Konečné řešení židovské otázky

Konečné řešení židovské otázky Ondřej Jabůrek Gymnázium Uničov, Gymnazijní 257, Uničov 3. místo ve II. kategorii OBSAH 1. Úvod... 2 2. Norimberské zákony 3 3. Křišťálová noc 3 4. Konference ve Wannsee 4 5. Transporty do koncentračních a vyhlazovacích táborů. 5 6. Koncentrační a vyhlazovací tábory 6 7. Heinrich Himmler.. 11 8. Adolf Eichmann.. 11 9. Závěr.. 12 10. Seznam použité literatury.. 13 11. Obrazové přílohy.. 14

1. Úvod Protože chci v budoucnu studovat na fakultě humanitních studií na některé z našich vysokých škol a také mě zajímá nacistické otázka, rozhodl jsem se v této seminární práci zpracovat právě vztah nacismu a židovstva ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Toto téma jsem si vybral záměrně, protože si myslím, že se o této temné skutečnosti světových i našich dějin málo ví a mluví. Také jsem s hrůzou zjistil, že lidstvo na tuto kapitolu v dějinách strašně rychle zapomíná. Myslím si, že žádná událost během druhé světové války nevykresluje skutečnou podstatu nacistické ideologie tak dokonale a přesně jako Holocaust. Antisemitismus byl od počátku existence hitlerovského Německa pevnou a nedílnou součástí fašistické ideologie. Již ve své knize Mein Kampf ( Můj boj ) ohlašuje Adolf Hitler svůj záměr vyhubit Židy v německém národě. Když se pak nacisté skutečně 30.ledna 1933 chopili moci, začali tento záměr realizovat. Byla propagována myšlenka, že Židé jsou věční nepřátelé Německa a proto musí být co nejrychleji vyhubeni. Nepodaří-li se zlikvidovat biologické základy židovstva, zničí Židé německý národ. Konečné řešení židovské otázky, ve kterém se počítalo s totální likvidací veškeré židovské populace, se pak stalo jen uskutečněním tohoto hrůzného snu. V seminární práci se zabývám především koncentračními tábory, jakožto hrůzným nástrojem na fyzickou likvidaci miliónů lidí, kteří se provinili pouze tím, že nevyhovovali nacistické ideologii. Také se snažím objektivně informovat o příkořích, která byla páchána na Židech během 2. světové války. A protože v dnešních dnech můžeme všude v Evropě pozorovat rostoucí prestiž neonacistických hnutí, myslím si, že se toto téma opět stává aktuální. Tato největší a nejstrašnější genocida v dějinách lidstva by se však měla stát varováním pro budoucí generace. 2

2. Norimberské zákony Občany s menšími právy a volností se stali Židé v Německu až v důsledku zákonů vydaných stranickým sjezdem v Norimberku 15. září 1935. Konkrétně se jednalo o Zákon na ochranu německé krve a německé cti a říšský občanský zákon.podle říšského občanského zákona se politická práva vázala na prokazatelný arijský původ dotyčného (tudíž byla občanská práva Židům zapovězena). Druhý zákon zákon na ochranu německé krve a německé cti - zakazoval manželství a mimomanželské vztahy mezi židovským obyvatelstvem a příslušníky německé či příbuzné krve. Mimo tyto dva zákony bylo Židům přísně zakázáno, pod pohrůžkou káznice, zaměstnávat árijské pomocníky v domácnosti, kteří nebyli starší 45 let. Židům bylo zakázáno vykonávat některá povolání, užívat hromadnou dopravu, navštěvovat některé typy škol či uzavírat sňatky. Těmito zákony byli Židé de facto odsunuti na okraj společnosti. Tyto zákony byly v celém světě ostře odsouzeni. Tvořily právní podklad pro beztrestné pronásledování a diskriminaci židovského obyvatelstva v Německu. 3. Křišťálová noc Koncem října 1938 nařídila říšská vláda vyhoštění tisíců Židů polského původu, žijících v Německu, zpět do Polska. Na protest proti vyhoštění svých rodičů zastřelil v Paříži jeden mladý Žid německého velvyslaneckého radu Ernesta von Ratha. Vražda se stala záminkou pro násilnosti nařízené proti obyvatelstvu židovského původu a jejich obchodům. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 byly po celém Německu podpalovány židovské synagogy a modlitebny, ničeny židovské obchody, byty a pomníky. Židé, kteří se postavili na odpor, byli nemilosrdně zabiti či v lepším případě pouze zbiti. Během noci bylo zatčeno více něž 26 000 Židů, kteří byli následně posláni do koncentračních táborů. Materiální škody dosahovaly mnoha milionů marek. Navíc byla poškozeným Židů uložena pokuta za vzniklé škody ve výši 1 milionu říšských marek. Také byly vydány zákony, podle kterých museli Židé předat své obchody do německých rukou a byli vyřazeni z veškerého kulturního, politického a vědeckého života. Po křišťálové noci začali nacističtí vůdci uvažovat o konečném řešení židovské otázky, přičemž nejdříve přemýšleli o masovém vyhoštění (např. na Madagaskar) a poté o jejich úplném vyhlazení v koncentračních a vyhlazovacích táborech. 3

4. Konference ve Wannsee Na přelomu let 1941-1942 bylo nacistické Německo na vrcholu moci. Ovládalo většinu evropského kontimentu a byla očekávána brzká kapitulace Sovětského svazu. Za této situace bylo možné přistoupit ke konečnému řešení židovské otázky v celoevropském kontextu. Na příkaz Adolfa Hitlera uložil Hermann Göring ( nejdůležitější Hitlerův pomocník a vrchní velitel letectva) 31.července 1941 gruppenführerovi SS a šéfovi hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) Reinhardu Heydrichovi vypracovat celkový plán konečného řešení. Svůj plán vyložil Heydrich 20.ledna 1942 na konferenci ve Wannsee zástupcům říšských ministerstev a nejvyšším stranickým funkcionářům, kteří se měli na této akci podílet.ve svém projevu, zahaleném do odborné byrokratické terminologie, vyjádřil Reinhard Heydrich svůj záměr. Heydrich počítal s tím, že budou evropské země systematicky vyčištěny od Židů. Původní plán (tj. přemístit evropské židovské obyvatelstvo do jakéhosi obrovského Ghetta na Madagaskaru) byl nyní opuštěn a přednost dostala jejich deportace na východ Evropy, který byl obsazen německými vojsky. Židé zde budou vhodným způsobem nasazeni na těžkou práci. Přitom se počítalo, že většina židů nevydrží způsob zacházení, deportaci či namáhavou práci a odpadne přirozeným úbytkem. S částí, která přežije, se bude muset podle Heydricha naložit odpovídajícím způsobem, jelikož by se tato přeživší část Židů mohla stát v budoucnu zárodkem nového židovského vzestupu. Ten však nacisté nemohli dovolit. Vraždění zbývající částí lidí mělo probíhat dvěma způsoby. Jednak existovaly pojízdné vražedné jednotky a jednak byla vytvářena stálá centra neboli plynové komory. Heydrich tak ve svém projevu jednoznačně naprogramoval vyhlazení židovské populace. Odstraněni měli být všichni Židé, včetně žen a dětí. Realizací byrokraticko-technické přípravy tohoto projektu byl pověřen SS- Obersturmbannführer Adolf Eichmann, který byl vedoucí tzv. Židovského oddělení gestapa. Nikdo z přítomných zástupců říšských úřadů nevznesl proti Heydrichově plánu žádnou námitku, a tak byl jednomyslně přijat. Nejdříve mělo být vyčištěno Horní Slezsko, poté Německo a protektorát Čechy a Morava. Na Wannseeské konferenci tak byly vytvořeny organizační a technické předpoklady pro největší a nejstrašnější genocidu v dějinách lidstva. 4

5. Transporty do koncentračních a vyhlazovacích táborů Prakticky už od počátku druhé světové války docházelo k pokusům o deportaci židovského obyvatelstva z říšského území na východ. Na podzim 1941 začal systematický program deportace Židů (nacisty cynicky označovány jako evakuace ) do východních vyhlazovacích táborů. Také byl vydán striktní zákaz emigrace Židů. Židé byli nejdříve shromažďováni ve shromažďovacích táborech. Zde strávili několik dní a byl jim zabaven veškerý zbývající majetek. Každému bylo přidělo osobní číslo ( evakuační číslo ). Deportovaní lidé si s sebou mohli vzít pouze zavazadlo vážící maximálně 50 Kg. Jeden transport čítal zpravidla tisíc osob. Transporty většinou probíhaly tak, že jakmile dorazily napěchované vagóny do cílové stanice, procházeli lidé kordonem dozorců, kteří je mlátili a ponižovali. Cestu vlakem nepřežila asi ¼ cestujících. Po vystoupení se shromáždili na určeném místě, poté se museli svléknout a byly jim ostříhány vlasy. Pak probíhala selekce. Někteří lidé byli určeni na namáhavou práci, většina však byla nahnána do plynových komor. Transporty byly centrálně organizovány oddělením IV B 4 pod vedením Adolfa Eichmanna. Toto oddělení zajišťovalo koordinaci transportů, výběr osob a jejich definitivní vyvlastnění. I když bylo jasné, že nacistické Německo válku prohraje, pokračovaly masové transporty Židů ze západní Evropy do vyhlazovacích táborů téměř do konce války. Po obratu na válečných polích pak opačným směrem proudily tzv. Pochody smrti. Jednalo se o vězně, kteří putovali z koncentračních táborů, které byly před blížícími se spojeneckými vojsky zavírány a evakuovány. Tyto pochody probíhaly od léta 1944 až do května 1945. Vězňové byli nuceni putovat v nelidských podmínkách pěšky do cílových táborů. Nejčastějším cílem byl rakouský koncentrační tábor Mauthausen. Mnozí Židé byli po cestě zabiti SS- many či zemřeli mrazem nebo hladem. Pochody smrti probíhaly doslova do poslední chvíle Třetí říše. Zemřelo při nich zhruba 250 tisíc lidí. 5

6. Koncentrační a vyhlazovací tábory Poprvé se tento termín objevuje v tzv. Búrských válkách (1899-1902) v jižní Africe, kdy britské jednotky koncentrovaly na velmi malém prostoru ( proto název koncentrační ) tisíce zajatých původních holandských osadníků (Búrové). Při špatných hygienických podmínkách byla jejich úmrtnost velmi vysoká. Tuto osvědčenou metodu převzali i bolševici v SSSR, kdy režimu nepohodlní lidé byli posíláni do koncentračních nebo pracovních (gulagy) táborů. Nacisté však tuto myšlenku dovedli k dokonalosti a učinili z táborů perfektně fungující systém pro likvidaci nepřátel a později pro likvidaci celých národů a etnik. V Evropě vznikala celá síť koncentračních a vyhlazovacích táborů (od Francie,Nizozemska až po Ukrajinu či Polsko). A smrt v nich našlo kolem 7,2 milionů nevinných lidí. Již první týdny po uchopení moci nacisty posílalo SA a SS své politické odpůrce do tzv. Divokých koncentračních táborů. Jedním z úplně prvních koncentračních táborů byl v jihoněmeckém městě Dachau (březen 1933), zřízený tehdejším velitelem mnichovské odnože SS Heinrichem Himmlerem.V okruhu působnosti berlínské SA vznikl koncentrační tábor Oranienburg. Prvními obětmi, které byly vzaty do tzv. ochranné vazby (jak znělo tehdejší úřední pojmenování koncentračního tábora), byli členové komunistické strany, sociálně demokratičtí politikové a publicisté, kteří vystupovali proti režimu. Po vyvraždění vedení SA byly tábory dočasně uzavřeny. Jejich uzavření však nemělo dlouhého trvání a brzy byly opět otevřeny a budovány nové, tentokrát už však v režii SS. Nyní do nich byly posílány také další skupiny osob. Jednalo se především o Židy, Poláky, Rómy, homosexuály, příslušníky náboženských sekt, faráře obou konfesí a zločince recidivisty. Na počátku 2. světové války byl již systém koncentračních táborů dokonalý a rozvinutý. Řada nových táborů vznikala v mnoha, Německem okupovaných, částech Evropy. Mezi nejznámější patří Osvětim (Polsko), Mauthausen (Rakousko), Buchenwald (Německo), Terezín (Československo), Treblinka, Majdanek, Belžec (vše Ukrajina). Počet koncentračních táborů se vyšplhal v průběhu války až na číslo 22, se 165 dalšími vedlejšími (pracovními) tábory. Věznění lidé v nich byli zcela bezmocní a vykořisťováni. Mezi největší utrpení patřila např. jedenáctihodinová pracovní doba, nedostatečná strava, šikana, nedostatek místa v ubytovacích prostorách, denní pořádkové nástupy. Koncentrační tábory se lišily například 6

velikostí, zaměřením, rasovým původem či národností zadržovaných osob a v neposlední řadě také mírou brutality a sadistických praktik dozorců a velitelů. Tisíce vězňů přišly o život při lékařských či chemických experimentech nacistických lékařů. Některé tábory můžeme považovat za čistě vyhlazovací. Jedná se o tyto nechvalně známé: Treblinka, Belžec, Sobibor, Lublin - Majdanek (vše Ukrajina) a Chełmno a Osvětim-Birkenau (oba Polsko). Jako nejúčinnější pro zabíjení velkého počtu lidí se jevil plyn, neboť postřílet takové množství lidí není možné. Na konci války vydal Heinrich Himmler rozkaz o přesunu vězňů z nejvýchodnějších táborů směrem na západ, dal zastavit plynování a nařídil důkladné spálení mrtvol, protože se od východu blížila Rudá armáda. Při těchto zpátečních transportech zahynuly v důsledku vyčerpání a epidemií další desetitisíce lidí. Celkový počet lidí, kteří byli posláni do koncentračních táborů je odhadován na 7,2 milionů. Z tohoto počtu přežilo jejich hrůzy jen asi 500 000 lidí. Nyní zde uvádím některé nejznámější a největší nacistické koncentrační a vyhlazovací tábory: Osvětim - Birkenau Tento čistě vyhlazovací tábor byl z nařízení Himmlera vybudován v červnu 1940 u jihopolského města Osvětim, na místě bývalých rakousko-uherských kasáren. Zdejším velitelem byl obávaný nacistický pohlavár Rudolf Höss. Jednalo se největší koncentrační tábor SS, který měl 6 vedlejších táborů. Jeho celková rozloha byla asi 40 km 2. Tady také byl v září 1941 na téměř 900 sovětských válečných zajatcích poprvé použit jedovatý plyn cyklon B. Tento jedovatý plyn byl později používán ve čtyřech nových plynových komorách, které se nacházely v pobočním táboře v Birkenau. Poté byla nařízena (podle usnesení na konferenci ve Wannsee) masová zplynovací akce, jejímž účelem bylo vyhlazení co největšího počtu Židů. Celkem z 23 evropských zemí směřovaly za války do Osvětimi četné transporty mužů, žen a dětí. Ihned po příjezdu do Osvětimi začínala selekce (výběr) přivezených lidí. Lékaři a pověření důstojníci SS vybírali práce schopné příchozí. Zdraví a práceschopní byli posíláni do pracovních táborů (což bylo asi 25 % z celkového počtu přivezených) a ostatní, což byly 7

převážně ženy, děti a starci, byli posláni do plynových komor. Celkový počet takto zplynovaných lidí nebyl nikdy registrován. Podle některých údajů bylo v Osvětimi Birkenau zplynováno téměř 1 135 000 osob. Celkový počet registrovaných Židů, poslaných do pracovních táborů, činil 405 000 osob. 1. listopadu 1944 vydal Himmler rozkaz, aby bylo zastaveno zplynování Židů. Podle tohoto rozkazu měly být také všechny plynové komory a krematoria zničena před Rudou armádou, která se blížila od východu. Strážní oddíly se pak vydaly s asi 60 000 lidmi na pochod na západ. Při tomto pochodu většina vězňů zemřela v důsledku naprostého vyčerpání, epidemií či nemocí. 27. ledna 1945 vtrhla Rudá armáda do Osvětimi. Našla zde 5000 nemocných lidí, kteří nebyli podle nacistů schopni pochodu. Podle odhadů zahynulo celkem v Osvětimi nejméně 3 miliony Židů. Belžec, Sobibor, Treblinka Vyhlazovací tábory Treblinka, Sobibor a Belžec vznikly na území Sovětského svazu v rámci tzv. Operace Reinhard, jejímž cílem bylo vypracovat souhrnný plán výstavby vyhlazovacích táborů, deportace židovského obyvatelstva do těchto vyhlazovacích táborů, likvidace deportovaných a zajištění jejich majetků, který měl být předán kompetentním říšským úřadům. Sem byli shromažďováni Židé z Polska, Nizozemska, Francie, Jugoslávie, Řecka, Německa, Sovětského svazu, Rakouska a Československa.V těchto třech táborech zemřelo celkem 1 550 000 lidí. Za jejich provoz byl plně zodpovědný Christian Wirth. Tento obávaný velitel měl bohaté zkušenosti, které dokázal skvěle využít. Pro Wirtha neměly lidské životy vůbec žádnou cenu. Židé pro něj byli pouze nebezpečný odpad, který je třeba odstranit a zničit. Treblinka - Vyhlazovací tábor Treblinka vznikl u stejnojmenné ukrajinské obce, vzdálené asi 100 km severovýchodně od Varšavy. Tento tábor byl po polské Osvětimi druhou nejlépe fungující továrnou na smrt. Tábor byl založen na přelomu dubna a května 1942. Treblinka byla vnitřně členěna na tři části o přibližně stejně velké rozloze. První část byla obytná (tzv. Wohnlager), druhá přijímací a odbavovací (Auffanlager) a třetí vyhlazovací (Totenlager). První deportační vlaky přijely 23. července 1942. Do poloviny srpna 1942 přijíždělo v transportu 5000 7000 lidí denně. Potom se však situace dramaticky změnila. Transportů 8

přibývalo a počty deportovaných často přesahovaly 12 000 osob denně. Kapacita tábora samozřejmě takovému náporu nestačila. Během prvních tří měsíců zde byly pouze tři plynové komory. Do každé byli nacpáni Židé po 200-250 osobách. Hlídající Ukrajinci či členové SS za nimi zavřeli neprodyšné dveře a spustili dieselový motor. Do 25 minut se lidé udusili.tři plynové komory byly neustále přetíženy, a proto bývala část každého transportu postřílena už v přijímacím prostoru. Vyhlazovací tábor Treblinka pracoval naplno až do listopadu 1943. S přibližující se frontou na východě bylo rozhodnuto o ukončení provozu. Demontáží a demolicí tábora byl pověřen Kurt Franz. 17. listopadu 1943 odjel z Treblinky poslední vlak plný demontovaného materiálu. Na ploše, kde stával tábor, byly postaveny hospodářské budovy. Tak skončil vyhlazovací tábor, ve kterém našlo smrt přes 700 000 lidí. Dachau Jeden z nejstarších nacistických koncentračních táborů, ležící zhruba 15 km severovýchodně od Mnichova. Tento tábor fungoval již od konce března 1933. Velitelem tábora se stal Theodor Eicke, který se později stal inspektorem všech koncentračních táborů a jím vyvinutý systém byl zaveden také v ostatních táborech. Od ledna 1942 byla část vězňů (tzv. invalidé ) převážena na zámek Hartheim, kde byli zplynováni. Také v samotném Dachau byla zřízena plynová komora, ale ta nebyla nikdy použita k masovému vraždění. V táboře byly pouze vykonávány popravy. V roce 1942 byla též vytvořena síť pobočních táborů, ve kterých byli vězňové využíváni na těžkou práci pro německý zbrojní průmysl a velké národní firmy. Na konci války propukla kvůli přeplněnosti tábora tyfová epidemie, jež si vyžádala tisíce obětí. Na konci dubna 1945 bylo 30 000 přeživších vězňů osvobozeno americkou armádou. Mauthausen Jednalo se o první koncentrační tábor, který se nacházel mimo vlastní území Německa. Rozkládal se 20 km východně od rakouského města Linec a fungoval od počátku srpna 1938. Tábor byl tzv. 3. stupně ( tj. pro nepolepšitelné), kdy návrat vězňů byl nežádoucí a patřil k nejhorším koncentračním táborům. Vězňové byli vystaveni nelidskému zacházení, naháněni do drátů pod elektrickým proudem či likvidováni v plynových komorách či pojízdném plynovém autobusu. V důsledku hladu se v táboře vyskytoval i kanibalismus. Do jara 1941 zde bylo jen velmi málo Židů, ale později sem přijížděly mnohé židovské transporty (často i z Čech). 9

Počet vězňů, kteří v Mauthausenu zemřeli je asi 119 000 ( toho 38 100 Židů). Sachsenhausen Tento tábor se rozprostíral asi 35 km severně od Berlína a začal fungovat v září 1938. Před vypuknutím války představovali zdejší vězně němečtí Židé a komunisté. Popravy zde byly na denním pořádku. Vzdálenost od Berlína předurčila Sachsenhausen, aby se stal centrem pro celou soustavu zbývajících koncentračních táborů a také sloužil jako vzorový a výcvikový tábor SS pro budoucí velitele a funkcionáře. V blízkosti si zřídily své továrny německé koncerny (např. Siemens, Heinkel, AEG, Daimler a další). Táborem prošlo za dobu jeho existence kolem 200 000 vězňů. Zahynulo jich asi 35 000. Terezín Nejznámější koncentrační tábor na našem území, který měl sloužit především ke shromažďování Židů, před jejich deportací dále na východ (především do Osvětimi- Birkenau). Koncentrační tábor Terezín byl zřízen v bývalé pevnosti. Ta byla postavena v letech 1780-90 a skládala se ze dvou částí Malé a Velké pevnosti. Malá pevnost sloužila od počátku 19. století jako vězení pro vojenské a politické vězně. Za nacistické okupace Československa byly obě terezínské pevnosti (Malá i Velká) přeměněny ve velké perzekuční zařízení. V Malé pevnosti vznikla věznice pražského gestapa a v Hlavní (Velké) pevnosti bylo zřízeno ghetto, koncentrační tábor pro Židy. Terezín tak získal významnou roli při realizaci plánu na konečné řešení židovské otázky a stal se sběrným místem pro Židy z celé západní Evropy (např. Československo, Německo, Rakousko, Nizozemsko, Dánsko, Maďarsko aj.). Nacističtí pohlaváři se rozhodli, že udělají z Terezína jakousi ukázku toho, jak židé bezstarostně žijí v jejich táborech, aby uklidnili širokou veřejnost, protože se stále častěji dostávala na povrch očitá svědectví toho, co se v táborech doopravdy děje. Hlavní tři funkce tohoto tábora byly: 1. tranzitní, 2. decimační (mnoho osob zde zemřelo v důsledku nemocí a špatného zacházení) a 3. propagandistická. Od vzniku tábora do jeho zániku ( 20. dubna 1945 ) prošlo Terezínem 140 000 osob a mnohé zde i zahynuly. 10

7. Heinrich Himmler Jeden z nejvýznamnějších mužů třetí říše a hlavní vůdce organizace SS (Schutzstaffel, útočné oddíly) a šéf německé tajné policie, která podléhala přímo Hitlerovi. Himmler převzal tuto jednotku počátkem roku 1929 a vybudoval z ní vnitropolitický elitní oddíl. Himmler měl v kompetenci rovněž koncentrační tábory. Od června 1936 kontroloval celou říšskou policií. Vybudoval Gestapo, jako jednotnou organizaci, provedl personální sloučení SS a policie. Jako říšský komisař pro upevnění německé národnosti prováděl Himmler na okupovaných východních územích brutální přesídlovací a germanizační politiku. Stal se organizátorem teroru a masových vražd a iniciátorem vyhlazovacích akcí, směřujících ke konečnému řešení židovské otázky, jež prováděla zvláštní komanda, které sám řídil ( Dějiny Německa. nakladatelství Lidové noviny 1995, 292.). Himmler vytvořil s pomocí různých úřadů SS a policie perfektně fungující, dokonalou a všudypřítomnou organizaci. Často se mluvilo o státu SS. 8. Adolf Eichmann Adolf Eichmann se narodil v Porýní, ale své dětství prožil v Rakousku. V roce 1934 odchází do Německa, kde vstoupil do SS a pracoval v centrále SD (Sicherdienst) v oddělení, jež mělo na starost Židy. Tak se Eichmann stal z obyčejného, bezvýznamného úředníka jedním z nejdůležitějších organizátorů protižidovských opatření. Po rozpoutání války vzrostl jeho vliv a Eichmann hrál zásadní roli při vyhánění Židů z polského území. Tento muž se významně podílel na přípravě Konference ve Wannsee, jejímž hlavním úkolem byla příprava konečného řešení. Osobně také vedl některé deportace židů do koncentračních táborů. Na konci války utekl do Argentiny, kde se ukryl. V roce 1962 byl vypátrán a popraven. Proces s jedním z organizátorů konečného řešení vyvolal diskusi o Eichmannově charakteru a o tom, jak se tento banální úředník mohl stát jedním z největších nacistických zločinců. 11

9. Závěr 8. května 1945 formálně skončila druhá světová válka v Evropě. Zanechala za sebou obrovské materiální a hlavně lidské škody. V jejím průběhu bylo zavražděno 7,2 miliónů Židů. Mnoho z bývalých vězňů koncentračních táborů umíralo na následky teroru ještě mnoho dní po osvobození. Většina z nich ztratila za druhé světové války převážnou část své rodiny a už nikdy se nechtěla vrátit do svých bývalých domovů. Tito lidé odcházeli většinou do Palestiny, Spojených států či západní Evropy a pokoušeli se začít nový život. Ani tím však jejich utrpení neskončilo. Nesli v sobě psychické následky utrpení, které prožili, ponížení a smutku, ze ztráty svých blízkých. Mnoho z nich mělo iracionální pocit viny, že oni jsou těmi, kdo přežili. Na základě článků v knihách a časopisech, které jsem přečetl, jsem dospěl k závěru, že holocaust byl nejstrašnějším počinem v dějinách lidstva. Také jsem si udělal dokonalejší obrázek o situaci, která u nás a v celé Evropě panovala. Počet jeho obětí je obrovský. Hovoříme-li však o miliónech zavražděných, neměli bychom nikdy zapomínat, že se jednalo o 7,2 miliónů jednotlivých může, žen ba dokonce i dětí, z nichž každý měl tvář, názory, duši a samozřejmě i právo na život. Lidstvo by nemělo dopustit, aby se ještě někdy něco podobného opakovalo. 12

10. Seznam použité literatury Berdych, V.: Mauthausen. Praha, Olympia 1959, 431. Dějiny Německa. Praha, nakladatelství Lidové noviny 1995, 546. 2.vydání. Masson, P.: Historie německé armády 1939-1945. Praha, Naše vojsko 1995, 368. Moulis, M.: Sto dní na vrcholu moci. Praha, Mladá fronta 1987, 256. Rosemark, M.: Setkání ve vile u jezera: konference ve Wannsee a konečné řešení židovské otázky. Praha, Dokořán 2003, 270. Zámečník, S.: To bylo Dachau. Praha, Paseka 2003, 204 Židé: dějiny a kultura. Praha, Židovské muzeum 2001, 318.. 13