PETR CHARVÁT VÁCLAV, KNÍŽE ČECHŮ
V Y Š E H R A D P R A H A 2 0 1 1
Prof. PhDr. Petr Charvát, DrSc., 2011 ISBN 978-80-7429-168-5
OB SA H Předmluva... 9 Poděkování... 12 PROSTŘEDÍ: Do jakého světa se zrodil?... 15 Hospodářství až na prvním místě... 15 Stát desátého století a jeho původ... 20 Prvotní přemyslovský rod a jeho partneři... 25 Družiny... 35 Zahraniční politické vztahy... 41 Duchovní život... 42 OSOBNOST: Jaký byl?... 53 CÍLE: Oč usiloval?... 69 Vztah knížete k Bohu... 85 Vztah k císaři... 94 Vztah k vlasti... 95 Rané křesťanství v Čechách: sic volo, sic iubeo... 95 Pražský hrad, vší země srdce a duše... 97 A opět peníze až na prvním místě... 118 Závěry: Jakou strategii tedy Václav volil?... 125
PROSTŘEDKY: Co dokázal?... 127 Doslov... 141 Summary... 145 Citovaná díla... 163 Seznam vyobrazení... 178 Rejstřík... 182
PŘ E DM LU VA V dnešní době, tolik dbající na efektivitu a výkonnost, získalo slovo posvátno význam bezmála pejorativní. Dnes a denně jsme bombardováni výzvami k tomu, abychom si počínali účinně a cílevědomě, abychom soustředěně pracovali na své kariéře a abychom se především naučili přepočítávat vše kolem nás na peníze. Jen málokterým z nás se asi přitom vkrade vzpomínka na citát z klasika, který kdysi pravil, že tím, že člověk vybere jedno z řešení otázky před ním stojící, automaticky vylučuje řešení jiná. Kdo tedy volí peníze, získá peníze a pouze peníze. Kdo pak volí lásku, získá lásku a dál už nic. Kdo volí moc (nikoli moc něčeho ve smyslu kerak je něčeho moc, tak je teho příliš, nýbrž moc ve smyslu potestas), získá moc a ničeho více. Kdo konečně volí moudrost, obdrží moudrost a dále již ničeho. Tolik o fetiši našich dnů. Nuže dobrá, řeknete si, ale jak je to s tím posvátnem? Pravda je, že se s tímto pojmem dnes setkáváme ještě tak nejspíše v pracovnách esoteriků všeho druhu, případně v solidarizačních rituálech klubů fotbalových fanoušků. Přesto si troufám tvrdit, že v našich duších posvátno přítomno je. Nenechme se mýlit statistikami a mylnými úsudky o nejateističtějším národě Evropy. Všichni dobře víme, že když je nám nejhůř, uchylujeme se tak 9
jako tak k odvěkým symbolům, z nichž některé získaly staletími i viditelnou podobu. Po celé dvacáté století vyznačovala okamžiky stěžejních přelomů v dějinách česky mluvící pospolitosti shromáždění na druhém největším pražském náměstí u jezdecké sochy hrdiny tohoto příběhu. A právě s ním vstupuje do našeho života posvátno. Kdybychom měli vysvětlit, proč je to právě svatý Václav, s nímž naše společenství spojuje naději na své dlouhodobé přetrvání v dějinném čase, asi těžko bychom nalezli vhodná slova. Potíž tkví právě v tom, že se náš vztah ke svatému knížeti slovy vyjádřit nedá. Zarytě o tom mlčíme a přesto cítíme a víme. Svatováclavská zkušenost je cosi, co všichni mlčky sdílíme a na čem se ve chvílích dějinných bouří všichni shodneme. Kdyby to neznělo tak nadneseně, dalo by se dokonce říci, že právě nevyslovené společné povědomí o nadpřirozené moci nebeského knížete definuje příslušnost k českému národu. Z tohoto důvodu shledáváme poněkud obtížným představit si, že nadoblačný kníže kdysi vedl zcela pozemskou existenci. Sotva si umíme vyvolat obraz nemluvněte ležícího (arci asi na kožešině nebo na velmi jemném lněném plátně) u ohně či spíše u rudě žířících uhlíků v šeru komnaty vonící starým dřevem. Přišel by nám nezvyklý obraz batolete, zmáhajícího na nejistých nožkách vzdálenosti mezi lůžkem a truhlou a křeslem a stolem za pozorného dohledu chůvina. Jen těžko bychom si vybavili představu caparta zmáhajícího tajemství lidské řeči a pokoušejícího se napodobit zvuky vycházející ze rtů jeho dospělých opatrovníků. Chlapce a jinocha už si před svým duševním zrakem umíme vyvolat spíše, jakkoli nás velmi zaujme přídomek tichý vévoda, jímž Václava obdařil autor jedné z pozdějších legend. Ale málo platné, z vůle pana Myslbeka vidíme Václava jako atletického bojovníka s krátkým vousem, jedoucího v čele zástupu nebešťanů. Vydejme se tedy na pouť za událostmi, které se odehrály před více než tisíci lety. Utkejme se s nepřízní historie, která nám z au- 10
tentických zpráv o Venceslavu Vratislavici nezachovala více než dva odstavce v soudobé kronice. Pokusme se přimět naše psané, archeologické a další prameny k výpovědi. Podstupme onen nebezpečný tanec nad propastí, při němž hrozí v každém okamžiku pád. Budu rád, vážené čtenářky a vážení čtenáři, doprovodíte-li mne na této výpravě, na níž se budu ze všech sil snažit vést vás, jak nejlépe umím. 11
PROSTŘEDKY: Co dokázal? Nyní tedy přistupme k vylíčení způsobu, jimž Václav uchopil svůj osud a v reálném světě prosazoval své záměry, tužby a ideály, v míře, v níž to vůbec vzhledem k tolikrát již zmíněnému stavu pramenů vůbec lze učinit 262. Náhlá a podle všeho neočekávaná smrt Václavova otce Vratislava, k níž došlo 13. února roku 921 263, uvrhla český stát do krize 264. Po dramatickém zápasu o vůdčí postavení v přemyslovském panství, jehož se zřejmě vzhledem ke svému mladistvému věku neúčastnili dva nejstarší synové Vratislavovi, Václav a Boleslav, a v němž se utkaly kněžna matka Ludmila a kněžna vdova Drahomíra, převzala za známých okolností insignie regentské vlády druhá z obou dam 265. Vykonávala ji pak patrně až do okamžiku, kdy dosáhl designovaný a na knížecí stolec zvolený Vratislavův nástupce Václav věku zletilosti. 262 K Václavově vládě nyní Matła Kozłowska 2008, str. 45 62 a 75. 263 Kalhous Kopal Moravcová Polanský 2009, str. 549. 264 Padl-li Vratislav vskutku v bitvě, nelze se ani příliš divit. 265 Nezaváhavši ani před intrikou, která její soupeřku připravila dne 15. září roku 921 o život: Kalhous Kopal Moravcová Polanský 2009, str. 548. 127
Za tohoto stavu věcí se bavorský vévoda Arnulf, který už v roce 921 přijal podřízenost saskému králi Jindřichovi, zřejmě rozhodl provést průzkum bojem. Ráznou vojenskou akcí patrně hodlal minimálně korigovat chaotické poměry v Čechách, které mohly přirozeně ohrozit i jeho državy, a dovolí-li to okolnosti, získat i více. Roku 922 vtáhla jeho vojska do Čech, aniž se tu nejspíše setkala s účinným odporem 266. Drahomíra odpověděla akcí zaměřenou zřejmě na onu z obou západních front, na které se dalo spíše spoléhat na účinnost momentu překvapení. Roku 924 napadly uherské jednotky Sasko, jehož svrchovanost Arnulf, jak jsme již uvedli, mezitím uznal 267, takže musely předtím projít Čechami 268. Nicméně Arnulfova akce dosáhla přece jen aspoň jednoho úspěchu zdá se, že v jejím důsledku se do Čech ke svým úřadům navrátili latinští kněží z Bavorska, kteří zemi předtím za bojů o hegemonii nad přemyslovským panstvím opustili 269. Zřejmě někdy roku 924 nebo 925 dosáhl Venceslav Vratislavic věku, v němž byl pokládán za schopného zastávat knížecí úřad. Usedl proto za všeobecného souhlasu na pražský kamenný stolec a zahájil svou politickou kariéru akcí současně ráznou a racionálně uváženou. Svou matku Drahomíru totiž odeslal do vyhnanství. Tento skutek sice neuvádějí všechny legendy 270, vyplývá však zřetelně z logiky děje a prozrazuje Václavův politický talent. Proti matce nemohl dost dobře zasáhnout drastičtějšími 266 Lübke, RGSEO I č. 19 str. 32, viz též Třeštík 1991, str. 657 (Arnulf měl Čechy považovat za součást svého regnum Bavariae), a Matła Kozłowska 2008, str. 45 47. 267 Třeštík 2009, str. 88. 268 Lübke, RGSEO I č. 21 str. 34 a též str. 36 37. 269 Sláma 2008, str. 30. 270 Drahomířino vyhnanství zmiňuje Stsl I, Stsl II a Kristián, nemá je Gumpold, Crescente ani Vavřinec. Viz k tomu Sláma 2010, str. 39 pozn. 42. 128
represivními či donucovacími prostředky, aniž by se byl pokryl hanbou a zcela zbavil věrohodnosti jako vladař státu. Odesláním Drahomíry do vyhnanství sledoval zřejmě především zpřetrhání mocenských svazků, které spojovaly její dvořany v celistvé a akceschopné politické těleso, schopné ohrožovat nebo dokonce mařit jeho politické záměry. Bylo možno předpokládat, že do vyhnanství bude kněžnu následovat jen nejužší kroužek jejích věrných, kteří jí sice poskytnou morální oporu, ale politicky a mocensky budou zcela bezvýznamní. Naopak u většiny politicky činných Čechů se dalo předpokládat, že zůstanou doma a budou hledat cesty k novému vládci, popřípadě k vykonavatelům jeho vůle, které si s sebou do nejvyššího zemského úřadu nejspíše přivedl. O účinnosti tohoto opatření svědčí skutečnost, že Václav po čase matku povolal zpět. Nepochybně mezitím dosáhl svého cíle z pražského dvora vytvořil politický organismus poslušný především jeho samého. Ihned poté ovšem zřejmě přistoupil k aktu mimořádného, i státoprávního významu, totiž ke slavnostnímu přenesení pozůstatků své babičky Ludmily z Tetína do svatojiřské svatyně na Pražském hradě. 271 O této události jsem obšírně hovořil výše, zde pouze připomeňme, že se zde poprvé Václav projevil jako státník formátu nikoli pouze českého, ale evropského. Těžiště politického dění ve střední Evropě se ovšem po volbě Jindřicha Ptáčníka králem v roce 919 přesunulo do Saska, a nový panovník nenechával zřejmě od počátku nikoho na pochybách, že klid na své východní hranici hodlá zajistit jakýmikoli prostředky. 271 Viz též Sláma 2010, 38 s pozn. 41. 129
38. Kaptorga. Dobrovíz u Prahy, 10. století. Po uherském zpustošení Saska roku 924 uzavřel s Uhry Jindřich devítileté příměří 272. Této situace pak hleděl využít k zajištění bezpečí svých poddaných před vnějším ohrožením. Vyhlásil především své pověstné nařízení o tom, že osm rolníků má výnosem svého úsilí živit devátého, který bude vykonávat vojenskou službu v některém z královských hradů, jejichž zřizování všemi prostředky podpořil. Tím zajistil obranu království stálou vojenskou silou, kterou bylo možno v kterémkoli vhodném okamžiku aktivovat a vyslat do pole 273. Někdy po roce 925 zřídil Jindřich k obraně východní hranice také merseburskou legii, složenou z odsouzených zločinců, zvláště lupičů, jimž byl soudem ulože- 272 Lübke, RGSEO I č. 21b str. 36. 273 Widukind (Hirsch) I: 35, str. 48 49. 130
ný trest prominut pod podmínkou, že přijmou službu v této královské jednotce. Za posádkové místo jim Jindřich vykázal Merseburg, kde jim přidělil pozemky a uložil vojenské povinnosti, zvláště útočné operace proti barbaris 274. Václav se mezitím zřejmě pustil do aktivního rozšiřování přemyslovských držav. Již jsme se zmínili o konfliktu s kterýmsi blízkým knížetem, rozhodnutém nakonec osobním soubojem velitelů obou vojsk a nadpřirozenou intervencí, která přiřkla vítězství Václavovi, jakkoli samo božské znamení je zřejmě převzato z repertoáru křesťanských legend latinské Evropy. Zábory v Čechách jižních možná naznačuje údaj arabského encyklopedisty al-mas c ūdīho 275 o knížeti Václavovi jako pánu jihočeských (?) Doudlebů 276. Tyto zprávy dává současné bádání do souvislosti s Václavovou expanzí do Kouřimska, jižních Čech a snad také Žatecka a vyslovuje se na jejím základě o povaze prvotní přemyslovské rozpínavosti, jejímž cílem se staly kraje bezprostředně sousedící s Pražskem 277. Všechen tento třesk zbraní, bitevní ryk, chropot raněných a umírajících a sténání zajatců ovšem navozuje řadu představ, které nám s doposavad představovaným obrazem Václava jako knížete míru a vlídnosti k bližním nijak neladí. Věnujme se jim poněkud podrobněji. Už po Václavově smrti, roku 936, si jakýsi vladař ze sousedství (vicinus subregulus), jehož država sousedila se zeměmi Boleslavovými, v obavě o svou nezávislost a bezpečnost vyžádal 274 Totiž Slovanům; Lübke, RGSEO I č. 23 str. 37 38. 275 O něm nyní Charvát 2010b, str. 36 38. 276 K tomu Kalus 1996, str. 131 134. 277 K tomu viz nyní Matła Kozłowska 2008, str. 55 62 s pozoruhodnou hypotézou o devastaci jihočeských hradišť, spojované doposavad s nájezdy uherskými, právě v důsledku Václavova záboru; dále tamtéž na str. 75, a Sláma 2010, str. 42. 131
ochranu saských vojsk. Na pomoc mu byly vyslány síly ze saského Merseburska a rovněž z Durynska. Boleslav a jeho velitelé reagovali rychle a účinně. Nejprve odřízly vybrané české oddíly pochodující kolonu durynskou od hlavní síly již utábořených saských vojsk a úplně ji potřely. Poté zlikvidovali čeští bijci jednotku saskou, onu neblaze proslulou merseburskou legii, která se oddala plenění a stala se velitelsky nezvladatelnou. Nato dobyla vítězná česká vojska ztečí hrad onoho vladaře, který poté mizí z dějin 278. Kde se však pod Boleslavovým vedením vzala početná, motivovaná a dobře vycvičená vojska s vysokou bojovou morálkou, jimž velí důstojníci vyznačující se vysokou mírou velitelského mistrovství? Současné bádání je názoru, že až za Boleslava I. překročila přemyslovská moc užší hranice středních Čech a počala rázně zabírat i od Prahy vzdálenější kraje, až ovládla oblast vyplňující kraje uvnitř zeměpisných hranic dnešních Čech a posléze i Moravy. To je jistě možné, avšak je třeba celou věc ještě důkladně uvážit a závěry upřesnit. Nejméně jedna ze shora uvedených složek přemyslovské moci desátého století početné, dobře vycvičené vojenské jednotky s výtečnou bojovou morálkou řízené velmi kvalitním velitelským sborem vstupuje totiž na scénu pouhý rok po zavraždění knížete Václava, a tak je třeba předpokládat, že již budoucí světec disponoval zřejmě vysoce účinnými bojovými silami. Obdobnou úvahu je možno pronést o samotném Václavově bratru, Boleslavovi. Kde a kdy se naučil válečnému umění, kde si získal nespornou autoritu polního velitele? Za pouhý rok si mohl i při mimořádném nadání sotva získat svrchovaný respekt k pánu a vládci, kterým nesporně disponoval při velení akci subregulus, probíhajícím zjevně bez těžších poruch. Zkušenost praví, že frontové jednotky přijímají nové velitele pomalu a opatrně, 278 Widukind (Hirsch) II: 3, str. 68 70, též Lübke, RGSEO I č. 48 str. 69 70. 132
39. Přemyslovské vojsko na českém denáru. 12. století. a bezvýhradně se podřizují jejich příkazům až po určité době. Nic z toho zjevně nenastalo roku 936 naopak, celá věc působí dojmem, že česká vojska poslouchala jako obvykle toho, koho znala ze své zkušenosti již dlouho. Tyto nesporně teoretické až spekulativní úvahy mne vedou k vyslovení předpokladu, že Václavovu dobu si bude asi lépe představovat jako naplněnou spíše boji a zápasy než zpěvem žalmů a vůní kadidla. Je ostatně otázka, kdo a kdy nastartoval přemyslovský válečný stroj, který se zřejmě naplno rozjel až v padesátých a šedesátých letech desátého století, a díky němuž skončili přemyslovští válečníci svá tažení až na hranicích Kyjevské Rusi. Pokud padl v bitvě již Vratislav I., Václavův otec, mohlo budování ozbrojených sil raného českého státu započít už někdy kolem roku 900 nebo dokonce před ním. 133
Jak se dalo dříve či později očekávat, útok přišel ze severozápadu. Po uplynutí konsolidační periody saského království pokládal Jindřich své přípravy k pacifikaci východní hranice za ukončené a rozhodl se k ofenzivní akci. Na přelomu let 928 a 929 zahájil zimní tažení nejprve proti otčině Drahomířině, území Havolanů-Stodoranů 279 a zdolal jejich pevnost Brennaburg hladem, železem a mrazem. Vladař Havolanů musel odeslat do Saska rukojmí, a to patrně syna(?) jménem Tugumir a patrně i dceru neznámého jména. Nelze vyloučit, že tato relativně mírná opatření podnikl Jindřich proto, že měl před sebou slovanská knížata křesťanského vyznání 280. Šlo však zřejmě jen o klamný manévr, neboť poté se Jindřich vší svou mocí obořil na kmeny na své jihovýchodní hranici a zvláště na Dalemince, usedlé na dnešním Míšeňsku při středním toku Labe. Na jaře roku 929 zaútočila saská vojska na hrad Daleminců jménem Gana, jehož dvacátého dne obléhání dobyla. Kořist byla rozdána družiníkům, všichni dospělí obyvatelé hradu byli pobiti a chlapci a dívky prodáni do otroctví 281. Tento mimořádně brutální postup volil Jindřich bezpochyby jako okázalou demonstraci síly, chtěje tím vštípit jakýmkoli nepřátelům Saska, kteří by se proti němu paktovali s cizími mocnostmi, zřetelnou představu o tom, jak dopadne každý, kdo se bude zbraní protivit saskému vládci. Právě Daleminci totiž otvírali v minulosti uherským expedičním sborům vstup do Saska. Kraj, představující z hlediska možných útoků na Sasko bod velmi citlivý, pak panovník zvlášť zabezpečil založením hradu Míšně a jeho předáním spolehlivým ministeriálům. Dovedeme si představit bledý děs, který se zmocňoval Václava, jeho poradců a vojenských velitelů, když do Prahy docháze- 279 Lübke, RGSEO I č. 25 str. 40 42. 280 Widukind (Hirsch) I: 35, str. 49 51. 281 Lübke, RGSEO I č. 27 str. 43 45. 134
ly tyto zprávy z bojiště. Třebaže patrně chápali, že tu jde svého druhu o preventivní úder směřující k neutralizaci zvláště citlivého strategického bodu Jindřichovy obrany, sotva kdo z nich měl pochybnosti o tom, kdo ze sousedů Saska je nyní na řadě a proti komu se obrátí ostří saských zbraní. Akce se vyvíjela tak, jak se dalo čekat. V letním tažení přibyl Jindřich do Prahy, aniž bychom slyšeli o jakémkoli seriózním odporu českých vojsk. V Praze přijal Jindřich Václavův hold a uložil Čechům poplatek 282, načež jeho vojska pokojně odtáhla domů. Jistý respekt Jindřichových velitelů k Václavově vojenské síle prozrazuje skutečnost, že si zřejmě Jindřich vyžádal jako pomocné opatření otevření druhé fronty tažením bavorských jednotek vévody Arnulfa do Prahy 283. Za daných okolností nemělo zjevně smyslu vyčerpávat síly Čech a jejich vojsk ozbrojeným odporem proti vetřelci, který předtím tak výmluvně doložil svou schopnost počínat si bezohledně a surově. Jeví se jako poměrně pravděpodobné, že zatímco přemyslovskou državou zmítal tento bouřlivý osud, na Pražském hradě probíhala výstavba kostela, jíž hodlal Václav demonstrovat své záměry v oblasti církevní 284. K jeho stavbě, označené pozdějším kronikářem Kosmou jako okrouhlé po způsobu kostela římského (nebo církve římské), si vyžádal svolení řezenského biskupa Tuta, o němž jsme již slyšeli. Původně projektovali zřejmě Václavovi architekti rotundu o vnitřním průměru lodi kolem 13 m a s jedinou apsidou na východě. Zasvěcení svatému Vítu je obtížné neuvádět do souvislosti se saským panovníkem, možná přímo s jednáními vedenými v letních měsících roku 929. Jakkoli nemáme Jindřichův dar svatovítské relikvie Václavovi dosvědčen 282 Šlo možná o dávku volů a hřiven uloženou kdysi Čechům za Karla Velikého, kterou však údajně platili jen do vlády Ludvíka Zbožného: Třeštík 1991, str. 653. K tomu viz výše. 283 Lübke, RGSEO I č. 29 str. 45 47. 284 Sláma 2010, str. 43 44. 135
přímým pramenným svědectvím, činí vysoká prestižní hodnota ostatku zejména v saském kontextu Jindřichovu snahu o navázání přátelských styků s Václavem prostřednictvím tohoto cenného daru velmi pravděpodobnou. O tom všem však již byla řeč. Když Jindřich uzavíral bilanci své akce proti Havolanům- Stodoranům, jistě nepředpokládal, že se její následky dotknou i jeho samého a jeho nejužší rodiny. Na neznámé dámě z havolanské společenské smetánky, která se jako rukojmí octla na saském královském dvoře, totiž spočinulo se zalíbením oko mladistvého korunního prince a Jindřichova následníka, budoucího císaře Oty I. Vzplanul prý k ní velmi prudkým milostným citem, který byl údajně opětován, takže se mladému páru brzy narodil synáček 285. Poté, co Jindřich rozhodl oženit Otu v zájmu říše s anglickou princeznou Eadith, dcerou krále Athelstana, musel ovšem tento vztah skončit. Neznámá Havolanka se odebrala do kláštera, snad do benediktinského ústavu v Möllenbecku, v jehož nekrologiu je zapsán kníže z téhož lidu Tugumir 286. Ten se měl posléze velmi zasloužit o uzavření přátelského svazku mezi Otou I. a Havolany, když byl roku 940 vyslán od saského dvora, aby přijal vládu nad kmenem, která mu dle jeho původu po otci náležela 287. Jak a kterak to vše souvisí s českými dějinami? Tugumir i neznámá vybranka Havolanů byli nepochybně v úzkém příbuzenském vztahu s Drahomírou, Václavovou matkou 288. Vzhledem k jejich postavení a vztahu k Sasku i vzhledem k zápisu Tugumirova jména do klášterního nekrologia vyznávali zjevně křesťanství, což lze logicky předpokládat i u Drahomíry. Předhůzky 285 Lübke, RGSEO I č. 32 str. 50 51. 286 Lübke, RGSEO I č. 32 str. 50 51. 287 Lübke, RGSEO I č. 66 str. 90 92. Tugumirovo jméno je zapsáno v nekrologiu kláštera v Möllenbecku: tamtéž č. 68 str. 93 94, k 25. květnu neznámého roku. 288 Podle některých badatelů byla Drahomíra možná Tugumirovou tetou: Matła Kozłowska 2008, str. 43 pozn. 147. 136
legendistů o zuřivém pohanství Drahomířině tak zní velmi nepřesvědčivě. Poznamenejme ještě, že i Otův a Havolančin syn, který obdržel jméno Wilhelm, se rovněž zapsal do českých dějin. Vzhledem ke svému původu ho totiž čekala skvělá církevní kariéra, na jejímž konci usedl na arcibiskupský stolec mohučský. V tomto postavení rozhodně čelil pokusům svého otce Oty I. o zřízení misijních biskupství a arcibiskupství na východním pomezí říše s poukazem na škodu, která by z toho vzešla jeho úřadu a jeho náležitostem. Ota I. i jeho spojenec, český vládce Boleslav I., museli proto v šedesátých letech desátého století manévrovat velmi opatrně a mohučský odpor neutralizovat především spoluprací s daleko vlídněji naladěným a argumentům přístupnějším papežským stolcem v Římě. Díky této spolupráci se konečně uskutečnil i (jsem přesvědčen, že už Václavův a zejména) Boleslavův plán založení pražského biskupství. Vraťme se však k našemu protagonistovi a sledujme dále jeho životní dráhu. Nelze vyloučit, že kapitulace před Jindřichem I. pošramotila do jisté míry Václavovu vladařskou prestiž a že kníže začal intenzivněji pociťovat touhu vymanit se z osidel tohoto světa a svých vladařských povinností. Pokud se skutečně rozhodl složit zeměpanský úřad a odejít do klášterního ústraní v Římě, mohl tím vzbudit u bratra Boleslava, muže podle všeho velmi ctižádostivého, naději na nástup na knížecí stolec. Když poté Václav od svého plánu upustil Crescente praví, že důvodem k tomu byl nedokončený stav stavby svatovítského kostela na Pražském hradě, roztrpčilo to možná Boleslava do té míry, že se jeho mysl stala přístupnou těm nejčernějším záměrům. V tu dobu se opět zablesklo nad severozápadní hranicí. Roku 932 vpadla saská vojska do Dolní Lužice a oblehla a ztečí dobyla hrad jménem Liubusua. Pevnost dobyvatelé rozbořili 137
a stála poté pustá až do roku 1012 289. To Václavovi zřetelně ukázalo, že dny míru a klidu nemusejí trvat věčně, a rozhodl se pustit se do akce, kterou nelze nazvat jinak než nepříliš uváženým dobrodružstvím ani jako průzkum bojem by totiž neobstála. Na samém počátku roku 933, přesně po vypršení devítiletého příměří uzavřeného roku 924 s králem Jindřichem, zaútočily uherské expediční sbory znovu na Sasko, a jako už v minulosti musely (nepochybně s Václavovým svolením) projít Čechami. Velitelé uherských jednotek se obrátili k Dalemincům s žádostí o pomoc a podporu. Ti si ovšem velmi dobře pamatovali, co je stálo spojenectví s nepřáteli Saska za Jindřicha, a uherskou žádost odmítli 290. Nato se uherské jednotky střetly se saskými vojsky dne 15. března roku 933 v bitvě u místa zvaného Riade 291, a utrpěly tam katastrofální porážku. Neutralizaci celé východní hranice uzavřel Jindřich následujícího roku vojenskou výpravou proti kmeni vystupujícímu v pramenech jako Vucrani, který si podrobil a uložil mu daň 292. V této chvíli se Václav ocitl ve slepé uličce. Bratra si (snad) rozhněval nesplněným slibem složit úřad a odejít do Říma. Své bohaté a mocné (možná) rozladil uložením povinnosti platit desátek církevním institucím (či jen trváním na něm), čímž snížil jejich příjmy, totiž výši jejich podílu na dávkách vybraných pro knížete. Uherskou legii (připusťme tuto možnost) znervóznil svou nečinností v tažení roku 933 a nedostatkem podpory uherské věci ve střetu se Saskem. Konečně na sebe upozornil i Jindřicha, který musel dojít k závěru, že český kníže si mnoho nedělá ze spojeneckých svazků se Saskem a řídí svou politiku výhradně zájmy vlastními. 289 Lübke, RGSEO I č. 36 str. 55 56. 290 Lübke, RGSEO I č. 38 str. 57 58. 291 Lübke, RGSEO I č. 39 str. 58 59. 292 Lübke, RGSEO I č. 42 str. 61 62. Stalo se tak po 25. červnu roku 934. 138
Tak se na místě octly všechny zlověstné ingredience Molotovova koktejlu, z něhož vyšlehl vražedný plamen černého září roku 935 293. Dodejme ještě několik málo poznámek o osudu nejbližších Václavových rodinných příslušníků. Podle obecně sdíleného mínění odešla po vladařově smrti jeho matka Drahomíra, vykonavši řádně pohřební obřady nad tělem zesnulého syna, k českým (Bílým) Charvátům 294. Stojí za úvahu, zda je naprosto nesmyslný předpoklad Drahomířina odchodu do dalmatinského království chorvatského, které právě onou dobou dosáhlo jednoho z vrcholů svých středověkých dějin 295. Pokud pak některý klerik z jejího doprovodu sepsal na její popud staroslověnsky legendu o Drahomířině synu, známou dnes jako Stsl I, vyřešily by se tím otázky spojené s její existencí v Čechách a získali bychom rovněž odpověď na otázku, proč bylo třeba padesát let po jejím napsání překládat do církevní slovanštiny Gumpoldův text jako Stsl II. Na italské Monte Cassino, kde byla faktografie Stsl I známa 296, by také z dalmatského Chorvatska bylo blíže než z přemyslovských Čech. Václavův syn pak zřejmě z Čech zamířil k lidu, v němž se zrodila jeho babička, a uvázal se v důstojenství, které mu po ní u Havolanů-Stodoranů náleželo. Dlouho se tam však asi nezdržel, neboť již roku 940 převzal panství nad nimi Tugumir, do té doby prodlévající co rukojmí na dvoře Jindřicha Ptáčníka a Oty I. 293 O boleslavské vraždě Kalhous Kopal Moravcová Polanský 2009, str. 549; Sláma 2008, str. 31 32; Sláma 2010, str. 44 45. Pro rok 935 se nyní vyslovuje i Nastalska-Wiśnicka 2010, str. 141. 294 Tak Nastalska-Wiśnicka 2010, str. 146. 295 K tomu Curta 2006, str. 191 201, a Akimova 2009. 296 Nastalska-Wiśnicka 2010, str. 65 67. 139
40. Zde vidíme v umělecké zkratce výsledek úsilí knížete Václava o vstup jeho národa do Evropy latinského křesťanství. Mezi čtyřmi personifikacemi provincií římského impéria, které skládají na této iluminaci z vládcovy knihy evangelií hold císaři Otovi III., přichází též (arci na posledním místě) Sklavínie. Přes to, že kompozičně jde o převzetí pozdně antického modelu (imperiálního kalendáře z r. 354), ukazuje tato symbolika velmi názorně na skutečnost, že na konci desátého století vstoupily již státní pospolitosti západních Slovanů pevně do sestavy evropské pospolitosti uznávající autoritu římského papeže. 140
R E J ST Ř Í K Do rejstříku nejsou pojaty lexémy Bůh, Ježíš Kristus, bible, Václav, Přemyslovci, Čechy, křesťanství. Abbo, opat 21 c Abd ar-raḥmān III., emír a chalífa córdobský 122 124, 158 Aghlabovci, dynastie vládců Tuniska 122 al-hakam (II.) al-mustansir, chalífa córdobský 122n al-mas c ūdī, zeměpisec a encyklopedista arabský 54, 120n, 131, 150, 158 Andalusie (= muslimské Španělsko) 39, 83n, 121, 124 Alí, vládce Sicílie z dynastie Kalbovců 35 Alkuin z Yorku, vzdělanec anglosaský a autor 48, 76 Alpy 18, 122 Anglie 83, 86, 94, 116, 136, 143 Anania Širakac i, církevní činitel a spisovatel 106 Anonym, kronikář uherský 37 Apokalypsa, rukopis svatovítské kapituly 105 Arbeo, církevní činitel a spisovatel 76 Aristoteles, filozof antický 48, 70, 90 Arkona, lokalita v Německu 99 Arnulf, vévoda bavorský 55, 138, 135 Athelstan, král anglický 136 Attila, vládce Hunů 37 Aulne, klášter 88 Avesta, svatá kniha mazdaistická 106 186
Badr as-siqlabī, dvořan córdobský 121 Bagdád, město v chalífátu 121 Bamberg, město v Německu 85 Basklábič (= *Václavič), syn knížete Václava 65, 150 Bavoři 35, 39, 55, 85, 114n, 119, 128, 135 Beda Ctihodný, autor 76 Belgie 88 Benediktbeuern, klášter ve Švýcarsku 48 benediktini, benediktinští mniši 48, 94, 136 Berbeři, etnikum v severní Africe 39, 122 Bernard, vévoda ze Septimánie v Galii 57, 61 Bernard, syn vévody septimánského v Galii 57 Berschin Walter, literární historik 70 83, 119 běsi, bájné bytosti 43 Bláhová Marie, historička 22n, 109, 123 BOHEMI, elita česká 21 Boleslav I., český kníže 36 Boleslav, hrad kněžice Boleslava (budoucího Boleslava I.) 19, 67 Bořivoj, kníže český 22, 37, 108n Bougo/baga, titul vladařský 45, 107 Bretaň (Francie) 80, 82, 116 Brennaburg, hrad Stodoranů-Havolanů 134 Brian Boru (Boroimhe), irský král 83 Britské ostrovy 48 Břetislav I., český kníže 41, 105 Budeč 55 57, 77, 80, 109 Bulharsko 17, 32 Byzanc, byzantská říše 17n, 32, 48, 86, 112n, 118 Caedwalla, anglosaský král 83 Cato viz Kato Cicero, myslitel a řečník antický 48 Coenred, anglosaský král 83 Colonne, mys a bojiště v Itálii 35 Como, jezero v Itálii 88 Crescente fide christiana, legenda 76, 82, 128, 137 Dagobert, král merovejský 41 187
Daleminci, kmen slovanský 134 Dalimil, kronikář český 22n dalmaci, Dalmatae či dalmantli, údaj z rukopisu Widukindovy kroniky 41 David, král starozákonní 86 De viris illustribus, spis sv. Jeronýma 77 Dhuoda (= Dodana, Hodana), vévodkyně ze Septimánie v Galii 57 59, 61, 81, 88 Dobner Gelasius, církevní činitel a vzdělanec 95 Dodana viz Dhuoda Dolní Lužice viz Lužice Donnchadh ua Briain, irský král 83 Doudlebi, kmen český 131 Drahomíra, kněžna česká 54, 65, 84, 127 129, 134, 136n, 139 Drevljané, kmen ruský 21 Dublin, město v Irsku 31, 83 duces bohemannorum 21 Dumézil Georges, religionista a etnolog francouzský 47 Dunaj 37 Durynsko, země v Německu 132 Dža c far as-saqlabī, dvořan córdobský 123 Eadith, princezna anglická, choť císaře Oty I. 136 Eardwulf, biskup 116 Epona, bohyně keltská 47 Ermengarda, první choť Ludvíka Zbožného, franského krále 60 Fál, kamenný stolec vladařský v Irsku 108 Flarchheim, bojiště 99 Fleury viz Saint-Benoît-sur-Loire Fredegar, kronikář franský 41 Fulbert z Chartres, církevní činitel a vzdělanec francouzský 58 Fulda, klášter v Německu 48, 92 Gana, hrad Daleminců 34 Gennadios, autor antický 77 Gotšalk, mnich 92 Gumpold, biskup mantovský, a text jeho svatováclavské legendy (Gumpold) 62, 73, 76, 102, 105, 128, 139 Gurdisten, opat a autor 80 188
hadžib, hodnost dvorská córdobská 121 Halfdan, velitel skandinávský 116 Heimskringla, spis Snorriho Sturlusona 34 Heinrich von Mügeln, kronikář uherský 37 Hinkmar, arcibiskup 92 Hnězdno, město v Polsku 46, 95, 112 Hodana viz Dhuoda hry 117n Hron 37 Hugo z Provence, šlechtic 88 Hus Jan, církevní činitel a reformátor 95, 120 Charváti, kmen slovanský 139 Chlodovech (= Chlodwig, Clovis), panovník franský 113 Chlotachar (= Lothar) I., král merovejský 41 Chorvatsko, kraj v Dalmácii 139 Ibn al-athīr, kronikář arabský 35 Ibn Hajdara, sudí 124 Ibn Hajjān, kronikář arabský 62 Ibn Idhārī, kronikář arabský 62 Ibrāhīm ibn Ja c qūb, cestovatel a zpravodaj arabský 39, 82 Inferenda, daň franská 41n Igor, kníže ruský 21 Ine, anglosaský král 83 Írán 42, 48, 107 Irsko, irský 25, 31, 47, 50, 108, 116 Isakij, mnich a kněz 82 Itálie 48, 88, 119 Ivar, velitel skandinávský 116 Jan, biskup 91 Jindřich II., císař 85, 94n Jindřich III., císař 41 Jindřich Ptáčník, saský král 128 131, 134 137 Josifon, kronika 119 Jóšijáš, král starozákonní 86 Justinián, císař 113 189