Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky Správa Chráněné krajinné oblasti Bílé karpaty Nádražní 318, 763 26 Luhačovice Rozbory Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty k 31. 12. 2010
Obsah strana 1. Identifikační údaje... 4 1.1. Výnos... 4 1.2. Mezinárodní význam... 4 2. Charakteristika území... 5 2.1. Geologie a geomorfologie... 5 2.2. Hydrologie... 5 2.3. Klimatologie... 6 2.4. Pedologie... 6 2.5. Flora... 6 2.6. Fauna... 10 2.7. Vývoj osídlení... 11 3. Ochrana přírody a krajiny... 14 3.1. Předmět ochrany CHKO... 14 3.2. Zonace CHKO... 14 3.3. Maloplošná zvláště chráněná území... 16 3.4. Soustava Natura 2000... 28 3.5. Památné stromy... 31 3.6. Rostlinná společenstva... 35 3.7. Významné druhy rostlin... 40 3.7.1. Cévnaté rostliny... 40 3.7.2. Bezcévné rostliny... 51 3.8. Významné druhy živočichů... 53 3.9. Invazní a expanzivní druhy... 61 3.9.1. Invazní a expanzivní druhy rostlin... 62 3.9.2. Invazní a nepůvodní druhy živočichů... 63 3.10. Neživá příroda... 65 3.11. Územní systémy ekologické stability (ÚSES)... 69 3.12. Krajinný ráz... 76 3.13. Monitoring a výzkum... 90 3.14. Práce s veřejností... 92 4. Lidské činnosti ovlivňující stav přírody a krajiny... 95 4.1. Lesní hospodářství... 95 4.1.1. Vlastnictví lesů... 95 4.1.2. Charakteristika lesů v jednotlivých zónách... 96 4.1.3. Členění lesů podle PLO a kategorií lesa... 96 4.1.4. Zastoupení SLT v CHKO... 98 4.1.5. Věková struktura lesů... 99 4.1.6. Zastoupení dřevin... 100 4.1.7. Genové zdroje lesních dřevin... 101 4.1.8. Zdravotní stav lesních porostů... 102 4.1.9. Stav lesnické plánovací dokumentace... 104 4.1.10. Dosavadní a aktuální způsob hospodaření... 107 4.2. Zemědělství... 108 4.3. Myslivost... 113 4.4. Rybníkářství a sportovní rybářství... 116 4.4.1. Rybníkářství... 116 4.4.2. Sportovní rybářství... 117 4.5. Vodní hospodářství... 120 4.6. Výstavba... 127 4.7. Doprava a inženýrské sítě... 134 4.8. Průmysl... 136 4.9. Zacházení s odpady... 137 4.10. Těžba nerostných surovin... 138 2
4.11. Rekreace a turistika... 139 4.11.1. Potenciál oblasti pro rekraci, sport a turistiku... 139 4.11.2. Hlavní provozované aktivity... 139 4.11.3 Vliv rekreace, sportu a turistiky na zájmy OPK (negativní i pozitivní)... 142 5. Vyhodnocení minulého plánu péče... 143 6. Použitá literatura... 148 7. Seznam zkratek... 149 8. Přílohy 8.1. Textové přílohy č. 1 Výnos o zřízení CHKO Bílé Karpaty č. 2 Přehled katastrálních území CHKO Bílé Karpaty č. 3 Podrobná specifikace evropsky významných lokalit č. 4 Přehled průzkumů a výzkumů v CHKO Bílé Karpaty č. 5 Model přirozené druhové skladby dřevin lesních porostů č. 6 Honitby v CHKO Bílé Karpaty 8.2. Mapové přílohy č.1. Přehledová mapa, č.2. Zonace č.3. MZCHÚ, památné stromy č.4. Natura 2000 č.5. ÚSES č.6. Vlastnictví lesů č.7. Kategorizace lesů č.8. Honitby č.9. Turistika č.10a Krajinný ráz oblasti a podoblasti č.10b Krajinný ráz horizonty 3
1. Identifikační údaje 1.1. Výnos Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty byla zřízena Vynosem Ministerstva kultury ČSR č. j. 17644/80 ze dne 3. listopadu 1980. Součástí výnosu je příloha, kterou se vymezuje území CHKO (popis hranic) a plocha CHKO podle zřizovacího výnosu je 715 km2. Poslání CHKO Bílé Karpaty je definováno v 1, odst. 2 výnosu: Posláním oblasti je ochrana všech hodnot krajiny, jejího vzhledu a jejích typických znaků i přírodních zdrojů a vytváření vyváženého životního prostředí; k typickým znakům krajiny náleží zejména její povrchové utváření, včetně vodních toků a ploch, klima krajiny, vegetační kryt a volně žijící živočišstvo, rozvržení a využití lesního a zemědělského půdního fondu a ve vztahu k ní také rozmístění a urbanistická skladba sídlišť, architektonické stavby a místní zástavba lidového rázu. Základní principy ochrany CHKO jsou zakotveny zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny v platném znění v 25, 26 a 27. Bližší ochranné podmínky vyhlašuje v současnosti Vláda ČR nařízením, ve zřizovacím výnosu CHKO Bílé Karpaty byly formulovány v 2 (viz příl. č. 1). Vyhlašovací výnos CHKO vycházel ze zákona č. 40/1956 Sb. o státní ochraně přírody, a v současné době ochranné podmínky v něm uvedené v řadě případů již s platným zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, nekorespondují. CHKO Bílé Karpaty se nachází ve východní části České republiky, celou její východní hranicí tvoří státní hranice se Slovenskou republikou. Svou výměrou 745 km2 (dle GIS) se řadí k největším CHKO v České republice. CHKO leží na území Jihomoravského a Zlínského kraje, na částech okresů Hodonín, Uherské Hradiště a Zlín. Do CHKO zasahují územní obvody 6 obcí s rozšířenou působností Veselí nad Moravou, Luhačovice, Uherský Brod, Uherské Hradiště, Valašské Klobouky a Hodonín. Do CHKO spadá celkem 80 katastrálních území, z toho 43 plně a 37 částí katastru. Sídlem Správy CHKO Bílé Karpaty jsou Luhačovice, správa má dále pracoviště ve Veselí nad Moravou a v Brumově. 1.2. Mezinárodní význam Bílé Karpaty představují mimořádnou oblast mezi velkoplošnými chráněnými územími České republiky. Přestože byla oblast po staletí kultivována člověkem, dochovaly se zde mimořádně cenné přírodní hodnoty a na mnoha místech lze hovořit o harmonické krajině. Pro tyto přírodní a krajinné kvality byly Bílé Karpaty v rámci programu Člověk a biosféra (MAB) organizace UNESCO dne 15. 4. 1996 zařazeny mezi evropské biosférické rezervace. V roce 2000 získaly ocenění Diplom Rady Evropy. CHKO Bílé Karpaty je významným územím také v rámci evropské soustavy Natura 2000. V CHKO je vymezeno celkem 16 evropsky významných lokalit, které pokrývají cca 44 % území CHKO. Podrobnější údaje k soustavě Natura 2000 jsou obsaženy v kapitole 3.4. CHKO je významná i z hlediska přeshraniční spolupráce se Slovenskou republikou, neboť za hranicí na ni navazuje Chránená krajinná oblasť Biele Karpaty. 4
2. Charakteristika území Níže uvedené texty byly převzaty z publikací Zlínsko (MACKOVČIN & Jatiová 2002) a Louky Bílých Karpat (Jongepierová 2008) a následně upraveny. 2.1. Geologie a geomorfologie Z geologického hlediska patří Bílé Karpaty k vnějším Západním Karpatům. Jsou výsledkem horotvorných pohybů v třetihorách, kdy byly vyvrásněny také Alpy a celý Karpatský oblouk. Na jejich geologické stavbě se podílí flyšové pásmo a vídeňská pánev. Převážná část CHKO náleží k flyšovému pásmu, jež je součástí magurského flyšového příkrovu. Magurský flyš je tvořen mořskými sedimenty křídy a starších třetihor (paleogén). Flyšem se rozumí mnohonásobné střídání různých usazených hornin v Bílých Karpatech zejména pískovců a jílovců, řidčeji slínovců ve vrstvách silných od několika centimetrů až do několika metrů. Pískovce v nich často obsahují značný podíl uhličitanu vápenatého v podobě vápnitého tmelu nebo žilek zaplňujících staré trhliny. Projevuje se to především v četných usazeninách pěnovců v prameništích. Komplexy flyšových hornin jsou v širším okolí Komně v místech tzv. nezdenického zlomového systému prostoupeny vyvřelinami (neovulkanity), především v podobě andezitů a čedičů. Na tyto vyvřelé horniny je také vázán výskyt porcelanitů a nálezy různých minerálů. Na jihozápadě v okolí Strážnice zasahuje CHKO Bílé Karpaty do vídeňské pánve, kterou vyplňují sedimenty z mladších třetihor (neogén). CHKO Bílé Karpaty leží ve čtyřech orografických celcích Bílé Karpaty, Myjavská pahorkatina, Dolnomoravský úval a Vizovická vrchovina. Celek Bílé Karpaty, který tvoří převážnou část CHKO, náleží do geomorfologické provincie Západní Karpaty, podsoustavy Moravsko-Slovenské Karpaty. Jde o protáhlé pohraniční pohoří sahající od Strážnice na jihozápadě k Lyskému průsmyku na severovýchodě. Státní hranice probíhá zhruba po hřbetnici. Nejvyšším bodem pohoří je Velká Javořina (970 m n. m.), nejnižším bodem CHKO je Petrov (170 m n. m.), který již leží v Dolnomoravském úvalu. Celkový reliéf Bílých Karpat do značné míry odráží odlišnou odolnost různých flyšových vrstev vůči zvětrávání. Morfologicky výrazněji se uplatňují pouze odolnější pískovce, které budují nejvyšší horské partie. V místech s méně odolnými horninami jsou převážně mírné, dlouhé svahy a oblé, měkce modelované hřbety. Výrazným znakem bělokarpatského reliéfu je zpravidla bystřinný charakter toků se značným spádem. Odnosové síly, především vodní eroze, byly hlavním činitelem, který se podílel na vytvoření dnešního vzhledu pohoří. Splavený materiál se zčásti usadil v širokých nivách při úpatí hor a podél řek v úvalech. Tyto pochody dosáhly nejvyšší intenzity v ledových dobách čtvrtohor, jejich činnost však probíhá doposud. Charakteristickým a velmi častým jevem v místech měkčích hornin (jílovce) jsou svahové sesuvy, které výrazně ovlivňují luční rostlinstvo a živočišstvo i způsob obhospodařování luk. Jednak vedou k utváření různých terénních nerovností a zapříčiňují tak pestrou mozaiku vlhčích a sušších míst, jednak je při nich zpravidla odkryta matečná hornina, která se od svrchních vrstev půdy fyzikálně i chemicky liší (zejména bývá bohatší na minerální živiny, především na vápník). Navíc jsou sesuvy často provázeny vývěry podzemní vody, tedy vznikem pramenišť. 2.2. Hydrologie Bílé Karpaty náleží k povodí Moravy a Váhu, jež patří k úmoří Černého moře. Rozvodnice těchto povodí jde z části po hlavním hřebenu Bílých Karpat. Výjimku tvoří několik toků, které prořízly zpětnou erozí hlavní hřeben a odvádějí vody z původního povodí Moravy do povodí řeky Váhu (Vlára se svými přítoky, Drietomica, Hrubár-Bošačka, Klanečnica a Teplica). 5
Pro flyšové pásmo je charakteristický celkový nedostatek podzemní vody. Prameny ve flyšových oblastech jsou rozptýlené a většinou s menší vydatností (desetiny litrů za sekundu). Na území CHKO Bílé Karpaty se na řadě míst vyskytují minerální prameny, jejichž vznik souvisí s vulkanickou činností ve třetihorách. Větší význam mají v luhačovické pramenné oblasti, kde došlo na zlomových liniích k proplynění naftových vod hlubinným oxidem uhličitým, vzácně i sirovodíkem. 2.3. Klimatologie Území leží v oblasti na přechodu mezi přímořským a pevninským podnebím. Lze je rozčlenit na tři klimatické oblasti a několik klimatických podoblastí. Převážná část náleží do mírně teplé oblasti. Vrcholové části hřbetů s nadmořskou výškou nad 800 m jsou řazeny do chladné klimatické oblasti. Naopak nejnižší polohy spadají do teplé klimatické oblasti. Hlavní srážkové maximum je v létě, převážně v červenci, srážkové minimum pak v zimě. Zatímco v nejnižších nadmořských výškách dosahují roční srážkové úhrny necelých 600 mm, ve vrcholových částech pohoří je to více než 920 mm. Proměnlivost srážkových úhrnů mezi jednotlivými roky je však značná. Sněhová pokrývka se v nadmořských výškách nad 300 m vyskytuje v průměru od poslední listopadové dekády a trvá do první dekády března, případně do poloviny dubna. Rychlost a směr větru významně závisí na místní morfologii terénu a na výšce nad zemským povrchem. Vrcholky Bílých Karpat jsou charakterizovány v ročním průměru převládajícím severovýchodním prouděním, jehož četnost se zvyšuje v letním období. Při jihovýchodním až jižním proudění se na jihovýchodní Moravě může projevit sestupná složka proudění, která má föhnový efekt. Tyto suché a teplé padavé větry způsobují silnou větrnou erozi, tj. odnos jemných částí půdy a hornin a jejich následné ukládání v podobě závějí i několik decimetrů vysokých. 2.4. Pedologie Převažujícím půdním typem Bílých Karpat jsou kambizemě. Zatímco pro jihozápadní část jsou charakteristické mezotrofní kambizemě na vápnitém podloží, ve vrcholových partiích karpatského hřebene a v severovýchodní části jsou typické oligotrofní kambizemě na kyselých substrátech. Půdy černozemního typu se vyskytují pouze na okraji CHKO v jihozápadní části. Navazují na ně kambizemní a typické pararendziny. Údolní nivy vodních toků pokrývají fluvizemě, které ve středních polohách přecházejí do fluvizemí glejových a ve vyšších polohách do glejů. Ty dominují také kolem četných pramenišť. Glejovým procesem je ostatně ovlivněna i část převládajících kambizemí. Měkké horniny, které budují Bílé Karpaty, jsou velmi náchylné k erozi. Vodní eroze způsobuje četné erozní rýhy a strže. Vážným problémem v jihozápadní části podhůří Bílých Karpat je větrná eroze zemědělské půdy. 2.5. Flora Bílé Karpaty jsou centrem botanického zájmu již více než sto let. V posledních 20 letech vzniklo několik publikací, které shrnují nashromážděné poznatky, týkající se květeny i vegetace (Tlusták & Jongepierová-Hlobilová 1990, Staněk et al. 1996, Hájek 1998, Otýpková 2001, Jongepier & Pechanec 2006, Jongepier & Jongepierová 2006, Jongepierová 2008). CHKO Bílé Karpaty leží z největší části ve dvou fytogeografických okresech, a to v Bílých Karpatech stepních, které jsou součástí fytogeografického obvodu Panonské termofytikum, a 6
v Bílých Karpatech lesních, které jsou součástí fytogeografického obvodu Karpatské mezofytikum. Na Valašskokloboucko zabíhají také nepříliš vyhraněné okraje Zlínských vrchů a Javorníků, jednotek blízkých Bílým Karpatům lesním. Zcela nepatrným výběžkem u Strážnice sem z termofytika zabíhá i Dolnomoravský úval (podokres, který je součástí fytogeografického okresu Jihomoravské úvaly). Hlavním dělítkem mezi Bílými Karpaty stepními a lesními je převažující potenciální vegetace, tedy taková, která by zde byla, kdyby zde nepůsobily lidské aktivity. V Bílých Karpatech stepních by to byla mozaika teplomilných mochnových doubrav (asociace Potentillo albae-quercetum) a teplomilnějších dubohabřin, zejména panonského typu (asociace Primulo veris-carpinetum). Velmi vzácně zde byly i šipákové doubravy (asociace Corno-Quercetum). V bezlesí je hranice mezi oběma jednotkami vždy posunuta do vyšších nadmořských výšek, než by odpovídalo vegetaci potenciální, protože sušší podmínky nastaly až po odlesnění. Na řadě míst dnes nelze hranici mezi oběma jednotkami vést s absolutní přesností. Ve fytochorionu Bílé Karpaty stepní je krajina z větší části odlesněná, v bezlesí dnes převládá zemědělská půda. Pokud jsou zachovány lesy, najdeme zde mozaiku dubohabřin karpatských (Carici pilosae-carpinetum), méně i panonských (Primulo veris-carpinetum), jejichž fragmenty se vyskytují jen v okolí Radějova a Tvarožné Lhoty. Nejvýznamnějším rysem jsou zde především teplomilné doubravy. Velmi vzácné jsou šipákové doubravy (Corno-Quercetum), jejichž fragment dnes najdeme jen v PP Žerotín, rozšířenější jsou doubravy mochnové (Potentillo albae-quercetum). Ve stromovém patře doubrav se objevuje dub letní (Quercus petraea), d. zimní (Q. robur), břek obecný (Sorbus torminalis), velmi vzácně i dub šipák (Q. pubescens). V keřovém patře, často dosti bohatém, je typická kalina tušalaj (Viburnum lantana), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa) a dřín obecný (Cornus mas). V bylinném patře roste často kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum), hrachor černý (Lathyrus niger), strdivka zbarvená (Melica picta), medovník velkokvětý (Melittis melissophyllum). Stromové patro dubohabřin tvoří dub letní (Q. robur), habr (Carpinus betulus), lípa malolistá (Tilia cordata), keřové patro v nižších teplejších polohách vzácně provázejí dřín obecný (Cornus mas) a klokoč zpeřený (Staphyllea pinnata). Bylinné patro bývá druhově bohaté. Kromě obecných hájových druhů zde rostou ostřice chlupatá (Carex pilosa), česnek medvědí (Allium ursinum), áron východní (Arum cylindraceum), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), dymnivka plná (Corydalis solida), lilie zlatohlavá (Lilium martagon). Z orchidejí provází dubohabřiny zejména vstavač bledý (Orchis pallens), hlístník hnízdák (Neottia nidus avis), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) a okrotice bílá (Cephalanthera damasonium). Pro bučiny jsou charakteristické okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), o. dlouholistá (C. longifolia), o. červená (C. rubra), kruštík drobnolistý (Epipactis microphylla), k. modrofialový (E. purpurata) a vzácně i korálice trojklanná (Corallorhiza trifida). Na odlesněných plochách jsou charakteristické zejména druhově velmi bohaté teplomilné trávníky svazu Cirsio-Brachypodion pinnati se zastoupením náročnějších teplomilných prvků. V Bílých Karpatech lesních se teplomilné doubravy už víceméně nevyskytují, jsou v nižších polohách zastoupeny mezofilnější typy karpatských dubohabřin (asociace Carici pilosae-carpinetum), často s příměsí buku, výše najdeme různé typy květnatých bučin (svaz Fagion), zejména typ s ostřicí chlupatou (Carici pilosae-fagetum). Jen v nejvyšších polohách (např. na Javořině) se dochovaly i bučiny s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-fagetum), s druhy dymnivka dutá (Corydalis cava), sněženka podsněžník (Galanthus nivalis) a bohatým zastoupením kapradin. Pouze omezeně, na lokálně odvápněných místech, se objevují i acidofilní bučiny (Luzulo-Fagetum) s bikou chlupatou (Luzula pilosa), b. bělavou (Luzula luzuloides) a borůvkou (Vaccinium myrtillus), pravděpodobně jako důsledek někdejšího hrabání steliva. Pouze na prudké svahy v nejvyšších polohách (např. na Velké Javořině) jsou vázány suťové lesy (Lunario-Aceretum). Ve stromovém patře je charakteristický javor klen (Acer pseudoplatanus) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), v podrostu patří k nejvýznamnějším druhům měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva) a mléčivec alpský (Cicerbita alpina). 7
Náhradní vegetací na odlesněných místech jsou velmi často širokolisté stepní trávníky, avšak již bez nejnáročnějších teplomilných druhů, ve vyšších polohách ovšem přistupují i některé prvky acidofilní, potažmo horské, např. smilka tuhá (Nardus stricta). Objevuje se i vegetace přepásaných luk svazu Cynosurion a řídce i svazu Violion caninae. Hřeben Královce u Valašských Klobouků je přiřazen k fytogeografickému okresu Javorníky především pro přirozený výskyt jedle, která jinde v CHKO Bílé Karpaty není původní. Nepříliš vyhraněný fytogeografický okres Zlínské vrchy v území mezi Luhačovicemi a Valašskými Klobouky má podobnou skladbu vegetace jako fytogeografický okres Bílé Karpaty lesní, avšak s větším podílem bezlesí a vegetací druhově mnohem chudší. Podklad je tvořen flyšovým souvrstvím s převahou kyselých hornin. Potenciální vegetací tady jsou zejména acidofilní bikové bučiny (asociace Luzulo-Fagetum). V nelesní vegetaci by zde měly převládat acidofilnější typy trávníků, avšak v důsledku intenzivního zemědělství je zde taková vegetace zcela zlikvidována. V nepatrném výběžku Dolnomoravského úvalu nedaleko Strážnice je dnes intenzivně obdělávaná kulturní krajina, avšak jako potenciální vegetaci zde můžeme předpokládat lužní lesy, pravděpodobně olšové jaseniny (asociace Pruno-Fraxinetum). Nejcharaktističtějším nelesním typem vegetace Bílých Karpat jsou květnaté orchidejové louky, které patří k druhově nejbohatším typům lučních porostů ve střední Evropě. Mimořádně rozsáhlé plochy této vegetace se nacházejí v jz. části CHKO (mezi Bystřicí pod Lopeníkem a Radějovem), v menší míře se zachovaly i jinde. Po fytocenologické stránce patří k teplomilným trávníkům svazu Cirsio-Brachypodion pinnati, v jejich druhové skladbě převládá sveřep vzpřímený (Bromus erectus), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), kostřava žlábkatá (Festuca rupicola) a ostřice horská (Carex montana), k typickým průvodcům dále patří mochna bílá (Potentilla alba), kozinec dánský (Astragalus danicus), rozrazil vstavačovitý (Pseudolysimachion orchideum), bílojetel bylinný (Dorycnium herbaceum) a pcháč panonský (Cirsium pannonicum). V této vegetaci najdeme druhově i početně nejbohatší zastoupení vstavačovitých rostlin v rámci České republiky. Na vlhčích místech tyto trávníky přecházejí v bezkolencové louky svazu Molinion, pro něž je typická přítomnost srpice barvířské (Serratula tinctoria), krvavce totenu (Sanguisorba officinalis) a svízele severního (Galium boreale). Na teplomilné trávníky často navazují lemy. Lemová společenstva jsou často rozptýlena v květnatých loukách, především kolem solitérních stromů. Nejčastějším typem lemů je vegetace svazu Trifolion medii, v němž se vyskytuje např. jetel prostřední (Trifolium medium), černýš hajní (Melampyrum nemorosum) a řepík lékařský (Agrimonia eupatoria). Pouze v nejteplejší západní části CHKO jsou fragmentárně přítomny i teplomilné lemy svazu Geranion sanguinei s kakostem krvavým (Geranium sanguineum) a kamejkou modronachovou (Lithospermum purpurocaeruleum). Drobné ostrůvky dřevin na loukách vesměs hostí v podrostu hájové druhy, např. hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis). Ve vyšších polohách střední a východní části CHKO vznikly na přepásaných loukách na mělčích půdách na kyselejším flyši krátkostébelné, druhově poněkud chudší porosty svazu Cynosurion, náležející k asociaci Anthoxantho-Agrostietum. Z ohrožených a vzácných druhů zde rostou např. vstavač kukačka (Orchis morio), vemeníček zelený (Coeloglossum viride), prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina) a hořeček žlutavý (Gentianella lutescens). Zejména v okolí Brumova a Valašských Klobouk najdeme na kyselých pískovcích i acidofilní trávníky svazu Violion caninae se smilkou tuhou (Nardus stricta), vřesem obecným (Calluna vulgaris), vítodem ostrokřídlým (Polygala multicaulis) a ostřicí kulkonosnou (Carex pilulifera). Obě zmíněné vegetační jednotky jsou v Bílých Karpatech neobvykle obohaceny o teplomilné druhy. Charakteristickou součástí luk a pastvin jsou velmi často také pramenné výchozy a luční mokřady. Jejich vegetace se liší podle dynamiky vodního režimu a chemismu vody. Kolem potoků to bývá nejčastěji vegetace svazu Calthion s hojným pcháčem potočním, která při zániku kosení přechází v porosty se sítinou sivou a mátou dlouholistou (asociace Junco inflexi-menthetum), místy ve vysokobylinné porosty podsvazu Filipendulenion s dominujícím tužebníkem jilmovým. Na místech s organogenními substráty to bývají fragmenty vegetace svazu Caricion davallianae, případně Cratoneurion commutati, nápadné výskytem suchopýrů 8
(Eriophorum sp.) a vzácně i ostřice Davallovy (Carex davalliana), jinde se kolem pramenů vyskytuje skřípinka smáčknutá (Blysmus compressus), ostřice oddálená (Carex distans) nebo bařička bahenní (Triglochin palustre). Z význačnějších rostlin se v těchto typech vegetace nalézají některé druhy orchidejí, v teplejších částech prstnatec pleťový (Dactylorhiza incarnata), který je ve středních a vyšších polohách nahrazován prstnatcem májovým (Dactylorhiza majalis). Běžným druhem je kruštík bahenní (Epipactis palustris), řidší je pětiprstka hustokvětá (Gymnadenia densiflora). V okolí pramenišť se vzácně vyskytuje i kosatec sibiřský (Iris sibirica), vrba rozmarýnolistá (Salix rosmarinifolia), některé drobné druhy z okruhu pampelišky bahenní (Taraxacum sect. Ruderalia). V tůňkách na prameništích jsou časté porosty parožnatek (Chara sp.). Obr. č. 1: Hořeček žlutavý (Gentianella lutescens lutescens) Zvláštností Bílých Karpat jsou i plevelová společenstva. Záhumenky a soukromá políčka, obdělávaná malou mechanizací a nepoškozená nadměrným používáním pesticidů, jsou refugiem řady plevelných druhů, které byly v minulosti plošně rozšířeny a do současnosti prakticky úplně vymizely. V okolí Velké nad Veličkou se udržely teplomilné plevele, např. štěničník paprskující (Bifora radians), hrachor pačočkový (Lathyrus aphaca), hořinka východní (Conringia orientalis). V oblasti Kopanic dosud najdeme silenku galskou (Silene gallica) nebo sveřep stoklasu (Bromus secalinus). 9
Význačným jevem krajiny Bílých Karpat je prolínání zahrad, políček a starých sadů s loukami. Ve starých sadech dosud často najdeme nejen zanikající krajové odrůdy ovocných dřevin, ale i jejich travnatý podrost má často charakter jednosečných nehnojených luk a skrývá vzácné druhy vstavačovitých. V tomto prostředí se častěji setkáme např. se vstavačem mužským (Orchis mascula), v. vojenským (O. militaris) a vzácně i tořičem čmelákovitým (Ophrys holosericea subsp. holubyana). Ovocné stromy navíc hostí velmi vzácné druhy lišejníků; např. terčovka Parmelia glabra zde má jedinou lokalitu v České republice. 2.6. Fauna Bílé Karpaty se nacházejí na rozhraní Severopanonské, Hercynské a Západokarpatské podprovincie a z hlediska možného osídlování z různých geografických směrů mají ideální polohu. Kromě přírodních faktorů ovlivnil druhové složení fauny svým dlouhodobým hospodařením také člověk počátky antropogenního přetváření biotopů sahají do období atlantiku, zhruba před 5000 6000 lety. V důsledku potlačování rozvoje lesa v průběhu holocénu se do Bílých Karpat mohla trvale šířit celá společenstva živočichů, která by zde bez vlivu člověka nenašla dostatek vhodných stanovišť. Člověk tak svými zásahy zvýšil heterogenitu přírodních podmínek území a tím jednoznačně podmínil nárůst biodiverzity. Na současném zoogeografickém složení fauny a charakteru celých zoocenóz se tedy podepsala geografická poloha území, jeho geomorfologie, klimatické, půdní a hydrologické poměry i jeho vývoj v postglaciálním období, který byl utvářen nejen přírodními, ale později významně i antropogenními faktory. Přítomnost většiny živočišných druhů je podmíněna specifickými geomorfologickými a chemickými vlastnostmi flyšových hornin v kombinaci s charakterem vegetace a strukturou rostlinných společenstev. Zoogeografické složení fauny je pak do značné míry odrazem fytogeografických poměrů v samotném území i jeho širším okolí. Současná fauna Bílých Karpat je velmi bohatá a na našem území z mnoha ohledů jedinečná. Vycházíme-li z poznatků o dobře probádaných skupinách, ve kterých bylo dosud zjištěno kolem 50 60 % druhů známých z území České republiky, lze předpokládat, že se v oblasti Bílých Karpat vyskytuje nejméně 20 tisíc druhů živočichů, z toho alespoň 16 tisíc druhů hmyzu. Tento odhad ovšem nepokrývá pouze luční prostředí, ale zahrnuje také celou škálu dalších biotopů. V závislosti na svých pohybových schopnostech a dalších okolnostech osídlily jednotlivé druhy území různými způsoby a různě rychle. Drobné druhy zvláště pavouků a hmyzu mohou být přenášeny na značné vzdálenosti větrem, u některých skupin hraje velmi důležitou roli i zoochorie transport jinými většími živočichy (např. u měkkýšů). Aktuální složení fauny je více nebo méně ovlivněno i antropochorií, i když ta již nespadá mezi přirozené způsoby šíření a významně se uplatňuje až v historické době. Živočichové na rozdíl od rostlin, hub a baktérií mají kromě zmíněných pasivních možností i schopnost aktivního šíření. Druhy o hmotnosti větší než několik desítek miligramů se již obvykle musí šířit pomocí svých pohybových orgánů, nohou nebo křídel. V návaznosti na rozmanitost rostlinného krytu hostí Bílé Karpaty velmi pestrou paletu živočichů. Zajímavé je zastoupení různých zoogeografických elementů. V raném postglaciálu sem pronikly stepní a později lesostepní elementy z jihovýchodního směru, ať již původu orientálního, pontomediteránního nebo eurosibiřského. Pronikání fauny ze západní Evropy pravděpodobně zabrzdila blízká vysoká horstva s rozsáhlými ledovci (Alpy) i přítomnost relativně vysokých horských pásem, která přehrazují úzkou dunajskou cestu. Šíření stály v cestě i pohoří na jižních a jihozápadních hranicích České republiky. Karpatské a panonské prvky sem pronikají i v současnosti. Květnaté louky Bílých Karpat hostí velice bohatou faunu a představují důležité útočiště pro několik desítek vzácných a ohrožených druhů hmyzu. Žije zde např. sklípkánek černý (Atypus piceus), vzácní sekáči Zacheus crista a Egaenus convexus, střevlíček Pterostichus incommodus, krasec uherský (Anthaxia hungarica), krytohlav Cryptocephalus gridelii, mandelinka Galeruca dahli, štítonoš Cassida canaliculata, nosatec Donus vienensis, nosatec Liparus dirus a celá řada dalších vzácných brouků. Z motýlů je zde typický perleťovec 10
dvouřadý (Brenthis hecate), modrásek hořcový (Maculinea alcon), modrásek očkovaný (Maculinea teleius), vřetenuška ligrusová (Zygaena carniolica), pabourovec jestřábníkový (Lemonia dumi), různé druhy můr, píďalek aj. V celém pohoří je hojně pozorován křižák pruhovaný (Argiope bruennichi) a kudlanka nábožná (Mantis religiosa). Soliterní staré duby ve větších lučních komplexech podmiňují hojný výskyt roháče obecného (Lucanus cervus) a celé řady jiných vzácných brouků prodělávajících vývoj ve dřevě, např. pestrokrovečníka Aporthopleura sanguinicollis. Pastviny, mokřady na sesuvech, vrstevnatá prameniště a potoční nivy v loukách, lemy kolem soliterních stromů a v okrajích lesa jsou rovněž vhodným biotopem pro další významné druhy bezobratlých a také obratlovců, např. ještěrku živorodou (Zootoca vivipara) a velmi vzácně i zmiji obecnou (Vipera berus). Pestrá mozaika biotopů v těchto polohách umožňuje i soužití druhů obojživelníků různých ekologických nároků; spolu zde žijí např. ropucha zelená (Bufo viridis), ropucha obecná (Bufo bufo) a skokan hnědý (Rana temporaria). Na lesostepních stanovištích se často objevují ještěrka obecná (Lacerta agilis) a užovka hladká (Coronella austriaca). Z ptáků zde přežívají dosud relativně početné populace koroptve polní (Perdix perdix), křepelky polní (Coturnix coturnix) a chřástala polního (Crex crex). Na loukách v jižní části Bílých Karpat hnízdí např. linduška lesní (Anthus trivialis), strnad luční (Emberiza calandra) či bramborníček hnědý (Saxicola rubetra). Z dravců je zde hojný včelojed lesní (Pernis apivorus). Charakteristickými savci jižní části pohoří jsou ježek východní (Erinaceus concolor) a bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon). V lesích vyšších poloh hnízdí holub doupňák (Columba oenas), krutihlav obecný (Jynx torquilla), strakapoud velký (Dendrocopos major), strakapoud prostřední (Dendrocopos medius), strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos), datel černý (Dryocopus martius), jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a káně lesní (Buteo buteo). Hojnými pěvci zde jsou žluva hajní (Oriolus oriolus), sedmihlásek hajní (Hippolais icterina), lejsek šedý (Muscicapa striata) a lejsek bělokrký (Ficedula albicollis). Ve starších porostech hnízdí čáp černý (Ciconia nigra) a v posledních letech šířící se krkavec velký (Corvus corax). Na lesních cestách je téměř v každé kaluži možné nalézt kuňku žlutobřichou (Bombina variegata), v lesích a u potoků je hojný mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Charakteristickým plazem listnatých lesů a zahrad je v celé oblasti slepýš křehký (Anguis fragilis). Z drobných savců zasluhuje pozornost především výskyt rejska horského (Sorex alpinus). Především v severovýchodní části pohoří se vzácně vyskytuje rys ostrovid (Lynx lynx), ze Slovenska se občas zatoulá i medvěd hnědý (Ursus arctos). V lesních porostech vyšších poloh žije mnoho bezobratlých živočichů, typických pro karpatské lesy. Např. měkkýši modranka karpatská (Bielzia coerulans), vlahovka karpatská (Monachoides vicina) a skalnice lepá (Faustina faustina), brouci Pterostichus pilosus, Pterostichus foveolatus, Abax schueppeli rendschmidtii, Carabus obsoletus, tesařík alpský (Rosalia alpina), lesák rumělkový (Cucujus cinnaberinus), Melandrya dubia, Platydema dejeany nebo Xantochroa carniolica. V okolí lidských sídel v jižní části území žijí motýli pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena) a martináč hrušňový (Saturnia pyri). Pro údolí Moravských Kopanic je charakteristický výskyt užovky stromové (Zamenis longissimus). Roztroušené samoty a hospodářská stavení jsou hnízdišti dosud početných populací vlaštovky obecné (Hirundo rustica) a jiřičky obecné (Delichon urbica). V kostelích a jiných starých budovách přebývají letní kolonie vrápence malého (Rhinolophus hipposideros), netopýra velkého (Myotis myotis), netopýra ušatého (Pletocus auritus), netopýra dlouhouchého (Plecotus austriacus) a netopýra večerního (Eptesicus serotinus). V zahradách a v okolí pouličních lamp často loví netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus). Samoty často osídluje plch velký (Glis glis). 2.7. Vývoj osídlení První osídlení území dnešní CHKO Bílé Karpaty bylo okrajově doloženo na počátku neolitu, z období 6000 3500 př. n. l. Na počátku 2. tisíciletí př. n. l. sem pronikly kmeny z karpatských kotlin. Jejich existenci dokazují nálezy kanelované keramiky a opevněná hradiska (např. v Bánově). Ve starší době bronzové osídlení neproniklo do vyšších poloh, ale 11
bylo vázáno pouze na vodní toky v kotlinách. Nicméně i v této době bylo vybudováno výšinné hradisko na Šumárníku nad Kněždubem. Na konci 2. tisíciletí se objevil lid popelnicových polí, jehož přítomnost dokazují prozkoumané pozůstatky rozsáhlého hradiska na Javorníku u Suchova a řada pohřebišť mezi Luhačovicemi a Valašskými Klobouky. I později přišedší Keltové vybudovali v území opevněná sídliště (např. u Brumova). Nálezy římských mincí u Bojkovic a ve Vlárském průsmyku svědčí o existenci důležitého komunikačního spojení. První slovanské osídlení dokumentují nálezy pohřebišť z doby Velké Moravy na Slavičínsku a Bojkovicku. Hornatější části však tehdy zřejmě osídleny nebyly. Na přelomu tisíciletí vznikla nebo byla obnovena řada hradisk, např. v Brumově, v Bánově a u Sudoměřic. Po rozpadu Velkomoravské říše se Bílé Karpaty stávají hraničním hvozdem na pomezí Království uherského a Markrabství moravského. Vliv přemyslovských knížat však končil prakticky na řece Olšavě (u Uherského Brodu), uherských králů v Pováží, takže hory byly jakýmsi územím nikoho. Snahu o ovládnutí tohoto kraje vidíme např. v založení královského hradu v Brumově na počátku 13. století. Hlavní vlna kolonizace však přišla teprve po vpádu Tatarů (1241) a Kumánů (1253) na Moravu. V té době byl založen královský hrad Uherský Brod, na kolonizačním úsilí se ovšem podílela i šlechta, která budovala hrady (např. Bánov) a osazovala vsi. Po porážce Matúše Čáka, který v roce 1314 zpustošil mnohá sídla na moravské straně, byla vytyčena moravsko-uherská hranice, tak jak ji známe dodnes. V průběhu 14. století se začínají vzmáhat střediska větších panství (např. Valašské Klobouky) i vsi v okolí menších vladyckých lén (např. Suchá Loz, Hrubá Vrbka, Strání). Neklidné 15. století přineslo zkázu řadě opevněných sídel, bojům mezi Uhry a českým králem učinil konec teprve mír z roku 1478. Za vlády Jagellonců došlo ke sjednocení vlády na obou stranách pohoří, což přineslo klid a rozkvět a budování správních center. V této době také dochází k první vlně valašské kolonizace, která v Bílých Karpatech ovlivnila zejména sv. část a okolí Starého Hrozenkova. Naprostou zkázu do oblasti přineslo 17. století. Vpády Bočkajovců, vojska krymských Tatarů, kteří bojovali na straně tureckého sultána a kurucké oddíly systematicky plenily vsi i městečka, mnoho obyvatel zahynulo nebo bylo odvlečeno. Uklidnění v 18. století znamenalo velmi zásadní zvrat ve využití krajiny v nejvyšších a nejodlehlejších částech Bílých Karpat. V té době došlo ke změnám životního stylu i hospodaření a jsou zakládány nové obce: Typické kopaničářské obce s rozptýlenou zástavbou Vyškovec, Žitková, Vápenice a Lopeník byly založeny nejdříve na konci 17. století, možná až kolem roku 1740. Kolonizace vyšších poloh pohoří radikálně ovlivnila vzhled krajiny. Dosud téměř neprostupný panský les byl parcelován, jednotlivé pozemky přidělovány kolonistům, kteří přicházeli z Polska a z východních Karpat na dnešní Ukrajině a v Rumunsku. Kolonisté museli vyklučit stromy a na vrchnostenských pastvinách a loukách pásli především ovce. V této oblasti se velmi dlouho, až do 19. století, udržela panská držba gruntů, jejichž obyvatelé museli odvádět desátek. Drobní zemědělci neměli při permanentním nedostatku financí možnost nakupovat stroje ani nemohli zavádět novější metody v obdělávání. Zadlužování vedlo k emigraci od druhé poloviny 19. století se řada usedlíků odstěhovala do Ameriky nebo chodila na sezónní práce do bohatších oblastí Moravy, Rakous nebo Uher. Specifickým povoláním v některých vesnicích na Bojkovicku se stalo zvěrokleštičství, které místní obyvatele zavedlo prakticky do celé Evropy. Na obdělávaných pozemcích se pěstovaly převážně brambory, oves a žito, méně len, konopí, proso a pohanka. Prudší svahy a půdní sesuvy zůstávaly nerozorané a sloužily jako louky a pastviny. Významným prvkem bylo též tradiční ovocnářství, pěstovaly se zejména švestky, jabloně a hrušně, méně ořechy a ostatní peckoviny. V 19. století se v nižších polohách pásl především hovězí dobytek, ovce převažovaly na Valašskokloboucku, na Kopanicích, méně na Horňácku. Na konci 19. století se rozpadá institut společné pastvy a dobytek byl ustájen. To znamenalo věnovat velkou pozornost sklízení sena. Do té doby se pastviny prakticky nehnojily, protože hnůj ze zimního stájování vydržel pouze na zelnice a zahrádky. Po ustájení bylo k dispozici více hnoje, který se vyvážel na úhor před setím ozimů. Po nich následovala v trojpolním systému jař, pak brambory, pod něž se rovněž hnojilo. 12
Hnojení se opakovalo nejčastěji jen jednou za 3 roky. Ozimy bez přihnojení mrvou se sely jen do zaoraných jetelišť, jeteloviny se nejčastěji dosévaly do jařin. Tento systém hospodaření zanikl ve vyšších polohách Bílých Karpat teprve se vznikem JZD. Historický vývoj v Bílých Karpatech znamenal, že se zde nedochovalo mnoho středověkých stavebních památek. K nejstarším patří zřícenina hradu v Brumově, hrádek Zubačov u Komni a hrad Nový Světlov, pocházející původně z 15. 16. století, přestavěný v 19. století. Z církevních staveb zasluhují zmínku kostely ve Vlachovicích a ve Velké nad Veličkou. Velmi rozšířené jsou drobné sakrální stavby a volně stojící plastiky, např. Boží muka u Luhačovic, roubená zvonice v Haluzicích, zajímavé zvonice ve Vrběticích a v Javorníku. Na území CHKO najdeme mnoho dokladů lidového stavitelství. K nejvýznamnějším patří větrný mlýn holandského typu z roku 1842 nad Kuželovem, soubor seníků v Javorníku, mnohé usedlosti na Kopanicích. Zajímavým příkladem secesní architektury je řada objektů v lázních Luhačovicích. Specifické podmínky života v Bílých Karpatech a odlehlost řady sídel vedly k udržení bohatých folklórních tradic. Do CHKO Bílé Karpaty zasahuje více živých etnografických oblastí. Okrajová z. část náleží Dolňácku, několik vesnic v okolí Velké nad Veličkou tvoří Horňácko. Samostatnou národopisnou oblastí jsou Moravské Kopanice. Do okolí Valašských Klobouk zasahuje Valašsko, k němu přiléhá Luhačovické Zálesí. Dodnes se v Bílých Karpatech setkáváme s živou tradicí oslav různých svátků (fašank, Velikonoce, hody aj.), při nichž se dostávají ke slovu lidové kroje, písně a tance. 13
3. Ochrana přírody a krajiny 3.1. Předmět ochrany CHKO Předmět ochrany CHKO je obecně definován ve zřizovacím výnosu, kde je uvedeno poslání oblasti (viz kap. 1.1). Předmětem ochrany jsou všechny hodnoty krajiny a její vzhled, zastoupené přírodě blízké a polopřirozené ekosystémy a v nich se vyskytující druhy rostlin a živočichů zvláště chráněné (zařazené ve vyhlášce č. 395/1992 Sb.), ohrožené (zařazené v červených seznamech ohrožených druhů) či regionálně významné. K typickým hodnotám krajiny náleží zejména její povrchové utváření, síť vodních toků a rozmístění vodních ploch, rozvržení a využití lesních a zemědělských pozemků, rozmístění a urbanistická skladba sídel, architektonické památky a stavby lidového rázu. Předmětem ochrany je dále charakteristická vegetace s významným podílem přírodě blízkých a polopřirozených lesních a travinných ekosystémů (včetně pastvin, sadů a mokřadů), včetně druhů rostlin a živočichů pro uvedené ekosystémy charakteristických, chráněných či regionálně vzácných. 3.2. Zonace CHKO Podle ustanovení 25 odstavce 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění (dále jen zákon o ochraně přírody), se: hospodářské využívání chráněných krajinných oblastí provádí podle zón odstupňované ochrany tak, aby se udržoval a zlepšoval jejich přírodní stav a byly zachovány a vytvářeny optimální ekologické funkce těchto území. Základní ochranné podmínky platné pro zóny CHKO jsou zakotveny v 26 zákona o ochraně přírody a krajiny. Platná zonace CHKO Bílé Karpaty byla navržena v polovině 90. let minulého století a schválena Ministerstvem životního prostředí ČR dne 16. května 1994 protokolem pod č. j. OOP/1963/94 a nebyla dosud měněna. Dle kritérií přírodních hodnot byly k bližšímu určení způsobu ochrany přírody v CHKO vymezeny 4 zóny odstupňované ochrany přírody. Zonace CHKO Bílé Karpaty má příliš mnoho malých segmentů, dokonce má největší celkový počet segmentů zón i největší počet segmentů menších než 10 ha ze všech CHKO v ČR, arondace na větší logické celky byla využívána minimálně. Tab. č. 1: Zastoupení jednotlivých zón v CHKO Bílé Karpaty (dle GIS) PUPFL Mimo PUPFL Celkem I. zóna (ha) % II. zóna (ha) % III. zóna (ha) % IV. zóna (ha) % Celkem (ha) % 7665 10,2 12137 16,3 12471 16,7 216 0,02 32489 43,5 4251 5,7 7503 10,0 9688 13,0 20757 28,0 8 42199 56,5 11916 15,9 19640 26,3 22159 29,7 20973 28,1 74688 100 Je vylišeno 1637 segmentů zón (I. zóna 325, II. zóna 665, III. zóna 401, IV. zóna 246). Hranice zón jsou vedeny po jasně vylišitelných liniích v terénu, ale ne vždy po hranicích parcel. Hranice jednotlivých zón byly mnohde vedeny podle aktuálního způsobu obhospodařování, aniž by respektovaly parcelní hranice. V souvislých lesních celcích byly hranice zón vedeny po hranicích JPRL, většinou po hranicích oddělení a dílců. Vymezení zón je zakresleno v základních mapách v měřítku 1:10 000 a uloženo na Správě CHKO Bílé Karpaty. Zonace CHKO Bílé Karpaty je zakreslena v mapové příloze č. 2. 14
I. zóna Do I. zóny CHKO jsou zařazeny přírodě blízké ekosystémy udržované v žádoucím stavu vhodným managementem. V CHKO Bílé Karpaty se jedná o přírodě blízké lesní ekosystémy, především o rozsáhlé lesní komplexy s bohatou druhovou skladbou, genové základny buku nebo bývalé pařeziny. Významný je také jejich keřový a bylinný podrost, který na sebe váže četné vzácné a ohrožené druhy živočichů i některé rostliny. Významnými biotopy jsou i travinobylinná společenstva, prameniště a vybrané vodoteče. Jsou sem zařazena také všechna zvláště chráněná území a jejich ochranná pásma. II. zóna II. zóna byla vylišena především mimo hlavní hřeben Bílých Karpat a většinou navazuje na I. zónu. Byly do ní zahrnuty porosty s převahou listnatých dřevin (obvykle 70 % a více). Jehličnany se zde vyskytují pouze v menších plochách jako monokultury nebo jsou jednotlivě přimíseny ve směsích. Dále jsou sem zařazeny extenzivní polopřirozené louky a pastviny s vyšší druhovou rozmanitostí. Vzhledem k výraznému zlepšení druhového složení travních porostů za posledních 15 let se i v II. zóně nyní často výskytují zvláště chráněné druhy organismů. Spíše výjimečně se vyskytuje rozptýlená zástavba (především v oblasti Moravských Kopanic). III. zóna Do III. zóny jsou zařazeny člověkem pozměněné ekosystémy, které jsou běžně hospodářsky využívané. Ve III. zóně se vyskytují převážně smrkové a místy borové monokultury, kde jehličnany dosahují obvykle 70% zastoupení. Na nelesních pozemcích převládá zemědělská krajina s drobnou zemědělskou držbou (sady, záhumenky aj.) a druhově chudými loukami a pastvinami, které v minulosti prošly obnovou či byly intenzívně hnojené. Do III. zóny jsou dále zařazeny chatové osady. IV. zóna Do IV. zóny byly zařazeny všechny intravilány obcí a rozsáhlé výměry orné půdy především v podhůří. V posledních 15 letech byly však rozsáhlé bloky orné půdy z velké části zatravněny výsevem jetelotravních směsí či směsí regionálních semen i přirozenou sukcesí. Současná zonace je naprosto odlišná od zonace biosférické rezervace, ve které tvoří jádrovou zónu tři území, celkem o rozloze cca 9328,7 ha. Do nárazníkové zóny patří oblasti, kde převažují louky, sady a listnaté nebo smíšené lesy (cca 37924,9 ha) a zbývajících cca 27434,2 ha je zařazeno do přechodové zóny a zahrnuje oblasti s převážně zemědělskou krajinou, jehličnatými porosty a většími aglomeracemi. Zonace v CHKO Bílé Karpaty nevyhovuje potřebám ochrany přírody a krajiny z několika hledisek: nepřehlednost vymezení (pro vlastníky a hospodařící subjekty) místy nejasné hranice zón metodické chyby velký počet segmentů, malá velikost segmentů vymezení neodpovídá stavu území zejména neodpovídající velikost IV. zóny, kde došlo k úbytku půdy, zlepšení druhového složení luk a pastvin aj. zonace nezajišťuje potřebnou ochranu EVL. Zonace CHKO Bílé Karpaty by měla být přepracována v souladu s aktuálním stavem území, stupněm jeho poznání a v souladu s platnými metodickými materiály, aby mohla zajišťovat odpovídající diferenciaci ochrany CHKO. Návrh nové zonace bude vycházet z mnoha podkladů např. z výsledků mapování Natura 2000, studie hodnocení krajinného rázu, územně plánovací dokumentace, plánů a generelů ÚSES všech stupňů a z výsledků projektu VaV/620/12/03 Analýza biodiverzity 15
v CHKO Bílé Karpaty jako podklad pro stanovení nové zonace a vhodného managementu cenných území. 3.3. Maloplošná zvláště chráněná území Na území CHKO Bílé Karpaty je vyhlášeno celkem 51 maloplošných zvláště chráněných území. Z toho je: 5 v kategorii národní přírodní rezervace na celkové ploše 804,53 ha, 1 v kategorii národní přírodní památka na celkové ploše 18,98 ha, 15 v kategorii přírodní rezervace na celkové ploše 378,69 ha, 30 v kategorii přírodní památka na celkové ploše 172,89 ha. Z celkové plochy MZCHÚ (dle dat ZABAGED) připadá: 553,74 ha na lesní půdu, tj. 40,27 %, 803,50 ha na louky a pastviny, tj. 58,43 %, 16,60 ha na sady a zahrady, tj. 1,21 %, 1,25 ha na vodní plochy, tj. 0,09 %. Celková plocha maloplošných zvláště chráněných území v CHKO je 1375,09 ha, tj. cca 1,84 % plochy CHKO. MZCHÚ jsou zakreslena v mapové příloze č. 3. NPR Čertoryje Vyhlášení: Výnos ministerstva kultury ČSR ze dne 17. 6. 1987 Výměra: 333,63 ha Katastrální území: Kněždub, Tvarožná Lhota, Hrubá Vrbka Předmět ochrany: Nejrozsáhlejší komplex typických květnatých bělokarpatských luk s vysokou krajinářskou hodnotou a výskytem četných chráněných a ohrožených rostlin a živočichů. Obr. č. 2: NPR Čertoryje 16
Plán péče s platností 2005 2014 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Pavel Bezděčka, Ing. Bohumil Jagoš, schválen MŽP pod č. j. 620/1075/05. Geodetické zaměření: ano Zápis do katastru nemovitostí: ano NPR Javorina Vyhlášení: Vyhláška Ministerstva životního prostředí ze dne 10. 10. 2007 Výměra: 165,81 ha Katastrální území: Strání Předmět ochrany: Původní listnaté porosty v masivu Velké Javořiny tvořené především květnatými bučinami (asociace Dentario enneaphylli Fagetum) a suťovými porosty (svazu Tilio-Acerion), mající ve své vrcholové části pralesovitý charakter. Plán péče s platností 2007 2017 zpracoval Ing. Bohumil Jagoš, schválen MŽP pod č. j. 76423/ENV/07 3666/620/07 Geodetické zaměření: ano Zápis do katastru nemovitostí: ano NPR Jazevčí Vyhlášení: Výnos ministerstva kultury ČSR ze dne 17. 6. 1987 Výměra: 94,88 ha Katastrální území: Javorník, Nová Lhota Předmět ochrany: Lokalita četných chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Krajinářsky velmi hodnotný komplex květnatých druhově bohatých luk zachovávající typický krajinný ráz harmonické krajiny Horňácka. Plán péče s platností 2003 2012 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Pavel Bezděčka, schválen MŽP pod č. j. MŽP/21960/03-620/4574/03 Geodetické zaměření: ano Zápis do katastru nemovitostí: ano NPR Porážky Vyhlášení: Výnos ministerstva kultury ČSR ze dne 17. 6. 1987 Výměra: 48,21 ha Katastrální území: Slavkov, Nová Lhota Předmět ochrany: Krajinářsky velmi hodnotný komplex typických květnatých druhově bohatých luk, lokalita četných chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Na luční společenstva a lesní okraje jsou vázány rozmanité druhy bezobratlých. Plán péče s platností 2003 2012 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Pavel Bezděčka, schválen MŽP pod č. j. MŽP/21960/03-620/4665/03 Geodetické zaměření: ano Zápis do katastru nemovitostí: ano NPR Zahrady pod Hájem Vyhlášení: Výnos ministerstva kultury ČSR ze dne 17. 6. 1987 Výměra: 162,00 ha Katastrální území: Velká nad Veličkou Předmět ochrany: Poslední zbytky lučních společenstev na slínovitých půdách v Bílých Karpatech, lokalita četných teplomilných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Součástí rezervace je i několik soukromých záhumenek, na kterých se vyskytují velmi vzácné plevele. Plán péče s platností 2003 2012 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Pavel Bezděčka, schválen MŽP pod č. j. MŽP/13818/03-620/3052/03 Geodetické zaměření: ano (jen část) Zápis do katastru nemovitostí: ano 17
NPP Búrová Vyhlášení: Výnos MK ČSR č. 9430/87 ze dne 17. 6. 1987 Výměra: 18,98 ha Katastrální území: Suchov Předmět ochrany: Typická bělokarpatská louka s hojným výskytem kýchavice černé (Veratrum nigrum) na ploše cca 2 ha. Plán péče s platností 2003 2012 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Pavel Bezděčka, schválen MŽP pod č. j. 8793/03-620/2161/03 Geodetické zaměření: ano Zápis do katastru nemovitostí: ne PR Bílé potoky Vyhlášení: Vyhláška Okr. úřadu ve Zlíně ze dne 1. 10. 1991 Výměra: 8,68 ha Katastrální území: Valašské Klobouky Předmět ochrany: Druhově bohatá louka s mokřadní vegetací a výskytem několika druhů orchidejí. Plán péče s platností 2007 2015 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Mgr. Ondřej Konvička, Ing. Martin Hromádka, schválen S CHKO Bílé Karpaty pod č. j. 1372/BK/2007 Geodetické zaměření: ne Zápis do katastru nemovitostí: ano (jen část) PR Dolnoněmčanské louky Vyhlášení: Vyhláška Okr. úřadu v Uh. Hradišti ze dne 1. 8. 1991 Výměra: 28,18 ha Katastrální území: Slavkov Předmět ochrany: Nejzachovalejší zbytek luk původního komplexu Lesné asi 4 km jižně od Horního Němčí. Výskyt ohrožených a chráněných druhů rostlin a živočichů. Plán péče s platností 2006 2015 zpracovala RNDr. Ivana Jongepierová, schválen S CHKO Bílé Karpaty pod č. j. 579/BK/E/06 Geodetické zaměření: ano Zápis do katastru nemovitostí: ano PR Drahy Vyhlášení: Vyhláška Okr. úřadu v Uh. Hradišti ze dne 1. 8. 1991 Výměra: 14,56 ha Katastrální území: Horní Němčí Předmět ochrany: Bývalá pastvina na jižním okraji Horního Němčí s teplomilnými travinobylinnými společenstvy na skeletických půdách, se zbytky sadu a se třemi mokřady. Výskyt mnoha chráněných a vzácných druhů rostlin a živočichů. Plán péče s platností 2005 2014 zpracovala RNDr. Ivana Jongepierová, schválen S CHKO Bílé Karpaty pod č. j. BK/1405/2005 Geodetické zaměření: ano Zápis do katastru nemovitostí: ano PR Horní louky Vyhlášení: Vyhláška Okr. úřadu v Uh. Hradišti ze dne 1. 8. 1991 Výměra: 6,27 ha Katastrální území: Suchá Loz Předmět ochrany: Zbytek květnatých lučních společenstev se sukcesními stádii dřevin. Plán péče s platností 2008 2017 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Mgr. Ondřej Konvička, Ing. Martin Hromádka, schválen S CHKO Bílé Karpaty pod č. j. 258/BK/2008 Geodetické zaměření: ne Zápis do katastru nemovitostí: ano 18
PR Hutě Vyhlášení: Vyhláška Okr. úřadu v Uh. Hradišti ze dne 1. 8. 1991 Výměra: 20,96 ha Katastrální území: Žítková Předmět ochrany: Zachovalá mozaika luk, pastvin, lesíků a pramenišť s vysokou diverzitou teplomilných i podhorských rostlinných společenstev v oblasti Moravských Kopanic. Lokalita řady ohrožených druhů živočichů a rostlin, z nichž mnohé zde mají poslední současný výskyt ve střední části CHKO. Plán péče s platností 2007 2016 zpracovali Mgr. Michal Hájek, Ph.D., Mgr. Ondřej Konvička, schválen S CHKO Bílé Karpaty pod č. j. 1013/BK/E/06 Geodetické zaměření: ano Zápis do katastru nemovitostí: ano PR Jalovcová stráň Vyhlášení: Vyhláška Okr. úřadu ve Zlíně ze dne 1. 10. 1991 Výměra: 8,93 ha Katastrální území: Nedašov Předmět ochrany: Krajinářsky velmi hodnotné území se zachovanými rostlinnými společenstvy s výskytem ohrožených druhů rostlin a živočichů. Ochrana modráska černoskvrnného (Maculinea arion). Ochrana porostů jalovců (Juniperus communis), na které je vázána jedinečná fauna bezobratlých. Plán péče s platností 2007 2016 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Mgr. Ondřej Konvička, schválen S CHKO Bílé Karpaty pod č. j. 1452/BK/2007 Geodetické zaměření: ne Zápis do katastru nemovitostí: ne PR Javorůvky Vyhlášení: Vyhláška Okr. úřadu ve Zlíně ze dne 1. 10. 1991 Výměra: 5,26 ha Katastrální území: Valašské Klobouky Předmět ochrany: Druhově bohatá louka s mokřadní vegetací a výskytem několika druhů orchidejí. Plán péče s platností 2007 2016 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Mgr. Ondřej Konvička, Ing. Martin Hromádka, schválen S CHKO Bílé Karpaty pod č. j. 1373/BK/2007 Geodetické zaměření: ano Zápis do katastru nemovitostí: ano PR Kútky Vyhlášení: Výnos ministerstva kultury ČSR ze dne 17. 6. 1987 Výměra: 67,41 ha Katastrální území: Radějov Předmět ochrany: Společenstva bělokarpatských luk uprostřed lesů na jižním svahu kóty Veselka (495 m) v závěru údolí potoka Mandát 5 km jihovýchodně od Radějova. Toto území má vysokou krajinářskou hodnotu, vyskytují se zde četné chráněné a ohrožené druhy rostlin a živočichů. Plán péče s platností 2006 2015 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Pavel Bezděčka, Ing. Bohumil Jagoš, schválen S CHKO Bílé Karpaty pod č. j. BK/1962/2005 Geodetické zaměření: ne Zápis do katastru nemovitostí: ano (jen část) PR Lazy Vyhlášení: Vyhláška Okr. úřadu ve Zlíně ze dne 1. 10. 1991 Výměra: 3,12 ha Katastrální území: Bylnice 19
Předmět ochrany: Jedno z nejlépe zachovaných společenstev karpatských přepásaných luk v oblasti Bylnice s výskytem ohrožených druhů rostlin, především orchidejí. Plán péče s platností 2007 2016 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Mgr. Ondřej Konvička, schválen S CHKO Bílé Karpaty pod č. j. 1375/BK/2007 Geodetické zaměření: ano Zápis do katastru nemovitostí: ano PR Machová Vyhlášení: Výnos ministerstva kultury ČSR ze dne 17. 6. 1987 Výměra: 118,22 ha Katastrální území: Javorník Předmět ochrany: Komplex luk asi 3 km jižně od Javorníku, na severním a severozápadním svahu kóty Machová (579 m) s druhově bohatou luční vegetací s výskytem četných chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů, krajinářsky hodnotné území. Plán péče s platností 2006 2015 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Pavel Bezděčka, schválen S CHKO Bílé Karpaty pod č. j. BK/1929/2005 Geodetické zaměření: ne Zápis do katastru nemovitostí: ano PR Nová hora Vyhlášení: Vyhl. č. 3 Správy CHKO Bílé Karpaty ze dne 9. 1. 1995 Výměra: 29,66 ha Katastrální území: Strání Předmět ochrany: Zbytek květnatých luk s mozaikou mokřadů, lesíků a ostrůvků křovin. Výskyt mnoha chráněných a vzácných druhů rostlin a živočichů. Plán péče s platností 2004 2013 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Ing. Bohumil Jagoš, schválen S CHKO Bílé Karpaty pod č. j. BK/0381/2003 Geodetické zaměření: ano Zápis do katastru nemovitostí: ne PR Ploščiny Vyhlášení: Vyhláška Okr. úřadu ve Zlíně ze dne 1. 10. 1991 Výměra: 15,05 ha Katastrální území: Poteč Předmět ochrany: Horské extenzivní pastviny a sukcesní stádia lesních porostů a bučiny s vtroušenou jedlí, s vysokou krajinářskou hodnotou. Plán péče s platností 2007 2016 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Mgr. Ondřej Konvička, Ing. Martin Hromádka, schválen S CHKO Bílé Karpaty pod č. j. 1745/BK/2007 Geodetické zaměření: ne Zápis do katastru nemovitostí: ano (jen část) PR Pod Žitkovským vrchem Vyhlášení: Vyhláška Okr. úřadu v Uh. Hradišti ze dne 1. 8. 1991 Výměra: 16,58 ha Katastrální území: Žítková Předmět ochrany: Krajinářsky velmi hodnotný rozsáhlý komplex luk a pastvin s rozptýlenou zelení, ve kterém se střídají sušší stanoviště, mokřady i stromová zeleň. Plán péče s platností 2007 2016 zpracovali RNDr. Ivana Jongepierová, Ing. Šárka Němcová, schválen S CHKO Bílé Karpaty pod č. j. 1014/BK/E/06 Geodetické zaměření: ne Zápis do katastru nemovitostí: ano PR Sidonie Vyhlášení: Vyhláška Okr. úřadu ve Zlíně ze dne 1. 10. 1991 Výměra: 13,53 ha 20