádali si od Piláta mrtvé tělo Pána Ježíše. Pak vykonali to, co předpisoval židovský Zákon: Mrtvé tělo řádně pohřbili.
V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko. (J 19,41-42.) Na pohřební práce nebývalo mnoho času, blížil se sabbat. Josefův hrob byl blízko, proto bylo provedeno jen nejzákladnější nabalzamování a tělo bylo uloženo do hrobu s tím, že po sabbatu budou potřebné práce ještě dokončeny.