Nora Blahová Helena Blehárová Valerie Čižmárová Karol Duchoň Marika Gombitová Karel Gott Dušan Grúň Tatjana Hubinská Jana Kocianová Jiří Korn Eva Kostolányiová Marcela Laiferová Waldemar Matuška Václav Neckář Jana Robbová Marie Rottrová Jiří Schelinger Oľga Szabová Věra Špinarová Miluše Voborníková Helena Vondráčková Hana Zagorová Karel Zich Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz Robert Rohál LEGENDY ČESKOSLOVENSKÉ POPULÁRNÍ HUDBY Malá knižní encyklopedie přináší celkem třiadvacet medailonků, které představují umělecké a životní peripetie dnes již legendárních pěveckých hvězd, jejichž éra neodmyslitelně tvoří dějiny československé populární hudby 70. a 80. let. Autor vybral jednak zpěváky, kteří na popové scéně zanechali nesmazatelnou stopu, a pak z různých důvodů zmizeli, a jednak interprety, kteří zpívali dále i na konci minulého století a ve své kariéře pokračují s úspěchem dodnes. Připomíná jejich osobnost i osobitost, tehdejší tvorbu a úspěchy, přičemž si všímá i jejich začátků, stejně jako současných uměleckých aktivit. LEGENDY ČESKOSLOVENSKÉ POPULÁRNÍ HUDBY Robert Rohál 70. a 80. léta Marika Gombitová
Robert Rohál Legendy ČESKOSLOVENSKÉ POPULÁRNÍ HUDBY 70. a 80. léta Grada Publishing
Robert Rohál legendy ČESKOSLOVENSKÉ POPULÁRNÍ HUDBY 70. a 80. léta TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5719. publikaci Odpovědná redaktorka Magdalena Jimelová Redakční a jazyková úprava Gabriela Janů Obálka, grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Fotografie Supraphon, a. s., Forza Music/Opus spol. s r. o., Nora Blahová, Helena Blehárová, Dušan Grúň, Jana Kocianová a Miro Brůna, Marcela Laiferová, Marcel Majšík, Danica Rumanová, Oľga Szabová, Marta Valentová, Mikuláš Vermeš a Robert Rohál Počet stran 184 První vydání, Praha 2014 Vytiskla tiskárna FINIDR s.r.o., Český Těšín Grada Publishing, a.s., 2014 Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. ISBN 978-80-247-5364-5 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9595-9 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9596-6 (ve formátu EPUB)
Obsah Slovo autora... 7 Nora Blahová... 8 Helena Blehárová... 13 Valerie Čižmárová... 20 Karol Duchoň... 27 Marika Gombitová... 32 Karel Gott... 39 Dušan Grúň... 52 Tatjana Hubinská... 56 Jana Kocianová... 63 Jiří Korn... 71 Eva Kostolányiová... 80 Marcela Laiferová... 85 Waldemar Matuška... 94 Václav Neckář... 102 Jana Robbová... 111 Marie Rottrová... 117 Jiří Schelinger... 128 Oľga Szabová... 134 Věra Špinarová... 139 Miluše Voborníková... 147 Helena Vondráčková... 154 Hana Zagorová... 166 Karel Zich... 174 Fotografie v knize... 182 Použité prameny... 182
Poděkování Děkuji především několika skvělým lidem, kteří mi během práce na této knize velmi pomohli, jmenovitě dámám Daně Ehlové, Evě Ivanové, Marcele Laiferové, Martě Valentové, Danici Rumanové, Heleně Blehárové a Noře Blahové a pánům Marcelu Majšíkovi, Tomáši Hurtešákovi, Miru Fančovičovi, Miru Brunovi, Aleši Korábkovi, Mikuláši Vermešovi, Dušanu Grúňovi a Zdeňku Broučkovi ze Supraphonu. Rovněž děkuji všem, kteří přímo nebo nepřímo přispěli názory či postřehy, protože jinak by celá knížka byla subjektivní a jednostrannou záležitostí, a to jsem nechtěl. Autor 6
Slovo autora Pokud vás zajímá, proč vlastně tahle knížka vznikla, musím přiznat, že důvodů bylo povícero. Jednak to byl můj zájem připomenout československé zpěváky pop music ze sedmdesátých a osmdesátých let, jednak a to je velice důležitý moment zájem samotného nakladatelství Grada, protože bez něj by to jednoduše nešlo. Přišlo mi zajímavé a to jsou ty další důvody připomenout zpěváky tehdejší federace, kteří frčeli v sedmdesátých letech, přičemž udělali kus krásné práce, a pak z různých důvodů ze scény zmizeli, stejně jako interprety, kteří zpívali i v osmdesátých letech a zpívají prakticky dodnes. Proto jsem se s nadšením pustil do jednotlivých medailonků, abych v kostce připomenul ať už jim nebo jejich příznivcům co všechno za tu dobu vlastně dokázali a předvedli. Dalším důvodem k napsání knížky byla i skutečnost, že právě po rozpadu Československa hodně lidí z Česka přicházelo o aktuální informace ze slovenské scény. A podobně tomu bylo i na druhé straně, když chyběly informace o aktuálním dění za hranicemi. Patrně se tak děje i nyní, i když dnes si je Česko se Slovenskem (a v kultuře to platí dvojnásob) možná ještě blíž než v dobách společného státu. Navíc stále ještě běží vlna retro, vlna sedmdesátek a osmdesátek, tedy éra, kdy tu zářili nejen Karel Gott, Hana Zagorová, Václav Neckář, Marie Rottrová, Jiří Korn nebo Helena Vondráčková, ale také Marika Gombitová, Karol Duchoň, Marcela Laiferová, Jana Kocianová, Oľga Szabová nebo Dušan Grúň Zároveň jsem však nechtěl opomenout ani další legendy československé pop music, k nimž bezesporu patří Věra Špinarová, Helena Blehárová, Nora Blahová nebo Miluše Voborníková, stejně jako nezapomenutelní Waldemar Matuška, Eva Kostolányiová, Karel Zich, Valerie Čižmárová, Jiří Schelinger, Jana Robbová nebo Tatjana Hubinská. Kniha, kterou tvoří celkem třiadvacet medailonků zpěváků a zpěvaček, připomíná jejich krásnou práci, jejich úspěchy a v několika případech také smutné osudy. Ale i to patří do publikace o československých zpěvácích. Podle mého názoru si ji zaslouží jak oni samotní, tak jejich příznivci. Robert Rohál 7
Slovenská Mireille Mathieu z Tatra revue NORA BLAHOVÁ Největší slávu zažila na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let, kdy byla členkou bratislavské Tatra revue a kdy se její pěvecká kariéra slibně rozjížděla. Díky hitům jako Neveríš uveríš, Bronzové leto, Nedeľa nebo V hlbokom tichu bodovala v rozhlasovém vysílání stejně jako v Malé televizní hitparádě. Štíhlá a nakrátko ostříhaná černovláska s výraznou ofinou se několikrát zúčastnila i Bratislavské lyry. Všechno skončilo v roce 1972, a to zrušením scény, kde byla jako doma. Přesto ještě dlouho potom zněly její chytlavé písničky v rozhlasovém vysílání, kde se z nich mezitím staly trvalky a hrají se dodnes. Jejich interpretka se sice na řadu let ztratila ze scény, ale potom se zase vrátila, a to se vší parádou. Nejdřív to bylo v televizním cyklu Repete, kde s šarmem sobě vlastním uvedla své největší hity, a v poslední době i na příležitostných vystoupeních, kde prezentuje nedávno vydané CD Neveríš uveríš. Není pochyb, že si vše dnes užívá, neboť v dobách své největší slávy to už jednoduše nestihla, i když tenkrát, začátkem sedmdesátých let, to měla v plánu. Její album ale není sestaveno z archivních nahrávek, jak by se možná mohlo jevit, nýbrž jde o nahrávky nové. Některé své staré hity přezpívala, jiné, novější, natočila poprvé. Zajímavé je, že ze šestnácti skladeb si více než polovinu sama otextovala. Pamatuji se, že jsem v roce 1971 uzavřela smlouvu na deset singlů, což OPUS dodržel, a k tomu bylo dohodnuté, bohužel jen ústně, i vydání dlouhohrající desky v dalším roce. Byla jsem tehdy na dlouhodobém turné v tehdejším Sovětském svazu, a když jsem se po třech měsících vrátila do Bratislavy, čekalo mě doma nepříjemné procitnutí vypovězení jejich smlouvy bez uvedení důvodu, což ale v té době bylo normální, vzpomíná Nora Blahová. Krátce potom skončilo i její divadelní angažmá v bratislavské Tatra revue (později krátce jako Revue Bratislava), kde působila 8
pět let: Kabaretní divadlo Tatra revue, dá se říct, to byla moje alma mater a moje velká láska. Byla jsem v šoku, když jsem se tehdy vrátila z toho sovětského turné a na dveřích divadla jsem viděla ceduli s nápisem Z technických důvodů zavřeno. Přestala jsem zpívat, protože jsem neměla kde Ve slovenské populární hudbě je Nora Blahová pojem. Když se řekne kabaret Tatra revue, snad každý z pamětníků si vzpomene na krásnou, štíhlou zpěvačku s havraními vlasy, která tam kdysi v šedesátých a sedmdesátých letech vystupovala. Je to dobrá kamarádka, která přímo srší optimismem a dobrou náladu by mohla rozdávat. I dnes je to velmi temperamentní dáma, která to umí na pódiu rozpálit. Viděl jsem to na vlastní oči, protože jsme měli více společných vystoupení. (Miro Fančovič, moderátor) Nora Blahová pochází z Topoľčan, kde se 4. února roku 1943 narodila. I když oba rodiče byli výsostně muzikální a po nich nepochybně zdědila svůj hudební talent, nepřáli si, aby šla na konzervatoř, chtěli ji mít doma. Přitom jako malá byla Nora vynikající klavíristkou, což dokládá třeba i její vítězství v klavírní soutěži v Hlohovci. Pamatuji se, jak moc ráda jsem hrávala na klavír. Ale nebyly to jen předepsané skladby vážné hudby, měla jsem ráda i lehký žánr. Nejlepší bylo, když šli rodiče, zpravidla v neděli odpoledne, na procházku a já si mohla sama doma hrát a zpívat v té době populární písničky. Jednou zase ruku v ruce odešli, a tak jsem se pustila do hraní a zpívání písniček. Najednou se otočím a otec stojí za mnou. Nikdy nezapomenu na ten jeho vyděšený pohled, vzpomíná Nora Blahová. Toužila stát se herečkou a po maturitě na gymnáziu chtěla jít na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, ale nevzali ji. Zato byla v roce 1961 přijata na tehdejší Pedagogický institut, dnešní Pedagogickou fakultu, v Nitře, kde byl jedním z jejích 9
spolužáků Stanislav Štepka, dnes známý slovenský spisovatel, dramatik, režisér, scenárista, textař a herec. Byl to on, kdo ji tenkrát přitáhl do divadla malých forem, kde se vlastně konečně mohla realizovat jak v herecké tvorbě, tak ve zpívání. Byla už naštěstí mimo dosah přísných rodičů, a tak si to mohla konečně dovolit. I když školu zdárně dokončila a nějakou dobu i učila, táhlo ji to přece jenom ke kumštu a do Bratislavy, kde předpokládala více šancí uchytit se. Lákalo ji to na jeviště a k mikrofonu, což si mezitím osvojila s nejrůznějšími amatérskými kapelami. S jednou takovou si v té době zazpívala v Německu. Jejím prvním manželem byl klavírista, skladatel a korepetitor Ladislav Garry Sládečka. Poznala ho ještě coby studentka vysoké školy a byl to prý on, kdo ji vlastně vyhnal do Bratislavy, neboť jí jako zpěvačce neuvěřitelně fandil. Jen tak jsem to já Ještě jako zcela neznámá zpěvačka jsem byla vybraná na první ročník Bratislavské lyry v roce 1966, vzpomíná Nora Blahová. Zpívala jsem tehdy písničku Komu sa zdôverím, jejímž autorem byl Karol Elbert. Tehdy to pro mne byla velká událost už i proto, že na stejném jevišti soutěžili takové hvězdy jako Karel Gott, Helena Vondráčková, Václav Neckář, Marta Kubišová, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Dušan Grúň, Gabriela Hermélyová Potom jsem se na Lyře objevila až v roce 1969, kdy jsem zpívala písničku šansonového typu Aký je prázdny tento dom, kterou pro mne zkomponovali Teodor Šebo Martinský a Ján Turan. Ti samí autoři mě poslali na Lyru ještě v roce 1971, a to s písničkou Bronzové leto, která sice zabodovala, ale jen u publika. Do kabaretu Tatra revue se dostala v roce 1967 díky konkurzu, který byl vypsán poté, co se uvolnilo místo po odcházející Marcele Laiferové. Chvíli zpívala její písničky, ale velice brzy si začala budovat vlastní repertoár. A měla štěstí. Neuvěřitelně rychle zapadla do kolektivu a publiku se ihned zalíbila. Typ štíhlé tmavovlásky s krátkým sestřihem, který přinesla na jeviště i na televizní obrazovky, se líbil. Účesem tak trochu připomínala francouzskou pěveckou hvězdu Mireille Mathieu, z jejíhož repertoáru pár písní přezpívala. Na otázku, jestli to byl záměr či náhoda, odpovídá: Původně jsem měla světlehnědé vlasy, ale vždy jsem chtěla být jiná. Teprve až na internátě v Nitře, kde jsme s účesy a barvou vlasů s kamarádkami hodně experimentovaly, jsem si zkusila černý přeliv a najednou byla moje barva určená navždy. Ostatně krátký sestřih s ofinou vyjadřoval i moje sportovní zaměření, což jsem měla i v aprobaci na škole. Zjistila jsem ale, že nic jiného mi nesedí, a už jsem u toho zůstala. Jen tak jsem to já Nora Blahová má vlastnosti pódiové zpěvačky, které dávají i odborníkovi zapomenout na to, že rozsah, kterým disponuje, je vlastně velmi úzký, že výšky jsou tvořeny se značnou námahou a že i intonačně je značně labilní a často zpívá pod tónem. Ale Blahová umí píseň udělat jako celek, s výstižným vyjádřením textu, s dobrou charakterizační 10
i pohybovou stylizací, a proto je pro účely této scény interpretkou velmi užitečnou a po zásluze sklízející největší aplaus. (Leo Jehne v recenzi na program Kdyby všechny písně světa v Revue Bratislava (dříve Tatra revue), Melodie č. 7/1971) V té době už byla Nora Blahová zavedenou zpěvačkou bratislavského divadla Tatra revue, jejíž popularitu ještě umocnila Malá televizní hitparáda. Právě tam po několika pokusech zabodovala až s francouzskou písničkou, kterou otextoval Boris Droppa jako V hlbokom tichu ( Dnes písničku zpívám s vlastním textem jako Petit bonheur, říká zpěvačka.) Teprve potom slavila v Malé televizní hitparádě úspěchy s písničkami jako Nedeľa, Bronzové leto a Neveríš uveríš, které se dočkaly pěti prvních míst po sobě. Písničky jsem si vybírala vesměs sama, přiznává Nora Blahová, ale občas jsem si nechala poradit od lidí, s nimiž jsem byla v blízkém pracovním a tvůrčím kontaktu. Ani nevíte, jak moc ráda na to vzpomínám. A s kým jsem spolupracovala? Nejvíc s autory a muzikanty, jako byli Martinský, Bouda, Elbert, Seidman nebo Trnečka, ale je faktem, že jsem zpívala hodně převzatých věcí, k nimž mi napsal texty především Ivan Uradníček a vždy se toho zhostil velice úspěšně. Záleželo mi na tom, aby byla písnička melodická a v textu byl příběh. Zatímco v rozhlase nahrávala většinou s velkými orchestry, v Tatra revue spolupracovala jen s divadelním orchestrem, který tehdy vedl klavírista Juraj Berczeller. K běžnému divadelnímu provozu přitom patřily i zájezdy nejen po Slovensku, ale také do Čech. Jednou z hlavních hvězd byla právě Nora Blahová, jejíž písničky lidé znali z televize. Byla pohybově nadaná a měla svůj styl i v oblasti módy. Ale hlavně byla jiná než ostatní slovenské zpěvačky. Kromě účinkování v hudebně-zábavných pořadech si zahrála i ve třech televizních filmech Don Quijote uvádza (1970), Ťaví zadok (1970) a Dobrí ľudia eště žijú (1979), přitom ve všech případech šlo o postavu zpěvačky. Madam Melancholie Ty filmy, to bylo jen takové malé vybočení, což mě bavilo, říká Nora Blahová, která natočila ve studiu Československého rozhlasu v Bratislavě téměř padesátku nahrávek. Písničky to byly jednak taneční, jednak šansonového typu se zvláštní melancholickou náladou. Z těch známých si pamětníci dodnes mohou pamatovat tituly jako Nápoj z mušlí, Malá krížovka s modrou tajničkou, Hraj trúbka, Nikto neotvorí, Pantomíma, Šialene srdce, Po tichých uliciach nebo Fakľa, což byla píseň věnovaná památce Jana Palacha, ta se pak ještě hodně dlouho nesměla hrát. Nazpívala i pár duetů se zpěvákem Zdeňkem Sychrou (Dobrú noc deň, Mosty, Zlatý klúč), s nímž občas vystupuje do dnes. Po mnoha letech se potkali v oblíbeném televizním pořadu Repete a následovně pak v zájezdové verzi této show Repete Návraty. V dobách své velké slávy uvažovala o albu, o tom už byla řeč, lákaly ji šansony, ale současně přiznává, že po zrušení 11
bratislavské kabaretní scény Tatra revue všechno vzdala. Neměla sílu ani ty správné lokty, aby se dále prosazovala sama. Byly tu i jisté osobní problémy, které jí to komplikovaly. Dost možná chyběl manažer nebo člověk, který by s ní do toho šel. Víte, ale já ani tak netoužila po kariéře sólové zpěvačky, spíš jsem chtěla být součástí divadla, a to mi vzali. Bylo to pro mne obrovské zklamání, říká Nora Blahová. Byla to jednoznačně krásná éra těch pět let v Tatra revue. Sama od sebe bych odtud nikdy neodešla. Ještě jsem se smála a říkala, že mě budou muset zastřelit a budu jako Ljuba Hermanová, která ještě v sedmdesáti tancovala na jevišti. A dnes už mám i já tolik a na jevišti si ještě dnes ráda zazpívám a zatancuju. (Nora Blahová) Přitom se nedá říct, že by zahořkla, i když to pro ni na začátku nebylo jednoduché. Ale otřepala se a scénu populární hudby roky sleduje, má přehled o nových talentech a hudbu nadále miluje stejně jako hru na klavír. Dávno už pochopila, že život je přece jenom o něčem jiném, proto je nad věcí. Téměř dvacet let pracovala v Galerii města Bratislavy v Mirbachovském paláci, kde organizovala kulturní programy, koncerty a vernisáže. Později se vrátila ke své pedagogické činnosti a na gymnáziu učila deset let němčinu. Když se před časem objevila v rámci televizního pořadu Repete, aby připomněla své hity, mnozí nevěřili vlastním očím. Vypadala totiž skvěle a neuvěřitelně mladě. Samotnou ji prý ten ohlas překvapil. Byl to zájem publika, který ji přinutil k dalším vystoupením a natočení CD. Konečně. 12
Zpěvačka, kterou proslavil jazz HELENA BLEHÁROVÁ Zpěvačka Helena Blehárová se narodila na Slovensku, ale od svých devatenácti let žije v Brně. Jako jazzová zpěvačka naplno zazářila v šedesátých letech, kdy nastoupila k Orchestru Gustava Broma, s nímž projela kus světa. Během let vyrostla v univerzální pop interpretku, která dokázala zazářit na zahraničních festivalech, hostovala také v pražském Semaforu. Později zpívala s kapelou Strýci, se skupinou Václava Zahradníka anebo v programu Josefa Laufera Zpívat začala už v rodné Žilině, kde 28. června 1943 přišla na svět a kde také absolvovala postupně první pěvecké krůčky. Na samém začátku ji samozřejmě neminul pěvecký sbor a zpívání na veřejnosti. V rodném městě vystudovala gymnázium a zdravotní nástavbu, ale to už věděla, že by se přece jenom raději věnovala zpívání. Populární se stala poté, co se přestěhovala do Brna. Co k tomu přispělo? Zřejmě šťastná náhoda nebo jednoduše osud, vzpomíná Helena Blehárová. Začínala jsem v Žilině, ale jako amatérská zpěvačka. Měla jsem tehdy za zády jazzovou kapelu Acryl a dost jsem se v tom vyžívala. Kamarádi, kteří studovali v Praze, si vozili do Žiliny právě jazzové desky, třeba s Ellou Fitzgerald, která byla mým prvním a největším vzorem, nebo s Carmen McRae nebo June Chryst. Tehdy jsem se do jazzu zamilovala. Nebýt toho, že si mě na bratislavské Soutěži tvořivost mládeže všiml saxofonista Zdeněk Novák, který na mě upozornil Gustava Broma, nevím, jak a kam by se moje zpívání ubíralo. Ale v tomto jsem měla obrovské štěstí. Tehdy to bylo terno místo práce rentgenové laborantky 13
jsem nastoupila do slavného bandu Gustava Broma na uvolněné místo po zpěvačce Jarmile Veselé, a po hlavě se tak vrhla do světa jazzové a posléze populární hudby. To víte, v devatenácti letech nemáte trému a svět je váš. Bylo to v prosinci roku 1962, kdy ve studiu na Strahově nahrála svou první písničku za doprovodu Orchestru Gustava Broma. Šlo o skladbu Alexandra Grossmanna a Miroslava Zikána Dvojčata. Supraphon ji vydal na singlu v roce 1963. Následující rok 14
se Helena Blehárová probojovala do první desítky nejoblíbenějších zpěvaček v anketě Zlatý slavík. Prakticky celá šedesátá léta (1962 1968) nahrávala a koncertovala s Orchestrem Gustava Broma. Nešlo jen o domácí štace, ale také o řadu vystoupení v zahraničí v rámci turné nebo prestižních festivalů. Kromě mezinárodního jazzového festivalu v Praze (1963) si zazpívala s Bromovým bandem na festivalech ve Varšavě (1964), Manchesteru (1964), Mnichově (1965) a Norimberku (1966). Ale nejen jazzem živa byla: Občas jsem si odvezla i nějakou cenu, třeba z bulharského Zlatého Orfea v roce 1966, zatímco o rok později jsem soutěžila na Bratislavské lyře bylo to s písní slovenských autorů Igora Bázlika a Violy Muránské Verím Ale také jsem si ve společnosti několika našich zpěváků zazpívala na veletrhu gramofonových společností MIDEM v Cannes, což bylo v roce 1968. Vzpomínám si, že jsem tenkrát bydlela na pokoji s Yvonne Přenosilovou, říká Helena Blehárová. Smetanu si přitom slízla i od domácích kritiků zabývajících se jazzovou muzikou. Ti ji ve své anketě, která proběhla v hudebním časopisu Melodie, přiřkli první místo mezi jazzovými zpěvačkami, teprve až za ní se umístily Eva Pilarová nebo Vlasta Průchová. Přitom v té době vznikla také řada písniček, které neměly s jazzem nic společného. V Praze nahrávala s Orchestrem Karla Vlacha, Orchestrem Václava Hybše nebo s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, psali pro ni hitmakeři jako Karel Svoboda (Tón tón) nebo Bohuslav Ondráček (Tak dávno, Tvá loď se vrátí), textovali Zdeněk Borovec, Vladimír Poštulka, Eduard Krečmar nebo Zdeněk Rytíř. Jenomže vazby na Brno, kde měla rodinné zázemí, nešly zpřetrhat. Zatímco zpěvaččin první manželský svazek s lékařem Františkem Chládkem trval pět let, manželství s brněnským výtvarníkem Ivanem Blažkem, s nímž má dceru Andreu, trvá dodnes. Š š š Velkým hitem byla v roce 1967 skladba Š š š, kterou o mnoho let později přezpívala do filmového muzikálu režiséra Filipa Renče Rebelové (2001) Zuzana Norisová. Tu písničku tehdy objevil můj tehdejší brněnský textař, později úspěšný fotograf, Jan Fiala, říká Helena Blehárová. Volal mi jednou pozdě v noci, že slyšel v rádiu písničku v podání Nancy Sinatrové Sugar Town a že si myslí, že by to byla písnička přesně pro mne a že už má i napsaný text, a tak vznikla Š š š a dodnes ji lidé na mých vystoupeních chtějí slyšet. Byla to tenkrát opravdu trefa do černého. Ještě předtím si však vyzkoušela i hudební divadlo, což mladou zpěvačku velmi přitahovalo. Tou scénou byl pražský Semafor, kde počínaje rokem 1963 účinkovala v německé verzi inscenace autorského tria Jiří Suchý Jiří Šlitr Miroslav Horníček Šest žen, v němž hlavní roli Jindřicha VIII. v režii Jána Roháče představoval právě Horníček. Krásná práce byla nejen s Bromem, s nímž jsem poznala svět a velké jazzové festivaly, říká Helena Blehárová, ale 15
také v pražském Semaforu, kde jsem hrála ve hře Šest žen. Tam jsem se spřátelila s Miroslavem Horníčkem. Tehdy jsme s exportní verzí tohoto představení jezdili hlavně do Německa a já tak utužila svou němčinu. Tu ostatně uplatnila i o pár let později, a to ve svém německém angažmá v Brémách (1968 1970), kde měla dokonce i svého agenta a kde natáčela desky pro společnost Intercord. Bylo to sice období, kdy se vytratila z povědomí československého publika, ale na druhé straně získávala působením v cizině cenné zkušenosti. Sporadicky si přitom během těch dvou let odskakovala domů do Československa, důvodem bylo obvykle televizní natáčení, případně pořízení nahrávky pro singlovou produkci. Výsledkem byly písničky, které sice vycházely na deskách, ale které jí vlastně nic moc neříkaly. Význam Blehárové je zvláště v jazzově vokální interpretaci, pro kterou prokázala mimořádné cítění a vysokou muzikálnost s improvizačními schopnostmi, což jí spolu s dobrou hlasovou technikou umožnilo interpretovat nejen evergreeny (The Thrill Is Gone), ale i prokomponované a složité jazzové vokálně instrumentální skladby (Bažina, Útesy), takto výrazně zejména v polovině 60. let jako jediné zpěvačce u nás a možno říct, že i v celé střední Evropě. (Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby) Mnozí si mysleli, že v zahraničí po srpnové okupaci zůstanu, ale mě to táhlo domů, přiznává Helena Blehárová. Takže když mi vypršela smlouva, vrátila jsem zpátky. V Brně jsem měla krásný byt na Lesné a slušně rozjetou kariéru. Tehdy, na začátku sedmdesátých let, jsem začala spolupracovat s kapelou Václava Zahradníka. Byl to program, kde se mnou společně zpívali také Viktor Sodoma a Jiří Štědroň. Vedle toho jsem zpívala v pořadu, kde byli se mnou ještě komici ze Slovenska Július Satinský a Milan Lasica. Příjemná práce, komorní obsazení. Jak udržet publikum v napětí Právě spolupráce se Zahradníkovou kapelou, které nebyly cizí rockové vlivy, tehdy užitečně zmodernizovala i zpěvaččin projev, což se projevilo i na nahrávkách jako Žlutý dům nebo Měsíc je lhář. I další nahrávky postupně zbavovaly zpěvačku jazzové nálepky, kterou v minulých letech získala. Byla to pro mě změna, jsem zvyklá na big band, na osmnáct hráčů za sebou, když je nás málo, je to úplně jiný pocit, připadáte si, že jste jeden z nich. Jednou jsem viděla Sammy Davis Show, a to byl nesmírný zážitek. Jak dokázal udržet publikum v napětí! Tomu se právě při mé práci nevěnovala pozornost, protože třeba Brom je zaměřený na jazz, řekla v rozhovoru, který vyšel v hudebním časopisu Melodie č. 2/1971. Na jiném místě rozhovoru dokonce prohlásila, že se k jazzu zatím vrátit nemíní: Jazz se stal zcela výlučnou záležitostí a okruh jeho posluchačů se pořád zužuje. Vlastně si to jazzmani zavinili sami, když se jejich hudba stala nesrozumitelnou. 16
Tehdy si začala budovat nový repertoár, který by oslovil nejen publikum, ale i ji samotnou ( Když nemáte pocit, že lidem něco dáváte, nevěříte si a máte zábrany ). Dala si s tím hodně práce, radila se s muzikanty, hledala nové autory, ale i někoho, kdo by ji vedl, usměrňoval. Chtěla si vybudovat repertoár i svou pozici na scéně a dařilo se jí. Projekt, v němž spojila síly se Štědroněm a Sodomou, měl dobrý start a publiku se líbil. Teď jsem už daleko klidnější, řekla zpěvačka koncem roku 1970. Vím, že mě čeká hodně práce na sobě, ale také to, že nebude zbytečná. Znovu jsem si uvědomila, jak je důležité, aby zpěvák o sobě nerozhodoval sám, jak je potřebný manažer, producent. Producent, který by nenařizoval, ale radil, pomáhal, v dobrém úmyslu oponoval. Teď však je na správné cestě, i když se možná výsledky neprojeví tak rychle, neboť sama teprve hledá svou repertoárovou linii. Přesvědčil mě o tom právě koncert v Plzni, kde při jejím závěrečném čardáši tleskalo obecenstvo bez vyzvání do taktu a Helena musela opakovat. Ani by jí člověk nevěřil těch sedmadvacet let, vedle Viktora Sodomy a Jiřího Štědroně docela omládla a získala opět suverenitu na jevišti. Zpívala Dylanovu píseň Sedmej pád (I Shall Be Released), na kterou po příjezdu z NSR tolik spoléhala, jenže v natočení desky ji předběhl Petr Němec se svou verzí Balada o poutníkovi. Závrať pro ni napsal Petr Ulrych. Některé písně zpívá se svými kolegy (Peace Now z repertoáru Jürgense a Múzy), refrény dřívějších desek opakuje ve směsi a nechybí samozřejmě ani Žlutý dům, který snad vrátí jméno zpěvačky do TOP 20. Z celého vystoupení měl divák pocit, že se tu představil dobrý kolektiv, že si Helena se svými zpívajícími kolegy dobře rozumí. Po dvou letech částečného odmlčení chytá Helena Blehárová druhý dech. (Jaromír Tůma, Melodie č. 2/1971) Avšak začátek sedmdesátých let má Helena Blehárová spojený i s kapelou Strýci, kterou vedl klavírista Luděk Švábenský. Se sestavou, kterou tvořili ještě zpěváci Jiří Štědroň a Milan Chladil, absolvovala i náročné osmitýdenní turné po tehdejším Sovětském svazu. Od konce srpna do začátku listopadu 1971, od Užhorodu přes Lvov, Kyjev a celou Ukrajinu, pak následovala Oděsa, Cherson, Leningrad, Moskva, Moldávie a Krym, Jalta a zase zpátky do Moskvy, která si je pro velký úspěch opět vyžádala celkem 59 koncertů, na nichž si je poslechlo více než 120 tisíc lidí. Přejezdové dny byly volné, v sobotu a v neděli se hrály tzv. dvojáky. Slušně nasazené tempo zvolnila zpěvačka až počínaje rokem 1973, kdy se jí nastaly mateřské povinnosti narodila se jí totiž dcera Andrea. K práci se vracela pozvolna, zato s rozvahou ( Nebylo to zpočátku lehké, ale hodně mi tenkrát pomohla moje maminka. Později, kdy už byly dceři tři roky, to byl hlavně manžel, který dceru ohlídal. ) To už se zpěvačka vracela se ke spolupráci s Orchestrem Gustava Broma i k jazzovým evergreenům. Přitom si nadále budovala svůj vlastní repertoár, který se projevil na prvním studiovém album lakonicky nazvaném Helena Blehárová (1976). 17
* Dlouhohrající desku, která obsahuje dvanáct písniček (vedle převzatých tam jsou i původní skladby z pera Pavla Hammela, Jana Lehotského nebo Igora Bázlika s texty Zora Laurinca či Kamila Peteraje) a kterou zpěvačka natočila za doprovodu Orchestru Gustava Broma a Jezinek, vydal překvapivě bratislavský Opus. Ten ostatně reprezentovala v témže roce na festivalu v polských Sopotech. O její účasti na jednom z největších evropských festivalů referoval v časopisu Melodie č. 11/1976 i kritik Čestmír Klos: Díky tomu, že se s Opusem ne a ne domluvit na pravidelném recenzování desek, se této firmě podařilo před Melodií utajit, s jakou energií se dere znova do popředí Helena Blehárová. Polskému publiku se představila švihem, jistotou v předivu písně i v jevištním prostoru, sázením volných vokálů s přídechem mezi fráze. Velmi ji podržela aranžmá bromovského Igora Vavrdy. S Gustavem Bromem i jinými kapelami jsem opravdu projela snad celou Evropu, byla jsem v Anglii, Francii, v tehdy západním i východním Německu, Polsku nebo Jugoslávii. A budete se možná divit, ale velice hezké vzpomínky mám i na koncertování v Rusku, tehdy Sovětském svazu. Kromě tradičních měst, jako byla Moskva a Leningrad, jsem se dostala také do přenádherné Alma-Aty, do Taškenktu a Tbilisi, a všude jsme měli vyprodané (a velké!) sály a publikum naše písničky, i ty jazzové, přijímalo s velkým aplausem. Chodili na nás i lidi z ruského undergroundu a jazzmani. V Sajuzu jsem byla snad desetkrát, města mi připadala čistá a udržovaná a ti obyčejní lidé byli moc vstřícní a pohostinní. Byla jsem mile překvapená, jak tu západní muziku prožívali, ruské publikum bylo báječné. (Helena Blehárová v rozhovoru s Mirkem Seifertem) I když i v osmdesátých letech hostovala na koncertech Orchestru Gustava Broma (spolu se zpěvákem Tiborem Lenským byli v letech 1981 1983 i předskokany Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna v jejich koncertní show Já na bráchu blues), vystupovala rovněž v televizních pořadech tohoto orchestru a na kapelových albech. Vedle toho hostovala několik sezón v koncertním pořadu Josefa Laufera, s nímž se za doprovodu kapely Golem podívala i do zahraničí, ponejvíce prý za polským publikem. A co možná někoho překvapí, vystupovala jsem jistou dobu i s Banjo bandem Ivana Mládka na koncertech v Polsku a stali se z nás velcí kamarádi, dodává Helena Blehárová. Je Brno zlatá loď? To, že dodnes zůstala v Brně a během let odolávala nejrůznějším nabídkám z Prahy, jí léta její fanoušci vyčítali. Dost možná by udělala podstatně zářivější kariéru, pokud by narazila na dobrého manažera či producenta, na druhé straně zůstala sama sebou. Nedrala se nikam za každou cenu, písničky si povětšinou vybírala sama a podle svého gusta, aby po letech, kdy zpívala pop a vystřídala několik kapel, se stejně nakonec vrátila k jazzovým standardům a orchestru, který ji de facto proslavil. Byl to Jiří Černý, který se o talentu Heleny Blehárové zmiňuje už ve své legendární 18
knížce Zpěváci bez konzervatoře (Československý spisovatel, 1966). Připomíná její kvality, ale i naturel a vervu, s jakou se kdysi vrhla do zpívání: Pro jazzovou zpěvačku Blehárovou znamenala Bromova kapela mnoho. Ne snad že by se tu s ní nějak zvlášť piplali. Dostala podklad nové skladby natočený na magnetofonový pásek, skladatel nebo aranžér (jichž je mezi Bromovými hudebníky osm!) to s ní krátce probral a potom už improvizovala sama. A zase to bylo buď anebo. Buď jazz cítí, a pak s tím něco udělá, nebo to nechá. Dělala, co mohla, s hudbou, s angličtinou i s češtinou. Když zpívala obyčejnou taneční písničku, třeba Blahovu Jak malované ráno, ještě se jí do přednesu pletlo něco z Jarmily Veselé (jako ostatně všem nedávným brněnským začátečnicím, a kdysi i Pilarové), ale v jazzovém repertoáru byla docela svá a brzo se začalo povídat, že Brom dobře nakoupil. O tom, že to byla dobrá koupě, dokládá i po mnoha letech vydané CD, na kterém Max Wittmann sestavil řadu jazzových skladeb, které Helena Blehárová ve svých začátcích v Brně natočila. Jde o zcela speciální jazzové cédéčko, které u žádné velké společnosti nevyšlo a které si Helena Blehárová nechala vyrobit vlastním nákladem (přičemž to celé sponzoroval její manžel), ale většinu nákladu už stačila rozdat svým přátelům a kamarádům. Max mi na něm dal dohromady spoustu právě těch jazzových písní, které nikde neseženete a neuslyšíte, upřesňuje zpěvačka. Je tam i má snad nejoblíbenější a nejkrásnější balada My Funny Valentine, krásné skladby Jaromíra Hniličky Bažina a Útesy, již zmíněný Air Mail Special a spousta dalších. A to mám ještě v záloze asi osm nebo devět krásných swingovek, které zatím ještě spí v rozhlasovém archivu a které bych ještě ráda časem vydala A co říká na to, že ji Jiří Černý zařadil k nejlepším zpěvákům bez konzervatoře? A jak zní její odpověď na otázku, jestli ji nemrzí, že zůstala věrná Brnu? Nejdřív malá oprava já totiž konzervatoř mám, říká zpěvačka. Udělala jsem si ji až po vydání té knížky, kde o mně pan Černý píše, a to v Brně u paní profesorky Weinbergerové, obor operní zpěv. Později jsem na té samé konzervatoři dokonce působila několik let jako pedagožka a učila jsem své studenty technikám zpěvu a všemu, co se týkalo muzikálu. A k tomu Brnu. Ano, máte pravdu. Brno mám sice moc ráda, žiju tady od roku 1962, ale co se týká profese, po letech jsem si uvědomila, že to byl z profesního hlediska přece jen omyl, zůstávat tady. 19
Objevená a nedoceněná VALERIE ČIŽMÁROVÁ I když byla Valerie Čižmárová zpěvačkou s nevšední barvou hlasu a osobním kouzlem, dařilo se jí hlavně v prvních letech jejího profesionálního zpívání. Hned po vítězství v talentové soutěži nastoupila mladičká Slovenka do pražského Rokoka, kde měla v roce 1968 nahradit Helenu Vondráčkovou. V sedmdesátých letech se jí povedlo pár hitů, ale kvůli tomu, že pak celá dlouhá léta působila v pražském divadle Semafor, její kariéra stagnovala a v hlavním písničkovém proudu byla slyšet už jen tu a tam 20
Valerie Čižmárová se narodila 29. ledna 1952 ve slovenských Micha lovcích a tam ji už jako tříletou rodiče doprovázeli do krasobruslení a do baletu. Jako žákyně základní školy docházela do lidové školy umění, kde svůj talent rozvíjela v oborech zpěv a balet a byla velmi úspěšná. Ve škole zpívala a tančila na každé akademii, byla jasnou hvězdou třídy i ozdobou celé školy. Svůj nepřehlédnutelný talent testovala na řadě pěveckých soutěží. Na jedné z nich, která proběhla v roce 1967 v Košicích, zvítězila, což ji nominovalo do soutěže Talent v České Třebové. V soutěžním klání skončila druhá. Valerie Čižmárová není jen sympatický diblík, ale musí i něco umět, když už se jí v soutěži podařilo získat druhé místo a po ní ještě nabídku divadelního angažmá (v divadle Rokoko), napsali v hudebním časopisu Melodie č. 12/1968. Druhá skončila téhož roku také na festivalu mladých zpěváků Mladá píseň v Jihlavě, kde si jí všiml ředitel pražského divadla Rokoko Darek Vostřel. Okamžitě nabídl šestnáctileté blondýnce angažmá a ona ho přijala. Rodiče byli tehdy hodně zaskočeni, zvlášť když jsem byla ve druhém ročníku gymnázia, ale protože mi neuvěřitelně fandili, nakonec jsem se do Prahy přece jenom přestěhovala a ze dne na den se ze mě stala profesionální zpěvačka, vzpomínala později Valerie Čižmárová. Díky pochopení rodičů se mohla už v prosinci roku 1968 přestěhovat do Prahy a přijmout angažmá v populárním divadle, kde převzala role Heleny Vondráčkové (ta v té době odešla spolu s Martou Kubišovou a Václavem Neckářem, aby mohl vzniknout jejich projekt Golden Kids). Hrála a zpívala ve Filosofské historii, Osmi láskách Waldemara Matušky, Rajském ostrově nebo v muzikálu Pan Pickwick. 21
V Rokoku se tenkrát objevila v době personálních změn. Ze zkušených borců tam byl vlastně pouze Walda a potom už všichni noví duo Olga a Irena, Jitka Zelenková, Karel Bláha, Laďka Kozderková, Milan Klipec, vzpomínala Valerie Čižmárová, která už v následujícím roce natočila dva singly. Jako všichni noví zpěváci Rokoka i já jsem se dostala k Pantonu. Byla jsem ráda, že se vůbec našel někdo, kdo má o mě zájem. Podepsala jsem roční smlouvu a Panton mi vydal dva singly Sunny a Čekám byl první, druhý pro mě napsal Milan Klipec Proč se ti zdá a Když mě chceš. Ani jedna z písniček mi neseděla tak, jak bych si představovala, ale nenašel se nikdo, kdo by mi poradil. V té době dělal všem produkci Ivan Štědrý vycházela jsem s ním výborně, ale měl tolik práce, že to ani při nejlepší vůli nemohl všechno stačit. Zatímco písničku Sunny (známý to evergreen, který později natočila i skupina Boney M.) nazpívala ještě se slovenským textem Ali Brezovského, další už byly v češtině. Všechny je natočila mladá zpěvačka se studiovou kapelu Ivo Moravuse, ale na ten opravdový hit si musela ještě chvíli počkat. Mile na ni vzpomíná její někdejší kamarádka a kolegyně Jitka Zelenková: Valerie, to byla smršť, která přišla do Rokoka ze slovenských Michalovců. Přišla blondýnka, takže můj protipól, zpěvačka s průrazným hlasem, se swingovým jazzovým cítěním, a opravdu s takovým tím zdravým, šťavnatým hlasem Tehdy neměla, myslím, vytyčený nějaký cíl, ale byla muzikantský talent s dobrým zpíváním a s absolutní intonační jistotou. Léta letí jako cvoci Když se jí na začátku roku 1970 ozval Bohuslav Ondráček, že by s ní chtěl spolupracovat a že by z ní rád udělal Vaška Neckáře v sukních, měla obrovskou radost. Jednak jí nabízel svou písničku Skákej, hříbě, jednak melodii z muzikálu Hair (Vlasy), což jí na samém začátku lichotilo. Sama přiznala, že v něm tehdy viděla boha. Obě skladby jsem natočila, ale pan Ondráček nebyl spokojený, stále chtěl něco jiného ani jsem snad nepochopila co. Pořád ze mne chtěl dělat cosi jiného, než skutečně jsem. Snad ze mě měl dostat, co ve mně skutečně je, a ne to, co si představoval, a na co jsem při nejlepší vůli a to víš, že jsem se snažila nestačila, řekla Valerie Čižmárová v rozhovoru, který s ní pro časopis Melodie č. 7/1971 vedl Miloš Skalka. Spolupráce tehdy vyšuměla do ztracena a zpěvačka, jak v rozhovoru přiznala, už pana Ondráčka nepotkala. Uteklo však sotva pár měsíců, když jí volali ze Supraphonu, aby si přišla poslechnout pár písniček. Měla pořádnou trému, když tam na ni čekal dirigent Josef Vobruba, tedy další tehdejší bůh naší pop music. Výborně se jí pracovalo i ve studiu. Všechno dopadlo dobře, nabízené písničky se zpěvačce líbily a za tři týdny je natočila. Co se týče češtiny, v Praze jí stačil týden, aby mluvila perfektně česky. Na jazyky byla jednoduše talent, později natočila několik písniček v němčině i maďarštině. V jednom novinovém rozhovoru na toto téma řekla: Slovensky téměř vůbec nemluvím. Ne že bych nechtěla, ale nemám 22
k tomu příležitost. Když jsem doma, mluvím maďarsky a v Praze česky. Na Slovensko však nezapomínám a trávím tam každoročně prázdniny. No a s tou češtinou nikdy jsem se nijak zvlášť češtinu neučila i na Slovensku jsem však česky zpívala v nejrůznějších soutěžích. Ještě mi někdy dělá potíže skloňování, ale snad to půjde. Když ale měla natočit sérii nových písniček s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, stejně se toho trochu bála. Nových lidí i toho, aby svou další šanci pro Supraphon nepokazila. Ale Josef Vobruba byl prý tátovsky kamarádský a z Valerie tak veškerá tréma spadla. Samozřejmě jsem se trošku bála, přiznala Valerie Čižmárová později, abych zase něco nezkazila, protože to by zřejmě byl můj definitivní konec. Ve studiu mě ale všichni uklidnili, ani jsem nevěděla, že zpívám, a za chvilku bylo všechno hotovo. Výběr byl velice šťastný, písničky mi po všech stránkách vyhovovaly. Jednou z nich byla jasná hitovka Léta letí (Looky, Looky) s českým textem Vladimíra Poštulky, která se hned (co se objevila na supraphonském singlu v kombinaci s písní Dávno nejsem hloupá) vyšplhala na samý vrchol žebříčku nejprodávanějších desek v tehdejším Československu a dlouhé měsíce se v hitparádě držela. V tu ránu byla z Valerie Čižmárové populární zpěvačka, která se objevila snad ve všech hudebně zábavných pořadech v televizi včetně slovenské Malé televizní hitparády. Vedle toho jí patřily snad všechny titulní stránky tehdy vycházejících časopisů. Nová popová hvězda byla na roztrhání, najednou o ni měli všichni zájem. Ještě téhož roku (psal se rok 1971) si odbyla svůj festivalový debut na Děčínské kotvě, kde soutěžila s písní Za sluncem, za vodou. O dva roky později se představila na Bratislavské lyře, kde zazpívala písničku Petry Černocké Koukej, se mnou si píseň broukej ale v podstatě šlo o záskok, neboť autorka onemocněla, a tak za sebe poslala kamarádku coby náhradnici. Pokud jde o překvapení, snad jediným příjemným je v novém výběru singlů Valerie Čižmárová v písni Léta letí (Looky, Looky). Vobrubův TOČR jí připravil pořádný opravdu rockový podklad a Poštulka tentokrát sepsal výtečný, vtipný text. Mladá zpěvačka si konečně zazpívala naplno svým zdravým, hutným hlasem. A mimochodem taky už zvládla po příchodu ze Slovenska českou dikci. (Jiří Černý, Melodie č. 7/1971) Když mezitím v roce 1972 skončilo divadlo Rokoko, jehož ředitel se vlivem postupující normalizace ocitl v nemilosti a soubor byl rozprášen, vyzkoušela si Valerie Čižmárová volnou nohu. I když v té době patřila mezi pět nejžádanějších supraphonských zpěvaček, přijala na celý rok angažmá v tehdejším východním Německu. Zpívala tam v programu zpěváka Petera Alberta. Bylo to něco jiného než v Rokoku, ale brala jsem to jako příjemnou změnu a také jsem věděla, že je to jen na čas. Ale hlavně jsem sbírala zkušenosti, a navíc se i zdokonalila v němčině, nechala se slyšet zpěvačka. S Petrem Albertem natočila i duet Wir lieben alles Schöne auf der Welt, který boural hitparády včetně tehdy populárních 23
pořadů, jako byly Rund nebo Schlagerstudio a tehdy se mladá česká zpěvačka stala miláčkem německého publika. Zmíněná písnička vyšla na singlu, který vydala německá gramofonová firma Amiga. Z písničky do písničky Po návratu z Německa chvíli zvažovala nabídku od Václava Neckáře, který ji opět lákal na turné do Německa, ale rozhodla se jinak. Za sebe nabídla Janu Robbovou a sama se začala poohlížet po vlastní doprovodné skupině. I když se v té době vdala a její maminka s babičkou se za ní přestěhovaly do Prahy, měla velké ambice. Chtěla mít vlastní recitál, s nímž by s kapelou jezdila po republice. To se jí povedlo už koncem roku 1972, kdy se spojila s orchestrem Svatopluka Čecha. Právě s tímto seskupením vyrazila na turné s pořadem nazvaným Valerie 73. Kromě toho vystupovala v televizi a natáčela nové písně, vycházely jí singly. Přitom se nevyhnula ani filmu. Jednu písničku ve slovenštině (Mám mnoho nápadníkov) nazpívala dokonce do dodnes populární komedie režiséra Juraje Herze Holky z porcelánu (1974). Ve stejné době si zahrála, i když jen malou, roli epizodní roli zpěvačky v další úspěšné komedii režiséra Václava Vorlíčka Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), přičemž ústřední filmovou písničku Znala panna pána nazpívali Helena Vondráčková a Václav Neckář. Ještě předtím se však Valerie Čižmárová objevila ve filmu režiséra Ivo Nováka Půlnoční kolona (1972). Ale zahrála si i v komedii Já to tedy beru, šéfe! (1977), kterou režíroval Petr Schulhof. To už nejezdila na koncerty s kapelou Svatopluka Čecha, ale byla v angažmá pražského divadla Semafor. Zakotvila ve skupině Miloslava Šimka a Luďka Soboty a vesměs zpívala po boku Pavla Bobka a za doprovodu skupiny Groš. Valerie Čižmárová byla u nás propagátorkou pánského oblečení stejně jako filmová star Marlene Dietrich. Černý oblek, švihácký černý klobouk do čela a pestrá kravata to byla svého času nezaměnitelná image blonďaté zpěvačky s tváří andílka (Miroslav Graclík v knize Slavičí osudy) S kapelou Sváti Čecha jsem to vydržela dva roky, a i když jsem zpívala písničky, které mi seděly, začalo se mi stýskat po divadle. Už v březnu 1975 jsem se objevila na prknech Semaforu v Návštěvním dnu číslo 6, řekla v jednom novinovém rozhovoru. Byla to pro mě velká jistota a především zázemí. Kromě vlastní divadelní činnosti jsme jezdili na zájezdy se zvláštním pořadem vytvořeným speciálně pro nás, abychom si více nazpívali. Divadlo nám navíc umožňovalo sólovou realizaci, ať už v televizi, v nahrávacím nebo rozhlasovém studiu. Bylo to v roce 1975, kdy jí Supraphon vydal první dlouhohrající desku s lakonickým názvem Valerie Čižmárová. Kromě úvodní směsi se staršími hity (Coco, Koukej, se mnou si píseň broukej, Léta běží) přinesla deset původních písniček, které jí napsali autoři jako Karel Svoboda, Vítězslav Hádl, Jaromír Klempíř nebo Zdeněk Marat. Texty byly dílem Vladimíra Poštulky, Petra 24
Markova, Jana Krůty, Pavla Žáka, Zdeňka Borovce nebo Zdeňka Rytíře. Nechyběl ani duet s Petrem Jandou (Proč si to brát). Doprovod k nahrávkám nahrál Orchestr Karla Vlacha. A názor kritiků? Valerie Čižmárová má výrazný smysl pro swingové frázování, odpovídající hlas drsnějšího témbru i patřičný drive, což je výhodou při interpretaci moderní jazzové písně i klasického jazzového repertoáru, a je vhodná pro účely Semaforu. Koncem sedmdesátých let se Valerie Čižmárová zúčastnila dvou vrcholných československých festivalů, a to Děčínské kotvy i Bratislavské lyry, ale nadšením vyloženě neoplývala. Jak tehdy prozradila, nemá na to nervy a navíc trpí trémou. Naštěstí to nebylo poznat. Zatímco na Kotvě zpívala v roce 1979 s písní Minigolf, na Lyře vyloženě zabodovala s písní Žádný ptáčník nemá křídla vyzpívala bronzovou bratislavskou lyru. Tehdy slavila úspěch už nějakou dobu její image, což byl de facto pánský oblek včetně klobouku ve stylu Marlene Dietrich. Hubená osmdesátá léta Začátek osmdesátých let sice nezačal špatně v roce 1980 zpěvačka ještě absolvovala s Orchestrem Gustava Broma turné po tehdejším západním Německu ale potom už se jí příliš nedařilo. Měla točit album sestavené z česky otextovaných maďarských rokenrolů (jeden z repertoáru zpěvačky Kati Kovács uvedla v původním znění v jedné silvestrovské show), jenomže album se nerealizovalo. To samé se opakovalo v případě dalšího plánovaného alba Vzducholoď, které měla Valerie Čižmárová točit se skupinou Kroky Františka Janečka. Z původně slibně započaté spolupráce vzešel jen singl s písničkami Rokenrol si mě získal a Zůstaneš tu sám, které pro ni složil tehdy začínající Michal David. Nerealizování obou projektů ji hodně otrávilo, přesto ještě zůstával Semafor i když právě díky němu se začala ze scény postupně vytrácet. Na jevišti sice zpívala prověřené nebo nové písně, ale chyběl někdo, kdo by její další kariéru korigoval, usměrňoval. Výběr nových písniček byl vyloženě nahodilý, bylo znát, že to není to pravé ořechové, že vázne dramaturgie a vše sklouzává k bezradnosti a nicotě. Příjemnou odbočkou pro ni samotnou mohla být třeba herecká účast ve filmu Karla Kachyni Smrt krásných srnců (1986). Smůla ovšem byla, že jí přestaly vycházet desky, že neměla repertoár a když se už něco objevilo, byly to jen kompilace, kde měla jednu nebo dvě písničky. Vesměs šlo o hity Léta letí, Muži nestárnou (Coco), Tak se pozná dáma, Správnej hoch, Rock and Roller a další které natočila v minulé dekádě. Ale také se tu objevila řada nových jmen, která se drala na výsluní. A ti všichni měli své týmy, své producenty, manažery a autory. Valerie Čižmárová nikoho takového neměla, její kariéra stagnovala. Bohužel neměla sílu ani energii to změnit, na všechno byla zoufale sama. Valerie Čižmárová je další z československých zpěvaček, které měly na mnohem víc, než čeho dosáhly. Bohužel se jí nikdy nepodařilo soustředit kolem sebe autorský tým, který by jí psal písničky na tělo. Bez nich dlouhodobou kariéru dělat nelze, 25
míní publicista Miroslav Graclík, který se snažil vystihnout její pozici na české pop scéně osmdesátých a devadesátých let. Poté co odešla ze Semaforu, působila ještě na jevišti Divadla Jiřího Grossmanna jenomže k žádné zásadní změně nedošlo. Zazpívala si jednu dvě písničky v pořadu a tím to končilo. Možná jí to stačilo, ale kdoví, o čem snila a co si vlastně přála. Někteří její kolegové z divadla tvrdí, že se cítila nedoceněná a že ji mrzelo, že neprorazila mezi špičku, na kterou měla. Bohužel se ani později nenašel nikdo, kdo by se o ni umělecky postaral a vymyslel pro ni zajímavý projekt, kdo by se staral o její repertoár a vytěžil z jejího hlasu něco víc. Valerie Čižmárová, to byl gejzír temperamentu, ženského šarmu a brilantního hlasu, když zazpívala, vzpomíná na ni její fanoušek a kamarád Aleš Korábek. Ale byl to i křehký a zranitelný člověk ve svém nepříliš šťastném osobním životě Byla mojí součástí desítky let od prvotního fandovství až po osobní přátelství v letech pozdějších. Spoustu věcí už jsme nestihli, ale pořád je se mnou v písničkách a vzpomínkách. Na lepší časy se zablýsklo, když jí František Rychtařík vydal výběrové CD Léta letí (2002) anebo když začala vystupovat v programu herečky Heleny Růžičkové. Velmi se z toho těšila. Jenomže veškeré plány zpřetrhala vážná choroba, která postupně omezila její pracovní aktivity. Následkem nádorového onemocnění 7. března 2005 Valerie Čižmárová zemřela. Bylo jí teprve třiapadesát let. 26
Slovenský Tom Jones KAROL DUCHOŇ Zpívat začal velice brzo a mlád, ale stejně tak příliš brzo a příliš mlád i skončil. Předčasně zesnulý Karol Duchoň měl talentu na rozdávání, a navíc hlas, který tolik lahodil uchu. Během své přibližně patnáctileté kariéry prošel řadou kapel, ale jako by stále hledal to pravé ořechové. Vedle hledání však slavil úspěchy na festivalech stejně jako na zahraniční scéně. Určitě se vám ještě i dnes vybaví jeho hity jako Uber pary, Šiel, šiel, V dolinách, Elena, Čardáš dvou sŕdc nebo Dievča z Budmeríc arol Duchoň, to je lesk a bída Sloven- Lesk je to, co měl Karol v sobě Kska. ohromný hlas, feeling a velké srdce Bída, to jsou poměry na Slovensku, které mu nikdy neumožnily stát se tím, na co měl, řekl krátce po zpěvákově smrti v roce 1985 dirigent a hudební režisér Vlado Valovič. Těžko říct, do jaké míry vystihl Duchoňův osud, nicméně znal jak poměry na tehdejším Slovensku, tak zpěváka, s nímž spolupracoval. Tak jako tak ušel Karol Duchoň na své umělecké cestě pěkný kus, i když kdyby mu osud dopřál více času mohl dokázat mnohem více. Zkusme si tedy připomenout jeho dráhu, která začala někdy na konci šedesátých let a skončila v půli osmdesátých let. Narodil se 21. dubna 1950 v Galantě a odmalička tíhl k muzice. Hrál na harmoniku, ke které později přidal kytaru. Hudební geny zdědil po své zpěvavé mamince, která pocházela z Jugoslávie a své jediné dítko v muzice podporovala, jak mohla. To otec, v té době ředitel strojírenské školy, byl o hodně přísnější. Chtěl mít ze svého synka technicky uvažujícího strojaře. Jenomže to Karol nebyl. Proto střední strojnická škola 27